Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

VI. Kapitola

9. srpna 2014 v 19:51 | Snow |  Drakie

6


Během oběda se schovávám. Uvědomuju si, že se chovám jako srab, ale při pohledu na dvoukřídlé dveře vedoucí do obrovské jídelny se mi udělalo zle. Neuměla jsem si představit, že bych vešla dovnitř.
Raději se courám po chodbách. Je mi jedno, že mi kručí v žaludku a že jsem v tom Tamru nechala samotnou. Tak nějak totiž tuším, že ona to hravě zvládne. Aspoň si to snažím namluvit. Na dnešní den přece čeká už od mala. Od chvíle, kdy jsem se převtělila a ona ne. Kdy si jí Cassian přestal všímat a začal pro ni představovat nedosažitelný sen.
Objevím knihovnu. Nasaju zatuchlou vůni knih a začnu si vychutnávat ticho. Sednu si ke stolku u okna s výhledem na školní dvůr. Položím si hlavu na umakartovou desku a počkám, až zazvoní.
Zbytek vyučování už nějak přečkám. Uleví se mi, až když je přede mnou poslední hodina. Už to mám skoro za sebou.
Studovna, kde mám mít sedmou hodinu, je plná studentů, kteří nesmí cvičit nebo mají v nějakém předmětu špatné známky. Vím to od Nathana, který mě nerozlučně provází od páté hodiny.


usadí se vedle mě. Jeho masité rty doprovodí každé slovo sprškou slin. "Tak Jacindo, s čím máš problém?"
Zamrkám a odtáhnu se. Koneně s dovtípím. No jasně. Něco takového by ho ani ve snu nenapadlo. "Ani nevím."
"Já," zabodne si palec do vypjaté hrudi, "propadám z angličtiny. Což je blbý, protože fotbalový mužstvo beze mě neudělá ani bod. V čem plaveš ty?" Prohlíží si moje dlouhé nohy. "Co děláš ve studovně? Klidně bys mohla hrát basket, ne? Naše holky jsou dost dobrý."
Zastrčím si uvolněný pramen vlasů za ucho. Znova se uvolní a spadne mi do očí. "Přece se nebudu cpát do týmu v půlce školního roku." A ani nikdy jindy.
Ve studovně je několik stolů s černou deskou. Vepředu stojí za stejným, jen o něco větším stolem učitel fyziky Henke. Zmateně, sklíčeně si nás prohlíží, jako by nechápal, kam se poděli premianti z předchozí třídy. "Dejte se do práce. Žádné bavení. Učte se nebo si čtěte. Ale potichu." Zamává oranžovým notesem. "Potřebuje si někdo zajít do knihovny?"
Nathan se zasměje, protože si polovina studentů stoupne do fronty na omluvenku. Ještě nezvonilo a už to vypadá, že se před začátkem hodiny vypaří většina studentů.
"A stádo duše pryč." Nathan se na mě podívá a spiklenecky se ke mně nakloní. "Padáme? Kousek od školy je cukrárna."
"Ne. Po vyučování mě vyzvedne máma."
"Škoda." Nathan se na mě mačká. Posunu se až na samý kraj lavice. Pořád si mě prohlíží.
Zavadím loktem o učebnici, ta spadne a já vděčně vyskočím ze židle, abych ji zvedla. Dřepím na špinavých dlaždičkách, natahuju ruku k učebnici, ale vtom se mi rozechvějí chloupky na krku. Začnu zrychleně dýchat. Zavřu pusu, aby to nebylo slyšet. Kůže se mi napíná a protahuje, protože vím, co se stane. Vím, že do studovny za okamžik vejde Will.
Vím to. A chci, aby přišel, přestože mi v uších ještě zní Tamřino varování. Utřu si zpocenou dlaň do džínů a zpod stolu se zadívám na dveře. Cítím pálení na prsou, protože vím, k čemu dojde, ale dál se krčím a jen se dívám, jak Will vchází do studovny.
Nehýbu se, vyčkávám. Třeba si taky vezme omluvenku. Třeba taky hned zase odejde.
Jenže on si nestoupne do fronty. Jde dál, ledabyle si nese jen jeden blok. Vtom se zarazí a tak zvláštně nakloní hlavu. Jako by zaslechl nějaký zvuk. Nebo ucítil nezvyklou vůni. Stejně zareagoval i předtím na chodbě. Než mě uviděl.
Pohrávám si s učebnicí, zarývám si špičaté rohy do citlivých bříšek prstů.
"Žiješ?" zahřímá nade mnou Nathanův hlas.
Trhnu sebou, donutím se zvednout a znova se usadit. "Ne." Nemůžu se schovávat věčně. Chodíme do stejné školy. A očividně i do stejné studovny.
Dívám se přímo před sebe, na tabuli. Kamkoliv, jen ne na něj. Zadržuju dech, čekám, až kolem mě projde. Jenže on kolem mě neprojde. Zastaví se. Z toho, jak mu vržou podrážky, mi běhá mráz po zádech.
Je tak blízko. podívám se mu do očí jen stěží určitelné barvy. Má je zelené, hnědé, nebo zlaté? jestli se do nich budu dívat příliš dlouho, ztratím se v nich, zatočí se mi hlava. vzpomínám, jak jsme byli sami v jeskyni, v tom těsném vlhkém prostoru. Jak se dotýkal mé drakijské kůže. Jak řekl ta dvě slova.
třesu se. Uhnu očima a zadívám se na stůl. Soustředím se, abych dýchala pravidelně a pomalu. Když promluví, zvednu hlavu. Jsem v zajetí jeho sametového hlubokého hlasu.
"Pustíš mě sem?" zeptá se Nathana, ale dívá se přitom na mě.
"Ale jo." Nathan pokrčí rameny, vezme si batoh a nejistě se na mě podívá. "Stejně jsem chtěl jít do knihovny. Tak ahoj, Jacindo."
Will chvíli váhá, dívá se na uvolněnou židli a teprve pak se posadí. Jako by čekal, že něco řeknu. Mám mu snad bránit? Nebo mám říct, ať si udělá pohodlí? Nevím.
Pootočí se na židli a usměje se. Nepatrně, ale moc heky. Má sexy úsměv.
už zase mi je nebezpečně vedro. Teď o to vůbec nestojím. Napíná se mi kůže, co nevidět se přemění v tu drakijskou. Čím dál víc mě brní na prsou. Z krku se mi vydere kočičí zapředení. Začínajá nade mnou vítězit drakijské pudy. Děsím se, že když promluvím, ozve se dunivá drakijština.
Je to zvláštní. Bála jsem se, že moje drakie v poušti uchřadne a odumře, jak si máma přeje. Ale v blízkosti tohohle kluka si připadám tak živá, že bych se ze všeho nejradši okamžitě převtělila. Třu si ruku. Chci, aby mi kůže schladla. Doufám, že se moje drakie neprobudí. Aspoň ne teď.
Ani jeden nic neříkáme. A to je na tom ze všeho nejdivnější. Že on o mně ví. Tedy ne přímo o mně. Určitě neví, že já jsem tamta drakie. Ale ví o nás, o drakiích. Viděl mě. Ví, že existujeme. Zachránil mě. Chci o něm zjistit úplně všechno. A přesto se nezmůžu na slovo, nedostanu ze sebe ani hlásku. Ani nepípnu. Mám totiž co dělat, abych si to všechno srovnala v hlavě, uklidnila se a nezačala žhnout. Abych se neproměnila v drakii. Chtěla bych ho víc poznat, ale jen kdybych při tom nemusela dýchat ani mluvit. Je mi jasné, že to nepůjde.
Úplně stačí, že vím, že jeho příbuzní patří k lovcům. Na to nesmím zapomenout. Nikdy. Zabíjejí nás nebo nás prodávají enkrosům. Když se dostanema do jejich odporných spárů, zotročí nás nebo zavraždí. Kůže mi už povoluje. Musím mít na paměti, že on je součástí toho temného světa. Měla bych se ho stranit, přestože mi pomohl utéct. Ale ne proto, že mi to Tamra doporučila. Měla bych si sbalit věci a sednout si k jinému stolu.
jenže nikam neodejdu, jen opatrně balancuju na židli, abych se ho náhodou nedotkla.
"Takže," spustí, jako by navazoval na přerušený rozhovor. Jako bychom se dobře znali. Když zaslechnu jeho hlas, zacuká mi nerv u oka. "Ty jsi tady nová."
Přiškrceným hlasem ze sebe dostanu "jo", ale musím k tomu napnout všechny síly.
"Už jsme se viděli."
Přikývnu. "Na chodbě. Taky jsem si tě všimla."
Vlídně se na mě podívá. "A taky na těláku."
Zamračím se. Nepamatuju si, že bych ho během čtvrté hodiny viděla. nepamatuju si, že bych cítila jeho přítomnost.
"Běhalas na stadionu," vysvětluje. "Já byl nahoře v bazénu. Viděl jsem tě z okna."
"Aha." Nevím proč, ale dělá mi dobře, že mě sledoval.
"Jsi dost rychlá."
Usměju se. Taky se usměje. Trochu se prohloubí rýhy u pusy. Sevře se mi srdce.
"Ráda běhm." Když běžím rychle, cítím protivítr a mám pocit, jako bych letěla.
"Někdy máme tělák dohromady s holkama. Asi ych ti nestačil." Má tichý svůdný hlas. Žár mi proniká až hluboko do nitra, vlní se mi v podbřišku.
Představím si to. Představím si, jak běžíme vedle sebe. Snaží se mi naznačit, že by to chtěl zkusit? Vzduch se mi tetelí na rtech. Jak ráda bych si s ním zaběhala. Ale to nemůžu. Nesmím. To není dobrý nápad.
Naposledy zazvoní a do studovny se přiloudají další dva kluci. Zadívají se naším směrem. Hledí na Willa, ale na mě ne. Já jim nestojím za pozornost.
Ten s nakrátko ostřihanými havraními vlasy vyrazí napřed. Má hezký úzký obličej a průzračné tmavé oči. Projede mnou strach. Jeho pohled je ledový, vypočítavý.
Za ním se kolíbá jeho objemný kamarád - má tak ostře rezavé vlasy, že musím přimhouřit oči.
"Čau," pozdraví Willa ten tmavovlasý a stoupne si k našemu stolu. Skrčím se, protože si najednou připadám v ohrožení.
Will se pohodlně opře. "Jak to jde, Xandere?"
Xander se tváří dost... zmateně. Protáhne obočí a přesune pozornost na mě. Konečně mi to dojde. Xander nechápe, proč Will sedí u stolu se mnou. Se mnou.
Já to taky nechápu. Třeba mě svým způsobem poznal, třeba si mě pamatuje. Začnou se mi potit dlaně. Přitisknu stehna k sobě.
"Ty nebueš sedět s náma?" zeptá se zrzoun na rovinu.
Will pokrčí jedním ramenem. "Ne."
"Jsi naštvanej?" ptá se zrzoun dál.
Xander mlčí. Nespouští ze mě oči. Z jeho inkoustově černého pohledu se mi dělá špatně. Napadá mě jediné slovo. Zlo. Zvláštní představa. Melodramatická. Jenže já jsem drakie. Vím, že na světě existuje zlo. Zlí lidé nás loví.
Neklidně se zavrtím na židli. Je mi jasné, že Xander si domyslel to, co jeho kamarádovi uniklo. Že Will chce z nějakého důvodu sedět se mnou. Mohla bych se přemístit k jinému stolu, jenže tím bych na sebe upozornila ještě víc.
Přiřozeně. Jacindo, chovej se přirozeně.
"Já jsem Xander," představí se mi.
"Já jsem Jacinda." Periferně vidím, že mě Will pozoruje.
Xander se na mě usměje. Má okouzlující uštěpačný úsměv. Určitě s ním u holek slaví úspěch. "Rád tě poznávám."
Zmůžu se na krátký úsměv. "Já tebe taky."
"Nechodíš se mnou na zdravovědu?" Má jemný, hedvábný hlas.
"To si mě pleteš s mojí ségrou. Tamrou."
"Aha, takže dvojčata, jo?"
Slovo "dvojčata" řekl, jako by na něm bylo něco nadmíru zajímavého a dekadentního. Jako by měl v puse čokoládu. Přikývnu, na jinou reakci se nezmůžu.
"Výborně." Prohlíží si můj obličej tak bedlivě, že si připadám nahá. Konečně uhne očima a poplácá zrzouna po zádech. "Tohle je můj brácha Angus."
Zamrkám. Nejsou si vůbec podobní. Tedy až na to, že z nich obou jde strach.
"S Willem se už nejspíš znáš," dodá.
Přikývnu, i když jsme se s Willem vlastně pořádně nepředstavili.
"Jsme bratranci."
Bratranci. Lovci. Jenže jiní než Will.
Plíce mi roztahuje rostoucí žár. Zadržím dech. Snažím se tu výheň ve svém nitru, to hučivé chvění potlačit.
Kupodivu mě to nijak nezaráží. Tělo mě varovně pálí od chvíle, kdy ti dva vešli do studovny. Jsou jiní než ostatní lidské bytosti kolem mě. Znamenají pro mě hrozbu. Instinktivně to tuším.
Xander s Angusem by mě nenechali utéct. Byli by rádni, že mě můžou zabít. Nevím, kam s očima. Přítomnost krutých lovců mě ničí. Bojím se, že v mých očích vyčtou pravdu. Rychle se rozhlížím po studovně, hledám, kde bych byla v bepečí.
"Vážně?" hlesnu skoro neslyšně. Neodolám a znova se na ně podívám. "Bratranci. Prima."
Angus ohrne pusu, jsou mu vidět zuby. Vím, že jsem plácla hloupost. Že mu připadám nudná.
Pokrčí rameny, drze se na Willa usměje, zamíří do zadní části studovny a pustí mě z hlavy. Pociťuju vysvobození, velou úlevu, ale jen na zlomek vteřiny. Protože Xander se od našeho stolu nechce hnout. Tváří se prohnaně - ten představuje mnohem větší hrozbu. Je chytřejší než Angus.
Dívá se stříadvě na mě a na Willa. "Jedeš dneska?" zeptá se.
"Nevím."
Xander naštvaně blýskne ďábelsky tmavýma očima. "Jak to?"
"Úkoly." Xander to slovo procedí mezi zuby, jako by ho nikdy předtím neslyšel. Chvíli to vypadá, že se začne smát. Pak se zatváří velmi vážně. "Snad jsme si něco naplánovali, ne? Můj táta i tvůj táta s tebou počítají," řekne přísně.
Will zatne ruku v pěst. "Uvidíme."
Bratranec ho probodne pohlede. "Jo. To máš pravdu." Pak se otočí na mně. Pohled jeho inkoustových očí je o něco vlídnější. "Zatím ahoj, Jacindo." Ledabyle zabubnuje prsty o stůl a odejde.
Hned se mi líp dýchá. "Máš... sympatický bratrance," poznamenám.
Usměje se, ale tváří se vážně. "Radši si jich moc nevšímej." Mluví potichu, jeho hlas mě hladí na kůži, i když nesedíme těsně u sebe.
"Proč?" zeptám se, přestože jsem to neměla v úmyslu. Musím to vědět.
"Protože s takovýma klukama se slušná holka nekamarádí." Rozevře pěst a zase ji zatne, šlachy na ruce má napjaté. "Jsou to zmetci. To ti každý potvrdí."
Chci odlehčit napjatou atmosféru, a tak nasadím koketní tón. "A co by mi každý řekl o tobě? Že jsi hodný kluk?"
Otočí se ke mně. Zarazím se. Jeho oči proměnlivé barvy mi připomínají svěží zelené a hnědé odstíny domova, kam se už nevrátím. Nemá jemný obličej, ale ostře řezané rysy.
"Já nejsem hodný kluk." Zadívá se přímo před sebe.
Učitel Henke si nás vůbec nevšímá. Ve staccatovém rytmu něco ťuká do počítače.
Cítím na prsou bodavou bolest, kůže se mi napíná. Rozpaluju se. "Proč sis ke mně sednul?"
Mlčí tak dlouho, že si říkám, jestli mi vůbec někdy odpoví. "To bych taky rád věděl," připustí nakonec.
Nevím, jakou odpověď jsem čekala. Že mě tak trochu zná? Na stole před námi leží nedotčené učebnice. Sotva dýchám. Bojím se, aby mi rostoucí žár neunikl z těla pusou nebo nosem. Nasávám malé doušky vzduchu a čekám, až zazvoní.
Ve studovně je slyšet nepřetržitý šum hlasů. Henke přestane psát. Dívám se, jak se mu zavírají oči. Padá mu hlava, brýle mu sjedou až na špičku nosu.
Vtom se někdo vzadu zasměje tak pisklavě, že nadskočím. Otočím se. Mezi Willovými bratranci sedí nějaká holka. Angus ji polechtá na boku a ona vyskočí, až se jí dlouhé blonďaté vlasy rozletí na všechny strany. Chytne se Xandera, jako by ji před tím příjemným mučením mohl zachránit.
Xander se ospale usměje - vypadá znuděně. Vytušil, že se na něj dívám, a provrtá mě očima. Přestane se usmívat. Jeho tmavé oči se mi zarývají až do morků kostí.
"Nedívej se tam."
Z Willova hlubokého hlasu se mi rozbuší srdce. Podívám se na něj.
"Věř mi. Na tvém místě bych se nesnažil Xnadera zaujmout. Holky, které ho zaujaly, na to doplatily," řekne. Skoro při tom nepohne rty.
"Vždyť jsem s ním prohodila jen pár slov. Podle mě-"
"Ale mě jsi zaujala."
Pocítím zlověstné rozechvění. Otřu si zpocené dlaně do džínů.
Zasměje se. Potichu hebce. Ale nezní to dvakrát vesele. "No jo. Xandera už jsi taky zaujala." Zkřiví pusu. "Bohužel."
Zvoní. Ten nepřirozený zvuk mi jde už od rána na nervy.
Will odejde ze studovny, dřív než si stihnu sbalit věci nebo se s ním rozloučit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jsi tu?

Klik.

Komentáře

1 A.Angel A.Angel | Web | 26. srpna 2014 v 22:33 | Reagovat

Tohle se mi líbí :D
Mohla bych vědět, prosím, kdy tu přibyde další kapitolka???

2 Snow Snow | Web | 28. srpna 2014 v 18:53 | Reagovat

[1]:Zkusím ji sem dát během dnešního večera (nejspíš po 0.00) a nebo během zítřka :)
Ještě mi zbývá pár stránek na přepsání, ale přepisovat nepřestanu, ne, kdy je aspoň někdo, kdo to čte :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama