Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

7. Kapitola (první část)

22. března 2014 v 13:28 | Snow |  Pět živlů

Musím říct, že jsem ráda, že jsem oknečně dopsala další kapitolu. Těším se až teď začnu psát další, ale vůbec nevím, jestli to někoho vůbec baví. Navíc si vůbec nejsem jistá tím, jestli mám PŽ psát takhle, nebo jinak. Nevím, jestli má vůbec cenu sem PŽ dávat. To je ale jedno... tady je 7. kapitola a užijte si jí, protože já si její psaní docela užila :D

PS: Kapitolu jsem musela rozdělit na dvě části, protože mi to celou kapitolu nechce zobrazit. Že prý maximální délka textu je 40 000 znaků... nevím, kde se vzalo 40 000 znaků v mé kapitole, ale rozhodně doufám, že to nevadí :)


7. Kapitola (první část)





Dívám se znuděně z okna... kdo by byl čekal, že v takové velké budově bude hned po ránu taková nuda. Už je to asi týden, kdy jsem srazila na kolena syna ředitele... a od té doby jsem ho ani neviděla. Sice vím, že se po mě sháněl, ale asi to potom vzdal. Ani se mu nedivím, poslední dobou se vyhýbám všem. Připadám si jako jedna z tisíců rybek uzavřená v malinkatém akvárku.

Za prvé. Není tady žádné soukromí. Za druhé. Když si chcete s někým popovídat, tak aby jste to ohlásili alespoň tři dny dopředu, kvůli misím a té spustě lidí tady... připadám si úplně ztraceně.

Alespoň Jery se mě pokud možno snaží rozesmívat. Ale i on chodí na mise, jenom já tu musím být zavřená jako největší zločinec světa. Dokonce se divím, že mě nechají se tady volně pohybovat a trénovat. Ale stejně trénuji jen s Jerym... nevím proč, ale ostatní se se mnou ani moc nebaví. A já si nestěžuji.

A Will? Tomu se zase snažím vyhýbat za každou cenu já. Možná, že to nemyslel zle s tím věkem, ale já mu nějak nedůvěřuji. A taky se bojím, že když ho zase uvidím budu stejně vykolejená jako vždycky. Možná, že je to tak lepší. Je lepší, když jsem tady zavřená sama. Jen mi to tu přijde jako kdybych byla někde ve vazbě, zavřená do té doby, než zčernám nebo než naprosto zešílím.

Myslím, že přesně před tímhle mě Steve varoval... přesně tohle měl na mysli. Mno, ale musím říct, že mě tu aspoň nesledují... můžu si dělat co chci, nikdo si mě moc nevšímá.

"Dneska dostaneš misi." říká mi mužský hlas a já se za ním otáčím a stoupám si na nohy. Je to Steve.

"Steve... já?" pronáším nevěřícně.

"Ano, ty... potřebujeme tvojí... pomoc." říká a je mi naprosto jasný, že mu nejde o moje fyzické nadání, jako o moje schopnosti elementaristiky.

"Chápu, díky." říkám a sedám si opět do židle, kterou jsem si postavila k oknu.

"Nepotřebuješ něco?" ptá se mě starostlivým hlasem, jako by se o mě vážně bál. Při tom mu určitě jde jen o to, aby jejich elementaristka byla v pořádku.

"Ne, díky." říkám bez toho, abych se otočila.

"V tom případě se tě chci na něco zeptat..."

"Poslouchám."

"Nechceš si dát trénink? Myslím že není dobré trénovat jen s Jeremym. Chce to změnu." říká a já se nestačím divit té nabídce.

"Ehm... vy nemáte práci? Nebo nějakou misi? Nerada bych zdržovala..." říkám a překvapeně mu pohlížím do očí.

"Kdyby ano, neptal bych se tě." odpovídá a já mu jednoduše musím dát za pravdu.

"Dobře..." říkám a jdu za ním do výcvikové místnosti.



"Takže, jak to chceš udělat? Dáme si boj na život a na smrt? Nebo se prostě budeme snažit dostat jeden druhého na lopatky, hm?" ptá se mě s úsměvem. Kdo by to byl od něj čekal? On se dokáže normálně smát.

"Řekla bych to druhý... a bez schopností, protože to mi vůbec nejde. Asi jsem si moc zvykla, že si pomáhám vodou." říkám a on jen mírně přikyvuje.

"Tak fajn, jak chceš." říká a zaujímá naučený bojový postoj, stejně jako já.

"Dobře. Ehm... víte ještě nějaký bližší informace o té mé misi, abych věděla, na co se mám připravit?"

"Jasně, že vím, ale řeknu ti to až po tréninku, dobře?"

"Děkuji." odpovídám a znovu se stavím do pozice, kterou znám už od malička.

Vyčkávám na jeho první útok, ale stále se k ničemu nemá, jen se mi dívá do očí a snaží se zjistit, kdy začnu.

A toto jeho přání mu také ihned plním a jedním rychlým pohybem se dostávám téměř k němu, provádím matoucí úder s tím, že mu chci podrazit nohy a pak ho jen praštím do břicha. Takhle jsem si to alespoň plánovala, do té doby, než mi oběma rukama vykryl ránu do břicha. Ještě se od mojí ruky odráží trochu do vzdálenosti a najednou mi mizí před očima. Ale sakra, to už ne. Probleskne mi hlavou a otáčím se za sebe, kde už na mě čeká jeho ruka a chytá mě pod krkem. Nesnaží se mě uškrtit, ale jen mě shazuje na žíněnku.

"Zdá se, že jsem vyhrál," pronáší s úsměvem a já ho jen pražím pohledem.

"Řekli jsme přeci bez schopností." obviňuji ho za porušení nepsaných pravidel.

"Říkala jsi, že tobě vadí používání vody, já si nestěžoval." pronáší s úsměvem a natahuje ke mě ruku, kterou po menším zaváhání přijímám.

"Víte, že kdybych chtěla používat vodu, tak by jste se neměl ani šanci někam pohnout, že ano?" říkám a nahazuji úsměv neviňátka. Sice ještě moc nevím, jak moje schopnosti dostatečně používat, ale vím, že by neměl šanci.

"Ovšem že. Jen by mě zajímalo, jak by ses bránila bez tvých schopností." teď ho trochu nechápu a on to asi také postřehl a tak dodává: "Myslím tím... umíš udělat nějaké klony? Z vody? Že by si na mě útočila jen pomocí klonů a sebe, nic víc."

"No... už to chápu, ale ne, neumím... ani nevím, jestli se mi to povede... jsem moc slabá na element, spíš si myslím, že element měl ovládat Chris a ne já." říkám a snažím se udržet úsměv, ale nějak mi to nejde.

"Nepodceňuj se, musíš na sobě jenom pracovat. Navíc... Chris měl velké problémy ovládnout svou schopnost, ale nevzdal to a ty se taky nesmíš vzdát. Zítra tě přihlásím na bojová umění a tam se předvedeš, jak nejlíp to půjde, samozřejmě, až se vrátíš z mise." říká a já na něj jen nevěřícně koukám.

"Ale... přeci říkali, že já-"

"Ale já jsem v radě také. Nějak to s nimi sepíšu, zamluvím a přemluvím a půjdeš tam, je to jasný? A řekl bych, že tvůj... otec na tom má také menší podíl." Otec. To slovo pronáší, jako by pro něj bylo cizí, jako by ho nikdy neslyšel. Ale co, to není moje věc.

Je v radě, co mi zbývá, budu ho muset poslechnout. Jen přikývnu a připravuji si zase do bojové pozice.

"Jdete ještě jednou?" ptám se ho a on na mě upírá svůj pohled černých očí. Z nenadání se pohne a vidím jeho ruku, jak se mě snaží znovu chytit pod krkem. Vyhnu se jí tím, že udělám kotrmelec a tím pádem se dostávám za něj. Chytám ho zezadu za krk a ihned ho shazuji na sebe, na zem. Což se mi trochu vymstilo, protože zase vyhrál on. To já ležím pod ním a nemůžu jsem pod jeho vahou ani dýchat.

Steve rychle vstává a dívá se na mě s širokým úsměvem, který bych od něj nečekala.

"A zase nic, co?" říká a já se zvedám s tím, že se mu podívám do očí a jednu mu vrazím. Ovšem, to se mi trochu nedaří protože ihned po tom, co si stoupnu a napřáhnu ruku mě za ní chytá a přehazuje mě přes sebe.

"Měla by ses zlepšit, jestli chceš překvapovat." říká a jeho úsměv je snad ještě širší. Sakra, musím být hodně k smíchu.

"Vstávej, pokračujeme, nepřišel jsem sem jen proto, abych se tu nudil jako ty u toho okna." dodává a já si stoupám opět na nohy a trochu se protahuji, protože i na žíněnce ten náraz zabolel. Asi už chápu, proč je v radě...



"Tvůj první úkol je pomoct nám chytit jednu dívku. Nemusíš se ptát jak se jmenuje nebo odkud je, pošleme ti k tomu podklady. Jediné co musíš vědět je to, že se k nám buď bude muset přidat nebo jí budeš muset zabít. Nevíme, jakou schopnost používá, ale máme podezření, že dokáže nějakým způsobem okopírovat schopnosti elementaristů. Nevíme, jak je to možné, ale je to tak. Dokonce víme, že se po ní shánělo i EWI, ale zatím nevíme proč. Nejspíš to má něco společného s jejími schopnostmi. To se ovšem dozvíš dneska večer. Tohle by ti zatím mohlo postačit." říká Steve a já ho skoro nevnímám, protože mám úplně bolavé tělo, ne že by mě nějak zmlátil ale jsem strašně unavená. Sedíme spolu v jídelně a já mám na stole studenou Colu, kterou rychlostí geparda dostávám do sebe.

"Takže... můj první úkol je najít holku?" ptám se Steva, který má pozvednutý jeden koutek v sarkastickém úsměvu.

"Najít ne. Jen nám ji pomůžeš chytit nebo jak to říct. Skamarádíš se s ní a pak jí budeš muset buď převést k nám nebo ji zabít, pokud nebude souhlasit. A bude ti na to muset stačit jeden večer."

"A to je moje první mise? Všichni ostatní dostávají pomalu zametání chodníků a já hned tohle? Neříkal jste náhodou sám, něco o tom, že mi nebudou dávat důležitý mise a tak?"

"Moc otázek a při tom tak nesmyslných. Prostě jsme se tak rozhodli, to je vše, co potřebuješ vědět. A ty nejsi vůbec jako ostatní. Jsi elementaristka, měla by jsi na to být hrdá a být ráda, že můžeš pomoct." říká, ale já stejně vím, že to říká, protože musí.

"Já jsem ráda. Ale... to je fuk, prostě to udělám, přijdu dneska večer." říkám a odcházím si pro další Colu.

"Dobře, ale jdi si lehnout nebo nebudeš moct ani stát na nohou." říká a já mu musím dát za pravdu mírným přikývnutím a plácnutím něčeho, co by mělo být rozloučení.

Ihned po tom, co přicházím domů se svalím na postel a usínám během jediné vteřiny, bez většího přemýšlení.



Probouzím se asi za dvě hodiny po tom, co jsem usnula. Ihned si vzpomínám na to, že dnes dostanu svou misi a musím se pousmát. Třeba mi vážně věří. Třeba zjistili, že pro ně nejsem zas takové nebezpečí, jak si mysleli.

Urychleně vstávám z postele a protahuji se. Dneska se necítím nijak moc dobře, aby taky jo, když mě Steve svalil na zem a nechtěl mě pustit. S Jerym to bylo lehčí, vždycky jsme byli nějak vyrovnaní, když jsme nevyužívali schopnosti, ale Steve... je jasné, proč je jedním z rady. Umí výborně komunikovat s lidmi, nebojí se něco říct a dokáže lidi skvěle odhadnout. Výborně využívá bojová umění a zkušenosti, které jistě nabil v několika bojích... chtěla bych být někdy jako on. Dokáže si zjistit informace o člověku už během boje a ihned je využít proti němu.

Teď se ale musím jít připravit na vyzvednutí mise a na seznámení s radou, protože se Steve zmínil o tom, že by mi misi měla předat celá rada včetně s ředitelem. Nechápu proč, možná, aby mi dokázali, že mě mezi sebe přijali. Nebo že mě teď potřebují. Ovšem, to jsou jen mé spekulace a já nemám na spekulace žádné právo. Ne, dokud se nedozvím pravou odpověď. Vůbec si nechci komplikovat zbytečně život, za chvíli se to dozvím a bude to.



Musím říct, že jsem nečekala, že kvůli mě přijde tolik lidí. Buďto je to kvůli tomu, že elementaristka dostává úkol, nebo je to kvůli tomu, že je ta mise tak důležitá. Ostatně ani na jednom ani na druhém mi nemůže záležet. Musím se dozvědět to, co potřebuji a co nejrychleji odsud vypadnout. Nechci se tu zdržet ani o vteřinu déle, než bude nutné. Nelíbí se mi mezi tolika lidmi. Sice mi nevadí ty jejich pohledy, na ty jsem si za celé ty roky cestování zvykla, ale vadí mi to, že mi nejspíš budou mlejt do mise a do všeho, čeho se mise týká.

"Nat. Jak se cítíš?" přichází ke mě Jery a já se musím usmát, protože je vidět, že před chvílí vstával. Jeho blonďaté vlasy se v umělém světle lesknou jako by na ně někdo nasypal třpytky, ale to vtipné je to, jak jsou jednotlivé prameny rozházené po celé hlavě tak, že to ani nevypadá, jako by si to udělal schválně.

"Hned je mi líp, když tě vidím." pronáším s úsměvem a myslím to zcela vážně. Nechávám ho, aby mě objal jednou rukou okolo ramene.

"Je tu nějak moc lidí." Pronáší zcela zahleděn do davu lidí, které stojí v hlavní místnosti této budovy.

"Taky jsem si to říkala. Ale... ty mi asi nesmíš říct, proč, že?" otáčím se na něj s prosebným pohledem a on se na mě jen culí. Jeho úsměv je vážně uklidňující. Jsem strašně ráda, že jsem mu v těch osmi letech neublížila nějak moc, protože bych teď na to byla asi úplně sama. Ano, ano... Will. Ten by mi tu možná taky pomohl, on možná chce, ale věřila bych mu? Kdyby tady stál místo Jeryho a držel by mě? Jednoduše mi lhal a já lhaní nemám ráda. Navíc je takový... tajemný, dohromady toho o něm skoro nic nevím, ostatně, to nevím ani Jerym, ale s ním mi přijde, jako když svítí slunce, i když na tomhle místě je pořád zataženo. Jery je takový dobrý kámoš, který když někam přijde všechno roztaje.

"Kdybych mohl, řekl bych ti to. A kdybych to věděl." říká s širokým úsměvem a sundavá mi ruku z ramene.

"To si mě uklidnil." pronáším ledabyle a čekám, až mě zavolají do té místnosti.

"Vypadá to tu jako v soudní síni." dodávám a Jery se zase culí a jeho smaragdové oči se jen lesknou.

"To rozhodně ale-" jeho vtipná poznámka je v polovině ukončena hlasem, který je mi až moc dobře známý, přesto doufám, že se mi to nepotvrdí. Přece ředitel je někdo jiný...

"Natalie Bloodworthová." Slyším svoje jméno a automaticky jdu směrem k podiu, na kterém stojí několik hlavních představitelů rady, mezi kterýma je i Steve, a ředitel... to snad ani není možný, jak se tam dostal?

Otočím se po Stevovi a ten na mě jen mrkne tak, aby to nikdo nezpozoroval. Takže on to věděl...!

Jdu po schůdkách na horů na podium, kde se mám sejít s ředitelem a ten mi má říct co a jak ohledně mé mise. Místo toho ale na ředitelově místě stojí Christopher a radostně mi podává ruku. Nevím, jestli se mi to jen zdá a nebo je to nějaký pokus o vtip, ale lidé stojící nebo sedící v této místnosti mě rozhodně utvrzují v tom, že se o žádný žert nejedná.

Proto je tu tolik lidí. Můj otec se stal ředitelem. Proto mám misi. A proto jsem teď tady.

"Jsem na tebe hrdý." šeptá mi Christopher do ucha tak, aby ho nikdo neslyšel, a já nejsem schopná odpovědět. Opravdu to řekl? Opravdu je to tak? Nezdá se mi to? Vždy na mě byl tak přísný, kolikrát jsem si připadala jako kdyby mě vůbec nebral za svou dceru a teď mi řekl tohle? Co se za těch pár dní změnilo? Nic důležitého jsem přece neudělala. Přesto cítím, jak po dlouhé době moje tváře polévá horko. Jsem za to tak ráda, jsem tak ráda, že mi to řekl. A zmáhám se jen na malý úsměv, přesto v něm musí být vidět, že jsem šťastná.

Už se chce odklonit, ale já mu říkám: "Já na tebe víc," a než by cokoliv stačil dodat, pouštím mu ruku a narovnávám se. Je mi jasné, že je teď Christopher ředitelem a jemu musí být jasné, že to vím.

"Dobrý večer dámy a pánové," pronáší majestátním hlasem Christopher. Ví, jak má pracovat s lidmi, to ostatně ví všichni tady, kromě mě. Ihned po jeho pozdravu šum utichá a všichni soustředí svůj zrak na něj.

"Dnes tu jsme ze dvou důvodů. Jak je na první pohled vidět, stal jsem se novým ředitelem. To je první důvod, ten méně podstatný, protože se o tom budeme bavit až za pár hodin. Ten druhý důvod je, jak jsme se všichni v radě domluvili, že Natalie Bloodworthová dostane svou první misi mimo tuto budovu. To znamená, že tu jsme kvůli tomu, aby členové rady a já věděli, zda vám vadí nebo nevadí, že Natalie dostane svou misi. Pokud se více jak polovina vyjádří kladně, bude Natalii přidělena po ukončení této mise, jiná. Ovšem, pokud budou názory spíše negativní, nedostanu jinou možnost, než Natalii ze všech misí vyškrtnout a prozatím jí jinou misi nedávat." Christopher ukončuje svůj krátký projev a v hale se rozlévá ticho. Ticho, které jsem nečekala a musím uvažovat nad tím, co Chris řekl. Proč mají rozhodnout o mích misích cizí lidé? Vždyť mě neznají. Neví, kdo jsem a nevím, jak jsem schopna mise plnit. Tito lidé mají rozhodnout o mé budoucnosti? O mém životě?

V tom mě ale z myšlenek vytrhává jeden člověk, který vstává a zvedá ruku. je to žena menšího vzrůstu s rezavými, krásně se vlnícími vlasy. Christopher jen pokyne hlavou a žena se dává do hovoru.

"Dobrý večer," říká milým hlasem. "Chtěla bych říct jen jednu věc. Podle mě nemáme žádné právo ji soudit." říká a několik hlasů jen překvapeně odfukuje. "My ji neznáme dostatečně na to, abychom potvrdili nebo naopak vyvrátili to, jestli je schopna plnit mise nebo není. Je tu pouze týden a to je poměrně krátký čas na to, abychom člověka pochopili. Vím, že je těžké mluvit tady o tvé dceři, jako by nebyla tvá, ale dle mého názoru by bylo rozumné počkat. Počkat do splnění mise a podle ní usoudit, zda jí zadáme další nebo ne. Je logické, aby jsme ji podrobili testům a vyšetřením, ale pokud není jiný způsob, jak tuto misi dokončit, měla by ji přijmout a splnit ji na výbornou a teprve potom se rozhodnout, jak pokračovat s jejími misemi," říká ta žena a já jsem překvapená a zároveň vděčná za to, co říká. "Ať nejdřív ukáže, co v ní je a teprve potom ji můžeme soudit a ohodnotit. V této misi není důležité, jestli ovládá element nebo ne. Je důležité, jak se dokáže zachovat v situacích, na které ji nedokáže připravit nikdo. Musí mít v sobě dar, který by měla dokázat využít," říká a čeká na reakci ostatních. Připadá mi, jako by se snažila zodpovědět nevyřčené otázky jejích kolegů a kolegyň.

"To je vše." dodává a sedá si. Podívám se na Chrise, který na ní vrhá děkovný pohled. To už ale vstává nějaký muž a bez ničeho se pouští do řeči.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Mám pokračovat ve psaní Pěti živlů?

Ano.
Ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama