Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

2. Kapitola

8. února 2014 v 19:06 | Snow |  Pět živlů

Takže... Dneska je tu již zmiňovaná kapitola z Pěti živlů... doufám, že se bude aspoń trochu líbit, a že ji budete aspoň někdo číst... :)

2. Kapitola



Sedím v pokoji, kolem dokola obehnaného jen bílými zdmi, dvěma skříněmi-velké, na bundy , kabáty a nějaké šaty, kterých není zrovna moc, a malé na ostatní prádlo-a větším zrcadlem. Není to to, co by normální skoro patnáctiletá holka chtěla, ale mě to bohatě stačí. Navíc... kdyby jsme se museli s otcem znovu stěhovat... nevím, nevím, jestli by bylo rozumné tahat s sebou osm kufrů rtěnek, řasenek a jiných... kravinek. To ale neznamená, že se nemaluju, nebo tak. Jen to prostě netahám s sebou a nemám to v pokoji. Prostě připravena naházet nějaké mé oblečení do kufru, schovaného pod postelí, a vyrazit na nějaké naše jiné supertajné místo-takže o něm ví samozřejmě všichni mí spolužáci ve třídě, kam zrovna chodím na školu, vím... není to zrovna nejlepší nápad.

Opět se mi zdálo o mamce. A o Marcovi. Zvláštní. Moc vzpomínek na ní nemám, ale tahle se mě drží jako klíště a ne a ne na ni zapomenout. A to bych tuhle mile ráda z mé paměti vymazala. Sakra, to to nemůže po deseti letech přestat?!

Skoro každý den se vzbouzím, protože se mi zdá o mamce. Každý den spím maximálně pět hodin a každý den se vzbouzím uplně spocená, vyděšená a uplně mimo. Nevím, jeslti naštěstí, ale vždy to mé 'hezké' probuzení trvá pár vteřin. Pak mám pár hodin špatnou náladu a snažím se to zkrývat. Podle mě to asi vychází, protože se mě otec přestal ptát a James se přestal tak starostlivě dívat-ikdyž je u nás teprve pět let, vsadím se o co chcete, že mu to otec všechno vyklopil-ikdyž se pořád dívá poněkud starostlivěji.

Podívám se na budík. Čtyři hodiny. No... tak aspoň ty tři hodiny dneska... mohlo to být víc.

Potichu vstanu a zapluju do koupelny, propojené s mím pokojem, krásnými dřevěnými dveřmi. Rozsvítím žárovku zabudovanou do stropu koupelny. Modrobílé světlo se vmžiku rozleje po místnosti se sprchovým koutem, umyvadlem a záchodem. Vše je vyleštěné a bíle se jen leskne. Proč mě dneska všechno štve?

Nevím, kdo to tu pořád uklízí, protože takhle to rozhodně nemůže zůstat celé ty měsíce-nejspíš i roky-po odjezdu.

Přistoupím k zrcadlu zabudovaného nad umyvadlem a podívám se na sebe. Vypadám příšerně. Rozdrbané blond vlasy s pramínky přilepenými na obličeji. Natočím hlavu napravo. Na levé straně hlavy vidím jeden tenký světle modrý proužek vlasů. Nemůžu čekat, že mi zmizne jednoho večera z vlasů, ale doufat stále můžu.

Je to kvůli mé schopnosti ovládat vodu. Jak jsem se jí posledních pár let učila ovládat, tak mi jeden pramínek vlasů zmodral. Doufám, že když se teď začnu učit, jak ji používat na obranu a na útok, tak už to víc nezmodrá, jinak se asi zblázním. Nerada se tak moc liším od ostatních.

Podívám se pozorněji na moje oči... zase je mám červený a začínají mě pálit. Vypadám jak smrtka s modrýma očima a blonďatými vlasy...

Otráveně ze sebe schazuji ty dvě části oblečení, které mě dělí od sprchy a vlezu si pod poměrně chladnou vodu. Když už nemůžu spát, tak se aspoň pořádně proberu. A co mě probere rychleji než studená sprcha? Dobře... není to jen kvůli probírání.Chci si něco promyslet. Musím se nějak zeptat Jamese, jestli neví, proč se tak Marcus choval. Co mu vlastně naše rodina udělala? Co jsem mu udělala já? A co mu udělala matka?

Nevím... možná jsem o něm někdy něco špatného řekla... ikdyž o tom pochybuji, když v té době jsem se bála pomalu vlastního stínu. Možná mu někdo provedl něco nehezkého, nebo si na něj zasedl některý z příbuzných nebo některých učitelů. To taky ne... vždyť ho každý obdivoval kvůli jeho schopnostem.

Proč se z toho pořád obviňuji? Udělala jsem něco špatně? Měla jsem ho zastavit i za cenu svého života? Měla jsem se mu stavit na odpor do té doby, než by se vzpamatoval? A co když byl nějak psychicky nemocný a nevěděl co dělá?

Na všechny tyto otázky znám odpověď. Vím, že se tak rozhodl z vlastní vůle. Ale proč?

Pomalu jsem holými zády sjížděla po stěně malého sprchového kouta.

Co jsem měla dělat? Co když jsem nebyla dostatečně rychlá? Co když měl pravdu? Třeba jsem vážně nepoužitelná. Za nedlouho mi bude patnáct a já stále jen sleduji otce. On už měl dávno misi. Myslím. On se už prosadil. Ale já ne. Jsem slabá. Oproti němu jsem slabá. On už v mém věku uměl používat svou schopnost, já ji umím jen ovládat. A i to mě stojí spoustu soustředění. Nemám na něj. Nikdy na něj mít nebudu.

Postavím se znovu na nohy a zmáčknu tlačítko na ovládání vedle mě. Po několika krátkých vteřinách se spouští rádio s nějakou veselejší písní. Nechám jí tam. Už na to nechci myslet.

>P<

Zjišťuji, že dokážu vydržet ve sprše hodinu a půl. Asi jsem to trošku přehnala. Ale co. Co se stalo, stalo se. Víc to řešit nehodlám. Aspoň už mám lepší náladu, protože jsem se zaposlouchala do několika živějších písní, které neznám, a tak trochu mi to zlepšilo náladu a dokonce jsem se při nějaké té melodii sem tam zavlnila.

Oblíkám se do tmavých džín, šedého tílka a bílé mikiny přes něj. Přece jen je ráno. Sice už je červen-myslím-ale po ránu je mi pořád trochu chladno. Nějak se mi to plete. Poslední dobou jsme se s otcem a Jamesem dost často stěhovali, tak jsem se asi ztratila na cestě za neznámými krásami odlehlých míst.

Dneska je zase pondělí... zase škola a zase příšerná otrava se seznamováním s žáky a učiteli.

Vlastně... poslední dobou se mi zdá, že se učitelé chovají jinak, než vždycky. Možná se mi to jen zdá, protože přeci jen, časté střídání škol není zrovna nejlepší způsob, jak se rozumně domluvit s učiteli a jak si důkladně uspořádat všechny známky. To je jen jeden z několika menších problémů.

Ale dost teď o škole. Mám na práci jednu životně důležitou věc.

Projdu skrz pokoj až k dalším dřevěným dveřím, tentokrát směřujícím do chodbičky, kde jsou přesně dvoje dřevěné-a opět naprosto vyleštěné-dveře. Oboje jsou nalevo. Na konci chodbičky jsou dřevěné schody, které směřují po prudkém zatočení doprava, dolů do prvního patra. Předposlední schod mírně vrže, tak ho lehounce překročím a šlápnu až na poslední.

Tak, to by bylo. A teď se musím vydat splnit mojí životně důležitou potřebu.

Pomalu se vplížím do kuchyně, která je spojená s obrovským obývákem. Vezmu si z poličky nad myčkou skleničku-jak jinak, než vyleštěnou, že se leskne-a napustím si do ní vodu. Teď si uvědomuji, že skoro všechny domy vapadají stejně a mají téměř stejné rozložení i talířů, hrnečků a misek...

Skleničku vypiju v rekordním čase a dám jí do myčky.

A teď to, proč jsem tady nebo spíš další důvod, proč tady jsem...

Otevřu ledničku a vyndám máslo. Popojdu asi o půl metru a vyndám z pytlíku rohlík. Dobře, dobře, oficiálně se přiznávám, že jsem to s tou životně důležitou věcí trochu přehnala, ale měla jsem hlad a kručelo mi v břiše.

Namažu si rohlík a máslo zase sklízím do ledničky. Kousnu do něj a něco uslyším.

Jednu vteřinu jsem zaslechla mírné vrznutí, druhou už jsem byla i s rohlíkem schovaná v mezeře mezi poličkou a zdí. Nevím, kdo to takhle udělal, ale teď se to docela hodí.

Vidím siluetu muže pomalu se belhající ke stolu. Slyším tlumené zívnutí a vidím, jak se muž protahuje. Zřejmě je stále ospalý. Vím, kdo to je a něco na něj chci zkusit.

"Achjo, achjo... zase vstávat tak brzy... pan Christopher to už trochu přehání." věta je zakončena dalším zívnutím. Prý brzo. Vstává na šestou hodinu a vstává brzo... Netušila jsem ale, že James dokáže i kritizovat a stěžovat si a to ještě takovouhle-na něj-poměrně dlouhou větou.

Seskočila jsem těsně před něj. V tu chvíli jako by se na vteřinu probral a chtěl mi ukázat, jakej ho můj otec naučil pravej hák. Jak se zdá, jsem lepší než on a stačí se jen trochu sehnout a hned se otočí na patě o 360 stupňů. Dobře, tak se ještě neprobudil. Nikdy se to nenaučí... ale musím uznat, že by z něj byl dobrý baleťák...

"Hele, brzdi, nebo si ublížíš. To ty si mě tam vyhnal, pamatuješ? Měl by ses naučit klepat." říkám mu a on nejspíš jenom vyjeveně kouká. Vím, že mě tam nevyhnal úmyslně, ale třeba si s ním vyměním víc slov něž jen 'ano, slečno' nebo 'ne, slečno' a nebo jeho otázky ala malý dítě.

"Ale jak mám zaklepat, když tady ani nejsou dveře? Ale... co tady děláte, slečno? Neměla byste ještě spát? Páni, ani nevíte, jak jste mě vylekala." jo... vylekala, takový byl plán... a že se mi to povedlo... viděla jsem, jak se jeho silueta urychleně zvětšuje a zmenšuje. Buď je tak fyzicky v nepořádku, že mu ta baletní otočka doslova vyrazila dech nebo je tak vyděšenej, že dýchá za osm lidí. Počkat... tak tohle je nejdelší věta... nebo spíš vět, které jsem u něj kdy slyšela-krom toho, když vysvětluje, nebo popisuje nějakýho člověka nebo to, co udělal.

"Nemohla jsem spát, tak jsem tady." nehodlám to podrobně vysvětlovat a nehodlám mu odpovídat na všechny otázky.

"Nemohla spát? Nechcete si o tom promluvit, slečno?" co jsem říkala? Zase se stará... Nesnáším to.

"Jestli mi přestaneš vykat a říkat mi slečno..." Usměju se, ikdyž je vidět totální kulový.

"Počkejte, rozsvítím. Chtěl bych si udělat kafe. Nevadí vám to?" nesnáším, když se mě pořád na něco ptá a dělá, jako bych mu nikdy nic nedovolila... dneska jsem nějak moc podrážděná.

"Jo, jo, jasně. Klidně rozsviť." říkám klidným hlasem.

"Myslel jsem to kafe..." Panebože! On s tim asi nikdy nepřestane. Je jak malý dítě, to mu mám dovolovat i to, aby si odskočil, nebo co? Fajn.. klid, je tak vychovaný. Budu ho muset naučit mluvit s lidma a ne jenom s mím otcem...

"Mě to nevadí." říkám a sleduji, co udělá. Jak ho znám, tak se zase něco stane. Na to, jak vypadá, tak je vážně nešikovný...

"Děkuji." a asi se trochu ztratil v myšlenkách, protože se otáčí a v momentě se nabodává břichem na kuchyňskou linku. Přesně, jak jsem čekala. Ale stejně se musím pousmát. No... řekněme, že je jen trochu ospalý.

"Já to radši udělám, nebo si za chvíli to kafe nebudeš mít kde uskladnit."

Několika rychlými a přesnými kroky se vydávám k vypínači. Překvapeně ho sjedu poheldem od hlavy až k patě. Držel se za břicho. Asi bude mít modřinu...

Teprve teď si uvědomuji, že má oklo pasu omotanou jen tenkou deku, kterou máme na všech postelích.

Znovu ho sjedu od hlavy až k patě. Na svůj věk nevypadá. Rozhodně ne. Jeho husté černé vlasy trochu podivně kontrastují s jeho bledou pletí. Když se dívám pozorněji, vidím, že má pod očima černé kruhy. Nejspíš spal vážně jen pár hodin. Jako já. Jenže, jak znám mého otce, tak mu řekl, aby vstal brzy, aby zase něco vyřídil. Ani ho nenechá pořádně vyspat...

S jeho vysokou, štíhlou a vypracovanou postavou vypadá, jen s přikrývkou uvázanou kolem pasu tak, aby ji nemusel držet, na sedmadvacet a ne na třicet sedm let. Otec žíká, že je sice mladý, ale patří k rodině, která nám vždy pomáhala. 'Musíme dodržovat tradice. Alespoň některé' říká vždy, když mám o Jamesovi nějaké pochybnosti.

"Jak jsem řekla, nevypadáš na tolik let, kolik jsi mi říkal, že ti je." říkám a při tom se otáčím na patě a mířím ke schodům vedoucím do mého pokoje.

Podle mě je mladší. Z toho se nevykroutí. Ale nezbývá mi nic jiného, než mu věřit.

"Slečno?" ozve se za mnou ve chvíli, kdy stojím těsně před schody. Pomalu se otočím.

"Ano?"

"Víte, že jste mi právě složila kompliment, že?" trochu se divím, že mi to vůbec řekl. Ale nejspíš má pravdu.

"To se ti asi něco zdálo. Vždyť mě znáš..."

"Proto jsem vám to řekl. Myslela jste to vážně. Takže... už mi věříte?" tochu mě to zarazí. Asi má pravdu, za těch pět let jsem mu asi začala věřit. Alespoň z části. Počkat... pět let? Sakra, já jsem ale nedůvěřivá...

"Když řeknu ano, přestaneš mi vykat?" vážně se necítím příliš nadšeně, když mi vyká a já mu tykám... nemám zrovna v lásce vykání.

Zaraženě se na mě hledí. Asi nečekal, že mu to vlastně potvrdím.

"Asi ano." řekne opatrně. Konečně! Třeba si s nim budu moct povídat jako s člověkem a ne, jako by byl nějaký podřízený.

"Tak v tom případě nejspíš ano. Dá se říct, že jsem ti trochu začala věřit. Nebo se to tak dá říct. Z části..." Je překvapený nebo tak aspoň vypadá...

"Děkuji vám, slečno." už zase...

"Ty mi nepřestaneš vykat, co?" říkám sklamaně. Trochu to přeháním, ale to je naschvál... třeba ho to donutí tykat mi.

"Omlouvám se sle-"

"Natalie nebo Nat." pochybuji, že mi řekne Nat, ale s Natalie by to vyjít mohlo.

"Prosím?" to na něj mluvím mimozemsky?

"Říkej mi Natalie... ber to jako malou pomstu za tu tvojí otočku."

"Dobře... Natalie." tak... to by bylo. Sice mu to moc nejde, ale snaha se cení.

"Co si včera dělal? Jsi bledší než obvykle." ptám se po menším zaváhání. Chci si nějak ověřit, jestli mi vykne nebo už mi bude tykat. A taky mě to trochu zajímá.

"Zkoušel jsem schopnost. Asi jsem to trochu přehnal." asi... "Nechal jsem se unést a také jsem moc nespal. Usnul jsem okolo jedné hodiny." taky si myslím, že to trochu přehnal. Hm... to byla asi nejdelší věta, kterou jsem od něj slyšela a mluvil v ní o sobě. Je pravda, že toho o něm moc nevím.

"Aha, tak to jo. Neměl by si ještě spát?" ptám se ho. Zase se na mě tak divně podívá. Jo, asi jsem nedůvěřivá... a to dost, řekla bych.

"Nedělejt..." podívám se mu do očí."...nedělej si starosti, Natalie." mluví opatrně, jako by se mě nechtěl nějak nevhodně dotknout. Je tak prostě vychovaný... ale snad to už bude jenom lepší a lepší.

"Jak chceš. Už budu muset vyrazit do školy. Řekni to prosím Christopherovi. Dneska jdu pěšky, když už jsem vzhůru." říkám.

"Samozřejmě." otáčím se na patě a vykráčím po schodech do pokoje.

V tichosti si stelu postel, házím si do tašky několik sešitů do školy-dneska nejspíš vyfasuju učebnice-a už vycházím z domu.

Je něco málo po půl sedmé. Cesta do školy mi zabere asi necelou hodinu. Ikdybych narazila na menší problémy, měla bych to v pohodě stihnout.

Sakra! Mobil! Dobře... první chybička.

Otáčím se na bílých sportovních teniskách a vydávám se asi o dvě stě metrů zpět do domu.

Před domem hledám po všech kapsách klíče, které jsem si určitě do nějaké dávala. V té chvíli mi málem urve uši James s jeho "Slečno! Máte tady... mobil!"

"Příště to zkus trochu hlasitěji, myslím, že v tý škole tě neslyšeli..." říkám a při tom si masíruji uši. "Počkat... říkala jsem, že mi máš říkat Natalie."

"Omlouvám se. Za oboje." říká. Je stále oblečený v té přikrývce. Trochu mě štve s tím, jak se pořád omlouvá.

"To je dobrý." beru si od něj mobil, otáčím se a při tom na místě. Ještě huhlám něco na rozloučenou.

>Ě<

Přicházím do třídy. V momentě se na mě dívají asi všechny oči, co tu jsou. Je to jako vždycky. Vždycky, když přijdu do nové školy, všichni se na mě tak divně dívají. Je mi jasný, že po třídě se vždycky rozlezou nějaké drby dřív, než vůbec nastoupím do školy. Vždycky se něco najde.

Už vidím, jak se rozjíždí povídání 'o nové spolužačce'. To by mě vážně dneska zajímao, co si o mě asi tak můžou myslet...

Když jsem před pěti lety začala chodit do nových škol, tak mi to vadilo. Styděla jsem se, nevěděla, jak se mám chovat. Marně jsem si myslela, že na každý škole si najdu kamarády a pak tam zůstaneme. Nikdy se to nestalo a jak to tak znám, ta se to vždycky nějak podělá... nejdéle jsem vydržela na škole půl roku a to jenom vůli tomu, že byl můj otec zraněný při plnění mise.

Jdu do nejzadnější části místnosti. Hledám, kam si sednu. Je tu jen jedna volná lavice a naštěstí pro mě je vzadu. Tak aspoň budu vědět, na čem sem.

Sedám si do lavice a házím si tašku na druhou židli. Zabořím se do lavice a zakládám si ruce na břicho. Kdy už tohle otravné přecházení ze školy na školu skončí?

"Hej, jak se jmenuješ?" volá na mě nějaký přihlouple se usmívající blonďatý kluk s vysokou, štíhlou postavou.

"Natalie." odpovím mu suše. To bude zase den. Zas se mě bude každý ptát na miliony otázek.

"Ty nejsi odsud, co?" ptá se mě tmavovlasý menší kluk.

"Ale narodila ses tu, ne?" dodává ještě jedna holka s blonďatými vlasy a modrýma očima.

Snažím se nevšímat si jich. Nechci se tady vykecávat. Chci to tu jen nějak přežít.

"Ne." odpovídám jednoduše. Stále čekají. Asi si myslí, že k tomu něco dodám... třeba název města, nebo alespoň státu.

"Tak řekneš, odkud jsi, nebo to z tebe budu muset vymlátit?" říká blonďák a při tom láme klouby na prstech. A to jsem si myslela, že bude milejší, vypadá mile. Musím se pousmát. Ty vážně nemají tušení, kdo jsem.

"Když mě zmlátíš, tak se toho asi ode mě moc nedozvíš, ne?" říkám. Snažím se neusmívat. Celkem mi to jde.

"To uvidíme." A to jsem si myslela, že němci jsou přátelští... asi jsem se trochu sekla.

Nereaguji. Co mu na to říct. Nechci se hádat hned první den ve škole... Asi jsem nezačala nejlépe...

"Bude ti muset stačit, že jsem z Anglie, to město, kde jsem se narodila stejně neznáš." říkám a při tom si zakládám ruce na prsa. Doufám, že jim to stačí.

"Hezky, tam bych se chtěl někdy podívat." říká tmavovlásek trochu zasněně.

Neodpovídám. Nevím, co tam na tom vidí. Každý stát má něco, co jiné státy nemají. Každý chce to, co nemá...

"Kdy ses naučila německy?" ptá se mě někdo za mnou.

"Nevím přesně kdy. Umím hodně jazyků." říkám celkem otráveně.

"Hej, já chci taky." říká nějaký dívčí hlas. Ani jsem si nevšimla, že se okolo mě nashromáždila snad celá třída.

"Kolik jich umíš?"

"Neumíš žádný co?"

"Akorád se přdvádíš."

"Stejně nic ne-" zvoní. Nikdy dřív jsem nebyla za zvonění tak ráda. Tohle místo je vážně divný.

"Naschledanou dámy a pánové." říkám trochu sarkasticky francouzky. Ať se taky něco naučí-jestli vůbec ví, co jsem jim řekla.

V té chvíli přichází do třídy učitel. Nevypadá zrovna mile. Je malý, tlustý a vlasy má ostříhané až na kůži. Je narvaný ve světle modrých džínách s kšandami, které má přes kostkovanou košili. Už od pohledu nevypadá dvakrát příjemně. I jeho obličej nevyzařuje nějaké nadšení.

Ukazuje na mě prstem, abych přistoupila blíž. Přícházím k němu a stoupám si před tabuli. Stoupne si těsně vedle mě a chytne mne za rameno.

"Takže, třído. Tímto vám představuji vaši novou spolužačku Natalii Bladwerthovou." špatně.

"Bloodworthovou." snažím se mluvit nejmileji, jak to jde. Zdá se, že se mi to daří.

"Omlouvám se..." říká rádoby omluvným hlasem."Po škole se zastavte v ředitelně. Musíme vám předat učebnice." dodává sarkasticky. Jako by mi to přál.

"Dobře." říkám zase tím miloučkým hlasem.

"Tak si sedněte." odcházím do zadní lavice a vytahuji si červený sešit a propisku z tmavě modrého penálu.

Ve chvili, kdy házím penál zpět do tašky někdo téměř doslova rozráží dveře. Tuším, kdo to je. A mám pravdu.

"Dobrý den, musím ihned vyzvednout Natalii. Ještě vše nemáme zařízené. Znáte to... " po kratší přestávce ještě dodal: " Dneska ještě bude chybět." dle jeho výrazu a toho, jak byl zadýchaný, když sem přišel, pochybuji, že se na tuto školu ještě někdy vrátím.

"Ehm.. kdo jste?" ptá se učitel s vytřeštěnýma očima. Ha... konečně mu to někdo nandal... trochu. Samozřejmě mu to nepřeji. To se učitelům nedělá...

"Jej... málem bych zapoměl. Bloodworth. Christopher Bloodworth. Omlouvám se." tomu nevěřím. Jak ho tak znám, tak si v duchu říká, jakej je to ten učitel idiot a jak by ho nejradši roztrhal na kusy. Nesnáší, když ho někdo zdržuje. Přesto ale jde k učiteli a podává mu zdvořile ruku.

"Nataliin otec." dodává učitel.

"Ano." říká. Právě mě dostal s tím jeho anglickým 'yes'. Kdyby byl na misi, tak by to nikdy neudělal...

V té chvíli se už mí-skoro-ex spolužáci otáčím mím směrem a dívají se na mě.

"Ovšem, v pořádku." To už stojím u dveří s taškou přes rameno a čekám na otce.

"Děkuji." říká.

"Nashl-" učitel to ani nestíhá doříct, protože mě už otec rve do dveří a společně za nimi mizíme.

"Co se děje?" ptám se, když si sem stoprocentně jistá, že nás nikdo neslyší.

"Musíme zmizet. Zase po nás jdou." říká urychleně.

"Cože? Jakto? Jak nás našli? Vždyť nás už čtyři roky nechávali napokoji." ptám se vyděšeně.

"Nevím. Nejspíš mají všude svoje lidi."

"Myslíš... Je tam i..."

"Díky němu mají nejspíš všude lidi." sakra.

"Co budeme dělat?" ptám se.

"Vlez do auta." ani jsem si nevšimla, že už tu jsme.

"Ještě jednou hezké ráno, Natalie." říká James. Lepší už být nemůže... "Už jsem vám sbalil všechny věci."

"Děkuji." říkám. To už sedím v autě a dívám se z okna na rychle míhající se baráčky a poté na krajinu.

"Kam jedeme?" ptám se kohokoliv z těch dvou.

"Domů" říká otec.

"Takže...?" přece jenom nevím, kde tomu říká 'doma'.

"Do Anglie." Cože!? Tam už nás jednou hledali.

Naštěstí James sedí vzadu spolu se mnou. Urychleně si rozepínám pas a dávám levou nohu na místo mezi sedačkami. Zapřu se o sedadla a už sedím na předním sedadle pro spolujezdce. Tam se znovu připoutávám.

"Proč se tam vracíme?" ptám se ho a snažím se udržet hlas v klidu. "Vždyť nás tam už jednou našli."

"Právě proto nás tam už nebudou čekat." říká James v naprostém klidu. Tam jsme ho poprvé viděli. Tam jsme ho vzali. A tam jsem byla naposledy před čtyřmi lety.

Podívám se na otce. Dívám se mu do jeho hnědých očí, které směřují přímo před sebe na klidnou silnici. Něco se mi tu nezdá. Podívám se mu na ruce na volantu. Volant svírá pevněji, než kdy dřív. To mu vůbec není podobné. Něco se děje. Na něco myslí. Nedokážu určit, na co, ale bude to důležité.

Spozoruje mě, jak se na něj dívám a uvolní stisk a otočí se na mě i hlavou. Pousměje se, ale vím, že mu není vůbec do smíchu. To zabírá možná na ostatní, ale já ho už znám.

"Co se děje?" ptám se ho po menším zaváhání.

"Nic. Nic se neděje." znovu se na mě podívá. Ví, že mu to nebaštím. "Chci se odsud co nejdřív dostat." dodává.

"Fajn. Já taky... jsou tu divný lidi." pousměje se.

"Kdyby to bylo jen kvůli lidem z okolí, tak na to kašlu."

"Já vím." říkám. "Jdu dozadu." dodávám a už zase odepínám pas a přecházím dozadu za Jamesem. To bude dlouhá cesta. Počítám tak 10 hodin, když to bude všechno v pořádku. Asi znovu usnu...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám pokračovat ve psaní Pěti živlů?

Ano.
Ne.

Komentáře

1 Alae Draconis Alae Draconis | E-mail | Web | 10. února 2014 v 12:55 | Reagovat

Dobrý... :D Tak Nat ovládá vodu, jo... To se mi moc líbí, protože já vodu přímo miluji :-D

2 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 10. února 2014 v 13:02 | Reagovat

Hm,těším se, co bude dál... :-)

3 Snow Snow | E-mail | Web | 10. února 2014 v 14:50 | Reagovat

[1]:Já poslední dobou docela taky :D Moc děkuju :))

[2]: Teď hned už sem jako na koštěti přilétá 3. Kapitola :))

4 Alae Draconis Alae Draconis | E-mail | Web | 11. února 2014 v 10:50 | Reagovat

[3]: Tak to jsme na tom teda stejně :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama