Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

Červenec 2014

Epilog

27. července 2014 v 18:26 | Snow |  Hostitel
Takže jsme u konce Hostitele. Poslední kapitola, epilog, chcete-li. Doufám, že jste si knihu užili alespoň tak, jako já a že se podíváte i na jiné knížky, i když jich zatím teda moc není :D
Nebudu to nijak zdržovat, hurá na poslední část...!

59. Kapitola

27. července 2014 v 0:23 | Snow |  Hostitel

Paměť

Kdysi mě varovali, že začátek připomíná konec.
Tentokrát mi ale konec přinesl větší překvapení než v kterémkoliv z předchozích devíti životů. Větší než byl ten skok do výtahové šachty. Očekávala jsem, že nebudu mít žádné vzpomínky, žádné myšlenky. Co je tohle za konec?
Slunce zapadá - barvy jsou všechny narůžovělé a připomínají mi kamarádku… Jak se jenom jmenovala? Něco jako… volánky? Spousta a spousta volánků? Byla to krásná Květina. Zdejší květiny jsou neživé a nudné. Pravda, líbezně voní. Vůně jsou na tomhle místě to nejlepší.
Za mnou se ozvou kroky. To mě už zase špehuje Oblačná přadlena? Nepotřebuju kabát, je teplo - konečně - a já ho chci vstřebávat celou kůží. Když se po ní neohlédnu, třeba usoudí, že ji neslyším, a zase půjde domů. Je na mě hrozně opatrná, ale vždyť už skoro nejsem dítě. Nemůže mi dělat matku navždycky.
"Pardon?" pronese kdosi. Ten hlas neznám.

Jak to teď vidím?

26. července 2014 v 12:19 | Snow
Ahojte lidi. :)
Konečně tu bude za chvíli všechno z Hostitele a já vám chci říct, jak to teď bude dál :)
Nejprve bych ctěla říct k přepisování Drakie, moc nepíšu, ale za nedlouho po Hostiteli by měla přijít další kapitola. K Drakii se budu snažit přidávat kapitoly jednou do týdne, prostě podle toho, jak rychle budu přepisovat. Nevím totiž, jestli se mi bude chtít a rozdělovat to na několik dní v týdnu mi přijde docela... zničující pro mě :D Protože to vážně nejde vydržet přepisovat několik hodin v kuse :D

58. Kapitola

26. července 2014 v 10:22 | Snow |  Hostitel

Tma

Drtila mě taková nervozita a napětí, až jsem zavřískla děsem; ovšem ta dusivá hrůza mi nedovolila, aby můj výkřik zazněl hlasitěji než bezdeché kníknutí.
"Promiň!" Jared mě okamžitě objal kolem ramen, aby mě utěšil. "Mrzí mě to, nechtěl jsem tě vylekat."
"Co tady děláš?" vybuchla jsem, pořád ještě bez dechu.
"Sleduju tě. Sleduju tě celý den."
"No, tak s tím přestaň."
Ve tmě bylo znát zaváhání, paže se neodtáhla. Vyklouzla jsem zpod ní, ale chytil mě za zápěstí. Svíral mě tak pevně, že jsem se nemohla vyškubnout.
"Jdeš navštívit Doktora?" zeptal se, ale z té otázky čišela jistota. Bylo zřejmé, že v té návštěvě nevidí nic zdvořilostního, žádnou společenskou událost.

57. Kapitola

25. července 2014 v 20:20 | Snow |  Hostitel

Konec

Tentokrát to byl malý tribunál, ne jako velký soud, který se zabýval trestem smrti pro Kylea. Ian přivedl pouze Jeba, Doktora a Jareda. I bez připomínek věděl, že Jamie se k našemu jednání nesmí ani přiblížit.
Melanie mu bude muset moje pozdravy vyřídit. Nezvládla bych to, ne pokud jde o Jamieho. A kašlala jsem na to, jestli to je ode mě zbabělé. Prostě jsem na to neměla dost síly.
Pouze jediná modrá lampa, jediný matný kruh světla na kamenné podlaze. Rozsadili jsme na kruhové hranici světla a tmy. Já seděla sama, čtveřice mužů naproti mně. Jeb si dokonce přinesl pušku - jako by mu měla posloužit místo soudcovského kladívka, aby jednání působilo úředněji.
Pach síry mi připomněl kruté dny mého truchlení; patřily mezi vzpomínky, jejichž ztráty nebudu po svém odchodu litovat.

56. Kapitola

25. července 2014 v 7:57 | Snow |  Hostitel

Roztavení

Ian na nás tři shlížel s takovou zuřivostí, až se Sunny roztřásla hrůzou. Bylo to zvláštní - jako by si Ian s Kylem prohodili obličeje, tedy, až na to, že ten Ianův byl pořád dokonalý, bez rozdrceného nosu. Krásný dokonce i ve hněvu.
"Iane?" vyhrkl Kyle nechápavě. "V čem vidíš problém?"
Ian zlověstně procedil přes zaťaté zuby: "Ve Wandě!" Natáhl ke mně ruku. Bylo znát, že jen s největším přemáháním ji nezatne v pěst a nechává dlaň otevřenou.
A-jé, pomyslela si Mel.
Zahltila mě zoufalá bolest. Původně jsem se chtěla loučení s Ianem vyhnout, ale teď už to nebude možné. Samozřejmě že se s ním rozloučím. Bylo by to hotový zločin, kdybych vyklouzla do noci jako zloděj a nechala na Melanii, ať mu sama vyřídí moje pozdravy.

55. Kapitola

24. července 2014 v 17:55 | Snow |  Hostitel

Závislost

Jeb mi razil cestu, odstrkoval lidi hlavní pušky, jako by byli ovce a jeho puška ovčákova hůl.
"Tak dost!" okřikl výhrůžně všechny, kdo si stěžovali. "Dostanete příležitost vyřídit si to s ním později. Všichni z nás. Ale nejdřív vyřešíme tuhle věc, jasné? Tak mě nechte projít."
Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak se Sharon s Maggie stáhly dozadu, co nejdál od příčiny rozruchu. Jako by se nechtěly do ničeho namočit. Přesto dál zatínaly zuby a nepřestávaly spalovat Kylea zuřivým pohledem.
Jared s Ianem byli poslední z těch, koho Jeb odstrčil. Protáhla jsem se kolem nich a naschvál se jim otřela o paže v naději, že je trochu zklidním.
"Tak dobrá, Kyle," prohlásil Jeb a pleskl si pažbou pistole o dlaň. "Nezkoušej na mě žádné výmluvy, protože tě neomlouvá nic, slyšíš? Sám nevím, jestli bych tě radši vykopl do pouště nebo rovnou odprásknul."
Zpod Kyleova lokte opět na mžik vykoukla v houštině černých dlouhých kudrn drobná tvářička, pod temným opálením celá zsinalá. Dívenka měla ústa hrůzou dokořán, tmavé oči jí zběsile těkaly. Měla jsem dojem, že v těch očích jsem zahlédla matný lesk, náznak stříbra za černými zornicemi.

54. Kapitola

23. července 2014 v 16:52 | Snow |  Hostitel

Zapomenutí

''Elizabeth?" vyptávala jsem se. "Anne? Karen? Jak se jmenuješ? No tak. Já vím, že si svoje jméno pamatuješ."
Léčitelčino tělo leželo ochable na lůžku. Uběhla dlouhá doba; netušila jsem, jak dlouhá. Hodiny a hodiny. Ještě jsem nespala ani chvilku, třebaže slunce vyšplhalo vysoko na oblohu. Doktor vylezl ven na kamenitý svah a odtáhl dehtové plachty z průduchů, takže dírami ve stropě se teď dovnitř lilo zářivé slunce a pálilo mě na kůži. Přesunula jsem bezejmennou ženu o kus dál, aby jí slunce nesálalo přímo do očí.
Jemně jsem ji pohladila po tváři a odhrnula jí z čela hebké hnědé vlasy protkané bílými prameny.
"Julie? Brittany? Angela? Patricia? Trefila jsem se. Mluv se mnou. Prosím!"
Všichni - až na Doktora, který tiše pochrupoval v nejtemnějším koutě nemocnice - odešli už před řadou hodin. Někteří z nich šli pohřbít hostitelské tělo, které jsme ztratili. Při vzpomínce na tu zmatenou otázku a tu náhle zborcenou tvář mě zamrazilo v zádech.
Proč? zeptal se mě.

53. Kapitola

22. července 2014 v 15:40 | Snow |  Hostitel

Odsouzení

Hostitelčino tělo se jmenovalo Lacey; znělo to křehce, něžně, žensky. Lacey. Podle mého soudu bylo stejně nepatřičné jako její drobná postava. Jako když pitbula pojmenujete Vločka.
Lacey byla stejně hlučná jako Hledačka - a stejná kverulantka.
"Musíte mi prominout, že jenom mluvím a jsem k nezastavení," prohlásila, aniž by nám nabídla jinou možnost. "Ale hulákala jsem tam uvnitř celé roky a nikdy jsem nemohla říct něco za sebe. Mám toho v sobě spoustu nastřádáno."
To jsme ale měli kliku! Skoro jsem byla ráda, že tady nezůstanu.
A navíc jsem se dozvěděla odpověď na svoji předchozí otázku; ne, ten obličej nebyl méně odpudivý, i když se za ním skrývala jiná mysl. Ona totiž, když se to vzalo kolem a kolem, se od té první příliš nelišila.

Trochu... pozdě

20. července 2014 v 23:24 | Snow
No... jak začít... Nejprve bych se vám chtěla omluvit. Nejvíce za mojí neaktivnost jak u vás na blogách, tak u mě na blogu.
Nevím, co bych k tomu dodala a jak to co nejjednodušeji vysvětlila. Tak asi jednoduše :D
Na psaní sem prostě neměla náladu. Nevím. Ani přepisování, ani psaní ani prohlížení ostatních blogů a čtení jejich obsahu, mě nijak nebavilo a proto se strašně omlouvám. A také sem byla na týden pryč, takže sem si tam od všeho odpočinula a dneska se přemáhám, abych tohle vůbec napsala...
Ale to je tím, že sem unavená z vlaku a z cesty v tom horku.
Co to znamená proo vás?