Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

1. Kapitola

4. února 2014 v 16:49 | Snow |  Pět živlů
Takže... dnes sem dám již zmiňovanou kapitolu. Je to hrozný, strašný a příšerný, ale doufám, že to nějak ustojíte.
POZOR! Tuto povídku jsem psala já a čtěte ji jen na vlastní nebezpečí.

Tato kapitola je pouze část Nataliiny minulosti a nevím, co jiného napsat... takže, tady je a doufám, že to přežijete... :)


1. Kapitola


Octla jsem se v tmavé místnosti. Nevím, kde jsem se tu vzala. Neviděla jsem na krok. Byla jsem vyděšená a nevěděla jsem, co mám dělat nebo kam jít. Všude byla tma. Natáhla jsem ruku asi stopu před sebe, pak deset centimetrů, a pak asi milimetr. Neviděla jsem vůbec nic. Vyděsila jsem se ještě víc.
"Mami?!" zvolala jsem do temnoty, ale dle mého neblahého tušení zůstávala tma tichou, jako nějaký opuštěný les. "Mami, přestaň. Vím že tu jsi!" Nevěděla jsem to, ale netušila jsem, co říct, natož, kde ji hledat. V tu chvíli někdo vedle mě škrtl sirkou o zeď. Povedlo se mu to hned na první pokus. Určitě použil svou schopnost. Vím to... používá oheň, který získal už v devíti letech. Marcus pomalu došel k malému dřevěnému stolku, otevřel šuplík a vyndal malou bílou svíčku. "Kde je maminka?" zeptala jsem se svého bratra, který jen mlčel. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. "Odpovíš mi?"
"Ne!" zvolal po několika vteřinách ticha. Bylo mi nepříjemně a měla jsem takový divný pocit v žaludku, něco se muselo stát.
"A buď už sakra zticha!"
"Bráško, kde je maminka?"
"Řekl jsem mlč! Buď ráda, že jsi naživu!" V té chvíli jsem nemohla dýchat. Nešlo to. Nemohla jsem se ani pohnout. Jeho neobvyklý hlas mi projel celým tělem. Nemluvil jako můj starší bratr... mluvil jako někdo jiný.
"Co se stalo?" řekla jsem neklidným, tenoulinkým hláskem, takovým, který by každý čekal od pětileté holčičky, kterou jsem byla.
"Mlč!" řekl a vrazil mi facku. Ne takovou, že bych doletěla na druhou stranu malé místnůstky - i když to moc dobře uměl - ale jen takovou, jakou se vychovávají zlobivé děti. A potom odešel do vedlejšího pokoje. Chvíli jsem sledovala vzdalující se světélko a levou rukou si držela pravou tvář, která určitě bude zítra ráno červená, ne-li nafialovělá.
Takhle se choval skoro pořád, i když teď mi to připadalo něčím trochu jiné. Choval se jinak, mluvil jinak... Nicméně jsem se odhodlala zamířit za světýlkem, které se mi vzdalovalo z dohledu. Ihned, jak jsem překročila práh jsem zahlédla několik kapek krve. Myslela jsem si, že se zase někdo z rodiny pořezal při tréninku, tak jsem to nechala plavat. Ostatně, několik ran bylo, a pořád je součástí naší rodiny.
Ihned poté jsem zase neviděla téměř nic. Pomalu jsem se přibližovala k bratrovi, ale držela jsem si odstup asi metr a půl. Nechtěla jsem schytat další facku.
Přemýšlela jsem nad tím, jak se asi daří tatínkovi, když mě vyrušilo nějaké zasténání. Ihned jsem se vrátila zpět do reality. Nějak jsem se ztratila v myšlenkách a objevila jsem se v kuchyni, kde se, položená na stole, začala probouzet maminka. Nejspíš usnula. Tady už byla rozsvícená moje lampička, kterou jsem sem mamince dala. Mírně osvěcovala naší kuchyni jemným světlem, které ale nebylo dostatečně silné na to, abych mohla vidět všechny detaily místnosti.
"Tak vidíš to, co děláš?!" zvolal těsně za mnou můj starší bratr. Jak se tam jenom dostal...?
"Omlouvám se," řekla jsem a chtěla se otočit. On mě ale jednou rukou zastavil a řekl: "Mně se neomlouvej!"
"Omlouvám se, mami." Maminka ale vůbec nereagovala. Zdálo se mi to zvláštní, tak jsem se chtěla podívat, co se děje. Bratr mě ale opět zastavil. Chtěla jsem se vymanit z jeho sevření, ale jak už to bývá, když je bratr o devět let starší než vy... nepodařilo se mi to, navíc jsem schytala pohlavek, ale v porovnání s tou fackou to bylo jako pohlazení. Chtěla jsem se na něj otočit a zeptat se, co se to děje, ale najednou se octl vedle maminky. Naklonil se nad ní, až mu několik pramínků jeho tmavých, skoro černých vlasů spadalo do obličeje. Myslela jsem si, že jí chce nějak dostat na nohy, tak jsem zatím dumala nad tím, co se jí to vlastně mohlo stát. Třeba byla unavená, a chtěla si odpočinout, tak si sedla a usnula. Nevím. Když v tom jsem jen nějak zaregistrovala jeden rychlý pohyb, který byl pro mě sotva viditelný. Zhrozila jsem se. Můj bratr vzal mamku prudce za její krásné tmavě hnědé vlasy, které byly - jak jsem si všimla až teď - spleteny do sebe několika kapkami zaschlé krve. Ta krev byla z matčiných ran na obličeji. Po tváři mi stekla jedna slaná slza.
"Bráško...?" promluvila jsem opatrně, hezky potichu, vyděšeně a vystrašeně.
"Copak Natalie? Neříkala jsi snad, že jsi už velká holčička?" Zděšeně jsem pohlédla do očí svého bratra.
"To ano, ale -"
"Tak se pořádně podívej!" pokračoval, jako by nečekal, co odpovím. V tu chvíli mi začaly kapat slzy na zem, ale zatím jsem nenaříkala. Možná jsem se bála, možná jsem jen tušila, co se stane.
"Bráško, co se stalo mamince?"
"Nic, Nat... tohle je svět dospělých... pořádně se dívej!" už, už jsem si myslela, že s tím přestane... ale nepřestal a mě stékaly slzy po tvářích víc a víc.
"Prosím -"
"Dívej se!" zakřičel, protože viděl, že se dívám jinam. Dívala jsem se na podlahu... na kapky, které postupně zasychaly na dřevěné podlaze. Pozvedla jsem hlavu a donutila se podívat se na maminku. Měla řezné rány přes obě oči, takže je měla zavřené, a také na tvářích. I na nosu jsem zahlédla. I když lampička neosvěcovala místnost dokonale, postačilo mi to na to, abych viděla, jestli jsou hluboké nebo ne. Ty na očích moc hluboké nebyly-asi jí nechtěl oslepit. Ale ty na tváři a na nose byly, a stále z nich ještě vytékala krev.
"Prosím..." řekla jsem smutně a nejspíš skoro neslyšitelně. On to ale slyšel.
"Nepros, sama jsi říkala, že už jsi velká holka. Tak se dívej, protože tohle je ten svět dospělých! Ten, na který ses tak těšila! Ani nevím, o co prosíš, myslíš si, že jí dokážu nějak pomoct? Je pořezaná!" jeho chladný hlas mě překvapil, ale zároveň jsem plakala čím dál tím víc a začínala se třást.
"Kdo... Kdo jí to..."
"Hlupačko. No přeci já!" To mě dorazilo... třásla jsem se jako osika, plakala jsem a vzlykala.
"Copak? Už tě to omrzelo?" Nemohla jsem mluvit... Proč to dělá? Je to jeho mamka, a moje taky! Nechci, aby se jí něco stalo... musím něco udělat. Ale nemohla jsem se ani hnout. Hni se! Hni se! Říkala jsem si v hlavě, ale vůbec to nepomáhalo, nepohnula jsem ani rukou. Místo toho jsem se sesypala, jako hromádka smetí, na podlahu. Podlomila se mi kolena.
Z ničeho nic jsem viděla, jak bratr sáhl za sebe. Něco držel v ruce, u maminčiny hlavy.
"Co to...?" zasekla jsem se v polovině věty. Viděla jsem, jak se ta věc zaleskla ve svitu lampičky. Nůž. "Ne! Prosím!"
"Ale, ale... ty ses nám nějak rozjela... Copak myslíš, že s tím chci dělat?"
"Neubližuj jí prosím!"
"Neměl bych, že?" Zdálo se mi to divné, dělal, jako že přemýšlí.
"Prosím, bráško."
"Neříkej mi tak!"
"Prosím..." Začal se smát, ale slyšela jsem v jeho smíchu zlobu a faleš... a možná jsem zaregistrovala i nenávist a vztek... nevěděla jsem, co mám dělat a byla jsem otřesená. Nechtěla jsem, aby můj bratr zabil maminku...
"Doufáš, že něco změníš? Víš, Nat, právě jsi rozhodla o osudu tvojí matky," a přestal se smát. Myslela jsem si, že ji pustí a řekne něco jako, že je to jen jeden z jeho hloupých žertů... že maminka vstane, a vykřikne, že si dělali legraci. I když, to by mamka neudělala... ale nic se nestalo.
"Ja-jakém o-osudu?"
"Bojíš se, že jí zabiju?" Zase mi to vyrazilo dech. Ale teď už jsem se rozeběhla k bratrovi. Se slzami v očích jsem mu chtěla ten nůž nějak vytrhnout z ruky, ale zase využil věkový rozdíl mezi námi a lehce mne odstrčil rukou, ve které svíral nůž. Při tomto 'výpadu' mě řízl do ramene, nic hlubokého, ale začalo to trošku pálit. Teď jsem to ale vůbec nevnímala. Chtěla jsem ho zastavit. Jenže mé tělo se už zase nehýbalo.
"To jsi nacvičovala jako kde? Děláš si ze mě srandu?! Podívej se kolik ti je! Podívej se, jak se chováš! Nic neumíš a chceš se mi postavit?!"
"Ne, já..."
"Buď zticha!" zakřičel rádoby rozhořčeně. "Chtěl jsem ji zabít, až odejdeš pryč, ale tímhle sis vysloužila krásné divadelní představení!"
"Ne! Prosím! Nech ji být!"
"Ne, ne, ne... tys o tom rozhodla..."
"Ne!" Chtěla jsem se na něj zase vrhnout, ale mé tělo se otočilo ke dveřím a mé nohy se začaly pohybovat směrem pryč.
"Ach, tak takhle, nemysli si, že ti to projde Natalie!"
Otoč se! Běž pomoct mamince! Křičela jsem sama na sebe, ale ještě jsem přidala na rychlosti.
"Jsi pomalá, Nat!" V té chvíli se přede dveřmi rozhořel asi dvoumetrový oheň, který mi zabarikádoval cestu ven. Zastavila jsem těsně před ním. Jindy bych se nejspíš zadívala do těch krásných siluet tvořících se v plamenech, ale v této situaci jsem neměla nejmenší chuť, ani pomyšlení na jeho pozorování. Navíc se mi tenhle oheň hnusil, když jsem si uvědomila, proč to bratr udělal.
"Ach Natalie. Otoč se, nebo zabiju i tebe!" mé tělo se razantně otočilo a stálo na místě. Dívajíc se do bratrových očí, přemítala jsem, jestli mohu něco dělat. Nevěděla jsem co... přes ten oheň se pryč nedostanu... Nech toho! Musíš pomoct mamince! Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to... nemohla jsem nic dělat.
"Tak a teď se pozorně dívej, protože takovéhle představeníčko už nikdy nezažiješ!" A znovu se začal smát ďábelským, chladným smíchem. I když jsem z toho poznala, že se směje jen proto, aby to udělal - z jeho hlediska - zajímavější a možná i zábavnější.
"Marcu... prosím," vyslovila jsem tentokrát jeho jméno.
"No vida, alespoň znáš moje jméno, už jsem si myslel, že mi budeš říkat jenom bráško."
"Nech ji být, je to i tvoje mamka."
"Už dávno není," pousmál se strašným výrazem, na který do smrti nezapomenu. "Vždycky jsem si myslel, že budeš alespoň průměrná... Jak se zdá, právě jsem zjistil, že jsi velice podprůměrná... Nemá ani cenu zbavovat se tě, byla by to jen ztráta času. Jen bezcenné plýtvání mím drahoceným časem. Možná, že mě jednou vyhledáš - pokud přežiješ - a pokusíš se mě zabít, ale věř mi, že se ti to nepovede, Nat. Jsem několikanásobně silnější, než ty! Protože já ve svých pěti letech, když mi bylo jako tobě, jsem uměl alespoň něco!" Ihned po dokončení věty zašeptal něco mamce do ucha. Ta otevřela vyděšeně oči a podřízl jí hrdlo. Vyděšeně a zoufale jsem vykulila oči...
S křikem jsem se vzbudila a rozsvítila lampu. Už zase!



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Mám pokračovat ve psaní Pěti živlů?

Ano.
Ne.

Komentáře

1 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 4. února 2014 v 20:31 | Reagovat

Páni O_O Hezky to vtáhlo do děje a pej, že neumíš psát ;-) Kritika se samo určitě najde - to u každého díla - ale důležité je, že to pobaví, nebo v tomhle případě napne. Těším se na pokračování. :-D

2 Alae Draconis Alae Draconis | E-mail | Web | 4. února 2014 v 20:35 | Reagovat

WoW ??? Tak nějak je mi Nat líto. Chuděra malá, to neměla lehký dětství. Jsem zvědavá, jak to s  ní dopadne, co se bude dít dále :D

3 Snow Snow | E-mail | Web | 5. února 2014 v 6:17 | Reagovat

[1]: Jé, tak to moc děkuju... stejně si myslím, že psát neumím... nebo ne alespoň podle mích představ :-)
Další kapitola možná bude někdy o víkendu, ale uvidím, jak budu stíhat a jak se mi bude vůbec chtít psát :)

[2]: Natalie je silná osobnost. v další kapitole a možná až v několika dalších to ostatně sama zjistíš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama