Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

Únor 2014

5. Kapitola

16. února 2014 v 17:25 | Snow |  Pět živlů
Tak je tu konečně pátá kapitola PŽ. Vím, že jsem ji sem chtěla přidat dřív, ale to přepisování do počítače ze sešitu mě tak nebaví, takže se vždycky nějak rozptyluji. Ale to je nepodstatný. Je tu prostě další kapitola a sami poznáte, jak se vám bude líbit.

PS: Ta vodní koule se nápadně podobá Harry Potterovi. Neměla jsem to v plánu a netušila jsem to, dokud jsem ho v pátek neviděla v televizi, takže pokud si budete myslet, že jsem to jednoduše obšlehla. Není to pravda, měla jsem tuto kapitolu napsanou už dřív ;)

35. Kapitola

15. února 2014 v 15:36 | Snow |  Hostitel

Soud

Zasténala jsem. Hlava mi vířila v závrati, jako bych ji měla oddělenou od těla. Žaludek se mi bouřil nevolností.
"Konečně," broukl kdosi s úlevou. Ian, samozřejmě. "Máš hlad?"
Při představě jídla jsem se podvědomě začala dávit.
"Ach. Nevadí. A znovu promiň. Museli jsme. Když jsme tě vzali ven, všichni začali paranoidně vyvádět."
"Nevadí," vydechla jsem.
"Chceš se napít?"
"Ne."
Otevřela jsem oči a snažila se v šeru zaostřit. V stropních otvorech jukaly dovnitř dvě hvězdy. Už zase noc. Nebo ještě noc, kdo ví?
"Kde to jsem?" zeptala jsem se. Rozložení průduchů mi nebylo povědomé. Určitě jsem tu nikdy nebyla.
"Ve své ložnici," odpověděl Ian.
Zkusila jsem zjistit, jak se tváří, ale ve tmě jsem rozeznala jen temný obrys hlavy. Zkusmo jsem osahala, na čem ležím. Byla to opravdová matrace. Přitom jsem zavadila o Ianovy prsty. Chytil mě za ruku dřív, než jsem stačila ucuknout.
"Čí ložnice to je ve skutečnosti?"
"Tvoje."
"Iane…"
"Bývala naše… Kyleova a moje. Ale Kylea budou… držet v nemocničním křídle tak dlouho, dokud se nerozhodne. A já můžu přespávat u Wese."
"Přece ti neukradnu ložnici! A co myslíš tím, dokud se nerozhodne?"
"Říkal jsem ti, že se sejde soud."
"Kdy?"
"Proč tě to zajímá?"
"Protože v tom případě tam musím jít i já, abych to vysvětlila."
"Abys lhala."
"Tak kdy?" zopakovala jsem otázku.
"Za úsvitu. Nevezmu tě tam."
"V tom případě tam dojdu sama. Jen co přestane ta závrať, určitě to zvládnu."
"Ty si nedáš pokoj, viď?"
"Ano. Nebylo by fér, kdybych nesměla promluvit."
Ian s povzdechem pustil mou ruku a zvolna vstal. Zakřupalo mu přitom v kloubech. Jak dlouho tady seděl a čekal, až se proberu? "Za chvilku jsem zpátky. Ty hlad možná nemáš, ale já jsem vyhladovělý jako vlk."
"Bděl jsi skoro celou noc."
"To ano."
"Až se začne rozednívat, nebudu na tebe čekat dál."
Nevesele se zasmál. "Tím si jsem jistý. Neboj, vrátím se dřív a pomůžu ti tam dojít."
Otevřel dveře, prošel na chodbu a nechal dveře opět zapadnout. Vraštila jsem čelo. Na jedné noze bych se k hlavní síni asi nedovlekla. Upřímně jsem doufala, že se Ian vrátí.
Během čekání jsem vzhlížela ke dvěma hvězdám ve stropě a dovolila hlavě, aby se zvolna uklidnila a přestala vířit. Lidské léky byly hnusné. Brrr. Tělo mě bolelo, ale ten rozmazaný mozek byl mnohem horší.
Čas se vlekl, ale neusnula jsem. Ostatně, prospala jsem skoro celých čtyřiadvacet hodin. A nejspíš jsem měla hlad, ale jistá jsem si nemohla být dřív, dokud se mi nezklidní žaludek.
Ian se vrátil před rozedněním, přesně jak slíbil.
"Cítíš se líp?" vyhrkl, sotva vešel do dveří.
"Snad ano. Ale hlavou jsem radši nehýbala."
"Myslíš, že na ten morfin reaguješ ty nebo Melaniino tělo?"
"To je Mel. Špatně snáší všechna sedativa. Zjistila to, když si před deseti lety zlomila zápěstí."
Na chvíli se zamyslel. "Je to… divné, jednat se dvěma lidmi současně."
"To ano," potvrdila jsem.
"Už máš hlad?"
Usmála jsem se. "Řekla bych, že cítím vůni chleba. Ano, žaludek se mi už trochu vzpamatoval."
"Doufal jsem, že to řekneš."
Jeho stín se ke mně naklonil, ve tmě vyhledal mou ruku a do dlaně vtiskl známý oblý tvar.
"Pomůžeš mi posadit se?" požádala jsem.
Opatrně mě objal kolem ramen a vytáhl mě do sedu, aby mě zhmožděniny bolely co nejmíň. Na žebrech jsem si nahmátla cosi tuhého, neznámý předmět.
"Díky," lapla jsem po dechu. Hlava se mi trochu točila. Osahala jsem si obvaz na hrudníku.
"Takže mám vážně zlomená žebra?"
"Doktor si tím není jistý. Dělá, co může."
"Hodně se snaží."
"To je pravda."
"Stydím se… že jsem ho zpočátku neměla ráda."
Ian se zasmál. "Jasně, že neměla. Je div, že dokážeš mít ráda kteréhokoliv z nás."
"Změnili jste to," zamumlala jsem a zakousla se do tvrdé rolky. Mechanicky jsem přežvykovala a polkla. Zatímco jsem čekala, než mi sousto sklouzne do žaludku, odložila jsem chleba stranou.
"Moc chutný není, to uznávám," prohodil Ian.
"Ale ne, jen čekám, jestli mě ta nevolnost doopravdy přešla."
"A co bys řekla nějaké dobrotě…"
Zvědavě jsem se na Iana podívala, ale ve tmě jsem nerozeznala výraz jeho tváře. Ostré zapraskání, trhavý zvuk… a pak jsem to ucítila a bylo mi to jasné.
"Cheetos!" vykřikla jsem. "Vážně? A pro mě?"
Cosi se dotklo mých rtů a já schroupala tu lahodnou hrst čipsů, kterou mi nasypal do úst.
"O tom se mi snad i zdálo," zasmála jsem se.
Zřejmě ho to pobavilo. Strčil mi sáček do rukou.
Chvatně jsem čipsy zhltala a pak jsem dojedla chleba; v ústech mi pořád přetrvávala chuť sýra. Než jsem si stačila říct, Ian mi podal lahev vody.
"Děkuju. A ne jenom za Cheetos, to dobře víš. Za spoustu dalšího."
"Rádo se stalo, Wando."
Snažila jsem se z jeho temně modrých očí vyluštit všechny významy té věty; jako by nebyla jen zdvořilostní fráze. Vzápětí jsem si uvědomila, že rozeznám barvu jeho očí, a rychle jsem vzhlédla k průduchům ve stropě. Hvězdy zmizely a obloha zešedla. Blížil se úsvit.
"A jsi si jistá, že to musíš udělat?" zeptal se Ian už v předklonu, aby mě zvedl.
Přikývla jsem. "Ale nemusíš mě nést. Nohy jsou už lepší."
"Tak se přesvědčíme."
Pomohl mi na nohy, ale pořád mě objímal kolem ramen a druhou rukou přidržoval kolem pasu.
"Opatrně. Jak to jde?"
Belhavě jsem zvládla krok. Bolelo to, ale dalo se to vydržet. "Bezva. Jdeme dál."
Myslím, že Ian tě má rád až moc.
Až moc? Udivilo mě, že Melanie se ozvala, a navíc tak zřetelně. Poslední dobou o sobě dávala vědět jen v Jaredově přítomnosti.
Já tu jsem taky. Vzal to vůbec na vědomí?
Jistěže ano. Spolu s Jebem a Jamiem nám věří nejvíc ze všech.
Tak jsem to nemyslela.
Jak jsi to tedy myslela?
Ale to už byla pryč.
Trvalo nám to dlouho. Ta vzdálenost mě zaskočila. Čekala jsem, že jdeme do hlavního sálu nebo do kuchyně, kde se lidé scházeli obvykle. My jsme však prošli přes východní pole a pokračovali dál až do velké, hluboké černé jeskyně, kterou Jeb označil termínem hřiště. Byla jsem tu předtím jen jednou, při první prohlídce jeskyní. Přivítal mě štiplavý pach síry.
Na rozdíl od ostatních zdejších jeskyní bylo hřiště širší než vyšší. Poznala jsem to až teď, když matně modré lampy visely ze stropu, místo aby stály na podlaze. Strop se mi klenul jenom pár desítek centimetrů nad hlavou, ve výšce stropu v normální budově. Ale stěny byly tak daleko, že v matném osvětlení jsem na ně nedohlédla, stejně jako na ten páchnoucí pramen, schovaný v jednom koutě, ale slyšela jsem jeho zurčení.
Kyle seděl na nejzářivěji osvětleném místě a dlouhými pažemi si objímal pokrčená kolena. Obličej měl nehybný jako masku. Když jsem s Ianovou pomocí vkulhala dovnitř, ani nevzhlédl.
Po jeho bocích stáli Jared a Doktor, oba skoro uvolněně, ale stejně mi připomínali… stráže.
Vedle Jareda hleděl Jeb, pušku přes rameno. Vypadal klidně, ale já dobře věděla, jak rychle se umí změnit. Za volnou ruku se ho držel Jamie… ne, on držel Jamieho, který z toho nebyl dvakrát nadšený. Mě ale přivítal úsměvem a zamáváním a pak se významně podíval na Jeba. Ten ho pustil.
Sharon stála vedle Doktora spolu s tetičkou Maggie.
Ian mě odtáhl za hranici světla, kde seděli ostatní. Rozeznala jsem jejich obrysy, ne obličeje.
Bylo to zvláštní; po celou cestu mě Ian podpíral bez problémů, ale náhle jako by na něho padla olověná únava. Jeho paže mi kolem pasu jen ochable ležela. Usadil mě na místo, které jsem si na podlaze sama vybrala, a posadil se vedle mě.
"Ouvej," zaslechla jsem šeptnutí.
Ohlédla jsem se. Trudy. Přesunula se blíž k nám a po ní i Geoffrey a Heather.
"Vypadáš děsně," řekla mi. "Jak moc jsi zraněná?"
Pokrčila jsem rameny. "Nic mi není." Napadlo mě, že Ian mi dovolil vbelhat se do jeskyně vlastními silami, abych předvedla svoje zranění - svědectví beze slov. Zamračila jsem se na něho, i když se tvářil nevinně.
Dorazili Wes s Lily a přisedli si k nám. Po pár vteřinách se objevil Brandt, pak Heidi a Andy s Paige. Jako poslední vešel Andy.
"Jsme tu všichni!" oznámil. "Lucina zůstane s dětmi, nechce, aby to viděly. Máme začít bez ní."
Zavládla chvilka ticha.
"Tak tedy," oznámil Jeb hlasitě, aby ho všichni slyšeli, "uděláme to takhle. Normální hlasování, vítězí většina. Ovšem je to můj dům, takže pokud by mi názor většiny nebyl po chuti, stejně rozhodnu podle svého."
Někdo se zasmál, ale zase rychle umlkl. Nebyla to žádná legrace. Souzený člověk se pokusil zabít mimozemšťana. Bude to hrozný den pro všechny.
"Kdo vypovídá proti Kyleovi?" otázal se Jeb.
Ian se začal zvedat.
"Ne!" sykla jsem a pověsila se mu na loket.
Odstrčil mě a vstal.
"Je to úplně jednoduché!" začal Ian. Nejradši bych vyskočila a ucpala mu ústa dlaní, ale bez pomoci bych se stejně nezvedla. "Bratr dobře věděl, že jedná proti Jebovým pravidlům. Wanda patří do komunity a vztahují se na ni všechna pravidla a veškerá ochrana jako na nás. Jeb řekl Kyleovi na rovinu, že pokud nedokáže žít v její blízkosti, ať odejde. Kyle se rozhodl zůstat. Dobře věděl, jaký je v jeskyních trest za vraždu."
"Oběť je pořád naživu," zavrčel Kyle.
"A právě proto nežádám pro tebe trest smrti!" vyštěkl Ian. "Ale tady žít dál nemůžeš. Ne, když jsi v hloubi srdce vrah."
Ian ještě okamžik spaloval bratra pohledem a opět si přisedl vedle mě.
"Ale mohli by ho chytit a on by k nám třeba dovedl Hledače," namítal Brandt, který rozčileně vyskočil.
Jeskyní se rozlehlo tlumené dohadování.
Kyle vzdorně loupl očima po Brandtovi. "Živého by mě ale nikdy nedostali."
"Jenže to nemůžeš zaručit!" ozval se Andy a ostatní přizvukovali.
"Jeden po druhém!" varoval je Jeb.
"Už jsem venku přežil!" vybuchl Kyle dopáleně.
Ze tmy zazněl další hlas, sykavě. "Je to risk." Neuměla jsem si ho zařadit.
A další. "Co udělal Kyle špatného? Nic."
Jeb zlověstně pokročil blíž k publiku. "Porušil moje pravidla."
"Ona ale není jednou z nás!" protestoval kdosi.
Ian se opět začal zvedat.
"Hej!" zaburácel Jared tak hlasitě, až všichni poskočili. "Tady přece nesoudíme Wandu! Pokud má někdo konkrétní stížnost na ni, ať svolá další soud. Všichni ale víme, že tady neublížila nikomu. A jemu dokonce zachránila život!" Ukázal palcem na Kylea, který se okamžitě nahrbil v ramenou. "Jen chvilku poté, co se ji pokusil shodit do řeky, riskovala vlastní život, aby ho uchránila před stejným příšerným osudem. Dobře věděla, že kdyby zahynul, byla by tu ve větším bezpečí, ale stejně ho zachránila. Udělal by to někdo z vás? Zachránil by svého nepřítele? Chtěl ji zjevně zabít, a ona dokonce ani nevypovídá proti němu!"
Všechny oči v temné místnosti se upřely na mě. Jared natáhl ruku mým směrem.
"Budeš svědčit proti němu, Wando?"
Třeštila jsem na něho oči, šokovaná, že se postavil na mou stranu, že pronesl moje jméno. Melanie byla stejně ohromená jako já. Byla štěstím bez sebe, že na nás upíral laskavý pohled, po kterém se jí tak dlouho stýskalo. Ale pronesl moje jméno…
Trvalo pár vteřin, než jsem konečně našla hlas.
"To všechno je nedorozumění," zašeptala jsem. "Když se podlaha zbortila, oba jsme se propadli. To je všechno." Doufala jsem, že šepot zamaskuje lež, ale Ian se okamžitě rozchechtal. Dloubla jsem do něho loktem, ale to ho nezarazilo.
Jared se na mě dokonce usmál. "Vidíte. Dokonce kvůli němu i lže."
"No, spíš se o to snaží," upřesnil Ian.
"Hm, a jak dokážete, že to je lež?" rozkřikla se Maggie nenávistně a popošla ke Kyleovi. "Kdo dokáže, že ten tvor lže?"
"Mag…" začal Jeb.
"Sklapni, Jebediahu - teď mluvím já! Trčíme tady úplně zbytečně. Žádnému člověku se nic nestalo. Tenhle nestoudný vetřelec si na nic nestěžuje. Všechno to je ztráta času!"
"S tím souhlasím!" vykřikla zvučně Sharon.
Doktor po ní vrhl ukřivděný pohled.
Pak vyskočila Trudy. "Přece tu nenecháme vraha - aby se mu to nakonec povedlo!"
"Vražda je subjektivní termín!" vyštěkla Maggie. "Podle mě se dá zavraždit jenom člověk!"
Ian mě objal kolem ramen. Uvědomila jsem si, že se celá klepu.
"Člověk je subjektivní termín, Magnolie!" zaškaredil se Jeb na sestru. "Věřil jsem, že ta definice zahrnuje i soucit a vcítění, špetku milosrdenství."
"Pojďme hlasovat!" navrhla Sharon dřív, než se její matka stačila na Jeba rozkřiknout. "Zvedněte ruku každý, podle koho by Kyle měl zůstat v jeskyních, bez trestu za to… nedorozumění." Šlehla pohledem ne po mně, ale na Iana po mém boku, než pronesla poslední slovo.
Kolem mě se začaly zvedat paže. Jared se hrozivě zachmuřil.
I já jsem zkusila zvednout ruku, ale Ian mě k sobě přitiskl úžeji a podrážděně zavrčel. Nakonec nebylo mého hlasu třeba.
Jeb hlasitě sčítal hlasy: "Deset… patnáct… dvacet… dvacet tři. Fajn, jasná většina."
Nerozhlédla jsem se kolem sebe, abych viděla, jak kdo hlasoval. Stačilo mi, že lidé v mé těsné blízkosti ruku nezvedli, jen dychtivě sledovali Jeba.
Jamie se odtrhl od Jeba a vmáčkl se mezi mě a Trudy. Objal mě z opačné strany než Jared.
"Možná že vy duše jste nás odhadly dobře!" pronesl tak hlasitě, aby ho zaslechla většina přítomných.
"Tiše!" zasyčela jsem na něho.
"Dobrá!" zvolal Jeb. Všichni zmlkli. Jeb pohlédl na Kylea u svých nohou, potom na mě a na Jareda. "Dobrá, v téhle věci se tedy podřídím většině."
"Jebe…" vyhrkli Jared s Ianem jednohlasně.
"Můj dům, moje pravidla," připomněl jim Jeb. "Na to nikdy nezapomínejte. A ty mě dobře poslouchej, Kyle. A ty taky, Magnolie. Každého, kdo se pokusí ublížit Wandě, nečeká soud, ale rovnou pohřeb!" Svoje prohlášení zdůraznil plesknutím do hlavně.
Vylekaně jsem zamrkala.
Magnolie vztekle civěla na bratra.
Kyle přikývl, jako by ty podmínky bral.
Jeb se rozhlédl po neuspořádaném obecenstvu a každému zvlášť se podíval do očí.
"Soud je u konce!" ohlásil. "A co takhle si zahrát?"

34. Kapitola

11. února 2014 v 21:25 | Snow |  Hostitel

Pohřeb

Jared se vrhl kupředu a hlučným plesknutím udeřil Kylea pěstí přímo do obličeje.
Kyleovi zasvítilo v očích bělmo, ústa se ochable rozzívla.
Na pár vteřin zavládlo v jeskyni ticho.
"Echm," prohodil Doktor vlídně, "ale z lékařského hlediska to jeho stav asi příliš nevylepšilo -"
"Zato se cítím líp!" zahučel Jared trucovitě.
Doktor se nepatrně usmál. "Nu, dalších pár minut bezvědomí ho nejspíš nezabije."
Pak Doktor začal opět Kylea vyšetřovat, měřil mu pulz…
"Co se stalo?" ptal se šeptem Wes, jenž stál u hlavy mého lůžka.
"Kyle se to pokusil zabít," vysvětlil Jared dřív, než jsem to stihla já. "Ne, že by nás to překvapilo."
"Mně tedy ne," zamumlala jsem.
Wes se podíval na Jareda.
"Altruismus tomu vyhovuje zřejmě líp než lži," kývl Jared.
"Zkoušíš mě dopálit?" vybuchla jsem. Trpělivost mi definitivně došla. Jak dlouho jsem už nespala? Jediné, co mě bolelo víc než zraněná noha, byla hlava. Při každém nádechu mě řezalo v boku. Trochu zaskočeně jsem si uvědomila, že mám vážně bídnou náladu. "Protože pokud ano, tak se ti to povedlo."
Jared s Wesem na mě zděšeně vytřeštili oči. Bylo mi jasné, že ostatní se tváří podobně. No, snad až na Jeba. Ten byl přes kamenný obličej mistr.
"Jsem žena!" pokračovala jsem v nářku. "A tohle všechno mi vážně brnká na nervy!"
Jared ohromeně zamžikal a pak se opět zatvářil nesmiřitelně. "To kvůli ženskému tělu, ve kterém jsi?"
Wes se na něho vztekle podíval.
"Ne, kvůli mně!" zasyčela jsem.
"Podle čeho soudíš, že jsi žena?"
"Podle čeho to poznáš ty? V mém druhu jsem ten, kdo rodí mláďata. To ti snad nepřipadá dost ženské?"
Na to neměl argument. Měla jsem skoro až škodolibou radost.
Dobře jsi udělala, podpořila mě Melanie. Nemá pravdu a chová se jako prase.
Děkuju.
My holky musíme držet při sobě.
"Tak tenhle příběh jsi nám ještě nevyprávěla," ozval se Wes, zatímco Jared horečně vymýšlel, jak mě usadit. "Jak to funguje?"
Po Wesově olivově snědém obličeji se náhle rozlil ruměnec, protože si uvědomil, o co mě požádal. "Tedy, pokud ti připadám nezdvořilý, nemusíš odpovídat, víš?"
Rozesmála jsem se. Nálada se mi měnila každou vteřinou jak na divoké houpačce. Bláznivě, jak by řekla Mel. "Ne, neptáš se na nic… nepatřičného. V našem druhu nemáme tak… důmyslný akt." Opět jsem vyprskla smíchy a obličej mi zahořel žárem. Až příliš dobře jsem si pamatovala, jak důmyslný být může.
Přestaň myslet na ty čuňárny.
Myslíš na ně ty, připomněla jsem jí.
"Takže…," pobízel mě Wes.
Povzdechla jsem si. "Je nás jen několik, co jsme… Matky. Říkají nám tak, i když v sobě máme jen potenciál stát se jednou z nich…" Při tom pomyšlení jsem opět zvážněla. Tady nepřežila žádná Matka, pouze vzpomínky na ně.
"A ty ten potenciál máš?" zeptal se Jared upjatě.
Věděla jsem, že ostatní napjatě poslouchají. Dokonce i Doktor na chvíli přestal vyšetřovat Kylea.
Nechala jsem tu otázku bez odpovědi. "Jsme… trochu jako váš včelí roj nebo mravenci. Mnoho bezpohlavních členů rodiny a k tomu královna…"
"Královna?" Wes si mě měřil se zvláštním výrazem v obličeji.
"Ne doslova, ale na každých pět až deset tisíc jedinců mého druhu připadá jedna Matka. Občas i na míň, v tomhle směru nejsou žádná pravidla."
"A kolik trubců?" zajímal se Wes.
"Ale ne, my nemáme trubce. Kdepak, je to jednodušší."
Dychtivě čekali na vysvětlení. Polkla jsem. Neměla jsem to téma vytáhnout. Nechtělo se mi o tom mluvit. Vážně bylo tak důležité, abych pro Jareda nebyla "to"?
Pořád čekali. Naštvaně jsem pokračovala, protože jsem s tím začala já. "Matky se… dělí. Z každé… no, řekněme buňky, protože my máme jinou strukturu než vy, se stane nová duše. Každá duše v sobě nese část Matčiny paměti, kousek jejího já, který přetrvá."
"Kolik buněk?" vyzvídal Doktor. "Kolik mláďat?"
Pokrčila jsem rameny. "Tak kolem milionu."
Všem povylezly oči z důlků. Snažila jsem se nebrat to osobně, když Wes maličko ucouvl.
Doktor tiše hvízdl. Jako jediný měl zájem na pokračování. Aaron a Andy se tvářili ostražitě, číhavě. Moje vyprávění zatím nikdy neslyšeli. Nikdy nezažili, abych toho tolik napovídala.
"A kdy k tomu dochází? Existuje nějaký spouštěč?" zeptal se Doktor.
"Záleží jen na dobrovolném rozhodnutí," vysvětlila jsem. "Je to jediná příležitost, kdy se dobrovolně rozhodneme pro smrt. Vyměníme život za novou generaci."
"Takže ty se i teď můžeš rozhodnout, že rozdělíš všechny svoje buňky, prostě jenom tak?"
"Jenom tak to není, ale ano."
"Je to složité?"
"Vlastní rozhodnutí jistě. Proces je… bolestivý."
"Bolestivý?"
Proč ho to překvapilo? Copak totéž neplatí i pro jeho druh?
Muži! odfrkla si Melanie.
"Mučivý," potvrdila jsem. "A všechny si pamatujeme, jaké to pro naše Matky bylo."
Doktor si uchváceně mnul bradu. "Tak by mě zajímalo, jaká vlastnost se evolučně přičinila, že došlo ke vzniku společenství se sebevražednými královnami…" Ponořil se do myšlenek.
"Altruismus," připomněl Wes.
"Hmmm," přisvědčil Doktor. "Ano, to bude ono."
Zavřela jsem oči; už jsem litovala, že jsem si tohle všechno nenechala pro sebe. Mohla za to únava nebo snad zranění hlavy?
"Och," vzpomněl si Doktor, "ty jsi spala ještě míň než já, nemám pravdu, Wando? Musíme ti dopřát pořádný odpočinek."
"Je mi dobře," šeptla jsem, ale oči jsem neotevřela.
"No to je namouduši super," slyšela jsem čísi šepot. "Mezi námi žije zatracená mimozemšťanská královna! Než se nadějeme, může nás zaplavit milionem nových marťanů!"
"Tiše!"
"Stejně by vám neublížili," odpověděla jsem nikomu určitému, s víčky pořád zavřenými. "Bez hostitelských těl by rychle zahynuli." Při představě toho nepředstavitelného žalu jsem sebou až cukla. Milion drobounkých bezmocných duší, miniaturních stříbřitých miminek, jak se scvrkávají…
Nikdo mi neodpověděl, ale vycítila jsem všeobecnou úlevu.
Ještě nikdy jsem nebyla tak unavená. Už mi nevadilo, že Kyle leží sotva metr ode mě, že dva muži z těch přítomných by se k němu přidali, kdyby došlo k útoku. Nechtěla jsem už nic než spát.
A samozřejmě, zrovna v tom okamžiku se probudil Walter.
"Úúúúúch," zasténal šeptem. "Gladdie?"
Taky jsem zasténala, když jsem se překulila na bok. Bolest v noze i trupu mi moc pohybu nedovolila. Natáhla jsem k Walterovi paži, nahmátla jeho dlaň.
"Tady jsem," pošeptala jsem mu.
"Ááách," vydechl Walter úlevou.
Doktor napomenul muže, kteří začali protestovat: "Wanda se zřekla vlastního spánku a klidu, aby mu pomohla vydržet bolest. Ruce má samou modřinu od toho, jak pevně ho držela. Co jste pro Waltera udělali vy?"
Walter opět zasténal. Nejdřív hrdelně chrčel, ale zvuk rychle přešel do ječivého nářku.
Doktor zaťal zuby. "Aarone, Andy, Wesi… Mohli byste, echm, mohli byste mi sehnat Sharon?"
"My všichni?"
"Vypadněte!" přetlumočil Jeb.
Odpovědělo mu tiché šoupání vzdalujících se kroků.
"Wando," pošeptal mi Doktor přímo do ucha, "má kruté bolesti. Nesmíme dovolit, aby se úplně probral."
Zoufale jsem se snažila klidně dýchat. "Bude líp, když mne nepozná. Ať si myslí, že s ním je Gladdie."
Otevřela jsem oči. Jeb stál těsně u Waltera, který pořád ještě vypadal, jako by spal.
"Sbohem, Waltře," řekl Jeb. "Sejdeme se tam na druhém břehu."
Ucouvl.
"Jsi dobrý chlap. Budeš nám chybět," zamumlal Jared.
Doktor se zabýval dalším balením morfia. Papírový obal chrastil.
"Gladdie," vzlykl Walter. "Bolí to."
"Šššš. Ta bolest za chvilku zmizí. Doktor ji zažene."
"Gladdie?"
"Ano?"
"Miluju tě, Gladdie. Miloval jsem tě celý svůj život."
"Já vím, Waltře. Já - já tě taky miluju. Sám víš, jak moc tě miluju."
Walter si povzdechl.
Když se Doktor naklonil nad Waltera s injekční stříkačkou, zavřela jsem oči.
"Spi dobře, příteli," šeptal Doktor.
Z Walterových prstů vyprchalo napětí, pustily mě. Teď jsem to byla já, kdo je svíral.
Uběhla minuta ticha, narušovaného pouze mým oddechováním, zajíkavým a nepravidelným, na pomezí vzlyků.
Po rameni mě popleskala dlaň. "Zemřel, Wando," oznámil mi chraptivě Doktor. "Už necítí žádnou bolest."
Pustila jsem Walterovu ruku a opatrně se překulila do polohy, která mě bolela nejmíň. Ale stejně to pořád bolelo hrozně, a teď, když jsem věděla, že Waltera neruším, rozplakala jsem se skoro nahlas a svírala si bok, kde mi pulzovala příšerná bolest.
"Ale tak jo, klidně. Vždyť bys jinak neusnul," zaslechla jsem Jaredovo zhnusené brouknutí. Zkusila jsem otevřít oči, ale nezvládla jsem to.
Cosi mě píchlo do paže. Nevzpomínala jsem si, že bych měla zranění i tam. A navíc na nezvyklém místě, v ohbí lokte…
Morfin, špitla Melanie.
Už jsme ztrácely vědomí. Snažila jsem se potlačit strach, ale žádný jsem vlastně necítila. Už jsem byla příliš daleko.
Nikdo se neloučil, pomyslela jsem si otupěle. Od Jareda jsem to nemohla čekat… ale Jeb… Doktor… Ian tu ovšem nebyl…
Nikdo neumírá, ujistila mě Melanie. Tentokrát to bude jenom dlouhý spánek…
Když jsem se probudila, strop nade mnou byl temný, ozářený hvězdami. Noc. Tolik hvězd? Netušila jsem, kde to ležím. Nikde žádné temné překážky, strop mimo dohled. Jen hvězdy a hvězdy a hvězdy…
Přes obličej mi zavanul vítr. Voněl jako… prach a… cosi, co jsem nedokázala pojmenovat. Něco vlastně chybělo. Zmizel pach zatuchliny. Nikde žádná síra, jen suchý vzduch.
"Wando?" zašeptal kdosi a dotkl se mé zdravé tváře.
Ve světle hvězd jsem spatřila Ianův obličej, který se nade mnou skláněl, Ian měl chladnou ruku, ale nebylo to nepříjemné. Kde to jsem?
"Wando? Jsi vzhůru? Dál už čekat nebudou."
Odpověděla jsem také šeptem: "Cože?"
"Už začínají. Věděl jsem, že u toho taky chceš být."
"Už se probrala?" ozval se Jebův hlas.
"Co začíná?" nechápala jsem.
"Walterův pohřeb."
Zkusila jsem se posadit, ale tělo jsem měla jako z gumy. Ianova ruka mi přejela na čelo a tam zůstala, přidržovala mě, abych nevstala.
Pootočila jsem hlavu pod jeho rukou, snažila se uvidět…
Byla jsem venku.
Venku.
Po levé straně se tyčila miniaturní neuspořádaná pyramida balvanů, obklopená ježatým křovím. Po mé pravé ruce se táhla poušť a utápěla se ve tmě. A když jsem se podívala za své nohy, stál tam hlouček lidí, kteří se pod širým nebem necítili dobře. Přesně jsem věděla, jak se cítí. Zranitelně.
Opět jsem se pokusila posadit. Chtěla jsem jít blíž, vidět to. Ian mě zadržel. "Jen pomalu," varoval mě. "Hlavně se nesnaž vstát."
"Tak mi pomoz," zaprosila jsem.
"Wando?"
Jamieho hlas; a pak jsem ho spatřila, letěl ke mně, až mu vlasy nadskakovaly.
Konečky prstů jsem přejela po rohoži, na které jsem ležela. Jak to, že ležím pod hvězdami?
"Nepočkali!" žaloval Jamie. "Za chvíli bude konec."
"Pomoz mi!" zopakovala jsem.
Jamie mě vzal za ruku, ale Ian zavrtěl hlavou. "Vezmu ji."
Opatrně mě podebral pod tělem; dával pozor, aby ani nezavadil o moje nejbolestivější zranění. Zvedl mě ze země a hlava se mi ihned zatočila jako loď ve víru. Zanaříkala jsem.
"Co se mnou Doktor vlastně udělal?"
"Vpíchl ti trošku zbylého morfinu, aby tě mohl bezbolestně vyšetřit. A ty ses beztak potřebovala prospat."
Nesouhlasně jsem zkrabatila čelo. "Copak by se nenašel někdo, kdo by ten lék potřeboval víc?"
"Pššššt," sykl a já v dálce zaslechla tichý hlas. Ohlédla jsem se tím směrem.
Opět jsem spatřila ten hlouček lidí. Stáli u ústí nízké, temné, otevřené jeskyně, kterou pod nestabilní horou balvanů vykutal vítr. Stáli v nerovné řadě a hleděli do temného prostoru.
Poznala jsem Trudyin hlas.
"Walter bral vždycky všechno z té lepší stránky. Našel by světlo i na konci té nejtemnější díry. Tohle mi bude chybět."
Všimla jsem si, že pak kupředu pokročila postava s pohupujícím se šedočerným copem; Trudy vhodila do tmy hrst písku, jenž se syčivě sypal na zem.
Po chvilce se vrátila ke svému manželovi. Teď postoupil blíž k černé jeskyni Geoffrey.
"Snad najde svou Gladys. Tam bude šťastnější než tady." Geoffrey hodil další hrst písku.
Ian mě odnesl na pravý konec fronty lidí, odkud se už dalo do jeskyně dohlédnout. Všichni lidé stáli v půlkruhu kolem temného vchodu do podzemí.
Byli tam všichni - všichni.
Dopředu popošel Kyle.
Roztřásla jsem se a Ian mě k sobě něžně přitiskl.
Kyle se po nás ani neohlédl. Jeho obličej jsem měla z profilu; pravým okem přes otok skoro neviděl.
"Walter zemřel jako člověk," řekl Kyle. "Nikdo z nás nemůže žádat víc." Vhodil hrst písku na temný předmět, ležící na dně jeskyně.
Kyle se zařadil do hloučku.
Vedle něho stál Jared. Ten došel až k okraji Walterova hrobu.
"Walter byl dobrák až do morku kostí. Nikdo z nás se mu nevyrovnal." Hrst písku.
Pak k hrobu zamířil Jamie, a Jared ho popleskal po rameni, když se míjeli.
"Walter byl statečný!" prohlásil Jamie. "Nebál se umřít, nebál se žít a… nebál se věřit. Rozhodoval sám za sebe a vždycky dobře." Jamie vhodil hrst. Obrátil se a po celou zpáteční cestu se mi díval přímo do očí.
"Jsi na řadě," šeptl, když si stoupl vedle mě.
Andy už mířil k jeskyni s lopatou v ruce.
"Počkej!" ozval se Jamie; i ten mírný hlas se nesl daleko do ticha. "Wanda a Ian se ještě nerozloučili."
Kolem nás zazněl nespokojený šepot. Mozek mě v lebce tížil a bodal.
"Nějakou úctu snad Walterovi dlužíme!" ozval se Jeb, podle mě až příliš hlasitě.
Nejdřív jsem měla chuť mávnout na Andyho, ať jde dál, a poprosit Iana, ať mě odnese pryč. Tohle byl lidský žal, ne můj.
Až na to, že já taky truchlila. A skutečně jsem chtěla něco říct.
"Iane, pomoz mi nabrat hrst písku."
Ian přidřepl, abych mohla hrábnout do štěrku u jeho nohou. Pak si mé tělo položil na koleno, aby si písek nabral i on. Když se napřímil, odnesl mě ke vchodu do jeskyně.
Dovnitř jsem neviděla; skalní převis vrhal stín a hrob se zdál velmi hluboký.
Ian promluvil dřív než já.
"Walter byl to nejlepší a nejkrásnější, co je na lidech," řekl a vhodil písek do otvoru. Trvalo dlouho, než dopadl na dno.
Pak se Ian podíval na mě.
V hvězdné noci vládlo absolutní ticho. Dokonce i vítr se ztišil. Mluvila jsem šeptem, ale můj hlas dolehl ke všem přítomným.
"V srdci jsi neměl ani špetku nenávisti," oslovila jsem Walterovo tělo. "Právě tvoje existence je důkazem toho, že jsme se mýlili. Neměli jsme právo ukrást tvůj svět, Waltře. Doufám, že vaše pohádky říkají pravdu. Doufám, že najdeš Gladdie."
Nechala jsem kamínky klouzat mezi prsty a dopadat na nezřetelný obrys Walterova těla v hlubokém hrobě.
Sotva Ian udělal první krok, Andy se pustil do práce. Lopatou nabíral světlou, suchou hlínu z hromady, která ležela těsně vedle ústí jeskyně. Zemina dopadala hlučně a mě z toho zamrazilo v zádech.
Aaron nás minul s další lopatou. Ian ustoupil do strany, aby mu udělal místo. Lidé se semkli do skupinky a začali tiše probírat průběh pohřbu.
Až teď jsem Ianovi pohlédla do obličeje, poprvé od chvíle, kdy mě zvedl do náruče. Měl ho pokrytý prachem a povadlý únavou. Položil mě zpátky na rohož, stranou. Nepatřila jsem k hloučku truchlících. Náhle jsem znejistěla. Co mám tady pod širým nebem dělat? Spát? Za Ianem se objevil Doktor. Oba si klekli vedle mě.
"Jak se cítíš?" zeptal se Doktor a začal mi prohmatávat bok.
Chtěla jsem se posadit, ale Ian mě držel vleže na rohoži.
"Jsem v pořádku. Možná zvládnu i jít…"
"Nemá cenu něco uspěchat. Dopřej té noze pár dní odpočinku, ano?" Doktor mi povytáhl levé víčko a automaticky mi do oka posvítil baterkou. Pravým okem jsem spatřila oslnivý odraz, který mu zatančil na obličeji. Honem zamžikal a odtáhl se. Ian však ruku z mého ramene neodtáhl. Kupodivu.
"Hmm, tak tohle nám při diagnóze nepomůže. Co hlava?" pokračoval Doktor.
"Mám trochu závrať, ale to bude spíš od toho vašeho léku než od zranění. Ale ten lék už nechci; asi dám přednost bolesti."
Doktor se ušklíbl a Ian také.
"Co je?" vyděsila jsem se.
"Musím tě opět uspat, Wando. Omlouvám se."
"Ale… proč?" šeptla jsem nešťastně. "Tak vážně zraněná zase nejsem. Nechci…"
"Musíme tě odnést zase pod zem," vysvětlil Ian. "A lidi mají strach, že by sis mohla pamatovat cestu."
"Tak mi zavažte oči," prosila jsem.
Doktor vytáhl z kapsy stříkačku; už v ní zbývala jen čtvrtina obsahu. Přitiskla jsem se blíž k Ianovi, jehož ruka mě dál znehybňovala.
"Nesmíme podcenit žádné nebezpečí…," mumlal Doktor.
"Ale i kdybych utekla, kam bych šla? A proč bych utíkala zrovna teď?"
"Všichni budou klidnější…," ujišťoval mě Ian.
Doktor mě vzal za zápěstí a já se nebránila. Když mi jehla vklouzla pod kůži, dívala jsem se na Iana. Oči měl půlnočně temné. Z mých očí vyčetl zrazenost.
"Promiň," šeptl. To bylo poslední, co jsem slyšela.

4. Kapitola

11. února 2014 v 21:21 | Snow |  Pět živlů
Nakonec jsem to nevydržela a musela jsem sem přidat další kapitolu. Budu je sem přidávat asi každý den nebo prostě vždycky, když budou napsané. Protože mě psaní zatím hodně baví a doufám, že jen tak nepustí.
Jinak... v této kapitole se Natalie seznámí s... no však to si přečtete hned na začátku ;)

3. Kapitola

10. února 2014 v 14:50 | Snow |  Pět živlů
Takže, bohužel díky tomu, že je mi dnes opět nevolno a ztrávila jsem hodně dlouhou dobu s popovídáníčkemse záchodovou mísou, jsem dodělala třetí kapitolu.
Uvidím, jestli se to někomu bude líbit, ale tady je :)

IV. Kapitola

9. února 2014 v 22:36 | Snow |  Drakie

4.

Před domem už na nás čeká Azurka. Přechází sem a tam, na sobě má otrhané džíny a modrou halenku, jejíž odstín se ani zdaleka nevyrovná lesklým modrým pramínkům v jejích vlasech. Když nás uvidí, rozzáří se.
Máma zaparkuje a Azurka proběhne Nidiinou věčnou mlhou halící město. Mlha je naprosto klíčová pro naše přežití. Díky ní nás nemůže zpozorovat žádné letadlo, které by se náhodou ocitlo v našem vzdušném prostoru.
Vystoupím z auta, Azurka mě obejme, div mě nerozmačká v náruči. Zakňourám. Starostlivě se odtáhne. "Jsi zraněná? Co se ti stalo?"
"Ale nic," zabručím a nenápadně se podívám na mámu. Ví, že jsem zraněná. Nemá cenu jí to připomínat.
"A ty jsi celá?" zeptám se.
Přikývne. "Udělala jsem přesně to, cos mi řekla. Zůstala jsem pod vodou, dokud neodjeli, a pak jsem letěla domů pro pomoc."
Nepamatuju si, že bych jí řekla, ať doletí pro pomoc. Ale přece bych se na ni nezlobila, když mi chtěla zachránit život.
"Pojďte dál," vybídne nás máma, ale nedívá se na nás. Ohlíží se na druhou stranu ulice, na jednu naši sousedku. Na verandě stojí Cassianova teta Jabel, ruce má překřížené na prsou a bedlivě nás sleduje. Poslední dobou to dělává dost často. Máma si je jistá, že na nás Jabel donáší Severinovi. Pozdraví ji úsečným pokývnutím hlavy a rychle nás postrkuje dovnitř. Přitom s Jabel bývaly nejlepší kamarádky. Když jsem byla malá. než táta umřel. Než se to všechno stalo. Teď se spolu skoro nebaví.
Vejdeme dovnitř. Tamra sedí v tureckém sedu na gauči, na klíně má misku s vločkami. Podívá se na nás. V televizi vyřvává stary kreslený seriál. Nepřijde mi, že !se málem zbláznila strachy", jak tvrdila máma.
Máma dojde k televizi a ztlumí zvuk. "Tamro, nemusí to tak řvát."
Tamra pokrčí rameny a zašátrá rukou mezi polštáři na gauči - hledá ovladač. "Nemohla jsem znova usnout, tak jsem chtěla přehlušit poplašný zařízení."
Udělá se mi slabo. "To spustili poplašný zařízení?" zeptám se. Naposledy ho spustili, když zmizel táta a kmen za ním vyslal pátrací četu.
"Jo." Azurka přikývne a vykulí oči. "Severin mohl vyletět z kůže."
Tamra najde ovladač a zvýší zvuk. Odhodí ovladač zpátky na gauč a nabere si pořádnou lžíci vloček. "Se divíš, kvůli tobě vytvořili zvláštní oddíl?" Otráveně se na mě podívá. "Proč to asi udělali?"
Mám sto chutí se bránit, ale nechám to být a zhluboka vydechnu. Tolikrát jsem se jí to snažila vysvětlit, ale ona to nechápe. Nechápe, co to znamená, když se v někom probudí drakijské pudy. Jak by taky mohla?
Máma vypne televizi. Az si nevšimla, že v obýváku panuje napětí. Rozhodí rukama. "Tak co se dělo? Jaks jim utekla? Myli uplně všude. Vidělas ty síťomety?" Máma vypadá, jako že jí je špatně od žaludku.
"Myslela jsem, že tě dostanou. teda vím, že dokážeš letět hodně rychle... a že dštíš oheň, ale-"
"Kdo by to taky nevěděl," poznamená Tamra s plnou pusou a teatrálně obrátí oči v sloup.
Nikdy se nepřevttělila. V posledních letech se to stává poměrně často a vedení kmene to trápí, protože nechtějí, aby náš druh vyhynul. tamra - moje dvojče, narodila se jen pár minut po mně - je v každím případě obyčejná lidská bytost. Hrozně ji to štve. A mě taky. Než jsem se převtělila, skvěle jsme si rozuměly, byly jsme pořád spolu. A teď máme společnou jen podobu.
Máma přechází od okna k oknu a zavírá dřevěné okenice. Obývák se postupně noří do šera. "Tak nashledanou, Azurko," řekne máma.
Moje kamarádka zamrká. "Nashledanou?"
"Ano, nashledanou," zopakuje máma o něco důrazněji.
"Aha." Azurka se zamračí a pak se podívá na mě. "Půjdem spolu ráno do školy?" Významně se jí zalesknou oči. Chce mi tak naznačit, že zítra jí budu moct všechno povyprávět. "Klidně si přivstanu."
Bydlí na opačném konci města. Naš město má tvar obrovského kola s osmi paprsky - ulicemi. Střed kola slouží jako centrum. Je v něm škola i radnice. Já bydlím v Západní I. Azurka ve Východní III. Dál od sebe bychom snad ani bydlet nemohly. Město je obehnané zdí porostlou vinnou révou, takže to k Azurce nejde vzít zkratkou.
"Jasně. Když ti nevadí, že se budeš muset hnát až sem."
Máma zamkne, jen co Azurka odejde. To nikdy dřív nedělala. Otočí se a chvíli se na mě a na Tamru dívá. Je slyšet jen, jak Tamra cvaká lžící o misku. Máma se otočí, podívá se okenicí ven... jako by se bála, že by nás mohla slyšet Azurka. Nebo někdo jiný.
Pak se otočí zpátky k nám. "Jděte si sbalit. V noci odjedeme," oznámí nám.
Žaludek se mi zhoupne, jako když za letu rychle ztratím výšku. "Cože?"
Tamra vyskočí z gauče tak rychle, že jí miska s vločkami a mlékem vypadne z ruky. Máma jí neokřikne a vzniklý flek jí vůbec nezajímá. Podle toho poznám, že se něco stalo nebo že se všechno co nevidět změni. Máma je rozhodnutá.
"To myslíš vážně?" Tamře se horečnatě lesknou oči. Takhle plnou energie jsem jí neviděla... od chvíle, kdy jsem se poprvé převtělila a kdy začalo být jasné, že ona se nepřevtělí. "Mami, řekni, že si neděláš legraci."
"O něčem takovém bych nevtipkovala. Jděte si sbalit. vezměte si co nejvíc oblečení - a taky všechno, co je podle vás důležité." Upřeně se na mě podívá. "Sem už se nevrátíme."
Ani se nehnu. nemůžu. Už zase mě bolí ta rána v rameni. jako by do mě někdo zabodl nůž, otáčel jím a zajížděl jím čím dál hlouběji.
Tamra odběhne s nadšeným pokřikem k sobě do pokojíčku. je slyšet, jak prudce rozevře skříň a jak dveře bouchnou do zdi.
"Co to má znamenat?" zeptám se mámy.
"měly jsme to udělat už dávno. Hned po tátově smrti." Uhne očima, rychle zamrká a pak se na mě znova podívá. "Jenže já pořád doufala, že jednoho dne stane ve dveřích. Proto jsme se nikdy neodstěhovaly." Vzdychne. "Jenže on se už nevrátí. Takže musím udělat to, co je pro tebe a tamru nejlepší."
"Chceš říct, co je nejlepší pro tebe a Tamru."
Mámě ani Tamře nebude vadit, že opustíme kmen. To je mi jasné. máma schválně zabila svoji drakii už před lety, kdy se ukázalo, že se Tamra nepřevtělí - nepoužívala ji, a tak její drakie uchřadla. Řekla bych, že to udělala proto, aby si moje sestra nepřipadala tak sama. Že to udělala ze solidarity.
Z naší rodiny jsem s kmenem spjatá jen já. To já budu trpět, když odsud odjedeme.
"Copak nechápeš, že by všechno bylo jednodušší, že bychom byly ve větším bezpečí, kdyby ses zřekla své drkaie?"
Trhnu sebou, jako bych právě dostala facku. !To opravdu chceš, abych zničila svoji drakii? Abych byla jako ty?" Skrytá drakie, která se vydává za lidskou bytost? Zavrtím hlavou. "To neudělám. A je úplně jedno, kam mě odvezeš. Nezapomenu, kdo jsem."
Položí mi ruku na rameno a jemně mi ho stiskne. Nejspíš mě chce povzbudit. "Uvidíme. Třeba za pár měsíců změníš názor."
"Ale proč? Proč odsaď musíme odjet?"
"Vždyť víš."
Částečně to tuším, ale odmítám si to přiznat. Nejradši bych se tvářila, jako že se nám tu žije moc hezky. Ráda bych zapomněla, že mi vadí, jak tvrdou rukou nám Severin vládne. Ráda bych zapomněla na Cassianův majetnický pohled. Ráda bych zapomněla, že se moje sestra vítí odstrčená a že se k ní ostatní chovají, jako by měla lepru. Ráda bych zapomněla, že si kvůli tomu připadám provinile.
"Jednou to pochopíš. Jednou mi poděkuješ, že jsem tě uchránila přd životem tady," povídá máma dál.
"Žes mě uchránila před kmenem?" zeptám se. "Vždyť sem patřím! Je to moj rodina." A nic na tom nezmění ani ten zatracený alfa samec. Severin nepovede kmen navěky.
"A co Cassian?" Máma protáhne koutky. "Víš, co tě čeká."
Ustoupím o krok. Nelíbí se mi, jak se jí třese hlas. Koutkem oka zahlédnu, jak se tamra zarazila ve dveřích svého pokoje. "S Cassianem jsme kamarádi," odpovím. Svým způsobem jsme kamarádi. Nabo dřív jsme byli.
"Aha."
"O co ti jde?"
"O to, že ti už není osm a jemu deset. Víš přece, před čím se tě snažím ochránit. Před kým se tě snažím ochránit. Kmen si tě přivlastnil, když ses poprvé převtělila. je snad něco špatného na tom, že chci svoji dceru zpátky? Tvůj táta o to taky usiloval, pořád se kvůli tomu se Severinem hádal. Proč myslíš, že tu noc odletěl sám? Chtěl najít..." Zlomí se jí hlas,
Stojím jako přimrazená.
Máma o té noci zásadně nemluví. O tátovi. Bojím se, že se odmlčí. Bojím se, že bude povídat dál.
Znova se na mě podívá. Má chladný, rozhodný pohled. A to mě děsí.
Už zase mě pálí na prsou, svírá se mi z toho hrdlo. "Zní to, jako by náš kmen byl sekta padouchů-"
Blýská očima. Divoce mávne rukou. "Taky že to je sekta padouchů! Kdy ti to konečně dojde? Když po mně chtějí, abych dala svoji šestnáctiletou dceru jejich drahocennému princovi na páření, tak to jsou padouši! Jacindo, chtějí z tebe udělat chvnou klisnu! Chtějí, abys na svět přivedla děti, které budou dštít oheň!" Stojí jen kousek ode mě. Křičí mi do obličeje. Zajímalo by mě, jestli to mámě nevadí.
Ustoupí o krok a zhluboka se nadechne. "V noci odjíždíme. Sbal si věci."
Běžím do svého pokoje, prásknu dveřmi. Chvoám se teatrálně, jenže ono to pomáhá. Přecházím po pokoji, zhluboka dýchám. Z nosních dírek mi vylétají rozčilené obláčky páry. Přejedu si dlaní po tváři a krku. Mám teplou kůži.
Padnu na postel, vydechnu oblak kouře a zírám do stropu. Nic nevidím. Cítím jen, jak uvnitř celá žhnu, i když žár postupně slábne. přjíždím očima po hvězdách, které mám zavěšené u strpu. S tátou jsme ho nejdřív vymalovali namodro a on mi pak na něj pomohl pověsit hvězdy. Říkal, že budu mít pocit, jako bych spala pod širákem.
V krku mě štípe horký vzlyk. Už nikdy nebudu pod touhle oblohou spát. A ani se už nikdy nevznesu do vzduchu, jestli to dopadne tak, jak si máma přeje.

Pár hodin nato se už plížíme Nidiinou mlhou. Město spí. Mhla chrání kmen, kryje ho před okolním světem a teď napomáhá v útěku.
Když vyjedeme z naší ulice na Hlavní třídu, vyhodí máma rychlost a nechá auto jet na neutrál. S Tamrou ho pomalu tlačíme centrem. Škola i radnice nás tiše sledují, místo očí mají potemnělá okna. Pneumatiky skřípou na uvolněném štěrku. Z té námahy mě brní lýtka.
Říkám sí, kdy se rozezní poplašné zařízení. Zadržuju dech, protože se blížíme k zelenému obloukovitému vjezdu do města. Už se před námi vynořuje Nidiina chaloupka porostlá břečťanem - strážní domek přilepený z jedné strany k vjezdu. Ve velkém členěném okně obývacího pokoje svítí. Nidie nás určitě odhalí. Stará se o to, aby se nikdo nedostal do města ani ven.
Každý kmen má aspoň jednu mlhotvorku - drakii, která zastře mlhou nejen město, ale i mysl každého člověka, který se do něj náhodou zatoulá. Díky Nidiině mlze člověk zapomene, jak se jmenuje. Nidie svým uměním předčí i mě. Náš kmen se děsí dne, kdy Nidie zemře... kdy naše území zůstane nechráněné a bude ho moct spatřit kterékoliv letadlo nebo člověk, který se vydá hluboko do hor.
V Nidiině domku je naprosté ticho. Nic se neozve, ani když mi na štěrku schválně ujede noha a je slyšet zaskřípění. Tamra na mě vrhne varovný pohled.
Pokrčím rameny. Třeba chci, aby nás Nidie přistihla. Máma zařadí rychlost, až když podjedeme oblouk. Nenastoupím hned, ještě se naposledy otočím. V matném světle Nidiina obýváku je u okna vidět stín.
Cítím zrychlený tep až v krku. Rázně se nadechnu. Jsem si jistá, ž Nidie spustí poplach.
Stín se pohne. Dívám se na něj tam upřeně, že mě z toho bolí oči.
Vtom světlo za oknem zhasne. zamrkám. Zavrtím hlavou. Jsem zmatená. "Ne," zašeptám. Proč nás nezastaví?
"Jacindo, nasedej!" sykne Tamra a hned naskočí do auta.
Odtrhnu oči od místa, kde ještě před chvílí stála Nidie. Říkám si, že bych se mohla vzepřít a nikam nejet. Dokázala bych to. Tady. Teď. Vzepřít se. Odmítnout. Máma s Tamrou by mě nepřemohly. Ani by se o to nesnažily.
Ale nakonec se nezachovám sobecky. Nebo statečně. Nevím, které slovo je v tomhle případě to správné. Nasednu do auta.
Za chvíli už sjíždíme z hor dolů do neznáma. Přitisknu dlaň ke studenému okýnku. Nemůžu se smířit s tím, že jsem Azurku viděla naposledy. A krku mi zabublá vzlyk. Nesměla jsem se s ní ani rozloučit.
Máma pevně svírá volant a upřeně hledí předním sklem na málo frekventovanou silnici. Pokyvuje hlavou. Jako by si tím dodávala odvahy.
"Nový začátek. Jen my tři," prohlásí přehnaně vesele. "Už bylo načase, ne?"
"To jo," ozve se Tamra ze zadního sedadla.
Otočím se na ni. Jsme dvojčata, a tak mezi námi existuje zvláštní pouto - vzájemně čteme myšlenky a poznáme, co si ta druhá myslí. Jenže já teď poznám jen to, že mám strach.
Tamra se usmívá. Dívá se okýnkem ven, jako by v černočerné tmě bylo něco k vidění. Aspoň se jí konečně splní její přání. Bude si připadat normální bez ohledu na to, kam vlastně jedeme. A já se budu snažit zapadnout do světa, který není pro mě.
Patřím ke kmeni. Možná dokonce patřím ke cassianovi. Třeba je to tak, i když by to Tamře zlomilo srdce. Cassian má pravdu. nevím. Vím jen to, že nedokážu žít bez létání. Bez oblohy a vlhké prodyšné země. Nikdy bych se dobrovolně nevzdala schopnosti se převtělit. Nejsem moje máma.
Copak můžu zapadnout mezi lidi? Budu jako Tamra, zakrnělá drakie. jenže pro mě to bude mnohem horší. Protože já vím, jaké to je, být drakií.
Jednou jsem viděla dokument o člověku, kterému amputovali nohu. Prý ji pořád cítí. Prý se v noci probudí a chce se na ní podrbat, jako by ji pořád měl. Říká se tomu fantomová bolest.
A podobný pocit budu zakoušet i já. Budu fantomová drakie. Budou mě mučit vzpomínky na to, kým jsem byla.


33. Kapitola

9. února 2014 v 11:51 | Snow |  Hostitel

Pochyby

Další šplouchnutí. Z tíhy Kyleova těla mi doslova pukaly paže.
"Wando? Wando?"
"Pomoz mi! Kyle!! Podlaha!! Pomoc!"
Obličejem jsem se tiskla ke skále a očima visela na vchodu do jeskyně. Tajila jsem dech. Paže mi bolestí umdlévaly.
"Wando? Kde jsi?"
Do jeskyně skokem vběhl Ian s puškou připravenou k výstřelu. Na obličeji měl masku zuřivosti, normálně typickou pro jeho bratra.
"Dávej pozor!" ječela jsem na něho. "Podlaha se drolí! Už ho dál neudržím!"
Trvalo mu dvě dlouhé vteřiny, než pochopil výjev, který se absolutně lišil od toho, co čekal - jak se mě Kyle chystá zabít. To ovšem byla pravda ještě před chvilkou.
Pak odhodil pušku a dlouhými kroky zamířil ke mně.
"K zemi - rozlož svou váhu!"
Padl na všechny čtyři a plazil se ke mně; v denním světle mu planuly oči.
"Nepouštěj ho!" varoval mě.
Bolestí jsem sténala.
Vteřinku hodnotil situaci a pak si lehl za mě, tělem mne přitlačil blíž k pilíři. Paže měl delší než já. I přes mé tělo dosáhl na bratra.
"Raz, dva, tři," zachrčel.
Přitáhl Kylea ke skále mnohem pevněji než já; přitom mi drtil obličej o kámen - tou zraněnou tváří, ale beztak už nebylo možné ji poničit ještě víc.
"Vytáhnu ho na tuhle stranu. Dokážeš vyklouznout ven?"
"Zkusím to."
Pustila jsem Kylea; ramena mi šílela bolestí a úlevou. Ian bratra pevně držel. Pak jsem se přesunula blíž k východu a dávala pozor, abych nepřenesla váhu na nebezpečný úsek podlahy. Plazila jsem se pryč, ale pořád jsem byla připravená chňapnout po Ianovi, kdyby se začal propadat dolů.
Ian s vypětím všech sil několika škubnutími vytáhl bratra podél jedné strany pilíře nahoru. Během necelé minuty jsme všichni tři leželi v ústí tunelu a já i Ian jsme sotva lapali po dechu.
"Co se to… k čertu… stalo?"
"Naše spojená váha… byla příliš. Podlaha se probořila."
"Ale co jste dělali… tak u kraje? Ty a Kyle?"
Sklonila jsem hlavu a soustředila se na dýchání.
Hele, řekni mu to.
A co se stane pak?
Ty víš, co se stane. Kyle porušil pravidla. Jeb ho zastřelí nebo ho vykopnou z komunity. A Ian ho možná nejdřív do krve zmlátí. To bude zábavné divadlo.
Melanie to nemyslela vážně - aspoň jsem si to myslela. Prostě jen byla na mě navztekaná, že jsem kvůli našemu potenciálnímu vrahovi riskovala život.
Přesně tak, potvrdila jsem. Ale kdyby Kylea odtud vykopli kvůli mně… nebo ho dokonce zabili… Otřásla jsem se hrůzou. Chápeš, že by to vůbec nedávalo smysl? Je jedním z vás.
My tady žijeme, Wando. A vy jste nám všechno ukradli.
Ale vždyť je to i můj život. A já jsem… no, já jsem já.
Melanie si zhnuseně odfrkla.
"Wando?" naléhal Ian.
"Nic," zamumlala jsem.
"Jsi špatná lhářka. Ale to jistě víš."
Se sklopenou hlavou jsem pravidelně oddechovala.
"Co udělal?"
"Nic," lhala jsem. Zase špatně.
Ian mi vsunul prsty pod bradu a zdvihl mi obličej. "Krvácíš z nosu." Natočil mou hlavu do strany. "A další krev máš i ve vlasech."
"Já - uhodila jsem se do hlavy, když se propadla podlaha."
"Z obou stran?"
Pokrčila jsem rameny.
Ian si mě dlouho a zkoumavě prohlížel. Hluboké šero v chodbě tlumilo třpyt v jeho očích.
"Měli bychom donést Kylea k Doktorovi - při tom pádu si lebku vážně nakřápl."
"Proč ho pořád chráníš? Vždyť se tě pokusil zabít." To nebyla otázka, nýbrž konstatování. Ianův vztek se pomalu přetavil ve zděšení. Z očí jsem mu vyčetla, že si představuje, co všechno se na té římse odehrávalo. Když jsem neodpověděla, zhrozeně zašeptal: "Chtěl tě hodit do řeky…" Viditelně se roztřásl po celém těle.
Ian jednou paží objímal Kylea kolem ramen, protože bratr na něm spočíval plnou vahou. Teď bezvědomého Kylea drsně odstrčil a štítivě se od něho odtáhl. Přesunul se blíž ke mně a ovinul obě paže kolem mě, pevně si mě přitáhl na hrudník. Cítila jsem, že oddechuje ztěžka a přerývaněji než obvykle.
Byl to velice zvláštní pocit.
"Měl bych ho odkutálet zpátky do jeskyně a osobně skopnout přímo do vody."
Zavrtěla jsem hlavou tak zběsile, až mi v ní zatepalo bolestí. "Ne."
"Ušetřil bych všem spoustu času. Jeb určil pravidla jasně. Každý, kdo tady zkusí někomu ublížit, si ponese následky. Bude se konat soud."
Zkusila jsem se od něho odtáhnout, ale zesílil objetí ještě víc. Vůbec mě to však neděsilo, ne jako když mě předtím popadl Kyle. Ale přesto mě to rozrušilo - vyvedlo mě to z rovnováhy. "Ne. To nesmíš udělat, protože pravidla neporušil nikdo. Propadla se podlaha, to je celé."
"Wando…"
"Je to tvůj bratr."
"Ale moc dobře věděl, co dělá. Je můj bratr, to ano, ale udělal, co udělal, a ty jsi… ty jsi…. moje kamarádka."
"Nic neprovedl. Je to člověk," zašeptala jsem. "Tady je jeho domov, ne můj."
"Tohle nebudeme znovu probírat. Tvoje definice lidství se neshoduje s tím mým. Pro tebe znamená něco… negativního. Pro mě to je poklona - a podle mé definice jsi člověk ty, ne on. Rozhodně ne po tomhle."
"Lidskost nepovažuji za negativní. Teď už to chápu. Ale, Iane, je to tvůj bratr."
"A já se za to stydím."
Opět jsem se pokusila od něho odtáhnout. Tentokrát mě pustil. Možná za to mohlo i zasténání, které mi uniklo v okamžiku, kdy jsem pohnula nohou.
"Jsi v pořádku?"
"Snad ano. Musíme najít Doktora, ale nejsem si jistá, zda jsem schopná chůze. Já - víš, při tom pádu jsem se uhodila do nohy."
Přiškrceně sykl: "Do které nohy? Ukaž."
Zkusila jsem poraněnou nohu narovnat - byla to ta pravá - a znovu jsem zasténala. Začal ji ohmatávat u kotníku, zkontroloval kosti, klouby. Opatrně mi zakroužil kotníkem.
"Výš. Tady." Povytáhla jsem mu ruku výš, nad důlek kolena. Když to místo stiskl, opět jsem zanaříkala. "Podle mě to není zlomené, nic takového. Jen je to hodně naražené."
"Hluboká svalová zhmožděnina, to přinejmenším," zašeptal. "Jak se to stalo?"
"Nejspíš jsem… upadla přímo na nějaký kámen."
Povzdechl si. "Tak fajn, dopravím tě k Doktorovi."
"Kyle ho potřebuje naléhavěji než já."
"Beztak musíme Doktora nejdřív najít - nebo aspoň nějakou pomoc. Kylea tak daleko nedonesu, ale tebe zvládnu. A safra - moment."
Rázně se obrátil a vběhl zpět do jeskyně s řekou. Nehádala jsem se. Chtěla jsem ještě vidět Waltera, než… Doktor slíbil, že na mě počká. Odezní ta první dávka léků proti bolesti hodně rychle? Zmocnila se mě závrať. Dělala jsem si tolik starostí a byla jsem tak unavená! Vyprchaly ze mě i zbytky adrenalinu, zůstala jsem úplně prázdná.
Ian se vrátil s puškou. Zamračila jsem se, protože tím mi připomněl, že předtím jsem po ní sama zatoužila. Nezamlouvalo se mi to.
"Tak jdeme."
Bez rozmýšlení mi pušku podal. Nechala jsem ji dopadnout do svých otevřených dlaní, ale nedokázala jsem je sevřít. Fakt, že musím pušku držet, mi připadal jako vhodný trest.
Ian se zasmál. "Jak z tebe může někdo mít strach…" broukl ale spíš pro sebe.
Zvedl mě bez očividné námahy a vykročil ještě dřív, než si mě pohodlně urovnal v náruči.
"Proč jsi tak mokrá?" podivil se. Procházeli jsme zrovna pod jedním z úzkých světlíků ve stropě a já si všimla, že se zachmuřeně usmívá.
"Nevím," zamumlala jsem. "Od páry?"
Opět jsme vstoupili do tmy.
"Chybí ti bota."
"Ach!"
Prošli jsme pod dalším kuželem světla; oči se mu safírově zablýskly. Vážně se mi upíraly do tváře.
"Jsem… hrozně moc rád, že nejsi zraněná, Wando. Tedy, zraněná ještě hůř."
Neodpověděla jsem ze strachu, abych mu nedala nějakou munici proti Kyleovi.
Jeb nás potkal těsně předtím, než jsme se dostali k hlavní jeskyni. Nebyla tam taková tma, abych nezpozorovala zvědavý záblesk v jeho očích, když mě uviděl v Ianově náruči, s obličejem od krve, s puškou volně balancující v dlaních.
"Tak jsi měl pravdu, Iane," prohodil Jeb. Z hlasu mu čišel ocelový podtón. Pod vousy se mu napjaly čelistní svaly. "Ale výstřel jsem neslyšel. Co Kyle?"
"Je v bezvědomí," vyhrkla jsem chvatně. "Musíš všechny varovat - v říční jeskyni se zbortila část podlahy. Netuším, jak je to tam teď stabilní. Kyle se tvrdě udeřil do hlavy, když se snažil utéct. Potřebuje Doktora."
Jeb povytáhl překvapeně jedno obočí tak vysoko, až mu málem zmizelo ve vlasech.
"Tak to tvrdí ona." Ian neskrýval své pochybnosti. "A jinou verzi z ní nejspíš nevyrazíme."
Jeb se zasmál. "Ukaž, vezmu to," řekl mi.
Ochotně jsem mu pušku podala. Pobavilo ho to.
"Zavolám Andyho a Brandta, aby mi s Kylem pomohli. Přijdeme za vámi."
"Až se probere, nespusť ho z očí!" doplnil Ian stroze.
"To zvládnu."
Jeb se odštrachal pro pomocníky a Ian se mnou v náruči utíkal do nemocniční jeskyně.
"Kyle může být vážně zraněný… Jeb by si měl pospíšit."
"Kyle má lebku tvrdší než kameny v našich jeskyních."
Dlouhý tunel mi připadal delší než obvykle. Co když Kyle navzdory mému úsilí zemře? Nebo je už při vědomí a pátrá po mně? A co Walter? Spí… nebo umřel? A Hledačka se vzdala lovu, nebo se za světla opět vrátila?
Bude Jared pořád s Doktorem? pronesla Mel otázku, která napadla i mě. Bude se zlobit, až tě uvidí? Pozná mě?
Ve sluncem zalité jeskyni Jared a Doktor seděli skoro stejně, jako když jsme odcházeli. Opírali se zády o Doktorův improvizovaný psací stůl a mlčky pozorovali spícího Waltera.
Vykulenýma očima sledovali, jak mě Ian přináší dovnitř a pokládá na lůžko vedle toho Walterova. Opatrně mi urovnal pravou nohu.
Walter pochrupoval. Ten zvuk mě maličko uklidnil.
"Co je zas?" vybuchl Doktor naštvaně. Vzápětí se už nade mnou nakláněl a otíral mi krev z tváře.
Jared jako by ztuhl ohromením. Hlídal se však, jinou emoci neprozradil ani mrknutím.
"Kyle," odpověděl Ian současně s tím, jak jsem řekla: "Podlaha…"
Doktor se nechápavě díval z jednoho na druhého.
Ian s povzdechem zvedl oči ke stropu. Mimoděk mi přitiskl dlaň na čelo. "U prvního říčního otvoru se zbortila podlaha. Kyle upadl na záda a hlavou se udeřil o kámen. Wanda mu ten jeho bezcenný život zachránila. Tvrdí, že když se propadla podlaha, zranila se i ona." Ian věnoval Doktorovi významný pohled. "Cosi," protáhl jízlivě, "ji pořádně tvrdě majzlo do zátylku." Začal vypočítávat: "Krvácí z nosu, ale zlomený ho nejspíš nemá. Pak má pohmožděné svaly, tady." Dotkl se mého bolavého stehna. "Kolena má odřená do krvava a obličej taky. Tohle si ale možná udělala sama, jak se snažila vytáhnout Kylea z díry. Mohla si tu námahu ušetřit." Poslední slova Ian zabručel skoro neslyšně.
"Ještě něco?" zeptal se Doktor. Přesně v tom okamžiku mi zkušenými prsty nahmátl na boku místo, kam mě Kyle praštil. Lapla jsem po dechu.
Doktor mi vyhrnul košili; slyšela jsem, jak Ian i Jared hlasitě sykli.
"Zkusím hádat," ucedil Ian ledově. "Upadla jsi na kámen."
"Přesně tak," vyjekla jsem bez dechu. Doktor mi bok prohmatával a já dusila vzlyky.
"Možná máš zlomené žebro," mumlal Doktor. "Škoda, že ti nemůžu dát něco na bolest…"
"S tím si nelámej hlavu, Doktore," hekala jsem. "Vydržím to. Co Walter? Vzbudil se vůbec?"
"Ne, nějakou dobu potrvá, než se z té dávky vyspí," řekl Doktor. Vzal mě za ruku a zkusil ji ohnout v zápěstí.
"Jsem v pořádku."
Laskavě mi pohlédl do očí. "V pořádku budeš, ale až si pořádně odpočineš. Pohlídám si tě. Tak, otoč hlavu do strany."
Vyhověla jsem a zamrkala bolestí, když mi stiskl ránu na spánku.
"Sem ne," zahučel Ian.
Na Doktora jsem neviděla, ale Jared probodl Iana řezavým pohledem.
"Nesou sem Kylea. Nechci je ve stejné místnosti."
Doktor přikývl. "To dává smysl."
"Připravím pro ni místo. Kylea udržíte tady, dokud…. dokud se nerozhodneme, co s ním."
Začala jsem mluvit, ale Ian mi přitiskl prst na ústa.
"Tak dobrá," souhlasil Doktor. "Klidně ho i svážu, jestli chceš."
"V případě nutnosti rozhodně. Můžeme ji odnést?" Ian se ustaraně ohlédl k tunelu.
Doktor zaváhal.
"Ne," šeptla jsem, Ianovy prsty pořád ještě na rtech. "Walter. Chci tu zůstat pro Waltera."
"Dnes jsi zachránila už dost životů, Wando," připomněl mi Ian něžně a posmutněle.
"Ráda bych mu řekla… Ráda bych se s ním rozloučila."
Ian přikývl a pohlédl na Jareda. "Můžu ti věřit?"
Jared zrudl vzteky a Ian honem zvedl ruku.
"Nerad bych ji tu nechal bez ochrany, než pro ni najdu bezpečné místo," vysvětlil Ian. "A nevím, jestli Kyle bude při vědomí, až ho sem přinesou. Kdyby ho Jeb zastřelil, rozrušilo by ji to, ale ty a Doktor ho dokážete krotit. Nerad bych, aby Doktor byl na něho sám. Jeb by se pak nemusel ovládnout."
Jared procedil přes zaťaté zuby: "Doktor na něho sám nebude."
Ian pořád váhal. "V posledních dnech si prožila peklo. Nezapomínej na to."
Jared načuřeně přikývl.
"Budu tady," uklidňoval Doktor Iana.
Ten mu pohlédl do obličeje. "Dobrá." Naklonil se ke mně. "Vrátím se brzy. Neměj strach."
"Nemám."
Rty mi zavadil o čelo.
Nikdo nebyl překvapenější než já. Brada mi klesla úžasem, ale Ian se mezitím obrátil na patě a tryskem vyběhl z jeskyně do chodby.
Slyšela jsem, jak Doktor sykavě vtáhl vzduch přes zuby, jako by hvízdal opačným směrem. "No tedy," hlesl.
Oba na mě zůstali dlouze civět. Byla jsem tak vyčerpaná a rozbolavělá, že mi bylo jedno, co se jim honí hlavou.
"Doktore…" začal říkat Jared naléhavě, ale hluk z chodby ho zas zarazil.
Otvorem se ztěžka prodralo pět mužů; vpředu Jeb nesl Kyleovu levou nohu, Wes držel tu pravou, Andy a Aaron podpírali bezvládný trup.
"U hvězd, ten je ale těžký," chrčel Jeb.
Jared s Doktorem skočili k příchozím, aby pomohli. Po pár minutách klení a hekání se povedlo Kylea položit na lůžko pár kroků ode mě.
"Jak dlouho je v tom bezvědomí, Wando?" zeptal se mě Doktor, zatímco vytahoval Kyleovi víčka a díval se mu do zornic.
"No…," přemýšlela jsem honem. "Celou tu dobu, co mě Ian nesl, to trvalo tak deset minut, a možná pět minut předtím."
"Takže přinejmenším dvacet minut?"
"Přibližně ano."
Zatímco jsme se radili, Jeb učinil vlastní diagnózu. Naši pozornost upoutal ve chvíli, kdy vylil lahev vody Kyleovi přímo do obličeje.
"Jebe," napomenul ho Doktor.
Ale Kyle zaprskal, zamžikal a začal sténat. "Co se stalo? Kam se to podělo?" Pohnul tělem a začal se rozhlížet. "Podlaha… hýbe se…"
Při zaslechnutí Kyleova hlasu jsem mimoděk zaťala pěsti. Zmocnila se mě panika. Noha mě bolela, ale třeba se dokážu odpajdat pryč? Pomalu by to snad šlo…
"Nic se neděje," zamumlal někdo. Ne tak někdo. Tenhle hlas bych poznala kdykoliv.
Jared se postavil mezi moje a Kyleovo lůžko, zády ke mně, s pohledem upřeným na hromotluka. Kyle se sténáním zmítal hlavou do obou stran.
"Jsi v bezpečí," pronesl Jared tiše, ale na mě se ani nepodíval. "Neboj se už ničeho."
Zhluboka jsem se nadechla.
Melanie se ho toužila dotknout. Ruku měl hned vedle mé, jež ležela na okraji lůžka.
Prosím, ne, přemlouvala jsem ji. Už takhle mám obličej zřízený ažaž.
On tě neuhodí.
To si myslíš, ale já nejsem ochotná to riskovat.
Melanie si povzdechla; tolik toužila po jeho blízkosti! Snášela bych to snáz, kdybych po něm sama tolik netoužila.
Dopřej mu čas, žadonila jsem. Ať si na nás nejdřív trochu zvykne. Ať skutečně uvěří.
Další povzdech.
"Á, k čertu!" zavrčel náhle Kyle naštvaně. Zatěkala jsem k němu pohledem. Za Jaredovým loktem jsem viděla jeho planoucí oči. "Ta věc nespadla!"

2. Kapitola

8. února 2014 v 19:06 | Snow |  Pět živlů

Takže... Dneska je tu již zmiňovaná kapitola z Pěti živlů... doufám, že se bude aspoń trochu líbit, a že ji budete aspoň někdo číst... :)

32. Kapitola

8. února 2014 v 13:29 | Snow |  Hostitel

V pasti

Jeskyně ztichly. Slunce ještě nevyšlo. Zrcadla ve velkém sále zešedla blížícím se úsvitem.
Pár kousků mého rezervního oblečení bylo pořád ještě v ložnici, o kterou se dělil Jared s Jamiem. Vklouzla jsem, ráda, že vím, kde Jared zrovna je.
Jamie tvrdě spal, schoulený do klubíčka na horním konci matrace. Obvykle v takové poloze nespal, ale tentokrát měl k tomu dobrý důvod. Na zbytku matrace totiž spal Ian, ruce a nohy rozhozené do stran, takže mu přečnívaly na podlahu.
Kdovíproč mě to rozesmálo. Musela jsem si nacpat pěst do úst, abych neřvala smíchy, zatímco jsem si sbírala staré tričko a kraťasy. I na chodbě jsem ještě dusila hihňání.
Jsi hysterická, upozornila mě Melanie. Potřebuješ se vyspat.
Vyspím se později. Až… Nedokázala jsem větu dokončit. Rázem jsem vystřízlivěla a všude bylo opět ticho.
I ke koupací jeskyni jsem to vzala tryskem. Doktorovi jsem věřila, ale přesto… Může si to rozmyslet. Jared může rozhodnout jinak. Nemohla jsem ztrácet čas.
V chodbě jsem měla pocit, že za sebou slyším nějaký zvuk. Ohlédla jsem se, ale v šeru jsem nikoho neviděla. Lidé se začínali probouzet. Za chvíli bude snídaně a začne nový pracovní den. Až sesbírají staré kukuřičné stvoly z pole, na obdělání čekají další záhony. Možná jim půjdu pomoct… později…
Po paměti jsem spěchala k podzemním řekám, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde. Kdykoliv jsem se pokusila soustředit na něco konkrétního - na Waltera, Jareda, snídani, práci, koupel - během pár vteřin se mi v mozku vynořila jiná myšlenka. Melanie měla pravdu: potřebovala jsem se vyspat. Ona byla stejně na dně jako já. Snila jen o Jaredovi, ale taky to nebylo nic smysluplného.
Na koupací jeskyni jsem si už zvykla. Ta černočerná tma mi už nevadila. V mnoha zdejších prostorách vládla tma. Polovina denních hodin ubíhala v temnotě. A navíc jsem věděla, že pod hladinou na mě nečíhá nic zlého.
Bylo mi jasné, že nemám dost času, abych si ve vodě poležela. Ostatní za chvíli vstanou. Musela jsem si pospíšit, nejdřív se vykoupat a potom si vyprat šaty. Doufala jsem, že z nich vydrbu vzpomínky na poslední dvě noci.
Pak jsem si opláchla štípající popukané ruce v čisté vodě, ale moc to nepomohlo. S povzdechem jsem se oblékla.
Vyprané oblečení jsem nechala schnout na kamenech v zadním rohu. Zakopla jsem o kámen a narazila si bosé chodidlo; kámen se hlučně rozletěl po jeskyni a žbluňkl do vody. Ten zvuk mě vyděsil.
Zrovna jsem si nazouvala tenisky, když se objevil další v řadě.
"Dobré ráno, Iane," pozdravila jsem. "Už končím. Vyspali jste se s Jamiem dobře?"
"Ian ještě spí," odvětil Ianův hlas. "Ale dlouho to nepotrvá, takže bychom toho měli využít."
Klouby se mi rozdrolily. Nevzmohla jsem se na pohyb. Na nádech.
Už jsem si toho stačila všimnout: když Kyle zrovna nezuřil, byli si s Ianem podobní skoro k nerozeznání a měli i stejný, lehce chraplavý hlas.
Dusila jsem se. Byla jsem lapená v černé díře a východ hlídal Kyle. Úniková cesta neexistovala.
Mlč! zavřískla mi v hlavě Melanie.
Těžko jsem mohla dělat něco jiného, když mi chyběl vzduch.
Poslouchej přece!
Poslechla jsem, snažila se soustředit navzdory strachu, který mi probodl mozek jak miliony střepů.
Nic jsem neslyšela. Čeká Kyle nějakou odpověď? Plíží se tiše blíž ke mně? Napínala jsem sluch, ale slyšela jsem jen zurčící vodu, která všechno přehlušila.
Zvedni kámen! poručila Melanie.
Představila jsem si, jak házím Kyleovi kámen na hlavu.
To nedokážu!
Jinak zemřeme! zavřískla. Já to dokážu! Pusť mě k tomu!
Přece musí existovat jiný způsob! naříkala jsem, ale přesto jsem přiměla kolena zamrzlá hrůzou, aby se ohnula. Ve tmě jsem nahmatala velký zubatý kámen a hrst oblázků.
Boj nebo útěk.
V zoufalství jsem se snažila pustit Melanii na svobodu. Nemohla jsem najít dveře - ruce pořád ještě patřily mně, svíraly improvizované zbraně.
Zurčení vody přehlušil zvuk. Jenom pár metrů ode mě.
Dej mi ruce!
Nevím jak! Vezmi si je!
Podél stěny jsem se začala plížit k východu. Melanie bušila do svého vězení, ale stejně jako já nemohla najít dveře.
Další zvuk. Blízko vody. Slyšitelný dech vedle východu. Vrostla jsem do skalní podlahy.
Kde je?
Nevím!
Pořád jsem neslyšela nic než řeku. Je Kyle sám? Číhá na mě venku někdo, abych mu neutekla? Jak blízko u mě Kyle je?
Na šíji i pažích se mi zježily chloupky. Vzduch se zavlnil tichým pohybem. Ucouvla jsem opačným směrem, než v jakém jsem tušila dech.
Nemohl čekat navěky, ale bylo mi jasné, že má naspěch. Každou chvíli nás mohl někdo vyrušit. Řada lidí by se ho pokusila zarazit, ale podařit se to mohlo pouze Jebovi s jeho puškou. Jared měl nejmíň tolik síly jako Kyle, ale Kylea navíc poháněla nenávist. Jared by ve rvačce s ním nejspíš prohrál.
Další zvuk. Byl to krok u dveří? Nebo se mi to zdálo? Jak dlouho trvá ta tichá patová situace? Netušila jsem, kolik minut už uběhlo.
Připrav se. Melanie věděla, že tohle co nevidět skončí. Přiměla mě sevřít kámen ještě pevněji.
Ale nejdřív mu dám šanci utéct. Nebudu dobrý bojovník, i když se do toho budu upřímně nutit. Kyle vážil nejmíň dvakrát tolik co já a měl mnohem delší paže.
Zvedla jsem ruku s oblázky a namířila k zadní chodbě, vedoucí k záchodu. Třeba ho přesvědčím, že hledám úkryt právě tam. Oblázky zachřestily na kamenné stěně.
Opět dech těsně u východu, tlumený zvuk kroku mým směrem. Co nejtišeji jsem se sunula podél stěny.
Co když jsou dva?
Nevím.
Už jsem byla skoro u východu z jeskyně. Kdybych se dokázala dostat do tunelu, určitě bych mu utekla. Byla jsem lehčí a rychlejší…
Další došlápnutí, tentokrát zřetelně slyšitelné přes pádící vodní proud. Plížila jsem se pořád rychleji.
Napjaté ticho roztříštilo mohutné šplouchnutí. Voda mi sežehla kůži, s mokrým plesknutím se rozplácla o stěnu.
Jde ke mně skrz jezírko! Uteč!
Váhala jsem o vteřinu déle, než jsem měla. Silné prsty mě popadly za kotník. Vyškubla jsem se, přepadla dopředu. Chytil mě za tenisku. Skopla jsem ji, nechala mu ji v ruce.
Svalila jsem se na zem, ale on taky. Měla jsem tak dost času popolézt dopředu, i když jsem si o drsný kámen rozedrala kolena.
Kyle zavrčel a svíral mi nahý kotník. Neměla jsem čeho se zachytit, táhla jsem se vpřed skoro ve vodorovném předklonu a každou chvilku mi hrozil další pád; to by byl konec.
A nikde nikdo, žádná pomoc. Nakonec se mi povedlo kotník vysvobodit a střemhlav jsem se hnala do jeskyně s řekami. V žilách mi bušil adrenalin, těsně za sebou jsem slyšela Kyleův těžký dech, ale s každým dalším krokem jsem před ním získávala náskok.
Náhle mi noha explodovala bolestí, podlomila se pode mnou.
Přes burácení vody jsem zaslechla, jak o skálu třeskly dva kameny a kutálejí se dál - ten, co jsem držela v ruce, a pak druhý, který po mně hodil Kyle, aby mě zastavil. Svalila jsem se pozpátku na zem a v následující vteřině už na mě ležel.
Tíha jeho těla mě drtila, srazila mi hlavu prudce dozadu, takže jsem se bolestivě praštila o kámen.
Pomoc!
Ze stlačených plic mi uniklo bezdeché zavytí, ve které jsem ani nedoufala. To jistě někdo zaslechne; prosím, ať je to Jeb! A prosím, ať má s sebou pušku!
"Ne!" zachrčel Kyle a mohutnou dlaní mi přiklopil skoro celý obličej, rval mi ji do úst.
Pak se ze mě odkulil, což mě tak překvapilo, že jsem ten okamžik ani nevyužila k pokusu o útěk. A vzhledem k tomu ochromení jsem netušila, co se děje, dokud jsem hlavou nezajela pod vodu.
Surově mě svíral za šíji a tlačil mi obličej pod proud chladnější vody, které vtékala do koupacího jezírka. Nestihla jsem zatajit dech a vdechla jsem vodu.
Když mi voda ucpala plíce, v smrtelném děsu jsem zpanikařila. Zazmítala jsem se a mlátila kolem sebe všemi údy jako pominutá. Prsty se mu smekly a já ten okamžik využila k tomu, abych bradu nadzvedla nad hladinu, vykašlala trochu vody a nadechla se.
Opět mi ponořil hlavu do proudu, ale bránila jsem se tak zuřivě, že mě neměl pod kontrolou tolik, jak by si přál.
"Tak dost!" vyštěkl Kyle.
Zvedl se a já se pokusila odkulit stranou.
"Tak to ne!" zasyčel skrz zaťaté zuby.
Věděla jsem, že je konec. Kašlala jsem tak křečovitě, že jsem se nevzmohla na volání o pomoc, nedostatkem kyslíku a zděšením jsem byla ochromená, bezvládná.
Kyle mě chytil za zápěstí a hrubě mě vytáhl na nohy jak pytel mouky. Chabě jsem vykopla do prázdna.
"Tak s tím skoncujeme."
Zvedl mě a přeskočil menší říčku, aby se dostal k nejbližšímu otvoru v podlaze. Obličej mi omyla pára z vřícího pramene.
Chtěl mě hodit do díry, kde mě voda uvaří, a navíc stáhne do hlubin.
Bránila jsem se jako šílená, chodidly jsem se snažila opřít o okolní kamenné sloupy a vyškubnout se mu. Podrážděně vrčel.
"Přestaň!" Odtrhl mi ruku od skály a já ji instinktivně zvedla nahoru a zaryla mu ji do hustých vlasů. Pokud mám skončit v černé řece, on půjde se mnou.
Kyle vyhekl a tvrdě mě praštil do boku.
Kvikla jsem bolestí, ale popadla ho za vlasy i druhou rukou.
Svíral mě oběma pažemi v objetí jako vraždící milenec. Pak mě chytil v pase a zkoušel mě od sebe odtrhnout. Marně, i když pod prsty se mi uvolnily celé chumáče jeho vlasů.
Vřící voda už burácela těsně pode mnou, pára nás omývala, na okamžik jsem viděla jen Kyleův obličej zkřivený do zvířecké a neslitovné zuřivosti.
Zraněná noha pode mnou povolila. Pokoušela jsem se ke Kyleovi přimknout jako břečťan, ale měl dost brutální síly, aby mě od sebe postupně odtrhl. Bylo mi jasné, že za okamžik spadnu do syčící vody a navždy zmizím.
Jarede! Jamie! Ten trýznivý výkřik jsme s Melanií vyrazily dvojhlasně. Nikdy se nedozvědí, co se mi stalo. Ian. Jeb. Doktor. Walter. Žádné loučení.
Kyle i se mnou v rukách povyskočil, abych ztratila pod chodidly oporu. Povedlo se mu to. Plácala jsem se bezmocně ve vzduchu jak hadrový panák.
Než ale stihl učinit poslední krok, něco se stalo.
Ta ostrá rána byla ohlušující. Měla jsem pocit, že se strop jeskyně řítí dolů. Podlaha se pod námi zachvěla.
Kyle vyjekl a uskočil dozadu; držela jsem ho pořád za vlasy, takže mě strhl s sebou. Pod nohama se nám drolila lavina kamení.
Pod naší tíhou se ulomil kraj kamenného břehu a podlaha jeskyně se chvěla jak při zemětřesení. Padli jsme na zem, já přistála na Kyleově hrudi, nohy se nám bimbaly nad vřící propastí plné páry.
"Kyle?"
Žádná odpověď.
Bála jsem se hnout.
Musíš z něho slézt. Spolu jste moc těžcí. Opatrně - podepři se o sloup. Odtáhni se od díry.
Pokňourávala jsem sice strachy, neschopná uvažovat samostatně, ale Melanii jsem poslechla na slovo. Vypletla jsem prsty z Kyleových vlasů a opatrně přelezla jeho bezvědomé tělo; chytla jsem se kamenného sloupu, abych se přitáhla kupředu. Sloup mi připadal poměrně pevný, ale kamenná podlaha nám pořád sténala pod nohama.
Po všech čtyřech jsem se plížila k východu z jeskyně, směrem k bezpečnému tunelu.
Další zapraskání; ohlédla jsem se dozadu. Jedna z Kyleových nohou se propadla níž, jak se pod ním bortila skála. Tentokrát jsem zaslechla šplouchnutí, jak kus kamene dopadl do vody. Podlaha se třásla pod jeho tíhou.
Kyle tam spadne, uvědomila jsem si.
Sláva! zavrčela Melanie.
Ale…!
Pokud tam spadne, aspoň nás nezabije, Wando. Jinak dosáhne svého.
Ale já nemůžu jenom tak…
Ale můžeš. Uteč. Copak ty nechceš žít?
To ano. Chtěla jsem žít.
Bylo skoro jisté, že Kyle spadne do vody; měla bych pak naději, že mi už nikdy nikdo neublíží. Přinejmenším nikdo z obyvatel jeskyně. Ještě jsem musela brát v úvahu Hledačku, ale ta se snad jednoho dne vzdá, a já by pak mohla navždy žít s lidmi, které miluji…
V noze mi pulzovalo, zmrtvělost ustupovala bolesti. Po rtech mi skapávala teplá kapalina. Bezmyšlenkovitě jsem ji slízla a uvědomila si, že to je krev.
Uteč, Poutnice. Já chci žít. Chci o tom taky rozhodovat.
Až ke mně doléhalo chvění kamenné podlahy. Do řeky se odlomil další kus skály. Kyleovo tělo se převážilo, sklouzlo o centimetr blíž k díře.
Nech ho být.
Melanie měla víc rozumu než já. Tohle byl její svět. Její pravidla.
Zírala jsem do obličeje muže, který měl co nevidět zemřít - muže, který si přál mou smrt. Jeho bezvědomá tvář už nepřipomínala rozzuřené zvíře, měla uvolněný, skoro pokojný výraz.
Podobnost s bratrem byla ještě výraznější.
Ne! namítala Melanie.
Doplazila jsem se k němu po břiše. Bála jsem se jít za ten pevný pilíř, takže jsem se o něj zahákla zdravou nohou a předklonila se, abych popadla Kylea v podpaží a odtáhla ho.
Zabrala jsem tak silně, div jsem si nevykloubila ramena, ale ani se nehnul. Zaslechla jsem zvuk, jako když se sype písek v přesýpacích hodinách - to se podlaha rozpadávala na drobounké částečky.
Škubla jsem jím podruhé, ale dosáhla jsem pouze toho, že proud písku a kamínků zesílil. Jakékoliv přesunutí Kyleovy váhy jen zrychlilo drolení skály.
A zrovna v okamžiku, kdy jsem si to uvědomila, sletěl do vody obrovský balvan a křehká rovnováha Kyleova těla vzala za své. Začal se svažovat dolů.
"Ne!" zavřískla jsem tak hlasitě, že mě muselo být slyšet po všech jeskyních. Přimkla jsem se k pilíři a povedlo se mi ho přidržet z opačné strany; křečovitě jsem ho objímala pažemi kolem hrudníku. Paže mě krutě bolely.
''Pomoc!'' ječela jsem. ''Pomozte mi někdo!''

31. Kapitola

5. února 2014 v 22:32 | Snow |  Hostitel

Užitečná

Zkameněla jsem a ohlédla se přes rameno, zda za mnou někdo nestojí.
"Gladys byla jeho manželka," zašeptal Jamie skoro neslyšně. "Ale neunikla."
"Gladys," oslovil mě Walter, který nevnímal mou reakci. "Věřila bys, že vyváznu a pak dostanu rakovinu? To je ironie, co? V životě jsem nebyl nemocný…" Hlas mu zeslábl, ale rty se neslyšně pohybovaly dál. Byl příliš slabý, aby zvedl ruku, jen prsty se sunul k okraji lůžka, blíž ke mně.
Ian mě postrčil dopředu.
"Co mám dělat?" vydechla jsem zděšeně. Ten pot na mém čele neměl s vlhkým horkem v jeskyni nic společného.
"… děda se dožil sto jedna let," sípal Walter opět slyšitelně. "V rodině nikdy nebyla rakovina, ani u vzdálené přízně. Ale počkat, teta Regan měla vlastně rakovinu kůže, ne?"
Důvěřivě na mě hleděl a čekal na odpověď. Ian mě dloubl do zad.
"Echm…," zabručela jsem.
"Ale možná to byla Billova teta," upřesnil Walter.
Zpanikařeně jsem mžikla po Ianovi. "Pomoz mi," naznačila jsem rty.
Ukázal na Walterovu ruku.
Kůži měl Walter křídově bílou a průsvitnou. V modrých žilkách na hřbetě ruky viditelně tepala krev. Zvedla jsem mu opatrně ruku, bála jsem se, že ty kůstky jsou křehké a lámavé, jak říkal Jamie. Ruka byla lehká, jako by byla dutá.
"Ach, Gladdie, bylo to bez tebe tak těžké. Tady to je pěkné místo, uvidíš, že se ti tady bude líbit i beze mě. Spousta lidí k povídání… ty přece potřebuješ pořádně si poklábosit…" Hlas mu slábl, byl nezřetelný, ale rty němě dál mluvily o všem, co už dávno toužil manželce vypovědět, pohybovaly se dokonce i poté, co zavřel oči a hlava se mu skulila k rameni.
Ian našel vlhkou žínku a otřel Walterův lesklý obličej.
"Neumím moc dobře… lhát," zašeptala jsem, protože jsem nevěděla, jestli mě Walter neslyší. "Nechci ho rozrušit."
"Nemusíš říkat vůbec nic," ujistil mě Ian. "Není tak při smyslech, aby něco poznal."
"Jsem jí podobná?"
"Ani trochu. Viděl jsem fotku - podsaditá zrzka."
"Ukaž, udělám to."
Ian mi podal žínku a já Walterovi otřela zpocenou šíji. Vždy jsem se uklidnila, když jsem se měla čím zaměstnávat. Walter pořád něco mumlal. Měla jsem dojem, že slyším: "Díky, Gladdie, to je příjemné."
Ušlo mi, že Doktor přestal chrápat. Náhle se za mnou ozval jeho hlas, mírný, abych se nevylekala.
"Jak mu je?"
"Blouzní," zašeptal Ian. "To z brandy, nebo z bolesti?"
"Hádám, že to bude spíš bolestí. Za trochu morfinu bych dal klidně pravou paži."
"Možná Jared udělá další zázrak," nadhodil Ian.
"Snad."
Nepřítomně jsem zírala do Walterova zsinalého obličeje a natahovala uši, ale o Jaredovi už nepadlo ani slovo.
Není tady, špitla Melanie.
Hledá pomoc pro Waltera, potvrdila jsem.
Sám, dodala.
Vzpomněla jsem si na naše poslední setkání - ten polibek, tu víru… Nejspíš potřebuje trochu času taky pro sebe.
Hlavně jestli tam někde sám sebe nepřesvědčuje, že jsi pouze hodně mazaná Hledačka…
Možné je všechno.
Melanie němě zasténala.
Ian a Doktor se spolu tiše bavili, převážně o novinkách v jeskyních.
"Co to má Wanda s obličejem?" zaslechla jsem pak Doktorův šepot.
"Pořád to samé," odvětil Ian upjatě.
Doktor si nešťastně povzdechl a mlaskl.
Ian mu pověděl o dnešní trapné přednášce a o otázkách, které mi kladl Geoffrey.
"Moc by se nám teď hodilo, kdyby Melanii ovládala duše Léčitele," dumal Doktor.
Trhla jsem sebou, ale stáli za mnou a zřejmě si toho nevšimli.
"Máme štěstí, že to je zrovna Wanda," hájil mě Ian tiše. "Nikdo jiný…"
"Já vím," přerušil ho doktor s obvyklou dobrosrdečností. "Spíš by se dalo říct, že je škoda, že se Wanda nezajímala o medicínu trochu víc."
"Tak to se omlouvám," zamumlala jsem. Skutečně jsem se těšila z dobrého zdraví a nikdy si nelámala hlavu otázkou, jak se ho dosahuje.
Ian mi položil dlaň na rameno. "Nemáš se zač omlouvat," řekl.
Jamie byl nezvykle tichý. Ohlédla jsem se po něm a našla ho stuleného na lůžku, kde předtím podřimoval Doktor.
"Už je pozdě," poznamenal Doktor. "Walter nám dnes večer nikam neuteče. Měli byste se prospat."
"Zase přijdeme," slíbil Ian. "Dej vědět, co máme donést, pro oba z vás."
Položila jsem Walterovu ruku na postel, opatrně ji pohladila. Prudce rozevřel víčka a zadíval se na mne mnohem vnímavějším pohledem než dřív.
"Už odcházíš?" zasípal. "Musíš pryč tak brzy?"
Honem jsem tu ruku zase zvedla. "Ne, nemusím odejít."
S úsměvem opět zavřel oči a svíral mi ruku s jemnou silou.
Ian si povzdechl.
"Jen běž," vybídla jsem ho. "Mně to opravdu nevadí. Odveď Jamieho do postele."
Ian se rozhlédl po nemocnici. "Moment," řekl a popadl lůžko, které měl nejblíž. Nebylo těžké, unesl ho a postavil vedle toho Walterova. Natáhla jsem paži, jak nejvíc to šlo, aby Ian mohl pod ní lůžko podstrčit. Mě pak zvedl se stejnou lehkostí a položil na lůžko vedle Waltera, který si ničeho ani nevšiml. Tiše jsem lapla po dechu, vykolejená tou samozřejmostí, s jakou se mě Ian dotýkal - jako bych byla člověk.
Ian ukázal bradou na moji ruku ve Walterově stisku. "Myslíš, že se dokážeš vyspat i takhle?"
"Ano, určitě."
"V tom případě dobrou noc." Usmál se na mě, pak se obrátil a zvedl Jamieho z druhého lůžka. "Tak jdeme, chlapče," zamumlal a odnášel ho stejně snadno, jako by v náruči držel pouhé miminko. Po chvíli jeho tlumené kroky utichly v dálce.
Doktor si zívl a šel si sednout za psací stůl, který vyrobil z dřevěných přepravek a hliníkových dvířek; kalnou lampu odnesl s sebou. V té tmě jsem neviděla Walterovi do obličeje, a to mne znervózňovalo. Skoro jako by už zemřel. Čerpala jsem útěchu z jeho prstů, pořád ještě ovinutých kolem mých.
Doktor se začal probírat papíry a přitom si skoro neslyšně pobrukoval. Nakonec mě to tiché šustění uspalo.
Ráno mě Walter poznal.
Probudila jsem se až ve chvíli, kdy si mě Ian přišel vyzvednout; čekala nás práce na kukuřičném poli. Slíbila jsem Doktorovi, že než nastoupím na směnu, ještě mu donesu snídani. Až potom jsem si z Waterova stisku uvolnila zmrtvělé prsty.
Otevřel oči. "Wando," zašeptal.
"Waltře?" Nebyla jsem si jistá, jak dalece mě poznává a jestli si pamatuje včerejší večer. Rukou chňapal do prázdna, tak jsem mu podala druhou ruku, tu nezdřevěnělou.
"Ty jsi mě přišla navštívit. To je milé. Vím… Že teď, když se ostatní vrátili… to nemáš snadné… Tvůj obličej…"
Bylo jasné, že slova formuluje jen s obtížemi, oči se mu každou chvíli rozostřily. Bylo pro něho typické, že největší starost měl o jiné.
"Všechno je v pohodě, Waltře. Jak se cítíš?"
"Ách…" Tichounce zasténal. "Nic moc… Doktore?"
"Tady jsem," zamumlal Doktor za mými zády.
"Máš ještě líh?" sípal.
"Jistě."
Doktor s tím už počítal. U ochablých Walterových rtů přidržel hrdlo tlustostěnné lahve a pomalu mu nechal do úst ukapávat tmavě hnědou tekutinu. Walter pomžikával, protože každý doušek ho v hrdle pekelně pálil. Několik kapek mu steklo na polštář a ten pach mě zaštípal v nose.
"Lepší?" zeptal se Doktor nakonec.
Walter zavrčel. Neznělo to moc souhlasně. Zavřel oči.
"Ještě?" zeptal se Doktor.
Walter zkřivil tvář a pak zasténal.
Doktor tiše zaklel. "Kde je Jared?" zeptal se šeptem.
Při tom jménu jsem ztuhla. Melanie se pohnula a opět se vytratila.
Walterovi se obličej skoro zbortil. Hlava se mu ochable zvrátila dozadu.
"Waltře?" šeptla jsem.
"Bolest je tak silná, že ho zbavila vědomí. Nech ho být," oslovil mě Doktor.
Hrdlo jako by mi opuchlo. "Co můžu udělat?"
Doktorův hlas čišel bezútěšností. "To, co já. Což je nic. Jsem bezmocný."
"Netrap se tolik, Doktore," těšil ho Ian. "Není to tvoje vina. Svět už nefunguje jako dřív. Nikdo od tebe nečeká zázraky."
Nahrbila jsem se. Ne, jejich svět skutečně už nefungoval jako dřív.
Ian mi poklepal na paži. "Půjdeme," vybídl mě tichounce.
Přikývla jsem a zkusila si uvolnit ruku.
Walter otevřel nevidoucí oči. "Gladdie? Jsi tady?" naléhal.
"Echm… Ano, jsem," přisvědčila jsem nejistě a opět dovolila, aby mi stiskl prsty.
Ian pokrčil rameny. "Donesu vám oběma něco k snědku," řekl a zmizel.
Úzkostlivě jsem čekala na jeho návrat. Walterův omyl mě vykolejil. Walter pořád dokola mumlal Gladysino jméno, ale jinak ode mě nic nechtěl, za což jsem mu byla vděčná. Po půlhodině jsem začala napínat sluch, ale Ianovy kroky se pořád neozývaly.
Doktor seděl celou tu dobu u stolu a s nahrbenými zády civěl do prázdna. Musel si připadat neschopně.
Pak jsme něco zaslechli, ale nebyly to kroky.
"Co je to?" zeptala jsem se Doktora šeptem, abych neprobudila Waltera, který stále zůstával v bezvědomí.
Doktor naklonil hlavu k rameni, aby líp slyšel, a podíval se na mě.
Znělo to jako zvláštní bubnování, měkký, rychlý rytmus. Měla jsem dojem, že to zesílilo, ale pak zase utichlo.
"To je divné," řekl Doktor. "Zní to skoro jako…" Nedořekl, jen soustředěně zkrabatil čelo, protože nepovědomý zvuk utichal.
Poslouchali jsme tak soustředěně, že kroky jsme zaslechli už z velké dálky. Nebylo to Ianovo obvyklé tempo - doslova pádil.
Doktor vmžiku vytušil potíže a vyskočil, aby se příchozímu vrhl vstříc. Zoufale jsem se chtěla podívat, co se děje, ale nechtěla jsem Waltera rozrušit tím, že zase odtáhnu ruku. Místo toho jsem napjatě poslouchala.
"Brandte?" vyhrkl Doktor překvapeně.
"Kde je? Kde je?" zuřil druhý muž bez dechu. Krok se zastavily a pak se opět rozběhly, pomaleji.
"O čem to mluvíš?" křikl za ním Doktor.
"O parazitovi!" sykl Brandt netrpělivě a proletěl klenutým vchodem do jeskyně.
Brandt nebyl vysoký jako Kyle či Ian, mně osobně převyšoval jen o pár centimetrů, ale byl statný a svalnatý jako nosorožec. Rozhlédl se, vteřinku mi zíral do obličeje, pak se podíval na Walterovo nehybné tělo a opět upřel oči na mě.
Doktor Brandta dohonil a zaryl mu dlouhé kostnaté prsty do ramene, aby mu zabránil přiblížit se ke mně.
"Co to vyvádíš?" zavrčel tak zlověstně, jak jsem od něho ještě nikdy neslyšela.
Než Brandt stačil odpovědět, ten divný tepavý zvuk se vrátil, zesílil do řevu a opět se začal vzdalovat. Pulzující zvuk se opakoval s neúprosnou pravidelností; když zněl nejsilněji, vzduch se otřásal vibracemi.
"To je - to je helikoptéra?" optal se Doktor šeptem.
"Ano," potvrdil Brandt rovněž potichu. "Je to Hledačka - stejná jako předtím, hledá tohle." Bradou ukázal ke mně.
Náhle jsem se začala dusit; staženým hrdlem jsem neprotlačila dost vzduchu. Točila se mi hlava.
Ne. Ne teď. Prosím.
Co má ta Hledačka za problém? štěkla mi Melanie v hlavě. Proč nás nenechá na pokoji?
Nesmíme dovolit, aby nám ublížila!
Ale jak ji chceš zarazit?
Nevím. Všechno je to moje vina!
Moje taky, Wando. Naše vina.
"A víš to určitě?" naléhal Doktor.
"Kyle si ji prohlédl dalekohledem. Je to stejný stroj, který prováděl pátrání na začátku. Zeširoka krouží a pátrá po každém detailu. Zatím se na nic nesoustředí."
"Co Sharon?" vzpomněl si opět doktor.
"Je s dětmi a Lucinou. Chlapci si sbalili věci pro případ, že bychom v noci museli utéct, ale podle Jeba to je nepravděpodobné."
Doktor vydechl a vrátil se zpátky k psacímu stolu, o který se opřel oběma rukama, jako by právě dokončil dlouhý běh. "Takže ve skutečnosti nic nového," zamumlal.
"Ne. Stačí nevystrkovat pár dní hlavy," ujistil ho Brandt. Opět těkal pohledem po jeskyni a co chvíli se díval po mně. "Máš tady po ruce nějaký provaz?" zeptal se a zvedl cíp prostěradla prázdného lůžka, jako by zjišťoval, zda nesplní účel.
"Provaz?" nechápal Doktor.
"Na parazita. Kyle mě sem poslal, abych ho zneškodnil."
Svaly se mi zasvíjely v instinktivní křeči a Walterovu ruku jsem stiskla tak silně, až zanaříkal. Honem jsem se pokusila křeč uvolnit a přitom nespouštěla oči z Brandtova obličeje. Čekal na Doktorovu odpověď.
"Ty chceš zneškodnit Wandu?" štěkl Doktor ostře. "Proč je to podle tebe nezbytné?"
"No tak, Doktore. Neplácej hlouposti. Máme tady velké větrací šachty a spoustu kovových věcí, co odrážejí slunce." Ukázal na skříňku u protější stěny. "Na minutku to přestaneš hlídat a už té Hledačce pošle světelný signál."
Úlekem jsem lapla po dechu. Ve ztichlé místnosti to bylo hlasitě slyšet.
"Vidíš?" ušklíbl se Brandt. "Určitě má nějaký tajný plán."
Nejradši bych si zalezla pod balvan, abych unikla vykuleným, nelítostným očím Hledačky, ale on si vážně představoval, že ji chci naopak přilákat. Přivést ji sem, aby zabila Jamieho, Jareda, Jeba, Iana… Bylo mi na zvracení.
"Klidně běž, Brandte," vyzval ho Doktor mrazivým tónem. "Já už Wandu ohlídám."
Brandt povytáhl jedno obočí. "Co je to s vámi, lidi? S tebou a Ianem a s Trudy a dalšími? Jako by vás všechny zhypnotizovala. Skoro se musím ptát…"
"Zmiz a ptej se, na co chceš, Brandte. Ale dokud s tím nepřestaneš, sem nestrkej nos!"
Brandt potřásl hlavou. "Mám odvést svou práci."
Doktor pár metrů Brandta doprovodil, a když došel ke mně, zastavil se a založil si paže na prsou.
"Ani se jí nedotkneš."
Tepající vrtule helikoptéry utichaly v dálce. Všichni jsme se zatajeným dechem čekali, až se rozhostí naprosté ticho.
Pak Brandt opět jen potřásl hlavou. Beze slova zamířil k Doktorovu psacímu stolu, zvedl židli a odnesl ji ke stěně vedle skříňky s nástroji, hlučně ji postavil na podlahu a prudce na ni dopadl, až kovové nohy zaskřípěly o kámen. S lokty opřenými o kolena se předklonil a zíral na mě. Sup čekající na to, až se zraněný zajíc přestane hýbat.
Doktor zaťal zuby, až mu luplo v čelisti.
"Gladys," vynořil se Walter z omámení, "ty jsi tady."
Pod Brandtovým pohledem jsem se nevzmohla na slovo, jen jsem Waltera pohladila po ruce. Jeho zakalené oči mi pátraly ve tváři a viděly jiné rysy, než jsem měla já.
"Bolí to, Gladdie. Strašně moc to bolí."
"Já vím," šeptla jsem. "Doktore?"
Už vedle mě stál s brandy v ruce. "Otevři ústa, Waltere."
Zdálky zatepala helikoptéra, daleko, ale pořád nebezpečně blízko. Doktor sebou trhl a mně na paži vystříklo pár kapek brandy.
Byl to příšerný den. Nejhorší den, jaký jsem na této planetě zažila, a to počítám i svůj první den v jeskyních i ten poslední žhavý, vyprahlý den v poušti, kde mě od smrti dělilo jenom pár hodin.
Helikoptéra nepřestávala kroužit. Občas bylo ticho i víc než hodinu a já věřila, že už to skončilo. Potom se zvuk vrátil a já si v duchu vybavila Hledaččin tvrdošíjný výraz, vystouplé oči pátrající v holé poušti po stopách lidské přítomnosti. Silou vůle jsem se ji snažila zapudit, v myšlenkách jsem se soustředila na bílou a bezvýraznou poušť, jako bych tak mohla zajistit, že sama nic jiného neuvidí a znuděně lov vzdá.
Brandt ze mě nespouštěl podezíravý pohled. Cítila jsem ho na sobě každou vteřinu. Maličko se to zlepšilo, když Ian dorazil se snídaní a obědem naráz. Byl celý špinavý od chvatného balení pro případ evakuace - ať už by to znamenalo cokoliv. Měli kam odejít? Ian zamračeně vyslechl Brandtovo vysvětlování, co tady dělá, a pak si vedle mě přitáhl další prázdné lůžko, aby Brandtovi na mě zablokoval výhled.
Helikoptéra a Brandtovo podezíravé číhání by samy o sobě nebyly tak zlé. Byl to jen trochu horší normální den - pokud v jeskyních normální den vůbec existoval. Ale to ještě nebylo zdaleka nic.
Do oběda Doktor nalil do Waltera poslední alkohol; snad už o pár minut později se Walter začal svíjet, naříkat a lapat po dechu. Zhmoždil a podrápal mi prsty, ale kdykoliv jsem ruku odtáhla, steny přešly v pronikavé výkřiky. Jednou jsem musela odběhnout na záchod; Brandt mě doprovodil, což přimělo Iana jít s námi. Než jsme se vrátili - skoro celou cestu jsme utíkali - Walterovy skřeky už vůbec nezněly lidsky. Doktor měl obličej ztrhaný odrazem té bolesti. Walter se utišil jen na chvíli, když jsem mu potvrdila, že je s ním jeho žena. Byla to snadná lež, jednoduchá. Brandt podrážděně vrčel, ale já věděla, že se rozčiluje neprávem. Teď nezáleželo na ničem než na Walterově utrpení.
A svíjení a skřeky pokračovaly a Brandt se držel od pacienta co nejdál.
Když světlo nad našimi hlavami zoranžovělo, přiběhl za mnou Jamie a donesl čtyři porce jídla. Nedovolila jsem, aby zůstal; přemluvila jsem Iana, aby chlapce odvedl zpátky do kuchyně a celou noc ho nepustil z očí, aby se tajně nepřiblížil zase k nám. Walter křičel o to víc, když si při tom svíjení hýbal zlomenou nohou. Bylo to nesnesitelné. Jamie by neměl mít ve vzpomínkách tak strašnou noc, bohatě postačilo, že se do mozku vpálí mně a Doktorovi, nejspíš i Brandtovi, i když ten si strčil do uší ucpávky a zkoušel si pobrukovat, aby ten bolestný křik neslyšel.
Doktor se nesnažil udržet odstup od Walterovy trýzně, naopak, trpěl spolu s ním. Walterovy skřeky mu drásaly obličej jako vražedné pařáty.
Bylo zvláštní vidět tak hluboký soucit u člověka, a u Doktora především. Skoro jako by krvácel dovnitř. Názor na něho jsem změnila od základu. Nevěřila jsem, že dokáže někoho mučit. Pravda, nikdy jsem svoje podezření neměla podepřené konkrétním důkazem. Zřejmě jsem se mýlila.
Věřila jsem, že po této příšerné noci budu Doktorovi už jenom důvěřovat, i když z jeho nemocnice na mě dál půjde děs.
Když zmizely poslední zbytky denního světla, konečně odletěla i helikoptéra. Seděli jsme ve tmě, neodvážili se rozsvítit dokonce ani ty kalné lampy. Uběhlo několik hodin, než jsme uvěřili, že hon je u konce. Jako první to přijal Brandt; už měl nemocnice plné zuby.
"To dá rozum, že to vzdali," zabručel už cestou k východu. "V noci není nic vidět. Ale světlo si odnesu s sebou, doktůrku, aby na nás Jebův oblíbený parazit neušil nějakou boudu."
Doktor neodpověděl, ani se po muži neohlédl.
"Zastav to, Gladdie, zastav to!" žadonil Walter. Zatímco mi drtil ruku v dlani, utírala jsem mu zpocený obličej.
Čas jako by se zpomalil a zastavil. Černá noc se táhla donekonečna. Walter křičel pořád častěji a pořád zmučeněji.
Melanie se vzdálila, věděla, že by beztak nebyla nic platná. A já bych si taky ráda někam zalezla, kdyby mě ovšem Walter nepotřeboval. Uvnitř hlavy jsem byla sama, jak jsem po tom tehdy na začátku toužila, ale připadala jsem si jako ztracená.
Nakonec se skrz velké průduchy vplížil šedavý úsvit. Kymácela jsem se na pokraji spánku, do kterého mi Walterovy steny a křik nedovolily upadnout úplně. Za zády jsem slyšela Doktorovo chrápání. Byla jsem ráda, že aspoň on mohl na chvilku uniknout.
Neslyšela jsem Jaredův příchod. Tiše jsem chlácholila Waltera.
"Jsem tady, jsem tady," zašeptala jsem, kdykoliv vykřikl manželčino jméno. "Šššš, všechno je v pořádku." Slova byla bezvýznamná, šlo pouze o zvuk mého hlasu, který zřejmě otupoval to nejhorší z jeho bolesti a skřeků.
Nemám potuchy, jak dlouho mě Jared pozoroval, než jsem si uvědomila jeho přítomnost. Byla jsem si jistá, že bude běsnit, ale promluvil klidně.
"Doktore," řekl a lůžko za mnou zaskřípalo. "Doktore, probuď se."
Vyškubla jsem Walterovi svou ruku a prudce se obrátila po tom nezaměnitelném hlase.
V tom příšeří nebylo možné rozluštit výraz v jeho očích, ale možná byl stejně uzavřený jako jeho obličej.
Melanie se s úlekem probrala a teď mu zkoumavě hleděla do tváře a snažila se dohlédnout za tu nehybnou masku.
"Gladdie! Gladdie! Neodcházej!" Walterův vřískot vylekal Doktora, takže ten vyskočil, div nepřevrátil svoje lehátko.
Honem jsem se vrhla zpět k Walterovi a do tápajících prstů mu opět vsunula svou rozbolavělou ruku.
"Tiše, šššš, Waltře. Jsem tady, neodejdu, máš moje slovo."
Zklidnil se, jen pokňourával jako malé dítě. Žínkou jsem mu přejela po čele; vzlyk se zlomil do povzdechu.
"Co to znamená?" zahučel mi Jared za zády.
"Je to nejlepší lék na bolest, co jsem dokázal sehnat," vysvětlil Doktor unaveně.
"Tak to já našel něco ještě lepšího, než je ochočená Hledačka."
Žaludek se mi sevřel a Melanie v mé hlavě sykla: Tvrdohlavý tupec! Ten by ti nevěřil ani to, že slunce vychází na východě.
Doktor naléhal: "Něco máš?"
"Morfin - ne moc. Dostal bych se sem dřív, kdybych se nemusel schovávat před helikoptérou."
Doktor už jednal. Slyšela jsem zašustění papíru a pak radostí skoro zavrkal. "Jarede, ty jsi kouzelník!"
"Doktore, jen na vteřinku…"
Ale to už Doktor stál vedle mě, ztrhaný obličej prozářený dychtivou nedočkavostí. V rukou držel malou stříkačku; tenkou jehlu zabodl do ohbí Walterova lokte. Odvrátila jsem se; bodání do člověka mi připadalo kruté.
Ale výsledek jsem zpochybnit nemohla. Během půl minuty se Walterovo tělo uvolnilo a změnilo se na hromadu měkkého masa rozpláclou na tenké matraci. Drsný, přerývaný dech se změnil na pravidelný, tichý. Pustil mou dlaň.
Promasírovala jsem si levou rukou pravici a zkoušela rozmasírovat si mravenčící prsty.
"Echm, Doktore, na tohle nemáme dost morfinu," zahuhlal Jared.
Vzhlédla jsem od Walterovy pokojné tváře. Jared stál zády ke mně, ale Doktorův výraz jsem viděla.
"Dost na co? Nemůžu si to šetřit na ještě horší dny, Jarede. Nenechám Waltera trpět, když mám prostředek mu pomoct!"
"Tak jsem to nemyslel," povzdechl si Jared. Mluvil tónem, který používal vždy, když si něco důkladně promyslel.
Doktor nechápavě vraštil čelo.
"Vystačí to tak na dva tři dny bez bolesti," dodal Jared, "když dodržíš dávkování."
Nechápala jsem, co tím myslí, ale Doktor očividně ano.
"Ach," vydechl, zadíval se na Waltera a z očí mu vyklouzly čerstvé slzy. Otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku.
Moc ráda bych se zeptala, o co se jedná, ale v Jaredově přítomnosti jsem si netroufala.
"Nemůžeš ho zachránit, Doktore. Může ho pouze uchránit před bolestí."
"Já vím," potvrdil Doktor; hlas se mu zlomil, jako by potlačoval vzlyk. "Máš pravdu."
Co se děje? ptala jsem se Melanie. Když už vylezla, mohla být aspoň užitečná.
Zabijou Waltera, sdělila mi věcně. Mají dost morfinu k tomu, aby ho předávkovali.
Hlasitě jsem lapla po dechu. Bylo mi jedno, co si o tom oba muži pomyslí. Naklonila jsem se nad Walterův polštář; kapaly mi na něj slzy.
Ne, naříkala jsem v duchu. Ještě ne. Ne.
To radši chceš, aby se bolestí ukřičel k smrti?
To jen, že… nesnesu tu… konečnost. Je tak neodvolatelná. Už svého přítele víckrát neuvidím!
Kolik dalších přátel na tebe čeká po návratu?
Ale takové přátele jsem nikdy neměla.
Všichni moji přátelé na jiných planetách mi v hlavě splývali v jedno; duše si byly tak podobné, v mnoha směrech skoro zaměnitelné. Walter byl ale jiný, byl svůj. Po jeho odchodu ho nikdo nenahradí.
Podržela jsem Walterovu hlavu v dlaních a zmáčela mu tvář slzami. Nedokázala jsem potlačit bolestné vzlyky, které pomalu přecházely do tenkého vytí.
Já vím. Další poprvé, povzdechla si Melanie šeptem. Zněl z toho soucit. Soucit se mnou - i pro ni to bylo poprvé.
"Wando?" oslovil mě Doktor.
Jen jsem mlčky zavrtěla hlavou.
"Jsi tady už moc dlouho." Na rameni jsem ucítila jeho lehkou teplou dlaň. "Měla by sis jít odpočinout."
Znovu jsem s pláčem zavrtěla hlavou.
"Jsi vyčerpaná," naléhal. "Běž si protáhnout nohy. Něco sněz."
Zběsile jsem k němu vzhlédla. "A po návratu tady pořád najdu Waltera?" zamumlala jsem přes slzy.
Ustaraně přimhouřil oči. "A ty o to stojíš?"
"Ráda bych měla příležitost se rozloučit. Je to můj přítel."
"Já vím, Wando. Já vím. Taky to chci. Nemám naspěch. Běž trochu na vzduch a pak se vrať. Walter teď bude nějakou dobu spát."
Věřila jsem, že v jeho ztrhaném obličeji vidím upřímnost.
Přikývla jsem a Walterovu hlavu něžně uložila zpátky na polštář. Možná to zvládnu, až si trochu zvyknu na tu myšlenku. Ale jak? S loučením jsem neměla zkušenosti.
Před odchodem jsem se prostě musela podívat i na Jareda, protože jsem ho milovala. I Mel o to stála, ale uvítala bych, kdybychom to mohly udělat každá zvlášť.
Zíral na mě bez hněvu, ale pro změnu překvapeně a podezíravě. Unavovalo mě to. I kdybych byla geniální lhářka, proč bych teď s ním hrála nějakou šarádu? Walter mě už nikdy nebude hájit před ostatními.
Dlouhé vteřiny jsem opětovala Jaredův pohled a pak se obrátila, abych utekla do dehtově černé chodby, která mi připadala zářivější než jeho výraz.

1. Kapitola

4. února 2014 v 16:49 | Snow |  Pět živlů
Takže... dnes sem dám již zmiňovanou kapitolu. Je to hrozný, strašný a příšerný, ale doufám, že to nějak ustojíte.
POZOR! Tuto povídku jsem psala já a čtěte ji jen na vlastní nebezpečí.

Tato kapitola je pouze část Nataliiny minulosti a nevím, co jiného napsat... takže, tady je a doufám, že to přežijete... :)

30. Kapitola

4. února 2014 v 16:18 | Snow |  Hostitel

Posun

''Mel?" zeptal se znovu a z tónu mu čišela naděje, i když se ji snažil zamaskovat.
V doznívajícím šoku se mi dech zadrhl dalším vzlykem.
"Ty přece víš, že to bylo pro tebe, Mel. Ty to víš. Ne pro - to. Ty víš, že to jsem nelíbal."
Unikl mi další, hlasitější vzlyk, sten. Proč nemůžu přestat? Zkusila jsem zatajit dech.
"Pokud tam skutečně jsi, Mel…," odmlčel se.
Melanie kvůli tomu "pokud" zuřila. Z plic mi explodovalo další škytnutí a já lapla po dechu.
"Miluju tě," svěřoval se Jared. "I kdybys tam nebyla, i kdybys mě neslyšela, stejně tě miluju."
Opět jsem zatajila dech a skousla si ret až do krve. Ani fyzická bolest mi ale příliš nepomohla.
Na chodbě před kobkou bylo ticho, a teď, když jsem nedýchala, absolutní ticho vládlo i uvnitř. Napínala jsem sluch tak usilovně, jako bych jiný ze smyslů ani neměla. Vypnula jsem i myšlení. Všude vládlo ticho.
Ležela jsem zkroucená v naprosto nemožné poloze. Hlavu jsem měla dole, pravou tváří jsem se tiskla k drsné kamenné podlaze, mezi lopatky mě dloubal jeden roh pomačkané krabice, ležela jsem zpola na boku. Zato dolní část těla jsem měla pokroucenou do opačné strany. Cítila jsem, jak mi ke starým modřinám naskakují nové, z otlaků od ostrých hran krabic. Jamiemu a Ianovi budu muset vysvětlit, že jsem si všechny ty podlitiny způsobila sama, ale co jim mám napovídat? Přece nemůžu říct, že Jared mě zkusmo políbil, že dal téhle laboratorní kryse elektrický šok, aby se přesvědčil o její reakci?
A jak dlouho takhle musím vydržet? Nechtěla jsem způsobit sebemenší zvuk, ale páteř jsem měla zkroucenou k prasknutí. Bolest byla stále nesnesitelnější. I to ticho mi lezlo na mozek. V hrdle mi začal postupně narůstat drásavý vzlyk.
Melanie se o moje trápení nestarala, tiše se topila ve vlastní bolesti a vzteku. Jared ji oslovil, konečně rozpoznal její přítomnost. Vyznal jí lásku. Ale - políbil mě. Sama sebe přesvědčovala, že se kvůli tomu nemá trápit, hledala si pro to všechny logické důvody, ale bez úspěchu. Slyšela jsem její myšlenky, ale tentokrát je nesměřovala na mě, patřily jen jí. Nemluvila se mnou, malicherně uražená jako studentka. Zkrátka mě vysklila.
Naštvala mě tím, i když jsem jí jinak nic nemívala za zlé. Ano, ze začátku jsem se na ni hněvala a chtěla si ji vymazat z mysli, ale teď jsem se zrazeně cítila i já. Nijak jsem přece nezavinila, co se stalo. Bylo nelogické, aby to vyčítala mně. Nemohla jsem za to, že jsem se zamilovala vinou vzpomínek, které mi přímo vnutila. Já si dělala těžkou hlavu kvůli jejímu trápení, ale ona na to moje kašlala. Užívala si ho. Zlomyslná lidská bytost.
V tom šíleném tichu mi po tvářích už zase tekly slzy. Její nenávist mi užírala mysl.
A náhle se ta bolest v překroucené páteři nedala už dál snášet. Jako by dopadla poslední kapka.
"Uch," vyhekla jsem, odrazila se od kamene i papírových krabic a začala couvat.
Už mi bylo jedno, jestli dělám hluk, chtěla jsem zkrátka ven. V duchu jsem si přísahala, že do téhle díry už živá nevlezu. Doslova.
Vylézt z kobky bylo těžší než udělat do ní šipku po hlavě. Kroutila jsem se jako červ, ale bylo to spíš horší, skončila jsem zkroucená jako preclík. Znovu jsme se rozplakala, tentokrát jako vyděšené dítě, že už se z té pasti nikdy nedostanu.
Melanie si povzdechla. Zahákni chodidlo o okraj díry a vytáhni se ven, poradila mi.
Ignorovala jsem ji, snažila jsem se vysoukat kolem ostrého skalního výstupku, který mě bodal do žeber.
Neurážej se, zahuhlala.
Jo, od tebe to sedí.
Já vím. Zaváhala, ale pak ustoupila. No dobře, promiň. Hele, jsem člověk. Občas je těžké zůstat fér. Neumíme vždycky cítit nebo udělat správnou věc. Pořád ještě trochu trucovala, ale pokoušela se odpustit a zapomenout, že jsem se právě líbala s její životní láskou - přinejmenším tak to ona brala.
Zahákla jsem se chodidlem o okraj díry a zabrala. Kolenem jsem se dotkla podlahy a využila jsem ho jako páku, abych o kus couvla. Pak jsem manévr zopakovala. Už to bylo snazší. Nakonec jsem se podlahy dotkla i rukama a vysoukala se z kobky celá, až na matraci. Chvíli jsem vyčerpaně ležela obličejem dolů a lapala po dechu. Byla jsem si jistá, že Jared už dávno odešel. Oddechovala jsem a sbírala síly zvednout hlavu.
Byla jsem sama. Snažila jsem se potlačit úlevu a taky zklamání. Bylo přece lepší být o samotě. Necítila jsem se tolik poníženě.
Schoulila jsem se na rohoži, zaryla obličej do zaprášených vláken. Drtivá bolest z Jaredova odmítnutí mě vyčerpala. Snažila jsem se myslet na něco jiného, abych zaplašila štiplavé slzy. Na cokoliv jiného než na Jaredův zhrozený obličej, když se ode mě odtrhl…
Co teď asi dělá Jamie? Ví vůbec, že jsem tady, nebo mě hledá? Ian bude určitě hodně dlouho spát, byl úděsně vyčerpaný. A co Kyle, ten se probudí brzy? A vydá se mě hledat? A co Jeb? Neviděla jsem ho celý den. A Doktor se vážně zpil do němoty? To mi k němu nesedělo…
Nakonec mě zvolna probudil vlastní kručící žaludek. Pár minut jsem ležela bez hnutí, abych se zorientovala. Je den nebo noc? Jak dlouho jsem spala?
Ale hlad se nedal vydržet, proto jsem se překulila na všechny čtyři. Podle té vyhládlosti jsem jedno dvě jídla zaspala.
Napadlo mě, že si vezmu něco ze zásob v kobce; koneckonců, už jsem tam toho rozmačkala víc, než bych snědla. Ale pak bych se cítila ještě provinileji. Kdepak, radši ukořistím pár chlebových rolek v kuchyni.
Ke všem křivdám a bolesti se mi přidala ještě křivdička z toho, že celou tu dobu za mnou nikdo nepřišel; ale na druhou stranu, proč by to dělali? Proto se mi trochu ulevilo a utěšilo mě, když jsem u vchodu do zahradního sálu našla Jamieho, jak sedí obličejem obrácený do chodby a jednoznačně čeká na mě.
Oběma se nám rozzářily oči. Vydrápal se hned do stoje, šťastný jak malé dítě.
"Jsi v pořádku!" vyjekl a já litovala, že to není pravda. Začal brebentit: "Ne snad, že bych Jareda považoval za lháře, ale řekl nám, že asi chceš zůstat na chvíli sama, a Jeb mi za tebou zakázal jít a poručil, ať sedím tady, kde vidí, že jsem se za tebou tajně neodplížil. Víš, já si myslel, že se ti nic nestalo, ale jistotu člověk nikdy nemá, chápeš?"
"Vážně mi nic není," potvrdila jsem, ale přitom rozpřáhla náruč, protože jsem toužila po útěše. Objal mě kolem pasu a já s údivem zjistila, že mi může hlavu položit na rameno, jak vyrostl.
"Máš červené oči," zašeptal. "Choval se hnusně?"
"Nechoval." Vždyť lidé se k laboratorním krysám nechovají krutě naschvál; prostě jen potřebují získat informace.
"Nevím, co všechno jsi mu vysvětlila, ale asi nám konečně uvěřil. Myslím, o Mel. Co na to říká ona?"
"Má z toho radost."
Blaženě přikývl. "A ty?"
Zaváhala jsem, pátrala po pravdivé odpovědi. "Říkat pravdu je pro mě snazší než ji tajit."
I tenhle úhybný manévr mu jako vysvětlení zřejmě stačil.
Světlo v zahradě za jeho zády rudlo a pohasínalo. V poušti zapadalo slunce.
"Mám hlad," svěřila jsem se a odtáhla se od chlapce.
"To jsem čekal, proto jsem ti schoval něco dobrého."
Povzdechla jsem si. "Chleba mi stačí."
"Nech toho, Wando, Ian taky říká, že to s tím sebeobětováním přeháníš. Myslím, že má pravdu," dodal Jamie. "I kdybychom tě všichni chtěli tady, nebudeš sem patřit, dokud se tak nerozhodneš sama."
"Patřit sem nemůžu nikdy. A nikdo tu o mě nestojí, Jamie."
"Já jo."
Nepřela jsem se s ním, ale mýlil se. Sám pořádně nevěděl, co chce a říká. Ve skutečnosti chtěl pouze Melanii, ale neuměl nás odlišit.
Trudy a Heidi pekly v kuchyni rolky a střídavě ukusovaly ze zářivě zeleného šťavnatého jablka.
"Ráda tě vidím, Wando!" přivítala mě Trudy upřímně, s dlaní přes ústa, která měla plná jablka. Heidi jen kývla, zrovna kousala do dužniny. Jamie do mě šťouchl, aby mi připomněl, že je to tak, že lidi o mě stojí. Zájem si pletl s obyčejnou zdvořilostí.
"Schovali jste jí večeři?" vyhrkl dychtivě.
"Jistě," usmála se Trudy, shýbla se a od okraje pece vytáhla plechový tác. "Nechala jsem to v teple. Asi už to bude trochu gumové, ale pořád je to lepší pochutnání než obvykle."
Na plechu ležel pořádně velký kus červeného masa. V ústech se mi začaly sbíhat sliny, ale stejně jsem nemohla jídlo přijmout jenom tak.
"Je toho moc."
"Všechny potraviny, co nejsou trvanlivé, musíme sníst první den," smál se Jamie. "Každý se cpe, až ho bolí břicho - to je tradice."
"Potřebuješ proteiny," přisadila si Trudy. "Na nouzových dávkách jsme byli až příliš dlouho. Divím se, že to někdo neodnesl zdravím."
Jedla jsem tedy své proteiny a Jamie mě přitom hlídal jako ostříž, aby každé sousto z podnosu skutečně doputovalo do mého žaludku. Snědla jsem všechno, aby měl radost, i když bylo jasné, že mě pak bude bolet žaludek.
Než jsem skončila, kuchyň se začínala plnit lidmi. Někteří drželi jablko a dělili se o něj ještě s někým. Zvědavě se ohlíželi po mé odřené tváři.
"Co tady všichni chtějí?" špitla jsem Jamiemu. Venku se mezitím setmělo, doba večeře minula už dávno.
Jamie na mě udiveně zůstal zírat. "Přece poslechnout tvou přednášku." Z toho jeho hlasu jsem vyčetla dodatek: Co jiného?
"Utahuješ si ze mě?"
"Říkal jsem ti, že se nic nezměnilo."
Rozhlédla jsem se po úzké jeskyni. Nebyli tu všichni; chyběl Doktor a všichni muži, kteří se vrátili z lovu, a proto nepřišla ani Paige. Ani Jeb a Ian a Walter. Chyběla ještě hrstka dalších: Travis, Carol, Ruth Ann. Přesto se jich shromáždilo víc, než bych věřila, zvlášť když dnešek byl tak výjimečný den.
"Mohli bychom se vrátit k těm Delfínům, kde jsme předtím přestali?" požádal Wes a vytrhl mě z rozhlížení se kolem. Uvědomila jsem si, že vykopnout míč se dnes rozhodl on a že hlavním důvodem pro to nebyl pouze zájem o příbuzné civilizace na jiné planetě.
Všichni se po mně vyčkávavě ohlédli. Skutečně, všechno zůstalo víceméně ve starých kolejích.
Od Heidi jsem vzala plech s chleby a strčila ho do pece. Mluvit jsem začala otočená zády k obecenstvu.
"Tak… echm… tedy… třetí soubor prarodičů… Je tradicí, že slouží komunitě, jak to označují oni. Na Zemi by se řeklo, že živí rodinu. Jsou to ti, kdo odchází z domova a shání potravu. Většinou jsou farmáři. Pěstují něco jako rostliny a sbírají jejich mléčnou šťávu…"
A život šel dál.
Jamie se mi snažil to spaní v chodbě se zásobami vymluvit, ale příliš srdce do toho nevkládal. Jiné místo pro mě zkrátka nebylo. Samozřejmě si tvrdohlavě prosadil, že tam bude spát se mnou. Jaredovi se to určitě nelíbilo, ale nemohla jsem si to ověřit, protože jsem se s ním od toho večera nepotkala.
Když teď bylo šest mužů z výpravy zpátky, zase to pro mě bylo stejně trapné a těžké, jako když mě Jeb zařadil do komunity poprvé. Nepřátelské pohledy, vzteklé mlčení. Ale pro ně to bylo těžší než pro mě - já byla zvyklá. Navíc nebyli zvyklí na způsob, jakým se ke mně chovali ti ostatní; třeba když mi Lily při sklizni kukuřice poděkovala úsměvem za donesený koš, Andymu málem vypadly oči z důlků. Nebo když jsme s Trudy a Heidi stály frontu před koupací jeskyní a Heidi mi začala pročesávat vlasy. Rostly, už se mi začínaly vlnit kolem uší a já si je chystala znovu ošmikat nakrátko. Heidi mi pomáhala vybrat účes, přehazovala jejich prameny ze strany na stranu. Brandt a Aaron - Aaron byl nejstarší z účastníků loupežné výpravy a před jeho odchodem jsem se s ním vůbec nesetkala - nás při tom zastihli. Trudy se zrovna smála nějaké hloupé kreaci, kterou mi Heidi vytvářela na hlavě, a oba muži skoro zezelenali a minuli nás mlčky.
Samozřejmě že tohle nebylo nic proti Kyleovi, jenž se po jeskyních toulal s vražedným výrazem v obličeji. Zřejmě dostal rozkaz nevšímat si mě, ale okázale dával najevo, že mu to je proti srsti. Naštěstí jsem se s ním nikdy nepotkala o samotě, ale nikdy mi neušlo, jak cení zuřivě zuby a zatíná pěsti. Plnou vahou na mě dolehla panika z prvních týdnů mého pobytu v jeskyních. Možná bych se zase začala skrývat a vyhýbat se společným prostorám, ale hned druhý večer mou pozornost upoutalo něco důležitějšího než Kyleovy vražedné pohledy.
Kuchyně se opět zaplnila, ale nevěděla jsem, jak moc se o to zasloužil zájem o mé příběhy či zájem o čokoládové tyčinky, které tam rozdával Jeb. Tu svou jsem odmítla a Jamiemu se vymluvila, že přece nemůžu mluvit s plnou pusou; přesto jsem tušila, že to tvrdohlavé dítě pro mě čokoládu schovalo. Ian seděl na svém obvyklém rozpáleném sedadle vedle pece a Andy - s číhavým pohledem - po Paigeině boku. Kromě něho tu z výpravy už nebyl nikdo, samozřejmě ani Jared. Doktor opět chyběl a mě by zajímalo, jestli je pořád ještě opilý nebo vyspává kocovinu. A chyběl i Walter.
Dnes večer mi první otázku položil Geoffrey, Trudyin manžel. Měla jsem radost, že se přidal k lidem, kteří mě tolerovali, i když jsem to zkoušela nedat najevo. Bohužel, odpověď na jeho otázky jsem neznala. Vyptával se na stejné věci jako Doktor.
"O Léčitelství toho vlastně moc nevím," přiznala jsem. "Po… po příchodu sem jsem žádného Léčitele nikdy nevyhledala. Nebyla jsem nemocná. Jistá si jsem pouze tím, že by nevybrali planetu, na které by nedokázali dokonale opravovat hostitelská těla. Není nic, co by nedokázali zahojit, od řezné rány či zlomené kosti až po nemoc. V současnosti se umírá pouze stářím. Každé zdravé lidské tělo zvládne fungovat jen po jistou dobu. Aha, a ještě tu jsou nehody, ale k těm často nedochází. My duše jsme opatrné."
"Střet s ozbrojenými lidmi není žádná nehoda," zahučel hlas, který jsem si neuměla zařadit.
"To je pravda," souhlasila jsem.
"Takže nevíš, čím ty všechny nemoci léčí?" naléhal Geoffrey. "Z čeho se skládají jejich léky?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Je mi líto. V dobách, kdy jsem měla k těm informacím přístup, mě to nezajímalo. Asi jsem to brala jako naprostou samozřejmost. Na každé planetě, kterou jsme zabydlili, jsme dobré zdraví považovali za samozřejmost."
Geoffrey měl tváře červenější než obvykle a se vztekle stisknutými rty civěl do podlahy. Propána, čím jsem ho mohla urazit?
Heath, jež seděla vedle Geoffreyho, mu zlehka pohladila paži. V kuchyni na okamžik zavládlo ticho.
"No… a k těm Supům…" vzal si slovo Ian - znělo to křečovitě, záměrně měnil téma. "Nevím, jestli jsem z vyprávění něco nepropásl, ale vysvětlila jsi někdy, jak to je s jejich nepřátelskou povahou?"
Ne, to jsem skutečně nevysvětlila, ale podle mě se o ten problém on sám ani nezajímal. Zkrátka a dobře, tohle byla první otázka, která ho napadla.
Moje přednáška skončila dřív než obvykle. Otázky se líhly pomalu a většinu jich položil Jamie nebo Ian, protože všichni ostatní přemýšleli nad Geoffreyovými dotazy.
"Tak tedy, zítra musíme vstávat časně, když na nás čeká sklizeň kukuřice…" utrousil Jeb do jedné z rozpačitých pauz tónem, který jasně oznamoval konec sezení. Lidé vstávali a protahovali se, ale mezi sebou se bavili stísněně, nervózně.
"Řekla jsem něco?" špitla jsem Ianovi.
"Kdepak, ale vzpomněli si na svoje mrtvé." Povzdechl si.
Můj lidský mozek udělal pokrok v schopnosti, kterou oni označovali za šestý smysl.
"Kde je Walter?" zeptala jsem se pořád šeptem.
Ian si opět povzdechl. "Leží v jižním křídle. On… není na tom dobře."
"Proč mi o tom nikdo neřekl?"
"Poslední dobou… Neměla jsi to jednoduché, tak…"
Jamie stál vedle mě; teď mě vzal za ruku.
"Walterovi prasklo několik kostí, má je křehké jak papír," vysvětloval tiše. "Podle Doktora je to určitě rakovina - říká, že konečné stadium."
"Walter musel bolesti tajit hodně dlouho," přidal Ian.
Zamrkala jsem účastí. "A nedá se nic dělat? Vůbec nic?"
Ian zavrtěl hlavou a přitom se zářivým pohledem nořil do mých očí. "Pro nás ne. I kdybychom nebyli tady v jeskyni, stejně by nebylo pomoci. Tohle jsme nikdy nevyléčili."
Hryzla jsem se do rtu, abych ten návrh nevyslovila. Samozřejmě že pro Waltera se nedalo udělat nic. Všichni tihle lidé radši umřou pomalu a v bolestech, než aby svou mysl vyměnili za vyléčené tělo. Dokázala jsem to pochopit… nyní.
"Shání se po tobě," pokračoval Ian. "Tedy, občas pronese tvé jméno. Těžko říct, co tím myslí, protože Doktor ho opíjí, aby mu usnadnil ty bolesti."
"Doktor si teď vyčítá, že sám předtím vypil tolik alkoholu," prozradil ještě Jamie. "Prostě, bylo to úplně nevhod."
"Mohla bych ho navštívit?" zeptala jsem se váhavě. "Nebo to ostatní naštve?"
Ian se zamračil a odfrkl: "Jo, u některých by mě nepřekvapilo, že se vytočí kvůli takové hlouposti." Zavrtěl hlavou. "Ale, co je komu do toho? Jestli to je Walterovo poslední přání…"
"Správně," souhlasila jsem. Po tom slově poslední mě začaly pálit oči. "Tak si to Walter zkrátka přeje a je asi jedno, co si o tom myslí jiní."
"Nemusíš se bát, nedovolíme, aby tě někdo obtěžoval." Ianovy rty se stiskly do bílé čárky.
Padla na mě úzkost. V jeskyni pro mě čas ztratil význam, ale náhle jsem ucítila ochromující tíhu konečna. "Není už moc pozdě v noci? Neprobudíme ho?"
"On spí spíš po chvilkách. Můžeme se přesvědčit."
Okamžitě jsem vyrazila a Jamieho táhla za ruku s sebou. Pohánělo mě vědomí, že času moc nezbývá, že konec je neodvolatelný. Ian svým dlouhým krokem rázoval za námi. V zahradě ozářené měsícem jsme minuli skupinky, které si nás většinou nevšímaly. V Ianově a Jamieho společnosti mě viděli tak často, že jsem nebudila zvědavost, i když jsme nemířili do obvyklé chodby.
Jedinou výjimku představoval Kyle. Při pohledu na Iana po mém boku zkameněl uprostřed pohybu. Když si všiml, že se mě Jamie drží za ruku, z očí mu nebezpečně zablýsklo.
Ianovi bratrova reakce neušla; napřímil se v ramenou, zatvářil se stejně výhrůžně jako bratr a naschvál sáhl po mé druhé ruce. Kyle vyrazil zvuk, jako když zvrací, a odvrátil se.
V temnotě dlouhého tunelu jsem si zkusila ruku vyprostit, ale Ian ji sevřel ještě pevněji.
"Byla bych radši, kdybys ho ještě nedráždil," zamumlala jsem.
"Kyle se mýlí. Nemít pravdu je jeho celoživotní problém. Potřebuje víc času než ostatní, aby se s tím smířil, ale to neznamená, že mu musíme dělat ústupky."
"Bojím se ho," přiznala jsem. "A nechci mu přidávat další důvody k nenávisti."
Ian a Jamie mi stiskli ruce současně. A současně i promluvili.
"Neboj se," řekl Jamie.
"Jeb varoval ostatní dost jasně," připomněl Ian.
"Jak to myslíš?" podívala jsem se na Iana.
"Pokud Kyle poruší Jebova pravidla, už tady nebude dál vítaný."
"Ale to není správné. Kyle sem patří."
Ian zavrčel: "Však tu zůstane… ale musí se naučit ústupkům."
Zbytek té dlouhé cesty jsme mlčeli. Cítila jsem se provinile, jako bych tady v jeskyních jiný pocit ani neznala. Pocit viny a navíc strach a krvácející srdce. Proč jsem vůbec přišla?
Protože sem patříš, kupodivu, šeptla Melanie. Pronikavě si uvědomovala, jak mi ruce zahřívá Ianova a Jamieho dlaň. Zažila jsi někdy něco podobného?
Nikdy, přiznala jsem, cítila jsem se ještě hůř. To ale neznamená, že sem patřím. Ne jako ty.
Máme dvojstrannou dohodu, Wando.
To mi nemusíš připomínat.
Trochu mě překvapilo, že ji slyším tak jasně. Poslední dva dny mlčela, s úzkostí čekala, kdy opět uvidí Jareda. Já dělala samozřejmě totéž.
Možná je celou tu dobu s Walterem, zadoufala Melanie.
Ale pro to za Walterem nejdeme.
Ne. Pochopitelně, že ne. Mluvila kajícně, ale já si uvědomila, že Walter pro ni neznamená tolik co pro mě. Přirozeně jí nebylo jedno, že umírá, ale s tím koncem je člověk smířený od začátku, zatímco já si na to ještě nezvykla. Walter byl můj přítel, ne její. Mne bránil.
V nemocničním křídle nás přivítalo namodralé světlo solárních lamp, které se během dne nabíjely na slunných místech. Mlčky jsme šli dál, jen pomaleji.
Tahle místnost se mi hnusila a v temných stínech vypadala ještě nepřátelštěji než obvykle. Cítila jsem neznámý pach - smrad pomalého rozkladu a štiplavého alkoholu a žluči.
Dvě z lůžek byla obsazena. Přes okraj jednoho trčely Doktorovy nohy; slyšela jsem jeho tiché chrápání. Z druhé postele se na nás díval příšerně scvrklý a pokroucený Walter.
"Zvládneš návštěvu, Walte?" zeptal se šeptem Ian.
"Úúúúch," zasténal Walter. Rty mu ochable visely v zborceném obličeji, pokožka se v přísvitu mokře leskla.
"Potřebuješ něco?" šeptala jsem. Osvobodila jsem si ruce - bezmocně se mi třepetaly nad Walterem.
Nezaostřeně koulel očima v šeru kolem sebe. Přistoupila jsem blíž.
"Můžu pro tebe něco udělat? Cokoliv?"
Chvíli trvalo, než se očím podařilo mě zafixovat a než mě rozeznaly přes mlhu alkoholového opojení a bolesti.
"Konečně," lapl po dechu. V hrdle a prsou mu chrastivě hvízdalo. "Věděl jsem, že když budu trpělivý, nakonec přijdeš. Och, Gladys, mám ti tolik co povídat!"


Prolog

3. února 2014 v 20:42 | Snow |  Pět živlů
Takže, jsem tu s prologem z mojí první povídky... no řekněme, že na prology moc nejsem a nevím, jestli se ta povídka vůbec chytne, ale za zkoušku nic nedám :)
Jen chci upozornit, že je to moje třetí povídka v životě a nevím, jestli se bude líbit, natož, jestli to někdo bude číst... Nevím, co k tomu víc napsat, takže... tady je prolog.

PS: Jsem nervózní, potí se mi dlaně a nevím, jestli tu kritiku přežiju :D

PPS: Netušila jsem, jaký název zvolit, tak jsem lajcky zvolila 'Pět živlů' :)