Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

II. Kapitola

14. ledna 2014 v 15:54 | Snow |  Drakie

2.

Když mi bylo dvanáct, závodila jsem s Cassianem a vyhrála jsem.
Bylo to během skupinového letu. Samozřejmě v noci. Nikdy jindy létat nesmíme. Cassian byl namyšlený, předváděl se a mně to prostě nedalo. Jako malí jsme se kamarádili. Než jsme se poprvé převtělili. Nesnesla jsem pohled na to, v co se převtělil, vadilo mi, že se chová, jako by nám ho seslal bůh.
Než jsem se stihla rozkoukat, už jsme se hnali noční oblohou. V uších mi znělo tátovo povzbuzování. Cassianovi bylo čtrnáct, stal se z něj onyx. Jeho tělo sestávalo z hladkých černých svalů a vystouplých šlach. Můj táta byl taky onyx. Onyxové jsou nejsilnější, největší a obvykle i nejrychlejší drakiové.
Jenže tu noc to neplatilo. Tu noc jsem Cassiana - našeho prince, budoucího alfa samce, kterého už od narození vedli k tomu, že bude nejlepší - porazila.
Neměla jsem vyhrát, a přece jsem vyhrála. Za svitu měsíce jsem dokázala, že umím víc než to, kvůli čemu jsem pro náš kmen tak cenná - tedy dštím oheň. Že už nejsem ta malá holka, kterou Cassian vozil v motokáře. Cassian se pak změnil. Už se nesnažil být nejlepší, ale začal chtít tu nejlepší. Stala se ze mě trofej.
Celé roky jsem toho vítězství litovala, vadilo mi, že jsem na sebe tak upozornila, a mrzelo mě, že umím létat tak rychle. Teď, když se bosýma nohama dotýkám drsné kůry stromu a připravuju se ke startu, jsem za to konečně ráda. Jsem vděčná, že umím létat rychle jako vítr.
Azurka stojí za mnou, třese se, drkotá zuby. Zakňourá. Vím, co musím udělat.
Prostě se... odrazím, odlepím se od stromu. Svištím vzduchem, křídla mám napjatá jako dvě velké ohnivě zlaté plechy.
Slyším křik. Túrování motorů rychle jedoucích aut. Změť nesrozumitelných překřikujících se hlasů. Drsných můžských hlasů. Kličkuju mezi stromy, lovci jsou těsně za mnou, jejich auta rozdírají zem. Na rtech mi hraje úsměv, protože mi nestačí a já získávám náskok. Slyším svůj smích.
Vtom mi jedno křídlo sežehne oheň. Trhnu sebou, nakloním se, začnu padat.
Zasáhli mě.
Snažím se pomocí druhého křídla udržet nad zemí. Několikrát jím máchnu a pak už jen kloužu vzduchem. Okolní svět kolem mě víří jako svěží plápolavé odstíny zelené a hnědé. Zavadím ramenem o strom a zřítím se na zem. Je ze mě pochroumaná udýchaná hromádka. Do nosu mi stoupá železitý pach krve.
Zaryju se prsty do vlhké země; její pronikavý ostrý pach prospívá mé kůži. Zavrtím hlavou. Mám plné ruce hlíny, zalézá mi za drápy. Cítím tepavou bolest v rameni. Plížím se po čtyřech pryč, opatrně kladu ruce před sebe.
Já nechci. Já nechci. Ten zvuk - napůl zabručení, napůl zavrčení - mě pálí v krku.
Skrčím kolena pod sebe a vyzkouším poraněné křídlo - opatrně ho rozvinu, musím se kousat do rtu, abych nevykřikla bolestí, která mi vystřikuje z pružných membrán hluboko do zad, mezi lopatky. Pokusím se vstát, do dlaní mě bodá jehličí.
Slyším, jak se blíží, jak křičí. Hluk motorů střídavě sílí a slábne podle toho, jestli auta jedou do kopce nebo z kopce. Hlavou mi bleskne představa náklaďáku se sítí.
Jako v tátově případě. Teď jsem na řadě já.
Zvednu se, přimáčknu křídla co nejvíc k tělu a rozběhnu se. Ženu se hustým lesem; řev motorů je čím dál hlasitější.
Ohlédnu se. Zalapám po dechu. Skrz opar jsou mezi stromy vidět přední světla aut. Jsou tak blízko. Slyším, jak mi buší srdce. Zvednu hlavu. Rozhlížím se, snažím se najít úkryt. Vtom zaslechnu ještě jiný zvuk - nepřetržitý zpěv tekoucí vody.
Vydám se tím směrem. Běžím. Chodidly zlehka, neslyšně dopadám na lesní půdu. Málem se skutálím ze strmého svahu, ale v poslední chvíli se chytím kmene stromu. Ztěžka oddychuju. Podívám se dolů. Z malého vodopádu zurčí voda do jezera, které je ze všech stran obklopené rozeklanou skalní stěnou.
Nade mnou něco zapraská. Naježí se mi vlasy, kůže na hlavě se mi napne a začne svědit. Uskočím. Vedle mě se zasvištěním dopadne síť.
"Vystřelte další!"
Otočím se - uvidím náklaďák, dva chlapi chtějí z korby vystřelit další síť. Motorky nadskakují, jezdci zuřivě túrují motor, najíždějí na mě. Upřeně mě pozorují skrz velké lesklé brýle. Nevypadají ani trochu lidsky. Jsou to netvoři. Vidím jejich přísná, sevřená ústa. Přilétají k nám helikoptéry, lopatky vrtulí sekají do vzduchu tak rychle, až se zvedne ostrý vítr a rozcuchá mi vlasy.
Nasaju do plic co nejvíc vzduchu, otočím se a skočím.
Svištím vzduchem. Je to zvláštní. Padám dolů, a přitom se vůbec netoužím vznést. Ani bych to nedokázala. A tak padám. Pak rozrazím hladinu.
Voda je tak ledová, že vykřiknu. Nalokám se jí, chutná po řasách. Jak to Azurka dělá? Při pohledu na ni to vypadá tak... lákavě. Rozhodně ne jako tohle ledové utrpení.
Vyjedu na hladinu, rychle plavu čubičku a rozhlížím se. Hledám. Něco. Cokolov. Vtom zahlédnu jeskyni - vlastně jen malý převis ve sklaní stěně, ale vede docela hluboko do skály, mohla bych se v něm schovat, tam mě neuvidí. Ledaže by skočili za mnou.
Plavu k převisu, vzepřu se na rukou. Snažím se zalést co nejdál do úkrytu. Stočím se do klubíčka.
Jsem mokrá, třesu se zimou, zadržuju dech a čekám. Za chvíli už nad sebou slyším přísné hlasy.
"Skočilo to dolů!" Je slyšet, jak se otevírají a s boucháním zase zavírají dveře aut, celá se z toho otřásám. Je jasné, že všichni vystoupili. Ve stinné jeskyni se neovladatelně chvěju, odkrvenými prsty si k sobě tisknu kluzká kolena.
"... potopilo se to!"
"Třeba to odletělo." Slyším je i navzdory řvoucím motorkám.
"Blbost! Nemohlo to odletět. Trefil jsem to do křídla." Ten hlas zní tak samolibě a spokojeně, že mi z toho přejede mráz po zádech. Třu si ruce, aby mi nebyla taková zima. Abych se tolik nebála.
"Nikde to nevidím."
"Někdo to tam bude muset omrknout."
"Sakra! To mám skočit, jo? Voda je určitě ledová - běž ty!"
"A proč ně ty? Srabe -"
"Já se tam podívám." Trhnu sebou Ten hlas zněl ve srovnání s ostatními drsnými hlasy tak klidně a sametově hebce.
"Wille, zvládneš to?"
Snažím se ještě víc schoulit. Čekám na jeho odpověď. Škoda že nejsem viziokryptéra, to bych se jednoduše stala neviditelnou.
Hladinu protne zaoblené tělo, je to jen rozmazané mihnutí. Skočil tak ladně, že voda skoro nevystříkla. Will. Ten se sametovým hlasem. Upřeně se dívám na třpytivou vodu, zadržuju dech a čekám, až se Will ukáže. Každou chvíli se nad hladinu vynoří jeho hlava, rozhlédne se a spatří jeskyni. A mě.
Navlhčím si rty, cítím, jak mi v žilách vře krev, jak se mi v plicích hromadí kouř, Udělám to, jestli to bude opravdu nutně? Smím využít svého nadání k tomu, abych si zachránila život?
Vrom Will vyplave na hladinu. Pohodí hlavou, crčí mu z ní voda. Tmavé vlasy má připlácnuté k lebce, lesknou se mu. Je mladý. Řekla bych, že o trochu starší než já.
"Dobrý, Wille?" křikne na něj někdo shora.
"Jo!" zavolá Will.
Sevře se mi srdce, protože jeho hlas zaznívá z takové blízkosti. Snažím se co nejvíc namáčknout na hrubou skalní stěnu. Je mi jedno, že si o ni rozdírám křídla a že to pálí. Dívám se na Willa. Doufám, že mě nezahlédne.
Vtom uvidí jeskyni a strne. Dívá se přímo mým směrem. "Je tady jeskyne!"
"Je v ní?"
Tím myslí mě.
Hrůzou se mi naježí vlasy. Kůže se mi napíná a chvěje jako houslová struna, na kterou právě někdo zahrál. Polévá mě horko, chvějí se mi z toho křídla, bolest z poraněné membrány mi vystřeluje hluboko do zad. Trhnu sebou, snažím se zachovat klid.
Will připlave blíž.
Z nosu mi stoupají obláčky dýmu. Nechci. Ale ono se... to prostě děje. Většinou se dokážu ovládnout, ale strach je silnější než já. Drakijské pudy vítězí.
Blíží se ke mně. Buší mi srdce. Je mi jasné, že mě viděl - poznám to, protože se zarazil, plave na místě a rty má těsně nad vodou.
Díváme se na sebe.
Teď se to stane. Přivolá ostatní. Vrhnou se na mě jako hladoví dravci. Vzpomínám na tátu a snažím se zarazit třes. Jsem si jistá, že táta se před nimi netřásl ani neschovával. A já se narozdíl od něj můžu bránit. Ohněm.
Pohne se. Plave ke mně ladným klouzavým pohybem. Na čelisti se mu rýsuje sval, mravenčí mě z toho v břiše. Nevypadá tak nelítostně, jak jsem si ho představovala. Netváří se zla. Tváří se... překvapeně.
Chytí se skalní římsy a vytáhne se na ni. Vleze do jeskyně. Za mnou. Dělí nás necelých třicet centimetrů. Skrčí se, na rukou mu hrají svaly, prsty zlehka přejede po zemi. Měříme se pohledem. Jako by se poprvé setkala dvě neznámá zvířata.
Pomalu vtahuju vzduch do plic, abych jím zadusila kouř ve svém nitru. Už celá hořím.
Ne že bych ještě nikdy neviděla člověka. Lidi vídám ve městě, když jedu s mámou a Tamrou nakupovat. Sama většinu času vypadám jako člověk, dokonce i na tajném území našeho kmene. A přesto na Willa vyjeveně zírám, jako bych v životě neviděla kluka. I když takového jsem nejspíš ještě neviděla. Konec konců to není obyčejný kluk. Ale lovec.
Černé tričko se mu lepí na štíhlou hruď jako druhá kůže. Jeho vlasy mi v potemnělé jeskyni připadají skoro černé. Možná budou světlejší, až uschnou. Středně hnědé nebo dokonce slámové. Mě ale mnohem víc zajímají jeho oči. Má je posazené hluboko pod tmavým obočím. Soustředeně se do mě zavrtávají, prohlížejí si mě od hlavy k patě. Představuju si, jaká mu asi připadám. Křídla mám složená za zády, nepatrně mi vyčuhují nad ramena. Mé hladké pružné končetiny září jako oheń i v přítmí jeskyně. Mám úzký obličej s výraznými rysy. Protáhlý nos. Klenuté obočí a dračí oči - dvě svislé černé štěrbiny místo zorniček.
Natáhne ruku. Neucuknu, ani když mi širokou teplou dlaní stiskne ruku. Jen si na mě chce sáhnout. Jede mi prsty po ruce. Je mi jasné, že srovnává mojí kůži - drakijskou kůži - s lidskou kůží. Zarazí se a položí mi dlaň na hřbet ruky s prsty připomínající dračí spáry.
Z toho dotyku mnou projede vlna horka.
Také to cítí. Vyvalí oči. Nádherné oči ve tvaru lískového oříšku. Zelené s hnědozlatými flíčky. Tyhle barvy mám ze všech nejradši. Jsou to barvy země. Prohlíží si mé rozcuchané vlasy padající až na zem. Přeju si, aby neviděl draka, ale mladou holku.
Z pusy se mu vydere jakýsi zvuk. Dvě slova. Slyšela jsem je, ale říkám si: To není možné, to určitě neřekl.
"Wille!" ozve se shora.
Oba sebou trhneme. Okamžitě se zatváří úplně jinak. Už nevypadá mírumilovně a zvídavě, ale naštvaně. Výhružně. Tak, jak se příslušník jeho rasy má dívat na příslušníka naší rasy. Rychle odtrhne ruku a přetne tak chvíli, kdy jsme k sobě měli hodně blízko. Hladím místo, kde se mě dotýkal.
"Nestalo se ti nic? Nepotřebuješ pomoc?"
"Ne, dobrý!" jeho hluboký hlas se odráží od stěn našeho malého úkrytu.
"Našels to?"
Už zase "to". Zabručím. Z nosních dírek mi stoupají obláčky kouře. Žár v mých plicích se stupňuje.
Upřeně se na mě dívá. Jeho pohled je krutý, nelítostný. Čekám, kdy mě prozradí. Dívám se mu do očí. Chci, aby tenhle nádherný kluk viděl, jaký obličej odsuzuje k smrti.
"Ne."
Nadechnu se, protože mi v plicích už nedoutná oheň. Chvíli se na sebe díváme. On - lovec. Já - drakie.
Pak zmizí.
A já jsem sama.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama