Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

6. Kapitola

15. března 2014 v 17:32 | Snow |  Pět živlů
Ano, ano... hurá... Konečeně jsem dopsala šestou kapitolu a já konečně můžu rozjet pokračování. Je to příšerně nudný a otravný psát stejnou kapitolu dvakrát, ale už je to za mnou a teď už mě konečně bude bavit psát zase nějaké nové věci.
No, to by bylo vše k mému dalšímu dílu PŽ a asi se ještě dneska vrhnu na další kapitolu.
Užijte si víkendu a ať se vám kapitola líbí.

PS: Tahle kapitola bude asi kratší, než ostatní, ale snad to tolik nevadí :)

PPS: Jinak doufám, že se to dá přečíst, protože vůbec nevím, jestli to má nějaký smysl, tím myslím dějový... tak, kdyby jste mohli napsat, jestli ano nebo ne, byla bych ráda :)

6. Kapitola


Probouzím se v nějaké posteli. Doufám, že jsem doma... u mě v pokoji. V mojí posteli. Ikdyž mám neblahé tušení, že jsem úplně někde jinde. Pochybuji, že se vůbc nacházím ve stejném městě, natož, abych byla v našem domě. Ale přesto tak nějak doufám, že jsem doma a že vše, co se stalo byl jen pouhopouhý sen.
Pootvírám oči a snažím se prozkoumat okolí nebo alespoň pokoj, kde jsem. Ale ihned po otevření očí je musím opět zavřít, protože mě příšerně pálí. Kde to sakra jsem? Co se mi stalo? Co se stalo ostatním?
Teprve teď si vzpomínám na to, co se stalo. Byla jsem u mě doma. Já, William, Will... někde tam byl i Christopher s Jamesem. A Marcus. Ten tam byl taky. Byl tam a snažil se nás zabít. Povedlo se mu to? Jsem vůbec naživu? Je naživu Will? A Chrisropher? A všichni ostatní?
V té chvíli neváhám a, sedajíc si na postel, otevírám oči. Ta bolest je neskutečná. Bolest. To ovšem musí znamenat, že jsem stále naživu... Vypaluji jako raketa, abych se mohla postavit a pořádně se zorientovat, ale někdo mě chytá za rameno a jemně mě strká na postel a já jako malátná se nechávám tou rukou smést bez jediného vzpurného výpadu.
"Musíš ležet. Byla jsi moc vyčerpaná." říká milým hlasem nějaký blonďák sedící na jediné židli, která se v této tmavé místnosti nachází.
Já v té vteřině doslova vylétávám z postele, abych se tomu klukovi ubránila, ovšem marně... blonďák mě teď už s větší razancí strká na postel.
"Nehrabej na mě!" říkám, ale radši zůstávám sedět, protože je docela rychlej a pokud to je možný, tak se chci vyhnout střetnutí se s ním.
"Neboj se, nechci ti nic udělat," říká a odstupuje ode mě o krok, aby svá slova potvrdil.
"Kde to jsem?" ptám se a trochu si ho prohlížím. Myslím, že mu budu věřit. Nebo ne. Já nevím, jsem zmatená.
"To ti nemůžu říct... ale já jsem Jeremy Black. Ale říkej mi Jery." říká a usmívá se na mě.
Počkat... Jery?
"Jery? Neviděli jsme se někdy?" Ten kluk byl taky blonďák, taky Jery... ale přece jen nechápu, co mě to napadlo... kolik lidí na světě se může jmenovat Jeremy?
"Myslím, že jo, ještě teď mě bolí tvář." říká a hladí si levou stranu hlavy a přidává úsměv.
Ale to už si na něj vzpomínám. Je to určitě on. Několik malých rysů na něm poznávám, ovšem jen velmi malých... hodně se změnil...
"Jo, ty si mě naštval. Pár dní jsem na to myslela... jestli jsem to nepřehnala..." říkám a trochu se na něj usmívám-ale stále s mou nejistotou.
"Přehnala byl jsem z toho mimo do dvanácti... Dva roky, víš, co to je?" říká a já se na něj musím jen s úsměvem dívat, asi je to nějaký blázen.
"No... to víš, jeden pravej hák od osmi letý holky musel být na-asi-desetiletýho kluka moc." říkám s úsměvem-ale stále se musím držet na pozoru. Sakra, co ti hrabe? Vždyť je teď naprosto jasný, že mi nic neudělá.
Asi vám řeknu, co se to stalo... Bylo mi osm let. Zrovna jsme se přestěhovali do Kalifornie, ani nevím, jaké město to bylo. První stěhování do jiného města jen kvůli Christopherově misi a za pár dní jsme jeli zase zpět do Anglie. Ale to jsem přeskočila.V tu dobu jsem byla velice zasažena smrtí mojí mamky... měla jsem jí ráda a chtěla jsem, aby se to nestalo, aby zabil někoho jiného a ne mě. Pořád jsem na ní vzpomínala-a stále vzpomínám, pokud to jde-a on byl... Moc ho to nezajímalo a v té době se zrovna snažil stát se takovím tím neoficiálním kapitánem nějaké skupiny dětí. To by bylo vysvětlování, teď k tomu, co se stalo. Byla jsem na nějaké louce, nebo spíš trávníku. Hrála jsem si tam. Po dlouhé době, co jsem se s Christopherem učila, jsem si mohla chvíli hrát, jako normální osmiletá holčička. Bylo to fajn, užívala jsem si to a bavila se, stejně, jako kdysi s mamkou. Bohužel jsem si na ní vzpoměla a hrát jsem si přestala. Bylo mi hrozně a zase jsem dostala výčitky, myslela jsem si, že jsem měla udělat něco víc... A právě v tom momentě přišel nějaký kluk asi o dva nebo tři roky starší než já. Byl to blonďáček s roztomilýma zelenýma očima, ale měl tam s sebou nějaké kámoše a povídali si a chechtali se mi. Vím jen to, že ten kluk byl synem jednoho chlápka, se kterým Christopher dělal misi. Tomu klukovi ostatní říkali: 'Jery, řekni jí něco! Koukej se na ní za chvíli bude brečet.' a pořád a pořád se mi všichni smáli. On ke mě vykročil, ukázal na mě prstem a řekl: 'Bulíš jak malá holka, děláš, jak kdyby ti uplavala rybička.' a pořád a pořád se smáli. Já jsem si to převedla do svýho a vzpoměla jsem si na Marca a na mojí mamku a na mojí rodinu-na všechy, koho Marcus zabil a potom na rybičku... a poté jsem si představila mojí mamku, jak mi odplouvá pryč, jako rybička, akorád že ona se vůbec nehýbala... Už, už jsem chtěla začít brečet, ale řekla jsem si, že kvůli nim nebudu. Přeci nemám za potřebí brečet jenom kvůli těmhle piomečkům. Nebudu jako pískle brečet. Patřím přeci k jedné z dobrých rodin, nebudu tady brečet před nějakým pitomím klukem! Přišla jsem k němu a vrazila mu pravou rukou pořádný pravý hák, který mě v té době zrovna Christopher učil. Nevím, co mě to napadlo, nevím, proč jsem tak jednala, ale v té chvíli jsem chtěla dokázat, že nejsem jen ubulená holčička. Potom si pamatuji jen to, že se ostatní kluci rozutekli a ten blonďáček na mě s vykulenýma očima koukal, držíc si svou ruku na tváři. Musím se i teď usmát, jak srandovně vypadal.
"Moc mě to mrzí... víš, nevěděl jsem, co se ti stalo... Jenom jsem věděl, že se stalo něco špatnýho s jednou nejmenovanou rodinou... ale neměl jsem tušení, že... se stalo to, co se stalo... Tobě nebo tvé rodině." říká mi Jery a já na něj koukám jen s otevřenou pusou. Teda v duchu otevřenou, protože se stále snažím udržet svůj 'poker face'. Tohle jsem od něj vůbec nečekala, myslela jsem si, že je to takovej blázen a ani si na tohle nevzpomene.
"Hele, to je fajn... už je to hodně dávno." říkám zcela vážně.
"To je dobře... ehm..."
"A já si myslel, že jsi vyčerpaná." slyším u dveří nějaký drsný, ale přesto milý a možná i usměvavý hlas.
"Ehm... promiňte, pane-" říká Jery velice omluvným hlasem a vypadá, jako by stuhnul anevěděl, co s nastálou situací udělat.
"To je v pořádku, můžeš jít." řekl ten chlap, opírající se o zeď. Vyslovuje to s mírným záchvěvem nadřazenosti, ale jen tak, aby ho Jery poslechl a při tom, aby ho nebral jako úplného šéfa. Řekla bych, že tenhle chlap umí pracovat s lidmy. Umí si sjednat respekt,a le i vyhledat přátele.
"Ano..." a odchází jedinými dveřmi, které tu jsou.
"Chcete ode mě něco?" ptám se, už zase se zvýšenou ostražitostí, na které jsem díky Jerymu ubrala.
"Ne, jen jsem se přišel podívat, jak ti je a popřípadě ti již dnes zadat tvou první misi." říká a já zvyšuji svou ostražitost. Přesto se ale dokopávám k jedné otázce-té jediné, co mě teď zajímá.
"Jak je ostatním?" ptám se a neudržím si svůj chladný obličej, a tak se starostlivě obracím za tím mužem. On však dělá, jako by vše bylo v normálu, nadále se opírá o zeď a jeho černé vlasy mu padají do obličeje, takže nevím, jak se tváří a nemůžu posoudit, co chce říct nebo naznačit. Jako by schválně napínal tuto chvíli, která je pro mě tak důležitá.
"Jsou v pořádku, největší zranění utrpěl William, ale díky Christopherově rychlému zásahu a schopnostem našich lidí je mimo ohrožení života. Ostaní měli jen menší popáleniny." musím říct, že mi spadl obrovský kámen ze srdce. A asi to na mě je i vidět, protože se ten chlap pousmál a zvedl hlavu tak, abych na něj trochu viděla. Dívá se na mě, prohlíží si mě. Připadá mi to nepříjemné a tak odvracím pohled a bezmyšlenkově se rozlížím po prázdé místnosti, ale stále cítím jeho pohled, který stále spočívá na mě.
"Co je?" říkám trochu pichlavěji, než jsem měla v plánu, ale přesto toho nelituji a dívám se mu zpříma do očí.
"Ale nic. Uzdravuješ se rychle. Nebo tak alespoň vypadáš."
"Když jste zvyklý spát tři hodiny denně..." říkám trochu sarkasticky.
"Ach, ano... Ohledně tvojí minulosti... soucítím s tebou, ale nechci, aby jsi si myslela, že ti budu tolerovat-"
"Já vím... o nic takového se neprosím." skáču mu do řeči. "Nechci, aby se se mnou zacházelo jinak... Navíc... stále nevím, jestli vám mám věřit nebo ne." říkám a on se na mě jen podívá. Z jeho pohledu nemůžu nic vyčíst. Jeho černé oči mě propalují a mnou na chvíli projede chlad.
"To rád slyším. Zdá se, že jsi již v pořádku. Někoho ti sem pošlu, aby ti vše vysvětlil." říká a chce odejít.
"Počkejte. Koho mi sem chcete poslat? A proč?" ptám se ho a přeji si, aby mi sem poslal třeba Jamese nebo Christophera.
"Nevím, kdo bude mít čas. Vysvětlí vám, kudy na první misi a zodpoví nějaké otázky, které budete chtít..." říká napůl otočený k odchodu.
"Můžu ještě něco?"
"Ano?"
"Jak vám můžu věřit?" ptám se ho a vůbec netuším, co mě to napadlo... Nevím, co si o tom všem mám myslet. Mám jim věřit? Je tu vůbec Christopher? Jsou tu všichni? Nejsem jenom unesená holka? A říkají mi vůbec pravdu? Tyto všechny otázky mnou prosvištěli a teď nevím, kam jsem se to vůbec zapletla.
"Hm?" jen se otáčí a podivně se na mě dívá.
"Chci tím říct, že mi nedovolíte vstát z postele, nechcete mi nic říct o tom, kde jsem... Jak vám můžu věřit?" vypadává ze mě na jeden nádech.
"Nemůžeš. A ani bych ti neradil všem tady věřit. Vím, že to pro tebe je těžké, ale měla bys pochopit, že jen díky ostražitosti a díky utajení nás ještě EWI nenašli. Možná, že jednou ti to prozradíme. Prozatím jsi pro nás ale největším nebezpečím ty. Proto si na tebe dáváme pozor. Můžeš nás všechny zabít a nebo naopak všem pomoct... bohužel, vetšina zvolila tu první možnou variantu" říká a při tom jde ke mě, a v polovině cesty se zastavuje.
Já, neschopna slova se zvedám z postele. Pozvedávám hlavu a dívám se mu do očí, které říkají, abych se o nic nepokoušela, ale zároveň jsou uklidňující a chápající.
"Já jsem pro vás nebezpečí?" ptám se, docela hloupě. Je mi jasné, že jsem pro ně nebezpečí... všichni elementaristi, kromě dvou jsou u EWI... a já bych se k nim mohla kdykoliv přidat.
"Ano... pochop, my jsme se snažili vždy nějakým způsobem vzdorovat EWI. Každý jeden z nich, který nás napadl nám způsobyl škody. I ti nejlepší muži byli zabiti nebo se obětovali pro záchranu ostatních. A pak přijdeš ty, patnácti letá dívka a ubráníš se Marcovi a při tom je to vše bez většího zranění-pokud nepočítám Williama, ale jeho jsme zachránili." Vysype na mě a a já musím jen nevěřícně koukat.
Chápu, proč to dělají... ale nechápu, proč ho neporazili, vždyť není tak silný, jak se zdál vždy. Ne tak, jak to všichni říkali.
"Není tak silný" říkám zasněným hlasem. Velice potichu, ani jsem to říct nechtěla, jen je to tím, jak na něj myslím. Ani nevím, jestli by mě vůbec porazil. Ale... štve mě něco jiného. Kdo to byl? Ten kdo pro něj přišel? Také patřil do EWI?? Mohl by mě zabít on? A proč ho nenechal, aby proti mě bojoval? A pro koho chtějí jít?
"Co prosím?" ptá se mě a vyrušuje mě z mích myšlenkových pochodů.
"Ale nic. Vlastně to chápu, jen chci říct, že bych nikdy nikomu úmyslně neublížila. Teda někomu, na kom mi záleží a nikomu, kdo se mi snaží pomoct." říkám a zalézám znovu do postele. Přeci jen se rozhoduji mu věřit. Navíc, kdyby mě chtěl zabít, tak si tu s nim nepovídám a on mi tohle všechno neříká.
"Já ti věřím, také si nemyslím, že jsi pro nás nebezpečná, ale tady nejde jen o mě. Kdyby to záleželo na mě, tak si tu můžeš pobíhat, jak chceš. Ovšem... ostatní s tím nesouhlasí. Jediné, co pro tebe můžu udělat je to, že je přemluvím, aby ti zadávali mise i důležitější. Ale musíš mi slíbit jednu věc." chrlí na mě a já mu jen nechápavě koukám do očí. Ani nečeká na odpověď a už pokračuje: "Musíš ty mise plnit přesně. Nesmíš udělat chybu nebo se nějak vyhnout cíli. Je to důležité. Musí ti nejdřív začít věřit a zjistit, že pro nás nejsi nebezpečná. Jestli se to nepovede... Radši se tím nebudeme zabývat. Prostě musíte dělat, co se dá, aby byla mise splněna." říká a já jen nečinně ležím. Vstřebávám všechny ty informace, které do mě ten chlápek hustí.
"Ehm... já.. se budu snažit. Ale-"
"Neptejse se na nic. Prostě mi teď v tuto chvíli musíš věřit." musím říct, že mu asi budu věřit, ale tolik informací jsem od něj nečekala... Asi se v lidech vůbec nevyznám.
"A řeknete mi alespoň vaše jméno?"
"Na co znát mé jméno. To není důležité... teď je důležité aby-"
"Tak hele, já chápu, že se mě snažíte pomoct, ale byl by jste tak laskav a řekl mi aspoň vaše jméno. To snad není tajné jako poloha týhle budovy. Už mě unavuje To vaše musíte tamto musíte támhleto... Já vím, pochopila jsem to, budu se snažit plnit mise. A ikdyby ne. Co je vám vlastně do toho? Nejsem vaše dcera a ikdybych nesplnila misi, tak se to nebude řešit s vámi. Pokud teda nejste v nějaký tý radě nebo co to je." říkám a vyprskávám to ze sebe bez trochy přemýšlení. Vážně nechápu, co to se mnou je.
"Jmenuji se Steve. Odpočiňte si, někoho vám sem potom pošlu a on vám řekne, kudy kam." říká a doslova mi mizí před očima. Buď jsem ještě ospalá nebo jsem nenormální, ale něco jsem řekla a vůbec nechápu co.
Co se to se mnou děje? Nikdy dřív bych tohle neudělala? Jsem vážně tak nebezpečná? Jsem vážně tak pitomá, abych na každého křičela? Co když se po nějakém čase nakonec přidám k Elemwnt Womele Igazi? Co potom? Budou se moct nějak bránit? NE! Na tohle nemysli! Ty se k nim nikdy nepřidáš, ne z vlastní vůle! okřikuji se a už cítím, jak opět propadám do říše snů...

Jsem opět v pokoji. Opět jsem jako malá holčička v našem domě. Jdu za světýlkem, které matně svítí v kuchyni. Vydím otočenou postavu s tmavými vlasy. S dlouhými černými vlasy. Ta postava není Marcova, je ženská. Opět vidím na židli mou mamku, ale teď ji nedrží za vlasy Marcus. Teď jí drží za vlasy dospělá asi dva a dvacetiletá žena s modrýma ledovýma očima a černými vlasy. To není Marcus, ale... já!

"Vstávej, sluníčkoo." vzbouzí mě nějaký hlas. Ani nemám otevřené oči a už mi vylétává ruka a dává tomu neznámému facku. Ihned potom otevírám oči a vidím, jak si Jery drží tvář a Will se mu se zaujetím směje.
"Ehm... zdá se, že mé tělo tvou omluvu přijalo až teď." říkám a sedám si na posteli.
"Jenom doufám, že mě nehodláš mlátit pokaždý když vstaneš..." říká stále si držící tvář.
"E-e-ehm. Já jsem tady taky." říká Will a já se na něj jen s úsměvem otáčím.
"Chceš taky jednu?" ptám se a on na mě jenom nechápavě kouká. To už ale startuji z postele a chytám ho kolem krku. "Jsem ráda, že ti nic není." říkám a pouštím ho. On se na mě jen vděčně usměje a dívá se mi do očí. Poté se ale otáčí za Jeryho hlasem.
"Jo jsi tu taky, toho jsem si taky všimnul. Klidně si se mohl jít připravit, já to tu zvládnu sám. Stejně musíš pomáhat na mi-" Jery nestíhá doříct větu a Will ho drží pod krkem. Vypadjí hodně komicky. Will držící Jeremyho pod krkem a Jery s červenou tváří. Nevím, jestli se tak směje nebo ho Will vážně dusí.
"To vidím. Víš, že nesmíš nic prozradit, pako!" říká Will,a le stále ho drží pod krkem.
"Myslím, že jsem zmatená už dost, tak toho můžeš nechat."
"Co? Jo... Jasně." říká Will a pouští Jeryho, který ho smaží pohledem, jako by byl obrovská hranolka.
"To, že jsi starší neznamená, že mě můžeš mlátit." říká Jery a dělá ze sebe naprostýho pitomce, protože stahuje přikrývku z postele a dává si jí na hlavu tak, aby ho Will (ne)viděl.
"Nechovej se jak malej, je ti sedmnáct!" kárá ho zvýšeným hlasem Will.
"Ehm. Jo, jasně." a skládá přikrývku. Teď už vypadá docela vážně.
"Tak jí to řekni, starší má přednost."
"Jasně." Will se na mě otáčí a říká: "Nat. Máš dvě hodiny na to, aby si se nějak připravila. Půjdeš dolů a tam dostaneš svojí první misi." říká a otáčí se ke tveřím, ve kterých mizí a já vůbec nechápu, která bije. Steve říkal že mi nevěří... to mi už chtějí dát misi?
"Neřeš ho... je to blázen, trochu to zkrátil. Vyjdeš doleva a sejdeš dolů po schodech. tam už to najdeš. Ale radši přijď do třičtvrtě, potom to bude... težký." říká a usmívá se na mě Jery.
"Ehm... Jasně. Co je Willovi? Nějak odsud vylítnul..."
"No... on má ještě trochu práce a chvátá. Bude taky předávat několik misí, protože už je mu dvacet dva a taky bude muset ještě zapsat to, co se stalo včera a takovýhle vlasy máš od narození? Nebo si je nějak barvíš?" chrlí na mě a já se zastavuji jen na těch slovech: je mu dvacet dva, je mu dvacet dva.
"Sakra cože? Vždyť mi říkal-"
"Joo, ten jeho věk, on vypadá mladší, mno..." odpovídá mi blonďák a dodává: "Ale mě zajímají ty tvoje vlasy. Jsi blondýna nebo ne?"
"Jo, jsem." říkám a snažím se dát si dvě a dvě dohromady. Nejde to. Nechápu, proč mi lhal.
"Jery... řekni mi o Willovi něco."
"Co chceš slyšet?" ptá se mě a sedá si ke mě na postel s přihlouplým výrazem ve tváři.
"To je jedno. Cokoliv."
"Budeš taky chtít znát něco o mě?" ptá se mě a jedním okem na mě mrká.
"Možná. Ale teď Will, takže... řekneš mi něco o něm, nebo si to budu muset zjistit jinak?" ptám se a on na mě chrlí nějaký věci, který o něm ví.

>V<

Tohle se mi asi jenom zdá... vypadám jako nějaká mumie... nikdy jsem neměla ráda moje vlasy, to, jak vypadali, jak se chovali a ani jejich barvu... a tímto se mi to jen potvrdilo. Dívám se do zrcadla musím zakroutit hlavou... přece není možný, aby měl někdo takovéhle vlasy... Ovšem... měla bych si zvyknout. Prohledávám celou koupelničku, ve které jsem se ještě před pěti minutama sprchovala, a nacházím alespoň hřeben.
Nakonec mi nezbývá nic jiného, než si svázat vlasy do ohonu, přece jenom ani jinou možnost nemám.
Dělám přesně to, co jsem si v hlavě sama navrhla a hned vyrážím do chodbičky, která mi připadá trochu... negativně. Nevím, jestli to byl účel, vylekat nás ještě dřív, než si dojdeme pro úkol, ale rozhodně se jim to nepovedlo, alespoň u mě ne, protože mám-nevím, jestli naštěstí nebo ne-trochu jiné představy o strachu. Rozhodně to ale nepůsobí nijak dobře. Ale podle toho, co jsem zatím viděla bude vše v depresivním stylu. Buď tuto budovu navrhnul naprostej maniak nebo nějakej architekt v depresích, jinak si to nedokážu představit.
Přicházím k obrovské místnosti a nemůžu nic dělat. Musím jen stát-a nejspíš vypadat jako naprostej magor. Není to prostě jenom obyčejná veliká místnost, kterou máte třeba u sebe v baráku. Je to obrovská místnost, u které si ani netroufám typovat její rozměry... Dokonce je součástí i několik podpěrných sloupů... tomu já říkám pořádná budova...
Hned na kraji, blíž u mě, vidím nějakého muže, jak drží v ruce něco jako tablet-a on to možná tablet je-a dívá se směrem ke mě.
"Dobrý den. Vy si jdete pro první úkol že?" vyptává se mě s napjatým výrazem ve tváři. jako by na něco čekal...
"Ano... ale doufám, že jsem to správně. Ehm... a dobrý den." vykopávám ze sebe a stále se zatajeným dechem scházím pomalu ze schodů.
"Výborně." říká s mírným úsměvem, který mi už od pohledu říká, že mi ten člověk něco tají.
Sune si ruku k noze a jediným pohybem si odepíná flašku, kterou měl ještě před vteřinou přivázanou u nohy. Nevím, proč si tam dával zrovna flašku s vodkou, ale to je jeho věc a nehodlám mu do toho kecat.
Rychlým pohybem odšroubuje víčko a lokne si. Pokládá flašku na zem a najednou zmízí. Nikde ho nevidím a nemám tušení, kde se nachází. Třeba musel jít pryč. Ale... proč by si tady nehával tu jeho flašku?
Pomalu jdu blíž k flašce. Chci na ní něco najít, něco, co by mi řeklo, o co tady sakra jde. V té chvíli mě napadá jen jedna věc a to, vzít tu flašku, a prozkoumat její obal. To jsem ale neměla dělat, protože tím pádem jsem se zaměřila jen na čtení a nenechala si místo na rozhled a na nastalý moment překvapení.
Ten chlap se nějakým způsobem objevuje za mnou a chytá mě pod krkem. Snaží se mě udusit a já nevím, co mám dělat. Mám v hlavě uplně prázdno. Nemůžu dýchat, ale přesto se snažím trochu uvolnit a vymyslet něco, jak se ho zbavit... mysli, mysli! Zní mi hlavou známá písnička, ale nějak mi moc nepomáhá se logicky rozhodnoout a čím dál tím víc se potřebuji nadechnout. Z posledních sil se mu snažím vymanit nebo ho nějak kopnout, ale nejde mi to a tak se přestávám hýbat a zavírám oči. Jediné řešení, které mě v té chvíli napadá. Dělej, že jsi mrtvá.
Ten chlap stisk trochu povoluje a já urychleně nabírám tolik potřebný kyslík. Ovšem to mě už ten chlap zase drží pod krkem a škrtí mě.
V té chvíli mě už ale napadá jedna věc, kterou bych ho mohla ohrozit. Nechci ho zabít, co když ho budu potřebovat k získání informací...?
Rychle hledám nejližší vodu, snažím se soustředit a naštěstí, dle mého očekávání, je v té lahvy ještě trocha vody-nebo spíš vodky.
Urychleně flašku rozbíjím a chlap mi se škubnutím povoluje stisk tak, že se zase mohu znovu zhluboka nadechnout. Nejrychleji, jak je v této chvíli možné vytvářím z té vody led, který je zašpičatělý tak, jako by to byl nůž a s co největší rychlostí ho pouštím na toho chlapa a doufám, že mě pustí. Bohužel. Najednou se objevuji o kus dál a vidím, jak moje ledová šipka naráží do zdi a rozpadá se. Ovšem tento malý moment jeho neuváženého jednání mi stačí na to, abych se mu vysmekla a vytvořila si z té rozbité šipky další šipku, kterou rozděluji na nějkolik menších, a zase je na něj vrhám.
Ten muž se ale opět teleportuje za mě. Na neštěstí pro něj se nenechám chytit podruhý stejným trikem a tak mu urychleně podkopávám obě nohy a na jeho obličeji vidím jen jeho zděšený výraz, který by-kdybych byla jinde a nešlo mi o život-vypadal téměř komicky. Snaží se opět zvednout ale já ho chytám pod krkem a nechávám nad mojí hlavou kroužit ty ledové jehličky, které jsem vytvořila. Vypadá zaskočeně, ale v jeho očích, zdá se mi, se leskne částečné uspokojení, které v tuto danou chvíli nemůžu pochopit.
Dívám se mu do očí a vidím, jak se po jeho obličeji rozlévá šťastný úsměv.
Nechápavě se na něj podívám. "Co je tu sakra k smíchu?" ptám se s určitou ostražitostí v hlase.
"Zdá se, že vaši první misi jste zvládla." říká s, pokud možno, ještě širším úsměvem a já na něj jen neovladatelně koukám.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Mám pokračovat ve psaní Pěti živlů?

Ano.
Ne.

Komentáře

1 Catie XXXXXXX Catie XXXXXXX | E-mail | Web | 18. března 2014 v 19:52 | Reagovat

Mocc pěkný

2 Snow Snow | E-mail | Web | 18. března 2014 v 23:15 | Reagovat

[1]: Děkuji :-)

3 Alae Draconis Alae Draconis | E-mail | Web | 20. března 2014 v 9:49 | Reagovat

Božžíí... !!!
Těším se na pokračování :-D

4 Snow Snow | E-mail | Web | 20. března 2014 v 15:53 | Reagovat

[3]: Děkuju :-D
Snad ho už dneska dopíšu a zítra by mohl přibýt :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama