Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

IV. Kapitola

9. února 2014 v 22:36 | Snow |  Drakie

4.

Před domem už na nás čeká Azurka. Přechází sem a tam, na sobě má otrhané džíny a modrou halenku, jejíž odstín se ani zdaleka nevyrovná lesklým modrým pramínkům v jejích vlasech. Když nás uvidí, rozzáří se.
Máma zaparkuje a Azurka proběhne Nidiinou věčnou mlhou halící město. Mlha je naprosto klíčová pro naše přežití. Díky ní nás nemůže zpozorovat žádné letadlo, které by se náhodou ocitlo v našem vzdušném prostoru.
Vystoupím z auta, Azurka mě obejme, div mě nerozmačká v náruči. Zakňourám. Starostlivě se odtáhne. "Jsi zraněná? Co se ti stalo?"
"Ale nic," zabručím a nenápadně se podívám na mámu. Ví, že jsem zraněná. Nemá cenu jí to připomínat.
"A ty jsi celá?" zeptám se.
Přikývne. "Udělala jsem přesně to, cos mi řekla. Zůstala jsem pod vodou, dokud neodjeli, a pak jsem letěla domů pro pomoc."
Nepamatuju si, že bych jí řekla, ať doletí pro pomoc. Ale přece bych se na ni nezlobila, když mi chtěla zachránit život.
"Pojďte dál," vybídne nás máma, ale nedívá se na nás. Ohlíží se na druhou stranu ulice, na jednu naši sousedku. Na verandě stojí Cassianova teta Jabel, ruce má překřížené na prsou a bedlivě nás sleduje. Poslední dobou to dělává dost často. Máma si je jistá, že na nás Jabel donáší Severinovi. Pozdraví ji úsečným pokývnutím hlavy a rychle nás postrkuje dovnitř. Přitom s Jabel bývaly nejlepší kamarádky. Když jsem byla malá. než táta umřel. Než se to všechno stalo. Teď se spolu skoro nebaví.
Vejdeme dovnitř. Tamra sedí v tureckém sedu na gauči, na klíně má misku s vločkami. Podívá se na nás. V televizi vyřvává stary kreslený seriál. Nepřijde mi, že !se málem zbláznila strachy", jak tvrdila máma.
Máma dojde k televizi a ztlumí zvuk. "Tamro, nemusí to tak řvát."
Tamra pokrčí rameny a zašátrá rukou mezi polštáři na gauči - hledá ovladač. "Nemohla jsem znova usnout, tak jsem chtěla přehlušit poplašný zařízení."
Udělá se mi slabo. "To spustili poplašný zařízení?" zeptám se. Naposledy ho spustili, když zmizel táta a kmen za ním vyslal pátrací četu.
"Jo." Azurka přikývne a vykulí oči. "Severin mohl vyletět z kůže."
Tamra najde ovladač a zvýší zvuk. Odhodí ovladač zpátky na gauč a nabere si pořádnou lžíci vloček. "Se divíš, kvůli tobě vytvořili zvláštní oddíl?" Otráveně se na mě podívá. "Proč to asi udělali?"
Mám sto chutí se bránit, ale nechám to být a zhluboka vydechnu. Tolikrát jsem se jí to snažila vysvětlit, ale ona to nechápe. Nechápe, co to znamená, když se v někom probudí drakijské pudy. Jak by taky mohla?
Máma vypne televizi. Az si nevšimla, že v obýváku panuje napětí. Rozhodí rukama. "Tak co se dělo? Jaks jim utekla? Myli uplně všude. Vidělas ty síťomety?" Máma vypadá, jako že jí je špatně od žaludku.
"Myslela jsem, že tě dostanou. teda vím, že dokážeš letět hodně rychle... a že dštíš oheň, ale-"
"Kdo by to taky nevěděl," poznamená Tamra s plnou pusou a teatrálně obrátí oči v sloup.
Nikdy se nepřevttělila. V posledních letech se to stává poměrně často a vedení kmene to trápí, protože nechtějí, aby náš druh vyhynul. tamra - moje dvojče, narodila se jen pár minut po mně - je v každím případě obyčejná lidská bytost. Hrozně ji to štve. A mě taky. Než jsem se převtělila, skvěle jsme si rozuměly, byly jsme pořád spolu. A teď máme společnou jen podobu.
Máma přechází od okna k oknu a zavírá dřevěné okenice. Obývák se postupně noří do šera. "Tak nashledanou, Azurko," řekne máma.
Moje kamarádka zamrká. "Nashledanou?"
"Ano, nashledanou," zopakuje máma o něco důrazněji.
"Aha." Azurka se zamračí a pak se podívá na mě. "Půjdem spolu ráno do školy?" Významně se jí zalesknou oči. Chce mi tak naznačit, že zítra jí budu moct všechno povyprávět. "Klidně si přivstanu."
Bydlí na opačném konci města. Naš město má tvar obrovského kola s osmi paprsky - ulicemi. Střed kola slouží jako centrum. Je v něm škola i radnice. Já bydlím v Západní I. Azurka ve Východní III. Dál od sebe bychom snad ani bydlet nemohly. Město je obehnané zdí porostlou vinnou révou, takže to k Azurce nejde vzít zkratkou.
"Jasně. Když ti nevadí, že se budeš muset hnát až sem."
Máma zamkne, jen co Azurka odejde. To nikdy dřív nedělala. Otočí se a chvíli se na mě a na Tamru dívá. Je slyšet jen, jak Tamra cvaká lžící o misku. Máma se otočí, podívá se okenicí ven... jako by se bála, že by nás mohla slyšet Azurka. Nebo někdo jiný.
Pak se otočí zpátky k nám. "Jděte si sbalit. V noci odjedeme," oznámí nám.
Žaludek se mi zhoupne, jako když za letu rychle ztratím výšku. "Cože?"
Tamra vyskočí z gauče tak rychle, že jí miska s vločkami a mlékem vypadne z ruky. Máma jí neokřikne a vzniklý flek jí vůbec nezajímá. Podle toho poznám, že se něco stalo nebo že se všechno co nevidět změni. Máma je rozhodnutá.
"To myslíš vážně?" Tamře se horečnatě lesknou oči. Takhle plnou energie jsem jí neviděla... od chvíle, kdy jsem se poprvé převtělila a kdy začalo být jasné, že ona se nepřevtělí. "Mami, řekni, že si neděláš legraci."
"O něčem takovém bych nevtipkovala. Jděte si sbalit. vezměte si co nejvíc oblečení - a taky všechno, co je podle vás důležité." Upřeně se na mě podívá. "Sem už se nevrátíme."
Ani se nehnu. nemůžu. Už zase mě bolí ta rána v rameni. jako by do mě někdo zabodl nůž, otáčel jím a zajížděl jím čím dál hlouběji.
Tamra odběhne s nadšeným pokřikem k sobě do pokojíčku. je slyšet, jak prudce rozevře skříň a jak dveře bouchnou do zdi.
"Co to má znamenat?" zeptám se mámy.
"měly jsme to udělat už dávno. Hned po tátově smrti." Uhne očima, rychle zamrká a pak se na mě znova podívá. "Jenže já pořád doufala, že jednoho dne stane ve dveřích. Proto jsme se nikdy neodstěhovaly." Vzdychne. "Jenže on se už nevrátí. Takže musím udělat to, co je pro tebe a tamru nejlepší."
"Chceš říct, co je nejlepší pro tebe a Tamru."
Mámě ani Tamře nebude vadit, že opustíme kmen. To je mi jasné. máma schválně zabila svoji drakii už před lety, kdy se ukázalo, že se Tamra nepřevtělí - nepoužívala ji, a tak její drakie uchřadla. Řekla bych, že to udělala proto, aby si moje sestra nepřipadala tak sama. Že to udělala ze solidarity.
Z naší rodiny jsem s kmenem spjatá jen já. To já budu trpět, když odsud odjedeme.
"Copak nechápeš, že by všechno bylo jednodušší, že bychom byly ve větším bezpečí, kdyby ses zřekla své drkaie?"
Trhnu sebou, jako bych právě dostala facku. !To opravdu chceš, abych zničila svoji drakii? Abych byla jako ty?" Skrytá drakie, která se vydává za lidskou bytost? Zavrtím hlavou. "To neudělám. A je úplně jedno, kam mě odvezeš. Nezapomenu, kdo jsem."
Položí mi ruku na rameno a jemně mi ho stiskne. Nejspíš mě chce povzbudit. "Uvidíme. Třeba za pár měsíců změníš názor."
"Ale proč? Proč odsaď musíme odjet?"
"Vždyť víš."
Částečně to tuším, ale odmítám si to přiznat. Nejradši bych se tvářila, jako že se nám tu žije moc hezky. Ráda bych zapomněla, že mi vadí, jak tvrdou rukou nám Severin vládne. Ráda bych zapomněla na Cassianův majetnický pohled. Ráda bych zapomněla, že se moje sestra vítí odstrčená a že se k ní ostatní chovají, jako by měla lepru. Ráda bych zapomněla, že si kvůli tomu připadám provinile.
"Jednou to pochopíš. Jednou mi poděkuješ, že jsem tě uchránila přd životem tady," povídá máma dál.
"Žes mě uchránila před kmenem?" zeptám se. "Vždyť sem patřím! Je to moj rodina." A nic na tom nezmění ani ten zatracený alfa samec. Severin nepovede kmen navěky.
"A co Cassian?" Máma protáhne koutky. "Víš, co tě čeká."
Ustoupím o krok. Nelíbí se mi, jak se jí třese hlas. Koutkem oka zahlédnu, jak se tamra zarazila ve dveřích svého pokoje. "S Cassianem jsme kamarádi," odpovím. Svým způsobem jsme kamarádi. Nabo dřív jsme byli.
"Aha."
"O co ti jde?"
"O to, že ti už není osm a jemu deset. Víš přece, před čím se tě snažím ochránit. Před kým se tě snažím ochránit. Kmen si tě přivlastnil, když ses poprvé převtělila. je snad něco špatného na tom, že chci svoji dceru zpátky? Tvůj táta o to taky usiloval, pořád se kvůli tomu se Severinem hádal. Proč myslíš, že tu noc odletěl sám? Chtěl najít..." Zlomí se jí hlas,
Stojím jako přimrazená.
Máma o té noci zásadně nemluví. O tátovi. Bojím se, že se odmlčí. Bojím se, že bude povídat dál.
Znova se na mě podívá. Má chladný, rozhodný pohled. A to mě děsí.
Už zase mě pálí na prsou, svírá se mi z toho hrdlo. "Zní to, jako by náš kmen byl sekta padouchů-"
Blýská očima. Divoce mávne rukou. "Taky že to je sekta padouchů! Kdy ti to konečně dojde? Když po mně chtějí, abych dala svoji šestnáctiletou dceru jejich drahocennému princovi na páření, tak to jsou padouši! Jacindo, chtějí z tebe udělat chvnou klisnu! Chtějí, abys na svět přivedla děti, které budou dštít oheň!" Stojí jen kousek ode mě. Křičí mi do obličeje. Zajímalo by mě, jestli to mámě nevadí.
Ustoupí o krok a zhluboka se nadechne. "V noci odjíždíme. Sbal si věci."
Běžím do svého pokoje, prásknu dveřmi. Chvoám se teatrálně, jenže ono to pomáhá. Přecházím po pokoji, zhluboka dýchám. Z nosních dírek mi vylétají rozčilené obláčky páry. Přejedu si dlaní po tváři a krku. Mám teplou kůži.
Padnu na postel, vydechnu oblak kouře a zírám do stropu. Nic nevidím. Cítím jen, jak uvnitř celá žhnu, i když žár postupně slábne. přjíždím očima po hvězdách, které mám zavěšené u strpu. S tátou jsme ho nejdřív vymalovali namodro a on mi pak na něj pomohl pověsit hvězdy. Říkal, že budu mít pocit, jako bych spala pod širákem.
V krku mě štípe horký vzlyk. Už nikdy nebudu pod touhle oblohou spát. A ani se už nikdy nevznesu do vzduchu, jestli to dopadne tak, jak si máma přeje.

Pár hodin nato se už plížíme Nidiinou mlhou. Město spí. Mhla chrání kmen, kryje ho před okolním světem a teď napomáhá v útěku.
Když vyjedeme z naší ulice na Hlavní třídu, vyhodí máma rychlost a nechá auto jet na neutrál. S Tamrou ho pomalu tlačíme centrem. Škola i radnice nás tiše sledují, místo očí mají potemnělá okna. Pneumatiky skřípou na uvolněném štěrku. Z té námahy mě brní lýtka.
Říkám sí, kdy se rozezní poplašné zařízení. Zadržuju dech, protože se blížíme k zelenému obloukovitému vjezdu do města. Už se před námi vynořuje Nidiina chaloupka porostlá břečťanem - strážní domek přilepený z jedné strany k vjezdu. Ve velkém členěném okně obývacího pokoje svítí. Nidie nás určitě odhalí. Stará se o to, aby se nikdo nedostal do města ani ven.
Každý kmen má aspoň jednu mlhotvorku - drakii, která zastře mlhou nejen město, ale i mysl každého člověka, který se do něj náhodou zatoulá. Díky Nidiině mlze člověk zapomene, jak se jmenuje. Nidie svým uměním předčí i mě. Náš kmen se děsí dne, kdy Nidie zemře... kdy naše území zůstane nechráněné a bude ho moct spatřit kterékoliv letadlo nebo člověk, který se vydá hluboko do hor.
V Nidiině domku je naprosté ticho. Nic se neozve, ani když mi na štěrku schválně ujede noha a je slyšet zaskřípění. Tamra na mě vrhne varovný pohled.
Pokrčím rameny. Třeba chci, aby nás Nidie přistihla. Máma zařadí rychlost, až když podjedeme oblouk. Nenastoupím hned, ještě se naposledy otočím. V matném světle Nidiina obýváku je u okna vidět stín.
Cítím zrychlený tep až v krku. Rázně se nadechnu. Jsem si jistá, ž Nidie spustí poplach.
Stín se pohne. Dívám se na něj tam upřeně, že mě z toho bolí oči.
Vtom světlo za oknem zhasne. zamrkám. Zavrtím hlavou. Jsem zmatená. "Ne," zašeptám. Proč nás nezastaví?
"Jacindo, nasedej!" sykne Tamra a hned naskočí do auta.
Odtrhnu oči od místa, kde ještě před chvílí stála Nidie. Říkám si, že bych se mohla vzepřít a nikam nejet. Dokázala bych to. Tady. Teď. Vzepřít se. Odmítnout. Máma s Tamrou by mě nepřemohly. Ani by se o to nesnažily.
Ale nakonec se nezachovám sobecky. Nebo statečně. Nevím, které slovo je v tomhle případě to správné. Nasednu do auta.
Za chvíli už sjíždíme z hor dolů do neznáma. Přitisknu dlaň ke studenému okýnku. Nemůžu se smířit s tím, že jsem Azurku viděla naposledy. A krku mi zabublá vzlyk. Nesměla jsem se s ní ani rozloučit.
Máma pevně svírá volant a upřeně hledí předním sklem na málo frekventovanou silnici. Pokyvuje hlavou. Jako by si tím dodávala odvahy.
"Nový začátek. Jen my tři," prohlásí přehnaně vesele. "Už bylo načase, ne?"
"To jo," ozve se Tamra ze zadního sedadla.
Otočím se na ni. Jsme dvojčata, a tak mezi námi existuje zvláštní pouto - vzájemně čteme myšlenky a poznáme, co si ta druhá myslí. Jenže já teď poznám jen to, že mám strach.
Tamra se usmívá. Dívá se okýnkem ven, jako by v černočerné tmě bylo něco k vidění. Aspoň se jí konečně splní její přání. Bude si připadat normální bez ohledu na to, kam vlastně jedeme. A já se budu snažit zapadnout do světa, který není pro mě.
Patřím ke kmeni. Možná dokonce patřím ke cassianovi. Třeba je to tak, i když by to Tamře zlomilo srdce. Cassian má pravdu. nevím. Vím jen to, že nedokážu žít bez létání. Bez oblohy a vlhké prodyšné země. Nikdy bych se dobrovolně nevzdala schopnosti se převtělit. Nejsem moje máma.
Copak můžu zapadnout mezi lidi? Budu jako Tamra, zakrnělá drakie. jenže pro mě to bude mnohem horší. Protože já vím, jaké to je, být drakií.
Jednou jsem viděla dokument o člověku, kterému amputovali nohu. Prý ji pořád cítí. Prý se v noci probudí a chce se na ní podrbat, jako by ji pořád měl. Říká se tomu fantomová bolest.
A podobný pocit budu zakoušet i já. Budu fantomová drakie. Budou mě mučit vzpomínky na to, kým jsem byla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama