Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

4. Kapitola

11. února 2014 v 21:21 | Snow |  Pět živlů
Nakonec jsem to nevydržela a musela jsem sem přidat další kapitolu. Budu je sem přidávat asi každý den nebo prostě vždycky, když budou napsané. Protože mě psaní zatím hodně baví a doufám, že jen tak nepustí.
Jinak... v této kapitole se Natalie seznámí s... no však to si přečtete hned na začátku ;)

4. Kapitola


"To je v pohodě, Jamesi." říká-pro mě-nějaký cizí, neznámý mužský hlas. Nezní tak staře, jako Jamesův, nebo Christopherův. "Donesu ji tam. Stejně si potřebujete promluvit, společně s Christophrem, s mím otcem." pokračuje.

"Díky, Wille." souhlasí s ním můj otec. Poznávám ho podel hlasu. Ale... kam mě chce odnést?!

V tom momentě cítím, jak mě bere do náručí a odnáší mě po schodech někam nahorů.

"Jsou to poslední dveře nalevo." dodává ještě můj otec. Nevím, jestli odpověděl, nebo jestli nějak zareagovat, ale zdálo se mi, jako by se nehýbal. Jakobychom stáli. Nevšimla bych si toho, že jdeme, nebýt schodů, díky kterým si mě vždy posouval o kousíček doleva a pak doprava.

Co se to tu skara děje?

Dělám, jako že stále spím a čekám, co se bude dít.

Jde po schodech téměř bez hnutí. Cítím jen, jak si mě opírá o jeho vypracovanou hruď. Slyším, jak dýchá a vydechuje na mě horký vzduch. A jak krásně voní! Sakra! Klid! Nemysli na to, je to určitě nějakej Christopherův kámoš a bude starej jak on.Aale, kdyby nebyl... tohle, teď ne! Říkám si, ale stejně nemůžu přestat myslet na tu jeho krásnou vůni. Voní přímo božsky. Něco mi ta vůně připomíná, ale vůbec nevím, co...

Opatrně otvírá dveře a po chvíli mě pokládá na postel. Kousek poodstoupí a pak mě přikryje tenkou dekou. Zase chvíli čeká a po chvíli usedá vedle mě. Nejspíš mě pozoruje. Dělá mi trochu potíže se ani nehnout, ale zatím to zvládám... doufám.

Cítím, jak se pohne. Nevím jak, ale zdá se mi, že se rukou blíží k mému krku. A taky že ano, dotýká se mého řetízku, toho jediného, co mi zbylo po mojí matce. Cítím jeho horké prsty dotýkat se té stříbrné vločky, kterou nosím stále s sebou.

To už nevydržím, odrážím mu ruku a-doslova-vyskakuji z postele. Rychle se odrazím a dopadnu do poloviny místnosti, ve které se nacházíme. Je to můj pokoj, jak jsem očekávala. Ale... co po mě sakra může chtít ten... a sakra!

Vypadá překvapeně. Vypadá dokonale. Pomyslím si a, i když se snažím tuto myšlenku zaplašit, pořád se jí nemohu zbavit. Jeho dokonale dlouhé nohy a jeho dokonale vypracovaná postava vypadá báječně ikdyž je schovaná pod černou košilí-která mu opravdu moc (moc!) sluší. A ten jeho pohled. A ty jeho oči. Jeho oči se lesknou překvapením a vypadají naprosto dokonale. Připomínají mi dva oříšky. Ale jeho pohled říká něco trochu jiného. Je zaražený. Asi to ode mě nečekal.

"Ty jsi nespala?" říká opravdu překvapeně. Jeho hlas je tak jemný a zároveň drsný, že mi přijde uplně dokonale slazený s jeho vnějškem.

"Vidíš, ne?" odpovídám mu otázkou. Snažím se, abych nedávala s hlasem najevo nějaké emoce, ikdyž je to v mojí situaci naprosto nemožné...

"Byla bys dobrá v terénu." říká a usměje se na mě přímo úžasně. Tím mě naprosto dostal pod svou moc, ale přesto se snažím vypadat nečitelně.

Typovala bych mu tak dvacet let. A je naprosto dokonalý... to už jsem říkala?

"Nebyla bych dobrá nikam." odsekávám mu. A čekám na jeho reakci.

"Hm? Myslíš?"

"Jinak bych to neříkala. Nerada lžu." říkám popravdě a on povytahuje jedno obočí. Bože!

"Já si myslím něco jiného." říká zase s překrásným úsměvem. "Ale já narozdíl od tebe sem tam zalžu." Hezké... mno... aspoň to přiznal.

Mlčím. Nevím, co říct. Řekla bych, že dělá profesionálního sváděče, ale pochybuji, že by se nějak uplatnil v naší branži, ikdyž... jak řekl, do terénu se to možná hodí.

"Ehm... myslím, že jsme vykročili špatnou nohou-"

"Rukou, řekla bych." skočím mu do řeči. Právě prolomil moje opevnění. Alespoň z části.

"Jasně, rukou. Jmenuji se William Jackson." říká už formálně a beze známky nějaké emoce... je trochu... divnej.

"Natalie Bloodworthová." říkám také formálně a čekám. "A stále čekám na vysvětlení, co děláš u mě v pokoji." ne, že by mi to bylo nějak nepříjemný... sakra, tohle ne!

"Jsem tu s mím otcem, Williamem Jacksonem, proto, abychom tě drželi od-"

"Počkej, to tady jako budete pořád?!" zvolám.

"Nějaký problém?" No to teda sakra jo!

"No... a to jako budete v tomhle baráku jo?" ptám se klidněji, nechci nějakou zbytečnou hádku. Je mi předem jasný, že kdyby se naštval, tak bych byla celej víkend v nemocnici. Idkyž nevypadá na to, že se nějak častěji rozzuří, nebudu pokoušet osud.

"Jasně." říká, jako by to bylo naprosto normální a dívá se na mě pohledem, který říká: Kde jinde bysme asi měli být?

"No nevím, jestli to víš, ale v tomhle baráku jsou jenom tři postele a gauč. A hádej kdo na těch postelích spí..."

"Já vím. A proto můj otec bude spát na gauči a já si dám k tobě do pokoje matraci." říká s lišáckým úsměvem. To si ze mě sakra dělá srandu!

"Tak to ne!"

"Už je rozhodnuto." říká a pořád se tak usmívá. Ikdyž musím říct, že mu to vážně sluší... STOP!

"No u mě spát nebudeš!" říkám, dobře, skoro řvu... ale nechci, aby nás dole slyšeli.

Will ke mě jde pomalými ale přesnými kroky a říká: "Já jsem to nevybíral." No v to doufám, jinak by ode mě dostal mím pravím-levým hákem. To je nejdřív pravý hák a potom levý.

"Tak se ke mě aspoň nepřibližuj, nebo mi z tebe bude špatně." Spíš mi bude špatně z toho, jak je sexy, když se tak směje.

"Dobře." říká už o poznání jinak. Jako bych ho teď uplně změnila. Lusk, a je z něj naprosto normální zástupce naší branže. Už se nesměje a nevyzařuje z něj žádná emoce, ani nic podobného. Ani náznak lidskosti.

Oba dva mlčíme. Je ode mě asi na jeden metr. Podívám se mu do očí, do kterých se mi on dívá těma ledově hnědýma očima. Jako by teď z ničeho nic potemněly. Jako by se celý uplně změnil...

Sakra! To neni dobrý. Začíná se mi ještě ze včerejška motat hlava. Teprve teď si inteligentně uvědomuji, že je ještě tma a že jsem se z té únavy ještě pořádně nevyležela.

Will vidí, že se mnou není něco v pořádku a tak ke mě rychle přiskočí a chytne mne jednou rukou, kterou mi dá kolem pasu a druhou rukou mne zvedá do náruče.

"Hej, Natalie. Jsi v pořádku? Natalie!" zachycuji jeho slova ještě před tím, než se opět ponořím do temnoty.

>Ž<

Znovu se probouzím v mojí posteli. Přikrytá tou tenkou přikrývkou, kterou mě přikrýval Will, když jsem tu byla minule. Počkat, Will!

Rychle si sedám a do hlavy, jako by mě kopl kůň. Začala mě nesnesitelně bolet hlava, až jsem se musela uplně zastavit v pohybu a počkat, než bolest odezní.

"Lež, nevím, co jsi včera dělala, ale nějak si se moc vysílila. Musíš odpočívat." říká Will poměrně neklidným, možná i starostlivým hlasem.

"Co se... Vypadni ode mě!" křiknu na nej, když si uvědomím, že klečí před mojí hlavou u postele.

"Klídek, Amazonko. Kdybych ti chtěl něco udělat, už o sobě nevíš." možná má pravdu, ale já o sobě nevěděla!

"Neříkej mi Amazonko." dodávám už klidným hlasem.

"Existuje vůbec něco, kdy nebudeš proti tomu, co řeknu? Povídal jsem si s tebou sotva pět minut a vše, co jsem řekl si otočila proti mě." říká naoko uraženě.

"Jo, existuje."

"Hm?" slyším a vidím, jak se na mě se zájmem dívá.

"Když mi doneseš vanilkovou zmrzlinu, tak možná to." říkám a on se trochu pousměje. To je lepší, než ten jeho výraz ala: jsem přeborník ve skrývání emocí.

"Zmrzlinu teda nemám, ale jestli chceš, mám tu čokoládu." Co?? To s sebou nosí normálně čokoládu?

"Ne, dík. To bylo něco, jako řečnická otázka." pokud ví, co to je... Ale... neměla bych ho tak podceňovat, vždyť mi vlastně nic špatného neudělal.

"Jak chceš." říká. Vstává a jde ode mě pryč. Teď vidím, že to s tou matrací myslel vážně. Opravdu jsem v mém pokoji spatřila matrci, vedle které měl naházené nějaké nože a pistole. A nějaké oblečení, vedle batohu.

"Ty vážně budeš spát se mnou v pokoji?" ptám se ho už klidně.

"Jak jsem řekl." říká a zase mi připadá nějak odtažitý.

"Tak já jdu do sprchy." říkám a beru si z jedné skříně bílé tílko a sportovní lehké černé tepláky. Dneska to stejně nevypadá na moc velké teplo.

"Ehm... jasně." říká a otáčí se.

"A zamykám, kdyby si náhodou chtěl vidět něco, co nikdy neuvidíš." Je vidět, že se snaží skrývat úsměv. Mezitím si sedá na matraci a brousí nože. Achjo... chlapy a jejich hračky...

>I<

Vycházím ze sprchy, obalená jenom ručníkem. Už si ho chci sundat, když-samozřejmě čirou náhodou-někdo zakašle před dveřmi vedoucími do mého pokoje.

"Sakra co tady děláš?! Vždyť jsem zamykala a říkala jsem ti, že jdu do sprchy!" řvu na Willa, který se jen strašně krásně usmívá.

"Přeci jen tě musím hlídat... je to moje nejdůležitější mise." říká a při tom na mě mrká jedním okem.

"Jdi do hajzlu!" zvolám na něj.

"Ale notak, přece by si to po mě nechtěla... A takováhle slova, to se nesluší pro dívku jako jsi ty." říká zase naoko uraženě. Já ho asi jednou s těma jeho náladama zabiju.

"Jak si se sem vůbec dostal?!" nevnímám jeho marnou snahu mě uklidnit.

"Mám náhradní klíč... víš co, kdyby náhodou..." říká.

"A co se mi stalo tak hroznýho, že si sem musel vlést?!" stále na něj křičím.

"Popravdě?" ptá se mě už zcela vážně.

"Byl bys tak laskav?" a čekám na jeho odpověď.

"Dlouho jsi nevycházela tak jsem... to přišel omrknout," a sjel mě od hlavy až k patě. Já ho zabiju!

"Až budu oblečená, tak tě uškrtím!"

"Můžeš i teď, mě to nebude vadit. Vlastně docela naopak." říká zase s tím jeho úsměvem ala: jsem největší hajzl na světě, ale vůbec mi to nevadí.

"Ne, díky... a mohl bys už vystřelit, nemám na tebe náladu."

"Achjo, holka, holka... s tebou je ale práce. Ani slušné chování nemáš k vybraným hostům."

"Jestli myslíš sebe, tak radši pomlč." říkám. Je mu asi dvacet let, ale chová se jako puberťák!

"Já můžu být klidně potichu... jenom tě budu hlídat." Tak teď už mi rupou nervy.

Pořádně se zamotávám do ručníku a uvazuji si ho tak, aby mi nespadl.

Pomalu k němu jdu a dívám se mu do očí. On na mě jen udiveně hledí. Nejspíš čeká, co udělám. Jdu k němu blíž a blíž a když jsem u něj na necelý půl metr, tak mu dávám pěstí do břicha.

Bohužel pro mě je lepší než já a má taky o dost vetší sílu, tak mě jen jednoduše chytá za zápěstí a otáčí si mě zády k sobě.

"To celkem ušlo." říká a naklání se při tom k mé hlavě tak, že mi to vlastně šeptá do ucha. Z ničeho nic mi začíná bušit srdce několikrát rychleji než před chvílí, a začnou mě zrazovat kolena, ještě že mě drží...

Ta jeho vůně je vážně neodolatelná. Nejen ta vůně. To on je neodolatelný. Přitáhne si mě druhou rukou za bok ještě blíž a temně říká: "Ale musíš se snažit víc."

Marně se snažím vymanit se mu, ikdyž vlastně ani moc nechci, nejde to.

"Pusť mě." potichu šeptnu do koupelny, když si uvědomím, že nemá vůbec cenu sanžit se vymanit se mu. Jako by se v té chvíli změnil. Jeho sevření se uvolňuje a nakonec mě pouští uplně.

"Promiň... nechal jsem se unést." říká a mizí za dveřmy jako pára nad hrncem.

Sakra, to bylo divný. Nevím proč, ale přijde mi trochu jako šílenec. V jednu chvíli, jako by mě držel, skoro by mi ulámal ruce jak byl silný-a svůdný! A v druhý se z něj stává milý chlap a zmizí jako by tu neměl co dělat-a on neměl.

Nechávám to být a oblékám se.

"Jsi šílenec." říkám, když vcházím do pokoje a vidím ho, jak si leští a přebrušuje nože.

"Promiň." říká se sklopenou hlavou, jako by se ho to netýkalo. Ale cítila jsem tam mírný podtón oznamující, že tu omluvu myslel naprosto vážně.

"Jednou ti tu laskavost oplatím." říkám jakoby nic a už jsem u druhých dveří. Ještě ho ale vidím, jak na mě nevěřícně kouká. Asi nečekal, že řeknu něco takového.

Vcházím do chodbičky, která se nápadně podobá tomu domu, ve kterém jsme bydleli v Německu, akorát dveře jsou na pravé straně. Všechny domy byly uspořádány podobně jako tento, když se nad tím pořádně zamyslím.

Jdu po schodech dolů až do kuchyně, která je zbarvena-jako celý dům-do bíla. Bílý stůl, bílá linka, všechno je bílé a září jako měsíční zář dopadající na nehybnou tůňku-v tomto případě linku.

Líbí se mi tady. Víc než kdekoliv. Když jsem byla malá, měla jsem tady přátele... a kdysi jsem tady měla i mojí rodinu. Teď tu není ani jedno, ani druhé. Jenom můj otec, James a ty dvě nádhery.

Ikdyž Christopher je můj otec, moc se zatím otcovsky nechoval, nebo aslespoň doteď ne. Chci, abych si připadala jako jeho dcera. Naposledy jsem mu nahlas řekla tati... ani nevím. Je to už hrozně dávno, jen vím, že bych to chtěla změnit.

Zajímalo by mě, jak asi vypadá Willův otec... je takový jako on, nebo je jiný? Jsou všichni rodiče jiní, než jejich děti, nebo jsem jen já taková... divná?

Jak ale znám Christophera, tak už někde lítá, s Jamesem a Willovým otcem, po misích. Budu taky jednou taková? Budu taky zabíjet všechny, kteří odmítnou uchovávat své tajemství? Budu je nelítostně vraždit? Muže, ženy... děti. Ale... co jiného bych měla dělat? Nic jiného neznám. Přesto nějak cítím, že to není součástí mne samotné. Jako by to byl jen sen mého otce a naší rodiny. Ale do ní patřím i já, a tak se ze mne za několik málo dní stane to samé, co z Christophera.

Otevřu ledničku. Nacházím tam mléko, několik jogurtů a dvě červená jablka. Zavřu jí a podívám se do linky, která je hned vedle ní. Tam je několik sušenek a nějaké kukuřičné lupínky. Hm... z toho možná i něco vykouzlím, pomyslím si.

Ze skříňky vyndavám sušenky a kukuřičné lupínky. Do sušenek se pouštím ihned, ale při tom jdu k lednici a vyndavám jedno jablko. Ze stojanu postaveného na lince vyndavám menší nůž a krájím to jablko napůl. Vyndavám jádřinec a nesu ho do koše. Takhle vykrojené jablko nakrájím na malé kousky, které si následně naházím do misky, kterou jsem si již připravila, ke kukuřičným lupínkům a zalévám mlékem.

To samé udělám ještě do jedné misky.

Uklízím zbytky jablka ze stolu a házím ho do koše. Za mnou se ozívá krátké zakašlání.

Otáčím se a zase tam vidím Willa. On mi snad nedá pokoj ani při jídle. Ano, ano. Vím, že jsem tu druhou misku připravila pro něj, ale to je teď nepodstatné.

"Nechceš pomoct?" ptá se mě a já zůstávám stát jako opařená. Pomoct? S tímhle?

"Neříkej mi, že vypadám fakt tak slabě..." říkám poněkud posmutněle.

"Tak jsem to nemyslel. Promiň." říká a otáčí se na patě.

"Ne, počkej..." říkám a popojdu o krok blíž k němu.

"Hm?" ozve se přes rameno.

"Ehm... udělala jsem ti taky..." říkám poněkud směle. Zalesknou se mu oči a otáčí se zpátky na mě.

"Proč?" ptá se mě. Trochu divná otázka... ehm... protože jsem blbá?

"Aby si tady neumřel hladem? Přece jenom jsem říkala, že ti tu laskavost chci oplatit. A nemyslím si, že by to bylo něco platný, kdyby si byl dohnán ke smrti z hladu." říkám.

On se trochu pousměje a říká: "S tebou vážně nevím, na čem sem." tím mě trochu překvapuje. Spíš naopak, ne?

"No to víš... asi za to může tvoje povaha, taky nejsi zrovna typ s ustálenou náladou." znovu se pousměje. Moc mu to tak sluší.

Přichází ke mě asi na půl kroku. Dívá se mi do očí a já do těch jeho krásných hnědých... nevím co dělat. Jestli tam takhle dál stát, nebo jestli si mám vzít misku a jít. Dívám se mu nadála do očí a on do těch mích. Nakonec se sehne pro misku, která leží na stole velde nás, a zeptá se mě: "Kterou si vezmeš?"

"Vem si kterou chceš, mě to je jedno." odpovídám a znovu začínám uklízet. Nůž, zbytek lupínků a mléka a zbytek sušenek, které jsem nesnědla.

On si sedá ke stolu a mlčky mě pozoruje. Jde mi to trochu na nervy, ale ihned, jak to uklidím, sedám si k televizi na gauč a pouštím ji.

Stále mě sleduje. Ale při tom si nabírá velkou lžíci lupínků.

Přepínám programy, až tam najdu nějaký komický pořad, kde pokládají nějaké nesmyslné otázky lidem ve městě. Nic jiného tam není.

A Will mě pořád pozoruje. Vůbec se kvůli tomu nemůžu soustředit, nevnímám ten pořad. Jen se snažím vypadat normálně a jíst lupínky. Sednu si na gauč do tureckého sedu a misku si položím na nohu.

"Budeš se dneska celý den takhle mučit u televize?" ptá se mě po několika minutách vyčkávání.

"Cože? Jak mučit?" ptám se s nehraným překvapením.

"No... já nevím. Co třeba jít něco dělat?" trochu mě vykolejí.

"To jako co?" ptám se a jsem zvědavá, co za činnost asi tak vymyslí.

"Jít se projít?" navrhuje.

"Proč bych ti měla věřit?" teď je vidět, jak se zarazil. Je... překvapený.

"Proč ne? Znáš mě poměrně dlouho... když chceš s nějkým pracovat v týmu, měla bys tomu člověku také hodně věřit." říká zaraženě... připomíná mi tím mého otce. Taky má u všeho takovéhle promluvy.

"Asi jsem odsouzená pracovat individuálně." říkám a snažím se skrýt smutek v mém hlase.

"Proč myslíš?"

"No... Jamesovi trvalo pět let, než jsem mu začala dostatečně věřit." vypadá vážně překvapeně, řekla bych že až skoro vyděšeně. Ale musím říct, že to bravurně skrývá.

"To jako...? Jakto?" mění otázku v polovině věty.

"Prostě jsem taková." odpovídám urychleně, nechci se o tom bavit, nemám na to náladu.

Dojídám poslední lžíci kukuřičných lupínků a vydávám se za ním ke stolu, a sedám si naproti němu.

"Aha." říká stále zaraženě. Už neví, co by měl říct.

Čekám, než dojí jeho porci a uklízím obě dvě misky najednou.

Poté společně vyrážíme ven.

"Kolik ti vůbec je?" ptá se mě. Co je tohle za otázku...? Mylsela jsem, že to ví...

"Proč to chceš vědět?"

"Nebuď tak podezřívavá." říká a usměje se na mě.

"Já ne-"

"Nehádej se se mnou. Jsi podezřívavá." fajn... jsem, ale nehodlám mu to tady a teď přiznávat.

"To je jedno." říkám místo toho-takže přiznávám... Kam to spěju...?

"Jestli to chceš vědět, mě je devatenáct." hm... vypadá trochu starší...

"Super. Co třeba říct mi životopis, abych věděla, jestli tě přijmu na tu tvojí veledůležitější misi, hm?" povídám s úsměvem.

"Christopher to udělal za tebe." říká s úsměvem. To je od něj milé... že by se mě třeba zeptal?

"Ale pokud to chceš vědět, tak ovládám ocel. A ne, životopis ti nebudu říkat, byli bychom tu do večera." říká.

"Ocel? Takže... to znamená co?" začínám poněkud chytře, ale jelikož nevím, co to dokáže, tak se prostě musím zeptat.

"Můžu ovládat třeba nože, když je hodím a nebo nasměrovat kulku správným směrem a tak. A co jsem se nedávno naučil je, že dokážu svoje tělo zpevnit, aby bylo tvrdé jako ocel." Páni. Tomu říkám pořádná schopnost. Narozdíl ode mě...

"A co ty? Řekneš mi něco o sobě nebo se to budu muset dovídat od Jamese a Chrise..?" Takže už Chris, jo?

"No joo, pořád." říkám. "Za šest dní mi bude patnáct. Jak už asi víš, tak jsem elementaristka."

"Cože?! Ty ovládáš živel?!" zvolá najednou vedle mě, div se nezakuckává.

"Takže nevíš." konstatuji.

"No to teda sakra nevim!" křičí.

"Teď už víš. A nekřič tolik." říkám klidným hlasem. Nevím, co na tom je... ovládám živel, no a? Stejně je to na nic.

"Jako... Jakto...? Jak...? Kdy...?" co mu je?

"Cítíš se v pořádku? Živel je na nic. Hlavně ten můj." prohlašuji posmutněle.

"Jaký živel ovládáš?" ptá se poněkud klidnější hlasem, než před chvílí, ale připadá mi nadšený.

"Vodu." odpovídám sklesle.

"Prej na nic. Podle mě je voda ten nejlepší živel, kromě energie, samozřejmě. Četl jsem jednu knihu, už si toho moc nepamatuji, ale vím, že elementarista vody byl nejlepší. Vím, že mohl měnit vodu jednoduše na led a zase zpět na vodu. A dokázal z ledu udělat třeba nůž, nebo stěnu zabraňující čemukoliv proniknout. Dokonce dokázal udělat i brnění z ledu, ale to až po hodně zdlouhavém tréninku... ale stejně... je to asi nejlepší živel!" na konci na mě pomalu křičí...

"Cože?!" podívám se na něj poněkud podezíravě.

"Ty to nevíš?" říká klidným hlasem.

"Ne, vlastně nevím o mém živlu skoro nic." říkám popravdě.

"Mám nápad." říká a v jeho očích se zaleskne.

"Jaký nápad?" ptám se ho.

"Pomůžu ti s tvýma schopnostma a ty mě za to nebudeš tolik odsuzovat, bereš?" říká a při tom se směje.

"Jak mi asi chceš pomoct s ovládáním živlu?"

"Jednoduše. Zkusím si vzpomenout, co všechno bylo v tý knížce a ty to můžeš zkoušet uplatňovat na mě. Tak se budeme trénovat oba dva."

"To je dobrý nápad." uznávám.

"No.. tak, šup, šup. Jdeme!" zvolává a někam běží. Já utíkám za ním, je šílenec... právě jsem to potvrdila...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 13. února 2014 v 14:37 | Reagovat

To vypadá na docela zaujímavou 5.kapitolku :D Už se těším, ten Will má hodně fascinující schopnost. Ocel ???

2 Alae Draconis Alae Draconis | E-mail | Web | 13. února 2014 v 14:44 | Reagovat

Pááni, ten Will se je hooodně sympatický, ale zajímá mě jako bude mít s Nat vztah... :-D

3 Snow Snow | E-mail | Web | 13. února 2014 v 22:54 | Reagovat

[1]: Uvidíš sama, jestli tě bude bavit... ale v pátý kapitole to teprve začne být Natalie, jak má a prostě to teprve započne ;)
Ano, ano... velice zajímavá schopnost :)

[2]: Nebudu nic prozrazovat... jen napíšu, že to bude... mirně složitější... protože zatím nemám vůbec v plánu někdy teď zkončit... vlastně teď to teprve pomalinku začíná, nebo spíš v pátý kapitole to začíná, takže uvidíme... ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama