Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

Duben 2014

48. Kapitola

29. dubna 2014 v 13:03 | Snow |  Hostitel

Zadržení

Rudomodrá světla blikala v rytmu sirény.
Než na planetu přišly duše, tahle světla a zvuk měly pouze jediný význam - přítomnost policie, strážců pořádku, trestajících jeho narušitele.
I v současnosti tyhle signály znamenaly jen jedno; význam byl dokonce podobný. Pořád strážci pořádku, kteří trestali přestupky.
Hledači.

47. Kapitola

28. dubna 2014 v 19:17 | Snow |  Hostitel

Práce

''Tohle je moc snadné. Už to není žádná legrace," postěžoval si Kyle.
"Sám jsi chtěl jít s námi," připomněl mu Ian.
Kyle a Ian seděli v nákladní části velké dodávky, v prostoru bez oken, a třídili trvanlivé potraviny a toaletní potřeby, které jsem právě donesla z obchodu. Bylo poledne a slunce sálalo na město Wichita. Nebylo tu takové vedro jako v arizonské poušti, ale vzduch byl vlhčí a hemžil se tisícovkami poletujících mušek.
Jared mířil k výpadovce z města a pečlivě se držel pod hranicí povolené rychlosti. Právě to ho nepřestávalo štvát.
"Nezačínáš být z těch nákupů otrávená, Wando?" zeptal se mě Ian.
"Ne. Mně to nevadí."





9. Kapitola

27. dubna 2014 v 9:33 | Snow |  Pět živlů
Konečně sem přidávám další kapitolu PŽ. Už ani nevím kdy naposledy jsem ji sem přidávala, ale doufám, že vás to zatím neomrzelo. V téhle kapitolce jedeme na párty a pořádně si jí užijeme. Mno a taky zjistíme jednu nevyčíslitelně cennou informaci :)
Tak si 9. kapitolku přetěte a jestli chcete, tak mi napište do komentářů, co bych mohla zlepšit :)

PS: Vím, že je to vidět, ale změnila jsem design... chtěla bych se zeptat, jestli se vám líbí a popřípadě, jestli bych ho měla nechat nebo bych měla hledat jiný :)
Děkuji :)

46. Kapitola

26. dubna 2014 v 14:38 | Snow |  Hostitel

V kruhu

Jamie se zkusil posadit.
"Pomalu, chlapče. Jak ti je?" Ian přidržel Jamieho na matraci.
"Cítím se… super. Proč je vás tu tolik? Vůbec si nepamatuju…"
"Byl jsi vážně nemocný. Nehýbej se, ať tě můžeme dát do pořádku."
"Dáš mi napít?"
"Jistě. Tady máš, hochu."
Doktor na Jamieho jen ohromeně zíral.
Skoro jsem nebyla schopná slova, jak se mi hrdlo svíralo radostí. "Za to může lék proti bolesti," šeptla jsem mu. "Je to báječný pocit."

Huhú

24. dubna 2014 v 21:10 | Snow |  Odpad
Mno... tákže, jak začít?? Tohle je takový malý informační článeček, který se týká blogu jen minimálně :D Jen chci říct, co já a přijímačky, na který jsem se učila asi tak dlouho jako na test z angličtiny (což znamená, že téměř vůbec :D ).
Musím říct, že jsem nečekala ani to, že mě vezmou natož abych byla někde nahoře, protože už jenom to, jak pro mě dopadla čeština bylo vážně něco, a na konec jsem zjistila, že jsem byla čtvrtá nejlepší v mém oboru. Docela mě ale naštvali, protože ještě ve 20:00 (cca) to nebylo oficiálně zveřejněno na ztránkách školy a mělo to být už dnes. Naštěstí mamka zná pár lidí, co se k tomu mohli dostat už ráno, tak jsem to věděla jak já, tak moje kámoška Lucka :D O stresu na přijímačky snad ani nemusím mluvit, možná že jsem moc ve stresu nevypadala, ale den (nebo spíš večer) před přijímačkama jsem nemohla spát a už jenom to, že jsem se já blbá mohla naučit aspoň tu matematiku, mě naprosto naštvalo, ale myslím že ve 23:00 už bylo trochu pozdě si stěžovat, tak jsem to nechala na osudu. A možná, že právě to se mi vyplatilo :D
Na přijímačkách jsem (zatím neoficiálně) 4. nejlepší z mého oboru a do teď nedokážu pochopit, co se to se mnou sakra stalo? :D Navíc mi ty testy přišly o hodně těžší, než ty, které jsme měli na zkoušku (myslím v 8. třídě) a to nejhorší bylo, že mi přišla čeština horší než matematika..??! Nevím, jestli jsem nějak psychicky labilní nebo co, ale naštěstí je to už za mnou :D
Doufám, že ti z vás, kdo se na střední školu s přijímacím řízením hlásili, tak vás vzali... jestli ne, nestresujte, vím, že to je těžké, ale já vám držím palce a věřím vám (i když vás nejspíš ani neznám :D ), ale udělejte odvolání, dostanete náhradní termín a já možná nebudu na Zdravotní škole v Chebu sama :D (Pochybuju, že jste se tam hlásili :D ).

PS: Omlouvám se za mé šílené rozložení textu, asi nebudete nic z toho chápat, ale já jsem strašně ráda a tak to možná opravím až zítra :D

PPS: Držím vám palce, snad jste se dostali, kam jste chtěli :)

45. Kapitola

23. dubna 2014 v 17:23 | Snow |  Hostitel

Úspěch

Léčitelka Ohnivý keř a Pomněnka vešly do dveří zároveň. Léčitelka mi podala vysokou sklenici vody, která mi nepřipadala tak studená jako předtím - to vinou mých prstů ledových strachem. Černovlasá žena mi s úsměvem podala ruční čtverhranné zrcátko.
"Napadlo mě, že se budeš chtít podívat," poznamenala Ohnivý keř.
Rázem jsem se uklidnila. Nepodezíraly mě, jen se chovaly laskavě - duše, jež svůj život zasvětily léčení.
Pohlédla jsem do zrcátka a málem jsem vyjekla úžasem.
Vypadala jsem stejně jako v San Diegu. Hladký obličej bez jediné poskvrnky, hebká a snědá pleť. Jen při hodně pozorném zkoumání bylo znát, že jedna tvář je maličko růžovější než druhá.
Ta tvář patřila Poutnici, duši. Patřila sem, do civilizace, kde není žádné násilí a žádné hrůzy.
Uvědomila jsem si, že tyto něžné tvory obelhávám tak snadno z toho důvodu, že znám jejich pravidla a styl komunikace. Měla bych někde učit nebo roznášet jídlo v restauraci, prostě vést slušný, klidný život a přispívat ke vzniku většího dobra.
"Co tomu říkáš?" zeptala se Léčitelka.
"Nádhera. Mockrát děkuju."
"Těšilo mě tě vyléčit."
Znovu jsem pohlédla do zrcátka. K dokonalosti jsem měla daleko. Přerostlé pačesy jsem měla matné - za to mohlo amatérsky vyráběné mýdlo a jednostranná strava. I když mě Léčitelka očistila od krve, hrdlo mi stejně pokrývala vrstva rudého prachu.
"Koukám, že si v táboření musím udělat pauzu a pořádně se vykoupat," zamumlala jsem.
"Musíš být statečná, když se nebojíš vyrazit do divočiny," prohodila Léčitelka.
"Statečná ne, pouze jiná."
"Já osobně dávám přednost městskému pohodlí."
Oči v zrcadle byly pořád oříškově hnědé, ale pod zornicí ležela tenká vrstva stříbra a odrážela světlo.
Jamie? zeptala se Mel naléhavě; začínala podléhat nervozitě. Cítila jsem se tady až příliš dobře. Děsilo ji, že se vydám stezkou na opačnou stranu.
Já vím, kdo jsem, uklidnila jsem ji.
Vzhlédla jsem k přátelským tvářím nade mnou.
"Ještě jednou děkuju," řekla jsem Léčitelce. "Ale asi už bych měla vyrazit."
"Je pozdě, můžeš přespat tady."
"Ne, díky, nejsem unavená."
"To je lékem proti bolesti," objasnila Léčitelka a opět se usmála.
Pomněnka mě doprovodila do recepce a stiskla mi přátelsky loket.
"Buď na sebe opatrnější, drahoušku," řekla.
"Budu. Konec toulání v noční poušti."
Vyšla jsem na parkoviště a klidným krokem mířila k autu. Zakázala jsem si utíkat, abych všechno nepokazila.
Auto stálo v temném stínu; zdálo se, že je prázdné. Ale o to vlastně šlo. Přesto jsem vydechla úlevou, když jsem pod přikrývkou zpozorovala neurčitý obrys postavy.
Otevřela jsem dveře, hodila batoh na zadní sedadlo a vklouzla za volant.
"Jsi v pořádku?" sykl Jared úzkostně.
"Pššš," napomenula jsem ho. "Počkej."
Projela jsem kolem vchodu do recepce a oplatila Pomněnce její zamávání.
"Spřátelila ses?"
Už jsme svištěli po temné silnici a nikdo nás nesledoval. Ruce se mi roztřásly.
"Všechny duše se přátelí."
"A jsi v pořádku?" zopakoval.
"Jsem zahojená."
"Ukaž!"
Natáhla jsem levou paži, aby viděl na tenkou růžovou čárku.
Překvapením vyjekl.
Přikrývka zašustila, jak se Jared posadil na zadní sedadlo a přitáhl si na klín batoh, který zkoumavě potěžkal.
Pak si mě prohlédl ve světle ubíhající pouliční lampy a znovu jen užasle sykl.
"Tvůj obličej!"
"Je také zahojený. Jak jinak."
Předklonil se, chtěl se dotknout mé tváře, zaváhal. "Bolí to?"
"Samozřejmě že ne! Jako bych vůbec nikdy nebyla zraněná!"
Pohladil mě po nové pokožce. Zamrazilo mě tam, ale ne bolestí.
"Měli podezření? Myslíš, že zavolají Hledače?"
"Ne. Věřili mi, říkala jsem ti to. Dokonce mi ani nezkontrolovali oči. Byla jsem zraněná, tak mě zahojili." Pokrčila jsem rameny.
"Co máš?" snažil se otevřít batoh.
"Přesně to, co pomůže Jamiemu… Pokud se vrátíme včas." Pohlédla jsem na hodiny na palubní desce. "A vzala jsem ještě víc léků, do zásoby, ale jen to, čemu jsem rozuměla."
"Stihneme to!" slíbil mi a zvědavě se probíral obsahem batohu. "Žádná bolest? Zajizvovač?"
"Zapamatovala jsem si, co funguje na co…"
"Tys to dokázala."
"Co? Vždyť o to nám šlo, ne?"
"Jistě… Ale asi jsem dvakrát nevěřil, že vyvázneme."
"Že ne? Tak proč… Proč jsi mi dovolil to zkusit?"
Odpověděl tak tiše, že skoro šeptal: "Protože jsem usoudil, že lepší bude umřít, než žít bez chlapce."
Hrdlo se mi na okamžik sevřelo bolestí. Ani Mel se dojetím nevzmohla na slovo. V tom okamžiku jsme my všichni byli jedna rodina.
Honem jsem si odkašlala. "Bylo to snadné, možná by to prošlo každému z vás, kdo byste si na šíji udělali jizvu."
"Pochybuju, že bychom se dokázali chovat tak přirozeně jako ty."
"Pro mě to bylo jednoduché. Vím přesně, co očekávají a co chtějí." Zasmála jsem se. "Jsem jednou z nich. Kdybys mi důvěřoval, asi bych ti taky splnila, co bych ti uviděla na očích."
"Ale já ti důvěřuju," zašeptal. "Svěřil jsem ti všechny naše životy."
Ano. To byla pravda.
"Díky," odpověděla jsem také šeptem.
"Dokázala jsi to," zopakoval.
"Zachráníme ho."
Jamie bude žít! jásala Melanie. Mockrát děkuju, Wando.
Udělám pro něho všechno, povzdechla jsem si, protože jinak bych to ani neuměla.
V úkrytu houští jsme za auto opět připevnili plachty, které zametaly stopy kol, a Jared usedl za volant. Řítili jsme se noční pouští a já nebyla schopná si úzkostí ani zdřímnout.
Zajeli jsme do nemožně nízkého prostoru pod balvanem, kde jsme auto nechali. Přesedli jsme do džípu a už se stačili rozjet, když jsem si náhle na něco vzpomněla.
"Proč nemám zavázané oči?"
"K čemu?"
Nechápavě jsem se po Jaredovi podívala.
"Wando, měla jsi příležitost nás zradit, a neudělala jsi to. Nikdo teď nemůže popřít, že jsi jedna z nás."
Zamyslela jsem se. "Někteří pořád ještě mohou. Jarede… co když si nepočkají na vysvětlení… co když…" Náhle se mě zmocnila panika. "Kdyby se něco semlelo, dej Jamiemu nejdřív lék na bolest a potom Vnitřní čistič - ten se inhaluje. Doktor bude…"
"No tak! Neblázni! Všechno to budeš řídit osobně!"
"Já nežertuju! Musíš mi zavázat oči!"
"Já taky ne. Všechno je v nejlepším pořádku. Oči ti nezavážu!"
Nakonec jsem ze sedadla zvedla svoje staré tričko, které jsem zdědila po Jebovi, a sama jsem si ho ovázala kolem očí.
Chvíli bylo ticho.
"Mířím rovnou k jeskyním. Je tam místo, kam na jeden dva dny můžu džíp schovat. Ušetří nám to čas."
Přikývla jsem. Čas byl teď rozhodující.
"Už tam budeme," řekl po chvíli a pak se prudce nadechl. "Už na nás čekají."
Slyšela jsem, jak šátrá po podlaze, potom cvakl kov.
"Nikoho nezastřel!"
"Nic ti nemůžu slíbit."
"Stát!" vykřikl kdosi. Hlas se prázdnou pouští nesl do dálky.
Džíp zvolnil a nakonec zastavil.
"To jsme jenom my!" hlásil Jared. "Vidíte? Pořád to jsem já."
Druhá strana zřejmě váhala.
"Hele - zavezu džíp do úkrytu, jasné? Vezeme léky pro Jamieho a máme naspěch. Kašlu na to, co si myslíte, ale zrovna dneska se mi nebude nikdo plést pod nohy, jasné?"
Džíp se rozjel. Podle zvuku motoru jsem poznala, kdy zajel do skrýše.
"Fajn, Wando, vystupujeme."
Mezitím jsem si navlékla batoh na ramena a teď jsem opatrně vylézala z vozu, protože jsem netušila, kde je stěna.
Jared mě jednou rukou chytil za paži a vedl mě. Pochopila jsem, že v druhé ruce nese pušku, a vůbec se mi to nelíbilo.
Pak jsme zaslechli dusot pádících nohou. "Jarede, ty idiote!" řval Kyleův hlas. "Co tě to napadlo?"
"Uklidni se, Kyle," ozval se Jeb.
"Je zraněná?" naléhal Ian.
"Uhněte, spěcháme za Jamiem!" vyštěkl Jared. "Wanda je úplně v pořádku, ale nedala jinak, než že bude mít zavázané oči. Jak je Jamiemu?"
"Třeští v horečkách," přiznal Jeb.
"Wanda sehnala potřebné léky." To už Jared spěchal, po svahu jsme skoro sbíhali.
"Mohu ji nést." Kdo jiný než Ian.
"Ona to zvládne."
"Vážně to zvládnu," ujistila jsem Iana, kterého jsem neviděla.
A zase do kopce, poklusem, i když se mi podlamovaly nohy. Slyšela jsem, jak ostatní běží vedle nás. Při dalším klopýtnutí mě Jared v běhu zvedl beze slova do náruče.
Podle ozvěny kroků a hlasů jsem poznala okamžik, kdy jsme vběhli do hlavní síně.
"Uhněte mi z cesty!" zařval Jared přes změť vzrušených hlasů. "Je u Jamieho Doktor?"
Odpověď jsem neslyšela. Teď už by mě Jared mohl postavit na zem, ale příliš spěchal, takže se nezastavil ani na tu vteřinku.
Na nohy jsem se postavila až v Jamieho ložnici, kde jsem si rychle strhla tričko z očí.
Jeskyni ozařovalo matně modré světlo lamp. Doktor stál u matrace a vedle Jamieho klečela Sharon a držela ho za ruku a otírala mu zpocené čelo. Vzteky měla rysy zkřivené skoro k nepoznání. Od opačné strany matrace se snažila vstát Maggie.
Chlapec ležel bezvládný a rozpálený a dýchal tak mělce, že se mu hrudník téměř nehýbal.
"Ty!" prskla Sharon a vrhla se na Jareda jako divoká kočka, nehty mu zaútočila přímo do obličeje.
Maggie měla zřejmě sto chutí se k dceři připojit, ale před dívku mrštně skočil Jeb a přísným pohledem ji rázem zchladil.
"Ať jde pryč," zasípal Doktor.
Jared ho ignoroval, i když Doktor si stoupl mezi mě a Jamieho jako zábrana. "Doktore," vykoktala jsem. Děsila mě ta přítomnost násilí, jež v jeskyni vířila nad Jamieovým nehybným tělem. "Potřebuji tvou pomoc. Prosím. Kvůli Jamiemu."
Doktor se ani nehnul a nespouštěl pohled ze Sharon a Maggie.
"No tak, Doktore!" ozval se Ian. Bylo tam tolik lidí, že se ke mně musel protlačit. "To necháš chlapce umřít jen pro svoji ješitnost?"
"Nejde o ješitnost. Nevíme, co ty neznámé léky obsahují."
"Myslíš, že mu něco může ještě víc ublížit?"
"Doktore!" vybídla jsem ho chvatně. "Podívej se na mou tvář."
Doktor nebyl jediný, kdo té výzvy poslechl. Jeb, Ian, a dokonce i Maggie nedůvěřivě vytřeštili oči. Maggie vzápětí uhnula pohledem, protože ji navztekalo, že vůbec projevila zájem.
"Jak to?" vybuchl Doktor.
"Ukážu vám to všem, ale prosím, Jamie trpí zbytečně."
Doktor zaváhal, ještě chvíli mi zkoumavě hleděl do obličeje a nakonec si zhluboka povzdechl. "Ian má pravdu - těžko mu něco může přitížit. A pokud ho to zabije…" Pokrčil nahrbenými rameny a o krok ucouvl.
"Ne!" vykřikla Sharon.
Nikdo jí nevěnoval pozornost.
Přiklekla jsem k Jamiemu, shodila batoh ze zad a jediným trhnutím ho rozvázala. Prohrábla jsem se obsahem, až jsem našla tubičku s nápisem Žádná bolest. Vedle mě se objevil kužel ostrého světla a ozařoval chlapci obličej.
"Vodu, Iane!"
Opatrně jsem sundala uzávěr u tuby a vytáhla jeden z papírových čtverečků. Když jsem Jamiemu otvírala ústa, pálila mě jeho kůže do prstů. Vložila jsem mu čtvereček na jazyk a bez podívání natáhla ruku nahoru. Ian mi do ní vložil misku vody.
Opatrně jsem chlapci nakapala do úst dost vody, aby lék spolkl, i když pořád s námahou.
Pak jsem zběsile hledala sprej s Vnitřním čističem a stříkla mu obláček přímo do obličeje. Čekala jsem, až tu mlhu vdechne. Stalo se, ale chlapec pořád hořel.
Vyhrábla jsem tubičku s Ochlazovačem a doufala, že se také užívá snadno. Pod víčkem ležely další papírové čtverečky, pro změnu modré. Opět jsem mu jeden vložila na jazyk a spláchla vodou.
Tentokrát se mu polykalo snáz.
Doktor si klekl vedle mě a dlouhými prsty se dotkl Jamieho tváře.
"Doktore, máš ostrý nůž?"
"Jistě, mám skalpel. Chceš, abych otevřel ránu?"
"Ano, musím ji vyčistit."
"Taky jsem na to myslel, že vypustím hnis, ale ta bolest…"
"Teď žádnou necítí."
"Podívej se mu na obličej," naklonil se ke mně Ian.
Jamie už neplanul krvavým ruměncem, byl jenom zdravě opálený. Na čele se mu stále leskl pot, ale já věděla, že tam zůstal po horečce. Já i Doktor jsme se dotkli jeho tváře současně.
Funguje to! Ano! Mel i mne zaplavilo radostné vzrušení.
"Neuvěřitelné!" vydechl Doktor.
"Horečka polevila, ale infekce v noze zůstává. Pomoz mi s jeho ránou, Doktore."
Přikývl. "Sharon, mohla bys…" Vzhlédl a opravil se: "Kyle, mohl bys mi podat ten vak, co ti leží u nohou?"
Naklonila jsem se nad rudě napuchlou ránu. Doktor vytáhl z vaku stříbrný skalpel; při pohledu na něj mě zamrazilo v zádech, ale překonala jsem to a sáhla po velkém spreji s Čističem.
"Neucítí to?" strachoval se Doktor.
"Hej!" zachraptěl Jamie. Oči měl dokořán a bloudil jimi po ložnici, dokud nenašel mou tvář. "Hej, Wando, co se děje? Co tady u mě všichni děláte?"

V. Kapitola

19. dubna 2014 v 14:09 | Snow |  Drakie

5.


Máma se domlouvá s paní, která nám má pronajmout zahradní domek. Jen stěží se mi daří vytlačovat vzduch z plic. Zdejší vzduch mi připadá řídký, suchý a prázdný, i když je klimatizace nastavená na maximum. Říkám si, že takovéhle to asi je, když má člověk astma, že takhle neustále lapá po dechu. Mám pocit, že se už nikdy pořádně nenadechnu. Probodnu mámu pohledem. Proč musela vybrat zrovna poušť? Zřejmě je sadistka.
Paní Hennesseyová vyjde kolébavým krokem na zahradu. Zamíříme za ní. Okamžitě nás obemkne suché horko. Ničí mi pleť, jako obrovský vysavač mi z těla odčerpává vlhkost a oslabuje mě. Sice jsme c Chaparralu teprve dva dny, ale poušť už si vybírá svou daň. Přesně jak máma čekala.
"Bazén!" vykřikne Tamra.
"Ten není pro vás," poznamená paní Hennesseyová.
Tamra se zamračí, ale jen na chvíli. Nenechá si kazit optimistickou náladu. Nové město, nový svět. Nový život na dosah.
Loudám se za nimi. Každý krok mě stojí obrovské množství energie.
Paní Hennesseyová se zastaví u zaoblené strany bazénu. Ukáže na plot za našimi zády. "Můžete používat zadní vchod."
Máma přikývne. Poklepává si o nohu složenými novinami, ve kterých našla tenhle inzerát.
Paní Hennesseyová zachřestí klíči. Odemkne zahradní domek a klíče předá mámě. "Nájemné za další měsíc se platí prvního." Přejde slzavýma očima ze mě na Tamru. "Mám ráda klid," upozorní.
Jen ať jí ho máma slíbí. Vejdu dovnitř. Tamra jde za mnou. Prohlížím si stísněný obývák - je tu slabě cítit plíseň a chlór. Ještě víc klesnu na mysli, tedy jestli to je vůbec možné.
"Docela to ujde," poznamená Tamra.
Podívám se na ní. "To bys řekla o každý barabizně."
"Vždyť je to jen na čas." Pokrčí rameny. "Brzy se přestěhujeme do vlastního."
Leda ve snu. Zavrtím hlavou a jdu si prohlédnout ostatní pokoje. Zajímalo by mě, kam Tamra na takové nápady chodí. Když máma včera platila večeři, přepočítávala drobné.
Slyším, jak se zavírají vchodové dveře. Strčím si ruce do kapes, promnu v prstech chomáčky látky a vyrazím zpátky do obýváku. Máma si dá ruce v bok. Rozhlíží se po domě - po nás - jako by byla doopravdy spokojená. Jenže já jí nevěřím. Copak může být šťastná, když já... nejsem?
"Děvčata, tohle je náš nový domov."
Domov. Přijde mi, že to slovo pro mě pozbylo významu.
Je večer. Sedím na kraji bazénu a máchám si v něm nohy. Voda je taky teplá. Nakloním hlavu na stranu. Doufám, že začne foukat vítr. Chybí mi mlha, hory, studený vlhký vzduch.
Slyším, jak se otevírají dveře domku. Máma se posadí vedle mě a upřeně se zadívá před sebe. Zajímalo by mě, na co se dívá. Já totiž vidím jen zadní zeď domu paní Hennesseyové.
"Třeba si to s tím bazénem časem rozmyslí," řekne máma. "Docela bych si v létě zaplavala."
Patrně se mi snaží zvednout náladu, ale já dokážu myslet jen na to "časem".
"Proč?" vyletím. Rychle kopu nohama ve vodě. "Mohlas vybrat tisíc jiných míst. Proč zrovna tohle?"
Mohla vybrat kterékoliv místo na světě. Městečko v kopcích nebo horách zahalených chladivou mlhou. Ale ona musela zamířit zrovna do Chaparralu - města rozprostřeného přímo uprostřed pouště, necelých sto padesát kilometrů od Las Vegas. Vzhledem k tomu, že se tu voda vůbec nekondenzuje, nemá moje tělo z čeho brát sílu. Tady mě neskryje ani opar, ani mlha, ani nic jiného. Nikde poblíž nejsou snadno přípustné kopce ani hory. Ani úrodná půda. Není odtud úniku. Taková krutost.
Nadechne se. "Myslela jsem, že takhle to pro tebe bude jednodušší -"
"Tohle teda vůbec není jednoduchyý," zasupím.
"No, aspoň se nebudeš muset rozhodovat." Natáhne ruku a odhrne mi vlasy z ramene. "Vyprahlá krajina tvoji drakii rychle zničí. Vím to z vlastní zkušenosti." Podívám se na ni. "Jak to myslíš?"
zhluboka se nadechne. "Když jsem se vydala na cesty, žila jsem nějakou dobu tady."
Odtáhnu se a upřeně se na ni zadívám. Hodně drakiů jezdí do světa na zkušenou. Ne na dlouho. Na rok nebo dva. Nikdy ovšem nemíří někam, kde je vedro a sucho. A už vůbec ne do pouště. Pokud chce draki přežít, musí umět předstírat, že je lidská bytost. Někdy v lidském světě zůstane natrvalo.
"Já myslela, žes byla v Oregonu. Že jsi jela na zkušenou s Jabel, že jste si tam spolu pronajaly byt."
Máma přikývne. "Tak to taky bylo, ale po pár měsících jsem se rozhodla..." Odmlčí se, aby nabrala dech. "Rozhodla jsem se, že už se ke kmeni nevrátím."
Narovnám se. "Jak to, že o tom nevím?"
Protáhne pusu. "Protože jsem se vrátila. Nechtěla jsem, aby se rozkřiklo, že k tomu bylo zapotřebí určitého nátlaku."
Okamžitě si to domyslím. Je mi jasné, na čí nátlak se vrátila. "To táta, viď?"
Usměje se o něco vlídněji. "Táta nikdy necestoval. Neměl k tomu důvod. Vždycky chtěl být jen a pouze drakiem." Třesou se jí rty. Pohladí mě po tváři. "Dost mi ho připomínáš." Vzdychne a odtáhne ruku. "Navštěvoval mě v Oregonu jednou za měsíc... a neustále mě přemlouval, ať se s ním vrátím." Úsměv jí ztuhne na rtech. "Bylo to pro mě docela náročné."
Dívá se mi zpříma do očí. "Jacindo, chtěla jsem pryč od kmene. Už tenkrát. Kmen nebyl nic pro mě a tvůj táta mi to nijak neulehčoval. Tak jsem utekla. Sem."
"Sem?"
"Myslela jsem, že mě tady táta nenajde."
Mnu si ruku. Kůži na ní mám suchou a bílou jako křídla. "Taky bych se divila."
"Moje drakie začala brzy slábnout. Občas se to ve mně zlomilo, zkusila jsem se proletět, ale převtělení mě stálo čím dál větší námahu. Zabíralo to. Stával se ze mě člověk."
"Ale vrátila ses."
"Protože jsem si přiznala, jak to se mnou je. Nechtěla jsem žít si kmenem, ale stýskalo se mi po tátovi. Nedokázal si představit jiný život než život drakiho a já si zase nedokázala představit život bez něj."
Pozoruju vodu v bazénu - na nehybné klidné hladině není jediná vlnka zčeřená větrem. Říkám si, jaké to asi je, když někoho tak moc milujete. Tak moc, že se kvůli němu vzdáte všeho, po čem toužíte. Máma to udělala.
Nemohla bych se také obětovat pro ty, které mám ráda? Pro mámu a Tamru? O tátu jsem už přišla. Copak chci přijít i o ně dvě?
V tu chvíli mi hlavou bleskne vzpomínka na lovce Willa. Nevím proč. Možná proto, že mě neprozradil. Vůbec mě neznal, a přesto mě neprozradil... i když byl naučený, že má udělat přesný opak. Bezpochyby bojoval sám se sebou. Protože má příslušníky našeho kmene lovit a likvidovat. Když se on dokázal vzepřít svému světu, dokážu to i já. Jsem silná.
Z myšlenek mě vytrhne mámin hlas. "Vím, že je těžké se s tím smířit. Proto jsem vybrala tohle město. Poušť se o všechno postará. Nakonec."
Nakonec. Jen stačí počkat, až moje drakie zemře. Budu pak Šťastná? Opravdu jednou mámě poděkuju, jak si ona myslí?
Stiskne mi koleno. "Pojďme dovnitř. Potřebuju s vámi pár věcí probrat. Než nastoupíte do školy."
Cítím tlak na prsou. Nicméně se zvednu. Říkám si, čeho všeho se máma kvůli mně vzdala, o co všechno přišla. A Tamra taky. Nikdy nebylo po jejím. Možná je tohle její příležitost. A nejen její, ale i mámy.

"Jacindo Jonesová, pojďte se představit spolužákům."
Sevře se mi žaludek. Je třetí hodina. To znamená, že se po mně už potřetí chce to samé.
Vstanu z lavice, překročím několik batohů a zamířím k tabuli. Stoupnu si vedle učitelky Schulzové. Hledí na mě třicet párů očí.
Máma nás do téhle školy přihlásila minulý pátek. Říkala, že je nejvyšší čas. Že střední škola je první krok k adaptaci. První krok k normálnosti. Tamra je nadšená, připravená a vůbec se nebojí.
Celou noc jsem si v posteli představovala, jaké to asi dneska bude, a dělalo se mi z toho špatně. Vzpomínala jsem na kmen a na všechno, čeho jsem se musela vzdát. Sice jsme měli zakázáno létat za denního světla, ale aspoň jsem mohla létat v noci. Kmenová pravidla, která mě tak štala, ve srovnání s mojí stávající situací blednou. Dokonce už ani nechápu, proč jsem se Cassianovi tak vzpírala. Že by kvůli Tamře? Nebo mě k tomu nutilo ještě něco jiného něž to, že bych měla být loajální vůči sestře?
Kolem mě jsou samí teenageři. Lidští teenageři. Jsou jich stovky. Jejich hlučné hlasy se rozléhají všude. Vzduch je plný umělých nasládlých vůní. Pro drakii je to hotové peklo.
Jistě, dalo se předpokládat, že jednou budou pobývat mimo území kmene. Mezi lidmi. Určitě bych vyjela do světa na zkušenou. Jenže drakiové v pubertě do světa nejezdí. To mohou jen dospělí drakiové, jen silní vyspělí drakiové a ti se rozhodně nevydávají do pouště. Také pro to mají pádný důvod.
Potřebuju se podrbat na ruce, ale vydržím to. Sice je teprve jaro, ale z horka a sucha mě kůže svědí už teď. Na stropě svítí bzučivé zářivky. Zmocní se mě nepříjemný oslabující pocit.
Odkašlu si. "Jmenuju se Jacinda Jonesová," spustím nakřáplým hlasem.
Vepředu si jedna holka natáčí na prst pramen vlasů. "Hm. To už víme." usměje se. Má na rtech vulgární vrstvu lesku.
"Odkud jste?" zachrání mě Schulzová.
"Z Colorada." Máma se mnou nacvičila odpovědi na případné otázky.
Schulzová se na mě povzbudivě usměje. "Výborně. Umíte lyžovat?"
Zamrkám. "Ne."
"Kam jste chodila do školy?"
Máma myslela i na tohle. "Učila mě máma." Tohle je nejjednodušší vysvětlení. Jinak by mě ani Tamru nevzali. Nemůžeme poprosit vedení kmene, aby nám poslalo školní záznamy.
Několik studentů se upřímně zasměje. Ta holka vepředu obrátí oči v sloup. "Exotka."
"Nechte toho, Brooklyn." Schulzová se na mě znova podívá, ale už se netváří tak vlídně. Spíš odevzdaně. Jako bych se právě přiznala, že čtu pomalu jako prvňák. "To máte bezesporu zajímavé zkušenosti."
Přikývnu. Chci se vrátit do lavice, ale její hlas mě zastaví - zadrží mě jako zajatce. "Máte sestru, dvojče, že?"
Zaváhám. Kéž by ten výslech už zkončil. "Ano."
"Tolik radosti najednou!" poznamená kluk s rudými skvrnami v obličeji a lasiččíma očima.
Ostatní se zasmějí. Hlavně kluci.
Schulzová ho neslyšela nebo dělá, že neslyšela. To nevadí. Hlavně ať to mám z krku, můžu si sednout do lavice a snažit se být neviditelná.
"Děkuji, Jacindo. Určitě si tu brzy zvyknete."
To určitě.
Vrátím se do lavice. Schulzová se zaujatě pustí do debaty o Antigoně. Četla jsem ji před dvěma roky. V originále.
Zadívám se z okna na parkoviště. Nad lesklými střechami aut se v dáli rýsují hory, volají mě.
Jsem rozhodnutá, že se pokusím utéct. Máma se o to taky kdysi pokusila. Není to nemožné. I když v nejbližších dnech se mi to nejspíš nepodaří, protože mě máma nespouští z očí. Usmyslela si, že nás ráno bude vozit do školy a odpoledne vyzvedat, jako by nám bylo sedm. Nevím, jestli se bojí, že si mě kmen najde zrovna tady, nebo jestli má strach, že uteču. Doufám, že mi věří natolik, že by ji něco takového nenapadlo.
Když na chvíli vyklouznu z domu a proletím se, nijak jí ani Tamře nenaruším vysněný život.
Zavrtím se na židli. Jedinou naději mi skýtá mapa města, která mi šustí v kapse. Už ji mám pečlivě prostudovanou a vím, kde všude jsou v tomhle městě parky. Nepřipustím, aby moje drakie uchřadla jen proto, že bydlím zrovna tady. Zatím se držím jen díky představě, že se brzy proletím. Pocítím na kůži vítr a je mi jedno, že je to nebezpečné.
Zvoní. Rychle se zvednu spolu s ostatními.
Otočí se ke mě Lasičák. "Čau." Pomalu kývne hlavou a důkladně si mě prohlédne. "Já jsem Ken," představí se.
Vzmůžu se na "Ahoj". Zajímalo by mě, jestli si myslí, že si mě tou poznámkou o "tolikeré radosti najednou" získal.
"Víš, kde máš hodinu?"
"Jo, vím. Díky." Projdu kolem něj a se sklopenou hlavou pospíchám ke skříňkám na chodbě.
Tamra už na mě čeká. "Tak jak to šlo?" zeptá se vesele.
"Bezvadně."
Přestane se usmívat. "Jacindo, musíš se s tím smířit. Záleží jen na tobě, jestli budeš šťastná."
Snažím se té rovnici přijít na kloub, ale nedaří se mi to. Tak zkouším ještě jednou. "Psychologii si laskavě strč někam."
Pokrčí rameny a uhladí si vyžehlené vlasy. Ráno tím v koupelně strávila hodinu. Viděla ten účes v časopise a usmyslela si, že ho musí mít taky. Moje dlouhé rezavozlaté vlasy jsou roztřepené a dost zacuchané. Elektrizují. Chyí jim mlha, stejně jako mně.
Podívám se na Tamru. V přiléhavém červeném topu, tmavých džínech a černých kozačkách, které si o víkendu koupila v sekáči, jí to moc sluší. několik kluků se za ní otočí. V tomhle světě je doma, netrápí se tu jako já, dokonce už se jí ani nestýská po Cassianovi. Přeju jí to. Opravdu. Jen kdyby její radost neznamenala moje utrpení.
"Pokusím se," slibuju. Myslím to vážně, nechci jí to tu kazit.
"Jé. Málem bych zapomněla." Zaloví v tašce. "Podívej. Roztleskávačky hledají holky do týmu."
Podívám se na oranžový leták. Při pohledu na nakreslené pompomy a holky v minisukni metající salta se oklepu.
Tamra zatřese letákem. "Měly bysme to zkusit."
Konečně se mi podaří otevřít skříňku. Vezmu si učebnice na další hodinu. "Já ne. Ale ty se určitě přihlas."
"Ale vždyť jsi-" Významně si mě přeměří jantarovýma očima. "Taková sportovkyně." Nejspíš chtěla říct drakie.
Zavrtím hlavou a otevřu pusu. Chci říct, že nic takového nepřichází v úvahu, ale zarazím se. Roztřesu se jako osika. Chloupky na krku se mi ostražitě naježí. Učebnice mi vypadne z ruky, nechám ji ležet na zemi.
Tamra schová leták. "Co je? Co je to s tebou?"
Dívám se za ni do davu studentů. Zvoní, na chodbě zavládne panika. Slyším, jak se s bouchnutím zavírají skříňky, jak na kachličkách vržou podrážky.
Stojím jako solný sloup.
"Jacindo, co je?"
Zavrtím hlavou, nedokážu ze sebe vypravit ani hlásku.
Rychle si prohlížím jednotlivé obličeje. A pak ho uvidím. Jeho. Kluka, kterého jsem hledala a ani jsem o tom nevěděla, netušila jsem... je to ten hezký kluk.
Cítím,jak se mi napíná kůže.
"Jacindo! Přijdeme pozdě na hodinu!"
To je mi jedno. Ani se nehnu. To přece nemůže být on. Není možné, aby chodil na tuhle školu. Kde by se tu vzal?
Ale je to on. Ten, kdo mě tehdy zachránil před lovci.
Will.
Opírá se o skříňky. Je vyšší než studenti kolem něj. Brooklyn - ta, co si ráda natáčí vlasy na prst - si pohrává s lemem jeho košile, nestydatě se k němu naklání, překotně míhá lesklými rty. Will se usmívá, přikyvuje, poslochá, co mu Brooklyn povídá. Přesto mi přijde, že ho to vlastně nezajímá, že je duchem někde úplně jinde... že tu nechce být. Jako já.
Nedokážu z něj spustit oči.
Medově hnědé vlasy mu nedbale padají do očí. Vzpomínám, jak měl mokré, tmavší a odhrnuté z čela. Vzpomínám, jsme byli spolu sami v jeskyni, jak mě držel za ruku, jak mezi námi přeskočila jiskra a jak se zatvářil neúprosně a hrozivě. A jak potom zmizel
Tamra vedle mě vzdychne a otočí se. "Hm," zašeptá významně. "K sežrání. Jenže smůla. Vypadá to, že má holku. Budeš si muset vybrat jinýho -" Podívá se na mě a zalapá po dechu. "Jacindo! Ty žhneš!"
Její syknutí mě probere. Podívám se na ruce. Kůže mi střídavě bledne a tmavne a matně se třpytí, jako by mě někde posypal zlatým prachem.
Moje drakie se probouzí, hoří, chce se ukázat.
"Ježismarjá! Uklidni se!" sykne Tamra a nakloní se ke mně. "To se chceš převtělit jen proto, žes viděla hezkýho kluka? Ovládej se."
Jenže já nemůžu. Tohle Tamra nikdy nechápala. Že drakie se nejvíc projevují v emocionálně vypjatých situacích. Že se převtělím, když se bojím, když jsem nadšená nebo rozrušená... Tak to prostě je.
Znova se podívám na Willa. Mám z toho příjemný pocit. A zároveň i strach, protože nevím, jak si mám vysvětlit, že je tady.
Tamra mě popadne za ruku a docela surově mi ji stiskne. "Jacindo, přestaň! Okamžitě toho nech!"
Will náhle otočí hlavu jako dravec, který cítí kořist. Říkám si, jestli jsou lovci vůbec lidi. Jestli třeba nejsou z jiného světa jako drakiové. Rozhlíží se po chodbě. Snažím se ovládnout. Než si mě všimne. Než si to domyslí.
V plicích se mi hromadí kouř. Začne mě pálit přesně ve chvíli, kdy si s Willem pohlédneme do očí.
V tom mě vyruší prásknutí, to se zabochla dvířka mojí skříňky. Odtrhnu oči od Willa. Podívám se na Tamru. Tiskne dlaň na zavřenou skříňku. Konečky prstů má bílé, jak se jimi zarývá do kovu.
Posledné zvonění.
Tamra si dřepne, sebere ze země mojí učebnici a táhne mě na záchod. Otočím se. Chodbu rychle opouštějí těla vydávající změť nepřirozených vůní. Parfémy, kolínské, tělová mléka, laky na vlasy, gely... nic kvůli nim necítím. Nic mi tu nepřipadá opravdové. Až na kluka, který se za mnou otáčí. Pozoruje mě. Sleduje mě třpytivýma očima jako dravec, kterého v něm vidím. Pak vyrazí pryč, děla dlouhé ladné kroky jako kočkovitá šelma.
Moje drakie se vlivem jeho lačného pohledu dál probouzí. Chvěju se, cítím pálení v zádech a svědění v místech, kde se mi ven z těla chtějí prodrat křídla. Zatím jsou skrytá. Skrytá, ale ne nečinná.
Tamra mě tahá za ruku, vleče mě pryč. Už Willa nevidím. Pohltil ho dav studentů, kteří se na chodbě shlukli jako můry poletují kolem rozsvícené žárovky.
Jenže já dál pociťuju jeho přítomnost. Toužím po něm. Vím, že je blízko, i když ho už nevidím.
Nosní dírky se mi roztahují bolestí z ostrého pachu dezinfekčního prostředku. Ten nepřirozený pach moji drakii okamžitě přemůže. Zakryju si rukou nos a pusu. Už mi nežhnou plíce. Ani mě nepálí záda.
Tamra si mě měří pohledem. Úlevně vydechne, protože vidí, že jsem to zase já. Tedy já v té podobě, která je pro ni přijatelná, já v jediné podobě, kterou ona schvaluje. Zvlášť v tomhle novém světě, který chce dobýt.
"Už nehoříš. Díkybohu! Copak to chceš všechno zbabrat?"
Dívám se na dveře záchodu. Jako bych čekala, že v nich stane Will. "Myslíš, že si toho všiml?"
"Podle mě ne." Pokrčí rameny. "A i kdyby jo, tak stejně nemůže vědět, co viděl."
To má nejspíš pravdu. Dokonce ani lovci nevědí, že se drakiové umí přetělit do lidské podoby. Je to naše nejlepřísněji střežené tajemství. Naše nejlepší obrana. Navíc jsem na chodbě ani neroztáhla křídla. I když moc nechybělo.
Už v těle necítím osvěžující šumění, a tak si překřížím ruce na prsou. Je mi jasné, že nastala vhodná chvíle říct Tamře o Willovi... přiznat jí, jaké nebezpečí mi hrozí přímo tady. Mohla bych jí tady na tom páchnoucím záchodě říct úplně všechno. Dívá se na mě přivřenýma očima. "Myslíš, že to zvládneš? Nemám zavolat mámě?"
Zamyslím se. A nejen nad jejími otázkami. Jak by máma zareagovala, kdybych jí všechno pověděla? Co by udělala? Odpověď si okamžitě domyslím. Vzala by nás ze školy. Ale zpátky ke kmeni by se s námi nevrátila. Kdepak. Jen by nás přestěhovala do jiného města. Do jiné školy v jiné poušti. Za týden bych si musela znova protrpět první den ve škole, musela bych snášet to samé vedro, jen někde jinde, a navíc by nikde poblíž nebyl ten hezký vzrušující kluk. Kluk, v jehož přítomnosti moje drakie ožila - přesně ta část mého já, která po odjezdu z hor málem odumřela. Přece bych před tím neutíkala. Před ním.
Tamra pohodí překrásnou hřívou a zkoumavě se na mě podívá. "Už je to dobrý." Pohrozí mi prstem. "Jacindo, koukej se od něj držet co nejdál. Vůbec se na něj nedívej. Nabo aspoň do tý doby, než se začneš líp ovládat. Podle mámy to bude už brzy..."
Zarazí se, protože vidí, jak se tvářím. Uhne pohledem. "Promiň," zašeptá. To proto, že je moje sestra a má mě ráda. Ne proto, že by ji to doopravdy mrzelo. Stejně jako máma chce, aby moje drakie umřela. Přeje si, abych byla normální. Jako ona. Abychom vedly normální život, abychom se například přihlásily k roztelskávačkám.
Sevře se mi žaludek. Vezmu si od ní učebnice. "Přijdeme pozdě."
"Jsme nový, tak přimhouří oko."
Přikývnu a narovnám oslí uši v učebnici geometrie. "Sejdeme se na obědě?"
Přejde k zrcadlu a překontroluje si účes. "Hlavně nezapomeň, co jsem ti říkala."
Odmlčím se. Dívám se na její překrásnou tvář v zrcadle. Je jen stěží uvěřitelné, že tohle upravené stvoření je moje dvojče.
Přehodí si přes rameno dokonalý rezavozlatý pramen. Konečky vlasů má podtočené. "Drž se od toho kluka co nejdál."
"No jo," odpovím. Ale když vyjdeme na opuštěnou chodbu, rychle se rozhlédnu. Hledám ho. Doufám, že tu někde je, a zároveň se toho bojím.
Jenže ho nikde nevidím.

IV. Kapitola / VI. Kapitola

44. Kapitola

16. dubna 2014 v 16:04 | Snow |  Hostitel

Uzdravení

''Wando…"
"Nemáme čas. Udělala bych to sama, ale musí to být ve správném úhlu. Je to na tobě."
"Já to nezvládnu… ne."
"Ani pro Jamieho?" Zdravou tváří jsem se pevně přitiskla o podpěrku hlavy na sedadle auta a zavřela oči.
James v ruce svíral drsný kámen velký jako pěst, který jsem sama vybrala. Váhavě ho potěžkával už dobrých pět minut.
"Musíš sedřít jen svrchní vrstvu kůže, abychom jizvu zamaskovali. Nic víc. Pospěš si, Jarede. Jamie…"
Řekni mu, ať sebou hodí a ať je to pořádná rána. Měl by to celé zvládnout na poprvé.
"Mel vzkazuje, že si máš pospíšit a udeřit mě hodně tvrdě."
Ticho.

43. kapitola

4. dubna 2014 v 12:29 | Snow |  Hostitel

Zběsilost

Usoudila jsem, že na první pohled připomínám sochu. Ruce mám nehybně složené v klíně, obličej bez výrazu, dech tak mělký, že se mi hrudník ani nepohne.
Uvnitř vířím v zběsilé závrati, jako by atomy mého těla ztratily vzájemnou přitažlivost a svištěly pryč jeden od druhého.
Ani Melaniin návrat ho nezachránil. Všechno, co jsme pro něho udělali, bylo málo.
Chodba před jeho ložnicí byla plná lidí. Jared, Kyle a Ian se vrátili z výpravy zoufalí, s prázdnýma rukama. Třídenní riskování vlastního života jim vyneslo jen zásobník ledu. Trudy kladla led Jamiemu na čelo, na zátylek a na hrudník.
Ale i kdyby led srazil horečku, která se vymykala kontrole, co bude, až jim led dojde? A jak dlouho potrvá, než chlapec začne znovu umírat? Hodinu? Dvě?