Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

59. Kapitola

27. července 2014 v 0:23 | Snow |  Hostitel

Paměť

Kdysi mě varovali, že začátek připomíná konec.
Tentokrát mi ale konec přinesl větší překvapení než v kterémkoliv z předchozích devíti životů. Větší než byl ten skok do výtahové šachty. Očekávala jsem, že nebudu mít žádné vzpomínky, žádné myšlenky. Co je tohle za konec?
Slunce zapadá - barvy jsou všechny narůžovělé a připomínají mi kamarádku… Jak se jenom jmenovala? Něco jako… volánky? Spousta a spousta volánků? Byla to krásná Květina. Zdejší květiny jsou neživé a nudné. Pravda, líbezně voní. Vůně jsou na tomhle místě to nejlepší.
Za mnou se ozvou kroky. To mě už zase špehuje Oblačná přadlena? Nepotřebuju kabát, je teplo - konečně - a já ho chci vstřebávat celou kůží. Když se po ní neohlédnu, třeba usoudí, že ji neslyším, a zase půjde domů. Je na mě hrozně opatrná, ale vždyť už skoro nejsem dítě. Nemůže mi dělat matku navždycky.
"Pardon?" pronese kdosi. Ten hlas neznám.
Obrátím se k ní a neznám ani ten obličej. Je moc hezká.
Paměť mi ten obličej náhle přiřadila ke mně. Je to moje tvář! Ale na to jsem si nevzpomněla…
"Ahoj," pozdravím.
"Ahoj. Já jsem Melanie," usměje se na mě. "Jsem tady ve městě nová a… myslím, že jsem se ztratila."
"Och, a kam by ses chtěla dostat? Zavezu tě tam. Parkujeme hned…"
"Ne, není to daleko a já se chtěla jen projít, ale teď netrefím zpátky na Becker Street."
Nová sousedka - to je super! Ráda uzavírám nová přátelství.
"Máš to jen kousek," utěším ji. "Je to za druhým blokem odtud, ale když to vezmeš touhle uličkou, dostaneš se tam přímo."
"Ukážeš mi přesně kudy? Promiň, jak se jmenuješ?"
"Samozřejmě! Pojď se mnou. Jsem Květ hledící k Měsíci, ale většinou mi stačí Květ. Odkud jsi, Melanie?"
Zasměje se. "Myslíš San Diego nebo Zpívající svět, Pet?"
"Co sama chceš," směju se společně s ní. Zamlouvá se mi. "V téhle ulici bydlí dva Netopýři - támhle v tom žlutém domě s piniemi."
"Tak to je musím pozdravit," zamumlá, ale hlas jí náhle zní jinak, napjatě. Dívá se do zšeřelé aleje, jako by cosi nebo kohosi vyhlížela.
A někdo tam skutečně je. Dva lidé, muž a chlapec. Chlapec si rukou prohrabuje dlouhé černé pačesy, jako by byl nervózní. Možná se bojí, protože se také ztratil. Hezké oči má vykulené vzrušením. Muž stojí nehybně jako socha.
Jamie. Jared. Srdce se mi rozbušilo, ale byl to divný, nesprávný pocit. Příliš nevýrazný a… prchavý.
"To jsou moji kamarádi, Květe," říká mi Melanie.
"Aha. Zdravím!" Natáhnu pravici k muži - stojí blíž.
Potřese mi rukou; má velice pevný stisk.
Škubne mnou kupředu, až mu dopadnu na tělo. Nechápu. To je špatně. Nelíbí se mi to.
Srdce se mi rozbuší rychleji a já mám strach. V životě jsem se tolik nebála. Nerozumím tomu.
Pak se mu ruka zhoupne k mé tváři a já vyjeknu. Vdechnu mlhu, která mu tryská z dlaně. Stříbřitý oblak s jahodovou vůní.
"Co…" chci se zeptat, ale už ty lidi nevidím. Už nevidím nic…
To bylo všechno.
"Wando? Slyšíš mě, Wando?" naléhal známý hlas.
Ale tak se nejmenuju doopravdy… nebo ano? Moje uši na to nereagovaly, ale něco jiného ano. Nejsem náhodou Květ hledící k Měsíci? Květ? Ale to mi taky nepřipadá správně. Srdce se mi rozbuší rychleji, odraz strachu z mých vzpomínek. Hlavu mi zaplní podoba ženy s rudobílým melírem a laskavýma zelenýma očima. Kde je moje matka? Ale… ona nebyla moje matka, je to tak?
Zvuk, tichý hlas, který se rozléhá kolem mě. "Wando, vrať se. Nenecháme tě odejít."
Ten hlas mi je i není povědomý. Zní jako… můj?
Kam se poděla Květ hledící k Měsíci? Nikde jsem ji nemohla najít. Všude jen tisíce prázdných vzpomínek. Dům plný fotografií, ale bez jediného obyvatele.
"Použijte Probuzovač," řekl hlas, tentokrát naprosto neznámý.
Něco mi ovanulo obličej, lehýnce jako dotek mlhy. Tu vůni jsem znala - grapefruitová.
Zhluboka jsem se nadechla a náhle se mi v hlavě rozjasnilo.
Cítila jsem, že ležím… ale to taky nebylo v pořádku. Nebylo tam… dost mě. Připadala jsem si hodně zmenšená.
Ruce jsem měla teplejší než zbytek těla, protože je někdo držel. Držely je velké ruce, v kterých se moje dlaně doslova ztrácely.
Vzduch divně páchl - zatuchle a trochu plesnivě. Ten pach jsem si pamatovala… i když jsem ho určitě cítila poprvé v životě.
Neviděla jsem nic než matně rudou tmu - vnitřní stranu vlastních víček. Ráda bych je otevřela, ale zatím jsem hledala ty správné svaly, kterými se to dělá.
"Poutnice? Všichni na tebe čekáme, zlato. Otevři oči."
Tenhle hlas, teplý dech u mého ucha, mi připadal ještě známější. Při jeho zaslechnutí mi žilami projelo zvláštní chvění. Pocit, který jsem z dřívějška neznala. Dech mi při něm uvízl v hrdle a prsty se mi roztřásly.
Toužila jsem pohlédnout do tváře, která patřila k tomu hlasu.
Myslí mi probleskla barva, jež mě volala ze vzdáleného života - oslnivá, žhnoucí modř. Celý vesmír byl ohnivě modrý…
A konečně jsem si vzpomněla na svoje jméno. Ano, tak to bylo. Poutnice. Byla jsem Poutnice. A taky Wanda. Teď jsem si to všechno vybavila.
Lehký dotek na mé tváři - hřejivý tlak na rtech, na víčkách. Aha, takhle se otvírají! Konečně jsem víčka našla a mohla zamrkat.
"Probouzí se!" vykřikl kdosi vzrušeně.
Jamie. Můj Jamie. Srdce mi udělalo další bláznivý kotrmelec.
Trvalo vteřinku, než jsem zaostřila pohled. Modř, která mě bodla do očí, byla divná, nesprávná - příliš bledá, příliš řídká. Nebyla to modř, jakou jsem si přála.
Na obličej se mi snesla dlaň. "Poutnice?"
Ohlédla jsem se po hlase. Pohyb vlastního krku mi připadal nezvyklý, jiný, než jak jsem si pamatovala, ale vlastně pořád známý.
Moje pátrající oči konečně našly tu modř, kterou hledaly. Safír. Sníh a půlnoc.
"Iane? Iane, kde to jsem?" Zvuk hlasu vycházející z mého vlastního hrdla mě vyděsil. Byl vysoký, ječivý. Známý, ale mně nepatřil. "Kdo teď jsem?"
"Ty jsi ty," řekl mi Ian. "A jsi právě tam, kam patříš."
Vytáhla jsem jednu ruku z obrových dlaní. Chtěla jsem si sáhnout na obličej, ale vtom se mým směrem natáhla neznámá ruka a já rázem zkameněla.
Ruka nade mnou rovněž znehybněla.
Opět jsem zkusila pohnout rukou, abych se ochránila, a ruka se také pohnula. Roztřásla jsem se a ruka se začala třást.
Och.
Otevřela jsem ruku a zase ji zaťala v pěst a přitom si ji pozorně prohlížela.
Je tohle moje ruka, ta věcička? Nebýt dlouhých, růžovobíle nalakovaných a do dokonalých obloučků zabroušených nehtů, klidně mohla patřit dítěti. Kůže na ruce měla světle stříbrný odstín a byla postříkaná zlatými pihami.
Byla to ta nezvyklá kombinace stříbrné a zlaté, jež ke mně přivolala vzpomínku na vlastní obličej, zobrazený v zrcadle.
A právě ta vzpomínka mě na vteřinku vykolejila, protože na tolik civilizace jsem nebyla zvyklá - a současně jsem neznala nic než civilizaci. Pěkná šatna plná jemných dívčích hadříků se stuhami a volánky. Spousta skleněných lahviček s vůněmi, které jsem tak zbožňovala - já? Nebo ona? Květináč s orchidejí. Sada stříbrných kartáčů na vlasy.
Velké kulaté zrcadlo lemované rámem z kovových tepaných růží. Obličej v zrcadle je také zaoblený, ne oválný. Drobný. Pleť v obličeji má stejný, měsíčně stříbrný podtón jako ruka, s další hrstí pih rozhozenou u kořene nosu. Velké šedé oči, jimiž jemně prosvítá chvějivé stříbro duše, lemované změtí zlatých řas. Světle růžové rty, plné, skoro kolečko jak u batolete. Drobné, pravidelné bílé zoubky. Důlek v bradě. A všude, všude zlaté vlnité vlasy, které mi pluly kolem hlavy jako zářivá svatozář a spadaly hluboko pod místa, která bylo vidět v zrcadle.
Můj obličej - nebo její?
Byla to dokonalá tvář pro Noční květinu. Dokonalý přepis Květiny na člověka.
"Kde je?" naléhala jsem tím vysokým, chvějivým hlasem. "Kde je Květ?" Její nepřítomnost mě děsila. Ještě nikdy jsem neviděla bezbrannější bytost než tohle poloviční dítě s obličejem jako úplněk a vlasy jako sluneční paprsky.
"Je přímo tady," ujistil mě Doktor. "V kryotanku, připravená na cestu. Chtěli jsme se tě zeptat, kam by podle tebe bylo nejlepší ji poslat."
Ohlédla jsem se po jeho hlase, a když jsem ho tam uviděla stát, ve slunečním světle, s blikajícím kryotankem v rukou, zaplavil mě příval vzpomínek na svůj předchozí život.
"Doktore!" vyjekla jsem tenkým, křehkým hlasem. "Doktore, vždyť jsi mi dal slovo! Vždyť jsi přísahal, Eustace! Proč jenom? Proč jsi porušil daný slib?"
Dotkla se mě matná připomínka zoufalství a bolesti. Tohle tělo ještě nikdy necítilo takové utrpení. Schoulila jsem se, abych mu unikla.
"Dokonce i čestní lidé se někdy vzepřou nátlaku, Wando."
"Nátlak!" ušklíbl se příšerně známý hlas.
"Řekl bych, že nůž na krku se za nátlak považovat dá, Jarede."
"Věděl jsi, že bych to nikdy nedotáhla do konce."
"To jsem nevěděl. Byla jsi proklatě přesvědčivá."
"Nůž?" Tělo se mi roztřáslo.
"Šššš, všechno je v pořádku," chlácholil mě Ian a jeho dech mi rozhodil zlaté prameny vlasů po celém obličeji. Odhrnula jsem si je naučeným gestem. "Vážně jsi věřila, že nás můžeš takhle opustit? Wando!" Povzdechl si, ale radostně.
Ian byl šťastný. Tohle poznání mi náhle mou starost rozjasnilo, dodalo jí na snesitelnosti.
"Ale já přece prosila, že už nechci být parazit," šeptla jsem.
"Pusťte mě dopředu!!" zavelel můj starý hlas. Pak jsem spatřila svůj vlastní obličej s výraznými rysy, pletí zhnědlou od slunce, rovnou černou linií obočí nad mandlově protáhlýma, oříškově hnědýma očima, vysokými a výraznými lícními kostmi… A poprvé jsem Melanii neviděla jako odraz v zrcadle.
"Poslouchej, Wando. Vím přesně, čím nechceš být. Ale jsme lidi a jsme sobci, a ne vždycky jednáme správně. Nedovolíme ti odejít, tak se s tím smiř."
Způsob jejího vyjadřování, melodie hlasu a tón, ne sám hlas, mi připomněly němé rozhovory, hlas v mé hlavě, mou sestru.
"Mel? Mel, tak ty jsi to zvládla?"
S úsměvem se shýbla, aby mě objala kolem ramen. Byla vyšší, než jak jsem si pamatovala.
"Ale to dá rozum! Copak právě o to nešlo? A ty budeš taky v pořádku. Nejsme totiž hloupí a nepopadli jsme hned první tělo, co se nám nachomýtlo."
"Počkej, já jí to řeknu sám, já sám!" Jamie se vecpal vedle Mel. Kolem lůžka už vznikla pěkná tlačenice. Zakolébalo se.
Vzala jsem ho za dlaň a stiskla ji. Vlastní ruka mi připadala slabá; cítil vůbec ten stisk?
"Jamie!"
"Ahojky, Wando. To je bezva, že jo? Jsi teď menší než já!" Vítězoslavně se na mě zazubil.
"Ale pořád jsem z nás dvou ten starší. Je mi…" A pak jsem se zarazila a prudce změnila téma. "Za dva týdny budu mít narozeniny."
Stokrát jsem mohla být dezorientovaná a zmatená, ale Melaniiny zkušenosti se mi zadřely pod kůži a já si z nich vzala ponaučení. Ian byl každým coulem stejně slušný chlap jako Jared a já nehodlala projít stejným zoufalstvím, kterým se kdysi musela protrpět Melanie.
A tak jsem zalhala a přidala si rok navíc. "Bude mi osmnáct."
Koutkem oka jsem si všimla, jak Melanie s Ianem ztuhli úžasem. Tohle tělo se zdálo mnohem mladší, než odpovídalo věku kolem sedmnácti let.
Byl to právě tenhle malý klam, ten krok, kterým jsem si dělala dospělý nárok na partnera, mi napověděl, že tu hodlám zůstat. Že budu žít s Ianem a zbytkem své rodiny. Hrdlo se mi sevřelo, jako by mi v něm vypučel podivný otok.
Jamie mě pohladil po tváři, aby na sebe opět upoutal pozornost. Překvapilo mě, jak mi jeho ruka připadá na obličeji veliká. "Dovolili mi taky jet na výpravu, když jsme tě vybírali."
"Já vím," zamumlala jsem. "Pamatuju si na to… Tedy, Květ si pamatuje, že tě tam zahlédla." Podívala jsem se na Mel, ale ta pouze pokrčila rameny.
"Snažili jsme se ji nevylekat," vysvětloval Jamie. "Vypadala tak… zranitelně, chápeš? A navíc byla milá. Vybrali jsme ji společně, ale rozhodující slovo jsem měl já! Mel tvrdila, že musíme najít někoho mladého, kdo prožil větší část života jako duše, nebo tak. Ale prý zase ne moc mladého, protože jí bylo jasné, že bys nechtěla být dítě. A pak se Jaredovi zalíbil tenhle obličej, protože prohlásil, že nikdo mu nebude… nedůvěřovat. Vůbec nevypadáš nebezpečně. Vypadáš přesně opačně. Jared říkal, že v každém automaticky vzbudíš ochranitelský komplex, že mám pravdu, Jarede? Ale poslední slovo jsem měl já, protože jsem hledal někoho, kdo by vypadal jako ty. No, a tak jsem měl dojem, že tohle tělo fakt vypadá jako ty, protože je trochu jako anděl, a ty jsi stejně tak hodná. A taky moc krásná. Věděl jsem, že budeš krásná." Jamie se zazubil od ucha k uchu. "Ian na výpravu neodjel. Pořád jenom seděl tady u tebe a opakoval, že mu je fuk, jak vypadáš. Nedovolil, aby se kdokoliv dotkl tvého kryotanku, dokonce ani já nebo Mel. Ale tentokrát mi Doktor dovolil, ať se dívám. Bylo to hustý, Wando. Namouduši nevím, proč jsi mi nedovolila, abych se díval už dřív. Ale nedovolil mi, abych mu pomáhal, to zas ne. Ian by nesnesl, aby na tebe sáhl někdo jiný než on sám."
Ian mi stiskl ruku a sklonil se, aby mi zašeptal do vlasů: "Držel jsem tě v dlani, Poutnice. Byla jsi tak nádherná!"
Rázem mi zvlhly oči. Popotáhla jsem.
"Ale to tělo se ti líbí, viď?" vyptával se ustaraně Jamie. "Nezlobíš se, že ne? Nebydlí v tobě ještě někdo, nebo jo?"
"Ne, vlastně se nezlobím," odvětila jsem šeptem. "A já - nikoho jiného tu nemůžu najít. Jen Květiny vzpomínky. Květ v tom těle žila… Ani si nevzpomínám, kdy v něm nebyla. Ani si nevzpomínám na to předchozí jméno."
"Nejsi žádný parazit!" oznámila mi Melanie rázně a prsty se mi probírala v hustém zlatu vlasů. "Tohle tělo sice nepatří Květu, ale už neexistuje nikdo další, kdo by si ještě na něj dělal nárok. Čekali jsme, abychom získali jistotu, Wando. Snažili jsme se ji probudit skoro stejně dlouho jako Jodi."
"Jodi? Co se stalo s Jodi?" vypískla jsem tím dětským hláskem, ještě vyšším z návalu úzkosti. Pokusila jsem se posadit a Ian mi pomohl, což v případě mého nového miniaturního těla bylo snadné, a ještě mě podepřel vlastní paží. Konečně jsem si mohla prohlédnout všechny tváře kolem mě.
Doktor, tentokrát už se suchýma očima. Za ním vykukoval Jeb, který se tvářil samolibě a přitom neskrýval stravující zvědavost. Vedle něho žena, kterou jsem nejdřív ani nepoznala, protože obličej měla tak oživený, jak jsem ho ještě neviděla - ne že bych ho vídala často nebo dlouho: Mandy, bývalá Léčitelka. A blíž u mě Jamie se zářivým, vzrušeným úsměvem, vedle něho Melanie a za ní Jared, obě paže kolem jejího pasu. Věděla jsem, že dokud jsem v tom těle byla i já, podobné doteky mu nepřipadaly úplně přirozené a správné. A bylo mi jasné, že navždy se bude držet u Mel co nejblíž, bude mu vadit každičký centimetr prostoru, co je dělí. Z toho vědomí mě prudce, zběsile píchlo u srdce. Křehké srdce v útlé hrudi se mi sevřelo. Ještě nikdy předtím nebylo zlomené, a teď tu vzpomínku nechápalo.
Zamrzelo mě, že pořád ještě miluju Jareda. Ještě jsem se z té lásky neosvobodila, nepřestala jsem žárlit na tělo, které miloval. Pohledem jsem zatěkala zpátky k Mel. Všimla jsem si, že žalostně křiví rty, které patřívaly mně, a pochopila jsem, že mi rozumí.
Bleskově jsem si prohlížela obličeje, shluklé do kruhu kolem lůžka, a Doktor přitom opožděně odpovídal na moji otázku.
Trudy a Geoffrey, Heath, Paige a Andy. Dokonce i Brandt…
"Jodi nereagovala. Bojovali jsme o ni tak dlouho, jak jen to šlo."
Takže Jodi zemřela? Moje nezkušené srdce pukalo žalem a křehkému tělu urychlilo drsné probuzení.
Heidi a Lily. Lily se nutí do posmutnělého úsměvu - i navzdory bolesti upřímného…
"Dokázali jsme jí dodávat tekutiny, ale krmit ji už ne. Báli jsme se atrofie - svalů, mozku…"
V životě mě ještě tolik nebolelo u srdce - a to kvůli ženě, kterou jsem ani neznala - ale jak jsem se mimoděk rozhlížela kolem sebe, náhle jsem ztuhla.
Od Kyleova boku se na mě dívala Jodi.
Plaše se usmála a já náhle poznala, kdo to je.
"Sunny!"
"Zůstávám tady!" oznámila mi skoro lišácky. "Stejně jako ty." Pohlédla Kyleovi do obličeje, v němž byl tak vyrovnaný výraz, jaký jsem u něho neznala, a trochu posmutněla. "Ale přesto se pořád snažím a hledám ji. Pořád ji hledám."
"Když se zdálo, že Jodi ztratíme, Jared nás donutil vložit Sunny zpátky," dodal doktor tiše.
Ještě chvíli jsem na Kylea a Sunny ohromeně civěla a pak jsem pokračovala v prohlídce dalších lidí.
Ian mě pozoroval s podivnou kombinací štěstí a nervozity. Tyčil se nade mnou výš, než měl, vyš, než jsem byla zvyklá, ale oči měl pořád stejně modré, jak jsem si pamatovala. Byla to kotva, která mě poutala k téhle planetě.
"Je ti tam dobře?" vyzvídal.
"Já… nevím," přiznala jsem. "Připadá mi to… zvláštní. Skoro stejně zvláštní, jako když se přestěhuju do jiného druhu. Tak moc zvláštní, že bych myslela… ale nevím."
Srdce se mi opět zatřepetalo, ale tentokrát ne vzpomínkou na lásku v minulém životě. V ústech mi vyschlo a žaludek se mi svíral. Místo, kde se Ian paží dotýkal mých zad, vibrovalo a jiskřilo vlastním životem.
"Nevadí ti nějak moc, že zůstaneš s námi, Wando? Co myslíš, smíříš se s tím?" zamumlal.
Jamie mi stiskl ruku, Melanie na ni přiklopila dlaň a usmála se, když se k pyramidě připojil i Jared. Trudy mě pohladila po noze. Geoffrey, Heath, Heidi, Andy, Paige, Brandt, a dokonce i Lily se na mě přátelsky usmívali. Kyle přistoupil blíž a přitom zářil jako sluníčko. Sunny se zubila jako jeho spoluspiklenec.
Kolik léku Žádná bolest mi Doktor dal? Všechno doslova sálalo štěstím.
Ian mi z obličeje odhrnul pramen zlatých vlasů a přitiskl mi dlaň na tvář. Ruku měl tak velkou, že dlaní mi zakryl tvář od brady až po čelo; ten dotek mi vyslal elektrický výboj do celého těla pod stříbřitou kůží, a současně se mi slastně rozechvěly útroby.
Cítila jsem, jak mi tváře zalévá horký ruměnec. Ještě nikdy jsem neměla zlomené srdce, ale taky se mi ještě nikdy nevznášelo v oblacích. Náhle mě zaplavil stud a já měla co dělat, abych ze sebe vymáčkla aspoň slabý hlas.
"Asi to zvládnu," zašeptala jsem. "Když ti to udělá radost."
"Ale po pravdě, to nestačí," nesouhlasil Ian. "Musí to dělat radost i tobě."
Samou ostýchavostí jsem mu pohled dokázala oplácet jenom pár vteřin; přitom jsem prožívala tak nový vnitřní zmatek, že jsem automaticky nepřestávala klopit oči.
"Já… to asi bude," přiznala jsem se. "Myslím, že budu nesmírně šťastná."
Budu šťastná i smutná, nadšená i zoufalá, klidná i vyděšená, milovaná i zavrhovaná, trpělivá i navztekaná, klidná i zběsilá, naplněná i prázdná… Tohle všechno. Budu prožívat všechny lidské emoce. A budou pouze moje.
Ian mi něžně pozvedl obličej a já se mu zadívala do očí. Tváře mi planuly stále palčivěji.
"Takže zůstaneš."
Políbil mě přímo přede všemi, ale já na obecenstvo rychle zapomněla. Bylo to snadné a správné, žádný rozpor, žádný zmatek, žádné námitky, pouze Ian a já, roztavená láva razící si cestu mým novým tělem, které tímto podepsalo dohodu.
"Zůstanu," slíbila jsem.
Tak začal můj desátý život.
58. Kapitola / Epilog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 protocl protocl | Web | 8. září 2016 v 6:54 | Reagovat

půjčka bez nutnosti účtu :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama