Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

Leden 2014

29. Kapitola

30. ledna 2014 v 22:27 | Snow |  Hostitel

Zrazená

Možná jsem měla utéct zpátky, odkud jsme přišli. Nikdo mě nenutil zůstat a poslechnout Jaredův hlas, i když studený a vzteklý. Když jsem obcházela roh směrem k modrému světlu, Melanie byla ještě dychtivější než já. Zaváhala jsem.
Ian stál jenom pár kroků přede mnou, ve střehu pro případ, že by Jared proti mně zaútočil.
Jared seděl na zemi, na jedné z matrací, na kterých jsme tu přespali s Jamiem. Vypadal stejně zmoženě jako Ian, i když oči měl v porovnání s vyčerpaně povislými rameny plné života.
"Jen klid," řekl Jared Ianovi. "Chci si s tím jenom promluvit. Slíbil jsem to chlapci a slib dodržím."
"Kde je Kyle?" naléhal Ian.
"Chrápe. Vaše ložnice se určitě celá třese."
Ian se ani nepohnul.
"Nelžu, Iane. A nezabiju to. Jeb má pravdu, bez ohledu na to, jak je tahle pitomá situace zamotaná, Jamie má stejné právo jako já. Je totálně zblblý, a tak bych se moc divil, kdyby mi v dohledné době dovolil nějaký zásah."
"Ne, vůbec není zblblý," zavrčel Ian.
Jared mávl rukou, jako by ten rozpor v termínech nebyl podstatný. "Pokud jde o mě, žádné nebezpečí tomu nehrozí." Vůbec poprvé se podíval přímo na mě a všiml si, jak se tisknu ke stěně, jak se mi klepou ruce. "Neublížím ti," řekl.
Popošla jsem o krůček dopředu.
"Nemusíš s ním mluvit, jestli sama nechceš, Wando," vyhrkl Ian chvatně. "To přece k tvým povinnostem nepatří. Můžeš se rozhodnout sama."
Jared spustil víčka tak nízko, že mu oči skoro zmizely. Ianova slova ho zmátla.
"Ne," zašeptala jsem. "Promluvím s ním." Přiblížila jsem se o další krůček. Jared na mě kývl ukazovákem, jen ať jdu ještě blíž.
Šla jsem pomalu a trhaně, každý krok oddělený od toho dalšího pauzou. Zůstala jsem stát asi metr od něho; Ian se u mě držel jako stín.
"Rád bych si s tím promluvil o samotě, pokud nemáš námitky," požádal ho Jared.
Ian se ani nehnul. "To tedy mám."
"Ne, Iane, budu v pořádku. Běž se prospat," strčila jsem ho zlehka do paže.
Ian se mi pochybovačně zahleděl do tváře. "Nepřeješ si náhodou trest smrti? Nechceš nějak ušetřit Jamieho?" skoro zaútočil.
"Ne. Jared by v tomhle Jamiemu nelhal."
Jared se zamračil, když jsem tak sebejistě pronesla jeho jméno.
"Prosím, Iane," žadonila jsem. "Chci si s ním promluvit."
Ian se na mě dlouho a mlčky díval, nato Jareda probodl zuřivým pohledem. Pak začal štěkat, každé slovo připomínalo rozkaz.
"Jmenuje se Wanda, není žádné to. Ani se jí nedotkneš. Pokud na ní najdu jedinou modřinu, namaluju ti jich na tvém bezectném hřbetě dvojnásobek."
Při té výhrůžce jsem sebou trhla.
Ian se prudce obrátil a odpochodoval do tmy.
Chvíli bylo ticho. Oba jsme mlčky pozorovali prázdné místo, kde předtím stál. Já se na Jareda podívala první, ale když se obrátil, aby zachytil můj pohled, oči jsem zase sklopila.
"Páni. To myslel vážně, viď?" prohodil Jared.
Usoudila jsem, že o odpověď nestojí.
"Co kdyby ses posadila?" zeptal se a popleskal matraci vedle sebe.
Chvíli jsem se rozmýšlela a pak se posadila ke stejné stěně, ale blíž k otvoru do díry, takže nás dělila celá matrace. Melanii se to nelíbilo, toužila být těsně u něho, cítit vůni a teplo jeho těla.
Zato já o to nestála, ale nebylo to ze strachu, že mi ublíží. Zrovna teď nevypadal rozzuřeně, spíš jen unaveně a ostražitě. Přesto jsem si sedla dál, protože jeho nenávist by mě zblízka bolela až příliš.
Jared se na mě díval s hlavou nakloněnou k rameni. Jeho pohled jsem zachytila jen na vteřinku a hned jsem se odvrátila pryč.
"Omlouvám se kvůli tomu včerejšímu večeru - myslím tvůj obličej. Neměl jsem to udělat."
Zírala jsem na své ruce, jež jsem měla v klíně zaťaté do pěstí.
"Nemusíš se mě bát."
Přikývla jsem, pořád s očima sklopenýma.
Zabručel: "Měl jsem dojem, že jsi řekla, že si se mnou promluvíš?"
Pokrčila jsem rameny. V té nepřátelské atmosféře jsem ztratila hlas.
Zaslechla jsem pohyb. Posunul se po matraci až ke mně - přesně, jak o tom snila Melanie. Ale pro mě to bylo příliš blízko, protože jsem nemohla přemýšlet. A třebaže právě po jeho blízkosti Melanie toužila, kdovíproč se začala chovat rozmrzele.
Co je? zeptala jsem se jí, vylekaná hloubkou její emoce.
Nelíbí se mi, že je tak blízko tebe. Nesluší se to. Vadí mi, že o to stojíš. Vůbec poprvé od našeho odchodu z civilizace na mě z Melanie zavanuly vlny nepřátelství. Byl to pro mě šok. Vůbec jsem si to nezasloužila.
"Mám jen jedinou otázku," vyrušil nás dvě Jared.
Pohlédla jsem mu do očí a odtáhla se - od něho a vlastně i od Melanie.
"Asi to dokážeš předem uhodnout. Jeb a Jamie se do mě naváželi celý večer…"
Čekala jsem na jeho otázku a zatím se dívala na pytel rýže, který mi v noci posloužil jako polštář. Koutkem oka jsem zahlédla jeho zvedající se ruku a přimkla se ke stěně.
"Neublížím ti," připomněl znovu netrpělivě a mozolnatými prsty mě vzal za bradu a pootočil mi hlavu, abych se na něho musela dívat.
Při jeho doteku mi klopýtlo srdce a náhle jsem přes slzy ani neviděla. Zamrkala jsem v naději, že je setřesu.
"Wando," pronesl mé jméno pomalu, možná nevědomky, protože měl naprosto nezvučný hlas. "Je Melanie stále naživu - je tvou součástí? Pověz mi pravdu."
Melanie do mě zevnitř udeřila brutálně jak bourací koule. Snažila se dostat ven tak zběsile, až mě to fyzicky zabolelo, ostrý hrot migrény.
Přestaň! Copak to nevidíš?
Bylo mi to předem jasné ze stisku jeho úst, z temných linií pod jeho očima. Bylo úplně jedno, co řeknu já nebo ona.
Už teď mě považuje za lhářku! okřikla jsem ji. Pravda ho nezajímá, hledá jen důkazy, nějaký způsob, jak mě obvinit ze lži, dokázat Jebovi a Jamiemu, že jsem Hledačka, aby mu dovolili mě zabít.
Melanie mi odmítla odpovědět i potvrdit, že mi věří. Umlčela jsem ji jen s námahou.
Jared sledoval, jak se mi na čele perlí pot, tušil, že po zádech mi přejíždí mráz. Pořád mě držel za bradu a nedovolil, abych si skryla obličej.
Jarede, miluju tě! snažila se vykřiknout. Jsem tady!
I když rty jsem ani nepohnula, stejně mě udivilo, že ta slova mi nevyčte aspoň z očí.
Čas zvolna ubíhal a Jared trpělivě čekal na odpověď. Byla to trýzeň, hledět mu do očí, vidět ten odpor. A jako by to nestačilo, zevnitř mě drásal Melaniin hněv. Její žárlivost se vzedmula do hořké záplavy, jež mi protékala celým tělem a po sobě nechávala špinavý kal.
Čas ubíhal a slzy mi tlačily do očí, až nakonec přetekly a po tvářích zvolna stekly Jaredovi do dlaně. Nehnul ani brvou.
Nakonec jsem to už nevydržela. Zavřela jsem oči a prudce sklopila hlavu. Neublížil mi, ruka mu klesla do klína.
Zdrceně si povzdechl.
Čekala jsem, že odejde. Opět jsem se zadívala na vlastní ruce a čekala, kdy konečně zůstanu o samotě. Buchot mého srdce odpočítával vteřiny. Nehnul se. Nehnula jsem se. Seděl vedle mě jako vytesaný z kamene. To nehybné mlčení se k němu hodilo. Hodilo se k jeho novému, strohému výrazu, ke studenému lesku v očích.
Melanie přemýšlela o tom novém Jaredovi, porovnávala ho s mužem, jakým býval dřív. Připomněla nám jeden z mnoha dní na útěku…
"Grrrrr!" vztekají se Jared i Jamie jednohlasně.
Jared si hoví na kožené pohovce a Jamie se rozvaluje na koberci před ním. Na širokoúhlé obrazovce sledují basketbalový zápas. Paraziti, kteří v tom domě žijí, ráno odešli do zaměstnání, a my už stačili naplnit džíp vším, co jsme tam jenom objevili. A teď můžeme hezkých pár hodin odpočívat, než bude nutné zmizet.
Na obrazovce se dva hráči zdvořile dohadují u postranní čáry. Kamera je tak blízko, že slyšíme, co říkají.
"Jsem přesvědčený, že míče jsem se dotkl poslední - je tvůj."
"Tím si nejsem tak jistý. Nerad bych získal nefér výhodu. Radši si prohlédneme záznam."
Hráči si potřásají pravicí, navzájem se poplácají po ramenou.
"To je k smíchu," brblá Jared.
"Nedá se na to koukat," souhlasí Jamie, jenž dokonale imituje jeho tón. Každým dnem mu je podobnější, protože i tím vzdává čest svému hrdinskému idolu. "Nejde něco jiného?"
Jared přejede přes několik kanálů, až najde přenos z olympiády, jež se koná na Haiti. Pokud můžeme soudit, paraziti z toho jsou nadšením bez sebe. Na většině domů visí olympijské vlajky. A medaili dostane každý ze soutěžících. Ubohé.
Běh na sto metrů moc pokazit nemohou. Problém mají při soubojích tělo na tělo, kdy se neumí vybičovat k velkému výkonu, asi z ohleduplnosti. Zato při běhu v oddělených dráhách to vypadá jinak.
"Mel, pojď se trochu pobavit!" houkne na mě Jared.
Ze zvyku postávám u zadních dveří. Ne z nervozity, ne ze strachu. Prostě jen starý zlozvyk, nic víc.
Popojdu k Jaredovi. Stáhne si mě na klín a něžně se mi bradou opře o hlavu.
"Sedí se ti pohodlně?" zeptá se.
"Jo," přikývnu, protože to znamená báječné pohodlí. Tady, v domě našich vetřelců.
Tatínek říkával spoustu vtípků - například někdy mluvil i vlastním jazykem. Kočkoptačí bidýlko, čokoládová konvice, krabicové dobroty, všetečka slídilská, a že babičku něco vytáčí jak přadeno pletací vlny. A jedním z jeho oblíbených rčení bylo bezpečný jako domov.
Když mě učil jezdit na kole, uklidňoval mou ustaranou maminku: "Jen klid, Lindo, v téhle ulici je bezpečno jako doma." A podobně chlácholil Jamieho před spaním. "Tady je bezpečno jako doma, synáčku, na kilometry daleko nepotkáš jedinou příšeru."
Ale pak se svět přes noc změnil na odpudivou noční můru a z tatínkových frází se stal černý humor. Domy teď jsou to nejnebezpečnější místo, jaké jsme znali.
Skrýváme se v houštinách ježatých borovic, sledujeme auta odjíždějící od domů, jež stojí dál od ostatní zástavby, a rozhodujeme se, zda risknout loupež zásob, nebo zda jde příliš o kejhák. "Myslíš, že paraziti budou pryč dlouho?" "To určitě ne - tady je bezpečno jak v domě. Padáme odtud."
Ale teď si můžeme hovět a sledovat televizi jako před pěti lety, kdy maminka s tatínkem byli v sousedním pokoji, a já s Jamiem už nemusela přespávat v úkrytu betonového potrubí a ve společnosti krys, zatímco ti zloději těl s rozsvícenými baterkami pátrali po zlodějích, co je okradli o pytlík suchých fazolí a misku vychladlých špaget.
Vím, že i kdybychom s Jamiem takhle přežívali dvacet let, nikdy bychom nenašli ten pocit domova, bezpečí. A ještě víc než bezpečí - štěstí. Bezpečí a štěstí, to jsou dvě emoce, o kterých jsem už nikdy nedoufala, že je zažiju.
A Jared v nás ty pocity vzbudil už jenom tím, že je Jared.
Vdechuji vůni jeho kůže a cítím teplo jeho těla pod sebou.
Jared do všeho vnáší pocit bezpečí, a navíc i štěstí. Dokonce i do domů.
Pořád ještě se u něho cítím bezpečná, uvědomila si Melanie. Paži měl jenom centimetr od té mé a hřál. I když ani netuší, že tu jsem.
se bezpečně necítila. Láska k Jaredovi ve mně budila pocit největšího nebezpečí, jaké jsem kdy poznala.
Zkusila jsem si představit, zda bychom s Melanií milovaly Jareda i v případě, že by odjakživa byl takový jako teď, a ne ten usměvavý Jared z našich vzpomínek, jenž přišel k Melanii s náručí plnou naděje a zázraků. Hledala by ho, kdyby odjakživa byl takhle krutý a cynický? Kdyby po ztrátě dobrosrdečného otce a starších rozjařených bratrů byl zlomený stejně, jako když později přišel o Melanii?
Ale jistě. Mel vůbec nepochybovala. Jareda bych milovala, ať by byl jakýkoliv. A dokonce i takovýhle patří mně a ke mně.
Platilo totéž i pro mě? Milovala bych ho dnes, kdyby v jejích vzpomínkách byl právě takový?
Z myšlenek mě vyrušil právě Jared. Náhle se rozpovídal, jako by navazoval na nějaký předchozí rozhovor.
"Takže se ti Jeba a Jamieho povedlo přesvědčit, že je možné udržet si vědomí sebe sama i po… polapení. Oba věří, že v tobě pořád ještě žije Melanie."
Zlehka mi pěstí ťukl do hlavy a já polekaně uhnula. Spustil ruku.
"James věří, že si s Mel povídá." Zvedl oči ke stropu. "Není fér si s tím chlapcem tak zahrávat; bohužel, tobě nějaká etika nejspíš nic neříká."
Ovinula jsem si paže kolem ramen.
"Ale Jeb má zřejmě pravdu v tom, že nejvíc mě užírá záhada, o co ti jde? Hledači nepátrali po nás, neměli dokonce ani podezření že existujeme. Podle všeho hledali výhradně tebe, ne nás. Všechno nasvědčuje tomu, že neměli ponětí, co máš za lubem. Že bys něco podnikala na vlastní pěst? Něco tajného? Nebo…"
Když takhle hloupě spekuloval, bylo snazší ho ignorovat než argumentovat. Civěla jsem si na kolena, špinavá a pokrytá černofialovými modřinami.
"Možná mají pravdu - myslím, že je lepší tě nezabít."
Nečekaně mi prsty přejel po paži, na níž mi z jeho slov naskočila husí kůže. Hlas mu změkl. "Nikdo ti už neublíží; tedy, dokud nezačneš dělat problémy…" Pokrčil rameny. "Možná by to bylo špatné, i když to vypadá zvráceně. Ale nejspíš se to nedá nijak ospravedlnit… snad jenom tím chlapcem…"
Prudce jsem zvedla hlavu. Probodával mě očima ostrýma jak hroty vrtáku. Okamžitě jsem sklopila oči zpět ke kolenům.
"Děsí mě, jak k tobě přilnul," zahučel Jared. "Asi jsem ho tu neměl nechávat, ovšem, těžko mě mohlo napadnout… Hlavně nevím, co s tím teď podniknout. Pořád věří, že Mel v tobě žije. Jak asi zareaguje, až…"
Všimla jsem si, že řekl až, ne kdyby. Bez ohledu na to, co sliboval, sám nevěřil, že přežiju delší dobu.
"Ale dost se divím, že sis získala Jeba," změnil téma. "Je to mazaný starý lišák, lháře prokoukne raz dva. Tedy, prozatím to uměl."
Chvíli přemýšlel mlčky.
"S tebou si jeden moc nepopovídá, co?"
Další dlouhé ticho.
A pak náhle překotně vychrlil: "Pořád mě žere, co když mají pravdu? Jak se o tom mám, k čertu, přesvědčit? Hnusí se mi, že všechna jejich tvrzení dávají smysl. Přece musí existovat nějaké jiné vysvětlení, ne?"
Melanie se opět pokusila promluvit, ale už tolik nebojovala, předem počítala s neúspěchem. Já dál mlčela.
Jared se odvrátil od stěny, otočil se tváří ke mně. Sledovala jsem ho koutkem oka.
"Proč jsi tady?" zeptal se šeptem.
Na okamžik jsem na něho zpříma pohlédla. V tváři měl laskavý, otevřený výraz, skoro stejný, jaký si pamatovala Melanie. Musela jsem se ovládat, abych po něm nevztáhla paže. Toužila jsem se ho dotýkat. po tom toužila a Melanii se to vůbec nezamlouvalo.
Když to nedovolíš mně, tak laskavě nech ruce v klidu, jo? zasyčela.
Snažím se. Promiň. Vážně mě to mrzelo. Nechtěla jsem jí ublížit. Obě jsme trpěly, i když každá jinak. Těžko rozhodnout, která z nás na tom byla hůř.
Jared zvědavě sledoval, jak mi vlhnou oči.
"Proč?" zeptal se tiše. "Víš, Jeb má takovou šílenou představu, že jsi přišla kvůli mně a Jamiemu. Uznej sama, že se zbláznil."
Pootevřela jsem ústa, ale honem jsem se hryzla do rtu.
Jared se předklonil a uchopil mou tvář do dlaní. Zavřela jsem oči.
"Neprozradíš mi to?"
Hlava se mi prudce zavrtěla. Nebyla jsem si jistá, kdo s ní pohybuje. Říkám snad já, že nechci, nebo říká Melanie, že nemůže?
Sevřel mi bradu silněji; otevřela oči a zjistila, že jeho obličej dělí od toho mého pouze pár centimetrů. Srdce mi poskočilo a žaludek se mi sevřel a plíce mě přestaly poslouchat.
Vyčetla jsem mu ten úmysl z očí. Přesně jsem věděla, jak budou chutnat jeho rty. A přesto, když se mi ústy přitiskl na ústa, byl to pro mě šok.
Myslím, že původně stál jen o jemný dotek, ale sotva k němu došlo, rázem bylo všechno jinak. Náhle na mě zaútočil tvrdými, drsnými rty, tiskl si mou hlavu k sobě tak zběsile, že i moje ústa náhle našla dosud nepovědomý rytmus, nepoznanou vášeň. Bylo to tak silné, až se mě zmocnila závrať.
Tělo se mi vymklo kontrole. Už jsem nebyla Melanie, byla jsem jen touha, zběsilý dech, vášnivé zalykání.
Prsty jsem mu vjela do vlasů. Chtěla jsem se v nich utopit, ovinout si je kolem levé ruky.
Ale moje pravá ruka byla rychlejší. Ta ruka, kterou ovládla Melanie.
Pěstí mu zasadila ránu do čelisti, s hlasitým cvaknutím mu odrazila obličej od mého. Tvrdě a zuřivě, se zvučným lupnutím.
Rána nebyla dost silná, aby ho ode mě odtrhla, ale odtáhl se hned v tom okamžiku, kdy se naše rty oddálily o pouhý milimetr, a upřel zděšený pohled na můj zděšený výraz v obličeji.
Podívala jsem se na svou zaťatou pěst. Odpuzovala mě jako štír. Zalkla jsem se, jako bych potlačovala dávení. Honem jsem se levou rukou popadla za pravé zápěstí, abych Melanii další projev násilí zarazila.
Vzhlédla jsem k Jaredovi. Třeštil oči na pěst, kterou jsem věznila, a jeho zděšení náhle vystřídal úžas. Z obličeje jsem mu snadno vyčetla myšlenky.
Ne, tohle nečekal. A přitom měl jisté představy, o tom nebylo sporu. Tohle byl test. Test, kterým si chtěl cosi ověřit. Test, o jehož výsledku byl stoprocentně přesvědčený předem. Ale teď žasl.
Prošla jsem testem, nebo jsem selhala?
Bolest v hrudi pro mě nepředstavovala žádné překvapení. Už jsem věděla, že zlomené srdce není jen obrazné vyjádření.
Kdykoliv jsem se ocitla v situaci, jež byla řešitelná buď bojem, nebo útěkem, vždycky jsem zatím volila útěk, ale od temného východu chodby mě odděloval Jared. Bez váhání jsem se otočila a vrhla se do kobky plné krabic.
Krabice se pod mou vahou drtivě, chrastivě bortily a hrnuly se ke stěnám. Vykopla jsem, abych aspoň některou z nich dostala mezi nás jako chabou hradbu. Zavrčel a mně se hrdlo sevřelo dusivým zoufalstvím. Nechtěla jsem mu ubližovat, nechtěla jsem ho udeřit. Chtěla jsem jenom utéct.
Neslyšela jsem ani vlastní hlasité vzlykání, dokud jsem mezi těmi chrastícími krabicemi neznehybněla. V nastalém tichu jsem zaslechla chraplavé steny děsu. Bylo to ponižující.
Ponižující, zahanbující. Zhrozila jsem se sama sebe, touhy po násilí, kterou jsem si nechala zaplavit tělo, ať vědomě, či ne, ale vzlykala jsem z jiného důvodu. Vzlykala jsem, protože to byl pouze test, a já - to hloupé, hloupé, hloupé, přecitlivělé stvoření - jsem si přála, aby to byla skutečnost.
Melanie se uvnitř mě svíjela utrpením, ale vyznat se v té dvojité bolesti bylo nad mé síly. Měla jsem pocit, že umírám, protože to nebylo doopravdy; a jí bylo na umření zase proto, že ona to cítila až příliš skutečně. I když toho už dávno ztratila tolik, zradu ještě neochutnala. Když její otec přivedl Hledače ke svým dětem, věděla, že to nebyl on. Necítila se zrazeně, cítila jenom žal. Její tatínek byl mrtvý. Ale Jared žil a byl sám sebou.
Nikdo tě nezradil, ty hloupá, okřikla jsem ji. Chtěla jsem, aby se přestala trápit. Bylo to příliš těžké břemeno, další porce utrpení. Jako by nestačila ta moje.
Ale jak je to možné? běsnila, ani mě neposlouchala.
Obě jsme nezvladatelně vzlykaly.
Z narůstající hysterie nás vytrhlo jediné slovo.
Od průlezu do kobky se otázal Jaredův tichý, chlaplavý hlas, nejistý a podivně dětsk

28. Kapitola

28. ledna 2014 v 20:40 | Snow |  Hostitel

Temnota

V té absolutní tmě jsem se probudila dezorientovaná. Během posledních měsíců jsem si zvykla, že příchod rána mi ohlašuje slunce. Nejdřív jsem myslela, že je pořád noc, ale pak mi bolest v zádech a pálení na odřené tváři připomněly, kde ve skutečnosti jsem.
Vedle sebe jsem slyšela tichý, pravidelný dech. Nepolekal mě, protože to byl ten nejdůvěrněji známý zvuk tady. Vůbec mě nepřekvapilo, že Jamie se připlížil nazpátek a po mém boku prospal celou noc.
Možná ho probudil změněný rytmus mého dechu, nebo jsme byli vzájemně tak sladění, ale byl vzhůru jenom o pár vteřin později než já.
"Wando?" vyjekl polekaně.
"Jsem tady, neboj."
Úlevou si vydechl.
"Je tu děsná tma," postěžoval si.
"To je."
"Myslíš, že už je snídaně?"
"Nevím."
"Mám hlad. Pojď to omrknout."
Neodpověděla jsem mu.
Moje mlčení si vyložil naprosto správně. "Už se nemusíš schovávat, Wando," vysvětlil mi vážně po chvilce čekání. "Včera večer jsem si s Jaredem promluvil. Už se do tebe nebude navážet - slíbil mi to."
Skoro jsem se usmála. Navážet se do mě.
"Tak půjdeš se mnou?" nedal se odbýt Jamie. Nahmatal mou ruku.
"Opravdu o to stojíš?" zeptala jsem se přiškrceně.
"Jasně. Všechno bude jako dřív."
Mel? Je to dobře?
Nevím. Váhala. Nedokázala nic namítat, toužila vidět Jareda.
Je to šílené, víš.
Ne tak šílené, jako že ho chceš vidět i ty.
"Tak dobře, Jamie," souhlasila jsem. "Ale nesmíš se trápit, pokud to stejné nebude, ano? Pokud se to zvrtne… Zkrátka, nenech se tím zaskočit."
Dovolila jsem, aby mě za ruku vyvedl ze tmy. Do velkého zahradního sálu jsem vkročila se zaťatými zuby, připravená na nejhorší. Kdoví, co si domluvili, než jsem se probudila?
Ale zahrada byla prázdná, i když na ranní obloze zářilo slunce a oslepilo mě odrazem stovky zrcadel.
Jamieho prázdná jeskyně nezajímala. Podíval se na mě a sykl.
"Uch," ujelo mu. "Dá se to vydržet? Bolí to moc?"
Zlehka jsem se dotkla tváře. Kůži jsem měla zdrsnělou, jak se na krev nalepil prach. Při doteku to krutě zabolelo.
"Jsem v pohodě," šeptla jsem; z prázdné jeskyně na mě padala tíseň, nechtěla jsem mluvit moc hlasitě. "Kam všichni šli?"
Jamie pokrčil rameny a nespouštěl ze mě pohled. "Asi po práci," prohodil lhostejně, ani se nenamáhal ztišit hlas.
Připomnělo mi to včerejší večer, tajemství, které mi odmítl prozradit. Zamračila jsem se.
Co myslíš, že nám tají?
Víš tolik co já, Wando.
Jsi člověk. Neměla bys mít něco jako šestý smysl?
Haha! Můj šestý smysl mi napovídá, že tohle místo neznáme ani zdaleka tak dobře, jak jsme myslely, řekla Melanie.
Znělo to zlověstně.
Proto se mi téměř ulevilo, když ke mně z kuchyňské chodby dolehly běžné zvuky, které svědčily o tom, že tam všichni jedí. Nijak zvlášť jsem o společnost nestála - ano, toužila jsem vidět Jareda, samozřejmě - ale pusté chodby a jeskyně a vědomí, že všichni přede mnou něco tají, mne příšerně znervózňovaly.
Kuchyně nebyla zaplněná ani z poloviny, což v tuhle denní dobu bylo divné. Moc jsem si však toho nevšímala, protože vůně jídla mi přehlušila každou myšlenku.
"Áááách!" vyjekl Jamie. "Vajíčka!"
Jamie mě teď vlekl ještě rychleji a já už neváhala. S kručícími žaludky jsme se hnali k pultu vedle pece, kde Lucina, ta matka, stála s plastovou naběračkou v ruce. Obvykle si snídani servíroval každý sám, ovšem obvyklou snídani tvořily tuhé chlebové rolky.
Podívala se pouze na chlapce: "Před hodinou měla vejce lepší chuť."
"Určitě budou dobroučké i teď!" zářil Jamie nadšením. "Všichni už jedli?"
"Skoro všichni. Myslím, že tác odnesli i Doktorovi a ostatním…" Lucina nedořekla a poprvé zatěkala očima i ke mně; Jamie udělal totéž. Vůbec jsem nechápala ten výraz, který se na okamžik mihl v Lucinině obličeji, protože zmizel příliš rychle a nahradila ho jiná emoce; to jak si všimla mé zhmožděné tváře.
"Kolik toho zbylo?" zajímal se Jamie s dychtivostí, do níž se teď zřejmě trochu nutil.
Lucina se obrátila a shýbla se pro kovovou pánev, která ležela v peci na rozpálených kamenech. "Kolik si dáš, Jamie? Je toho spousta," řekla, aniž by se na něho obrátila.
"Představ si, že jsem Kyle," vyprskl smíchy.
"Tak tady máš porci jako pro Kylea," usmála se Lucina, ale z očí jí čišel smutek.
Vrchovatě naplnila polévkovou misku mírně zgumovatělými míchanými vejci, napřímila se a podala je Jamiemu.
Opět se podívala po mně a já pochopila, co ten pohled znamená.
"Pojď se posadit támhle, Jamie," odstrčila jsem chlapce od pultu.
Udiveně vykulil oči. "Copak ty nechceš taky?"
"Ne, já…" Chtěla jsem zalhat "nemám hlad", ale v žaludku mi vzpurně zakručelo.
"Wando?" Koukl na mě, pak zpátky na Lucinu, jež si založila paže na prsou.
"Vezmu si jen chleba," broukla jsem a zkusila Jamieho odtáhnout.
"Ne, Lucino, v čem je problém?" naléhal zvědavě, ale ani se nepohnul. "Jestli ti skončila směna, vezmu to za tebe," navrhl neústupně a stiskl rty do úzké čárky.
Lucina lhostejně odložila naběračku na pult a pomalu odešla, aniž by mi věnovala další pohled.
"Jamie," vyhrkla jsem naléhavě polohlasem. "Tohle jídlo není pro mě. Jared a ostatní neriskovali život, abych zrovna já mohla snídat vajíčka. Chleba mi stačí ažaž."
"Neplácej hlouposti, Wando," napomenul mě Jamie. "Žiješ teď tady jako každý z nás. Nikdo nemá námitky, když pereš jejich oblečení nebo pečeš jejich chleba. A kromě toho, takhle vejce už dlouho nevydrží. Pokud je nesníš, stejně skončí v odpadcích."
Cítila jsem, jak se mi do zad zavrtávaly všechny oči v kuchyni.
"Někteří by tomu dali přednost," namítla jsem tak tiše, že mě slyšel pouze Jamie.
"To pusť z hlavy," zavrčel, přistoupil k pultu a naplnil vajíčky další misku, kterou pak postrčil ke mně. "Sníš každé sousto!" poručil mi nesmlouvavě. Zadívala jsem se na misku. V ústech se mi sbíhaly sliny. Odsunula jsem misku pár centimetrů stranou a založila si paže na hrudi.
Jamie se zaškaredil. "Tak jo," broukl a svou misku odstrčil k té mé. "Když nejíš ty, já taky nebudu." Žaludek mu hlasitě zaprotestoval, ale chlapec napodobil můj vzdorný postoj.
Celé dvě minuty jsme se navzájem poměřovali pohledem a žaludky se nám zatím z vůně vajíček lačně svíjely. Tu a tam Jamie koutkem oka jukl na jídlo. A to mě přemohlo - ten toužebný výraz v jeho očích.
"Tak fajn," zahučela jsem. Postrčila jsem jeho misku zpátky k němu a popadla tu svou. Počkal, dokud si nedám do úst první sousto, a až potom se do jídla pustil i on. Bylo mi jasné, že studená gumová míchaná vajíčka nejsou to nejchutnější jídlo, jaké jsem kdy měla, ale chutnalo tak. Tohle tělo žilo pro přítomnost.
Jamie to cítil podobně. Házel si vajíčka do pusy takovým tempem, že neměl čas ani pořádně dýchat. Hlídala jsem ho z obavy, aby se nezadusil.
Já jedla pomaleji a doufala, že až skončí se svou porcí, přesvědčím ho, aby snědl část té mojí.
A teprve po tom, co proběhl náš spor a my oba se nasytili, jsem si všimla, jaká v kuchyni vládne atmosféra.
Vzhledem k výjimečné snídani, jež narušila mnohaměsíční monotónní chlebový jídelníček, bych čekala slavnostnější atmosféru, ale všichni se tvářili vážně a bavili se pouze šeptem. Je to snad důsledek scény ze včerejšího večera? Rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila se to pochopit.
Lidé se po mně skutečně kradmo ohlíželi, mezi sebou se domlouvali vážným šeptem, a někteří mě zase ignorovali. Především se však nikdo z nich netvářil rozhněvaně, ani provinile, ani nervózně, i když jsem to logicky očekávala.
Kdepak, byli smutní. Z každé tváře, kterou jsem v kuchyni viděla, čišelo zoufalství.
Úplně nakonec jsem si všimla Sharon, která snídala v nejvzdálenějším koutě, sama jako obvykle. Nabírala sousta tak mechanicky a klidně, že zpočátku jsem vůbec nezaregistrovala, že po tvářích jí vytrvale kanou slzy. Skapávaly jí do jídla, ale ona jedla dál, jako by to vůbec nevnímala.
"Stalo se snad něco Doktorovi?" zeptala jsem se Jamieho vystrašeně šeptem. Nebyla jsem si jistá, zda netrpím paranoiou; co když to se mnou vůbec nesouvisí? Smutek v místnosti byl možná důsledkem jiné lidské tragédie, která se mnou nijak nesouvisela. Tak kvůli tomu byli všichni tak zaměstnaní? Došlo k nějaké nehodě?
Jamie se ohlédl po Sharon a povzdechl si. "Ne, Doktorovi nic není."
"Tak tetičce Maggie?"
Zavrtěl hlavou.
"Kde je Walter?" dotírala jsem pořád šeptem. Svírala mě úzkost, že by se někomu ze zdejších lidí mohlo stát něco zlého, třeba i těm, kdo mě nenávidí.
"Nevím, ale určitě je v pořádku."
Uvědomila jsem si, že Jamie je smutný stejně jako všichni kolem.
"Tak proč jste všichni tak utrápení, Jamie? Co se děje, proboha?"
Jamie civěl do misky, pomalu žvýkal, ale neodpověděl.
Mlčky jsem dojedla. Zkusila jsem mu kus své porce podstrčit, ale zamračil se tak příšerně, že jsem ji poslušně vyškrábala sama.
Odnesli jsme misky k ostatnímu špinavému nádobí v umělohmotném dřezu. Byl plný, tak jsem ho zvedla. Netušila jsem, co se dnes v jeskyních odehrává, ale mytí nádobí by měla být bezpečná činnost.
Jamie mě doprovázel a ostražitě se přitom rozhlížel. Nelíbilo se mi, že se pasoval na mého bodyguarda, ale zklidnila jsem se, když u velké zahrady se objevil můj skutečný strážce.
Ian byl špinavý; od hlavy k patě ho pokrývala vrstva světle hnědého prachu, ztmavlá v místech, kde ji prosákl pot. Ani hnědé pramínky potu a prachu v obličeji nemohly zamaskovat jeho vyčerpání. Neudivilo mě, že se tváří stejně zlomeně jako všichni kolem, ale zaujal mě ten prach. Nebyl tmavě rudý jako prach z jeskyní. Ian tedy musel dnes ráno být venku.
"Tady jste," zamumlal, když nás zahlédl. Šel chvatně, prkenně, jakoby svázaný úzkostí. Nezastavil se u mě, ale chytil mě za loket a spěšně mě táhl kupředu. "Pojď na moment sem stranou."
Zatáhl mě do úzkého ústí tunelu, vedoucího k jižnímu poli, kde už téměř dozrála kukuřice. Nezavedl mě daleko, jen do stínů, kam se z hlavního sálu nedalo dohlédnout. Za druhou paži mě zlehka držel Jamie.
Po půl minutě se hlavním sálem rozlehly hluboké hlasy. Nezněly svárlivě, spíš vážně a nešťastně; přesně stejné emoce jsem od rána viděla ve všech okolních tvářích. Hlasy nás minuly, přešly těsně kolem škvíry, v níž jsme se ukrývali, a Ianův stisk zesílil, prsty mi zarýval do modřiny nad loketní kostí. Poznala jsem, že to mluví Jared a Kyle. Melanie se ve mně vzpínala, jako bych sama nebyla nervózní až dost. Obě jsme toužily pohlédnout Jaredovi do tváře, ale Ian nás naštěstí udržel na místě.
"… nechápu, proč mu dovolíme dál to zkoušet. Už to skončilo, tak co," vykládal Jared.
"Ale on vážně věřil, že tentokrát na to kápl. Byl si tak jistý… No dobře. Jestli to vážně někdy vyřeší, tohle všechno by za to stálo," nesouhlasil Kyle.
"Jestli," ušklíbl se Jared pohrdavě. "Asi je dobře, že jsme našli tu brandy. Pokud Doktor pojede tímhle tempem dál, do večera sám zlikviduje celou přepravku."
"Jo, co nevidět úplně odpadne," potvrdil Kyle; jeho hlas mizel v dálce. "Jen škoda, že Sharon…" Víc se zaslechnout nedalo.
Ian počkal, dokud se hlasy úplně nevzdálily, ale paži mi uvolnil až po dalších několika minutách.
"Jared dal slib," pošeptal mu Jamie.
"Ano, ale Kyle ne," odpověděl Ian.
Vrátili se do osvětlené jeskyně. Vlekla jsem se za nimi a nebyla si jistá, co vlastně cítím.
Ian si poprvé všiml, co s sebou nesu. "Nádobí teď nech plavat," řekl mi. "Jen ať si ho umyjou sami. Jdeme."
Ráda bych se ho zeptala, proč je tak zamazaný, ale nejspíš by mi neodpověděl, stejně jako předtím Jamie. Váhavě jsem se zadívala na vchod do tunelu, kterým se chodilo do lázně.
Ian rozhněvaně sykl.
Polekaně jsem se k němu obrátila, a až potom mi svitlo, že se hněvá jen proto, že si poprvé všiml, v jakém stavu mám obličej.
Zvedl ruku, jako by mě chtěl uchopit za bradu, ale nakonec ji opět nechal klesnout.
"Zvedá se mi z toho žaludek!" štěkl a z hlasu se mu skutečně dala vyčíst až fyzická nevolnost. "A co hůř, je mi jasné, že kdyby mě tehdy Kyle s Jaredem nepředběhli, teď jsem to mohl být já, kdo by ti takhle…"
Zavrtěla jsem hlavou. "Nic to není, Iane."
"Tedy, já s tímhle nesouhlasím!" zamumlal a obrátil se k Jamiemu. "A vůbec, ty bys měl být ve škole. Bude lepší, když se všechno vrátí k normálu co nejrychleji, rozumíš?"
Jamie zakvílel: "Vyučování Sharon bude dneska hotový zlý sen."
Ian se zazubil. "Nejvyšší čas, abys netrhal partu s ostatními, kamaráde. Ale nezávidím ti."
James si povzdechl a kopl do hlíny. "Ohlídej Wandu."
"Spolehni se."
Jamie se pomalu odšoural a každou chvilku se po nás ještě ohlédl, než konečně zmizel v dalším tunelu.
"Ukaž, dej mi to," vybídl mě Ian a sebral mi mísu s nádobím dřív, než jsem stačila zareagovat.
Opět se zasmál. "Připadám si hloupě, když tu stojím s prázdnýma rukama a ty zatím táhneš takový náklad. Ber to jako projev galantnosti. A teď pojď - zašijeme se někde stranou, dokud nebude čistý vzduch."
Jeho slova mi vrtala hlavou. Mlčky jsem za ním klusala a nechápala, proč by měl být galantní zrovna ke mně.
Došli jsme až ke kukuřičnému poli a pak jsme mezi stvoly šli podél řádků doprostřed lánu, kde odložil mísu s nádobím a rozvalil se na hlíně.
"Uznávám, že tohle je hodně stranou," usadila jsem se vedle něho se zkříženýma nohama. "Ale neměli bychom správně pracovat?"
"Dřeš se až moc, Wando. Jako jediná si nikdy neuděláš volný den."
"Potřebuju se zaměstnávat," zamumlala jsem.
"Dnes mají volno všichni, tak proč ne i ty?"
Zvědavě jsem si ho prohlížela. Záře zrcadel na něho házela dvojí stín kukuřičných stvolů, takže byl pruhovaný jako zebra. Pod vrstvou prachu měl rysy povadlé únavou.
"Ale i ty vypadáš, že jsi pracoval hodně."
Přimhouřil oči. "Zato teď odpočívám."
"Jamie mi nechce prozradit, co se děje," postěžovala jsem si.
"Ne, a ani já ti to taky nepovím." Povzdechl si. "Radši to ani nechtěj vědět."
Zírala jsem do země na tu temně rudou a hnědou hlínu a žaludek se mi bouřil nervozitou. Neuměla jsem si představit nic horšího než nevědět, ale dost možná mi jenom chyběla představivost.
"Není to úplně fér," vyhrkl Ian po chvilce mlčení, "ale rád bych se tě na něco zeptal, i když já na tvou otázku neodpověděl."
Ale já jen vítala, že můžu myslet na něco jiného.
Nepromluvil hned, proto jsem k němu vzhlédla, abych zjistila příčinu jeho váhání. Díval se dolů, na prachem postříkané hřbety vlastních rukou.
"Vím, že nám nelžeš. Teď už to vím," pronesl tiše. "Budu ti věřit, ať odpovíš cokoliv."
Opět jsem tedy čekala, zatímco on si dál prohlížel vlastní ušpiněné ruce.
"Původně jsem tu Jebovu povídačku nebral, ale on i Doktor o tom vůbec nepochybují… Wando?" vzhlížel ke mně. "Je tam pořád s tebou? Ta dívka, v jejímž těle jsi?"
Tohle tajemství už nepatřilo pouze mně - Jamie i Jeb znali pravdu. Navíc na tomhle tajemství příliš nezáleželo. Na Iana jsem se mohla spolehnout, že to nepůjde vyžvanit někomu, kdo by mě pak kvůli tomu zabil. "Ano," přisvědčila jsem. "Melanie je pořád tady."
Pomalu přikývl. "Jaké to je? Pro tebe? Pro ni?"
"Je to… obě nás to frustruje. Zpočátku bych dala první poslední, aby zmizela, jak se od ní čekalo. Ale teď… už jsem si na ni zvykla." Suše jsem se usmála. "Občas je příjemné mít společnost. Pro ni to je těžší. V mnoha ohledech je vlastně vězeň. Zamčená v mé hlavě. Ale ona pořád dává přednost vězení před zmizením."
"Netušil jsem, že v tomhle případě je na vybranou."
"Původně to tak nebylo. Až když si vaše rasa uvědomila, co se vlastně děje, občas někdo začal vzdorovat. To je zřejmě ten klíč - vědomí, co se stane. Lidé, kterých se vetřelci zmocnili nečekaně, se nebránili."
"A co kdyby chytili mě?"
Chvilku jsem si prohlížela jeho nesmiřitelný výraz, planoucí jiskrné oči.
"Pochybuju, že zrovna ty bys zmizel. Ale pochop, věci se změnily. Když teď dopadnou dospělého člověka, už ho nenabízejí jako hostitele. Je s tím příliš mnoho problémů." Pousmála jsem se. "Problémů, jako se mnou. Že jsem změkla, začala s hostitelem soucítit, sešla ze správné cesty…"
Dlouze si to rovnal v hlavě, občas se podíval na mě, jindy na kukuřičné stvoly nebo jen tak do prázdna.
"A co by se mnou tedy udělali, kdyby mě dopadli právě teď?" nadhodil.
"Asi by stejně provedli implantaci, aspoň myslím. Snažili by se zjistit informace. Vložili by do tebe Hledače."
Otřásl se hnusem.
"Ale jako hostitel bys dlouho nesloužil. Ať už by ty informace dostali nebo ne, nakonec by tě… zrušili." To slovo mi nechtělo z úst. Z té představy se mi dělalo zle. Zvláštní - zle mi obvykle bývalo z lidských činů. Ovšem zatím jsem se ještě nikdy nepodívala na tuhle situaci z hlediska hostitele; na žádné planetě mě k tomu nic nenutilo. Tělo, které nefungovalo správně, čekala rychlá a bezbolestná likvidace, protože už nebylo k užitku, stejně jako rozbité auto. K čemu si ho schovávat? A navíc tělo dělaly nepotřebným i různé psychické stavy: nebezpečné závislosti, sklony ke zlu, to byly nezahojitelné problémy, jejichž vinou tělo nebylo bezpečné vůči ostatním. A, pochopitelně, i mysl natolik silná, že ji nebylo možné vymazat. To byla anomálie, s níž jsem se setkala výhradně na téhle planetě.
A ještě nikdy předtím jsem si tak jasně neuvědomila, jak je hnusné zacházet s nepokořitelným duchem jako s poraženým, jako když jsem teď hleděla do Ianových očí.
"A co když dopadnou tebe?" zajímal se.
"Pokud si uvědomí, kdo jsem… tedy, pokud mě pořád ještě hledají…" Při vzpomínce na svou Hledačku jsem se otřásla hrůzou. "Vyjmuli by mě a vložili do jiného hostitele. Do nějakého mladého, poddajného. A pak by doufali, že se opět změním na sebe sama. Možná by mě odsunuli na jinou planetu, aby mě dostali z dosahu zdejšího špatného vlivu."
"A stala by ses opět sama sebou?"
Pohlédla jsem mu do očí. "To jsem pořád. Melanie mě nepotlačila. Dokonce i jako Medvěd či Květina bych myslela a cítila stejně."
"Tebe by nezrušili?"
"S duší se to nedělá. Pro naši rasu nemáme žádný likvidační trest. Vlastně, vůbec žádný trest. Ať už by se mnou udělali cokoliv, cílem by byla moje záchrana. Dřív jsem věřila, že nic jiného ani není nutné, ale teď osobně sloužím jako důkaz, co tu teorii popírá. Zrušit mě by nejspíš bylo správné. Jsem přece zrádce, viď?"
Ian našpulil rty. "Podle mě spíš emigrant. Ty ses neobrátila proti nim, jen jsi odešla z jejich společenství."
Opět jsme zmlkli. Ráda bych věřila, že má pravdu. Dumala jsem nad významem slova emigrant a doufala, že nejsem nic horšího.
Ian vydechl tak hlasitě, až jsem leknutím nadskočila. "Až Doktor vystřízliví, necháme ti ošetřit tu tvář." Uchopil mě jemně za bradu; tentokrát jsem neucukla. Pootočil mou hlavou do strany, aby si ránu mohl pořádně prohlédnout.
"Není to nutné. Hádám, že to jen vypadá horší, než to je."
"Taky doufám, protože to vypadá šeredně." S dalším povzdechem se protáhl. "Tak mám dojem, že jsme se schovávali dost dlouho a že Kyle už je umytý a neví o světě. Mám ti pomoct s mytím toho nádobí?"
Ian nedovolil, abych nádobí jako obvykle umyla v té první jeskyni s proudícími řekami. Prosadil si, že ho opláchneme v koupacím jezírku, na jeho mělkém konci.
Když jsme skončili, doprovodil mě zpátky do ložnice, kam se začali lidé scházet k obědu. Na jídelníčku byly další lahůdky: krajíce měkkého bílého chleba, kusy štiplavého čedaru, kola sytě růžové boloňské šunky. Lidé ty dobroty hltali plnými ústy, i když pořád ještě měli nešťastně nahrbená ramena a chyběl tu obvyklý smích a žertování.
Jamie už na mě čekal u našeho pultu. Před ním ležely dva velké sendviče, ale Jamie nejedl. Čekal na mě se založenýma rukama. Ian se po něm zvědavě podíval, ale beze slova si šel obstarat jídlo.
Zvedla jsem oči ke stropu nad Jamieho tvrdohlavostí a ukousla si. Jakmile jsem začala žvýkat, Jamie se na svou porci doslova vrhl. Oběd byl tak dobrý, že nešlo ztrácet čas mluvením, ani ničím jiným, při čem bychom si nemohli ládovat pusu.
Skončila jsem po dvou sendvičích, ale Jamie a Ian se cpali tak dlouho, až nakonec jenom hekali a Ian málem usnul na místě. Měl co dělat, aby oči udržel dokořán.
"Utíkej do školy, chlapče," vybídl Jamieho.
Jamie zatrucoval: "Myslel jsem, že bych měl…"
"Běž do školy," připojila jsem se chvatně. Chtěla jsem, aby dnes Jamie byl ode mě v bezpečné vzdálenosti.
"Tak se uvidíme později, jo? A nedělej si starosti… s ničím."
"Jistě." Jednoslovná lež nebyla tak nápadná. Nebo že už bych se zase chovala jízlivě?
Sotva Jamie zmizel, obrátila jsem se k ospalému Ianovi. "Běž si zdřímnout. Budu v pohodě - schovám se na nějaké nenápadné místo. Třeba doprostřed kukuřičného pole, nebo tak někam."
"Kde jsi spala tuhle noc?" zeptal se s nečekaně pronikavým pohledem pod polospuštěnými víčky.
"Proč?"
"Protože tam teď můžu spát já a ty můžeš nenápadně ležet vedle mě, pak by nebyl problém."
Bavili jsme se sotva slyšitelným šeptem. Nikdo nám nevěnoval pozornost.
"Nemůžeš mě přece hlídat každou vteřinu."
"Chceš se vsadit?"
Pokrčila jsem rameny, vzdala jsem to. "Vrátila jsem se… k té díře. Kde mě věznili na začátku."
Ian se zamračil, nezamlouvalo se mu to. Přesto vstal a zamířil k chodbě se zásobami. Hlavní zahradní sál byl plný lidí; všichni se tvářili vážně a dívali se do země.
Sotva jsme později osaměli v černém tunelu, zkusila jsem s ním zase smlouvat.
"Iane, o co jde? Čím déle zůstanu naživu, tím víc to Jamieho bude bolet. Nebylo by pro něho lepší…"
"Takhle nikdy neuvažuj, Wando. Nejsme zvířata. Tvoje smrt není nevyhnutelná."
"Ale já vás za zvířata nepovažuju," namítla jsem tiše.
"Díky, já to nemyslel jako obvinění. Ani bych ti to neměl za zlé."
Tady náš hovor skončil, protože jsme zahlédli, že zpoza dalšího rohu vychází namodralý přísvit.
"Pšššt!" vydechl Ian. "Počkej tady."
Jemně mi stlačil rameno dolů, aby mě zastavil. Potom rázně vyrazil dopředu a v nejmenším se nesnažil ztišit kroky. Zmizel za rohem.
"Jarede?" zaslechla jsem, jak předstírá překvapení.
Srdce mi ztěžklo v hrudi; byl to víc strach než bolest.
"Vím, že je s tebou," odpověděl Jared a zesílil hlas, takže ho mohli slyšet i v hlavním sále. "Jen pojď, vylez, neschovávej se!" houkl tvrdě a výsměšně.


27. Kapitola

26. ledna 2014 v 17:12 | Snow |  Hostitel

Nerozhodnost

Poslepu jsem se doplížila do své původní vězeňské kobky.
Uběhly už dlouhé týdny od chvíle, kdy jsem vkročila do právě téhle chodby. Naposledy jsem tu byla toho rána, kdy Jared odešel na výpravu a Jeb mě osvobodil. Usoudila jsem, že dokud jsem naživu, tak teď po Jaredově návratu je moje místo tady.
Tentokrát mě tu nevítalo žádné kalné světlo, ale byla jsem si skoro jistá, že jsem jeskyňku našla správně; ty zatáčky a sklon podlahy mi byly povědomé. Levou dlaň jsem táhla po skalní stěně co nejníž, abych nahmatala otvor do kobky. Ještě jsem si nebyla jistá, že vlezu dovnitř, ale aspoň získám pevný bod; vrátím se k místu, kam patřím.
Nakonec však vyšlo najevo, že na obývání staré kobky stejně nemám šanci.
Ve stejné vteřině, kdy jsem prsty přejela po horní drsné hraně průlezu, jsem chodidlem narazila na překážku a upadla jsem. Honem jsem před sebe natáhla ruce, abych se ochránila, ale něco pod nimi s chrupnutím povolilo. Ležely tu předměty, které tu původně nebyly a neměly tady co pohledávat.
Ten zvuk mě polekal; co když jsem zahnula do nesprávné chodby, co když jsem zabloudila do něčí ložnice? Honem jsem si v duchu vybavila cestu ke kobce a dumala, kde jsem se mohla splést, a navíc jsem napínala sluch, jestli ten chrastivý zvuk někoho nepřivolal.
Neozvalo se nic - žádný pohyb, žádný zvuk, jen dusná a vlhká temnota a tak tichá, že jsem prostě musela být sama.
Opatrně, abych nezpůsobila další hluk, jsem začala prozkoumávat svoje okolí.
Rukou jsem zavadila o předmět. Objela jsem jeho obrysy - kartonová krabice, nahoře zakrytá tenkou plastovou fólií, již jsem při pádu protrhla. Sáhla jsem do krabice a uvnitř nahmatala řadu malých obdélníčků zabalených do šustivé fólie, které při doteku hlučně chrastily. Honem jsem rukou ucukla ze strachu, že k sobě upoutám pozornost.
Vzpomněla jsem si na otvor do jeskyně, a když jsem se natáhla dovnitř, zjistila jsem, že jsem si cestu nespletla, ano, byla to moje kobka, ale plná krabic a přepravek, jež stály vysoko vyrovnané i kolem plné jeskyně, do které se nyní nedalo vlézt.
Zaskočeně jsem si hmatem zkusila najít cestu na konec chodby, ale i ta byla zavalená tajemnými kartonovými krabicemi.
Pořád jsem nechápala, co to znamená, takže jsem ve tmě šátrala dál, a vedle hory krabic jsem objevila pytle ze zvláštní látky, jakoby z hrubé džínoviny, jež byly plné hmoty; když jsem do nich šťouchla, obsah se přesýpal s tichým sykotem. Prohnětla jsem pytel oběma rukama; pořád mi nebylo jasné, o co jde, ale ten syčivý zvuk mě mohl prozradit jen těžko.
A pak mi zčistajasna svitlo. Pomohl mi ten pach. Jak jsem mnula ten hrubozrnný obsah látkových pytlů, ovanula mě známá vůně. V duchu jsem se přenesla do své holé kuchyně v San Diegu, k nízké skříňce po levé straně dřezu. Vybavila jsem si sáček syrové rýže, odměrku, abych věděla, kolik jí dát do hrnce s vodou, a za ní řady konzerv…
A jakmile jsem si uvědomila, že ohmatávám pytel rýže, rázem jsem měla jasno. Přece jenom jsem byla na správném místě. Jeb se jednou zmínil, že kobku a chodbu před ní používají jako sklad. Všechny zásoby, které naši nájezdníci ukradli během týdnů své nepřítomnosti, tu byly uskladněny až do doby, než je zdejší komunita spotřebuje.
V hlavě se mi vařila změť myšlenek.
Nejprve jsem si uvědomila, že všude kolem mě jsou potraviny. Nejenom hrubý chleba a řídká cibulová polévka, ale potraviny. A někde v těch bednách bude nejspíš i burákové máslo, čokoládové sušenky, brambůrky. Sýrové křupky.
Sotva jsem si vybavila chuť těch dobrot, když jsem si představila, jak se jimi cpu poprvé od chvíle, co jsem opustila civilizaci, okamžitě jsem se zastyděla. Jared neriskoval život a nestrávil týdny života loupením a skrýváním se, abych se mohla namlsat. Tohle jídlo bylo pro ostatní.
Současně jsem si začala dělat starosti, že tohle třeba není všechen lup. Co když sem přijdou uskladnit další krabice? Nemusela jsem se moc namáhat, abych si uměla vykreslit, co by pak následovalo.
Ale - copak tady nejsem přesně z toho důvodu? Copak přesně tohle jsem si nechtěla o samotě promyslet?
Přikrčila jsem se u stěny. Pytel s rýží mi posloužil jako obstojný polštář. Zavřela jsem oči, ačkoliv v té tmě to bylo zbytečné, a začala se radit.
Fajn, Mel. Co teď?
Potěšilo mě, že je pořád ještě vzhůru a čilá. Nebezpečí jí dodávalo sílu. Usínala a vytrácela se jen tehdy, když všechno klapalo v pohodě.
Priority, rozhodla. Co je teď pro nás důležitější? Zůstat naživu? Nebo Jamie?
Odpověď znala. Jamie, potvrdila jsem s hlasitým povzdechem. Můj dech se šeptavě odrážel od černých stěn.
Souhlasím. Pokud dovolíme Jebovi a Ianovi, aby nám pomohli, možná ještě nějaký čas vydržíme, ale copak mu to bude něco platné?
Možná bude. Ale bolelo by ho víc, kdybychom se jenom tak vzdali, nebo kdybychom to prodlužovali? Ten špatný konec je nevyhnutelný.
Nelíbilo se jí to. Cítila jsem, jak se vrtí a pátrá po řešení.
A co se pokusit o útěk? navrhla jsem.
Nepravděpodobné, odmávla můj návrh. Kromě toho, co bychom tam venku dělaly? Co bychom jim vykládaly?
Společně jsme si představily, jak vysvětluju měsíce své nepřítomnosti. Mohla bych lhát, vymyslet si nějakou pohádku, nebo tvrdit, že si na nic nevzpomínám. Ale pak jsem si vybavila Hledaččin skeptický výraz, vypouklé oči svítící podezřením, a přiznala jsem si, že moje naivní pokusy o lež by selhaly.
Mysleli by si, že jsem tě ovládla, potvrdila Melanie. Vyjmuli by tě a naimplantovali jinam.
Poposedla jsem, jako bych tak mohla té představě uniknout. Zamrazilo mě v zádech. A pak jsem dořekla, co ještě by to znamenalo. Pověděla by jim o zdejších jeskyních a sem by pak vpadli Hledači.
Obě jsme ztuhly hrůzou.
Správně, dodala jsem. Takže útěk nepřichází v úvahu.
Správně, zopakovala; přemíra citů jí rozmazala myšlenky.
Zbývá tedy rozhodnout jedno… rychle, nebo pomalu. Co Jamiemu ublíží možná míň?
Zdálo se mi, že dokud se soustředím na praktickou stránku věci, přinejmenším já zvládnu vést diskusi věcně. Melanie se mě v tom úsilí pokusila napodobit.
Nejsem si jistá. Logicky by se dalo soudit, že čím víc času my tři strávíme spolu, tím těžší pak pro něho bude… odloučení. Ale na druhou stranu, když nebudeme bojovat, když se rovnou vzdáme… to se mu taky nebude líbit. Pochopí to jako zradu.
Zvážila jsem obě stránky věci, jež předložila, a nutila se do racionálního přístupu.
Čili… rychle, ale přitom se ze všech sil snažit smrt odvrátit?
Zemřít v boji, potvrdila.
V boji. Nádhera. Zkusila jsem si to představit - jak násilím oplácím násilí. Jak zvedám ruku, abych někoho udeřila. Uměla jsem to popsat, ale mentální obraz mi unikal.
Dokážeš to, povzbuzovala mě. Pomůžu ti.
Díky, ale nemám zájem. Musí existovat jiné řešení.
Já tě nechápu, Wando. Definitivně ses zřekla své rasy, jsi ochotná zemřít kvůli mému bratrovi, jsi zamilovaná do muže, který se nás obě chystá zabít, a přesto se držíš zásad, které jsou tady naprosto nepraktické.
Jsem, jaká jsem, Mel. Tohle se nezmění, i když se jinak změní naprosto všechno. Ty se držíš svých zvyků, tak dovol, ať se já držím zas těch mých.
Ale pokud máme…
Dohadovala by se dál, ale něco nás vyrušilo. Odkudsi z konce chodby k nám dolehlo zašoupání podrážky o kámen.
Zkameněla jsem; v těle mi zamrzlo všechno kromě srdce, ale i to se mi zadrhlo. Napnula jsem sluch. Rychle jsem ztratila naději, že ten zvuk byl pouhé zdání. Během pár vteřin bylo jasné, že se ke mně blíží kroky.
Melanie zachovala klid, zato já zpanikařila.
Vstaň! poručila mi.
Proč?
Bojovat nechceš, ale utéct můžeš. Musíme něco zkusit - kvůli Jamiemu.
Opět jsem začala dýchat, tiše a mělce. Pomalu jsem se předklonila, a zhoupla se na bříška prstů u nohou. Do svalů mi vstříkl adrenalin, až se mi mrazivě rozechvěly. Uměla bych běžet rychleji než většina obyvatel jeskyně, ale kam bych měla utíkat?
"Wando?" zašeptal kdosi tiše. "Wando? Jsi tady? To jsem já."
Hlas se mu zlomil. Poznala jsem ho.
"Jamie!" zasípala jsem. "Co to vyvádíš? Řekla jsem ti, že potřebuju být sama."
Samou úlevou přestal šeptat. "Všichni tě hledají. Jako, víš, Trudy a Lily a Wes - tihle všichni. Ale nikdo se to nesmí dozvědět. Nikdo nesmí dostat podezření, že jsi zmizela. Jeb už zase chodí s puškou. Ian a Doktor se drží spolu. Jen co si Doktor vyšetří chvilku, promluví si s Jaredem a Kylem. Doktora tu všichni poslechnou. Fakt se nemusíš schovávat. Všichni mají moře práce a ty jsi určitě unavená…"
Během řeči se Jamie přiblížil až ke mně a prsty mi sjel po paži k ruce.
"Ale já se vlastně neschovávám, Jamie. Musím přemýšlet."
"Přece bys mohla přemýšlet i u Jeba, ne?"
"A kam se mám podle tebe vrátit? Zpátky do Jaredova pokoje? Tam bych normálně měla být."
"Už ne." Z hlasu mu zazněla známá trucovitost.
"Proč vlastně mají všichni teď tolik práce?" zkusila jsem zavést řeč jinam. "Co dělá Doktor?"
Snažila jsem se marně; neodpověděl.
Po chvilce vzájemného mlčení jsem mu přitiskla dlaň na tvář. "Poslyš, měl by ses držet u Jeba. Ostatním vyřiď, ať mě přestanou hledat. Chvíli tu zůstanu."
"Nemůžeš tady spát."
"Předtím jsem to taky vydržela."
Pod rukou jsem cítila, jak vrtí hlavou.
"Tak ti aspoň donesu rohož a polštáře."
"Stačí mi jeden."
"A u Jareda spát nebudu, dokud se nepřestane chovat jako cvok."
V duchu jsem zasténala. "Tak přespávej u Jeba a jeho chrápání. Patříš k nim, ne ke mně."
"Patřím tam, kam chci já."
Tížila mě představa, že mě tu objeví Kyle, ale kdybych se o tom zmínila, Jamie by cítil o to větší povinnost mě chránit.
"Dobrá, ale nejdřív ti to musí dovolit Jeb."
"Později. Dneska večer ho nechci vytočit."
"A co Jeb dělá?"
Jamie neodpověděl. Až teď jsem si uvědomila, že i na tu první otázku mi neodpověděl naschvál. Něco přece mnou tajil. Možná že ostatní měli plné ruce práce s pátráním po mně. Možná že Jaredův návrat domů v nich probudil původní mínění, jež o mně měli. Aspoň v kuchyni to tak vypadalo, když všichni klopili hlavu a jukali po mně s kradmou provinilostí.
"Co se to děje, Jamie?" naléhala jsem.
"Nesmím ti to říct," zamumlal. "A taky neřeknu." Pevně mě objal kolem pasu a obličejem se mi zaryl do ramene. "Všechno bude v pohodě," slíbil mi ochraptěle.
Popleskala jsem ho po zádech a prsty mu pročísla zknocenou hřívu. "Dobrá," souhlasila jsem s jeho mlčením. Koneckonců, i já jsem měla svá tajemství, ne? "Hlavně se netrap, Jamie. Určitě to nakonec dopadne, jak nejlíp to bude možné. Ty to zvládneš." Sama jsem doufala, že to bude pravda.
"Jenomže já nevím, co bych si měl přát," přiznal se šeptem.
Když jsem tak naprázdno civěla do tmy a snažila si domyslet, co mi Jamie nechce říct, na vzdáleném konci chodby jsem zahlédla matnou zář - skoro neviditelnou, ale v temné jeskyni každopádně podezřelou.
"Pšššt," vydechla jsem zděšeně. "Někdo sem jde. Honem, schovej se za krabice."
Jamie se prudce ohlédl po blížícím se žlutém světle. Napínala jsem sluch, zda uslyším kroky, ale v chodbě vládlo jen ticho.
"Já se neschovám!" vydechl. "Postav se za mě, Wando."
"Ne!"
"Jamie!" zahulákal Jared. "Vím, že jsi tady!"
Nohy mi zmrtvěly, ochrnuly. Proč jen to musí být Jared? Pro Jamieho by bylo snazší, kdyby mě zabil Kyle.
"Běž pryč!" křikl Jamie.
Žluté světlo zrychlilo tempo a změnilo se na kruh na vzdálené stěně.
Jared vyšel zpoza rohu; baterkou kmital po kamenné podlaze sem a tam. Byl už opět čistý a na sobě měl vyrudlou červenou košili, kterou jsem si pamatovala - visela v ložnici, kde jsem přespávala řadu týdnů, takže jsem si na ni navykla. I jeho obličej mi byl povědomý; ten výraz nosil hned od prvního okamžiku, co jsem se tady ukázala.
Paprsek baterky mi zavadil o tvář a oslepil mě. Věděla jsem, že světlo se zářivě odrazilo od stříbra v hloubi mých očí, protože jsem ucítila, jak Jamie sebou trhl - jen maličko, ale pak se zapřel nohama do země ještě pevněji než dřív.
"Padej od toho pryč!" zahulákal Jared.
"Hele, raději mlč!" zavřískl na něho Jamie. "Neznáš ji! Nech ji na pokoji!"
Přimkl se ke mně, i když jsem se snažila jeho ruce odtrhnout.
Jared se k nám řítil jako rozzuřený býk. Jednou rukou popadl Jamieho za košili a odhodil ho ode mě, načež s hochem zalomcoval a zblízka na něho řval.
"Chováš se jako idiot! Copak nechápeš, že tě jenom využívá?"
Instinktivně jsem se vmáčkla do škvíry mezi ně a dosáhla jsem toho, že Jared Jamieho pustil. Ale stalo se i to, co jsem nechtěla - ovanul mě důvěrně známý Jaredův pach, málem jsem omdlela při doteku křivky jeho hrudníku.
"Nech Jamieho v klidu!" vyštěkla jsem a zalitovala, že nedokážu být víc taková, jakou si mě přeje Melanie; abych měla pevnější ruce a ráznější hlas.
Jednou rukou mě chytil za zápěstí a prudkým trhnutím mnou mrštil na zeď. Ten náraz jsem nečekala, vyrazil mi dech. Podél stěny jsem se bezvládně svezla na podlahu a spadla do chrastících a praskajících krabic.
Chvíli jsem bezmocně ležela v šustícím celofánu a před očima se mi míhaly podivné jiskry.
"Zbabělče!" ječel Jamie na Jareda. "Neublížila by mi, ani kdyby si tím měla zachránit život. Proč se na ni nevykašleš?"
Krabice opět zachrastily, jak mě Jamie chytil za loket. "Wando? Nestalo se ti nic, Wando?"
"V pořádku," vyhekla jsem navzdory své třeštící hlavě. Jared zřejmě upustil baterku a v jejím svitu jsem rozeznala Jamieho vystrašenou tvář. "Teď bys měl jít, Jamie," šeptla jsem mu. "Utíkej."
Jamie zuřivě vrtěl hlavou.
"Koukej od toho mazat pryč!" řval Jared.
Viděla jsem, jak chytil Jamieho za ramena a prudce ho z dřepu vytáhl na nohy. Okolní krabice se na mě sesypaly jako malá lavina. Jedna těžká mě praštila mezi lopatky a já vyjekla bolestí.
"Přestaň jí ubližovat!" vyl Jamie a rozmáchl se.
Ozval se ostrý, praskavý zvuk a kdosi lapl po dechu.
Zoufale jsem se hrabala zpod krabic, omámeně se opřela o lokty.
Jared si jednou rukou přiklopil nos a přes rty se mu valila temná kapalina. Nevěřícně třeštil oči. Před ním stál Jamie s rukama zaťatýma a zuřivě zkrabacenými rysy.
Jared dál šokovaně zíral na Jamieho, ale ten se náhle začal tvářit ukřivděně a možná i zrazeně.
"Nejsi takový, za jakého jsem tě považoval," zasípal Jamie. Díval se na Jareda, jako by ten dospělý muž byl někde daleko, jako by je oddělovala vysoká zeď a Jamie stál na své straně úplně sám.
A pak se Jamiemu vlhce zaleskly oči a tak honem odvrátil hlavu, protože se před Jaredem za svou slabost styděl. Potom rychle, trhaně odešel.
Snažily jsme se, pomyslela si smutně Melanie. Srdce jí nad tím dítětem krvácelo, i když na druhou stranu toužila opět se podívat na její lásku. Vyhověla jsem jí.
Jared se na mě nedíval. Civěl do tmy směrem, kterým zmizel Jamie, a rukou si pořád svíral nos.
"Ále, k čertu!" zahulákal náhle. "Jamie! Vrať se!"
Žádná odpověď.
Jared se krátce ohlédl po mně; schoulila jsem se, ačkoliv vztek ho zřejmě přešel. Nakonec sebral baterku ze země a rozběhl se za Jamiem, přičemž cestou odkopl jednu z krabic.
"Omlouvám se, slyšíš? Nebreč, kamaráde!" řval spíš rozzlobeně než omluvně a mě nechal ležet ve tmě.
Nekonečně dlouhou dobu jsem dokázala jen oddechovat. Soustředila jsem se na vzduch proudící do plic a zase ven. Pak jsem se soustředila na to, abych se zvedla z podlahy. Pár vteřin jsem se musela rozpomínat, kde mám nohy, ale když jsem se opřela o stěnu, třásly se pode mnou, až jsem se skoro zhroutila. Nakonec jsem se zase svezla dolů a opřela se o pytel rýže a zkoumala, co všechno mi je či není.
Zlomeného jsem neměla nic - na rozdíl od Jareda, který to odnesl nosem. Pomalu jsem vrtěla hlavou. Ti dva by se neměli hádat, natož rvát. Zavinila jsem tolik zmatku a trápení! S povzdechem jsem dál sčítala své rány; velké, bolestivé místo uprostřed zad, ze strany na tváři jsem cítila lepkavou vlhkost od toho, jak jsem narazila do stěny. Při doteku to štípalo a na prstech mi zůstala vláha. Ale to bylo nejhorší zranění, ostatní byly jen modřiny a škrábance.
A pak mě zalila úleva.
Byla jsem naživu. Jared měl sto příležitostí mě zabít a nevyužil je. Místo toho se rozběhl za Jamiem, aby urovnal jejich spor. Ať už jsem vztah mezi nimi poškodila sebevíc, zřejmě to nebylo nenapravitelné.
Měla jsem za sebou dlouhý den; byl dlouhý ještě dávno předtím, než se objevil Jared se svým doprovodem, a od té doby jako by uběhla celá věčnost. Zavřela jsem oči a usnula na pytli s rýží.


26. Kapitola

23. ledna 2014 v 22:40 | Snow |  Hostitel

Návrat

Výslovně jsem s tím sice nesouhlasila, ale nakonec se ze mě stala učitelka podle Jebových představ.
Moje "vyučování" probíhalo velmi neoficiálně. Každý večer jsem po večeři odpovídala na otázky. Zjistila jsem, že pokud jsem ochotná dělat to takhle, Ian a Doktor a Jeb mě přes den nechají na pokoji, takže jsem se mohla lépe věnovat svým povinnostem. Rokovali jsme vždycky v kuchyni; při vyprávění jsem ráda pomáhala s pečením. Aspoň jsem měla záminku udělat pauzu před složitou otázkou a měla jsem na co koukat, když jsem se nechtěla těm ostatním dívat do očí. V duchu jsem to považovala za ideální kombinaci: moje slova občas mohla leckoho rozrušit, ale moje činy byly vždy pro jejich dobro.
Odmítala jsem si přiznat, že Jamie měl pravdu. Bylo jasné, že lidi mě rádi nemají. Ani nemohli; nebyla jsem jednou z nich. Jamie mě rád měl, ale byla to spíš jenom nějaká zvláštní chemická reakce, jež nesouvisela s rozumem. Rád mne měl i Jeb, ale Jeb byl blázen. Ti ostatní se na nic podobného vymlouvat nemohli.
Ne, neměli mě rádi. Ale kdykoliv jsem se rozpovídala, najednou bylo všechno jinak.
Poprvé jsem si toho všimla ráno poté, co jsem u večeře odpovídala na Doktorovy otázky. Byla jsem v temné koupací jeskyni a prala prádlo s Trudy, Lily a Jamiem.
"Prosím tě, podala bys mi to mýdlo, Wando?" požádala Trudy po mé levé straně.
Když jsem zaslechla svoje jméno vyslovené ženským hlasem, jako bych dostala zásah elektrickým proudem. Mlčky jsem jí mýdlo podala a opláchla si štiplavost z ruky.
"Děkuju," dodala.
"Rádo se stalo," zamumlala jsem. Při poslední slabice se mi zadrhl rozčilením hlas.
O den později jsem v sále minula Lily, když jsem před večeří hledala Jamieho.
"Ahoj, Wando," kývla na mě.
"Ahoj, Lily," hlesla jsem vyschlým hrdlem.
Zanedlouho se večer už nevyptával jen Doktor a Ian. Překvapilo mě, kdo byl nejupovídanější: vyčerpaný Walter, v obličeji nezdravě šedý, se nemohl nabažit informací o Netopýrech ze Zpívajícího světa. Heath, který býval obvykle zamlklý a nechal Trudy a Geoffreye, aby všechno vyřizovali za něho, brebentil celé večery. Toho zase fascinoval Ohňový svět, i když já zrovna tohle téma nesnášela, a zasypával mě dotazy, dokud ze mě nevytáhl všechny detaily, které jsem věděla. Lily se pro změnu zajímala o mechanickou stránku věcí; vyptávala se mě na vesmírné lodě, co nás dopravovaly mezi planetami, na jejich piloty a palivo. A právě kvůli Lily jsem vysvětlovala, co jsou kryotanky, což byl předmět, který už všichni viděli, ale málokdo chápal jeho účel. Plachý Wes, jenž se většinou držel poblíž Lily, se nezajímal o jiné planety, ale právě o tuhle. Jak to vlastně funguje? Žádné peníze, žádný plat za práci - jak je možné, že společnost duší se nerozpadne? Zkusila jsem mu vysvětlit, že se to příliš neliší od jejich života v jeskyních. Vždyť oni všichni taky pracují bez peněz a o výsledky své práce se rovnoměrně a spravedlivě dělí!
"No jo," přerušil Wes moje argumenty a potřásl hlavou. "Ale tady to je jiné - Jeb nosí v kalhotách pistoli."
Všichni se ohlédli po Jebovi, který zamrkal, a pak vybuchli smíchy.
Jeb se objevoval přibližně každý druhý večer. Neúčastnil se; prostě jen zamyšleně sedával vzadu v místnosti a občas se zakřenil.
S tím, že zábava všechno změní, měl samozřejmě pravdu. A kupodivu, i když jsme tady všichni měli nohy, ta situace mi připomínala život u Chaluh. Tam pro baviče měli speciální název, který znamenal něco jako Utěšitel či Léčitel nebo Pátrač. Byla jsem jedním z Vypravěčů, takže přeměna na učitele tady na Zemi nepředstavovala velkou změnu, aspoň pokud jde o povolání. A stejné to bylo i po setmění v kuchyni, kde se šířila vůně kouře a chleba, který se pekl v peci. Všichni jsme tady byli uvěznění, jako bychom měli kořeny. Moje příběhy byly něco nového, o čem se dalo přemýšlet při donekonečna se opakujících namáhavých povinnostech, kdy potkávali jen třicet pět pořád stejných tváří, kdy si vybavovali pořád stejné vzpomínky na jiné tváře, kdy důvěrnými společníky jim byly pořád stejné obavy a zoufalství. A z toho důvodu bylo na mém večerním "vyučování" v kuchyni vždycky plno. Pouze Sharon a Maggie okázale a vytrvale chyběly.
Jako zábavná učitelka jsem o vesmíru vyprávěla asi čtyři týdny, když se život v jeskyních opět změnil.
V kuchyni bylo narváno, jako obvykle. Kromě těch dvou chyběl pouze Jeb a Doktor. Na pultě vedle mě ležel plechový tác s rolkami z tmavého těsta, jež od začátku mého vyprávění nakynuly na dvojnásobek. Už byly připravené do pece, čekaly jen, až se dopeče předchozí plech. Trudy ho každých pár minut kontrolovala, aby měla jistotu, že se nic nepálí.
Často jsem se snažila Jamieho přesvědčit, aby vyprávěl místo mě, když ty příběhy znal dobře. Ráda jsem se dívala na jeho obličej rozzářený nadšením, jak rukama kreslil obrazce ve vzduchu. Dnes večer si Heidi vyžádala další podrobnosti o Delfínech, takže jsem Jamieho požádala, ať se snaží odpovídat co nejlépe.
Kdykoliv se lidé vyptávali na naše nejnověji dobyté teritorium, čišel z nich smutek. Viděli v Delfínech sami sebe během prvního roku okupace. Heidiny tmavé oči, které neladily s ofinou jejích bíloplavých vlasů, při kladení těch otázek přetékaly soucitem.
"Připomínají spíš obrovské vážky než ryby, viď, Wando?" Jamie se ke mně ustavičně obracel pro potvrzení svých slov, ale na mou odpověď nikdy nečekal. "Ale jsou takoví kožnatí a mívají tři, čtyři nebo i pět párů křídel, to podle jejich stáří, ano? A skrz vodu tak jako létají - je lehčí než zdejší voda, míň hustá. A mívají pět, sedm nebo devět nohou, to podle toho, jakého jsou pohlaví, viď, Wando? Mají tři různá pohlaví. Mají hodně dlouhé ruce s tuhými, silnými prsty, kterými dokážou vybudovat všechno možné. Pod vodou stavějí celá města z tvrdých rostlin, co tam rostou, podobných stromům, ale ne úplně. Ale tak pokročilí jako my nejsou, mám pravdu, Wando? Protože zatím ještě nesestavili vesmírnou loď a nevymysleli telefony. Lidi jsou vývojově dál."
Trudy vytáhla plech s upečenými chlebovými rolkami a já se předklonila, abych do rozžhavené, čadící díry strčila další dávku vykynutého těsta. Chtělo to trochu zápolení a balancování, abych tam plech dala rovně.
Zatímco jsem se potila před ohněm, na chodbě před kuchyní jsem zaslechla nějaký rozruch, jenž se rozléhal do všech jeskynních prostor do daleka. Při té spoustě ozvěn a zkreslené akustice se daly jenom těžko odhadovat vzdálenosti.
"Héj!" vypískl Jamie za mými zády, a když jsem se ohlédla, spatřila jsem už jen jeho zátylek, jak letěl ze dveří.
Zvedla jsem se z podřepu a udělala krok za ním, instinktivně jsem ho chtěla následovat.
"Počkej," zarazil mě Ian. "Však se Jamie vrátí. Vyprávěj nám ještě o Delfínech."
Ian seděl na pultu vedle pece - já bych si tak horké místo nevybrala - takže byl dost blízko, aby na mně dosáhl a uchopil mě za zápěstí. Ruka mi samovolně ucukla před kontaktem, ale jinak jsem zůstala stát.
"Co se tam děje?" zeptala jsem se. Ještě pořád jsem slyšela změť hlasů, z nichž nejvíc vynikal ten Jamieho, vzrušený nejvíc ze všech.
Ian pokrčil rameny. "Kdo ví? Možná že Jeb…" Opět jen rozhodil rukama, jako by ho to nezajímalo natolik, aby se vůbec namáhal; bylo to nonšalantní, ale v očích mu číhalo napětí, které jsem nechápala.
Nepochybovala jsem však, že co nevidět se všechno dozvím, takže jsem to nechala plavat a začala vysvětlovat neuvěřitelně složité rodinné vztahy mezi Delfíny, zatímco jsem Trudy pomáhala ukládat teplý chleba do plastových zásobníků.
"Šest z devíti… řekněme, prarodičů, tradičně zůstává s larvami během prvního stadia jejich vývoje, zatímco tři rodiče se svými šesti prarodiči budují nové křídlo rodinného sídla, aby mladí měli kde bydlet, až budou pohybliví," objasňovala jsem a jako obvykle očima visela na chlebových rolkách, abych se nemusela dívat po obecenstvu, když jsem ode dveří zaslechla užaslé vyjeknutí. Automaticky jsem pokračovala v další větě a přitom se rozhlédla po posluchačích, abych zjistila, koho jsem pohněvala. "Zbývající tři prarodiče se pak tradičně věnují…"
Nehněval se na mě nikdo. Všechny hlavy se dívaly stejným směrem, kterým jsem hleděla i já. Zatěkala jsem pohledem přes všechny ty zátylky k temnému vchodu.
Nejdřív jsem spatřila Jamieho útlou postavu, tisknoucí se k čísi paži; k někomu špinavému od hlavy až k patě, takže skoro splýval se zdí jeskyně; k někomu tak vysokému, že to nemohl být Jeb, ostatně, Jeb koukal Jamiemu přes rameno. I na tu dálku jsem rozeznala, že Jeb mhouří oči a krčí nos, jakoby ustaraně - u Jeba něco výjimečného. A stejně dobře jsem rozeznala, že Jamie září bezvýhradnou radostí.
"A hele, tady je máme," zamumlal Ian po mém boku. Přes praskání plamenů jsem ho sotva slyšela.
Špinavý muž, na kterého se Jamie nepřestával věšet, udělal další krok kupředu. Jedna ruka se mu skoro podvědomě zvedla a zaťala se v pěst.
Z té špinavé postavy zazněl Jaredův hlas - bezvýrazný, skoro strojový. "Co znamená tohle, Jebe?"
Hrdlo se mi sevřelo. Zkusila jsem polknout a zjistila jsem, že to nejde. Zkusila jsem se nadechnout, ale neúspěšně. Srdce mi nepravidelně bušilo.
Jarede! Melaniin rozjásaný hlas vykřikl němým rozjařením. Nečekaně mi v hlavě zářivě ožila. Jared je doma!
"Wanda nás učí všechno o vesmíru," chlubil se Jamie dychtivě, protože kdovíproč přehlédl Jaredův vztek - nebo mu to možná v té radosti bylo jedno.
"Wanda?" opakoval Jared tiše, skoro až vrčel.
V chodbě za ním se vynořily další špinavé postavy, ale já si jich všimla až ve chvíli, kdy se nenávistným mumláním připojily k jeho vzteklé poznámce.
Z úžasem zkamenělého obecenstva vyskočila plavá hlava. To Paige se vrhla kupředu. "Andy!" vypískla a klopýtala mezi sedícími postavami, jež ji obklopovaly. Jeden ze špinavých mužů vklouzl před Jareda a zachytil ji, když málem upadla přes Wese. "Och, Andy!" vzlykala tónem, který mi připomínal Melanii.
Paigein výbuch štěstí na okamžik změnil atmosféru. Ztichlé shromáždění začalo hlučet, někteří se zvedli. Všichni společně vítali cestovatele. Snažila jsem se rozluštit ty podivné výrazy v jejich tvářích, kdy se nutili do úsměvu a kradmo po mně jukali. Po předlouhém okamžiku - kdy čas téměř kolem mě ztuhl, přimrazil mě na místo - mi došlo že ten výraz, který jsem doposud neznala, je provinilost.
"Všechno bude v pořádku, Wando," šeptl mi Ian.
Vyděšeně jsme se po něm ohlédla, hledala u něho stejný pocit viny. Nenašla jsem ho, našla jsem pouze vzdorně přimhouřené živé oči, které upíral na příchozí.
"K čertu, lidi, co to znamená?" zahulákal nový hlas.
Kyle - jenž navzdory silné vrstvě špíny byl snadno k rozeznání - se dral kolem Jareda a mířil… ke mně.
"Ty dovolíš, aby vám to vykládalo své lži? Copak jste se všichni zcvokli? Nebo to sem přivedlo Hledače? Stali se z vás všech paraziti?"
Řada hlav se zahanbeně sklopila. Jen hrstka jich dál držela bradu vzdorně vzhůru, ramena napřímená: Lily, Heath, Wes… a slaboučký Walter, zrovna on!
"Jen klid, Kyle," pronesl Walter svým křehkým hlasem.
Kyle ho ignoroval. Mířil umanutě přímo ke mně a oči, stejně kobaltově modré, jako měl jeho bratr, mu planuly záští. Nedokázala jsem se však na něho dívat, oči mi stále klouzaly k Jaredovi a snažily se číst v té zamazané tváři.
Melaniina láska mnou protékala jako jezero, které protrhlo hráz, a děsila mě dokonce ještě víc než rozzuřený barbar, který se ke mně rychle blížil.
Do zorného pole mi vstoupil Ian, postavil se přímo přede mě. Natáhla jsem krk do strany, abych viděla na Jareda.
"Věci se změnily, zatímco jsi byl pryč, bratře."
Kyle se zarazil, čelist mu poklesla ohromením. "Takže sem vážně přišli Hledači, Iane?"
"Ona pro nás nepředstavuje nebezpečí."
Kyle zaskřípal zuby a já jsem koutkem oka viděla, jak sahá pro něco do kapsy.
To konečně upoutalo mou pozornost; přikrčila jsem se, očekávala jsem zbraň. Zadrmolila jsem přiškrceným šepotem: "Nestůj mu v cestě, Iane."
Ian na mou prosbu nereagoval. Na okamžik mě zaskočilo vědomí, jak moc se o něho bojím, jak strašně moc nechci, aby se mu něco stalo. Nebyl to ten instinktivní ochranitelský instinkt, ta do morku kostí zadřená potřeba chránit, kterou ve mně probouzel Jamie, či dokonce i Jared. Prostě jsem věděla, že Ian by neměl přijít k úhoně jen proto, že mě chce ochránit.
Kyle zvedl ruku s baterkou, kterou rozsvítil. Namířil ji na Ianův obličej, chvíli ho zkoumal. Ian před ostrým světlem neuhýbal.
"No, a co teď?" vybuchl Kyle, když opět schoval baterku do kapsy. "Parazit nejsi. Jak tě to tedy dostalo?"
"Uklidni se a my ti to vysvětlíme."
"Ne."
To odmítnutí nevyštěkl Kyle, ale Jared za jeho zády. Dívala jsem se, jak se k nám Jared blíží mezi němými diváky. Celou tu dobu mu svíral dlaň Jamie, který se tvářil nechápavě. I přes masku špíny v Jaredově obličeji se mi jeho emoce četly snáz než obvykle. Dokonce ani Melanie, pořád ještě opilá štěstím z jeho návratu, nemohla ten výraz hnusu přehlédnout.
Jeb plýtval energií na nesprávné lidi. Vůbec nesešlo na tom, že Trudy a Lily se mnou mluví, že Ian se postavil mezi mě a vlastního bratra, že Sharon a Maggie proti mně nevystoupily s aktivním nepřátelstvím. Jediný, koho bylo třeba přesvědčit, byl už skálopevně rozhodnutý.
"Nemyslím, že je třeba se uklidňovat," procedil Jared skrz zuby. "Jebe," pokračoval a ani se po starci neohlédl, "dej mi tu pušku."
Po jeho výzvě se rozhostilo tak husté ticho, že jsem přímo cítila, jak se mi bolestivě tlačí do očí.
Ze záblesku, který se mu kmitl v tváři, jsem rázem pochopila, že je konec. Věděla jsem, co teď musím udělat, a Melanie se mnou souhlasila. Co nejtišeji jsem ukročila do strany a maličko ucouvla, aby mě nekrylo Ianovo tělo. Pak jsem zavřela oči.
"Náhodou ji nemám u sebe," zabručel Jeb.
Škvírkou mezi spuštěnými víčky jsem sledovala, jak se Jared prudce obrátil, aby se přesvědčil, že Jeb nelže.
Pak zuřivě zafrkal, až mu hvízdlo v nozdrách. "Dobrá," sykl. Přiblížil se ke mně o další krok. "Ale takhle to bude trvat déle. Bylo by lidštější, kdybys ji rychle našel."
"Prosím tě, Jarede, pojď si nejdřív promluvit!" požádal Ian a pevně se rozkročil, protože předem věděl, jaká bude odpověď.
"Mám dojem, že řečí tady bylo ažaž!" štěkl Jared. "Jeb tohle rozhodnutí nechal na mně a já mám jasno."
Jeb si hlasitě odchrchlal. Jared se k němu pootočil.
"No tak?" naléhal. "Vydal jsi prohlášení."
"Nu, to jo, to je pravda."
Jared se obrátil opět ke mně. "Iane, uhni mi z cesty."
"No, tak počkej přece vteřinku," pokračoval důrazně Jeb. "Pokud si pamatuješ, pravidlo znělo tak, že rozhodnutí je na tom, komu náleží tělo."
Na Jaredově čele zatepala vystouplá žíla. "A?"
"Tak se mi zdá, že tu je ještě někdo, kdo má na to stejné právo jako ty. Možná větší."
Jared nehnutě civěl před sebe a snažil se to tvrzení strávit. Po dlouhé době pochopil a svraštil čelo. Shlédl k chlapci, jenž se ho stále ještě držel za paži.
Z Jamieho obličeje mezitím vyprchala všechna radost; zůstala jen bledost a neskrývané zděšení.
"To nemůžeš, Jarede," zalykal se hoch. "To neuděláš. Wanda je hodná. Je to má kamarádka. A Mel! Co Mel? Nemůžeš zabít Mel! Prosím! Musíš -" nedořekl, zahlcený bolestí a panikou.
Opět jsem zavřela oči a snažila se z mysli si vytěsnit obraz trpícího chlapce. Musela jsem se nadlidsky přemáhat, abych se k němu nevrhla. Silou vůle jsem vypnula svaly a připomínala si, že tak bych mu v nejmenším nepomohla.
"Tak tedy," vykládal Jeb přehnaně bezstarostným tónem, "jak vidíš, Jamie s tebou nesouhlasí. A podle mě má do věci co mluvit stejně jako ty."
Odpověď se neozývala tak dlouho, že jsem to nakonec nevydržela a otevřela jsem oči.
Jared zíral na Jamieho utrápenou a úzkostnou tvář s neskrývaným zděšením.
"Jak jsi to mohl dopustit, Jebe?" zašeptal.
"O tomhle si namouduši musíme promluvit," prohlásil Jeb. "Tak co kdybyste si nejdřív trochu odpočinuli? Taková koupel tě na kus řeči určitě dobře naladí."
Jared probodával starce záštiplným pohledem, v němž se mísilo ohromení i bolest ze zrady. Ten pohled jsem uměla popsat pouze lidskými příměry. César a Brutus, Ježíš a Jidáš.
To nesnesitelné napětí trvalo další předlouhou minutu a nakonec Jared setřásl Jamieho prsty z paže.
"Kyle!" vyštěkl Jared, obrátil se a odrazoval z místnosti.
Kyle se s bratrem rozloučil pokývnutím a vyšel za Jaredem.
Za nimi následovali i ostatní špinaví členové expedice; Paige dál visela Andymu na lokti.
Většina ostatních posluchačů, vlastně všichni, kteří před Jaredem zahanbeně klopili hlavu, mlčky odešli za nimi, a v kuchyni zůstal jen Jamie, Jeb a Ian, a navíc i Trudy, Geoffrey, Heath, Lily, Wes a Walter.
Nikdo nepromluvil dřív, dokud v dálce nedozněly kroky.
"Páni!" vydechl Ian. "To bylo o fous. Chytrý nápad, Jebe."
"V zoufalství je člověk geniální. Ale ještě nemáme vyhráno," odpověděl Jeb.
"Jako bych to nevěděl! Nenechal jsi pušku válet někde na ráně, že ne?"
"Kdepak. Domyslel jsem si, že tohle se semele co nevidět."
"Aspoň že tak."
Jamie se třásl po celém těle; ten demonstrativní odchod mých nepřátel ho rozrušil. Ale právě přítomnost všech, které jsem směla považovat za své přátele, mi dodala sílu přistoupit až k němu. Objal mě kolem pasu a já ho rozechvělýma rukama popleskala po zádech.
"Všechno je dobré," lhala jsem šeptem. "Je to dobré." Uvědomovala jsem si, že i hlupák pozná falešný tón těch slov, a Jamie navíc žádný hlupák nebyl.
"Neublíží ti!" sliboval mi Jamie sevřeným hrdlem, jak bojoval se slzami. "Nedovolím mu to."
"Šššš," chlácholila jsem ho.
Svírala mě hrůza; cítila jsem, že rysy obličeje má ztuhlé děsem. Jared měl pravdu - jak to Jeb jenom mohl dopustit? Kdyby mě zabili hned první den po mém příchodu, ještě předtím, než mě Jamie vůbec uviděl… Nebo aspoň během toho prvního týdne, kdy mě Jared držel na samotce, než jsme se s Jamiem spřátelili… Nebo kdybych mlčela o Melanii… Ale teď bylo pozdě litovat. Pevně jsem to dítě objala.
Melanie prožívala stejné zděšení jako já. Můj nebohý chlapeček!
Já tě varovala, že je nerozum mu všechno povědět, připomněla jsem jí.
Probůh, co by s ním naše smrt provedla?
Byla by to hrůza. Byl by zoufalý a citově zraněný a zlomený…
Melanie mi skočila do řeči. Dost! Já vím, to všechno vím. Ale co s tím můžeme udělat?
Neumřít, myslím.
S Melanií jsme zvážily pravděpodobnost svého přežití a zoufaly si.
Ian pleskl Jamieho do zad; cítila jsem, jak ten jemný úder projel oběma našimi těly.
"Netrap se kvůli tomu, kamaráde," usmál se. "Nejsi v tom sám."
"Jen je to zaskočilo, to je celé," zaslechla jsem za sebou Trudyin alt. "Ale až nám dovolí to vysvětlit, všem bude jasné, že jednáme správně."
"Kyle to nepochopí!" sykl Ian skoro neslyšně.
"Věděli jsme, že k tomu dojde," zamumlal Jeb. "Musíme to prostě nějak přetrpět. Každá bouřka pomine."
"Možná by sis měl zajít pro pušku," navrhla Lily klidně. "Dnešní večer bude hodně dlouhý. Wanda může přespat s Heidi a se mnou…"
"Já bych řekl, že nejlepší bude schovat ji úplně jinde," nesouhlasil Ian. "Co třeba v jižních tunelech? Pohlídám ji, Jebe, pomůžeš mi s tím?"
"U mě ji hledat nebudou." Walterova nabídla byl pouhý šepot. Wes vyhrkl ještě dřív, než Walter promluvil. "Zůstanu s tebou, Iane. Je jich šest."
"Ne!" vymáčkla jsem konečně ze sevřeného hrdla. "Ne. Není to správné. Neměli byste bojovat mezi sebou. Patříte sem všichni. Patříte k sobě. Kvůli mně žádné boje nebudou!"
Odtáhla jsem si Jamieho paže od pasu, a když se bránil, přidržela jsem ho za zápěstí.
"Potřebuju jen chviličku pro sebe," řekla jsem mu bez ohledu na všechny ty oči, upírající se mi do tváře. "Chci být sama." Ohlédla jsem se k Jebovi. "A ty bys měl dostat šanci probrat se všemi tuhle záležitost bez toho, že vás uslyším. Není to správné, radit se o strategii přímo před nepřítelem."
"No tak, takhle nemluv," napomenul mě Jeb.
"Dopřej mi chvilku, abych si to v klidu promyslela, Jebe."
Ucouvla jsem od Jamieho, pustila jeho ruce. Na rameno mi dopadla dlaň a já se přikrčila.
Byl to jenom Ian. "To není dobrý nápad, že by ses tady potulovala úplně sama."
Naklonila jsem se k němu a snažila se ztišit hlas natolik, aby Jamie nerozuměl, co říkám. "Proč ten nevyhnutelný konec odkládat? Později to bude mít složitější nebo lehčí?"
Věděla jsem, že zná odpověď na mou otázku. Proklouzla jsem pod Ianovou paží a tryskem se rozběhla k východu.
"Wando!" křikl za mnou Jamie.
Kdosi ho chvatně umlčel. Za zády jsem neslyšela žádné kroky. Zřejmě pochopili, že nejmoudřejší bude mě pustit.
Chodba byla temná a liduprázdná. Při troše štěstí se mi ve tmě povede doběhnout k okraji sálu se zahradou, aniž by si mě někdo povšiml.
Během celé té doby, kterou jsem tu strávila, jsem ani jedinkrát nenarazila na cestu ven. Zdálo se mi, že se pořád donekonečna vracím do stejného tunelu. Vrtalo mi to hlavou i teď, když jsem se plížila nejtemnějšími kouty jeskynního komplexu. Kde asi je ten východ? A v duchu jsem přemýšlela i o tom, jestli bych dokázala odejít, i kdybych ho našla.
Nenapadal mě jediný důvod pro to, abych utekla. Nelákala mě ani venkovní poušť, ale ani setkání s Hledačkou a mým Patronem, ani můj bývalý život, jenž mi nijak zvlášť neimponoval. Všechno, na čem mi skutečně záleželo, bylo tady. Jamie. A Jared, i když ten mě nakonec zabije. Neuměla jsem si představit, že bych opustila třeba jen jednoho z nich.
A Jeba. Iana. Měla jsem teď přátele. Doktora, Trudy, Lily, Wese, Waltera, Heath. Zvláštní lidé, kteří uměli přehlédnout, co jsem zač, a viděli ve mně něco, co nechtěli zabít. Možná je k tomu vedla jen zvědavost, ale přesto byli ochotni postavit se po mém boku proti pevně semknuté rodině přeživších. Nechápavě jsem vrtěla hlavou a dlaněmi jsem nepřestala hmatat po drsné skále.
Na vzdálené straně jeskyně jsem slyšela ostatní. I kdybych nějak uměla uhodnout správný směr útěku, stejně bych nezamířila jinam než sem. Plížila jsem se tou nejčernější tmou, jakou si jen dokážete představit, a snažila se co nejvíc zrychlit.

25. Kapitola

22. ledna 2014 v 20:31 | Snow |  Hostitel

Otázky

Uběhl další týden, možná dva; sledovat tu čas nebylo zřejmě důležité, nehrál žádnou roli - ale všechno se mi zdálo pořád divnější.
Každý den jsem pracovala po boku lidí, ale ne vždycky s Jebem. Některé dny se mnou byl Ian, jindy Doktor a někdy pouze Jamie. Plela jsem pole, hnětla těsto a drhla pracovní pulty. Nosila jsem vodu, vařila cibulovou polévku, prala prádlo na zadním konci černého bazénku a popálila si ruce při výrobě louhového mýdla. Každý z lidí odváděl svůj díl práce, a protože jsem neměla právo tu být, snažila jsem se pracovat dvojnásob víc než ostatní. Věděla jsem, že místo tady si nemůžu zasloužit žádným způsobem, ale zoufale jsem toužila jim svou přítomnost ulehčit.
Mezitím jsem se o lidech kolem sebe i něco málo dozvěděla, většinou z odposlechu. Znala jsem aspoň jejich jména. Ta žena s karamelovou pokožkou byla Lily a pocházela z Filadelfie. Měla suchý smysl pro humor a se všemi vycházela dobře, protože se nikdy nenaštvala. Mladý muž s černým ježkem byl Wes a často po ní pokukoval, ale podle všeho to nebrala na vědomí. Bylo mu teprve devatenáct a utekl z Eureky ve státě Montana. Ta matka s ospalýma očima byla Lucina a její dva chlapci se jmenovali Isaiah a Freedom; ten druhý, Freedom se narodil s Doktorovou pomocí přímo tady v jeskyni. Tu trojici jsem neviděla moc často. Zdálo se, že i v těch zdejších stísněných prostorách se Lucina snaží udržet děti co nejvíc stranou. Plešatý, rudolící muž byl Geoffrey, Trudyin manžel. Často se zdržoval ve společnosti dalšího postaršího muže jménem Heath, se kterým byli nejlepší kamarádi už od dětství. Všichni tři uprchli před invazí společně. Bledý muž s bílou hřívou se jmenoval Walter. Byl nemocný, ale Doktor netušil, co mu je, protože bez laboratoře a přístrojů ani on neuměl diagnostikovat problém, a stejně by ani neměl léky na jeho léčbu. Jak se příznaky stupňovaly, Doktor začal mít podezření na nějakou formu rakoviny. Trápilo mě to - pohled na člověka, který doopravdy umírá na něco, co by se dalo tak jednoduše vyléčit. Walter se snadno unavil, ale byl pořád veselý. Žena s bíle plavými vlasy a pronikavě tmavýma očima, která toho prvního dne na poli donesla ostatním vodu, byla Heidi. Travis, John, Stanley, Reid, Carol, Violetta, Ruth Ann… Každého z nich jsem znala aspoň jménem. V kolonii bylo celkem třicet pět lidí, ale šest z nich, včetně Jareda, bylo momentálně na loupežné výpravě. Teď tedy v jeskyních bylo dvacet devět lidí a jeden absolutně nevítaný mimozemšťan.
A také jsem se dozvěděla víc o svých sousedech.
Ian a Kyle se dělili o jeskyni v mé chodbě, tu, u které byly skutečné dveře. Původně se Ian přestěhoval k Wesovi do jiné chodby, aby tak vyjádřil nesouhlas s mou přítomností, ale už po dvou nocích se přesunul zase zpátky. I zbylé jeskyně v sousedství zůstaly na čas prázdné. Jeb mi vysvětlil, že jejich obyvatelé mají ze mě strach, což mě pobavilo. Jak se může dvacet devět chřestýšů bát osamělé polní myšky?
Teď se do sousední jeskyně vrátila i Paige; sdílela ji se svým druhem Andym, po jehož přítomnosti truchlila. Lily spala s Heidi v té první jeskyni, za květovaným závěsem; v druhé jeskyni bydlel Heath, to byl ten karton slepený páskou; a Trudy s Geoffreym měli třetí jeskyni, tu s pruhovanou přikrývkou na vchodu. Reid a Violetta byli v jeskyni za mnou a jejich soukromí chránil flekatý a prošlapaný orientální koberec.
Čtvrtá jeskyně v naší chodbě patřila Doktorovi a Sharon a pátá Maggie, ale žádný z těch tří se do ložnice dosud nevrátil.
Doktor se Sharon tvořili pár a Maggie, kdykoliv se vzácně vzmohla na jízlivý vtípek, škádlila Sharon, že kdyby nezaniklo lidstvo, nikdy by nenašla dokonalého muže: každá matka by si po boku své dcery přála Doktora.
Sharon neměla nic společného s dívkou, kterou jsem znala z Melaniiných vzpomínek. Mohla za to ta léta osamělé existence ve společnosti zahořklé Maggie, že se z ní vyklubala křiklavější verze její matky? Ačkoliv její vztah s Doktorem už v tomhle světě existoval před mým příchodem, nezdálo se, že by pod vlivem čerstvé zamilovanosti zjihla, zněžněla.
O délce jejich vztahu jsem věděla od Jamieho; Sharon a Maggie jen výjimečně zapomněly na mou přítomnost v místnosti a mluvily spolu velmi obezřetně. Pořád pro mě představovaly zarytou opozici; byly jediné, kdo mě ignoroval s agresivním nepřátelstvím.
Zeptala jsem se Jamieho, jak se Maggie a Sharon vůbec dostaly až sem; našly Jeba samy, dorazily sem dřív než Jared s Jamiem? Podle všeho dobře pochopil, na co se ptám ve skutečnosti: jestli Melaniin pokus je najít byl naprosto zbytečný?
Jamie odpověděl záporně. Když mu Jared ukázal Melaniin poslední vzkaz s vysvětlením, že odešla, chvíli trvalo, než opět našel ztracenou řeč. Z tváře jsem mu zřetelně vyčetla, jak je to zasáhlo, a sami se vydali hledat Sharon. Maggie se pak Jareda dotýkala hrotem starožitného meče po celou dobu, co jí to vysvětloval; vyvázl jen o fous.
Maggie a Jaredovi netrvalo dlouho a společně vyluštili Jebovu tajenku. Všichni čtyři pak dorazili do jeskyní ještě dřív, než jsem se z Chicaga přesunula do San Diega.
Když jsme s Jamiem teď mluvili o Melanii, bylo to snazší, než by se dalo čekat. Vždycky se těch rozhovorů nějak zúčastnila - zaháněla jeho bolest, zmírňovala můj pocit trapnosti - ačkoliv sama hovořila pramálo. Se mnou už mluvila jen zřídkakdy, a pokud, tak tlumeně; občas jsem si nebyla jistá, jestli slyším ji nebo svou vlastní představu toho, co by říct mohla. Ale kvůli Jamiemu se snažila. Pokud jsem ji vůbec ještě zaslechla, bylo to vždycky jen v jeho přítomnosti. A i když mlčela, stejně jsme její přítomnost oba cítili.
"Proč je teď Melanie tak tichá?" zeptal se mě Jamie jednou pozdě večer. Výjimečně ze mě netahal další informace o Pavoucích a Ochutnávačích Ohně. Oba jsme byli unavení, protože jsme celý den tahali ze země mrkev. Záda jsem měla bolestivě ztuhlá jako v křeči.
"Mluvení je pro ni obtížné. Vyžaduje od ní mnohem víc námahy než ode mě či od tebe. A ona vlastně nemá nic, co by potřebovala říct tak naléhavě."
"Co vůbec pořád dělá?"
"Asi poslouchá. Po pravdě, nevím."
"A ty ji teď slyšíš?"
"Ne."
Zívla jsem a Jamie mlčel. Domnívala jsem se, že usnul. Ani mně k tomu moc nechybělo.
"Myslíš, že odejde? Jako, nadobro?" zašeptal nečekaně Jamie. Na posledním slově se mu zadrhl hlas.
Nebyla jsem lhář, ale i kdybych byla, Jamiemu bych lhát asi nedokázala. Snažila jsem se nemyslet na to, co mi sdělovaly moje city k němu. Protože znamenalo, že největší lásku mých devíti životů, moje první skutečné vědomí rodiny, mateřského pudu, vyvolala forma mimozemského života? Honem jsem si zakázala na to myslet.
"Nevím," odpověděla jsem. A pak, protože jsem řekla pravdu, jsem ještě dodala: "Doufám, že ne."
"Máš Melanii ráda stejně jako mě? A taky jsi ji dřív nenáviděla, jako ona tebe?"
"Mám ji ráda jinak než tebe. A já k ní vlastně nikdy necítila skutečnou nenávist, dokonce ani na začátku ne. Hrozně jsem se jí bála a zlobila jsem se na ni, protože její vinou jsem nemohla být stejná jako ostatní. Ale odjakživa jsem obdivovala její sílu; Melanie je ta nejsilnější bytost, jakou jsem kdy poznala."
Jamie vyprskl smíchy. "Ty ses bála Melanie?"
"Ty nevěříš, že z tvé sestry by mohl jít strach? Vzpomeň si, jak jsi v kaňonu zabloudil moc daleko, a když ses domů vrátil dávno po setmění, ztropila zuřivý výstup, a to rovnou před Jaredem?"
Jamie se při té vzpomínce rozesmál. Potěšilo mě to, protože jsem jeho pozornost odvedla od té první, bolestné otázky.
Byla jsem odhodlaná udržet se všemi svými novými druhy příměří, a to za každou cenu. Věřila jsem, že bych pro to byla schopná udělat první poslední, ať by to byla dřina, nebo nějaký odporný úkol, ale ukázalo se, že jsem se mýlila.
"Tak jsem přemýšlel," prohodil Jeb jednoho dne, asi tak dva týdny poté, co se všichni "zklidnili".
Tahle Jebova fráze mi začínala brnkat na nervy.
"Vzpomínáš, co jsem říkal? Že bys tu mohla kapku učit?"
Stroze jsem potvrdila: "Ano."
"No, a co na to říkáš?"
Nemusela jsem si to dlouho promýšlet. "Ne."
Při té odmítavé odpovědi mě nečekaně zaplavily výčitky svědomí. Ještě nikdy předtím jsem se Poslání nevzepřela. Bylo by to hrozně sobecké. Ovšem v tomhle případě šlo o něco jiného. Duše by po mně nikdy nežádaly něco tak jasně sebevražedného.
Zamračil se na mě, svraštil chlupaté obočí, až se navzájem dotýkalo.
"Jen si představ, jak by se to zamlouvalo Sharon?" namítla jsem rozvážně. Byl to jenom jeden z mých argumentů, i když zřejmě nejpádnější.
Pořád zamračeně zvažoval můj postoj.
"Všem by to prospělo," zahučel.
Odfrkla jsem si. "Prospělo by to všem? K tomu stačí mě zastřelit!"
"Wando, jednáš krátkozrace," namítal Jeb vážně, jako by moje odpověď stála za úvahu. "Zkrátka, nabízí se nám tady naprosto unikátní šance se vzdělávat. Bylo by škoda ji propást."
"Opravdu nevěřím, že by se ode mě chtěl někdo učit. Ráda vyprávím tobě nebo Jamiemu…"
"Ale na tom přece nesejde, jestli to chtějí nebo nechtějí," nedal se zviklat Jeb, "hlavně pokud je to pro ně dobré. Málokdo si dobrovolně vybere brokolici místo čokolády. Prostě, měli by o vesmíru vědět co nejvíc - o nových obyvatelích naší planety ani nemluvě."
"Ale k čemu jim to bude platné, Jebe? Myslíš snad, že znám tajemství, jak duše zničit? Jak odvrátit směr přílivu? Jebe, tohle už je dávno rozhodnuto."
"Nic není rozhodnuto, dokud jsme tady ještě my," zazubil se na mě a já poznala, že mě jenom škádlí. "Nečekám, že se z tebe vyklube zrádce a dáš nám k dispozici nějakou super zbraň. Jen by bylo správné, abychom všichni věděli víc o světě, ve kterém žijeme."
Při slově zrádce jsem sebou trhla. "Žádnou zbraň bych vám dát nemohla, i kdybych chtěla, Jebe. Nemáme žádnou výraznou slabinu, žádnou Achillovu patu. Ve vesmíru neexistují žádní naši odvěcí nepřátelé, co by vám mohli přiletět na pomoc, žádné viry, které by napadly jenom nás a vás ušetřily."
"Hlavně se uklidni." Jeb mě laškovně popleskal po paži. "Možná by ses divila. Už jsem ti říkal, že to je tady dost nudné. Lidi by o tvé historky mohli stát víc, než bys věřila."
Bylo mi jasné, že Jeb s tím nedá pokoj. Copak ten někdy dokáže uznat prohru? To těžko.
Při jídle jsem obvykle sedávala s Jebem a Jamiem, pokud ten nebyl ve škole nebo zaměstnaný něčím jiným. Ian pokaždé seděl někde poblíž, ale ne přímo s námi společně. Ještě jsem si tak docela nenavykla, že se jmenoval do role mého ochránce. Připadalo mi to až příliš krásné a právě z toho důvodu, aspoň podle logiky lidské filozofie, určitě nepravdivé.
Pár dní nato, co jsem odmítla Jebovu žádost učit lidi "protože by jim to prospělo", si ke mně u večeře přisedl Doktor.
Sharon zůstala, kde byla, v koutě co nejvíc vzdáleném od mého obvyklého místa. Dnes tu byla sama, bez matky. Když ke mně Doktor mířil, ani se po něm neohlédla. Zářivé vlasy měla vyčesané vysoko do uzlu, takže jsme viděla, že šíji drží strnule a k tomu prkenně, a nešťastně hrbí ramena. Při tom pohledu jsem dostala chuť okamžitě utéct, nečekat na Doktora, ať už mi chce říct cokoliv, jen aby mě nikdo nemohl podezírat, že jsme spiklenci.
Ale Jamie byl se mnou a sotva v mých očích zahlédl ten známý zpanikařený výraz, vzal mě za ruku. Postupně si vypěstoval neomylnou schopnost vytušit, kdy se začnu chovat divně. S povzdechem jsem zůstala sedět. Možná jsem si měla dělat větší starosti kvůli tomu, že ochotně otročím jeho dětským přáním.
"Jakpak se vede?" prohodil Doktor ležérně a přisedl si k pultu hned vedle mě.
Ian, sedící jen pár kroků od nás, se vsedě pootočil, aby to vypadalo, že patří k naší skupince.
Pokrčila jsem rameny.
"Dnes jsme vařili polívku!" oznámil Jamie. "Ještě teď mě štípou oči."
Doktor ukázal svítivě červené ruce. "Mýdlo."
Jamie se zasmál. "Vyhrál jsi."
Doktor se žertovně uklonil a pak se obrátil ke mně. "Wando, měl bych na tebe otázku…" Nedořekl.
Povytáhla jsem obočí.
"Zkrátka, zajímalo by mě… Ze všech různých planet, které jsi poznala, která rasa je fyzicky nejbližší lidstvu?"
Udivilo mě to. "Proč?"
"Prostě jsem normálně staromódně zvědavý. Asi to bude tím, že jsem přemýšlel nad vašimi Léčiteli… Kde vzali ty schopnosti a znalosti léčit, a ne jenom potlačit příznaky, jak jsi říkala?" Doktor mluvil hlasitěji, než bylo nezbytné, jeho mírný hlas se nesl dál než obvykle. Několik lidí vzhlédlo - Trudy a Geoffrey, Lily, Walter…
Objala jsem sama sebe zkříženými pažemi, abych zabírala co nejmíň místa. "Tohle jsou dvě různé otázky," zamumlala jsem.
Doktor jen s úsměvem mávl rukou na znamení, ať pokračuju.
Jamie mi stiskl prsty.
Povzdechla jsem si. "Nejspíš Medvědi na Mlžné planetě, myslím."
"Tam, co jsou Drápatci?" šeptl Jamie.
Přikývla jsem.
"V čem jsou podobní?" naléhal Doktor.
Zvedla jsem oči ke stropu, protože jsem v tom vytušila Jebův vliv, ale pokračovala jsem: "Savcům se podobají v mnoha směrech. Mají srst, jsou teplokrevní. Jejich krev není úplně totožná s tou vaší, ale v podstatě plní stejnou funkci. Cítí podobné emoce, stejnou potřebu společenských kontaktů a tvůrčích nápadů…"
"Tvůrčích?" Doktor se fascinovaně předklonil - nebo ten zájem předstíral? "Jak to?"
Podívala jsem se na Jamieho. "Ty to víš. Co kdybys to Doktorovi vysvětlil?"
"Třeba to popletu."
"Nepopleteš."
Ohlédl jsem se po Doktorovi, který přikývl.
"No, zkrátka, oni mají naprosto senzační ruce!" vychrlil James nadšeně, ani se nemusel rozmýšlet. "Něco jako dvojitý kloub - můžou je ohýbat oběma směry." Napjal prsty, jako by se je pokusil ohnout dozadu. "Jedna strana je měkká jako moje dlaň, ale druhá je jako žiletky! Vyřezávají z ledu - dělají ledové sochy! Budují města křišťálových hradů, které nikdy neroztajou! Je to nádhera, viď, Wando?" hledal u mě potvrzení.
Přikývla jsem. "Jsou schopni vnímat různá barevná spektra - led tvoří samé duhy. Na svoje města jsou patřičně hrdí a ustavičně se snaží je ještě zkrášlit. Znala jsem jednoho Medvěda, kterému jsme říkali… no, znamenalo to něco jako Třpytivý tkadlec, ale v tamním jazyce to zní líp, protože led jako by sám věděl, jak se má vytvarovat podle jeho snů. Jednou jsem se s ním setkala a prohlédla si jeho díla. Je to jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek."
"Oni mají sny?" vyptával se Ian mírně.
Suše jsem se usmála. "Ne tak živé jako lidé."
"Jak ale vaši Léčitelé získávají znalosti o fyziologii nového druhu? Na naši planetu přišli připraveni. Viděl jsem, jak to začalo - viděl jsem smrtelně nemocné pacienty, jak odcházejí z nemocnice úplně v pořádku…" Doktor svraštil čelo. Vetřelce nenáviděl jako všichni ostatní, ale na rozdíl od jiných jim i záviděl.
Nechtělo se mi odpovědět. Tou dobou už nás poslouchali všichni, a teď už nešlo o hezkou pohádku o Medvědech tesajících ledové sochy. Tohle byl příběh jejich porážky.
Doktor zachmuřeně vyčkával.
"Oni… brali vzorky," zamumlala jsem.
Ian se zazubil na důkaz, že rozumí. "Únosy mimozemšťany."
Nepodívala jsem se na něho.
Doktor našpulil rty. "To zní logicky."
Ticho v místnosti mi připomnělo mlčení, jaké jsem tu zažila poprvé.
"Odkud pochází tvoje rasa?" zajímal se Doktor. "Nezapomněla jsi to? Chci říct, víš, jak se vyvinul váš druh?"
"Planeta Zdroj," přikývla jsem. "Ještě pořád tam žijeme. Tam jsem se… narodila."
"Je to dost výjimečné," dodal Jamie. "Potkat někoho ze Zdroje je dost vzácnost, viď? Většina duší se tam snaží zůstat, nemám pravdu, Wando?" Ani nečekal na odpověď. Už jsem začala litovat, že každý večer tak důkladně odpovídám na jeho otázky. "Takže když se někdo odstěhuje, stane se z něho něco jako… skoro celebrita? Nebo jako člen královský rodiny."
Cítila jsem, jak mi zrudly tváře.
"Je to bezvadné místo," pokračoval Jamie. "Hodně mraků, poskládaných na sebe ze spousty pestrobarevných vrstev. Je to jediná planeta, kde duše může hodně dlouho přežít i mimo hostitele. A hostitelé na planetě Zdroj jsou fakt krásní, mají taková jako křídla a spoustu tykadel a obrovské stříbrné oči."
Doktor seděl v předklonu, obličej zabořený do dlaní. "Pamatují si, jak se vůbec vyvinul vztah mezi hostitelem a parazitem? Jak ta kolonizace vůbec začala?"
Jamie se po mně ohlédl a pokrčil rameny.
"Takoví jsme byli odjakživa," odpověděla jsem zvolna, pořád ještě neochotně. "Každopádně od dob, kdy jsme začali být dost inteligentní, abychom si sebe sami uvědomovali. Objevily nás jiné rasy - Supové, jak jsme je pojmenovali, ale spíš kvůli jejich povaze než vzhledu. Oni byli…. nelaskaví. Pak jsme zjistili, že do nich můžeme vniknout stejně jako do svých původních hostitelů. A jakmile jsme je ovládli, využili jsme jejich technologii. Nejdřív jsme obsadili jejich planetu a pak je následovali na Dračí planetu a na Letní svět; nádherná místa, kde se Supové nechovali hezky. Zahájili jsme kolonizaci, protože naši hostitelé se rozmnožovali mnohem pomaleji než my a žili jen po velmi krátkou dobu. Začali jsme s průzkumem vzdálenějšího vesmíru…"
Odmlčela jsem se; náhle mi došlo, že mi do tváře hledí mnoho očí. Jen Sharon se vytrvale dívala stranou.
"Vyprávíš o tom, skoro jako bys u toho byla," poznamenal Ian tiše. "Jak je to dlouho, co se to odehrálo?"
"Poté, co tady žili dinosauři, ale předtím, než jste se tady objevili vy. Já osobně u toho nebyla, ale pamatuju si, co mi ze svých vzpomínek vyprávěla matka matčiny matky."
"Jak jsi stará?" zajímal se Ian. Dychtivě se ke mně nakláněl s pronikavým pohledem v modrých očích.
"V pozemských rocích to nevím."
"Aspoň odhadem?" naléhal.
"Tisíce let, možná," pokrčila jsem rameny. "Během doby strávené v hibernaci jsem přestala roky počítat."
Ian se opět napřímil, ohromený.
"Páni, hodně stará!" vydechl Jamie.
"Ovšem když se to vezme reálně, jsem mladší než ty," zamumlala jsem na něho. "Není mi ani rok. Pořád si připadám jako dítě."
Koutky Jamieho úst se povytáhly nahoru. Líbila se mu představa, že je dospělejší než já.
"A jak je to s procesem stárnutí tvé vlastní rasy?" zajímal se Doktor. "S vaší přirozenou délkou života?"
"Žádná délka nás neomezuje," přiznala jsem. "Dokud máme zdravého hostitele, můžeme žít navěky."
Od stěn jeskyně se začalo odrážet tiché mumlání. Rozhněvané? Zhnusené? Těžko říct. Svitlo mi, že to nebyla moudrá odpověď. Pochopila jsem, co to pro ně znamená.
"Senzace!" To přidušené vzteklé slůvko zaznělo od Sharon, i když se neohlédla.
Jamie mi stiskl ruku, protože z očí mi opět vyčetl touhu utéct. Tentokrát jsem dlaň jemně uvolnila.
"Už nemám hlad," šeptla jsem, i když moje porce chleba ležela na pultě přede mnou téměř netknutá. Seskočila jsem se sedadla a těsně podél zdi jsem prchala pryč.
Jamie se mi držel těsně v patách. Dohonil mě v sále se zahradou a podal mi zbytek mého chleba.
"Bylo to hrozně zajímavé, čestně!" ujišťoval mě. "Myslím, že to fakt nikoho nerozhodilo."
"Jeb k tomu Doktora navedl, viď?"
"Vyprávíš pěkné příběhy. Jakmile to ostatní zjistí, budou tě chtít poslouchat. Stejně jako já a Jeb."
"A co když vyprávět nechci?"
Jamie svraštil čelo. "No, pak… bys to dělat neměla. Ale myslím, že vyprávět příběhy mně ti nevadí."
"To je něco jiného. Ty mě máš rád." Klidně jsem mohla říct na rovinu: Ty mě nechceš zabít, ale mohlo by ho to rozrušit.
"Jen co tě lidi poznají blíž, všichni tě budou mít taky rádi. Ian a Doktor už mají."
"Ian a Doktor mě rádi nemají, Jamie. Jsou jen morbidně zvědaví."
"Mají."
"Ugrrr!" zasténala jsem. Mezitím jsme došli do své ložnice. Odstrčila jsem zástěnu a vrhla se na matraci. Jamie se mnohem pomaleji spustil vedle mě a objal si pokrčená kolena.
"Nezlob se," zaprosil. "Jeb to myslí dobře."
Znovu jsem zavrčela.
"Nebude to tak hrozné."
"Doktor se mě bude vyptávat pokaždé, když se objevím v kuchyni, že mám pravdu?"
Jamie plaše přikývl. "Nebo Ian. Nebo Jeb."
"Nebo ty."
"Všichni to chceme vědět."
S povzdechem jsem se překulila na břicho. "A to si Jeb prosadí svou úplně pokaždé?"
Jamie se na okamžik zamyslel a pak přikývl. "Jo, tak nějak to bude."
Ukousla jsem si velký kus chleba. Když jsem ho rozžvýkala a spolkla, prohlásila jsem: "Myslím, že odteď budu jíst tady."
"Ian se tě bude zítra vyptávat, až budete spolu plít špenát. Jeb ho k tomu nenutí - on chce sám."
"No, to je úžasné."
"Ta jízlivost ti docela jde. Myslel jsem, že paraziti - chci říct, duše - nesnášejí negativní humor. Jen samé šťastné řečičky."
"Jo, hochu, duše se tady učí sakra rychle."
Jamie vyprskl smíchy a pak mě vzal za ruku. "Ale nehnusíš si to tady, viď? Nejsi utrápená, že ne?"
Z velkých čokoládových očí mu hleděly obavy.
Přitiskla jsem si jeho ruku k tváři. "Je mi dobře," řekla jsem a v tu chvíli to byla absolutní pravda.

24. Kapitola

21. ledna 2014 v 22:38 | Snow |  Hostitel

Tolerance

Musela jsem uznat, že nevoním.
Už jsem ztratila pojem, kolik dní jsem tu strávila. Víc než týden? Nebo dva? - ale celou dobu jsem se potila do stejného oblečení, ve kterém jsem vyrazila na svou katastrofickou výpravu do pouště. Na bavlněné košili mi zaschlo tolik soli, že tvrdě zvarhánkovatěla jako tahací harmonika. Původně byla světle žlutá, ale teď byla flekatá a měla na sobě tmavě rudý vzor v barvě hlíny, jež kryla podlahu jeskyní. Krátké vlasy jsem měla natužené pískem a potem; cítila jsem, že mi trčí kolem hlavy zběsile do všech stran a nahoře do hřebenu jak kohoutovi. Svůj obličej jsem neviděla už hezky dlouho, ale představovala jsem si ho ve dvou odstínech rudé: hlíny z jeskyně a hojících se podlitin.
Z toho důvodu nebylo těžké pochopit Jebovu narážku - ano, nutně jsem potřebovala koupel. A taky se převléknout do čistého, aby ta koupel vůbec měla smysl. Jeb mi nabídl pár kousků Jamieho oblečení, abych měla co na sebe, než moje šaty uschnou, ale nechtěla jsem chlapci zničit těch pár kousků šatstva tím, že je vytáhnu. Naštěstí mi nezkusil nabízet nic z Jaredových věcí. Nakonec jsem skončila s Jebovou starou, ale čistou flanelovou košilí s utrženými rukávy a vyrudlými děravými tepláky ustřiženými pod koleny, o něž zřejmě už celé měsíce nikdo neměl zájem. Nesla jsem je přehozené přes loket a v ruce jsem svírala smrdutou a neforemnou hroudu hmoty - podle Jeba domácí kaktusové mýdlo. Šla jsem za starcem do jeskyně se dvěma říčkami.
Opět jsme nebyli sami a stejně jako předtím jsem cítila zklamání. Tři muži a jedna žena - ta s šedohnědým copem - nabírali z malé říčky vodu do věder. Ze sousední jeskyně, která sloužila jako koupelna, se rozléhalo šplouchání a smích.
"Prostě jen počkáme, až na nás přijde řada," vysvětlil Jeb.
Opřel se o stěnu. Stála jsem toporně vedle něho, a i když jsem civěla do černého horkého proudu, který probleskoval v dírách v pórovité podlaze, s nepříjemným pocitem jsem si uvědomovala, že se na mě upírají čtyři páry očí.
Po chvilce se z druhé jeskyně vynořily tři ženy, jimž z mokrých vlasů kapala voda na záda košil: ta sportovní žena s karamelovou pokožkou, plavovláska, kterou jsem viděla poprvé, a Melaniina sestřenice Sharon. Smích je přešel v té chvíli, co nás zahlédly.
"Hezké odpoledne přeju, dámy," zvedl Jeb prsty k čelu, jako by chtěl smeknout neexistující klobouk.
"Jebe," kývla karamelová žena stručně.
Sharon a druhá dívka nás ignorovaly.
"Tak fajn, Wando," oslovil mě Jeb, když odešli. "Máš teď koupel jen pro sebe."
Ponuře jsem po něm koukla a pak opatrně zamířila do černé jeskyně.
Snažila jsem se rozpomenout, jak vypadá podlaha - byla jsem si jistá, že od vody mě dělí ještě pár kroků. Zula jsem si střevíce, abych vodu ucítila hned prsty na nohou.
Byla příšerná tma. Vzpomněla jsem si, že voda v bazénku připomínala inkoust, takže se nedalo ani tušit, co číhá pod neprůhlednou hladinou. Zamrazilo mě v zádech. Ovšem čím déle budu váhat, tím déle tu budu muset zůstat, takže jsem čisté oblečení položila k botám a s páchnoucím mýdlem v ruce jsem se opatrně došourala až k okraji bazénku.
V porovnání s horkým, vlhkým vzduchem v jeskyňce mi voda připadala chladná. Byla příjemná, což sice nezaplašilo strach, ale přesto jsem si ten pocit vychutnávala. Už strašně dlouho jsem necítila něco tak osvěžujícího. Pořád v tom propoceném oblečení jsem se vbrodila do vody až po pás hluboko. Kolem kotníků se mi těsně nad dnem řinul rychlý proud. Potěšilo mě, že to není stojatá voda, protože bych ji svou špínou zaneřádila.
Přidřepla jsem, až mi inkoust vystoupil k ramenům. Začala jsem si hrubým mýdlem přejíždět po oblečení, protože jsem usoudila, že tak je nejsnáze vyperu. Kde mi mýdlo zavadilo o kůži, mírně pálilo.
Pak jsem si namydlené šaty vysvlékla a vydrhla je pod vodou; máchala jsem je tak dlouho, až v nich nemohla zůstat ani kapka potu a slz, vyždímala je a položila na místo, kde jsem tušila svoje boty.
Mýdlo mě teď na kůži pálilo trochu víc než předtím, ale vydržela jsem to, protože to znamenalo, že zase budu čistá. Když jsem skončila s mydlením, měla jsem husí kůži a hlavu jako opařenou. Místa s modřinami byla citlivější, bylo znát, že se ještě nezahojily úplně. S úlevou jsem to žíravé mýdlo položila na kámen a oplachovala se skoro stejně dlouho, jako jsem předtím máchala šaty.
S podivnou směsicí úlevy a lítosti jsem se s cákáním dobrodila na břeh. Voda byla úžasně příjemná i čistá, třebaže podrážděná kůže nepříjemně pálila. Ve tmě jsem nahmátla čisté oblečení, honem se do něho nasoukala a vymáčenými chodidly vklouzla do bot. Jednou rukou jsem zvedla vyprané šaty a dvěma prsty opatrně uchopila mýdlo.
Když jsem se vynořila před Jebem, při pohledu na mýdlo se zasmál.
"Krapet to štípe, co? Ale časem ten problém vyřešíme."
Podebral si cíp košile a mýdlo uchopil přes látku.
Neodpověděla jsem, protože jsme nebyli sami; za Jebem mlčky čekala fronta pěti lidí, všichni z pole, kde jsme pracovali.
První v řadě stál Ian.
"Vypadáš líp," řekl mi, ale z jeho hlasu jsem nepoznala, jestli ho to překvapilo nebo naštvalo.
Zvedl paži a dlouhé bílé prsty natáhl blíž k mému krku. Ucukla jsem a ruka mu opět klesla.
"Za to se omlouvám," zamumlal.
Myslí to, že mě právě vylekal, nebo že mi na hrdle způsobil podlitiny? Neuměla jsem si představit, že by se omlouval za to, že se mě pokusil zabít. Ale jistě nepřestal po mé smrti toužit ani teď. Ptát jsem se na to nehodlala. Zamířila jsem pryč a Jeb mě dohonil.
"Tak co, dnešek nebyl vůbec špatný," prohodil po chvíli Jeb v tmavém tunelu.
"Nebyl špatný," zamumlala jsem. Koneckonců, nezavraždili mě. To bylo samozřejmě plus.
"Zítřek bude ještě lepší," sliboval. "Sázení jsem měl odjakživa rád. Víš, jak se ta na pohled mrtvá semínka probouzejí k životu, to je hotový zázrak. Hned mám pocit, že i v tak vrásčitém dědkovi, jako jsem já, zbývá ještě hodně síly. I kdyby měla posloužit jen jako hnojivo." Jeb se zachechtal vlastnímu vtípku.
Když jsme došli do velké ústřední jeskyně, Jeb mě uchopil za loket a směroval mě na východ.
"Hlavně mi nezkoušej namluvit, že po tom kopání nemáš hlad," broukl. "Nikdo ti nebude nosit jídlo až do postele. Budeš jíst současně s ostatními."
Se sklopenou hlavou jsem se ušklíbla, ale nechala jsem se odvést do kuchyně.
Nakonec bylo jen dobře, že k jídlu jsme dostávali pořád totéž, protože i kdyby se náhle objevily hovězí medailonky nebo sáček čipsů, asi bych jejich chuť stejně nevnímala. Musela jsem sebrat všechny své síly, abych vůbec polkla sliny, když mě v kuchyni opět přivítalo mrtvé ticho. Nebylo tam zvlášť moc lidí, jen asi deset se jich opíralo o pulty a žvýkalo tuhý chleba, který zapíjeli řídkou polévkou. Opět jsem ale umlčela veškerý hovor. V duchu jsem si kladla otázku, jak dlouho to potrvá.
Odpověď zněla: přesně čtyři dny.
A stejně dlouho mi trvalo pochopit, co Jeb vlastně sleduje, jaká motivace pohání jeho střídání rolí zdvořilého hostitele a mrzoutského biřice.
Den strávený rytím vystřídal den věnovaný osetí a zavlažení stejného pole. Tentokrát se mnou pracovala skupina jiných lidí. Domyslela jsem si, že pokud jde o pracovní povinnosti, lidé takzvaně rotují a střídají se v nich. V nové skupině byla i Maggie a žena s karamelovou pokožkou, ale tu jsem neznala jménem. Lidé pracovali většinou mlčky. Ticho mi připadalo nepřirozené - protest vůči mé přítomnosti.
Ian s námi pracoval, i když jasně nebyla jeho směna, a to mě tady rozrušovalo.
Opět jsem musela jíst v kuchyni. Byl tam Jamie a zabránil tomu, aby v místnosti vládlo naprosté ticho. Věděla jsem, že je dost vnímavý, aby si všiml trapného ticha, ale zřejmě se rozhodl ho záměrně ignorovat a tvářil se, jako by Jeb a já jsme byli jediní lidé v celé místnosti. Vykládal o učení v Sharonině třídě, svěřil se, že si zavařil průšvih mluvením, když nebyl na řadě, a stěžoval si, že za trest dostal úkoly navíc. Jeb ho nepříliš přesvědčivě pokáral. Oběma se dařilo chovat se skoro normálně. Já ale hrát neuměla. Když se mě Jamie zeptal, co jsem od rána dělala, dokázala jsem jen upřeně civět do jídla a mumlat jednoslabičné odpovědi. Nejspíš mu to bylo líto, ale nenaléhal.
Zato večer to bylo úplně jinak - nutil mě vyprávět tak dlouho, dokud jsem neprosila, ať mě konečně nechá usnout. Jamie se do své ložnice vrátil už oficiálně, zabral Jaredovu polovičku postele a nedal jinak, než že já musím spát na té jeho. Takhle si to ostatně pamatovala i Melanie, která s tím uspořádáním souhlasila.
A Jeb také. "Aspoň mi to ušetří starosti s hledáním hlídače. Drž pušku u sebe a hlavně na ni nezapomínej," poučoval Jamieho.
Opět jsem zkusila protestovat, ale stařec i hoch mě nebrali vážně. Jamie tedy spal s puškou u opačného boku, než jsem ležela já, a mě to děsilo a pronásledovalo strašidelnými sny.
Třetí den na mě vyšla práce v kuchyni. Jeb mě naučil hníst hrubé chlebové těsto. Nejdříve se nechalo nakynout ve velkých bochnících a později bylo třeba živit oheň pod velkou kamennou pecí - to když se venku setmělo natolik, aby nás neprozradil kouř.
Uprostřed odpoledne Jeb odešel.
"Donesu ještě nějakou mouku," zamumlal a přitom si pohrával s popruhem pušky, zavěšené u pasu.
Tři mlčící ženy, které hnětly těsto spolu s námi, ani nevzhlédly. Byla jsem až po lokty ponořená do lepkavé hmoty, ale hned jsem ji ze sebe začala seškrabovat, abych mohla s ním.
Jeb se zazubil, hodil pohledem po ženách, jež se na nás nedívaly, a zavrtěl hlavou. Pak se obrátil a zmizel dřív, než jsem se stihla osvobodit.
Ztuhla jsem, bála se i nadechnout. Zírala jsem na ty tři ženy - mladou plavovlásku z koupací jeskyně, ženu s šedohnědým copem a matku s těžkými víčky - a čekala, kdy jim dojde, že teď mě můžou zabít. Žádný Jeb, žádná puška, ruce jsem měla uvězněné v těstě - nic je nemohlo zastavit.
Ale ženy dál zpracovávaly a tvarovaly těsto, jako by si tu do očí bijící pravdu vůbec neuvědomily. Po dlouhém, bezdechém čekání jsem se opět pustila do práce. Moje nehybnost by je nejspíš na situaci upozornila dřív, než když jsem se dál věnovala těstu.
Jeb byl pryč snad celou věčnost. Možná chtěl původně říct, že jde namlít víc mouky. Jinak se ta jeho nekonečná nepřítomnost nedala vysvětlit.
"No, to ti to trvalo," broukla žena s šedohnědým copem, když se vrátil, čímž mi potvrdila, že se mi to nezdálo.
Jeb spustil s temným žuchnutím na podlahu těžký jutový pytel. "Je to spousta mouky. Zkus si to nést sama, Trudy."
Trudy jen pohrdavě frkla. "No jasně, proto jsi musel každou chvíli odpočívat."
Jeb se na ni usmál. "To si teda piš."
Moje srdce, které sebou po celý ten rozhovor mlátilo jak vyplašený pták, se zpomalilo do klidnějšího rytmu.
Další den jsme čistili zrcadla v místnosti, v níž bylo kukuřičné pole. Jeb mi vysvětlil, že to dělávají pravidelně, protože vlhký vzduch a prach je olepí matnou vrstvou, takže pak neodrážejí dost světla pro rostliny. Na rozvrzaný dřevěný žebřík vylezl Ian, který s námi opět pracoval, zatímco já s Jebem jsme dole podpírali žebřík. Vzhledem k Ianově váze a chatrnému, podomácky vyrobenému žebříku to byla hrozná dřina. Paže jsem večer měla zesláblé a bolavé.
Až když jsme skončili a mířili do kuchyně, všimla jsem si, že Jeb u sebe nemá obvyklou pušku.
Hlasitě jsem vyjekla, kolena se mi podlomila jak vylekanému hříběti a jako bych vrostla do země.
"Copak se stalo, Wando?" optal se Jeb až moc nevinně.
Asi bych odpověděla, kdyby hned vedle něho nestál Ian a jiskřivýma modrýma očima zaujatě nesledoval moje divné chování.
Nakonec jsem tedy na Jeba jen upřela pohled plný ohromení a výčitek a pak jsem pomalu dál šla po jeho boku a vrtěla jsem hlavou. Jeb se pochechtával.
"Co ji to popadlo?" zeptal se Ian Jeba polohlasem, jako bych byla hluchá.
"Vím já?" opáčil Jeb; lhal tak, jak to dokážou jen lidi, plynně a přesvědčivě.
Byl dobrý lhář a mne napadlo, jestli dnes nepřišel bez pušky a jestli mě včera nenechal o samotě ve společnosti lidí jediné proto, že usiloval o mou smrt bez toho, že by se s ní špinil vlastnoručně. Že bych si namlouvala i to jeho přátelství? Další lež?
Už čtvrtý den jsem jedla v kuchyni.
Jeb, Ian a já jsme vešli do dlouhé, horké jeskyně - do davu, který tlumeně probíral události dne - a nic se nestalo.
Nestalo se nic.
Žádné náhlé ticho. Nikdo se nezarazil, aby se po mně nenávistně ohlédl. Jako by si nás nikdo nevšímal.
Jeb mě postrčil k prázdnému pultu a šel pro tři porce chleba. Ian okouněl vedle mě a ledabyle se obrátil k dívce, kterou měl z druhé strany. Byla to ta mladá plavovláska; oslovoval ji jako Paige.
"Jak to jde? Zvládáš to bez Andyho?" vyptával se jí.
"Byla bych v pohodě, kdybych si nemusela dělat tolik starostí," svěřila se a skousla si ret.
"Co nevidět se vrátí," ujišťoval ji Ian. "Jared bez výjimky přivede domů všechny. Je geniální. Od chvíle, co se objevil, nemáme žádné nehody, žádné problémy. Andy bude v pořádku."
Zmínkou o Jaredovi probudil můj zájem - a zavrtěla se i Melanie, jež během posledních dnů skoro pořád dřímala - ale Ian nic dalšího už nedodal. Jen Paige poplácal po rameni a odvrátil se, aby si vzal jídlo od Jeba.
Ten se posadil ke mně a s neskrývaným a hlubokým uspokojením se rozhlédl po jeskyni. Rozhlédla jsem se stejně jako on. Aha, takhle to zřejmě vypadalo normálně, když jsem tu ještě nebyla. Ale dnes jsem jim očividně nevadila. Asi jim připadalo únavné, jak jim pořád ruším život.
"Začíná se to zklidňovat," prohodil Ian k Jebovi.
"Nic jiného jsem nečekal. Všichni tu mají mozek v hlavě."
Zamračila jsem se.
"No, platí to jen prozatím," zasmál se Ian. "Než se objeví můj bratr."
"Moje řeč," souhlasil Jeb.
Zaujalo mě, že k těm rozumným lidem Ian započítal i sebe. Takže mu neušlo, že Jeb není ozbrojený? Hořela jsem zvědavostí, ale netroufala jsem si na to poukázat pro případ, že by tomu tak přece jen nebylo.
Jídlo pokračovalo v klidu, stejně jako začalo. Nejspíš jsem se už okoukala.
Když jsme dojedli, Jeb prohlásil, že si zasloužím odpočinek. Doprovodil mě až k ložnici, dvorně jako obvykle.
"Tak zatím, Wando," cvrnkl do imaginárního klobouku.
Odhodlaně jsem se nadechla. "Jebe?"
"Ano?"
"Jebe…," zaváhala jsem, protože jsem hledala co nejzdvořilejší způsob, jak to říct. "Já… víte, možná jsem hloupá, ale kdovíproč si myslím, že jsme přátelé."
Zkoumavě jsem se mu zahleděla do obličeje a pátrala po známce toho, že se mi chystá zalhat. Tvářil se laskavě, ale copak, jak se pozná lhář?
"Jistěže jsme, Wando."
"Tak proč se snažíš, aby mě zabili?"
Překvapeně svraštil huňaté obočí. "Propána, zlato, jak jsi na to přišla?"
Odříkala jsem svoje důvody. "Dneska sis nevzal pušku. A včera jsi mě mezi nimi nechal o samotě."
Jeb se zazubil. "Myslel jsem, že tu pušku nenávidíš."
Mlčky jsem čekala na odpověď.
"Wando, kdybych si přál tvoji smrt, nepřežila bys první den."
"Já vím," zamumlala jsem; bylo mi trapně, i když jsem sama nevěděla proč. "Taky proto ničemu nerozumím."
Jeb se vesele zasmál. "Ale já nechci, abys zemřela. V tom je celý ten vtip, holka. Začínám ostatní navykat na to, že jsi s námi; postupně se s tou situací smiřují, ani si to neuvědomují. To máš stejné, jako když vaříš živou žábu."
Svraštila jsem čelo; to divné přirovnání se mi nezamlouvalo.
Jeb vysvětloval: "Když hodíš žábu do vařící vody, okamžitě vyskočí. Ale když ji dáš do hrnce s vlažnou vodou a pomalu ji zahříváš, žábě nedojde, co se s ní děje, a pak už je příliš pozdě. Uvařená žába. Prostě se musí postupovat po malých krůčkách."
Vteřinku jsem si to rovnala v hlavě; vzpomněla jsem si, jak mě u oběda lidé ignorovali. Jeb je na mě navykal. Z té představy jsem načerpala paprsek naděje. V mé situaci byla naděje hloupost, ale stejně mě ozářila. Náhle jsem uvěřila, že nemám úplně černé vyhlídky.
"Jebe?"
"Jo?"
"Ta žába ve vodě jsem já?"
Zasmál se. "Tak tuhle hádanku si rozlušti sama. Sebezpytování duši jenom prospívá." Opět se rozesmál, tentokrát hlasitěji než dřív; to už se obrátil k odchodu. "Tu slovní hříčku jsem neplánoval."
"Počkat - můžu se zeptat ještě na něco?"
"Jistě. Stejně bych hádal, že po tom všem mém vyptávání by měla přijít řada i na tebe."
"Proč jsi můj přítel, Jebe?"
Na vteřinku našpulil rty a nad odpovědí se vážně zamyslel.
"Jistě jsi poznala, že jsem zvědavý," začal a já přikývla. "No, a vás duše jsem často pozoroval, ale nikdy jsem s nimi nemluvil. A pořád se mi vynořují nové a nové otázky… A navíc, odjakživa jsem věřil, že když člověk jen trochu chce, dokáže vycházet s každým. Rád svoje teorie testuju v praxi. A vida, pak se objevíš ty, jedno z nejhezčích děvčat, co jsem kdy viděl. Přátelit se s duší je nesmírně zajímavé a já si připadám jako výjimečná osoba, že jsem to dokázal."
Zamrkal na mě, uklonil se mi a odešel.
Jebův plán mi sice byl jasný, ale když přitvrdil, moc platné mi to stejně nebylo.
Pušku si už víckrát nedonesl. Netušila jsem, kam ji schoval, ale byla jsem ráda, že Jamie už s ní nespí. Maličko mě znervózňovalo, že Jamie je se mnou bez ochrany, ale to mě nezviklalo v přesvědčení, že bez pušky je mnohem méně ohrožený, protože nikdo nebude cítit potřebu ublížit bezbrannému dítěti. A kromě toho, beztak sem za mnou nikdo nepřišel.
Jeb mě začal posílat na menší pochůzky. Doběhnout do kuchyně pro další chleba, protože má ještě hlad. Donést vědro vody, tenhle roh pole je vyschlý. Vyvolat Jamieho z vyučování s tím, že Jeb si s ním musí promluvit. Už vyrazil špenát? Běž to tam omrknout. Pamatuješ si cestu jižními jeskyněmi? Jeb má vzkaz pro Doktora.
Kdykoliv jsem musela vyplnit některý z těch jednoduchých příkazů, strachy mě zalil pot. Usilovně jsem se snažila být neviditelná a temnými tunely a rozlehlými jeskyněmi jsem šla tak rychle, že to skoro hraničilo s během. Většinou jsem se držela těsně u stěn a zarytě civěla do podlahy. Někdy při mém příchodu ostatní zmlkli jako dřív, ale většinou si mě nevšímali. Bezprostřední ohrožení na životě jsem pocítila jen jednou, když jsem přerušila Sharoninu hodinu, abych odvedla Jamieho. Pohled, který Sharon po mně vrhla, se nedal vyložit jinak než jako předzvěst útoku. Ale poté, co jsem z přiškrceného hrdla vysoukala svou žádost, jen na Jamieho kývla a nechala nás jít. Sotva jsme osaměli, Jamie mě vzal za roztřesenou ruku a ujistil mě, že Sharon takhle vražedně kouká na všechny, kdo ji ruší při vyučování.
Nejhorší však byl příkaz najít Doktora, protože Ian nedal jinak, než že mi ukáže cestu. Asi jsem ho mohla odmítnout, ale Jeb se tvářil, že nic nenamítá, což znamenalo, že podle jeho soudu mě Ian nezabije. Nelíbilo se mi, že musím na sobě testovat zrovna tuhle jeho teorii, ale zřejmě nebylo vyhnutí. Pokud se Jeb v Ianovi mýlil, tak ten co nevidět využije příležitosti. Vyrazila jsem tedy s Ianem v patách do dlouhého, černého jižního tunelu, jako by šlo o zkoušku ohněm.
První polovinu cesty jsem zvládla, Doktor vyslechl vzkaz. Nejspíš ho neudivilo, že po mém boku jde Ian. Snad se mi to jen zdálo, ale měla jsem dojem, že si vyměnili významný pohled. Napůl jsem čekala, že vzápětí mě připoutají na Doktorovo vyšetřovací lehátko. V těchto prostorách se mi dosud nepřestávalo dělat zle od žaludku.
Ale Doktor mi jen poděkoval a poslal mě pryč, jako by měl dost své práce. Nebylo mi příliš jasné, co dělá - před ním leželo několik rozevřených knih a stohy a stohy papíru, na kterých jako by nebylo nic než náčrtky.
Při zpáteční cestě ve mně zvědavost zvítězila nad strachem.
"Iane?" vydechla jsem; nebylo pro mě jednoduché oslovit ho poprvé jménem.
"Ano?" Neskrýval překvapení, že s ním mluvím.
"Proč jsi mě ještě nezabil?"
Zabručel: "Je to rozkaz."
"Ale mohl bys, to přece víš. Jeb by se vztekal, ale asi by tě nezastřelil." Co to vykládám? Skoro jako bych ho k tomu přemlouvala. Kousla jsem se do jazyka.
"Já vím," souhlasil samolibě.
Chvíli bylo ticho, od stěn tunelu se odrážel jen tlumený zvuk našich kroků.
"Nepřipadá mi to správné," řekl nakonec Ian. "Hodně jsem o tom přemýšlel a vážně nevěřím, že by se tvou smrtí něco napravilo. Bylo by to jako popravit pěšáka za generálovy válečné zločiny. Pochop, že neskočím Jebovi na všechny ty jeho potrhlé teorie; jistě, bylo by hezké tomu věřit, ale pokud toužím, aby něco byla pravda, nestačí tomu jenom věřit. Ale bez ohledu na to, jestli má pravdu nebo ne, ty jsi nám skutečně nechtěla ublížit. Musím uznat, že toho chlapce máš upřímně ráda. Ale je to hrozně divné, věř. Každopádně, dokud nás nějak neohrozíš, zabít by tě bylo… kruté. Další psanec se k nám jistě vejde."
Zamyslela jsem se nad slovem psanec. Napadlo mě, že výstižnější popis sebe samé jsem ještě asi neslyšela. Copak jsem někdy někam patřila?
Zvláštní, že ze všech lidí to byl zrovna Ian, kdo měl tak překvapivě něžné nitro. Neuvědomila jsem si, že krutost by mohl považovat za něco nepřijatelného.
Mlčky vyčkával, zatímco jsem si to rovnala v hlavě.
"Ale když mě nechceš zabít, proč jsi mě dnes doprovázel?" zeptala jsem se.
Dal si s odpovědí na čas.
"Nejsem si jistý, že…" Zaváhal. "Jeb si myslí, že věci se zklidnily, ale já si tím nejsem úplně jistý. Pořád tu je pár lidí, co… Zkrátka, s Doktorem se tě snažíme ohlídat, kdykoliv je to jen trochu možné. Čistě pro jistotu. Osobně si myslím, že poslat tě bez dozoru do jižního tunelu bylo dost riskantní. Ale tohle je prostě celý Jeb - pořád jen tahá čerta za ocas."
"Ty… ty a Doktor se mě snažíte ochránit?"
"Dějou se na tom světě divné věci, co?"
Trvalo mi hezkých pár vteřin, než jsem se vzmohla na odpověď.
"Ty nejdivnější," souhlasila jsem nakonec.

23. Kapitola

20. ledna 2014 v 6:16 | Snow |  Hostitel

Přiznání

Stín byl obrovský a beztvarý. Čněl nade mnou, shýbl se blíž k mému obličeji.
Asi jsem chtěla zavřísknout, ale výkřik mi uvízl v hrdle a ven vyšlo pouze nezvučné kviknutí.
"Pššš, to jsem jenom já!" šeptl Jamie. Z ramen se mu skulilo cosi beztvarého a oblého a měkce to plesklo o podlahu. Potom jsem konečně rozeznala, že to je on, drobný stín v měsíčním světle.
Párkrát jsem marně lapla po dechu, rukou si svírala hrdlo.
"Promiň," zašeptal a posadil se na okraj matrace. "To bylo ode mě dost hloupé, co? Nechtěl jsem vzbudit Doktora a nenapadlo mě, že tě tolik vyděsím. Jsi v pohodě?" Pohladil mě po kotníku nohy, protože to byla část mého těla, kterou měl u sebe nejblíže.
"Jistě," vyhekla jsem, pořád ještě bez dechu.
"Promiň," zamumlal znovu.
"Co tady děláš, Jamie? Neměl bys spát?"
"No, právě proto jsem přišel. Strýček Jeb chrápe fakt neuvěřitelně! Už jsem to dál nevydržel!"
Jeho odpověď mi nedávala smysl. "Copak ty s Jebem obvykle nespíš?"
Jamie zívl a sehnul se, aby rozvázal tkanice srolované přikrývky, kterou shodil na podlahu. "Ne, normálně spím s Jaredem. Ten nechrápe, ale to přece víš sama."
Věděla jsem to.
"Tak proč si nejdeš lehnout do Jaredova pokoje? Bojíš se spát o samotě?" Neměla bych mu to vůbec za zlé. Já osobně jsem tu prožívala téměř nepřetržitý děs.
"Já a bát se?" sykl uraženě. "Nikdy. Ale tohle je Jaredova ložnice. A moje."
"Cože?" vyjekla jsem zděšeně. "Jeb mě strčil do Jaredova pokoje?"
Nemohla jsem tomu uvěřit. Jared mě zabije. Ne, nejdřív zabije Jeba a až potom zabije i mě.
"Mně ta ložnice patří taky. A já Jebovi dovolil, že sem smíš."
"Jared bude zuřit," šeptla jsem.
"Se svou ložnicí si můžu dělat, co chci!" zavrčel Jamie vzdorně, ale hned si skousl ret. "Tak mu to neřekneme. Nemusí se o tom vůbec dozvědět."
Přikývla jsem. "Dobrý nápad."
"Ale nebude ti vadit, když se vyspím tady? Strýček Jeb je fakticky děsně hlučný."
"Ne, nevadí mi to. Ale víš, Jamie, asi bys neměl."
Zamračil se, snažil se vypadat chlapácky místo ukřivděně. "Proč ne?"
"Není to bezpečné. Občas za mnou v noci chodí lidi."
Vykulil oči. "Vážně?"
"Jared míval připravenou pušku, tak vždycky zase zmizeli."
"Kdo?"
"Nevím - třeba i Kyle. Ale určitě se tu pořád najde dost jiných."
Přikývl. "Tím spíš bych tu měl zůstat. Doktorovi se pomoc může hodit."
"Jamie…"
"Nejsem malý kluk, Wando. Umím se o sebe postarat."
Bylo zřejmé, že námitky v něm probouzejí ještě větší tvrdohlavost. "Tak si aspoň lehni na matraci," ustoupila jsem. "Já se vyspím na podlaze. Je to tvoje ložnice."
"To není slušné. Ty jsi host."
Tiše jsem se ušklíbla. "Pcha. Ne, postel patří tobě."
"Nesmysl." Lehl si na jednu z matrací a pevně se objal zkříženými pažemi.
Opět jsem si potvrdila, že nesouhlas nepředstavuje účinný způsob, jak Jamieho přesvědčit. No, tentokrát stačí počkat, až usne, a pak se zařídím po svém. Jamie míval spánek tvrdý jako bezvědomí, nikdy se neprobudil, ani když ho Melanie přenášela v náruči.
"Můžeš si lehnout na můj polštář," poplácal polštář vedle sebe. "Je zbytečné, aby ses krčila tam v nohách."
Povzdechla jsem si, ale poslušně se v posteli posunula výš.
"Fajn," kývl pochvalně. "A mohla bys mi hodit ten Jaredův?"
Zaváhala jsem, chtěla jsem vytáhnout polštář zpod mé hlavy, ale Jamie se přes mě natáhl a popadl ten druhý. Znovu jsem si jen povzdechla.
Chvíli jsme leželi mlčky a poslouchali tiché hvízdání Doktorova dechu.
"Doktor chrápe příjemně, viď?" zašeptal Jamie.
"Rozhodně tě nebude budit," souhlasila jsem.
"Jsi unavená?"
"Jsem."
"Hm."
Čekala jsem, že ještě něco dodá, ale mlčel.
"Chtěl jsi něco?" zeptala jsem se.
S odpovědí váhal, cítila jsem, že svádí vnitřní boj.
"Když se na něco zeptám, řekneš mi pravdu?"
S váháním teď byla řada na mně. "Všechno taky nevím," kličkovala jsem nenápadně.
"To vědět budeš. Když jsme šli… já a Jeb… něco mi vykládal. Věci, co si myslí, ale já nevím, jestli má pravdu."
Melanie byla v mé hlavě náhle velmi přítomná.
Jamieho šepot byl skoro neslyšitelný, tišší než můj dech. "Strýček Jeb si myslí, že Melanie pořád ještě žije. Tam uvnitř s tebou, víš."
Můj Jamie, povzdechla si Melanie.
Ani jednomu z nich jsem nic neřekla.
"Nevěděl jsem, že to je možné. Ale je to tak?" Hlas se mu zlomil, slyšela jsem, jak zápasí se slzami. Nebyl to rozhodně žádný uplakánek a dnes jsem ho zarmoutila už dvakrát. Hrudí se mi rozlila bodavá bolest.
"Je to tak, Wando?"
Řekni mu to. Řekni mu, že ho mám ráda.
"Proč mi neodpovídáš?" Teď už Jamie plakal, jen se snažil ztlumit vzlyky.
Přesunula jsem se k němu přes mezeru mezi oběma matracemi a objala třesoucí se ramena. Obličejem jsem se mu zabořila do vlasů a cítila, jak mě na krku hřejí jeho slzy.
"Je Melanie pořád naživu, Wando? Prosím?"
Jamie zřejmě sloužil jen jako nástroj. Stařec ho mohl vyslat záměrně: Jeb byl dost chytrý na to, aby poznal, že Jamie snadno prolomí moje obranné valy. Možná Jeb chtěl pouze potvrzení své teorie a neštítil se hocha k tomu zneužít. A jak se Jeb zachová, až se o té nebezpečné pravdě ujistí? Jak naloží s novou informací? Nezdálo se, že mi chce ublížit, ale což jsem mohla důvěřovat svému vlastnímu úsudku? Lidi byli zrádní, zákeřní tvorové. Nedokázala jsem předvídat jejich temné úmysly, protože podobné jednání bylo pro moje plemeno nemyslitelné.
Vedle mě se třásl Jamie.
Vždyť trpí! křičela Melanie. Neškodně do mě uvnitř bušila.
Nemohla bych jí však nic vyčítat, i kdyby ta moje odpověď byla osudovou chybou. Dobře jsem věděla, kdo z nás teď má hlavní slovo.
"Slíbila ti, že se vrátí, je to tak?" zašeptala jsem. "Copak tě Melanie někdy zklamala?"
Jamie mě objal kolem pasu a dlouho se ke mně mlčky tiskl. Uběhlo několik minut, než zamumlal: "Mám tě rád, Mel."
"Ona tě má taky ráda. Je šťastná, že jsi tady a v bezpečí."
Mlčel dost dlouho, aby mi jeho slzy oschly na kůži a nechaly po sobě jen jemný slaný prach.
"Je takový každý?" zajímal se Jamie šeptem, když už jsem myslela, že usnul. "Každý zůstane?"
"Ne," přiznala jsem smutně. "Ne, Melanie je výjimečná."
"Je silná a statečná."
"Velice."
"Myslíš…" Popotáhl. "Myslíš, že někde je takhle i táta?"
Polkla jsem, abych se zbavila knedlíku v krku. Marně. "Ne, Jamie. Ne, neřekla bych. Ne jako Melanie."
"Proč?"
"Protože přivedl Hledače, kteří vás hledali. Tedy, udělala to duše v něm. Kdyby tvůj otec zůstal v těle, nikdy by to nedopustil. Tvoje sestra mi nikdy neukázala, kde se nachází ten srub; hodně dlouho jsem neměla potuchy ani o tvé existenci. Sem mě nepřivedla dřív, dokud si nebyla jistá, že ti neublížím."
Prozradila jsem až příliš mnoho. A až když jsem umlkla, všimla jsem si, že Doktor už nepochrupuje. Vůbec jsem neslyšela jeho dech. Jsi pitomá, vynadala jsem si v duchu.
"Páni!" vyjekl Jamie.
Šeptla jsem mu do ucha tak zblízka, aby to Doktor nemohl zaslechnout: "Ano, je nesmírně silná."
Jamie napínal sluch, nechápavě se zamračil, ale pak se ohlédl k průlezu do temné chodby. Zřejmě si uvědomil totéž co já, protože se opět obrátil ke mně a pošeptal mi do ucha mnohem tišeji než předtím: "Proč jsi to vše udělala? Jako, proč jsi nám neublížila? Copak nechceš právě to?"
"Ne, nechci vám ublížit."
"Proč?"
"Tvoje sestra a já jsme… strávily spolu hodně času. Svěřila se mi, že jsi. A… já tě taky začala… mít ráda."
"A Jareda taky?"
Kratičce jsem zaskřípala zuby, zahanbená, že tak snadno si domyslel souvislosti. "Samozřejmě bych nikdy neublížila ani Jaredovi."
"Nenávidí tě," připomněl Jamie, jehož to očividně trápilo.
"Ano. To všichni," povzdechla jsem si. "Nemůžu jim to mít za zlé."
"Pro Jeba to neplatí. A pro mě taky ne."
"Třeba se to změní, až si to trochu srovnáte v hlavě."
"Ale vždyť jsi ani nebyla u toho, když obsadili Zemi. Nevybrala sis mého tátu, ani maminku, ani Melanii. Přece jsi tehdy byla ve volném vesmíru, je to tak?"
"Ano, ale jsem, co jsem, Jamie. Udělala jsem přesně to, co dělají duše. Před Melanií jsem měla mnoho hostitelů a nic mi nezabránilo… ničit životy. Znovu a zas. Takhle žiju."
"A Melanie tě nenávidí?"
Zamyslela jsem se. "Ne tolik jako zpočátku."
Ne. Už k tobě necítím nenávist. Už ne.
"Říká, že nenávist už ke mně necítí," zamumlala jsem skoro neslyšně.
"Jak… Jak jí je?"
"Je šťastná, že je tady. Je šťastná, že tě vidí. Dokonce jí nezáleží ani na tom, jestli nás tu zabijí."
Jamie mi v náruči ztuhl. "To nemůžou! Ne, jestli je Mel ještě naživu."
Teď jsi ho rozrušila, zanaříkala Melanie. To jsi nemusela říkat.
Ale když nebude připravený, nebude to mít snazší.
"Oni tomu neuvěří, Jamie," vysvětlovala jsem šeptem. "Budou si myslet, že tě chci obelhat. Pokud jim to povíš, půjdou po mně ještě víc než na začátku. Jen Hledači dokážou lhát."
Při tom slově se otřásl hrůzou.
"Ale ty nelžeš. Vím to," namítl po chvíli.
Pokrčila jsem rameny.
"Nedovolím, aby tě zabili."
Jeho hlas, tichý jako dech, sršel odhodláním. Ochromovala mě představa, že se do té věci kolem mě zaplete ještě víc. Připomněla jsem si ty barbary, s kterými tu žije. Pokud se mě pokusí bránit, ušetří ho jen proto, že je skoro dítě? Pochybovala jsem o tom. Tápala jsem v roztěkaných myšlenkách, pátrala po způsobu, jak chlapce přesvědčit a neprobudit v něm obvyklou tvrdohlavost.
Jamie mě předběhl; náhle byl naprosto klidný, jako by řešení bylo úplně samozřejmé. "Jared něco vymyslí. Vždycky to zvládne."
"Jared ti taky neuvěří. Bude zuřit ze všech nejvíc."
"Tebe ochrání, i kdyby ti nevěřil. Prostě tě ochrání."
"Uvidíme," zamumlala jsem. Později najdu ta správná slova - najdu argument, co ho nepřiměje k hádce.
Jamie mlčky přemýšlel. Po chvíli se mu dech zpomalil, brada poklesla. Počkala jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že spí tvrdě, a pak jsem přelezla přes jeho nehybné tělo a opatrně se přesunula z matrace na podlahu. Povedlo se mi to tak, že se nevzbudil.
Jaredův polštář jsem odstrčila a natáhla se na přikrývku, kterou donesl Jamie.
No, pomyslela jsem si, právě jsem skočila rybářům přímo do sítě. Byla jsem však příliš unavená, než abych si uměla domyslet, co to znamená. Během pár vteřin jsem nevěděla o světě.
Když jsem se probudila, škvíry ve stropě zářily odrazem slunečního svitu a poblíž si někdo pohvizdoval.
Vzápětí pohvizdování utichlo.
"Konečně," zabručel Jeb.
Překulila jsem se na bok, abych na něho viděla; jak jsem se pohnula, z paže mi sklouzla Jamieho ruka. Někdy v průběhu noci se ke mně natáhl - tedy, ne po mně, ale po své sestře.
Jeb se opíral o kamenný oblouk průlezu, paže založené na prsou. "Brýtro," zazubil se. "Prospala ses dost?"
Protáhla jsem se, usoudila, že se cítím odpočatě, a přikývla jsem.
"Hele, s tou němotou to na mě už nezkoušej," zamračil se otráveně.
"Omlouvám se," šeptla jsem. "Vyspala jsem se dobře, děkuju."
Můj hlas probudil Jamieho.
"Wando?" zavrtěl se.
Docela mne vzalo, že v polospánku pronesl tuhle moji směšnou přezdívku.
"Ano?"
Jamie zamžikal a odhrnul si zcuchané vlasy z očí. "Jéje, dobrý ráno, strýčku Jebe."
"Tak můj pokoj není pro tebe dost dobrý, kluku?"
"Děsně hlasitě chrápeš," vysvětlil Jamie a zívl.
"Copak jsem tě nic nenaučil?" brblal si dál Jeb. "Odkdy dámská návštěva spí na zemi?"
Jamie se prudce posadil a nechápavě zíral. Zkrabatil čelo.
"Netrap ho," požádala jsem Jeba. "Na podlaze chtěl spát sám, ale já si tam přelezla, když usnul."
Jamie se ušklíbl. "Jo, Mel si vždycky prosadila svou."
Vrhla jsem po něm významný pohled, abych ho varovala.
Jeb se uchechtl. Vzhlédla jsem k němu a on se tvářil stejně samolibě jako včera. Jako by právě rozluštil hádanku. Popošel k nám a zlehka kopl do matrace.
"Už jsi propásl ranní vyučování. Sharon bude dost naštvaná, tak hejbni kostrou."
"Sharon je přece naštvaná v jednom kuse," postěžoval si Jamie, ale okamžitě vyskočil.
"Tak syp, chlapče."
Jamie se na mě podíval, obrátil se a zmizel na chodbě.
"Tak," prohlásil Jeb, sotva jsme osaměli. "Hádám, že ta hloupá hra na chůvu trvá až moc dlouho. Mám toho spoustu na práci, jako všichni tady - každopádně nikdo nemá čas tu šaškovat jako hlídač. Tak dneska půjdu po svých povinnostech a ty se budeš držet u mě."
Úžasem jsem otevřela ústa.
Bez úsměvu mě probodával pohledem.
"Netvař se tak vyjukaně," zahučel. "Nic se ti nestane." Popleskal pušku. "V mém domě se všichni chovají dospěle."
Proti tomu jsem nenašla argument. Třikrát jsem se rychle, zhluboka nadechla, abych si zklidnila nervy. Krev mi v uších bouřila tak hlasitě, že vedle toho zněl můj vlastní hlas tiše.
"Tak jdeme, Wando. Škoda dne."
Otočil se a vypochodoval na chodbu.
Vteřinu jsem stála jako zkamenělá a pak jsem se vrhla za ním. Myslel to vážně - už stačil zmizet za nejbližším rohem. Rozběhla jsem se celá zděšená, že bych v tomto opuštěném křídle mohla narazit na někoho jiného. Dohonila jsem ho dřív, než dorazil k velké křižovatce tunelů. Když jsem s ním vyrovnala krok, ani se po mně neohlédl.
"Nejvyšší čas osázet severovýchodní pole. Nejdřív musíme připravit půdu. Doufám, že ti nevadí zmazat si ruce. Až budeme hotovi, postarám se, aby ses mohla umýt. Potřebuješ to." Okázale začichal a vyprskl smíchy.
Cítila jsem, jak mi zrudl zátylek, ale nechala jsem tu jízlivost bez odpovědi. "Špinavé ruce mi nevadí," broukla jsem. Matně jsem se rozpomínala, že severovýchodní pole leží dost stranou. Možná budeme pracovat o samotě.
Sotva jsme vyšli do největší jeskyně, začali jsme potkávat lidi. Všichni na mě civěli stejně vztekle jako jindy. Většinu z nich jsem už poznávala: ženu s dlouhým šedohnědým copem, kterou jsem včera zahlédla ve skupině, jež zalévala. S ní byl mrňavý mužík s pivním břichem, prořídlými plavými vlasy a zarudlými tvářemi. Žena s atletickou postavou a karamelově hnědou pletí, kterou jsem předtím poprvé zahlédla, jak si zavazuje tkaničku. Další tmavá žena se silnými rty a ospalýma očima byla předtím v kuchyni, a teď vedle ní stály dvě tmavovlasé děti - možná byla jejich matka? A minuli jsme i Maggie, jež se zaškaredila na Jeba a ode mě se odvrátila. A pak jsme prošli kolem bledého, nemocně vyhlížejícího muže s bílými vlasy, kterého jsem předtím zaručeně nepotkala. A další byl Ian.
"Hej, Jebe!" pozdravil zvesela. "Kam máš namířeno?"
"Zrýt východní pole," zavrčel Jeb.
"Chceš kapku pomoct?"
"No, měl bys být užitečný," broukl Jeb.
Ian si to vyložil jako souhlas a šel za mnou. Z jeho očí, jež se mi zavrtávaly do zad, mi naskočila husí kůže.
Minuli jsme mladíka, který nemohl být o moc let starší než Jamie. Nad olivově snědým čelem mu trčely vlasy jak drátěný kartáč.
"Zdravím, Wesi," houkl na něho Ian.
Wes nás mlčky doprovázel pohledem.
A minuli jsme Doktora.
"Zdravím, Doktore!" zahlaholil Ian.
"Iane," kývl Doktor. V rukou držel mohutný kus těsta. Na košili měl poprašek tmavé hrubé mouky. "Dobré ráno, Jebe. Dobré ráno, Wando."
"Zdravím," řekl Jeb.
Rozpačitě jsem přikývla.
"Tak zatím!" zvolal Doktor, který spěchal se svým břemenem pryč.
"Tak Wanda, jo?" zašklebil se Ian.
"Můj nápad," oznámil Jeb. "Podle mě se to k ní hodí."
"Zajímavé," broukl stručně Ian.
Konečně jsme dorazili k severovýchodnímu poli a tam se mi naráz vypařily všechny naděje.
Pracovalo tam víc lidí, než kolik jsme jich cestou potkali - pět žen a devět mužů. Všichni ustali v práci a zamračili se; nebylo divu.
"Nevšímej si jich," pošeptal mi Jeb.
Zařídil se podle vlastní rady a popošel k neuspořádané hromadě nástrojů u nejbližší stěny, pušku si přehodil křížem přes záda a zvedl krumpáč a dva rýče.
Když nestál těsně u mě, cítila jsem se nechráněná. Ian stál jen krok za mnou - slyšela jsem jeho dech. Všichni ostatní se nepřestávali škaredit, ale pracovali dál. Uvědomila jsem si, že ty nástroje, kterými kypří hlínu, by snadno rozsekaly i lidské tělo. Z výrazu aspoň těch nejbližších jsem usoudila, že nejsem jediná, koho to napadlo.
Jeb se vrátil a podal mi rýč. Sevřela jsem hladkou, ošoupanou dřevěnou násadu, potěžkala nástroj. Při tom krvelačném výrazu v lidských očích se v rýči snadno dala vidět zbraň. Nelíbilo se mi to. Pochybovala jsem, že bych s ním dokázala zasadit třeba jen jednu ránu.
Ianovi podal Jeb krumpáč. Ostrý černý kov vypadal v jeho rukách vražedně. Musela jsem sebrat všechnu sílu vůle, abych mu neuskočila z dosahu.
"Začneme v zadním rohu."
Aspoň že mě Jeb zavedl na nejmíň zalidněné místo v dlouhé, prosluněné jeskyni. Nařídil Ianovi, ať přede mnou rozkopává do tvrda spečenou hlínu, já za ním obracela hroudy a on sám je za mnou roztloukal hranou rýče na jemnou prsť.
Když jsem viděla pot, který se lil po Ianově bílé pokožce - hned po pár vteřinách žáru pod září odráženou zrcadly shodil košili - a když jsem slyšela Jebovo hekání za sebou, rychle jsem pochopila, že já z nich mám tu nejsnazší práci. Mrzelo mě, že nedělám něco vyčerpávajícího, co by mi zamezilo všímat si pohybů ostatních lidí. Takhle jsem se ustavičně krčila a uhýbala.
Ianovu práci jsem dělat nemohla - chyběly mi silné svaly a široká záda, bez kterých bych tvrdou hlínu neprorazila. Ale mohla jsem pomoct aspoň Jebovi, vždycky jsem roztloukla velké hroudy na menší, než jsem udělala krok kupředu. Trochu mu to práci ulehčilo, ale mě to unavovalo, takže jsem se musela soustředit, abych tu dřinu vydržela.
Občas nám Ian donesl vodu. Jedna žena - malá a světlovlasá, včera jsem ji viděla v kuchyni - měla zřejmě roznášet vodu všem pracujícím, ale nás ignorovala. Ian vždycky donesl dost vody pro nás tři. Obrat v jeho chování vůči mně mi připadal podezřelý. Že by vážně už neprahl po mé smrti? Nebo jen číhá na vhodnou příležitost? Voda tu měla od začátku divnou pachuť - sirnou a zatuchlou - ale teď jsem v tom hledala také nebezpečí. Zoufale jsem se snažila tu paranoiu zaplašit.
Dřela jsem se naschvál tak těžce, abych si zaměstnala oči a otupěla mysl. Ani jsem si nevšimla, že jsme dorazili ke konci posledního řádku. Přestala jsem kopat až poté, co se zastavil Ian. Protáhl se, oběma rukama zvedl krumpáč vysoko nad hlavu, až mu luplo v kloubech. Uhnula jsem z dosahu jeho nástroje, ale nevšímal si mě, stejně jako ostatní, kteří se už také napřímili. Rozhlédla jsem se po čerstvě zkypřené hlíně a uvědomila si, že pole je hotové.
"Dobrá práce!" ohlásil Jeb hlasitě. "Zítra zasijeme a zavlažíme."
Jeskyní se rozlehl tlumený hovor a cvakání nástrojů, které všichni opírali o stěnu. Někdo se bavil bezstarostně, jiný zůstával nervózní z mé přítomnosti. Ian natáhl ruku po mém rýči a já mu ho podala. Beztak mizerná nálada se mi zhoršila ještě víc. Neměla jsem pochyb, že do "my" budu zítra patřit i já. Zítra mohu počítat se stejnou dřinou jako dnes.
Nešťastně jsem vzhlédla k Jebovi, který se na mě pobaveně zubil. Tvářil se tak lišácky, že určitě věděl, co si myslím, a měl z toho legraci.
A pak na mě můj šílený přítel zamrkal. Opět jsem si uvědomila, že tohle je to nejlepší, co můžu od lidského přátelství očekávat.
"Tak nashle zítra, Wando!" houkl Ian z opačného konce jeskyně a zasmál se jakoby pro sebe.
Všichni jen vykulili oči.

22. Kapitola

19. ledna 2014 v 14:23 | Snow |  Hostitel

Vyprávění

Jeb si založil ruce za hlavu a zamyšleně se zadíval k temnému stropu. Povídavá nálada ho nepřešla.
"Snažím si představit, jaké je - když člověka dopadnou, víš. Na vlastní oči jsem to viděl mnohokrát, leckdy jsem sám taktak vyvázl. Jaké by to bylo, říkal jsem si. Bolí to, když člověku nasadí něco do hlavy? Viděl jsem, jak se to dělá, chápeš?"
Vykulila jsem oči úžasem, ale nedíval se na mě.
"Podle všeho používáte nějaké anestetikum, ale to jen hádám. Nikdo ale bolestí nekřičel, tak to nemohla být žádná muka."
Nakrčila jsem nos. Muka. Ne, to byla lidská specialita.
"Ty příběhy, cos vyprávěla chlapci, byly namouduši zajímavé."
Ztuhla jsem a Jeb se tiše zasmál. "No jo, poslouchal jsem. Tajně jsem odposlouchával, přiznávám. A nemrzí mě to - jsou to úžasné informace a se mnou bys nemluvila jako s Jamiem. Vážně jsem z těch netopýrů a chaluh a pavouků celý pryč. Člověk má hned o čem přemýšlet. Odjakživa jsem rád četl ty potrhlé příběhy o jiných světech, science fiction a tohle všechno. Doslova jsem to hltal. A ten chlapec je navlas jako já - všechny moje knihy přečetl nejmíň dvakrát třikrát. To pro něho musel být báječný zážitek, ty nové příběhy. Jsi navíc dobrá vypravěčka."
Nepřestávala jsem zírat do země, ale cítila jsem, jak jihnu, jak ze mě trochu vyprchává obezřetnost. Stejně jako všichni v emocionálním lidském těle jsem hltala každou lichotku.
"Tady si všichni myslí, že jsi nás pronásledovala, abys nás zradila Hledačům."
Ta slova mě zahltila prudkým šokem. Zaťala jsem zuby, vjely mi do jazyka. Ucítila jsem chuť krve.
"Jaký jiný důvod bys mohla mít?" pokračoval; mé reakce si buď nevšiml, nebo ji ignoroval. "Ale zřejmě se stali jen oběťmi svých utkvělých představ. Já jako jediný si kladu další otázky… Pochop, co by to bylo za plán, zabloudit daleko do pouště, bez možnosti vrátit se zpátky?" Uchechtl se. "Bloudění - to je nejspíš tvoje specializace, viď, Poutnice Wando?"
Naklonil se blíž a dloubl do mě loktem. Očima vytřeštěnýma nejistotou jsem k němu kratičce vzhlédla a opět je sklopila k zemi. Opět se zachechtal.
"Podle mě ti chyběl jen krůček k úspěšné sebevraždě. Takhle Hledači nefungujou, jestli víš, jak to myslím. Snažil jsem se na to jít rozumově, logicky, chápeš? Takže, pokud jsi neměla krytá záda, a já nic podobného nezpozoroval, musela jsi sledovat jiný cíl. Co jsi u nás, nebyla jsi zrovna povídavá, leda teď s tím chlapcem, ale dobře jsem poslouchal každé slovo, co jsi přece jen řekla. A tak bych hádal, že jsi v té poušti málem vypustila duši jenom proto, že jsi byla zatraceně odhodlaná najít toho kluka a Jareda."
Zavřela jsem oči.
"Na druhou stranu, co by ti po nich bylo?" pokračoval Jeb, který očividně nečekal odpověď, jen hlasitě přemýšlel. "Takže, jak já to vidím, buď jsi hodně dobrá herečka - zřejmě nějaká super Hledačka, nový druh, mazanější než ten předchozí, s plánem, který nedokážu prokouknout - nebo vůbec nehraješ. To první vysvětlení tvého chování je zbytečně moc komplikované a mně se prostě nezdá.
Ale pokud nehraješ…"
Na vteřinu se odmlčel.
"Pozorováním vašeho plemene jsem strávil spoustu času. Vždycky jsem číhal na změnu, však víš, kdy se nadále nebudou muset chovat jako my, protože nebude pro koho hrát divadýlko. Hlídal jsem a čekal, ale všichni se pořád chovali jako lidé. Zůstali s rodinami svých těl, když bylo hezky, jezdili s nimi na výlety, sázeli květiny a malovali obrazy a tohle všechno. A tak mě napadlo, jestli se vy všichni nakonec neměníte trochu v lidi. Jestli nakonec na vás přece jen nemáme silný vliv."
Počkal, nabízel mi příležitost k odpovědi. Mlčela jsem.
"Před pár lety jsem viděl věc, na kterou jsem nezapomněl. Stařec a stařena, tedy, těla starce a stařeny. Žili spolu tak dlouho, že jim snubní prsteny zarostly do kůže. Vodili se za ruce, on ji políbil na tvář a ona se pod těmi vráskami začervenala. A mně napadlo, že možná máte stejné city jako my, protože ve skutečnosti jste my, ne jenom ruce zastrčené do maňáska."
"Ano," potvrdila jsem šeptem. "Všichni máme stejné emoce. Lidské emoce. Naději a bolest a lásku."
"Takže, pokud nehraješ… No, přísahal bych, že je miluješ oba. Myslím tebe, Wando, ne pouze Melaniino tělo."
Položila jsem si hlavu na natažené paže. Bylo to výmluvné přiznání, ale bylo mi to jedno. Už jsem nedokázala dál snášet svoje tajemství.
"Dobrá, to jsi ty. Ale zajímalo by mě, jak se to má s mou neteří. Jaké to pro ni je, jaké by to bylo pro mě. To když mi nasadí někoho do hlavy, tak prostě… já zmizím? Vymaže mě to? Jako bych umřel? Nebo jako když usnu? Vnímám, že mě ovládá někdo zvenčí? Vím o tobě? Jsem tam uvězněný, řvu jako v pasti?"
Seděla jsem zcela nehybně, snažila jsem se tvářit bezvýrazně.
"Je jasné, že moje vzpomínky a způsob chování, to všechno zůstane. Ale co vědomí… Skoro to svědčí o tom, že někteří lidé se nevzdají bez boje. Kčertu, já vím, že sám bych se snažil zůstat; každý ti poví, že mám tvrdou palici. Jsem povahou rváč. Všichni, kdo jsme přežili, jsme bojovníci. A dej na mě, že Mel bych taky tipoval na bojovnici, to teda jo."
I když dál hleděl do stropu, já honem sklopila oči k zemi, jako bych si chtěla zapamatovat šmouhy v jemném červenošedém prachu.
"Jo, tak tohle mi hodně vrtá hlavou."
Teď už jsem na sobě cítila jeho pohled, i když jsem hlavu nezvedla. Tichounce jsem dýchala, bez hnutí. Udržet ten pomalý rytmus dechu byla dřina. Musela jsem polknout; do úst mi pořád ještě prosakovala krev.
Jak je možné, že jsme ho někdy považovali za blázna? žasla Melanie. Nic mu neujde. Je geniální.
Je oboje.
No, možná to znamená, že už to nemusíme dál tajit. On to ví. Z jejích slov čišela naděje. Poslední dobou byla hodně zamlklá, skoro polovinu doby, co jsem bděla. Kdykoliv se cítila skoro šťastná, soustředila se jen s námahou. Vyhrála svůj velký boj. Dostala nás obě až sem. Už nemusela skrývat svoje tajemství: její vzpomínky už Jareda a Jamieho nikdy neohrozí.
A protože nemusela bojovat, bylo pro ni náročnější přinutit se mluvit, dokonce i se mnou. Uvědomila jsem si, jak do ní představa odhalení - že by další lidská bytost věděla o její existenci - teď vlila novou energii.
Jeb to ví, ano. Ale vážně se tím něco mění?
Vzpomněla si, jak se ostatní lidé dívali na Jeba. Asi ne. Povzdechla si. Ale myslím, že Jamie… No, on to neví, ani to neuhodl, ale myslím, že vycítil pravdu.
Asi to tak bude. Ale teprve uvidíme, jestli to jemu nebo nám nějak prospěje.
Jeb vydržel mlčet jen pár vteřin a pak opět spustil a vytrhl nás z rozhovoru. "To je proklatě zajímavá věc. Ne tolik jako bang! bang! v akčních filmech, na které jsem si dřív potrpěl. Ale zajímavé to je i tak, to zas jo. Rád bych věděl něco víc o těch jakoby Pavoucích. Na to jsem zvědavý… namouduši hodně zvědavý, to nezapírám."
Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu. "Co chceš vědět?"
Vřele se usmál, oči se mu ve vráskách zmenšily na půlměsíčky. "Tři mozky, mám pravdu?"
Přikývla jsem.
"Kolik očí?"
"Dvanáct - po jednom v každém spojení nohy a těla. Víčka jsme neměli, oči chránila jen hustá vlákna - jako oční řasy z ocelových drátků."
Pokýval hlavou; oči mu zářily. "A byli chlupatí, jako tarantule?"
"Ne. Měli spíš… krunýř - nebo šupiny, jako plaz nebo ryba."
Opřela jsem se zády o skálu, připravená na dlouhý rozhovor.
Jeb mě v tomhle ohledu nezklamal. Rychle jsem přestala počítat otázky, kterými mě zasypával. Zajímal se o spoustu detailů - o vzhled Pavouků, jejich obyčeje, jak se chovají na Zemi. Nehnusil si ani podrobnosti z dob invaze; naopak, měla jsem dojem, že si tuhle část vychutnává dychtivěji než jiné informace. Chrlil jednu otázku za druhou, sotva jsem odpověděla, už zase se ptal a zahrnoval mě úsměvy. A když po pár hodinách usoudil, že o Pavoucích ví všechno, co chce, začal se vyptávat na Květiny.
"Tohle jsi mi nevysvětlila ani zpola," připomněl mi.
A tak jsem mu vyprávěla o nejkrásnější a nejpokojnější planetě v celém vesmíru. Skoro pokaždé, kdy jsem udělala pauzu, abych se nadechla, přispěchal s novou otázkou. Bavilo ho hádat odpovědi dřív, než jsem je pronesla, a pokud se spletl, v nejmenším mu to nevadilo.
"Takže to se živí mouchami, jako masožravé kytky? Vsadím se, že ano - nebo něčím větším, jako jsou ptáci? Nebo pterodaktylové?"
"Ne, živí se tam slunečním světlem, jako většina tamních rostlin."
"No, to fakt není zábava podle mých představ."
Zrovna jsme se dostali k Drakům, když se objevil Jamie s večeří pro tři.
"Ahoj, Poutnice," hlesl maličko rozpačitě.
"Ahoj, Jamie," odpověděla jsem taky plaše, protože jsem si nebyla jistá, jestli už nelituje našeho předchozího sblížení. Koneckonců, já byla tady ten zlý.
Ale Jamie se posadil přímo vedle mě, mezi mě a Jeba, překřížil nohy a podnos s jídlem položil před nás. Byla jsem vyhládlá a v krku mi vyprahlo od mluvení. Popadla jsem misku s polévkou a mohutnými doušky ji vylokala.
"Hned mě mělo napadnout, že v jídelně jsi řekla ne jenom ze zdvořilosti. Musíš si říct, že máš hlad, Wando. Neumím číst myšlenky."
S tou poslední větou jsem nesouhlasila, ale v odpovědi mi zabránilo mohutné sousto chleba.
"Wanda?" podivil se Jamie.
Přikývla jsem, abych dala na srozuměnou, že mi to nevadí.
"Docela jí to jméno sekne, nemyslíš?" Jeb byl sám na sebe tak pyšný, až jsem se divila, že se vlastnoručně nepopleskal pochvalně po zádech.
"Snad jo," připustil Jamie. "Nemluvili jste zrovna o dracích?"
"Přesně tak," potvrdil Jeb nadšeně, "ale ne o těch, co vypadají jako ještěrky. Jsou z rosolu. Ale umějí létat… Tak trochu. Vzduch je tam hustý, taky jako rosol, takže oni spíš plavou. A vydechují kyselinu - to je skoro stejně dobré jako oheň, co říkáš?"
Nechala jsem Jeba, aby Jamiemu vylíčil další podrobnosti, a zatím jsem zhltala víc než svůj díl chleba a vypila lahev vody. Sotva jsem měla zase prázdná ústa, Jeb opět začal s otázkami.
"A teď k té kyselině…"
Jamie se nevyptával, poslouchal a já si v jeho přítomnosti dávala větší pozor na to, co odpovídám. Tentokrát se však Jeb neptal na žádná choulostivá témata, ať už schválně, nebo náhodou, takže jsem byla zbytečně obezřetná.
Světlo zvolna pohasínalo, až v chodbě zavládla tma. Posléze dovnitř pronikl nepatrný, kalný odlesk měsíce; když jsem si na tmu navykla, dokázala jsem matně rozeznat sedící postavy muže a chlapce.
S postupující nocí se Jamie přesunul blíž ke mně. Ani jsem si při řeči neuvědomila, že se mu prsty probírám ve vlasech, ale pak jsem si všimla, že Jeb mi zírá na ruku.
Honem jsem si založila paže na prsou.
Nakonec Jeb mohutně zazíval a já i Jamie jsme ho ihned napodobili.
"Umíš dobře vyprávět, Wando," pochválil mě Jeb, když jsme se všichni protáhli.
"To byla moje práce… předtím. Byla jsem profesorkou na univerzitě v San Diegu. Přednášela jsem historii."
"Učitelka!" rozjařil se Jeb. "Není to nádhera? Přesně to by se nám hodilo. Maggiina holčina Sharon dohlíží na vzdělání těch tří děcek, ale se spoustou věcí si neví rady. Matematika a podobné předměty jí problémy nedělají. Zato historie…"
"Učím výhradně naši historii," skočila jsem mu do řeči, protože nemělo smysl čekat, až udělá pauzu. "Jako učitelka bych tu moc platná nebyla. Nemám na to ani školy."
"Vaše historie je pořád lepší než nic. My lidi bychom měli vědět i tyhle věci, když už žijeme v zabydlenějším vesmíru, než jsme si mysleli původně."
"Ale já nebyla opravdová učitelka," objasňovala jsem zoufale. Vážně si Jeb myslí, že někdo má zájem poslouchat můj hlas, natož se nudit při mých historkách? "Byla jsem něco jako honorární profesor, spíš jen hostující pedagog. Stáli o mne jen proto… no, protože se to dobře hodilo k mému jménu."
"To byla další věc, na kterou jsem se chtěl zeptat," prohodil Jeb samolibě. "O tvé učitelské praxi si můžeme promluvit později. Ale teď - proč ti říkali Poutnice? Už jsem slyšel hodně divná jména, Suchá voda, Nebeské prsty, Pád vzhůru - a všechno to bylo, jak jinak, promíchané s pozemskými jmény. To mi věř, že nad něčím takovým bych zvědavostí dokázal zešílet."
Počkala jsem, až bylo jisté, že už nic dalšího nedodá. "No, většinou to chodí tak, že duše si vyzkouší život na jedné nebo dvou jiných planetách - ty dvě jsou častější - a pak se natrvalo usídlí na planetě, která se jí zamlouvá nejvíc. Kdykoliv se její tělo přiblíží smrti, prostě se přesune do nového hostitele stejného druhu. Střídání různých druhů těl totiž příliš dezorientuje. Většina duší to nenávidí. A některé duše se nikdy nehnou z planety, na které se narodily. Občas je problém najít pro některou duši vhodné tělo. Musejí vystřídat i tři planety. Jednou jsem se setkala s duší, která neúspěšně prošla pěti planetami, než se konečně usadila v těle Netopýra. Mně se tam taky líbilo - musím se přiznat, že jsem tam málem zůstala i já. Nebýt té slepoty…"
"Na kolika planetách jsi žila?" zeptal se Jamie tiše. Během mého vyprávění mi nenápadně vklouzl rukou do dlaně.
"Tohle je moje devátá," odpověděla jsem a jemně mu stiskla prsty.
"Páni, devět!" vydechl.
"To byl ten hlavní důvod, proč po mně chtěli, abych učila. Statistiky umí přednášet každý, ale já měla osobní zkušenost ze všech planet, které jsme… obsadili." Při tom posledním slově jsem zaváhala, ale Jamiemu to zřejmě nevadilo. "Nenavštívila jsem pouze tři - no, vlastně čtyři. Právě objevili nový svět."
Očekávala jsem, že Jeb mě zasype otázkami o té nejnovější planetě či o těch, které jsem zatím vynechala, ale on si jen zamyšleně potahoval za konečky vousů.
"Proč ses nikdy neusadila?" divil se Jamie.
"Nikdy se mi nikde natolik nezalíbilo."
"A co Země? Myslíš, že tu zůstaneš?"
Nejradši bych se jeho dětské naivitě zasmála; těžko ještě někdy dostanu šanci přesídlit do jiného hostitele. Vždyť sotva přežiju měsíc v tom těle, které právě mám.
"Země je… moc zajímavá," zamumlala jsem. "Život je tu těžší než jinde."
"Těžší než na planetě se zamrzlým vzduchem a Drápatci?" ujišťoval se.
"V jistém směru, ano." Jak vysvětlit, že Mlžná planeta útočila jen zvenčí - a že útok zevnitř se snáší mnohem hůř.
Útok, ušklíbla se Melanie.
Zívla jsem. Nemyslela jsem přímo tebe, vysvětlila jsem jí. Myslela jsme ty nevyrovnané emoce, které mě stále zrazují. Ale ty jsi na mě taky útočila, když jsi mi tak vnucovala své vzpomínky.
Už jsem se poučila, ujistila mě suše. Cítila jsem, jak pronikavě si uvědomuje tu ruku v mé dlani. Vzdouvala se v ní emoce, kterou jsem dosud neznala. Skoro hněv, s náznakem touhy a podtónem zoufalství.
Žárlivost, poučila mě.
Jeb také zazíval. "Mám dojem, že se chovám jako nezdvořák. Určitě jsi pořádně utahaná - nejdřív ta dnešní procházka a pak tě tady půlku noci nutím klábosit. Musím se polepšit. Pojď, Jamie, ať se Wanda může trochu prospat."
Byla jsem vyčerpaná. Zdálo se mi, že mám za sebou hodně dlouhý den, a podle Jebových slov to zřejmě nebyla jen pouhá představa.
"Jasně, strýčku Jebe," vyskočil Jamie zlehka na nohy a pak natáhl ruku k sedícímu starci.
"Díky, synku," vyhekl Jeb, když vstával. "A tobě taky moc děkuju," dodal ještě ke mně. "Tak zajímavý rozhovor jsem neměl… no, vlastně nikdy. Trochu si odpočiň, hlavně šetři hlas, protože moje zvědavost je vážně mocná. Á, tady jsi! Nejvyšší čas."
Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že slyším blížící se kroky. Automaticky jsem se přitiskla ke stěně a zajela hlouběji do jeskyně, ale pak jsem se cítila ještě zranitelnější, protože tam měsíc svítil jasněji než na chodbě.
Překvapilo mě, že za celou noc se objevil teprve první člověk, protože podél chodby bylo zřejmě hodně dalších ložnic.
"Omlouvám se, Jebe. Musel jsem si promluvit se Sharon a pak jsem si nejspíš zdříml."
Bylo vyloučeno nepoznat ten příjemný, jemný hlas. Zděšením se mi zvedl žaludek a já rázem zalitovala, že ho nemám prázdný.
"Ani jsme si toho nevšimli, Doktore," řekl Jeb. "Báječně jsme se tu bavili. Někdy ji musíš přesvědčit, aby ti vyprávěla aspoň pár ze svých příběhů - senzace. Ale dnes v noci už ne. Vsadil bych se, že je úplně vyřízená. Tak na shledanou ráno."
Doktor si před vchod rozložil přikrývku, stejně jako to dělával Jared.
"Tohle si ohlídej," radil Jeb a vedle přikrývky položil pušku.
"Není ti něco, Wando?" vyhrkl Jamie. "Celá se klepeš."
Neuvědomila jsem si to, ale skutečně jsem se celá třásla. Neodpověděla jsem - hrdlo se mi stáhlo.
"No, no," prohodil Jeb chlácholivě. "Požádal jsem tady Doktora, jestli by vzal jednu směnu. Ty si nedělej starosti, doktor je čestný chlap."
Doktor se lenivě pousmál. "Neublížím ti… Wando, je to tak? Jen budu držet hlídku, než se vyspíš."
Hryzala jsem se do rtu a třes neustával.
Jeb podle všeho usoudil, že už není co řešit. "Brou noc, Wando. Brou noc, Doktore," popřál nám už při odchodu.
Jamie zaváhal a ustaraně se po mně ještě ohlédl. "Doktor je v pohodě," uklidnil mě šeptem.
"Poběž, chlapče, už je pozdě!"
Jamie se rozběhl za Jebem.
Když odešli, nespouštěla jsem z Doktora oči, číhala jsem na jakoukoli změnu. Ovšem Doktor se nepřestával tvářit klidně a pušky se ani nedotkl. Natáhl dlouhé tělo na přikrývku; z jedné strany mu přečnívala chodidla i lýtka. Vleže se zdál mnohem menší, byl hubený jak kostra.
"Dobrou noc," zamumlal ospale.
Samozřejmě jsem neodpověděla. Dívala jsem se na něho v kalném měsíčním světle, odhadovala zvedání a klesání jeho hrudníku podle vlastního tepu bouřícího v uších. Dýchal stále hlouběji a pomaleji a pak začal tichounce pochrupávat.
Mohlo to být divadýlko, ale i kdyby ano, těžko jsem mohla něco dělat. Tiše jsem se odplazila ještě hlouběji do jeskyňky, až jsem za zády ucítila okraj matrace. Sice jsem si předtím slíbila, že do postele lézt nebudu, ale usoudila jsem, že se nic nestane, když se stulím v nohách matrace. Podlaha byla hrubá a hrozně tvrdá.
Zvuk Doktorova tichého chrápání působil konejšivě. Možná to na mě jenom hrál, ale aspoň jsem věděla, kde přesně v té tmě je.
Nakonec jsem usoudila, že se klidně můžu prospat bez ohledu na to, zda přežiju nebo ne. Byla jsem utahaná jako pes, aspoň jak by řekla Melanie. Nechala jsem víčka klesnout. Matrace byla to nejměkčí, čeho jsem se tady po svém příchodu dotkla. Uvolnila jsem se, ponořila se…
Náhle se ozvalo tiché šoupání - v jeskyni blízko mě. Prudce jsem otevřela oči a mezi ozářeným stropem a sebou zahlédla stín. Venku dál nerušené pochrupoval Doktor.


21. Kapitola

18. ledna 2014 v 20:30 | Snow |  Hostitel

Jméno

Držela jsem se těsně u Jeba, asi půl kroku před ním; dávala jsem si pozor, abych se k dvojici mužů, kteří šli za námi, ani nepřiblížila. Jamie šel někde uprostřed, protože sám neměl jasno, kde vlastně chce být.
Na zbytek Jebovy prohlídky jsem se už moc nesoustředila. Příliš jsem nevnímala ani druhou zahradu, skrz kterou jsme procházeli - a kde ve spalujícím žáru oslnivých zrcadel rostla kukuřice sahající až do pasu - ani širokou jeskyni s nizounkým stropem, kterou Jeb označil jako "hřiště". Byla černočerná, hodně hluboko v podzemí, ale Jeb mi vysvětlil, že ji osvětlují pokaždé, když si chtějí zahrát. To hraní mi nedávalo smysl, ne v téhle nervózní a věčně nahněvané hrstce lidí, kteří dosud přežili. A tekla tam další voda, malý potok pronikavě čpící sírou; podle Jeba ho někdy používají jako druhou latrínu, protože k pití se beztak nehodí.
Střídavě jsem pozorovala dvojici za námi a chlapce po svém boku.
Ian a Doktor se skutečně ovládali až překvapivě. I když mě málem rozbolely oči z toho, jak jsem po nich pořád šilhala dozadu, nenapadli mě, tiše nás následovali a občas si tlumeně vyměnili pár slov. Mluvili o věcech a jménech, které mi nic neříkaly, možná ani nepatřily do jeskyní. Nerozuměla jsem jim.
Jamie mlčel, ale o to víc si mě prohlížel. Když jsem zrovna nehlídala ty dva vzadu, taky jsem z něho skoro nespouštěla oči. V důsledku toho mi nezbýval čas dostatečně ocenit všechno, co mi Jeb ukazoval, ale on si mé nepozornosti zřejmě ani nevšiml.
Některé chodby byly hodně dlouhé, ale vzdálenosti v podzemí se odhadovaly špatně. Občas v nich vládla černočerná tma, ale Jeb a ostatní ani jedinkrát nezaváhali. Podle všeho se tam vyznali dokonale a na chůzi ve tmě byli navyklí. Mně se šlo hůř, než když jsem byla sama s Jebem. Ve tmě mi každé šustnutí připadalo jako útok. Dokonce i Doktorovo a Ianovo ledabylé klábosení se dalo považovat za nenápadnou domluvu dvou násilníků.
Jsi paranoidní, poznamenala Melanie.
Asi je to nutné pro přelití.
Mohla bys teď věnovat víc pozornosti strýčkovi Jebovi? Moc mě to zajímá.
Vždyť si ho poslouchej, co hrdlo ráčí.
Ale já vidím a slyším jen to, co vidíš a slyšíš ty, Poutnice, připomněla mi. Pak změnila téma. Jamie vypadá pohodově, nemyslíš? Už ne tak nešťastně.
Vypadá… ostražitě.
Po zatím nejdelší cestě vlhkou tmou jsme konečně vyšli do světla.
"Tohle je nejjižnější místo jeskynního komplexu," objasňoval Jeb v chůzi. "Není nejpohodlnější, ale celý den tu je obstojné světlo, tak jsme tady udělali nemocnici. Tohle je tedy působiště našeho doktora."
Sotva Jeb vysvětlil, kde jsme, doslova jsem zkameněla, klouby jako by mi zamrzly. Vrostla jsem do kamene a očima vytřeštěnýma smrtelnou hrůzou jsem těkala mezi Jebem a Doktorem.
Takže to všechno byla past? Hezky počkali, až tvrdohlavý Jared zmizí ze scény, a pak mě odlákali sem? Připadalo mi k nevíře, že jsem došla až do mučírny úplně dobrovolně! Jak jsem mohla být tak pitomá?
Melanie se zděsila stejně jako já. To už jsme se mohly rovnou zabalit do dárkového papíru!
Ostatní na mě hleděli, Jeb bezvýrazně, Doktor stejně překvapeně jako já - i když ne tak zhrozeně.
Když jsem na paži ucítila ruku, byla bych od doteku odskočila, kdyby mi ta ruka nebyla tak povědomá.
"Ne," vyhrkl Jamie s dlaní váhavě položenou na mém lokti. "Ne, všechno je v pořádku. Vážně. Viď, strýčku Jebe?" S důvěrou se obrátil na starce. "Nic se neděje, viď?"
"Ale jistě." Jebovy vybledlé modré oči hleděly stejně klidně jako vždy. "Jen tě provádím po svém království, holka, to je všechno."
"O čem to mluvíte?" ozval se zezadu Ian naštvaně, že neví, o čem je právě řeč.
"Fakt myslíš, že jsme tě sem zavedli schválně, pro Doktora?" naléhal na mě Jamie, místo aby odpověděl Ianovi. "Protože to bychom neudělali. Dali jsme Jaredovi slib."
Zírala jsem na vážnou chlapeckou tvář, snažila se uvěřit.
"Aha!" zasmál se Ian, když mu to došlo, a vyprskl smíchy. "To nezní jako špatný plán. Divím se, že mě to taky nenapadlo."
Jamie se na statného muže zaškaredil, a než ruku odtáhl, ještě mě pohladil po lokti. "Neboj se," řekl.
Jeb pokračoval ve výkladu. "Takže jsme tuhle velkou jeskyni vybavili několika lůžky pro případ, že by někdo onemocněl nebo se zranil. Ale v tomhle směru nám zatím přálo štěstí. Doktor nemá moc velké vybavení na léčbu naléhavých případů." Ušklíbl se na mě. "To tvoje plemeno vyházelo všechny naše léky, když nás vytěsnilo, a teď se špatně shánějí."
Lehce jsem přikývla, roztržitě, protože pořád ještě mi šla hlava kolem. Snažila jsem se trochu uklidnit. Místnost vypadala naprosto nevinně, jako by ji skutečně používali k léčení, ale mně se stejně svíral žaludek v bolestivé křeči.
"Co vlastně víš o medicíně mimozemšťanů?" otázal se Doktor nečekaně, hlavu nakloněnou k rameni. Hleděl na mě s neskrývanou zvědavostí.
Beze slova jsem na něho zírala.
"Ale jdi, s Doktorem mluvit můžeš," povzbuzoval mě Jeb. "Když se to vezme kolem a kolem, je to docela slušný chlap."
Zavrtěla jsem hlavou. Myslela jsem to jako odpověď na Doktorovu otázku, jako že nic nevím, ale vyložili si to jinak.
"Žádné tajemství neprozradí," ucedil Ian kysele. "Je to tak, kotě?"
"Chovej se slušně, Iane!" štěkl Jeb.
"Je to tajemství?" vyptával se Jamie opatrně, ale přesto zvědavě.
Opět jsem zavrtěla hlavou. Nechápavě na mě hleděli, i Doktor se tvářil zmateně.
Zhluboka jsem se nadechla a zašeptala jsem: "Nejsem Léčitelka. Nevím, jak - léky - fungují. Jenom že skutečně fungují - uzdravují, neléčí pouze příznaky. Žádné pokusy a omyly. Takže není divu, že lidské léky se staly odpadem."
Všichni čtyři se tvářili užasle. Nejdřív je zaskočilo, že jsem neodpověděla, a teď je zaskočilo, že jsem odpověděla. Lidem se prostě nedalo zavděčit.
"Vaše rasa nezměnila moc věcí, které zůstaly po nás," poznamenal pak Jeb zamyšleně. "Jenom ty léky a vesmírné lodě místo letadel. Jinak se zdá, že život pokračuje ve starých kolejích… navenek."
"Přišli jsme se poučit, ne měnit," šeptla jsem. "Ale zdraví má před tou filozofií navrch."
Skoro slyšitelně jsem zacvakla čelisti. Musím být opatrnější. Lidi jen těžko stojí o přednášku na téma filozofie duší. Kdo ví, co by je rozhněvalo? Při čem by jim došla jejich křehká trpělivost?
Stále ještě zamyšlený Jeb pokýval hlavou a vedl nás dál. Po zbývajících několika jeskyních spojených s nemocnicí mě provázel s viditelně menším nadšením než předtím. Když jsme se černočernou chodbou pustili nazpět, odmlčel se. Byla to dlouhá, tichá cesta. Snažila jsem se rozpomenout, zda jsem ho nějak neurazila. Jeb byl zvláštní, nevyznala jsem se v něm. Ostatní lidé, i když byli nepřátelští a podezíraví, se aspoň chovali logicky. Ale v Jebově případě jsem byla bezradná.
Cesta skončila v okamžiku, kdy jsme se opět vynořili v obrovské jeskyni se zahradou, kde se na tmavé podlaze kadeřil zářivě zelený koberec z rašících mrkví.
"Představení je u konce," zavrčel Jeb s pohledem namířeným na Iana a Doktora. "Běžte dělat něco užitečného."
Ian zakoulel očima, ale i s Doktorem se poslušně obrátil k odchodu. Jamie zaváhal, jestli má jít za nimi do kuchyně, ale zůstal stát.
"Ty pojď se mnou," vyzval ho Jeb, tentokrát vlídnějším hlasem. "Mám pro tebe práci."
"Tak jo," řekl Jamie. Poznala jsem, že má radost.
Vrátili jsme se do chodby s ložnicemi. Jamie šel vedle mě. Překvapeně jsem zjistila, že sotva jsme zabočili do třetí chodby zleva, hned přesně věděl, kam jdeme. Jeb se držel kousek za námi, ale Jamie se i bez ptaní zastavil před zelenou zástěnou, kryjící vchod do sedmé ložnice. Odstrčil španělskou stěnu, ale sám ustoupil do strany.
"Chceš si na chvíli v klidu posedět?" obrátil se Jeb ke mně.
Kývla jsem, vděčná za možnost se chvíli ukrýt. Vlezla jsem do jeskyně a zůstala stát pár kroků od vchodu, protože jsem si nebyla jistá, co udělat. Melanie si vzpomněla, že tam jsou knihy, ale já jí připomněla, jak jsem se zařekla, že se tady ničeho nedotknu.
"Musím jít po práci, synku," vysvětlil Jeb Jamiemu. "Jídlo se samo nevylíhne, že jo. Zvládneš ji ohlídat?"
"Jasně," zazubil se Jamie blaženě. Hubený hrudník se zvedl hrdým nádechem.
Ohromeně jsem zírala, jak Jeb vkládá pušku do chlapcových dychtivých dlaní.
"Zbláznil ses?" zařvala jsem tak hlasitě, že jsem nejdřív nepoznala vlastní hlas. Měla jsem dojem, že už neumím nic než šeptat.
Jeb a Jamie se zatvářili šokovaně, zvlášť když jsem vzápětí vyskočila na chodbu k nim.
Chybělo maličko a já stačila pušku vytrhnout Jamiemu z prstů. Na poslední chvíli jsem se však zarazila, protože mi došlo, že tím bych si jistě vysloužila smrt. V tomhle směru jsem byla slabší než lidé; nemohla jsem se přinutit sáhnout na zbraň, i kdybych tím měla chlapce zachránit.
Místo toho jsem se obrátila k Jebovi.
"Co tě to napadlo? Dát zbraň dítěti? Mohl by se zabít!"
"Jamie má toho za sebou dost, aby se mohl počítat mezi dospělé. A s puškou umí zacházet, neboj se."
Jamie při Jebově chvále napřímil ramena a přitiskl si pušku těsněji k tělu.
Jeb mě svou tupostí vážně naštval. "Co kdyby sem pro mě přišli a našli tady jeho? Umíš si představit, co by se stalo? Tohle není legrace! Klidně by mu ublížili, jen aby mě dostali!"
Jeb ani nemrkl. "Podle mě dneska žádné problémy nebudou. Na to se vsadím."
"No, ale já ne!" zuřila jsem. Můj hlas se odrážel od stěn tunelu; určitě to někdo slyšel, ale mně to bylo jedno. Radši ať přijdou, dokud je tady Jeb. "Pokud sis tak jistý, proč bys mě tady nemohl nechat samotnou? Hlavně nevystavuj Jamieho nebezpečí!"
"Bojíš se o toho chlapce, nebo máš strach, že obrátí pušku proti tobě?" vyptával se Jeb skoro pobaveně.
Zamžikala jsem, rázem jsem zapomněla na hněv. To mě vůbec nenapadlo. A při pohledu na Jamieho překvapený výraz jsem si uvědomila, že jeho ta představa šokovala stejně jako mě.
Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala. Jebovi se mezitím vplížil do očí soustředěný výraz, našpulil rty - jako by právě objevil poslední dílek k zbláznění složité skládačky.
"Dej tu pušku Ianovi nebo někomu z ostatních, na tom mi nesejde," požádala jsem nuceně klidným hlasem. "Hlavně z toho vynech Jamieho."
Jeb se nečekaně usmál, zazubil se od ucha k uchu jako namlsaná kočka.
"Tohle je můj dům, holka, a tady se zařídím, jak já chci. Vždycky to tak dělám."
Jeb se obrátil, odcházel pryč a cestou si pohvizdoval. Dívala jsem se za ním s ústy dokořán. Když zmizel, podívala jsem se na Jamieho, který se tvářil trucovitě.
"Nejsem žádné dítě!" zahuhlal hlubším hlasem než obvykle a vzdorně vystrčil bradu. "Ale teď bys měla… měla bys jít do své ložnice."
Ten rozkaz nezněl vůbec přísně, ale těžko jsem mohla dělat něco jiného. Tenhle spor jsem prohrála na celé čáře.
Posadila jsem se zády ke skále vedle vchodu, v místě, kde na mě nebylo vidět, ale sama jsem mohla pozorovat Jamieho. Objala jsem si kolena pažemi a začala dělat to, co mě zřejmě čekalo až do vyřešení celé téhle situace: dělala jsem si starosti.
Navíc jsem napínala oči a uši, jestli se někdo neblíží. Bez ohledu na to, co Jeb říkal, jsem byla odhodlaná předejít útoku na svého malého hlídače tím, že se okamžitě a sama vzdám.
Správně, souhlasila Melanie stručně.
Jamie postál pár minut v chodbě a pevně svíral pušku; zatím si nebyl jistý, jak správně plnit svou povinnost. Nejdřív přecházel před vchodem sem a tam, ale brzy si začal připadat hloupě. Pak si sedl na zem vedle vchodu, pušku si položil na překřížené nohy a bradu si opřel do sepjatých dlaní. Uběhla dlouhá doba, než si povzdechl. Práce dozorce nebyla tak vzrušující, jak si sliboval.
Zato mě pohled na něho nemohl znudit.
Tak za hodinku dvě se po mně začal dívat, kradmými kratičkými pohledy. Párkrát otevřel ústa, ale pak si to zase rozmyslel a neřekl nic.
Položila jsem si bradu na kolena a čekala, zatímco sváděl boj sám se sebou. Za trpělivost jsem se dočkala odměny.
"Ta planeta, z které jsi přiletěla, než ses ocitla v Melanii," vyhrkl nakonec, "jaká je? Hodně podobná téhle naší?"
Směr jeho myšlenek mě zaskočil nepřipravenou. "Ne," odpověděla jsem. Když tu byl jen Jamie, nevadilo mi mluvit normálně, ne jenom šeptat. "Ne, byla úplně jiná."
"A povíš mi, jaké to tam je?" požádal s hlavou nakloněnou k rameni jako pokaždé, kdy ho jedna z Melaniiných vyprávěnek na dobrou noc obzvlášť zaujala.
A tak jsem mu vyprávěla.
Vyprávěla jsem mu o Chaluhách na Vodní planetě. Vyprávěla jsem mu o dvou sluncích, eliptické oběžné dráze, šedé vodě, trvale nehybných kořenech, ohromujícím pohledu tisíce očí, o nekonečných rozhovorech milionu nezvučných hlasů, což bylo jediné, co jsme mohli slyšet.
Poslouchal s vykulenýma očima a okouzleným úsměvem.
"A to kromě té naší existuje jen tahle jedna planeta?" zeptal se, když jsem zmlkla a rozpomínala se, jestli jsem na něco nezapomněla. "Jsou ty Chaluhy," zasmál se, když si je představil, "jediný druh mimozemšťanů?"
Zasmála jsem se spolu s ním. "Ani náhodou. Stejně jako já nejsem jediný mimozemšťan na tomhle světě."
"Vyprávěj."
A tak jsem mu vyprávěla o Netopýrech ve Zpívajícím světě - jaký byl život v melodické slepotě, jaké bylo létat. Vyprávěla jsem mu o Mlžné planetě - jak jsem měla hustou bílou srst a čtyři srdce zajišťující tělesnou teplotu a širokým obloukem se vyhýbala Drápatcům.
Zrovna jsem se pustila do vyprávění o Planetě Květin, o barvě a světle, ale přerušil mě novou otázkou.
"A co ti mrňaví zelení mužíčci s trojúhelníkovou hlavou a velkýma černýma očima? Víš, jak havarovali v Roswellu a tak. To jste byli taky vy?"
"Kdepak, my ne."
"Tak to byl podvod?"
"Nevím - možná ano, možná ne. Vesmír je veliký a hodně zabydlený."
"A jak jste se sem tedy dostali? Jestli nejste mrňaví zelení mužíčci, kdo jste? Musíte mít přece těla, abyste se mohli pohybovat a tak všechno, ne?"
"Správně," potvrdila jsem. Překvapilo mě, jak bystře chápe všechny informace. Ale nemělo mě to udivovat, přece jsem věděla, jak je bystrý, že má mozek jako žíznivou houbu. "Úplně na začátku jsme používali svou Pavoučí podobu."
"Pavouci?"
A tak jsem mu vyprávěla o Pavoucích - o fascinující rase. Neuvěřitelná inteligence, ta nejgeniálnější, na jakou jsme kdy narazili, a každý pavouk měl v sobě hned tři. Tři mozky, každý v jedné části členitého těla. Přesto jsme narazili na problém, který pro nás nedovedli vyřešit. Byli svým založením tak chladně analytičtí, že jen málokdy v nich některý problém probudil tolik zvědavosti, aby ho vyřešili jen pro sebe. Ze všech našich hostitelů nás nejvíc vítali právě Pavouci. Většinou si toho rozdílu ani nevšimli, a pokud přece jen ano, zřejmě oceňovali náš přínos. Těch několik duší, které se dostaly na planetu Pavouků ještě před implantacemi, nám sdělilo, že planeta je šedá a studená - nebylo divu, že Pavouci měli jen černobílé vidění a omezené vnímání teplot. Pavoučí život byl krátký, ale mláďata se rodila se znalostí všeho, co znali jejich rodiče, takže žádné poznání nepřišlo nazmar.
Strávila jsem jeden krátký život v zástupci zmíněné rasy a pak jsem planetu opustila bez sebemenší touhy po návratu. Ta úžasně jasná mysl, otázky, které se objevily snad na každou odpověď a bez zjevné námahy, věčný tanec čísel, to byly jen chabé náhražky za emoce a barvy, které pro mě v tom těle neměly skoro žádný význam. Nechápala jsem, jak by tam nějaká duše dokázala být spokojená, ale planeta byla soběstačná po tisíce pozemských let. Ještě pořád bylo možné ji kolonizovat, protože Pavouci se rozmnožovali tak rychle, byli to vlastně celé vaky vajíček.
Svěřila jsem Jamiemu, jak hrozné bylo přistání tady na Zemi. Pavouci byli naši nejlepší technici, ty vesmírné koráby, které pro nás vyrobili, klouzaly elegantně a nepozorovaně celým vesmírem. A Pavoučí těla byla skoro stejně dokonalá jako jejich mozky: čtyři dlouhé nohy u každého článku těla - díky kterému si na téhle planetě vysloužili svou přezdívku - a dvanáctiprstovou ruku na každé noze. Prsty s šesti klouby byly tenké a silné jako ocelové struny a zvládaly i ty nejjemnější úkony. Tělo odpovídalo velikostí krávě, jen nižší a hubenější, a první implantace snášeli Pavouci dobře. Byli silnější než lidé, chytřejší než lidé a připravení, což lidstvo rozhodně nebylo…
Zarazila jsem se uprostřed věty, protože na Jamieho tváři se zajiskřila křišťálová krůpěj.
Civěl přímo před sebe, do prázdna, rty sevřené do úzké čárky. Od oka blíž ke mně se mu kutálela velká slaná slza.
Idiote, vynadala mi Melanie. To tě nenapadlo, jak s ním tvoje vyprávění zamává?
A tebe zas nenapadlo varovat mě dřív?
Neodpověděla. Nebylo pochyb, že se do líčení historky zabrala stejně jako já.
"Jamie," zamumlala jsem ochraptěle. Pohled na jeho slzu mi s hrdlem prováděl zvláštní věci. "Jamie, omlouvám se. Bylo to neomalené."
Jamie zavrtěl hlavou. "Ale co, přece jsem se ptal. Zajímalo mě, jak se to seběhlo." Mluvil drsně, snažil se zamaskovat bolest.
Bylo to instinktivní, touha předklonit se a otřít tu slzu. Nejdřív jsem se to snažila ignorovat; nebyla jsem Melanie. Ale slza tam visela, nehybně, jako by nikdy neměla spadnout. Jamie nepřestával civět do prázdné zdi a rty se mu třásly.
Byl jen kousek ode mě. Natáhla jsem paži, abych mu prsty přejela po tváři; slza se na kůži rozmázla a zmizela. Opět jsem poslechla instinkt, nechala jsem ruku přitisknutou k jeho teplému obličeji, ze strany ho podebrala do dlaně.
Na kratičkou vteřinku předstíral, že mě nevnímá.
Ale pak se ke mně překulil s očima zavřenýma a vztáhl ke mně ruce. Přitulil se mi k boku, tváří se mi zavrtal do důlku ramene, kam se kdysi vešel líp, a rozvzlykal se.
Nebyly to slzy malého dítěte, o to působily skutečněji; byly posvátnější a bolestnější, než kdyby plakal přímo přede mnou. Byl to žal dospělého muže na pohřbu jeho celé rodiny.
Objala jsem ho; do náruče se mi nevešel tak snadno jako dřív. Rozplakala jsem se spolu s ním.
"Promiň," opakovala jsem pořád dokola. Tím jedním slovem jsem se mu omlouvala úplně za všechno. Že jsme tu planetu vůbec našli. Že jsme si ji vybrali. Že jsem to zrovna já, kdo se zmocnil jeho sestry. Že jsem ji přivedla sem a ublížila mu tak podruhé. Že jsem ho svým necitlivým vyprávěním rozplakala.
Neodtáhla jsem paže ani po tom, co se utišil; nespěchala jsem s tím. Zdálo se mi, že celým tělem jsem od samého začátku lačněla po podobném kontaktu, i když jsem nikdy předtím netušila, jak ten hlad ukojit. To tajemné pouto mezi matkou a dítětem - na téhle planetě tak silné - pro mě už neznamenalo záhadu. Neexistovalo mocnější pouto, než které vyžadovalo váš život za jiný. Tenhle fakt jsem pochopila dávno; jen jsem nechápala proč. Teď mi bylo jasné, proč by matka dala život za dítě, a to poznání bude už navždy ovlivňovat moje vnímání vesmíru.
"Jsem si jistý, že jsem tě vycvičil líp, synku!"
Odskočili jsme od sebe. Jamie vylétl na nohy, ale já se stulila níž k zemi, vmáčknutá ke skalní stěně.
Jeb se shýbl a zvedl ze země pušku, na kterou jsme oba zapomněli. "Musíš na pušku dohlížet trochu líp, Jamie." Mluvil něžně, tónem hlasu otupil výčitku. Natáhl ruku, aby Jamiemu pocuchal huňaté pačesy.
Jamie uhnul zpod Jebovy ruky, celý zrudlý zahanbením.
"Omlouvám se," zahučel chlapec a obrátil se jakoby k útěku. Zarazil se však hned po prvním kroku a ohlédl se po mně. "Nevím, jak se jmenuješ," vyhrkl.
"Říkají mi Poutnice," odpověděla jsem šeptem.
"Poutnice?"
Přikývla jsem.
Kývl na oplátku a pak utekl. Šíji měl pořád ještě celou zrudlou.
Když zmizel, Jeb se opřel o skálu a zády se po ní svezl do sedu na stejné místo, kde předtím seděl Jamie. A stejně jako on si nechal pušku ležet na kolenou.
"Máš namouduši zajímavé jméno," poznamenal. Zřejmě se mu vrátila jeho povídavá nálada. "Možná mi vysvětlíš, jak jsi k němu přišla. Určitě to je pěkná historka. Ale to jméno je kapku moc dlouhé, nemyslíš? Poutnice?"
Civěla jsem na něho.
"Vadilo by ti, kdybych ti vybral jiné jméno? Třeba Wanda? Je kratší."
Chvíli čekal na odpověď, ale nakonec pokrčil rameny. Bylo by mi jedno, i kdyby mi říkal "synku" nebo jinou lidskou přezdívkou. Určitě to myslel laskavě.
"Tak dobrá, Wando." Usmál se, spokojený se svým nápadem. "Jsem rád, že tě můžu nějak oslovovat. Hnedka mám dojem, že jsme staří známí."
Věnoval mi jeden ze svých širokánských úsměvů a já mu to prostě musela oplatit, i když jsem se usmála spíš žalostně než potěšeně. Měl to být můj nepřítel. Podle všeho byl šílený. Ale choval se jako můj přítel. Ne že by mě nezabil, kdyby se věci zvrtly k horšímu, ale neměl by z toho radost. A co víc by se dalo chtít od lidského přítele?


20. Kapitola

18. ledna 2014 v 8:50 | Snow |  Hostitel

Vysvobození

Jeb mě nechal plakat a nekomentoval to. Během mého vzlykání neutrousil jedinou poznámku. Promluvil až půl hodiny poté, co jsem utichla.
"Ještě nespíš?"
Neodpověděla jsem. Příliš jsem si zvykla mlčet.
"Nechceš vylézt ven a kapku se protáhnout?" nabídl. "Záda mě bolí už jen při pomyšlení na tu mizernou díru."
Kupodivu, po týdnu ticha jsem byla tak nepříčetná, že jsem na společnost neměla náladu. Ovšem jeho nabídka byla z těch, co se neodmítají. Než jsem si to sama uvědomila, už mě moje ruce postrčily průlezem ven.
Jeb seděl se zkříženýma nohama na přikrývce. Protřepávala jsem si paže a nohy a kroutila ramenními klouby a přitom číhala na nějakou jeho reakci, ale nechal oči zavřené. Stejně jako při Jamieho návštěvě se zdálo, že spí.
"Už se cítíš líp?" zeptal se, když otevřel oči.
Pokrčila jsem rameny.
"Víš, bude to v pořádku." Zazubil se od ucha k uchu. "Co jsem říkal Jaredovi… No, netvrdím, že jsem přímo lhal, protože to je všechno pravda, když se na to podíváš z jedné strany, no ale, z druhé strany to nebyla ani tak pravda jako to, co zkrátka potřeboval slyšet."
Třeštila jsem oči; vůbec jsem mu nerozuměla.
"Věc se má tak, že Jared potřebuje odstup. Ne od tebe, děvče," dodal rychle, "ale od celé té situace. Než se vrátí, bude všechno vidět jinak."
Divila jsem se, jak pozná, která slova či věty mě zraňují. A co víc, proč by Jebovi mělo záležet na tom, jestli mě jeho slova zraní, nebo dokonce jestli mě bolí polámaná záda? Jeho laskavé chování mě svým způsobem děsilo, protože bylo nepochopitelné. Jaredovo jednání dávalo aspoň smysl. Kyleovy a Ianovy vražedné pokusy, doktorova bujará ochota mě mučit - i tohle chování bylo logické. Žádná laskavost. Co Jeb po mně vlastně chce?
"Netvař se tak ponuře," zasmál se Jeb. "Má to i světlou stránku. Jared byl, pokud jde o tebe, hrozně tvrdohlavý, ale když ráčil zmizet, můžeme se ti postarat o větší pohodlí."
Svraštila jsem obočí, jak jsem dumala, co tím asi myslí.
"Tak například," pokračoval Jeb, "tuhle malou jeskyni používáme obvykle jako sklad. No jo, a až se Jared s mládenci vrátí z výpravy, budeme potřebovat místo, kam uložit zásoby, takže ti radši najdeme něco nového. Třeba většího? Třeba i s postelí?" Opět se usmál, jako by mě škádlil návnadou.
Čekala jsem, že s ní ucukne a vychechtá se mi, že jen žertoval.
Ale místo toho se mu vybledlé modré oči zalily hlubokou něhou a z výrazu jeho tváře se mi sevřelo hrdlo jakoby při pláči.
"Ne, do té díry už nemusíš, děvenko. To nejhorší máš za sebou."
Zjistila jsem, že mu musím stoprocentně věřit. Podruhé během hodiny jsem si schovala obličej do dlaní a rozplakala se.
Jeb vstal a neobratně mě popleskal po rameni. Se slzami si zřejmě nevěděl rady. "No tak, no tak," zabrumlal.
Tentokrát jsem se vzpamatovala rychleji. Když jsem si otřela mokré oči a kradmo se na Jeba usmála, pochvalně přikývl.
"Hodná holka," popleskal mě znovu. "Teď tu musíme počkat, než Jared najisto odejde a nechytí nás." Spiklenecky se zazubil. "A pak si užijeme trochu legrace!"
Vzpomínala jsem si, že jeho obvyklá představa legrace se týká nejvýš ozbrojeného příměří.
Můj výraz mu přišel k smíchu. "Neboj se. A při tom čekání si můžeme kapku odpočinout. Vsadím se, že i tahle tenká přikrývka ti bude připadat pohodlná."
Podívala jsem se na přikrývku a zpátky na něho.
"Posluž si," vybídl mě, "pořádný spánek ti nejspíš neublíží. Budu tě hlídat."
Dojetím mi opět zvlhly oči. Klesla jsem na přikrývku a položila hlavu na polštář. Bylo to božské, i když Jeb tvrdil, že složená přikrývka je tenká. Natáhla jsem celé tělo a napnula prsty. Slyšela jsem, jak mi lupe v kloubech. Pak jsem se uvolnila. Měla jsem pocit, že se rozplývám na obláčku, že se mi hojí všechna otlačená místa. Povzdechla jsem si.
"Jo, na to se člověku hezky kouká," broukl Jeb. "To je k zbláznění vědět, že pod tvou střechou někdo trpí."
Posadil se na podlahu pár metrů ode mě a začal si tiše pobrukovat. Usnula jsem dřív, než skončil první melodii.
Když jsem se probudila, bylo mi jasné, že jsem tvrdě spala hodně dlouho - snad nejdéle za celou dobu svého pobytu v jeskyni. Nebudila mě žádná bolest, nikdo mě nevyrušil. Cítila bych se docela dobře až na to, že polštář pod hlavou mi připomněl, že Jared je pryč. Ještě pořád voněl po něm. A to bylo dobře, protože já nevoněla.
Zpátky do snů, povzdechla si Melanie nešťastně.
Na sen jsem se rozpomínala jen matně, ale věděla jsem, že v něm byl Jared - jako obvykle, když se mi podařilo usnout dost tvrdě, abych snila.
"Brejtro, děvenko," ozval se Jeb; podle všeho byl odpočatý.
Rozloupla jsem víčka a jukla na něho. Že by proseděl u stěny celou noc? Nevypadal unaveně, ale mě náhle zalil provinilý pocit, že jsem mu zabrala lůžko.
"Mládenci jsou dávno pryč!" prohlásil nadšeně. "Co si vyjít na prohlídku?" Podvědomě pohladil pušku, která mu visela na rameni.
Vykulila jsem oči a nevěřícně na něho zůstala zírat. Prohlídka?
"Ale no tak, nehraj si přede mnou na citlivku. Nikdo ti neublíží. A časem se tu musíš vyznat sama."
Natáhl ruku, aby mi pomohl vstát.
Automaticky jsem se jí chytla, jak jsem si rovnala v hlavě jeho slova. Cože? Měla bych se tu časem pohybovat bez dozoru? Proč? A co vlastně znamená to "časem"? Jak dlouho podle něho asi přežiju?
Vytáhl mě na nohy a odváděl mě z chodby ven.
Už jsem zapomněla, jaké je jít temnými chodbami s rukou, která mě vede. Bylo to tak snadné - nemusela jsem přemýšlet o tom, kam šlapu.
"Tak moment," mumlal Jeb. "Nejspíš začneme tím pravým křídlem. Uchystám ti tam slušné bydlení. Potom tu je kuchyně…" Zatímco jsme se temným tunelem blížili do zářivě osvětleného hlavního sálu, nepřestával plánovat prohlídku. Když k nám dolehla změť hlasů, vyschlo mi v ústech. Jeb ustavičně brebentil, jako by můj strach nevnímal nebo ignoroval.
"Vsadím se, že už vyrašily mrkve," vykládal a vedl mě na hlavní náměstí. Světlo mě oslepilo, takže jsem neviděla, kdo tam je, ale cítila jsem na sobě mnoho očí. Náhlé ticho na mě zapůsobilo stejně zlověstně jako pokaždé.
"No jo," potvrdil Jeb sám sobě. "Je to hotová nádhera. Na tu svěží ranní zeleň je vždycky radost se podívat."
Zastavil se, abych tu radost mohla sdílet s ním. Mrkla jsem směrem, kterým ukazoval, ale oči mi pořád těkaly po sále, jak jsem se snažila rozkoukat v té záři. Chvilku trvalo, než jsem spatřila, co mi ukazoval, ale současně jsem uviděla asi patnáct lidí, kteří mě všichni do jednoho sledovali nepřátelským pohledem. Současně se však něčím zaměstnávali.
Rozlehlý tmavý čtverec uprostřed sálu už nebyl tmavý; jeho polovinu pokrývala jemná zeleň, přesně jak sliboval Jeb. A bylo to hezké. A neuvěřitelné.
Nebylo divu, že na ten čtverec lidé nevstupovali. Byla to zahrada.
"Mrkev?" šeptla jsem.
Jeb hlasitě odpověděl. "Ano, ta zelená polovina záhonu. Na té druhé je špenát. Vyrazí už za pár dnů."
Lidé v sále se vrátili ke své práci; zpočátku po mně pokukovali, ale pak se soustředili na to, co dělali. Nebylo těžké uhodnout co - veliký sud na podvozku a hadice; zalévali úrodu.
"Zavlažují?" šeptla jsem.
"Přesně tak. V tomhle vedru hlína proklatě rychle vysychá."
Souhlasně jsem přikývla. Hádala jsem, že je teprve dopoledne, a už jsem byla zalitá potem. Žár od oslnivé záře nad hlavou byl vražedný. Opět jsem si zkusila strop prohlédnout, ale do oslepivého svitu se nedalo ani podívat.
Zatáhla jsem Jeba za rukáv a ukázala nahoru. "Jak?"
Jeb neskrýval, že moje zvědavost ho potěšila. "Stejně jako to dělají kouzelníci - zrcadly. Jsou jich tam stovky. Trvalo mi sakra dlouho, než jsem je tam všechny připevnil. Je dobré vědět, že až je budeme čistit, máme tady další pár rukou. Pochop, ve stropě jsou jen čtyři úzké ventilační průduchy, a z nich bychom neměli dost světla, aspoň ne podle mých představ. Tak co tomu říkáš?"
Hrdě vypjal hruď.
"Úžasné," zašeptala jsem. "Geniální."
Jeb blaženě přikývl.
"Tak jdeme dál," navrhl. "Dneska nás toho čeká hodně."
Zavedl mě do neznámé chodby, širokého přírodního tunelu, který vybíhal z hlavního sálu. Bylo to neznámé teritorium. Svaly se mi mimovolně zaťaly, posunovala jsem se vpřed na zdřevěnělých nohách jako robot.
Jeb mě popleskal po ruce, ale mou nervozitu nekomentoval. "Tady jsou hlavně ložnice a pár skladů. Tunely jsou blíž povrchu, takže osvětlení je snazší."
Ukázal na dlouhou, úzkou, zářivou puklinu ve stropě tunelu, jež nám pod nohy házela bílou skvrnu světla.
Došli jsme k rozcestí - rozbíhala se tu řada menších chodeb, rozevřených jako chapadla chobotnice.
"Třetí zleva," řekl Jeb a podíval se na mě.
"Třetí zleva?" zopakovala jsem.
"Správně, tak to nezapomeň. Tady se snadno zabloudí, a to by pro tebe nebylo bezpečné. Lidi by ti spíš vrazili kudlu do zad, než aby ti ukázali cestu."
Otřásla jsem se. "Díky," zahuhlala jsem s tichou jízlivostí.
Zasmál se, jako by ho moje odpověď pobavila. "Nemá cenu si něco nalhávat. A když to řekneš nahlas, určitě to horší nebude."
Ale nepřipadalo mi to ani lepší, což jsem si ovšem nechala pro sebe. Přece jen se mi líbilo, že si se mnou někdo povídá. Kdyby nic jiného, Jeb byl zajímavý společník.
"První, druhá, třetí," odpočítal a zavedl mě do třetí chodby zleva. Míjeli jsme okrouhlé vchody s improvizovanými dveřmi. Některé kryly jen vzorované závěsy, jiné byly z kartonu slepeného lepicí páskou. Jen dvě díry měly skutečné dveře - jedny byly z šedého kovu, druhé dřevěné, s červeným nátěrem.
"Sedm," odpočítal Jeb a zůstal stát před menším otvorem, jenž v nejvyšším bodě sahal jen pár centimetrů nad moji hlavu. Místo dveří tu vchod chránil pěkný smaragdově zelený paraván, jaký by se dobře vyjímal v elegantním obývacím pokoji. Na hedvábí byl ručně malovaný vzor z třešňových květů.
"Takhle narychlo mě jiné místo nenapadá. Navíc má slušné zařízení. Pár týdnů tu bude prázdno, a než ho bude někdo zase potřebovat, stačíme ti najít něco lepšího."
Jeb odhrnul zástěnu a vzápětí nás přivítalo jasnější světlo, než bylo v chodbě.
Místnost za španělskou stěnou mi způsobila závrať - možná proto, že měřila mnohem víc na výšku než na šířku; jako by člověk stál ve věži nebo v silu. Ne snad, že bych něco takového sama znala, ale tahle přirovnání mi nabídla Melanie. Strop byl pokrytý bludištěm prasklin, které jako by vířily, otáčely se jako šlahouny břečťanu. Připadalo mi to nebezpečné - nestabilní. Jeb mě však dovnitř vedl bez známek strachu.
Na podlaze ležela dvojitá matrace a ze tří stran kolem ní byl asi metr široký prostor. Dva polštáře a dvě přikrývky dělily matraci na dvě samostatná lůžka, jako by tu bydlela dvojice. Ve výši ramen tam byla mezi stěnami zapřená tyč jako hrazda, a přes ni byla přehozená trička a dvoje džíny. U stěny stála dřevěná stolička zavalená dalším oblečením a na podlaze pod ní ležela hranička ohmataných brožovaných knížek.
"Kdo?" zeptala jsem se opět šeptem Jeba. Ta místnůstka byla očividně domovem někoho jiného. Měla jsem dojem, že tu je s námi.
"Patří to jednomu z mládenců, co jsou na výpravě. Nějakou dobu bude pryč. Mezitím ti najdeme něco vlastního."
Nelíbilo se mi to - ne ta ložnice, ale představa, že v ní bydlím. Přítomnost majitele tu působila silně. Bez ohledu na to, kdo to je, by ze mě neměl radost. Hnusilo by se mu to.
Jeb mi zřejmě četl myšlenky - nebo možná jsem se tvářila tak výmluvně, že ani nemusel.
"No, no," zabručel. "Nedělej si starosti. Tohle je můj dům a tahle ložnice je jednou z mnoha, určených hostům. A já rozhoduju, kdo je a kdo není můj host. Zrovna teď jsi můj host a já ti nabízím tuhle místnost."
Pořád ještě se mi to nelíbilo, ale nechtěla jsem pohněvat Jeba. V duchu jsem si přísahala, že tu s ničím ani nehnu, i kdybych měla spát na tvrdé zemi.
"No jo, tak popojdeme. Nezapomeň: třetí odleva, sedmé od vchodu."
"Zelená zástěna," dodala jsem.
"Přesně."
Jeb mě zavedl zpět ho hlavního sálu se zahradou; kolem stěny jsme se dostali na protější stranu a tam vkročili do nejširšího tunelu. Když jsme míjeli lidi zavlažující záhony, ztuhli a otáčeli se za námi, jako by se báli mít mě za zády.
Tunel byl dobře osvětlený; zářivé škvíry ve stropě se objevovaly tak pravidelně, že to nemohla být náhoda.
"Teď jsme ještě blíž povrchu. Je tady větší sucho, jenomže taky větší horko."
Toho jsem si všimla téměř okamžitě. Už jsme nebyli jen zpocení, ale doslova jsme se pekli. Vzduch tady nebyl tak zatuchlý. Cítila jsem pouštní prach.
Vpředu se ozvaly další hlasy. Snažila jsem se obrnit vůči jejich nevyhnutelné reakci lidí. Ale pokud Jeb trvá na tom, že se mnou bude jednat jako… jako s člověkem, vítaným hostem, budu si na to muset zvyknout. Nijak mi nepomůže, když mi z toho pokaždé bude strachy na zvracení. Ale žaludek se mi stejně rozbouřil.
"Tudy se jde do kuchyně," poučil mě Jeb.
Nejdřív jsem myslela, že jsme se ocitli v dalším tunelu, kde se náhodou sešel dav lidí. Přitiskla jsem se ke stěně a snažila se udržet od nich odstup.
Kuchyně byla dlouhá chodba s vysokým stropem, vyšší než širší, jako moje ložnice. Bylo tam zářivé, horké světlo, protože ve stropě nebyly jen škvíry, ale obrovské okrouhlé otvory.
"Ve dne se vařit nesmí. Kvůli kouři, chápeš. Do večera to tady slouží jako jídelna a společenská místnost."
Rozhovor po našem příchodu utichl, takže Jebova slova slyšeli úplně všichni. Snažila jsem se za něho schovat, ale nezastavil se.
Lidi jsme vyrušili při snídani, nebo to možná byl oběd.
Lidé - odhadem jich byla asi dvacítka - tu byli blízko u mě; bylo to jiné než v hlavním sále. Ráda bych civěla jen do země, ale nedokázala jsem aspoň chvilkami nezatékat očima kolem sebe. Pro jistotu. Cítila jsem, jak se mi tělo napíná, připravené dát se na útěk, i když jsem neměla potuchy, kam bych vlastně utekla.
Po obou stranách chodby se táhly široké zídky z drsného lávového rudého kamene, slepeného světlejší maltou. Vodorovně na nich ležely jiné kameny, hnědší, ploché, slepené k sobě navzájem, takže tvořily poměrně rovnou plochu, jako pracovní pult nebo jídelní stůl. Očividně sloužily oběma účelům.
U některých pultů lidé seděli, o jiné se jen opírali. Viděla jsem, že jedí chlebové rolky, i když teď při pohledu na Jeba a jeho návštěvnici ztuhli úžasem.
Některé jsem poznávala. Nejblíž mně byla skupinka složená ze Sharon, Maggie a doktora. Melaniina neteř a sestra probodávaly Jeba zuřivým pohledem. Kdovíproč jsem si byla jistá, že i kdybych se postavila na hlavu a na celé kolo zpívala Melaniiny oblíbené písničky, stejně by se po mně ani neohlédly; zato doktor si mě měřil s neskrývanou a skoro přátelskou zvědavostí, z níž mě hluboko v kostech mrazilo.
Na konci dlouhé místnosti jsem zahlédla vysokého muže s inkoustově černými vlasy a srdce mi leknutím klopýtlo. Myslela jsem, že Jared měl ty nepřátelské bratry vzít s sebou, aby mě Jeb snáze udržel naživu. Ale aspoň že zůstal mladší, Ian, u něhož se opožděně probudilo svědomí. Kyleova přítomnost by byla mnohem horší. Ani tahle útěcha však moje splašené srdce nezpomalila.
"To jste se najedli tak rychle?" otázal se Jeb ostatních jízlivě.
"Přešla nás chuť!" zavrčela Maggie.
"A co ty?" obrátil se ke mně. "Máš hlad?"
Ostatní tiše zasténali.
Zavrtěla jsem hlavou, kratičce, ale zpanikařeně. Ani jsem nevěděla, jestli mám hlad, ale určitě bych nedokázala jíst před lidmi, kteří by mě nejradši sežrali.
"Hm, tak to já zase jo," broukl Jeb. Šel dál uličkou mezi pulty, ale já zůstala stát. Děsila jsem se představy, že by mě tihle lidé měli na dosah. Tiskla jsem se zády ke stěně. Jeb si z umělohmotné krabice na jednom z pultů vytáhl chlebovou večku, ale sledovala ho přitom jen Maggie se Sharon. Všichni ostatní nespouštěli oči ze mě. Byla jsem si jistá, že kdybych se pohnula jen o centimetr, zaútočí na mě. Tajila jsem i dech.
"No, tak popojdeme dál," navrhl Jeb, když se s ústy plnými chleba vracel zpátky ke mně. "Jinak by se asi tady nikdo pořádně nenajedl. Tahle cháska pořád jen kouká, kde co lítá."
Celou tu dobu jsem číhala, kdo z lidí se třeba pohne mým směrem, takže jejich tváře mi až na těch pár známých splývaly v jednu skvrnu. Jamieho jsem si proto nevšimla dřív, dokud se nezvedl.
Byl o hlavu menší než dospělí lidé vedle něho, ale současně o hlavu převyšoval obě děti, mezi kterými seděl na pultu. Zlehka seskočil a pustil se za Jebem. Tvářil se napjatě, soustředěně, jako by se pokoušel zpaměti vyřešit složitou rovnici. Nespouštěl ze mě oči. Teď už jsem to v kuchyni nebyla jenom já, kdo tajil dech. Všichni přítomní těkali pohledem mezi mnou a Melaniiným bratrem.
Och, Jamie, zanaříkala Melanie. Vadil jí smutný, dospělý výraz v obličeji, a mně nejspíš vadil ještě víc. Cítila jsem se provinileji než ona, protože Jamie se tak tvářil mou vinou.
Kdybychom to jeho trápení mohly zaplašit, povzdechla si Melanie.
Na to je asi pozdě. Copak se dá napravit taková věc?
Svou otázku jsem myslela spíše řečnicky, přesto jsme náhle obě začaly hledat odpověď, ale během té vteřiny, co jsme měly k dispozici, jsme nenašly nic; nepochybovala jsem, že taková odpověď ani neexistuje. Přesto jsme obě věděly, že až skončí ta hloupá prohlídka s Jebem, začneme to znovu promýšlet. Pokud tak dlouho přežijeme.
"Co chceš, synku?" zeptal se Jeb, ani se po něm neohlédl.
"Akorát mě zajímá, co děláš," odpověděl Jamie; snažil se o ležérní tón a beznadějně selhal.
Jeb se zastavil vedle mě a konečně se obrátil k Jamiemu. "Provádím ji tady. Stejně jako každého nováčka."
Lidé tiše zamumlali.
"Můžu s vámi?" vyhrkl Jamie.
Viděla jsem Sharon, jak zuřivě vrtí hlavou a tváří se dopáleně. Jeb jí nevěnoval pozornost.
"Proč by ne… Když se budeš chovat slušně."
Jamie pokrčil rameny. "Není problém."
Musela jsem se nějak pohnout - proplést si prsty obou rukou na břiše, protože jsem zoufale chtěla odhrnout Jamiemu neposlušné vlasy z očí a jednu paží ho obejmout kolem ramen. Kdykoliv jsme si náhodou pohlédli do očí, honem jsme jimi uhnuli do strany.
Došli jsme do poloviny velké kuchyně, když jsem za námi zaslechla tiché kroky. Zareagovala jsem okamžitě a instinktivně. Uskočila jsem k jedné stěně a strhla Jamieho za sebe, abych ho vlastním tělem hájila před případným nebezpečím.
"No hele!" zaprotestoval, ale mou paži neodstrčil.
Jeb byl stejně rychlý jako já. Puška se mu svezla z ramene jako blesk.
Ian i Doktor okamžitě zvedli ruce nad hlavu.
"My se taky umíme chovat slušně!" prohlásil Doktor. Bylo k nevíře, že tenhle muž s mírným hlasem a přátelským obličejem je místní kat; právě ta jeho vlídnost mě děsila o to víc. V zlověstné noci si člověk dává pozor, je připravený na útok. Ale za jasného, slunného dne? Jak poznat, že je nejvyšší čas k útěku, když nebezpečí se neschovává a tváří se mile?
Jeb se podíval na Iana a trhl hlavní pušky jeho směrem.
"Nechci ti házet klacky pod nohy, Jebe. Budu se chovat stejně zdvořile jako Doktor."
"Tak dobrá," kývl Jeb stručně a sklonil zbraň. "Hlavně mě nepokoušejte. Už jsem sakra dlouho nikoho nezastřelil a docela mi ten pocit chybí."
Vyjekla jsem. Všichni se ke mně obrátili a spatřili můj výraz plný děsu. Jako první se rozesmál Doktor a za chvilku se k němu připojil i Jamie.
"To byl vtip," šeptl mi potom. Mimoděk odtáhl ruku od boku, jako by sahal po mé dlani, ale hned ji chvatně strčil do kapsy kraťasů. Nechala jsem klesnout i svoji paži, kterou jsem mu ochranitelsky držela před tělem.
"No, nebudeme marnit čas," zamumlal Jeb, pořád ještě maličko nabručeně. Vykročil ještě dřív, než dořekl poslední slovo.


III. Kapitola

17. ledna 2014 v 15:57 | Snow |  Drakie

3.

Čekám nekonečně dlouho. Hluk helikoptér a motorů už dávno utichl. Jsem mokrá, třesu se v úkrytu, choulím se, objímám si nohy, třu si pružná lýtka, přejíždím si prsty po rudozlaté kůži. Zraněné křídlo mě pálí, bolestí v něm přímo tepe. Poslouchám, ale nic neslyším. Jen šepot stromů a sotva znatelné sténání vodopádu.
Ti chlapi jsou pryč. Lovci jsou pryč. Will je pryč.
Zamračím se. Z nějakého důvodu mě mrzí, že už ho nikdy neuvidím. Že se nikdy nedozvím, proč mě neprozradil. Že nikdy nezjistím, jestli opravdu zašeptal ta dvě slova. Jsi krásná.
V tu chvíli jsme k sobě měli tak blízko. Prostě se to stalo. Lovci většinou nemají slitování. Jsme pro ně kořist, poddruh, jehož příslušníky je nutné zkrotit a prodat našim největším nepřátelům - enkrosům. Prahnou po našich přednostech už od počátku časů, zběsile nás zabíjejí nebo vězní, aby nás mohli využívat - aby mohli využít zázračnou vlastnost naší krve, krunýřovité tělo, umění nalézt drahokamy ukryté pod zemí. Nejsme pro ně vůbec nic. Podle nich nemáme ani duši, ani srdce.
Proč mě Will neprozradil? V myšlenkách se vracím k jeho neuvěřitelnému obličeji, vryl se mi do paměti. Jeho krásné mokré vlasy. Jak mě provrtával tmavýma očima. Měla bych si představovat Cassiana. Cassian je můj osud. Souhlasila jsem, ikdyž si teď stěžuju a riskuju, že mě rozbřesk zastihne venku, právě když se od Cassiana snažím odpoutat.
Chci v úkrytu vydržet co nejdélu, ale vlhko a zima mě z něj brzy vyženou. Bojím se, že na mě nastražili past, a tak opatrně vklouznu do ledové vdy. Šplhám po rozeklané skalní stěně, přetěžuju neporaněné křídlo - membrány jsou napjaté a strašlivě bolí.
Když vylezu nahoru, sípavě vydechnu. Padnu na zem, vdechuju výrazný jílovitý pach hlíny. Zaryju se dlaněmi do vlhké půdy. Čerpám sílu, které mi něžně hučí v těle. Sopečná hornina hluboko pode mnou přede jako kočka. Cítím to, slyším to, nasávám ten zvuk.
Spojení se zemí - úrodnou živnou půdou - na mě takhle působí odjakživa. Země mi zraněné křídlo určitě zahojí. Nepotřebuju žádné uměle vyrobené léky. Sílu mi dodá jedině zdravá životodárná zem.
Mlhou ke mně proniká vůně deště. Vstanu, vkročím do její rozevřené náruče a vydám se k jezeru, kde jsem nechala kolo a oblečení. Klenbou stromů se prodírají tenké sluneční paprsky, pronikají mlhou. V jejich svitu má moje promrzlá kůže načervenalý bronzový odstín.
Jsem si jistá, že se Azurce podařilo dostat domů. Jakoukoliv jinou možnost odmítám. Kmen už určitě zjistil, že jsem nezvěstná. Musím vymyslet, jak svou nepřítomnost vysvětlím.
Proplétám se mezi stromy, neslyšně našlapuju, poslouchám, jestli se neozvou podezřelé zvuky, bojím se, aby se lovci nevrátili... ale v mém strachu se ukrývá naděje.
Naděje, že se jistý lovec jednoho dne vrátí a zodpoví mé otázky, ukojí moji zvědavost... a já pochopím, proč mě začalo mravenčit v žaludku, když zašeptal ta dvě slova.
Postupně ke mně proniká jakýsi hluk - vine se vzduchem a plaší ptáky na stromech. Drakijská kůže mě svrbí, její barva je střídavě zlatá a rudá.
Leknu se, protože se ke mně blíží slabé hučení motorů. Jako první mě napadne, že se lovci vracejí.
Že by si to ten krásný kluk rozmyslel?
Zaslechnu své jméno.
Jacindo! V borovicovém bludišti se ten výkřik zoufale odráží.
Zvednu hlavu a udělám z rukou trychtýř. "Tady jsem!" zavolám.
Za okamžik jsou u mě. Auta prudce brzdí. Dveře se otvírají a zase s boucháním zavírají tak rychle, že musím mrkat.
Ustupující mlhou se ke mně žene několik členů vedení našeho kmene. Tváří se vztekle. Azurku nevidím, zato Cassiana ano. Vypadá jako jeho táta - nemilosrdně k sobě tiskne rty, takže má z pusy jen tenkou čárku. Jako drakie se mu většinou líbím víc, v téhle podobě mě má radši, ale tentokrát v jeho očích nevidím obdiv. Dojde ke mně, děsivvě se nade mnou tyčí. Takhle na mě působí pokaždé. Je tak vysoký, tak mohutný... tak obrovský. Vzpomenu si, jak mě včera při nácviku úhybných manévrů vzal za ruku a jak ji měl teplou a silnou. Bylo by snadné se s ním spustit a jednoduše udělat, co se po mně chce... co se ode mě očekává.
Nedokážu se mu podívat do očí, raději si prohlížím jeho lesklé, nakrátko ostříhané inkoustově černé vlasy. Nakloní se ke mně. "Jacindo, měl jsem o tebe strach. Bál jsem se, že tě ztratím," zabručí mi zastřeným hlasem těsně u ucha a nadzvedne mi tak vlasy nad spánkem.
Naježím se, z jeho slov mě vzdorně brní kůže. To, že podle vedení kmene patříme k sobě, ještě neznamená, že to tak opravdu je. Aspoň zatím. Nejspíš už posté lituju, že nejsem obyčejná drakie. Že jsem drakie, která dští oheň a od které se toho tolik očekává. Měla bych mnohem jednodušší život. Můj život by totiž byl jen můj.
Protlačí se ke mně máma. Odstrčí Cassiana, jako by byl malý kluk, a ne onyx vysoký skoro sto devadesát centimetrů, který by ji dokázal rozmáčknout jako žížalu. Máma je krásná, kulatý obličej jí lemují kudrnaté vlasy. Jantarové oči mám po ní. Po tátově smrti o ni projevilo zájem hned několik nápadníků. Dokonce i Cassianův táta Severin. Naštěstí o ně nestála. Ani o jednoho. Už takhle to s ní není lehké. Ještě aby se nějaký namyšlený draki pokoušel zaujmnout tátovo místo.
Ale teď máma vypadá starší. Kolem pusy se jí krabatí vrásky. Takhle nevypadala ani ten den, kdy jsme se dozvěděly, že se táta už domů nevrátí. Uvědomím si, že je to moje vina. Sevře se mi žaludek.
"Jacindo! Díkybohu, ty žiješ!" Obejme mě. Zmáčkne mi pochroumané křídlo a já vykřiknu.
Poodstoupí. "Co se ti stalo?" zeptá se mě s obavami.
"Na to teď není čas." Cassianův otec chytne mámu za rameno, odstrčí ji a stoupne si přede mě. Severin měří sto devadesát centimetrů, je stejně vyoký jako Cassian, a tak musím zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje. Přehodí mi přes ramena deku, protože se celá třesu. "Okamžitě se převtěl do lidské podoby," přikáže mi.
Poslechnu. Když mi křídla zajíždějí zpátky pod kůži, musím se kousat do rtu, abych nekřičela bolestí - rána se roztahuje a prohlubuje zároveň s tím, jak se mé tělo proměňuje a ohýbá. Zranění je vidět, na lopatce mám krvavý šrám. Po zádech mi stéká teplá krev. Přitáhnu si deku víc k tělu.
Kosti se mi zkracují na původní délku. Pevnější drakijská kůže mizí. Dá se do mě zima, zalézá mi pod lidskou kůži. Roztřesu se, holé nohy už skoro necítím.
To už je ale u mě máma, přehodí mi přes ramena další deku. "Co tě to napadlo?" Tenhle hlas, tenhle jízlivý kritický tón přímo nesnáším. "Div že jsme se s Tamrou nezbláznily strachy. To chceš dopadnout jako táta?" Divoce zavrtí hlavou a vrhne na mě odhodlaný pohled. "Stačí, že jsem přišla o manžela. Nedovolím, abych přišla i o dceru."
Je mi jasné, že ode mě čeká omluvu, ale to bych raději spolkla hřebíky. Právě před tímhle utíkáním - před obavami, že mámě způsobím životní zklamání, před strachem, že v sobě zadusím své pravé já. Před pravidly, pravidly a dalšími pravidly.
"Porušila naši nejposvátnější zásadu," prohlásí Severin.
Trhnu sebou. Létáme výhradně ve skrytu tmy. Že je tohle pravidlo nesmyslné, asi těžko potvrdím tím, že jsem se málem nechala zabít lovci.
"Potřebuje dostat za vyučenou." Máma a Severin se na sebe podívají. Ostatní si začnou šeptat. Slyším souhlasné mručení. Moje drakie se zachvěje. Odvážně se rozhlédnu. Deset tváří, které znám už od narození. Není mezi nimi jediná spřízněná duše.
"Ne, to ne," špitne máma.
Co ne?
Stiskne mi ruku ještě silněji a já se k ní nakloním, protože potřebuju útěchu. Najednou kromě ní nemám žádné spojence.
"Jako jediná umí dštít oheň-"
"Ne. Je to moje dcera," odsekne máma. Je taky drakie, přestože tuhle část svého já nenávidí. Ikdyž se už roky nepřevtělila. Možná by jí to už ani nešlo.
"Je to nutné," trvá Severin na svém.
Trhnu sebou, protože se mi máma zaryje prsty do ruky i přes deku. "Je ještě moc mladá. Ne."
"O čem to mluvíte?" odvážím se ozvat.
Nikdo mi neodpoví, ale na tom není nic divného. Štve mě to, ale už jsem na to zvyklá. Všichni - máma, vedení kmene, Severin - mluví za mými zády, mluví o mně, ale nikdy se mnou.
Máma se Severine na sebe dál upřeně hledí. Neřeknou si ani slovo, ale i tak si toho dost sdělí. Cassian mě celou dobu dychtivě sleduje. Z pohledu jeho nafialovělých temných očí by se většině holek podlomila kolena. Většině holek včetně mojí sestry - té především.
"Promluvíme si o tom později. Teď ji odvezu domů."
Máma mě rychle odvrátí k autu. Otočím se na Severina s Cassianem - na otce se synem, krále s princem. Stojí vedle sebe, hledí za mnou a v očích se jim zračí touha po pomstě. A ještě něco. Něco, co nedokážu přesně určit.
Přejede mi mráz po zádech.


19. Kapitola

17. ledna 2014 v 11:57 | Snow |  Hostitel

Odchod

Kdo je Hledačka v černém? Proč nepřestala s hledáním?" Jaredův řev byl ohlušující, protože se ke mně odrážel ze všech stran.
Skrývala jsem se za vlastní ruce a čekala na první ránu.
"Ech - Jarede?" zamumlal Ian. "Možná bys to měl nechat na mě…"
"Ty se do toho nepleť!"
Ianův hlas bylo slyšet víc zblízka, jak se naklonil do kobky, která už beztak byla přeplněná. "Vždyť to hrůzou není schopné slova! Nech to vteřinku na pokoji a…"
Zaslechla jsem, jak se Jared prudce pohnul, a pak tupý úder. Když jsem opět vykoukla mezi prsty, Iana nebylo vidět a Jared klečel zády ke mně.
Ian prskal a sténal. "To je podruhé," vrčel a já pochopila, že Ian si svým zásahem vysloužil ránu určenou původně pro mě.
"Klidně ti vrazím ještě třetí!" sykl Jared, ale vzápětí se obrátil ke mně a zvedl lampu do výšky. Po předchozím šeru zalila jeskyňku skoro oslnivá zář.
Jared opět promluvil; upřeně si prohlížel můj osvětlený obličej a každé slovo zdůraznil jako samostatnou větu: "Kdo. Je. Ta. Hledačka."
Spustila jsem ruce dolů a zahleděla se do těch nelítostných očí. Vadilo mi, že vinou mého mlčení někdo trpěl - i když šlo o člověka, který se mě kdysi pokusil zavraždit. Takhle to být nemělo.
Jared zřejmě pochopil, že bych chtěla promluvit; rysy se mu trochu uvolnily. "Nemusím ti ublížit," řekl tišeji, jako by si tím sám nebyl jistý. "Ale vážně potřebuje znát odpověď na svou otázku."
Ta otázka se vlastně netýkala toho tajemství, které jsem musela za každou cenu ochránit.
"Pověz to!" naléhal a mhouřil oči zoufalstvím i obyčejnou lidskou bolestí.
Vážně jsem se zachovala jako zbabělec? Radši bych věřila, že můj strach z bolesti přehlušil všechno ostatní, ovšem skutečný důvod, proč jsem otevřela ústa a začala mluvit, byl mnohem ubožejší.
Chtěla jsem mu udělat radost, tomu člověku, který mě tak zuřivě nenáviděl.
"Hledačka," začala jsem chraptivě, sípavě; nemluvila jsem už hodně dlouho.
Netrpělivě mě přerušil. "My už víme, že to je Hledačka!"
"Ne, ne jen tak nějaká Hledačka," šeptla jsem. "Moje Hledačka."
"Jak to myslíš, tvoje Hledačka?"
"Určili mi ji, sleduje mě. Právě kvůli ní…" Zarazila jsem se na poslední chvíli, než jsem pronesla slovo, které by mohlo znamenat naši smrt. Než jsem řekla my. Ryzí pravda by v jeho očích totiž vypadala jako ryzí lež, kterou hraju na jeho nejtoužebnější přání, nejhlubší bolest. Nikdy by neuvěřil, že je možné, aby se jeho přání splnilo. Za těma očima, jež kdysi miloval, by viděl jen nebezpečného lháře.
"Kvůli ní co?" naléhal.
"Kvůli ní jsem utekla," vydechla jsem. "Proto jsem přišla sem."
Nebyla to úplná pravda, ale ani úplná lež.
Jared na mě zíral s polootevřenými ústy, jak se to snažil pochopit. Koutkem oka jsem zahlédla, že do průlezu opět nakoukl Ian, jasně modré oči vytřeštěné překvapením. Na bledých rtech se mu temněla krev.
"Ty jsi utekla před Hledačkou? Ale vždyť jsi jedna z nich!" Jared se s vypětím všech sil snažil uklidnit, vrátit se k otázkám. "Proč tě to sledovalo? Co to chtělo?"
Polkla jsem; zaznělo to nepřirozeně hlasitě. "Chtěla totiž vás. Tebe a Jamieho."
Rysy mu ztvrdly. "Ty ses snažila přivést to sem?"
Zavrtěla jsem hlavou. "To ne… já…" Jak to vysvětlit? Pravdě by v životě neuvěřil.
"Co?"
"Já… nechtěla jsem jí to říct. Nemám ji ráda."
Opět nechápavě zamžikal. "Copak vy nemusíte mít rádi všechny?"
"Měli bychom," přiznala jsem, zrudlá hanbou.
"Kdo ti pověděl o tomhle místě?" zeptal se Ian přes Jaredovo rameno. Jared se zaškaredil, ale nespustil oči z mého obličeje.
"Nemůžu říct přesně - nevím… Prostě jsem viděla čáry. Čáry v albu. Nakreslila jsem je i Hledačce… ale nevěděly jsme, co znamenají. Ona si pořád ještě myslí, že jde o mapu silnic." Najednou jsem nedokázala umlknout. Pokusila jsem se vyslovovat pomaleji, abych se náhodou nepodřekla.
"Jak můžeš tvrdit, že jsi nevěděla, co znamenají, když jsi tady?" Jaredova ruka se natáhla ke mně, ale stáhla se dřív, než překonala i tu malou vzdálenost.
"Já… měla jsem potíže se svou… s její pamětí. Nerozuměla jsem… Neměla jsem přístup ke všemu. Byly tam zdi, hradby. Proto mi přidělili Hledačku, aby čekala, až odhalím i zbytek." Příliš mnoho, příliš mnoho. Kousla jsem se do jazyka.
Ian s Jaredem si vyměnili pohled. Nic podobného ještě nikdy neslyšeli. Nevěřili mi, ale zoufale si přáli, aby to bylo možné. Toužili po tom tak hrozně moc, až je to děsilo.
Jaredův hlas mě šlehl nečekaně ostře: "Dokázala jsi zjistit cestu k mému srubu?"
"Hodně dlouho ne."
"A pak jsi ji popsala Hledačce."
"Ne."
"Ne? Proč ne?"
"Protože… než jsem se na to rozpomněla… jsem jí to už nechtěla říct."
Ianovi málem vylézaly oči z důlků.
Jared ztišil hlas, mluvil teď skoro něžně. Působilo to o tolik nebezpečněji než hulákání. "A proč jsi jí to nechtěla říct?"
Pevně jsem zaťala zuby. Nešlo o to tajemství, ale přesto šlo o tajemství, které by ze mě musel vymlátit. V té chvíli moje rozhodnutí držet jazyk za zuby nevyplývalo ani tak z pudu sebezáchovy jako spíš z hloupé, vzdorné hrdosti. Tomu muži, který mnou pohrdá, přece neprozradím, že ho miluju.
Všiml si vzpurnému záblesku v mých očích a zřejmě pochopil, za jakou cenu by se dozvěděl odpověď. Usoudil, že to radši nechá plavat, nebo možná že se k tomu chtěl vrátit později, nakonec; zřejmě pro případ, kdybych pak už nebyla schopná odpovědět na další otázky, až se mnou skončí.
"Proč jsi neměla přístup ke všemu? Je to… normální?"
I tahle otázka byla nesmírně nebezpečná. Vůbec poprvé jsem řekla stoprocentní lež.
"Spadla z velké výšky. Tělo bylo hodně poškozené."
Lhaní pro mě nebylo snadné; lež vyzněla falešně. Jared i Ian si toho nepřirozeného tónu všimli. Jared naklonil hlavu k rameni a Ian povytáhl inkoustově černé obočí.
"Proč tahle Hledačka nevzdala pátrání jako ti ostatní?" zajímal se dál Ian.
Prudce na mě dolehla únava. Věděla jsem, že takhle by oba mohli pokračovat celou noc, budou pokračovat celou noc, když jim budu pořád odpovídat, a nakonec že bych se podřekla. Zády jsem se zhroutila na stěnu a zavřela jsem oči.
"Nevím," šeptla jsem. "Není jako jiné duše. Je…protivná."
Ian se krátce zasmál - polekaně.
"A ty - ty jsi jako jiné… duše?" zeptal se Jared.
Otevřela jsem oči a dlouze, unaveně se na něho zadívala. Pitomá otázka, pomyslela jsem si. Pak jsem pevně zavřela oči, zaryla si obličej do klína a pažemi si objala kolena.
Buď Jared pochopil, že s mluvením jsem skončila, nebo ho tělo z nepohodlné pozice příliš rozbolelo, ale jen párkrát zabručel, protáhl se průlezem z kobky na chodbu i s lampou, a venku se s tichým heknutím protáhl.
"Tak tohle jsme nečekali," pošeptal mu Ian.
"Samé lži, jak jinak," odpověděl Jared také šeptem. Slova jsem slyšela jen taktak; asi si neuvědomili, že zvuk se odráží až ke mně. "Jenom… Nenapadá mě, co nám chce nabulíkovat - kam se nás snaží dovést."
"Podle mě nelže. Tedy, až na jednu výjimku. Všiml sis?"
"To je součást té přetvářky."
"Jarede, narazil jsi někdy na parazita, který umí zalhat aspoň v něčem? Samozřejmě nemyslím Hledače."
"Což je jistě tenhle případ."
"To myslíš vážně?"
"Jako jediné to dává smysl."
"Ona - to nemá s Hledači společného, co by se za nehet vešlo. Kdyby Hledač měl potuchy, kde nás najde, přivedl by s sebou armádu."
"A nenašli by stejně nic. Zatímco ona - to se dostalo sem dovnitř, je to tak?"
"Vždyť nejmíň desetkrát samo málem zahynulo…"
"Ale ještě pořád dýchá, nemám pravdu?"
Dlouho mlčeli. Tak dlouho, až jsem začala uvažovat, že se z té schoulené polohy trochu uvolním, ale nechtěla jsem na sebe upozornit ani tím šustnutím, které bych způsobila při lehání. Přála jsem si, aby Ian odešel a já mohla usnout. Když mi klesla hladina adrenalinu, doslova jsem zvadla.
"Myslím, že si půjdu promluvit s Jebem," zašeptal nakonec Ian.
"No, to je super nápad!" ucedil Jared s neskrývanou jízlivostí.
"Pamatuješ si na tu první noc? Když to skočilo mezi tebe a Kylea? To bylo hodně zvláštní."
"Jen to hledalo způsob, jak přežít, jak uniknout…"
"Tím, že se nechá od Kylea sama - samo zabít? Dobrý plán."
"Zabralo to."
"Ne, zabrala Jebova puška. Copak ona věděla, že přichází?"
"To už přeháníš, Iane. Takhle to chtěla a tak to dopadlo."
"Ne, nemáš pravdu. Nevím proč… ale podle mě by byla nejradši, kdybychom ji pustili z hlavy." Slyšela jsem, že Ian se zvedá do stoje. "Ale víš, co je vážně zvrhlé?" zeptal se už normálním hlasem.
"Co?"
"Cítím se provinile - sakra provinile - když vidím, jak před námi uhýbá. Když vidím ty černé modřiny na jejím krku."
"Nesmíš dovolit, aby ti takhle lezla pod kůži." Jared náhle znervózněl. "Není to člověk. Na to nezapomínej."
"Ale snad si nemyslíš, že necítí bolest jen proto, že není člověk?" ptal se Ian zřejmě už na odchodu. "Že necítí prostě jako děvče, které zbili - které jsme zbili my?"
"Vzpamatuj se!" sykl za ním Jared.
"Uvidíme se později, Jarede."
Jared se neuvolnil ještě dlouho po Ianově odchodu; chvíli přecházel před kobkou sem a tam a pak se posadil na přikrývku a zaclonil mi světlo, přičemž si mumlal něco nesrozumitelného pod vousy. Rozhodla jsem se nečekat, až usne, a natáhla se na zaoblenou podlahu, jak nejlépe to šlo. Když Jared zaslechl můj pohyb, trhl sebou, ale pak si začal zase něco mumlat.
"Provinile," vrčel pohrdavě. "Nechal se tím oblbnout, stejně jako Jeb, jako Jamie. Takhle to nemůže dál pokračovat. Byla hloupost nechat to naživu."
Na pažích mi naskočila husí kůže, ale snažila jsem se ji nevnímat. Kdybych zpanikařila pokaždé, kdy dostane chuť mě zabít, nezažila bych chvilku klidu. Překulila jsem se na břicho, abych si páteř prohnula na opačnou stranu, a on sebou opět trhl, ale pak znehybněl. Když jsem konečně odplula do spánku, určitě ještě přemýšlel.
Po probuzení jsem zjistila, že Jared sedí na přikrývce v místě, kde jsem na něho viděla, lokty opřené o kolena, hlavu podloženou jednou pěstí.
Měla jsem pocit, že jsem nemohla spát déle než hodinu dvě, ale byla jsem příliš rozlámaná, než aby mělo smysl zkoušet znovu usnout. Místo toho jsem si v hlavě pořád probírala Ianovu návštěvu, bála jsem se, že po té jeho zvláštní reakci se Jared bude snažit ještě usilovněji než dřív udržet mě v izolaci. Proč jen Ian nemohl držet klapačku a nezmínit se o svém pocitu provinilosti? Pokud věděl, že si dokáže připadat provinile, tak proč vůbec škrtí lidi? Melanie byla na Iana naštvaná stejně jako já a nervózně vyčkávala, co vzejde z Jaredova mlčení.
Po pár minutách nás něco z těch obav vyrušilo.
"To jsem jen já," zaslechla jsem Jebovo volání. "Takže buď v klidu."
Jared pozvedl pušku.
"No, do toho, odpráskni mě, synku. Tak jdi do toho." Jebův hlas se stále blížil.
Jared s povzdechem pušku odložil. "Prosím tě, běž pryč."
"Potřebuju s tebou mluvit," oznámil Jeb a s heknutím se posadil naproti Jaredovi. "Hej ty, zdravím!" kývl směrem ke mně.
"Vždyť víš, jak děsně mě to vytáčí," zabručel Jared.
"No jo."
"Ian mi už pověděl o Hledačích…"
"Já vím. Před chvílí jsem s ním o tom mluvil."
"No skvěle. Tak co navrhuješ?"
"Nejde o to, co chci já. Jde o to, co chtějí všichni. Docházejí nám zásoby úplně všeho. Potřebujeme stálý a kompletní přísun."
"Och," zamumlal Jared; tohle téma v žádném případě nečekal. Po krátkém váhání řekl: "Pošli Kylea."
"Dobrá," kývl Jeb vlídně a opřel se o stěnu, aby se zase zvedl.
Jared si povzdechl. Zřejmě jen blufoval. Ucouvl hned v tu vteřinu, kdy ho Jeb vzal za slovo. "Ne. Kylea ne. Je moc…"
Jeb se zachechtal. "Když byl naposledy venku sám, málem nás dostal do hodně velkého průšvihu, co? Kdepak, ten je příliš zbrklý, nic si předem nepromyslí. A co Ian?"
"Ten zase všechno promýšlí až moc."
"Brandt?"
"Na dlouhé výpravy je k ničemu. Po pár týdnech mezi lidmi zpanikaří. Začne dělat chyby."
"No dobře, tak mi poraď, koho."
Míjely vteřiny a já slyšela, jak se Jared občas hlasitě nadechl, jako by se chystal Jebovi odpovědět, ale pak vždycky jen vydechl a dál mlčel.
"Ian s Kylem?" zeptal se Jeb. "Třeba by se usměrnili navzájem."
Jared zasténal. "Jako posledně? Tak jo, jo. Uznávám, že to musím být já."
"Jsi nejlepší," potvrdil Jeb. "Změnil jsi nám život, hned jak ses tu ukázal."
Melanie i já jsme v duchu přikývly; ani jednu z nás to nepřekvapilo.
Jared je kouzelník. Dokud nás vedly Jaredovy instinkty, Jamie i já jsme byli v absolutním bezpečí; dopadení nám nikdy nehrozilo ani v nejmenším. Kdyby místo mě v Chicagu byl Jared, určitě by vyklouzl úplně pohodově.
Jared škubl ramenem směrem ke mně.. "A co…"
"Pohlídám ji, jak jenom to půjde. A ty bys měl s sebou vzít Kylea. Pomohlo by mi to."
"Ale to nestačí - že Kyle bude pryč a ty na ni dohlídneš, jak to půjde. Ona… to dlouho nevydrží."
"A jak dlouho můžeš tady dole zůstat ty?" zeptal se ho Jeb.
"Nevím," přiznal Jared šeptem.
Následovalo dlouhé ticho. Po pár minutách si Jeb začal nezvučně pohvizdovat.
Nakonec Jared dlouze vydechl; ani jsem si neuvědomila, že zadržuje dech.
"Vyrazím dneska večer." Oznámil to pomalu, rezignovaně, ale také s úlevou. V hlase měl už méně vzdoru, skoro jako by se měnil zase na toho Jareda, jakým byl před mým příchodem. Zbavil se nepříjemné povinnosti a místo ní převzal jinou, vítanější.
Vzdal se snahy udržet mě naživu a nechal přírodu - či spíše dav - aby se postarali o spravedlnost. Pokud po svém návratu zjistí, že jsem mrtvá, nebude si připadat provinile. Nebude truchlit. To všechno jsem slyšela v jeho pouhých třech slovech.
Znala jsem nadsázku, s jakou lidé mluvili o žalu - zlomené srdce. Melanie si vzpomínala, že tu frázi používala i ona sama. Já to vždycky považovala za hezký básnický obrat, tradiční popis něčeho, co nemá reálný fyziologický základ, něco jako dar od boha a podobně. Nečekala jsem tedy tu bolest v prsou. A nevolnost, sevřené hrdlo, ano, a taky slzy pálící v očích. A co je ten řezavý pocit těsně pod žebry? Nedávalo mi to smysl.
A nebylo to jenom řezání, ale i kroucení a škubání do různých stran, protože zlomené srdce měla i Melanie, a to byl samostatný pocit, jako by nám dorostl další orgán, aby vyvážil naše zdvojené vědomí. Dvě srdce pro dvě mysli. Dvojnásobná bolest.
Odjíždí, vzlykala. Už ho nikdy neuvidíme. Nepochybovala, že nás dvě čeká jen smrt.
Nejradši bych se rozplakala s ní, ale někdo si musel zachovat rozvahu. Zakousla jsem se do ruky, abych přidusila sten.
"Tak to bude asi nejlepší."
"Potřebuju předem zařídit pár věcí…" Jaredovy myšlenky už byly daleko, daleko od téhle stísněné chodby.
"Tak já se o ni postarám. Bezpečně se vrať."
"Dík. Tak se uvidíme, až se uvidíme, Jebe."
"Taky hádám."
Jared podal Jebovi jeho pušku, zvedl se a roztržitě si setřepl prach z oblečení. A zmizel svým typickým rychlým krokem, myšlenkami už jinde. Mým směrem nevyslal jediný pohled, ani mžikem na mě nepomyslel.
Poslouchala jsem jeho vzdalující se kroky, až zmizely v dálce. Pak jsem zapomněla na Jeba, zabořila si obličej do dlaní a rozvzlykala se.

18. Kapitola

16. ledna 2014 v 15:44 | Snow |  Hostitel

Nuda

Zbytek dne jsem s jednou kratičkou výjimkou strávila v absolutním tichu.
Ta výjimka se odehrála o pár hodin později, když Jeb donesl jídlo pro mě i pro Jareda. Když průlezem strkal tác na podlahu mé jeskyňky, věnoval mi omluvný úsměv.
"Děkuju," zašeptala jsem.
"Rádo se stalo," řekl.
Zaslechla jsem, jak Jared nespokojeně zavrčel, dopálený naším krátkým rozhovorem.
A to byl jediný zvuk, který Jared za celý den vydal. Nepochybovala jsem, že sedí venku, ale nikdy mi to nepotvrdil ani jediný slyšitelný povzdech.
Byl to příšerně dlouhý den - v tom stísněném prostůrku nesmírně jednotvárný. Vyzkoušela jsem každou myslitelnou polohu, ale ani jednou jsem se nemohla natáhnout aspoň trochu pohodlně. Bolest v kříži se změnila na vytrvalé mučivé bodání.
Já i Melanie jsme měly plnou hlavu Jamieho. Většinu doby jsme se užíraly obavami, že jsme mu svým příchodem ublížily, že mu ubližujeme dál. V porovnání s tím bylo dodržení slibu pouhé nic.
Čas ztratil na významu. Klidně mohlo zapadat slunce nebo i vycházet - tady hluboko pod zemí se to nedalo poznat. Nakonec mně i Melanii došla témata k hovoru. Apaticky jsme se probíraly našimi společnými vzpomínkami, jako kdybychom přepínaly televizní kanály, ale na nic se nesoustředily. Jednou jsem si dokonce zdřímla, ale tvrději jsem neusnula, protože v jeskyňce bylo děsně nepohodlně.
Když se Jeb konečně vrátil, nejradši bych ho na tu vrásčitou tvář políbila. Nakoukl do kobky s úsměvem od ucha k uchu.
"Není načase jít na další procházku?" zeptal se.
Dychtivě jsem přikývla.
"Já to zařídím," zavrčel Jared. "Dej mi pušku."
Zaváhala jsem, nešikovně schoulená u průlezu kobky, dokud mi Jeb nepokynul.
"Jen běž," vybídl mě.
Vylezla jsem, celá zdřevěnělá a mátožná, a chytila se Jebovy vztažené ruky, abych udržela rovnováhu. Jared zhnuseně sykl a odvrátil se. Pušku svíral křečovitě, až měl klouby prstů na pažbě úplně bílé. Nebyla jsem ráda, že pušku drží on; u něho mě znervózňovala víc než u Jeba.
Jared na mě cestou nebral ohledy jako Jeb. Odpochodoval do černého tunelu a nečekal, až ho dohoním.
Bylo to těžké - šel tiše a nevedl mě, takže jsem musela klusat s jednou rukou zdviženou před obličejem a s druhou na stěně, abych nenaběhla přímo do skály. Dvakrát jsem na nerovné podlaze upadla. Pravda, vstát mi nepomohl, ale aspoň počkal, dokud neuslyšel, že už jsem zase na nohou. V jednu chvíli, když jsme šli rovným úsekem chodby, jsem se příliš přiblížila a šátrající rukou jsem se dotkla jeho zad a přejela mu po ramenou dřív, než jsem si uvědomila, že se nedotýkám další stěny. Uskočil dopředu a se vzteklým syknutím se vytrhl zpod mých prstů.
"Promiň," šeptla jsem a cítila, jak mi ve tmě zahořely tváře.
Neodpověděl, ale zrychlil tempo, takže držet s ním krok bylo pro mě ještě náročnější.
Zmátlo mě, když se před námi konečně objevilo světlo. Vedl mě snad jinou chodbou? Tohle nebyla ta bílá, oslnivá zář největší jeskyně. Světlo bylo tlumené, bledé a stříbřité. Ale ta úzká škvíra, kterou jsme se museli protáhnout, mi byla povědomá… Teprve když jsme vstoupili do obřího prostoru, v němž se rozléhala ozvěna, jsem si uvědomila, v čemž vlastně spočívá ten rozdíl.
Byla noc; světlo u stropu napodobovalo spíš měsíc než slunce. Využila jsem toho, že neoslepovalo, a prohlédla jsme si strop, abych vykoumala jeho záhadu. Nesmírně vysoko nad mou hlavu svítila stovka miniaturních měsíců, které vrhaly řídké světlo na podlahu hluboko pod nimi. Měsíce byly uspořádané ve shlucích, některé byly dál než ostatní. Zavrtěla jsem hlavou. I když jsem se teď mohla dívat přímo do zdrojů světla, stejně jsem nechápala, o co jde.
"Pojď," poručil Jared, jenž byl napřed o hezkých pár kroků.
Trhla jsem sebou a honem zrychlila. Zamrzelo mě, že jsem se na chvíli rozptýlila. Dobře jsem viděla, jak ho štve, že na mě musel promluvit.
V jeskyni s řekami jsem nepočítala s pomocí ani s baterkou a taky se mi jich nedostalo. I tady bylo světlo potemnělé, na stropě však viselo jen asi dvacet miniaturních měsíců. Jared zaťal zuby a zíral do stropu, zatímco jsem váhavě mířila do jeskyňky s inkoustově černým bazénem. Usoudila jsem, že kdybych spadla do vřícího podzemního pramene a zmizela, Jared by v tom pravděpodobně viděl laskavý zásah osudu.
Myslím, že by byl smutný, nesouhlasila Melanie, když jsem se podél stěny sunula k zadní jeskyňce, kdybychom spadly.
Pochybuju. Možná by mu to připomnělo bolest, kterou cítil, když tě ztratil poprvé, ale byl by šťastný, kdybychzmizela.
Protože tě nezná, šeptla Melanie a pak se vytratila, jako by na ni náhle padlo vyčerpání.
Vlídně.
Zůstala jsem překvapeně stát. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem dojem, že Melanie mi právě složila poklonu.
"Zrychli!" vyštěkl Jared ze sousední jeskyně.
Začala jsem spěchat, jak jen mi tma a strach dovolily.
Po návratu jsme vedle modré lampy v tunelu našli Jeba. U nohou mu ležely dva nerovné válce a dva šišaté obdélníky. Předtím jsem si jich nevšimla, ale možná je donesl, zatímco jsme byli pryč.
"Dnes tu přespíš ty nebo já?" zeptal se Jeb Jareda.
Jared se podíval na věci u Jebových nohou.
"Já," usekl stroze. "A stačí mi jen jedna přikrývka."
Jeb povytáhl jedno husté obočí.
"Není jednou z nás, Jebe. Nechal jsi rozhodnutí na mně - tak odpal."
"Ale není ani zvíře, chlapče. Takhle by ses nechoval ani k psovi."
Jared neodpověděl, jen zaskřípal zuby.
"Nikdy jsem tě nepovažoval za surovce," pokračoval Jeb mírně, ale hodil si popruh svázané přikrývky přes rameno a polštář si strčil do podpaží.
"Promiň, zlato," broukl, když mě míjel, a poplácal mě po rameni.
"Nech toho!" zavrčel Jared.
Jeb pokrčil rameny a odštrachal se. Ještě než zahnul za roh, chvatně jsem zmizela ve své kobce. Schovala jsem se v nejtemnějším výklenku a schoulila se do klubíčka; doufala jsem, že tak budu neviditelná.
Jared tentokrát neseděl vedle kobky stranou, abych na něho neviděla, ale rozložil si přikrývku na kamennou podlahu hned před průlez z jeskyňky. Párkrát okázale natřásl polštář, zřejmě aby mi zdůraznil, že já na něco takového nemám právo. Pak si lehl a zkřížil paže na prsou. Dírou jsem z něho viděla právě jen ty paže a kus břicha.
Kůži měl pořád opálenou do toho tmavě zlatého odstínu, který mě posledního půl roku pronásledoval ve snech. Bylo divné vidět kus svého snu zhmotněného na skutečnost jen metr a půl od sebe. Surrealistické.
"Kolem mě se neprotáhneš," varoval mě mírněji než předtím - ospale. "Zkus to a…" Zívl. "Zabiju tě."
Neodpověděla jsem. To varování mě trochu urazilo. Proč bych utíkala? Kam bych šla? Do rukou barbarů, kteří tam venku čekají jenom na mě, a všichni si přejí, abych podnikla právě takový hloupý pokus? Nebo, i kdybych kolem něho opravdu dokázala proklouznout, měla bych se vrátit do pouště, kde jsem se minule málem upekla k smrti? Netušila jsem, co si o mně myslí. Vážně mě podezřívá, že chystám plán na zničení jejich malého světa? Vážně mu připadám tak silná? Není snad jasné, jak uboze jsem bezbranná?
Poznala jsem, že tvrdě spí, protože se začal ve spaní svíjet přesně tak, jak si pamatovala Melanie. Neklidný spánek ho trápil jen tehdy, když byl rozrušený. Sledovala jsem, jak zatíná a povoluje pěsti, a sama sebe se ptala, jestli je ve snu nesvírá kolem mého hrdla.
Následující dny - celkem tvořily asi týden, ale nebylo možné je přesně počítat - proběhly klidně a tiše. Jared byl jako němá hradba mezi mnou a vším ostatním, ať dobrým, nebo zlým. Jediným zvukem byl můj vlastní dech, moje vlastní pohyby, nebylo vidět nic než černou kobku, kruh matného světla a známý tác se stejným jídlem, jen občas jsem krátce a spíš kradmo zahlédla Jareda; žádné doteky, jen hrubá skála tisknoucí se mi ke kůži; žádná chuť, jen trpká voda, hutný chleba, mdlá polévka, dřevité kořínky, a to všechno pořád dokola.
Celé to byla nesmírně zvláštní kombinace: nepřetržitá hrůza, neutuchající bolest z tělesného nepohodlí a trýznivá jednotvárnost. Z toho všeho jsem nejhůř snášela vražednou nudu. Moje vězení neposkytovalo smyslům jediný podnět.
Spolu s Melanií jsme se strachovaly, že nakonec zešílíme.
Obě slyšíme v hlavě hlas, upozorňovala. To přece nikdy není dobré znamení.
Zapomeneme mluvit, bála jsem se. Jak je to dlouho, co na nás nikdo nepromluvil?
Před čtyřmi dny jsi poděkovala Jebovi za jídlo a on odpověděl, že se rádo stalo. Tedy, myslím, že to jsou čtyři dny. Každopádně se to odehrálo před čtyřmi dlouhými spánky. Jako by si povzdechla. Přestaň si kousat nehty - trvalo mi roky, než jsem se toho zlozvyku zbavila.
Ale mně zase vadily dlouhé škrábavé nehty. Myslím, že pokud jde o dlouhodobé zlozvyky, nemusíme si kvůli nim dělat těžkou hlavu.
Jared už Jebovi znovu nedovolil, aby jídlo donesl až k nám. Musel ho vždycky nechat na konci chodby a Jared ho tam vyzvedl. Dvakrát denně jsem dostávala totéž - chleba, polévku a zeleninu. Pro Jareda tam občas bylo něco navíc, zabalené dobroty se značkovým názvem, který jsem si pamatovala - Red Vines, Snickers, Pop-Tarts. Zkoušela jsem si představit, jak se lidé k těm lahůdkám dostali.
Nečekala jsem, že se Jared podělí - to dá rozum, že ne - ale někdy mě napadlo, že si možná myslí, že v to doufám. Mezi tu trošku mých rozptýlení patřilo poslouchat, jak jí ty sladkosti, protože to vždycky dělal hodně okázale, jako když si toho prvního večera natřásal polštář.
Jednou Jared pomalu roztrhl sáček Cheetos - pomaloučku, jako obvykle - a do jeskyňky se vlila sytá vůně sýrové náhražky… lahodná, neodolatelná. Jared pak jednu tyčinku pomalu schroustal, abych slyšela každičké hryznutí.
Žaludek mi hlasitě zakručel a já se sama sobě zasmála. Nesmála jsem se už hodně dlouho; zkusila jsem si vzpomenout, kdy naposledy, ale marně - pokud jsem nepočítala ten divný záchvat zrůdné hysterie v poušti, což se těžko dalo považovat za smích. Ale i předtím, než jsem přišla sem, mě moc věcí zrovna nepobavilo.
Ale tohle mi kdovíproč připadalo k popukání - že můj žaludek baží po jediné malé sýrové tyčce - a znovu jsem se rozesmála. Musel to být příznak šílenství.
Nevěděla jsem, proč ho moje reakce urazila, ale zvedl se a zmizel. Po dlouhých minutách jsem zaslechla, jak zase chroupe tyčky, ale dál od kobky.
Dvakrát denně - nebo spíš, dvakrát každou noc, protože mě nikdy nevzal ven, když ostatní byli vzhůru - jsem došla do jeskyně se dvěma řekami. Navzdory strachu to pro mě byly světlé okamžiky, protože to představovalo jedinou příležitost se napřímit z nepřirozeně skrčené polohy, kterou mi vnucovalo miniaturní vězení. Každý návrat skrz průlez byl obtížnější než ten poslední.
Třikrát během týdne, vždycky ale v době spánku, nás přišel někdo překontrolovat.
Poprvé to byl Kyle.
Jared vyskočil tak zprudka, až mě probudil. "Vypadni odtud!" varoval ho s namířenou puškou.
"Jen se chci přesvědčit," odpověděl Kyle. Jeho hlas doléhal až od konce chodby, ale zněl tak hlasitě a hrubě, že se nedal zaměnit s hlasem jeho bratra. "Třeba tu jednou nebudeš. Nebo budeš spát moc tvrdě."
Jared odpověděl jen tím, že natáhl kohoutek.
Slyšela jsem, jak se za odcházejícím Kylem táhne jeho smích.
Ve dvou dalších případech jsem netušila, kdo to byl. Buď zase Kyle, nebo snad Ian, dost možná i někdo jiný, koho neznám jménem. Věděla jsem jen tolik, že dvakrát mě probudil Jared, protože prudce vyskočil na nohy a namířil na vetřelce pušku. Nepadlo přitom jediné slovo; dotyční, kteří se přišli jen přesvědčit, se s rozhovorem neobtěžovali. Po jejich odchodu Jared zase rychle usnul, zato mně se srdce zklidňovalo mnohem déle.
Počtvrté to však proběhlo jinak.
Jen tak jsem podřimovala, když se Jared s trhnutím probudil a bleskově se překulil na kolena. Vzápětí už stál s puškou v ruce a kletbou na rtech.
"Klid," zamumlal z dálky hlas. "Přicházím v míru."
"Nemám zájem se bavit, s nikým," zavrčel Jared.
"Jenom si chci promluvit." Hlas se blížil. "Jsi zalezlý tady dole, neúčastníš se důležitých jednání… Chybí nám tvoje názory."
"To jistě," ucedil Jared jízlivě.
"Hele, dej tu pušku pryč. Kdybych se s tebou chtěl rvát, přivedl bych si tentokrát další čtyři chlapy."
Následovala chvilka ticha, a když Jared opět promluvil, z hlasu mu čišelo zlomyslné pobavení. "Jakpak se vede tvému bratříčkovi?" Hosta škádlil s neskrývanou chutí. Posadil se zády k průlezu do mé kobky, už klidnější, ale s puškou pořád v pohotovosti.
Rozbolel se mi krk, jako by vycítil blízkost rukou, které ho předtím drtily a pohmoždily.
"Ještě pořád zuří kvůli svému nosu," svěřil se Ian. "Ále co - nemá ho zlomený poprvé. Vyřídím mu, že tě to mrzí."
"Nemrzí."
"Já vím. Nikoho nemrzí, že praštil Kylea."
Oba muži se tiše rozesmáli; v jejich dobré náladě byl podtón kamarádství, které se sem až křiklavě nehodilo. Ale pochopitelně, vztahy ukuté v zoufalých podmínkách úkrytu musely být nevídaně silné. Silnější než krev.
Ian přisedl na přikrývku vedle Jareda. Viděla jsem siluetu jeho profilu, černý tvar na bledě modrém pozadí. Všimla jsem si, že nos má dokonalý - zahnutý, jemný, jako jsem vídala na snímcích slavných soch. Znamená to snad, že je snesitelnější než bratr, který měl nos zlomený už mnohokrát? Nebo umí líp uhýbat?
"Tak proč jsi přišel, Iane. Hádám, že ne kvůli omluvě pro Kylea."
"Už ti to Jeb řekl?"
"Nevím, co myslíš."
"Že vzdali pátrání. Dokonce i Hledači."
Jared nic neodpověděl, ale vycítila jsem jeho napětí.
"Pozorně jsme hlídali, jestli nedojde k nějakému průlomu, ale oni se ani moc nesnažili. Pátrání se nikdy nevzdálilo příliš daleko od místa, kde jsme nechali auto, a v posledních dnech jednoznačně hledali jen tělo, ale už ne živou osobu. A před dvěma večery se na nás usmálo štěstí - pátrací skupina neuklidila odpadky a na základní tábor proto udělali nájezd kojoti. Jeden z nich se vracel pozdě a překvapil je. Kojoti na Hledače zaútočili a odtáhli ho skoro sto metrů dál do pouště, než ostatní zaslechli křik a přiběhli to zachránit. Kojoty zahnali celkem snadno a oběť nebyla vážně zraněná, ale zřejmě jim to odpovědělo na všechny otázky, jaký mohl být osud tady našeho hosta."
Divila jsem se, jak dokázali špehovat Hledače, kteří po mně pátrali - jak mohli vidět tolik. Při té představě jsem se cítila zvláštně bezbranná. Vůbec se mi nezamlouval výjev, jak neviditelní lidé pozorují duše, které nenávidí. Na šíji se mi naježily vlasy.
"Takže se sbalili a odjeli. Hledači vzdali pátrání. Všichni dobrovolníci se vrátili domů. Nikdo už to nehledá." Ohlédl se po mně a já se schoulila a doufala, že v té tmě mě nevidí, že se mu rýsuju nejvýš jako temný tvar, stejně jako mně jeho profil. "Pokud to vedou jako dřív, určitě ji prohlásili za úředně mrtvou. Jeb omílá 'Já to hned říkal' každému, kdo před ním nestačí utéct dost rychle."
Jared zabručel cosi nesrozumitelného; zachytila jsem pouze Jebovo jméno. Pak se prudce nadechl, sykavě vypustil vzduch z plic a prohlásil: "Tak dobrá. To bychom měli o starost míň."
"Zdá se." Ian zaváhal a dodal: "Až na to, že… No, ale to nejspíš nic neznamená."
Jared se opět celý napjal; neměl rád, když mu někdo předem určoval, jaký má mít názor. "Pokračuj."
"Všichni kromě Kylea nad tím mávli rukou, ale sám víš, jaký Kyle je."
Jared souhlasně zavrčel.
"Ty máš na tyhle věci šestý smysl, takže bych chtěl slyšet, co řekneš. Taky proto jsem přišel, riskuju život návštěvou na místě se zákazem vstupu," poznamenal Ian sice ironicky, ale okamžitě zase zvážněl. "Pochop, byla tam jedna… Hledačka, to zdůrazňuju - co nosí Glock."
Trvalo mi pár vteřin, než jsem si uvědomila význam toho slova. V Melaniině slovníku nebylo zrovna běžné. Když jsem však pochopila, že jde o druh střelné zbraně, z toužebného tónu Ianova hlasu se mi udělalo mírně nevolno.
"Kyle si všiml jako první, jak se to liší od ostatních. Těm zřejmě nepřipadalo důležité - rozhodně ne natolik, aby si od toho nechali mluvit do rozhodování. Tedy, pořád to mělo nějaké návrhy, ale nikdo to neposlouchal. Škoda, že jsme neslyšeli, co to říkalo…"
Strachy mi znovu naskočila husí kůže.
"Každopádně," vykládal Ian. "když pátrání odvolali, nebylo to vůbec rádo. Přece víš, jak se ti paraziti chovají pořád tak… úžasně mile? Bylo to zvláštní… ale skoro se pohádali. Vlastně ne doopravdy, protože ti ostatní se nehádali, ale to naštvané jako by se hádalo s nimi. Hlavní skupina Hledačů to prostě nebrala na vědomí - a všichni odjeli."
"A to hádavé?" zajímal se Jared.
"Sehnalo si to auto a ujelo půl cesty do Phoenixu. Pak se rozjelo zpátky do Tucsonu. A znovu zamířilo na západ."
"Pořád pátralo."
"Nebo to bylo hodně popletené. Zastavilo se v koloniálu pod tím horským štítem. Vyzpovídalo parazita, co tam pracuje, i když toho vyslechli už předtím."
"Hm," broukl Jared. Tahle hádanka probudila jeho zájem, pozorně sledoval každé slovo.
"Pak se to vydalo nahoru k vrcholu - blbeček. Muselo se vařit zaživa, v tom černém oblečení od hlavy až k patě."
Tělem mi projela křeč. Zvedla jsem se do sedu, zády se snažila vmáčknout do skály a rukama jsem si instinktivně chránila obličej. Slyšela jsem, jak se kobkou rozléhá syknutí, a teprve když doznělo, uvědomila jsem si, že vyšlo z mých úst.
"Co to bylo?" vyhrkl zděšeně Ian.
Jukla jsem mezi prsty a zjistila, že oba nahlížejí průlezem dovnitř. Ianův obličej byl černý, ale Jaredův zčásti osvětlený, rysy tvrdé jako kámen.
Toužila jsem být nehybná, neviditelná, ale tělo se mi rozezmítalo nepotlačitelnou třesavkou.
Jared se odtáhl a vrátil se s lampou v ruce.
"Koukni tomu na oči," zamumlal Ian. "Jsou hrůzou bez sebe."
Teď jsem viděla tváře obou mužů, ale dívala jsem se pouze na Jareda. Upřeně mě pozoroval, přemýšlel. Domyslela jsem si, že si v hlavě rovná všechny informace od Iana a hledá, co odstartovalo tohle moje chování.
Nepřestávala jsem se třást.
Ona se nikdy nevzdá! naříkala Melanie.
Já vím, já vím, odpovídala jsem stejně naříkavě.
Kdy se náš odpor změnil ve strach? Žaludek se mi svíral a bouřil. Proč mě nenechala umřít jako ty ostatní? A kdybych umřela, pokračovala by v pronásledování?
"Kdo je Hledačka v černém?" vyštěkl nečekaně Jared.
Rty se mi zachvěly, ale neodpověděla jsem. Mlčení bylo nejjistější.
"Vím, že umíš mluvit," zavrčel Jared. "S Jebem a Jamiem jsi mluvila. A teď budeš mluvit se mnou."
Protáhl se průlezem na okraj kobky a přitom hekl překvapením, jak moc se musí skrčit, aby se tam vešel. Pod nízkým stropem mohl jen klečet, což ho nejspíš moc nenadchlo. Bylo jasné, že radši by nade mnou stál.
Neměla jsem kam utéct, jen jsem se krčila do nejhlubšího koutku. Do kobky jsme se vešli jen taktak. Na kůži jsem cítila jeho dech.
"Pověz, co víš!" poručil.


17. Kapitola

15. ledna 2014 v 15:00 | Snow |  Hostitel

Návštěva

Nejprve mě udeřilo horko, jako by do mě narazila hradba páry. Vlhký hustý vzduch se přese mě převalil a na kůži se mi vysrážel do krůpějí. Mimoděk jsem otevřela ústa, jak jsem se snažila vdechnout zahoustlý vzduch. Ten pach tady byl silnější, stejná kovová pachuť, která mi uvízla v hrdle a ochucovala i zdejší vodu.
Mumlající sbor hlubokých i vysokých hlasů jako by zněl ze všech stran, odrážel se od stěn. Bojácně jsem jukala do rozvířených mračen páry a snažila se určit, odkud ty hlasy vycházejí skutečně. Prostor byl ozářený; i tady strop přímo oslňoval jako v hlavní jeskyni, byl ale mnohem níž. Světlo se odráželo od mračen páry a vytvářelo třpytivou záclonu, jež mě málem oslepovala. Zatímco jsem čekala, až si oči na to navyknou, zpanikařeně jsem visela Jebovi na ruce.
Překvapilo mě, že to podivné plynulé brebentění na náš příchod nijak nezareagovalo. Ale možná nás jen neviděli, stejně jako my je.
"Je to tady trochu stísněné," omlouval se Jeb a rukou si rozháněl mlhu před obličejem. Mluvil vlídně, uvolněně a tak hlasitě, až jsem strachy nadskočila. Mluvil totiž tak, jako by nás neobklopoval dav. Ostatně, bublavé hlasy zněly dál, jako by nepromluvil.
"Ne že bych si stěžoval," pokračoval Jeb. "Kdybych tu podobné místo neměl, byl bych už stokrát po smrti. Vlastně hned poprvé, co jsem v jeskyních uvízl. A hlavně, bez něj bychom se tady nevydrželi skrývat. A bez úkrytu by byli všichni mrtví, nemám pravdu?"
Skoro spiklenecky do mě dloubl loktem.
"Ale je to tady uspořádané moc šikovně. I kdybych to všechno modeloval vlastnoručně, líp bych to nevymyslel."
Jeho smích rozehnal oblak páry a já poprvé spatřila, kde vlastně jsem.
Vlhkou jeskyní s vysokým klenutým stropem protékaly dvě řeky. Voda proudila přes rudou sopečnou horninu i pod ní. To bylo to bublání, které jsem považovala za hovor mnoha hlasů. Jeb mluvil, jako bychom tu byli sami - a to jsme také byli.
Vlastně šlo o řeku a menší potok. Potok byl blíž k nám, mělká klikatá stužka, pod světlem shora celá stříbrná; voda jako by se užuž měla rozlít přes nízké břehy a drobné vlnky nepřetržitě šeptaly něžnými ženskými hlasy.
Mužské hluboké zurčení měla na svědomí řeka a také oblaka páry tryskající z děr v podlaze při zadní stěně jeskyně. Řeka byla černá a zanořená pod podlahu jeskyně; jen tu a tam prosvítala místy nepravidelně vymletými po celé délce prostory. Ty díry s temnou vodou vypadaly nebezpečně a stejně zlověstně působila celá, skoro neviditelná řeka, mocně se valící směrem k neznámému a propastně hlubokému cíli. Podle horka a páry, jež stoupaly z hladiny, se voda blížila bodu varu. Ostatně, svědčilo o tom i její nepřetržité bublání.
Od stropu viselo několik dlouhých tenkých stalaktitů a ukapávaly dolů na stalagmity, jež zase rostly pod nimi. Tři z nich se setkaly a vytvořily černé pilíře mezi oběma vodními toky.
"Tady musíš být opatrná," upozornil mě Jeb. "Ten horký proud je pořádně rychlý. Kdyby tam někdo spadl, vmžiku zmizí. Jednou se to už stalo." S vážným výrazem sklopil při té vzpomínce hlavu.
Zběsilé černé víry podzemní řeky ve mně rázem probudily děs. Představila jsem si, jak mě strhne vřící proud, a zamrazilo mě hrůzou v zádech.
Jeb mi zlehka položil ruku na rameno. "Neboj se. Dávej pozor, kam šlapeš, a všechno bude v pořádku. A teď," ukázal na vzdálený konec jeskyně, kde mělký proud vtékal do temné jeskyňky, "tady jsme zařídili koupelnu. Ve skále jsme vytesali pěkně hlubokou vanu. Koupele probíhají podle rozpisu, ale soukromí není problém - uvnitř je jak v pekle. Místnost je příjemně vytopená párou, ale voda tě tam nepopálí jako tenhle vřící pramen. A za koupelnou je ještě jedna místnost, za krátkým tunelem. Vchod jsme rozšířili, aby byl pohodlný. Je to nejzazší místo, kam můžeme sledovat proud, protože se tam propadá do podzemí. Udělali jsme tam tedy latrínu. Je to šikovné a hygienické." Jeb mě poučoval dost samolibě, jako by na těchto dílech přírody měl osobní zásluhu. Ale pravda, on zdejší jeskynní komplex objevil a vylepšil, tak na jistou hrdost měl podle všeho právo.
"Neradi plýtváme bateriemi a většina z nás tu umí chodit poslepu, ale ty jsi tady poprvé, tak si posviť tímhle."
Jeb vytáhl z kapsy baterku a podal mi ji. Připomněl mi tím okamžik, kdy mě našel umírat v poušti, posvítil mi do očí a poznal, co jsem zač. Neměla jsem potuchy, proč mě ta vzpomínka rozesmutnila.
"A ne abys dostala bláznivý nápad, že tě řeka odtud někam odnese nebo tak. Jakmile se proud ponoří, nahoru se už nevrátí," varoval mě Jeb.
Zřejmě čekal, že na jeho varování nějak zareaguju. Přikývla jsem. Vzala jsem si od něho baterku, pomalu, abych ho nějakým rychlým pohybem nevylekala.
Povzbudivě se na mě usmál.
Chvatně jsem se zařídila podle jeho instrukcí, protože zvuk zurčící vody mi můj problém rozhodně neusnadnil. Ale co když se tady v těch škvírách schovává někdo, kdo si spočítal, že nakonec se tu musím ukázat? Zaslechl by Jeb rvačku i přes nemelodický hluk vody?
Světlem baterky jsem objela koupelnu, zda to není past. Kmitající se stíny nerovných stěn nepůsobily dvakrát příjemně, ale jinak jsem žádný důvod ke strachu nenašla. Jebova vana byla velká spíš jako malý bazén a černá jako inkoust. Člověk schovaný pod hladinou by zůstal neviditelný tak dlouho, dokud by vydržel tajit dech… Honem jsem proběhla úzkou škvírou do zadní místnosti, abych svým představám unikla. Bez Jeba jsem doslova panikařila, nemohla jsem ani pořádně dýchat. V uších mi bouřil tep tak hlasitě, že jsem skoro neslyšela. Zpátky do jeskyně s oběma řekami jsem se vrátila skoro poklusem.
Pohled na Jeba, jak stojí pořád na stejném místě a sám, pohladil moje zjitřené nervy jako balzám. Dech i srdeční rytmus se mi zklidnily. Nechápala jsem, proč mi ten potrhlý člověk přináší tolik útěchy. Možná to skutečně byly nebezpečné časy, jak se zmínila Melanie.
"Nejsou to žádné špeluňky, co?" zeptal se s hrdým úsměvem.
Opět jsem přikývla a vrátila mu baterku.
"Ty jeskyně jsou obrovský dar," poznamenal, když jsme se tmavou chodbou vraceli do sálu. "Bez nich bychom těžko přežili takhle ve skupině. Magnolia a Sharon to nahoře v Chicagu zvládaly dobře - namouduši, až ksakru dobře, ale pokoušely štěstí, když tam schovávaly další dva lidi. Vždyť je to nádhera, mít takhle velkou společnost. Hned si připadám jako normální člověk."
Ještě jednou mě podepřel za loket, to když jsme šplhali po strmém schodišti.
"Jinak se omlouvám za to, echm, ubytování, co jsme ti vybrali. Myslel jsem, že pro tebe to tam bude nejbezpečnější. Dost mě překvapilo, že tě mládenci našli tak rychle." Jeb si povzdechl. "No, Kyle má k tomu… důvod. Ale možná je to tak nejlepší. Aspoň si zvykneš, jak to tady chodí. Možná se nám povede najít ti něco pohodlnějšího. Ještě to promyslím… Ale když s tebou budu já, tak se aspoň nemačkej v té díře. Můžeš sedět vedle mě na chodbě, tedy pokud chceš. Samozřejmě že s Jaredem…" Nedořekl.
Jebův omluvný proslov jsem poslouchala s úžasem. Tolik laskavosti jsem nečekala ani ve snu; bylo to mnohem víc soucitu, než podle mých představ byla lidská rasa schopná cítit vůči svým nepřátelům. Váhavě jsem pohladila ruku na svém lokti ve snaze potvrdit, že chápu a nebudu dělat problémy. Nepochybovala jsem, že Jared jen uvítá, když mě nebude mít na očích.
Jeb si moje bezeslovné sdělení vyložil naprosto správně. "Hodná holka," zazubil se. "Však to časem nějak vyřešíme. Doktor ať se stará o uzdravování lidí. Podle jsi mnohem zajímavější živá."
Byli jsme tak blízko u sebe, že musel cítit, jak se celá třesu.
"Neboj se. Doktor tě nebude otravovat."
Těžko jsem si však mohla poručit, ať se zklidním. Jeb mi mohl zaručit pouze to, co je teď. Neexistovala záruka, že se Jared nakonec nerozhodne, že moje tajemství je důležitější než Melaniino tělo. Takový osud mě určitě přinutí litovat, že Ian včera nedotáhl svůj útok do konce. Polkla jsem a cítila zhmožděniny uvnitř hrdla i všude kolem krku.
Nikdy nevíš, kolik ti zbývá času, připomínala mi Melanie před mnoha dny, kdy jsem svůj svět měla ještě pod kontrolou.
Její slova mi zněla v hlavě právě v okamžiku, kdy jsme opět vstoupili do hlavního sálu, kde se obvykle zdržovala většina členů Jebovy komunity. Teď tam bylo plno, stejně jako toho prvního večera, a všichni mě zase probodávali pohledy plnými zášti a žhavého hněvu. Upřeně jsem civěla do skály pod svýma nohama. Koutkem oka jsem si všimla, že Jeb opět drží pušku připravenou.
Byla to jen otázka času. Obklopovala mě dusná atmosféra nenávisti a strachu. Jeb mě nebude chránit dlouho.
S úlevou jsem se protáhla úzkou škvírou do tunelu a těšila se na temný labyrint a svoji mrňavou vězeňskou kobku, kde budu sama.
Za mnou se ve velké jeskyni rozléhalo zuřivé syčení jak z hadího hnízda; teď jsem litovala, že Jeb mě tou jeskyní neprovedl tryskem.
Jeb se pochechtával pod vousy. Čím delší dobu jsem s ním trávila, tím mi připadal podivnější. Jeho smysl pro humor byl pro mě stejně nepochopitelný jako jeho motivace.
"Tady v jeskyních to bývá občas dost nuda, víš?" broukl, ale nebylo jasné, jestli pro sebe, nebo pro mě. U Jeba se to dalo těžko rozeznat. "Možná až je přejde ten vztek na mě, ještě mi budou vděční za vzrušení, co jsem jim obstaral."
Chodba se vinula tmou jako had. Vůbec mi nepřipadala povědomá. Možná mě Jeb vedl jinou cestou, abych si je nezapamatovala. Zdálo se mi, že to trvá déle než cesta ven, ale konečně jsem zahlédla, že za další zatáčkou září matné modré světlo.
Předem jsem se připravila na možnost, že tam bude čekat Jared. Pokud ano, určitě bude vzteky bez sebe. Stoprocentně ho vytočí, že Jeb mě vzal na výlet, i když to bylo naléhavé.
Sotva jsme zahnuli do poslední chodby, zjistila jsem, že u stěny vedle lampy se skutečně choulí postava a vrhá k nám dlouhý stín, ale Jared to nebyl. V náhlé křeči jsem zděšeně zaťala ruku do Jebovy paže.
A potom jsem si čekající postavu pořádně prohlédla. Byla menší než já - tak jsem také na první pohled poznala, že to není Jared - a hubená. Byla malá, ale současně až moc vyčouhlá a ohebná. I v tom špatném světle lampy se dalo rozeznat, že kůži má sluncem zbarvenou do tmavě hněda a černé hedvábné vlasy že mu zanedbaně spadají až pod bradu.
Kolena se mi podlomila.
Zoufale jsem se držela Jeba, teď už ne v panice, ale abych neupadla.
"No, propána!" vyštěkl Jeb s neskrývaným podrážděním. "Copak v tomhle hnízdě nikdo neudrží tajemství ani na mizerných čtyřiadvacet hodin? Ať se propadnu, co je tu za bandu tupců! Jeden větší žvanil než druhý…" Dál si zuřivě brblal jen pod vousy.
Já se však ani nesnažila pochopit, co vlastně mele; sváděla jsem totiž ten nejpříšernější boj svého života - všech životů, které jsem kdy žila.
Melanii jsem cítila v každičké buňce svého těla. Rozjitřené nervy mi vibrovaly vědomím její důvěrně známé blízkosti. Svaly mi pocukávaly v očekávání jejích příkazů. Rty se mi chvěly úsilím promluvit. Naklonila jsem se vstříc k chlapci v chodbě, protože mi na něho reagovalo tělo, když už ne paže.
Melanie se naučila spoustu nového od chvíle, kdy jsem nad ní ztratila kontrolu, a já se s ní musela doslova rvát, a to tak zuřivě, až mi na čele vyrazily další krůpěje potu. Ale teď jsem neumírala v poušti a nebyla jsem zesláblá a zaskočená setkáním s člověkem, kterého jsem považovala za mrtvého; předem jsem věděla, že tenhle okamžik může nastat. Moje tělo bylo houževnaté, zotavovalo se rychle a síly se mi zase vrátily. A tělesná energie dodala sílu mému sebeovládání, mému rozhodování.
Vyhnala jsem ji ze všech svých údů, z každičkého místa, které obsadila, dokopala ji zpátky do nejzazších koutů své mysli a tak ji upoutala.
Vzdala se náhle a bezvýhradně. Áááách, vydechla a znělo to skoro jako nářek.
Sotva jsem zvítězila, zmocnil se mě pocit prazvláštní provinilosti.
Už jsem si přiznala, že pro mě znamená víc než rebelující hostitel, který mi zbytečně komplikuje život. V průběhu posledních týdnů se z nás staly přítelkyně, dokonce i spiklenci už od chvíle, kdy jsme se semkly proti Hledačce coby společnému nepříteli. Když mi Kyle v poušti mával nožem nad hlavou, byla jsem ráda, že pokud musím umřít, nebudu to já, kdo Melanii zabije. I v té chvíli pro mě byla víc než pouhé tělo. Ale mezitím už můj vztah pokročil ještě dál. Mrzelo mě, že jí působím bolest.
Bylo to však nezbytné, i když ona si to zřejmě neuvědomila. Každé neuvážené slovo, každý zbrklý čin by znamenal okamžitou popravu. Reagovala moc divoce a emocionálně. Dostala by nás do průšvihu.
Teď mi musíš věřit, naléhala jsem na ni. Jen se snažím udržet nás naživu. Vím, že odmítáš uvěřit, že tvoji lidé by nám dokázali ublížit…
Ale tohle je Jamie, šeptla. Toužila po chlapci tak silně, až se mi opět podlamovala kolena.
Zkusila jsem si ho prohlédnout nezaujatě, toho zachmuřeného puberťáka, opřeného o skalní stěnu s pažemi zkříženými na prsou. Snažila jsem se vidět v něm cizího člověka a podle toho si naplánovat svou reakci (pokud se nerozhodnu nereagovat). Selhala jsem. Byl to Jamie, byl nádherný, a moje paže - moje, ne Melaniiny - žhnuly touhou ho obejmout. Do očí mi vhrkly slzy a stékaly po tvářích. Mohla jsem pouze doufat, že v tom příšeří nejsou vidět.
"Jebe," vyhrkl Jamie; nabručený pozdrav. Bleskově po mně sklouzl pohledem a zase jím uhnul do strany.
Měl tak hluboký hlas! Vážně už je mu tolik? Dvojnásob provinile jsem si uvědomila, že jsem zrovna propásla jeho čtrnácté narozeniny. Melanie mi o tom řekla a já si vzpomněla, že to byl stejný den, kdy se mi poprvé zdálo o Jamiem. Během hodin bdění se tak zoufale snažila utajit bolest přede mnou, zatmít své vzpomínky, aby ho ochránila, že se mi nakonec objevil ve snu. A já o tom napsala e-mail Hledačce.
Teď jsem se otřásla hnusem, že jsem se dokázala zachovat vůči ní tak bezcitně.
"Co tady děláš, chlapče?" vybuchl Jeb.
"Proč jsi mi to neřekl?" oplatil mu stejně naštvaně Jamie.
Jeb mlčel.
"Byl to Jaredův nápad?" nedal se odbýt Jamie.
Jeb si povzdechl. "Dobrá, tak to tedy víš. A k čemu ti to je? Chtěli jsme jenom…"
"…mě ochránit?" skočil mu Jamie trucovitě do řeči.
Od kdy je tak zatrpklý? A je to moje vina? Samozřejmě že je.
V hlavě se mi rozplakala Melanie. Bylo to neodbytné, hlasité - a Jebův a Jamieův hlas náhle zněly velmi vzdáleně.
"Tak jo, Jamie. Ochranu nepotřebuješ. Co tedy chceš?"
Ta rychlá Jebova kapitulace Jamieho zřejmě rozhodila. Těkal očima mezi Jebovým a mým obličejem a horečně hledal odpověď.
"Já - já chci mluvit s ní… s tím," vymáčkl ze sebe nakonec. Hlas měl vyšší než před chvílí.
"Moc toho nenamluví," pokrčil Jeb rameny. "Ale klidně to zkus, chlapče."
Jeb si od předloktí odtrhl mé prsty, pak se zády opřel o bližší stěnu a po ní se sesunul do sedu. Na zemi se chvíli vrtěl, dokud se necítil pohodlně. Pušku si nechal volně položenou na klíně. Zátylkem se opřel o kámen a zavřel oči. Zdálo se, že během vteřiny usnul.
Stála jsem na místě, kde mě nechal, snažila se nedívat do Jamieho tváře, ale marně.
Jamieho teď skutečnost, že mu Jeb tak snadno ustoupil, vykolejila ještě víc než předtím. Vykulenýma dětskýma očima sledoval, jak se stařec usazuje na zemi. Když se Jeb celou věčnost ani nepohnul, Jamie se opět podíval na mě a přimhouřil oči.
Ten jeho pohled - ty tmavé oči plné hněvu, poctivého úsilí vystupovat statečně a dospěle, a přitom prosáklé viditelným strachem - rozplakal Melanii ještě víc a mně roztřásl kolena. Nechtěla jsem riskovat další zhroucení, takže jsem popošla ke stěně naproti Jebovi a svezla se k zemi stejně jako on. Nahrbila jsem se nad přikrčená kolena, abych byla co nejmenší.
Jamie mě ostražitě pozoroval a pak pomalu udělal čtyři kroky, až stál přímo nade mnou. Mžikl po Jebovi, který se nehnul, ani neotevřel oči, a pak si přiklekl vedle mě. V obličeji se mu objevilo soustředění a náhle vypadal nezvykle dospěle. Srdce mi pro toho smutného muže ve tváři malého chlapce doslova krvácelo.
"Ty nejsi Melanie," pronesl tiše.
Teď bylo těžší s ním nemluvit, protože jsem to byla já, kdo o to měl zájem. Nakonec jsem po krátkém zaváhání zavrtěla hlavou.
"Jsi ale v jejím těle."
Další pauza, opět jsem přikývla.
"Co se ti… jí… stalo s obličejem?"
Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, jak vypadám v obličeji, ale uměla jsem si to představit.
"Kdo ti to udělal?" vyzvídal. Nejistě zvedl prst a téměř se dotkl mé šíje ze strany. Ani jsem se nehnula, necítila jsem nutkání odtáhnout se od téhle ruky.
"Teta Maggie, Jared a Ian," vyjmenoval Jeb znuděným hlasem. Oba jsme sebou trhli leknutím. Jeb seděl nehybně, oči pořád zavřené. Vypadal tak pokojně, jako by na Jamieho otázku odpověděl ze spaní.
Jamie chviličku čekal a pak se ke mně obrátil se stejně naléhavým výrazem jako na začátku.
"Ty nejsi Melanie, ale znáš všechny její vzpomínky a vůbec všechno, mám pravdu?"
Zase jsem přikývla.
"A mě znáš?"
Zkusila jsem ta slova spolknout, ale stejně mi vyklouzla ze rtů. "Jsi Jamie." Neubránila jsem se tomu, aby můj hlas to jméno něžně nepolaskal.
Zamrkal úlekem, že jsem porušila svoje mlčení. "Správně," potvrdil šeptem.
Oba jsme se ohlédli po Jebovi, který se stále ani nehnul, a pak jsme se podívali opět jeden na druhého.
"Takže si pamatuješ, co se s ní stalo?" zeptal se.
Zamrkala jsem a pomalu kývla.
"Chci to vědět," požádal šeptem.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Chci to vědět," zopakoval Jamie. Rty se mu roztřásly. "Nejsem malý. Pověz mi to."
"Není to… hezké," vydechla jsem proti své vůli. Ta prosba se chlapci dala odmítnout jen stěží.
Svraštil tmavé obočí, jež se mu propletlo nad velkýma očima. "Prosím," hlesl.
Podívala jsem se na Jeba. Zdálo se mi, že mě sleduje zpod spuštěných řas, ale jistá jsem si nebyla.
Můj šepot zněl sotva hlasitěji než dech. "Někdo ji zahlédl jít do domu, kam byl vstup zakázán. Hned poznali, že něco není v pořádku. Přivolali Hledače."
Při tom slově sebou trhl.
"Hledači ji přemlouvali, aby se vzdala. Utekla jim, a když jí odřízli únikové cesty, skočila do výtahové šachty."
Při vzpomínce na bolest jsem zaťala zuby a Jamie pod svým opálením zbledl.
"Neumřela?" zašeptal.
"Ne. Máme velmi schopné Léčitele. Rychle ji uzdravili. Pak do ní implantovali mě. Doufali, že jim prozradí, jak se jí povedlo přežít tak dlouho." Neměla jsem v úmyslu prozradit tolik; honem jsem stiskla rty. Jamie si mého uklouznutí vůbec nevšiml, ale Jeb pomalu otevřel oči a zadíval se mi do tváře. Jinak se nepohnul a Jamie si té změny ani nevšiml.
"Proč jste ji nenechali umřít?" zeptal se. Musel křečovitě polknout, aby zaplašil hrozící vzlyknutí. Pro mě ten zvuk byl o to bolestnější, že to nebylo dětské škytnutí ze strachu z neznáma, ale mučivý sten dospělého člověka, který situaci dokonale chápe. Nejradši bych ho objala a poprosila, ať není smutný. Zaťala jsem pěsti a zkusila se soustředit na jeho otázku. Jeb zatěkal očima k mým rukám a pak zpátky k obličeji.
"Já o tom nerozhodovala," zamumlala jsem. "Když se to stalo, byla jsem ještě v hibernačním tanku hluboko ve vesmíru."
Jamie překvapením zamžikal. Takovou odpověď nečekal ani ve snu a teď jsem poznala, že zápasí s nějakou novou emocí. Jebovi plály oči zvědavostí.
A stejná zvědavost, i když ostražitější, nakonec vyhrála i u Jamieho. "Odkud pocházíš?" zeptal se.
Proti své vůli jsem se jeho nezvladatelné zvědavosti usmála. "Zdaleka. Z jiné planety."
"Byla to…" začal, ale náhle ho přehlušila jiná otázka.
"Co to, kčertu, znamená?" řval nepříčetně rozzuřený Jared, který se vynořil zpoza rohu na konci tunelu. "Proklínám tě, Jebe! Nedohodli jsme se…"
Jamie vyskočil. "Jeb mě sem nepřivedl. Ale ty jsi měl!"
Jeb se s povzdechem postavil. Přitom mu spadla puška z klína na podlahu a přistála jen pár centimetrů ode mě. Vyjukaně jsem uskočila.
Jared zareagoval odlišně. Vrhl se ke mně, několika dlouhými skoky přeběhl celou chodbu. Přikrčila jsem se u stěny a zakrývala si obličej pažemi. Škvírkou u lokte jsem sledovala, jak prudkým trhnutím zvedá pušku z podlahy.
"Chceš snad, aby náš všechny zabila?" skoro se rozeřval na Jeba a vrazil mu pušku zpátky do rukou.
"Uklidni se, Jarede," zavrčel Jeb unaveně. Přendal si pušku do jedné ruky. "Na tenhle krám by nesáhla, i kdybych ho tady nechal válet celou noc. Copak to nevidíš?" Mávl hlavní směrem ke mně. "Není to žádná Hledačka, tohle."
"Sklapni, Jebe, kruci, sklapni!"
"Nech ho být!" zavřískl Jamie. "Neudělal nic špatného!"
"A ty!" zahulákal Jared a otočil se k běsnící útlé postavičce. "Ty odtud zmiz, nebo za sebe neručím!"
Jamie zaťal pěsti a vzdorně zůstal stát.
A pěsti zaťal i Jared.
Hrůzou jsem doslova vrostla do země. Jak je možné, že na sebe takhle křičí? Vždyť jsou rodina, s pouty pevnějšími než pokrevní spříznění! Jared by Jamieho v životě neuhodil - nedokázal by to! Chtěla jsem nějak zasáhnout, ale nevěděla jsem jak. Kdybych na sebe jakkoliv připoutala jejich pozornost, rozzuřilo by je to ještě víc.
Melanie byla výjimečně klidnější než já. Jamiemu neublíží, pomyslela si sebejistě. Vyloučeno.
Dívala jsem se na ně, jak proti sobě stojí jako odvěcí nepřátelé, a panikařila jsem.
Nikdy jsme sem neměly chodit. Vidíš, jak jsou kvůli nám nešťastní? naříkala jsem.
"Nebylo správné, že jsi to přede mnou tajil!" procedil Jamie mezi zuby. "A taky jsi jí neměl ubližovat!" Uvolnil jednu pěst a zvedl ruku, aby ukázal na můj obličej.
Jared si uplivl na zem. "To přece není Melanie. Ta se nikdy nevrátí, Jamie."
"Je to její obličej," nedal se Jamie. "A její krk. To tě ty modřiny netrápí?"
Jared spustil ruce k bokům. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Buď okamžitě odejdeš, Jamie, a přestaneš otravovat, nebo tě k odchodu donutím. Myslím to vážně. Na tohle už zkrátka nemám nervy, jasné? Víc nesnesu. Mohli bychom to, prosím, spolu probrat později?" Když oči opět otevřel, přetékaly bolestí.
Jamie se na něho podíval a z tváře mu zvolna vyprchal hněv. "Promiň," zamumlal po chvilce. "Půjdu… ale nemůžu ti slíbit, že se nevrátím."
"Teď o tom nedokážu přemýšlet. Jdi. Prosím."
Jamie pokrčil rameny, naposledy po mně střelil pátravým pohledem a odešel; jeho rychlé dlouhé kroky ve mně nově probudily lítost nad tím, co všechno jsem u něho promeškala.
Jared se obrátil k Jebovi. "Pro tebe to platí taky!" vyzval ho důrazně.
Jeb zvedl oči ke stropu. "Podle mě jsi neměl dost dlouhý odpočinek. Pohlídám ti ji…"
"Běž."
Jeb se přemýšlivě zachmuřil. "Jak chceš. Jdu." Zamířil na konec chodby.
"Jebe?" křikl za ním Jared.
"Jo?"
"Kdybych ti teď nakázal, abys to zastřelil, poslechl bys?"
Jeb dál zvolna pokračoval v chůzi, neohlédl se, ale odpověděl naprosto zřetelně. "To bych musel. Svými pravidly se řídím i já. Takže mě o to nežádej dřív, dokud si sám nebudeš jistý."
Zmizel ve tmě.
Jared ho doprovázel pohledem. Než se zachmuřeně obrátil ke mně, vklouzla jsem do svého nepohodlného úkrytu a schoulila se v nejzazším koutku.


16. Kapitola

14. ledna 2014 v 18:00 | Snow |  Hostitel

Poznávání

Okraj kamenného otvoru byl sice ošoupaný, ale stejně mi odřel dlaně a holeně, když jsem se jím protáhla ven. Navíc, jak jsem byla ztuhlá, napřímila jsem se jen s bolestí a hned nato jsem sykla. Hlava se mi zatočila, jak z ní krev vytékala dolů do těla.
Rozhlížela jsem se po jediném - kde je Jared, abych mohla skočit mezi něho a útočníky.
Všichni zůstali stát jako zkamenělí a třeštili na mě oči. Jared byl zády ke stěně, zaťaté ruce pokrčené u boků. Před ním se Kyle zlomený v pase držel za břicho. Ian a neznámý muž se drželi pár kroků za ním, ústa leknutím dokořán. Využila jsem jejich překvapení. Udělala jsem dva dlouhé nejisté kroky, abych se dostala mezi Kylea a Jareda.
Kyle zareagoval jako první. Stála jsem sotva třicet centimetrů před ním; ze všeho nejdřív ho napadlo mě odstrčit. Udeřil mě do ramene a srazil k zemi. Ještě než jsem dopadla, cosi mě chytlo za zápěstí a trhnutím vytáhlo zpět na nohy.
Sotva si Jared uvědomil, co právě udělal, uškubl rukou, jako by mi ze zápěstí vytékala kyselina.
"Koukej vlézt zpátky!" zařval na mě. Taky mě strčil do ramene, i když ne tak tvrdě jako předtím Kyle. Pozpátku jsem klopýtla k průlezu do kobky, který se v šeru rýsoval jako černý kruh. Skalní chodba měla podobný tvar jako moje vězení, jen byla větší. Lampička stojící na podlaze - nevěděla jsem, na jakou energii - házela do chodby matný přísvit. Vrhala divné stíny na obličeje všech mužů a kreslila na ně rysy zlověstných zrůd.
Popošla jsem opět k útočníkům a obrátila se zády k Jaredovi.
"Jsem to já, koho chcete," oslovila jsem Kylea. "Jeho nechte prosím na pokoji."
Po několik dlouhých vteřin všichni mlčeli.
"Lstivá mrcha!" zamumlal konečně Ian, oči vytřeštěné hrůzou.
"Řekl jsem, že máš zalézt zpátky!" sykl na mě zezadu Jared.
Otočila jsem se jenom napůl, abych neztratila Kylea z očí. "Tvou povinností není chránit mě za každou cenu."
Jared se ušklíbl a zvedl ruku, aby mě opět postrčil ke kobce.
Uskočila jsem mu z dosahu, ale tím jsem se pro změnu dostala blíž k lidem, kteří mě chtěli zabít.
Ian mě chytil za paže a přidržel mi je za zády. Instinktivně jsem se bránila, ale byl příliš silný. Zvedl mi paže tak vysoko, až jsem vyjekla.
"Okamžitě z ní dej ty pracky pryč!" zahulákal Jared a zaútočil.
Kyle mu vyrazil naproti a sevřel mu hrdlo předloktím, takže Jared musel zvrátit hlavu dozadu. Druhý muž znehybnil jeho zmítající se paže.
"Neubližujte mu!" zavřískla jsem a vzpouzela se hrubým rukám, které mě věznily.
Jared vrazil Kyleovi loket do břicha a ten s heknutím uvolnil sevření. Jared se mu vyškubl, uskočil a přitom pěstí praštil Kylea do nosu. Po stěnách a lampě se rozstříkla tmavě rudá krev.
"Zab to, Iane!" řval Kyle, sklonil hlavu a naběhl přímo do Jareda, jehož odhodil na dalšího z útočníků.
"Ne!" zaječeli jsme s Jaredem jednohlasně.
Ian pustil moje paže a rukama mi sevřel hrdlo, uzavřel dýchací cesty. Drápala jsem mu do hřbetů rukou neškodnými krátkými nehty. Zmáčkl mě ještě pevněji a nadzvedl mě do vzduchu.
Bolelo to - rdousící ruce, prudká panika z nedostatku vzduchu. Svíjela jsem se ve snaze uniknout spíš bolesti než vraždícím rukám.
Cvak, cvak.
Ten zvuk jsem zatím zaslechla jen jednou, ale poznala jsem ho. A totéž platilo i pro všechny ostatní. Všichni znehybněli, Ian pořád s rukama zaťatýma do mého hrdla.
"Kyle, Iane, Brandte - couvnout!" vyštěkl Jeb.
Nikdo se ani nehnul - ve vzduchu se svíjely jen moje drápající ruce a kopaly moje nohy.
Náhle se Jared bleskurychle protáhl pod Kyleovou nehybnou paží a skočil po mně. Zahlédla jsem letící pěst a zavřela jsem oči.
Jenom pár centimetrů za hlavou se ozvalo hlasité buch. Ian zařval a já se svezla k podlaze. Zhroutila jsem se mu k nohám, zalykala se. Jared po mně loupl vzteklým pohledem a postavil se vedle Jeba.
"Vy tu jste jen hosté, mládenci, tak na to nezapomínejte," zavrčel Jeb. "Zakázal jsem vám to děvče hledat. Momentálně je i ona můj host a já nejsem nadšený, když moji hosté zabíjejí moje další hosty -"
"Jebe," zasténal Ian nade mnou; hlas mu přitlumila dlaň, kterou si tiskl k ústům. "Jebe. Tohle je šílené."
"A jaký máš vlastně plán?" naléhal Kyle. Obličej měl zmazaný krví, což byl příšerný, krutý pohled. Z hlasu mu nebylo slyšet ani náznak bolesti, jen potlačovaná, vřící zuřivost. "Máme právo to vědět. Musíme rozhodnout, jestli tu jsme v bezpečí nebo jestli se máme odstěhovat. Takže… jak dlouho si tu věc chceš chovat jako domácí zvířátko? Co s ní uděláš, až si přestaneš hrát na Boha? My všichni si zasloužíme znát odpověď."
Kyleova nesmyslná slova se mi rozléhala za bubnováním tepu hluboko v hlavě. Chovat jako domácí zvířátko? Jeb mě označil za svého hosta… Je to jen jiný název pro vězně? Je možné, že existují hned dva lidé, kteří nevyžadují mou smrt ani doznání na mučidlech? Pokud ano, byl to zázrak.
"Žádných odpovědí se teď nedočkáš, Kyle," pravil Jeb. "Na mně to nezáleží."
Pochybuji, že kterákoliv jiná Jebova reakce by je zmátla víc. Všichni čtyři, Kyle, Ian, muž, kterého jsem neznala, a dokonce i Jared, na něho jen vytřeštili oči. Já ještě pořád jsem u Ianových nohou lapala po dechu a přála si, abych nepozorovatelně mohla vklouznout zpátky do kobky.
"Nezáleží to na tobě?" zopakoval nakonec Kyle, který nevěřil vlastním uším. "Tak na kom tedy? Jestli máš v plánu nechat o tom hlasovat, už se stalo. Právě Ian, Brandt a já jsme oficiálně pověření uskutečnit společné rozhodnutí."
Jeb zavrtěl hlavou - upjatý pohyb, při němž nespustil oči z muže před sebou. "Hlasování nepřichází v úvahu. Pořád je to můj dům."
"Tak na kom to záleží?" zařval Kyle.
Jeb konečně sklouzl pohledem k jinému obličeji a pak zpátky ke Kyleovi. "To rozhodnutí je na Jaredovi."
Všichni, včetně mě, se užasle ohlédli po Jaredovi.
Ten civěl na Jeba se stejným ohromením jako my ostatní a potom slyšitelně zaskřípal zuby. Načež se s výrazem ryzí nenávisti obrátil ke mně.
"Jared?" křikl Kyle na Jeba. "To nedává smysl!" Teď už se neovládal, zuřivostí se skoro zakoktával. "Je zaujatý víc než kdokoliv jiný! Tak proč? Copak může rozhodnout nezaujatě?"
"Jebe, já…" zamumlal Jared.
"Máš to na zodpovědnosti jen ty, Jarede!" prohlásil Jeb nesmlouvavě. "Budu ti samozřejmě pomáhat, pokud se vyskytnou další podobné potíže, s jejím ohlídáním a tak. Ale pokud jde o rozhodování, je to výhradně na tobě." Zvedl ruku, aby zarazil další Kyleovy protesty. "Podívej se na to takhle, Kyle. Kdyby někdo při útoku našel tvou Jodi a přivedl ji sem, chtěl bys, aby o jejím osudu rozhodl doktor nebo hlasování?"
"Jodi je po smrti!" zasyčel Kyle, až mu od rtů vystříkla krev. Zíral na mě se stejným výrazem jako před chvílí Jared.
"Dobrá, kdyby sem doputovalo její tělo, stejně by rozhodnutí zůstalo na tobě. Nebo bys to chtěl jinak?"
"Většina…"
"Můj dům, moje pravidla!" okřikl ho Jeb stroze. "Konec diskusí. Konec hlasování. Konec pokusů o popravu. Vy tři to dáte vědět všem ostatním - a takhle to odteď bude fungovat pořád. Nové pravidlo."
"Další?" zabrblal tiše Ian.
Jebovi nestál na pohled. "Pokud by se podobný případ opakoval, i když to je nepravděpodobné, o tělu rozhodne výhradně ten, komu patřilo." Jeb mávl hlavní pušky od Kylea směrem k chodbě za svými zády. "Vypadněte odsud. Už vás tady nechci víckrát vidět. Všem dáte na srozuměnou, že tahle chodba je pro ně zakázaná. Kromě Jareda tady nikdo nemá co pohledávat, a jestli tu někoho nachytám při slídění, nebudu se ho na nic ptát. Jasné? Tak zmizte. Hned." Opět mávl výhružně hlavní.
S úžasem jsem sledovala, jak tři útočníci poslušně vycouvali z chodby a ani si netroufli hodit po mně či Jebovi vzteklý úšklebek.
Upřímně jsem chtěla věřit, že puška v Jebových rukou slouží jen k zastrašení.
Hned od prvního okamžiku, co jsem ho spatřila, se Jeb choval nesmírně laskavě. Jedinkrát proti mně nepoužil násilí; jedinkrát se na mě nepodíval s viditelným nepřátelstvím. Teď navíc všechno nasvědčovalo tomu, že je jedním z pouhých dvou lidí, kteří mi nechtěli ublížit. Jared se sice rval, aby mě udržel naživu, ale bylo jasné, že kvůli tomu rozhodnutí svádí obrovský vnitřní boj. Cítila jsem, že kdykoliv může svůj názor změnit. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že by celou tu věc měl nejradši za sebou - zvlášť když Jeb předal veškerou zodpovědnost na něho. Teď se na mě Jared mračil a nijak se netajil svým zhnusením.
Na druhou stranu, i když jsem stokrát chtěla věřit, že Jeb pouze blufuje, při pohledu na trojici mužů mizejících ve tmě chodby mi bylo jasné, že to je prostě vyloučeno. Pod svou vnější slupkou musel Jeb být stejně nebezpečný a krutý jako ostatní. Kdyby tu pušku v minulosti už nepoužil - a to k zabíjení, nejenom k vyhrožování - nikdo by ho tak rychle a bez odporu neposlechl.
Nebezpečná doba, šeptla Melanie. Nemůžeme si dovolit chovat se laskavě ve světě, který jste vy stvořili. Jsme stále na útěku, ohrožený druh. Každým krokem rozhodujeme o svém životě či smrti.
Pššš. Teď nemám na řeči čas. Musím se soustředit.
Jared stál proti Jebovi a držel dlaň jedné ruky pozvednutou, jako by cosi odmítal. Po odchodu trojice útočníků jim vyprchalo napětí z těla, protože už nebylo třeba být ve střehu. Jeb se pod hustým plnovousem dokonce usmíval, jako by ho předchozí výstup pobavil. Divný člověk.
"Prosím, ušetři mě té zodpovědnosti, Jebe," požádal Jared. "Kyle má pravdu v jedné věci - nemůžu se rozhodnout rozumem."
"Nikdo netvrdí, že se musíš rozhodnout hned v tuhle vteřinu. Ona ti nikam neuteče." Jeb se pořád s úsměvem podíval dolů, kde jsem ležela na zemi. Oko blíž ke mně, na které Jared neviděl, na mě bleskově mrklo. "Těžko, když si dala tolik práce s tím, aby se sem dostala. Máš spoustu času si to promyslet."
"Není co promýšlet. Melanie je mrtvá. Ale já nemůžu - nemůžu - Jebe, já prostě nemůžu…" Jared zřejmě nedokázal tu větu dokončit.
Pověz mu to.
Nejsem připravená umřít zrovna v tenhle okamžik.
"Tak na to nemysli," poradil mu Jeb. "Možná si to srovnáš v hlavě později. Na nic nespěchej."
"Ale co s tím tedy uděláme? Nemůžeme to hlídat čtyřiadvacet hodin denně."
Jeb potřásl hlavou. "Tak přesně tohle budeme muset nějakou dobu dělat. Situace se uklidní. Dokonce ani Kyle v sobě nedokáže tu vražednou zuřivost živit déle než pár týdnů."
"Pár týdnů? Ale my si nemůžeme hrát na hlídače celé týdny! Máme jiné věci…"
"Já vím, já vím," povzdechl si Jeb. "Něco vymyslím."
"A to je teprve část problému." Jared se na mě opět podíval; na čele mu zatepala žíla. "Kde to budeme držet? Žádné vězení tu nemáme."
Jeb se na mě usmál. "Nebudeš nám dělat problémy, nemám pravdu?"
Němě jsem na něho zírala.
"Jebe," zamumlal podrážděně Jared.
"Och, nedělej si kvůli ní těžkou hlavu. Za prvé, pohlídáme si ji. Za druhé, v životě by nenašla cestu odtud - bloudila by tady kolem, dokud by do někoho nenarazila. A tím se dostáváme k bodu tři: není hloupá." Zacukal na mě jedním hustým bílým obočí. "Nevydáš se pátrat po Kyleovi ani těch ostatních, viď? Řekl bych, že žádný z nich tě nemá dvakrát v lásce."
Jenom jsem zírala, nevěřila jsem jeho přátelskému tónu.
"Byl bych radši, kdybys s tím takhle nemluvil," zavrčel Jared.
"Vychovali mě ve zdvořilejších dobách, chlapče. Nemůžu si pomoct." Jeb zlehka popleskal Jareda po paži. "Poslyš, hlídal jsi celou noc. Další směnu přenech mně. Běž se prospat."
Jared chtěl zřejmě něco namítnout, ale pak se opět podíval na mě a rysy mu ztvrdly.
"Jak chceš, Jebe. A… Ne… Odmítám za tu věc převzít zodpovědnost. Klidně to zabij, pokud to budeš považovat za nejlepší řešení."
Trhla jsem sebou.
Jared se při mé reakci zachmuřil, rázně se otočil a odešel stejným směrem, kterým před chvílí zmizeli ostatní. Jeb ho doprovázel pohledem a já se zatím vplížila zpátky do kobky.
Slyšela jsem, jak se Jeb zvolna usazuje na zem před průlezem. S povzdechem se protáhl, až mu zalupalo v kloubech. Po pár minutách si začal tiše pohvizdovat. Byla to rozverná melodie.
Stulila jsem se na boku do klubíčka a zády se přitiskla do nejzazšího výklenku jeskyňky. Třes začal dole v zádech a postupoval nahoru po páteři. Ruce se mi klepaly a jektala jsem zuby, navzdory vlhkému vedru.
"A proč bych si vlastně nelehl a taky si nezdříml," broukl Jeb; nepoznala jsem, jestli to říká mně nebo sobě. "Zítra nás čeká perný den."
Po čase, tak po půl hodině, to chvění přešlo. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se rozhodla zařídit se podle Jebovy rady. Tvrdá skála mi sice připadala ještě nepohodlnější než předtím, ale během pár vteřin jsem o sobě nevěděla.

Probudila mě vůně jídla. Tentokrát jsem otvírala oči celá omámená a dezorientovaná. Ruce se mi roztřásly instinktivním děsem ještě dřív, než jsem otevřela oči.
Na podlaze vedle mě ležel stejný tác se stejným obsahem jako předtím. Jeba jsem viděla i slyšela. Seděl před jeskyní, díval se do dlouhé chodby a tiše si pohvizdoval.
Spalovala mě zběsilá žízeň; posadila jsem se a popadla otevřenou lahev s vodou.
"Brejtro," kývl Jeb mým směrem.
Ztuhla jsem s rukou na lahvi, dokud opět neodvrátil hlavu a nezačal si znovu hvízdat.
Až teď, kdy jsem nebyla tak žíznivá jako předtím, jsem si všimla divné a nepříjemné pachuti ve vodě. Připomínala ten nakyslý puch ve vzduchu, jen byla trochu silnější. Pachuť mi přetrvala v ústech, neuniknutelná.
Chvatně jsem hltala, pro změnu jsem si polévku nechala na konec. Žaludek mi teď reagoval vlídněji, přijal jídlo bez velkých protestů. Už skoro nekručel.
Ovšem když jsem nyní ukojila ty nejnaléhavější potřeby, začalo se tělo hlásit i jinak. Rozhlédla jsem se po temné mrňavé díře. Moc možností jsem neviděla, ale zatím jsem nedokázala přemoct strach z představy, že hlasitě vyslovím žádost, i když jen před podivným, ale přátelským Jebem.
Vsedě jsem se kolébala dopředu a dozadu a váhala. Kyčle mě bolely od ležení v kamenné míse.
"Echm," ozval se Jeb.
Opět se na mě zadíval a obličej měl pod bílou hřívou zarudlejší než obvykle.
"Už tam jsi zalezlá hezky dlouho," poznamenal. "Potřebuješ… na chvilku ven?"
Přikývla jsem.
"Taky bych se kapku prošel." Mluvil zvesela a ze země vyskočil s překvapivou pružností.
Doplížila jsem se k průlezu a ostražitě se na něho zadívala.
"Ukážu ti naši malou umývárnu," pokračoval Jeb. "Měla bys vědět, že musíme projít… přes něco jako náměstí. Neboj se, teď už všichni vědí, jak to je." Mimoděk přejel rukou po pušce.
Zkusila jsem polknout. Měchýř jsem měla tak nalitý, že nepřetržitě bolel; to nešlo ignorovat. Ale pochodovat rojem rozzuřených zabijáků? Nemohl by mi prostě donést kbelík?
Všiml si paniky v mých očích, neušlo mu, jak jsem se automaticky stáhla hlouběji do kobky, a zadumaně našpulil rty. Pak se obrátil a zamířil temnou chodbou pryč. "Pojď za mnou!" houkl za mnou, ani se neohlédl, jestli poslechnu.
Na okamžik jsem si živě představila, jak mě tady o samotě najde Kyle, a během vteřiny jsem vyrazila za Jebem. Neobratně jsem se protáhla otvorem a pak jsem co nejrychleji pajdala na zdřevěnělých nohách, abych ho dohonila. Stát zase vzpřímeně bylo hrozné i báječné. Cítila jsem ostrou bolest, ale ta úleva byla větší.
Na konci chodby jsem byla Jebovi konečně v patách; vysokým nerovným oválem průchodu nás vítala tma. Zaváhala jsem, ohlédla se na lampu, kterou nechal na podlaze. Bylo to jediné světlo v temné jeskyni. Měla jsem ji vzít s sebou?
Zaslechl, že jsem se zastavila, a ohlédl se přes rameno. Bradou jsem ukázala na lampu a pak se koukla opět na Jeba.
"Jen to nech. Znám cestu zpaměti." Natáhl ke mně volnou ruku. "Povedu tě."
Dlouze jsem na tu ruku civěla a pak mě tlak v močovém měchýři donutil, abych mu vložila ruku do dlaně, ale tak, abych se jí skoro nedotkla - asi jako kdybych se z donucení dotýkala hada.
Jeb mě jistými rychlými kroky vedl tmou. Po dlouhém tunelu přišla řada nepřehledných zatáček oběma směry. Když jsme prudce zabočili do chodby v protisměru, konečně jsem pochopila, že Jeb mě naschvál vodí pořád dokola, i to, že jsme nechali lampu u kobky. Nechtěl, abych se v labyrintu sama vyznala.
Zajímalo by mě, jak ten úkryt vznikl, jak ho Jeb objevil a jak se sem dostali ti ostatní. Silou vůle jsem však sevřela rty. Usoudila jsem, že teď bude nejbezpečnější mlčet. Sama jsem si nebyla jistá, v co vlastně doufám. V několik dalších dní života? Po konci bolestí? Zbývalo mi vůbec něco? Věděla jsem pouze, že ještě nejsem připravená umřít, přesně jak jsem předtím řekla Melanii; pud sebezáchovy jsem měla vyvinutý navlas stejně jako každý jiný člověk.
Zabočili jsme za další roh, a to už se objevily první paprsky. Vpředu na nás vysokým úzkým otvorem žhnulo světlo z jiné místnosti. Ale ne, to světlo nebylo umělé jako z lampy, kterou jsme nechali na podlaze u mé kobky. Bylo příliš bílé, příliš průzračné.
Úzkou škvírou ve skále jsme se nemohli protáhnout bok po boku; Jeb šel první, já mu těsně v patách. Jakmile jsme byli na druhé straně a já se rozkoukala, vytáhla jsem ruku z Jebova lehkého stisku. Nijak nereagoval, jen si uvolněnou ruku položil na pušku.
Ocitli jsme se v kratičkém tunelu, na jehož klenutém konci zářilo ještě jasnější světlo. Stěny byly pořád ze stejného, narudlého a děrovaného kamene.
Teď jsem slyšela hlasy. Mluvily tišeji a klidněji, než když jsem předtím slyšela překotný halas lidského davu. Dnes nás nikdo nečekal. Uměla jsem si domyslet reakci, až se objevím s Jebem. Dlaně jsem měla studené a zvlhlé, mělce jsem lapala po dechu. Přisunula jsem se k Jebovi tak blízko, jak to šlo, abych se ho přitom nedotkla.
"Jen klid," zamumlal, ani se neohlédl. "Mají z tebe větší strach než ty z nich."
Nevěřila jsem mu, ale i kdyby to byla pravda, strach se v lidských srdcích vždy přetaví na nenávist a krutost.
"Nedovolím, aby ti někdo ublížil," broukl Jeb u východu z tunelu. "Každopádně, měla by sis na to zvykat."
Ráda bych se ho zeptala, jak to myslí, ale mezitím vstoupil do další jeskyně. Plížila jsem se půl kroku za ním a schovávala se mu za záda, jak nejlépe to šlo. I když jsem se bála vyjít před ostatní lidi, ještě větší strach jsem měla z představy, že se za Jebem zdržím a někdo mě v tunelu odchytí samotnou.
Náš příchod přivítalo náhlé ticho.
Opět jsme se ocitli v obří zářivě osvětlené jeskyni, do které mě přivedl poprvé. Jak je to dlouho? Neměla jsem představu. Strop byl tak oslnivý, že jsem nedokázala rozeznat, jakým způsobem je vlastně osvětlený. Předtím jsem si toho nevšimla, ale stěny nebyly jednolité - desítky nepravidelných otvorů tvořily vchody do dalších tunelů. Některé otvory byly sotva dost velké, aby jimi prolezl sehnutý člověk, jiné otvory byly uměle rozšířené a za nimi byly vidět různé jeskyně a prostory.
Z těch jeskyní na nás zíralo několik lidí, kteří na okamžik znehybněli. Další lidé byli v obří centrální jeskyni, ale i oni ustali ve své činnosti. Jedna žena se shýbala dolů, k tkaničkám na svých střevících. Nějaký muž ztuhl s pažemi nad hlavou, jak cosi předváděl svým druhům. Další muž se zastavil v rychlé chůzi tak zprudka, až mu podrážka hlasitě pleskla o zem. Byl to jediný zvuk v hlubokém tichu a rozlehl se celou jeskyní.
Nebylo vůbec správné, že jsem byla vděčná za tu odpornou zbraň v Jebových rukách… ale byla jsem. Bez ní by nás ti lidé určitě napadli. Byli by schopní ublížit i Jebovi, pokud by mě jinak nemohli dostat. Ale na druhou stranu, mohli nás napadnout i navzdory té pušce. Jeb by stihl zastřelit jen jednoho z nich.
Z té úděsné představy se mi udělalo nesnesitelně zle. Snažila jsem se soustředit na svoje okolí, což bylo dost zlé samo o sobě.
Jeb se na vteřinu zastavil a pušku namířenou kupředu podržel ve výši pasu. Rozhlédl se po jeskyni a jako by postupně pohlédl do očí každému z přítomných. Nebylo jich tam ani dvacet, takže to netrvalo dlouho. Když byl s prohlídkou spokojený, zamířil k levé stěně. Držela jsem se v jeho stínu a vnímala jen bouření krve ve vlastních uších.
Jeb nešel prostředkem jeskyně, ale držel se oblouku skalní stěny. Bylo mi to divné, dokud jsem si nevšimla velkého tmavého čtverce, který zabíral prostředek podlahy - její velkou část. V tom čtverci nikdo z lidí nestál. Byla jsem příliš vyděšená, než abych zvládla víc než tu zvláštnost zaregistrovat; dokonce jsem netušila ani její význam.
Zatímco jsme obcházeli ztichlou jeskyni, tu a tam se kmitl pohyb. Skloněná žena se napřímila a sledovala každý náš krok. Mávající muž spustil paže k bokům. Všichni lidé mhouřili oči, rysy zaťaté vztekem. Nikdo se k nám však nepřiblížil ani o krok, nikdo nepromluvil. Ať už Kyle a ti další dva popsali svou konfrontaci s Jebem jakkoliv, zřejmě to vedlo přesně k tomu účinku, jaký si Jeb od toho sliboval.
Když jsme míjeli hájek lidských soch, v jednom širokém bočním otvoru jsem zahlédla Maggie a Sharon, které nás sledovaly upřeným pohledem. Tvářily se uzavřeně, z očí jim čišel chlad. Po pravdě, nedívaly se na mě, jen na Jeba. Nevšímal si jich.
Měla jsem dojem, že uběhly snad celé roky, než jsme se dostali na protější stranu jeskyně. Jeb mířil k průměrně velkému černému otvoru v ozářené skalní stěně. Cítila jsem na zátylku upřené oči, ale neodvážila jsem se ohlédnout. Všichni sice mlčeli, ale bála jsem se, že půjdou za námi. Byla úleva vklouznout do tmy nového vchodu. Jebova ruka se mi položila na loket, aby mě vedla, a já neuhnula. Za námi se opět ozvala změť hlasů.
"Proběhlo to líp, než jsem čekal," zamumlal Jeb, když mě prováděl jeskyní. Ta poznámka mě překvapila a dodatečně jsem byla ráda, že nevím, co všechno se podle něho mohlo stát.
Půda se mi začala svažovat pod nohama. Hustou tmu rozhánělo matné světlo před námi.
"Vsadím se, že jsi nikdy neviděla nic jako tenhle můj hrad." Jeb už zase mluvil hlasitěji, vlídně jako dřív. "Vážně to je něco, nemyslíš?"
Na okamžik se odmlčel, kdybych snad chtěla odpovědět, a potom pokračoval.
"Objevil jsem to tady už v sedmdesátých letech. No, objevil - propadl jsem se dírou do té největší jeskyně. Takový pád jsem správně neměl přežít, ale mám takovou výdrž, až mi to někdy škodí. Dost dlouho mi trvalo, než jsem našel cestu ven. Tou dobou jsem už měl takový hlad, že bych žvejkal i kámen.
Tenkrát jsem byl jediný, kdo zůstal na farmě, takže jsem ani neměl komu to ukázat. Prozkoumal jsem tu každý kout a každou škvíru a uvědomil si, jaké možnosti se tady nabízejí. Rozhodl jsem se, že si svůj objev schovám jako eso v rukávu, čistě pro jistotu. To jsme zkrátka my Stryderové - rádi jsme připravení na všechno."
Minuli jsme matné světlo - vycházelo z díry ve stropě velké jako pěst a na podlaze tvořilo kulatou zářivou skvrnu. O pár kroků dál jsem daleko před námi spatřila další zářivý bod.
"Nejspíš jsi zvědavá, jak tohle všechno vznikalo." Další odmlka, kratší než ta první. "Já tedy zvědavý byl. Podnikl jsem menší průzkum. Tohle jsou lávové tunely - věřila bys tomu? Celé to bývala sopka. No, sopka je to vlastně pořád. Není úplně vyhaslá, jak se za chvíli přesvědčíš sama. Všechny ty jeskyně a díry jsou bubliny vzduchu, uvízlé v chladnoucí lávě. V posledních pár desetiletích jsem se tady dost nadřel. Něco šlo snadno - spojit ty tunely chtělo jen chvíli mlácení kladivem. Jiné části vyžadovaly větší fantazii. Viděla jsi strop v hlavním sále? Trvalo roky, než jsem s tím byl spokojený."
Měla jsem chuť se zeptat, jak to udělal, ale nedonutila jsem se otevřít ústa. Mlčení bylo nejbezpečnější.
Kamenná podlaha se svažovala pořád příkřeji, pak se objevily hrubé schody, ale zřejmě docela bezpečné. Jeb mě po nich sebejistě vedl níž a níž a vzduch byl postupně stále teplejší a vlhčí.
Ztuhla jsem, když ke mně dolétlo další bublání lidského hovoru, tentokrát zepředu. Jeb mě laskavě pohladil po ruce.
"Tohle místo se ti bude líbit - každý to má tady nejradši," sliboval mi.
Široký a vysoký obloukovitý vchod se chvěl pohybujícím se světlem. Mělo stejnou barvu jako světlo v hlavním sále, průzračné a bílé, ale blikalo v podivném tanečním rytmu. Světlo mě děsilo, protože jsem nechápala jeho původ, ale tady v jeskyních mě děsila spousta věcí.
"Tak jsme tady!" zahlaholil Jeb nadšeně, když mě provedl pod skalní klenbou. "Co tomu říkáš?"


II. Kapitola

14. ledna 2014 v 15:54 | Snow |  Drakie

2.

Když mi bylo dvanáct, závodila jsem s Cassianem a vyhrála jsem.
Bylo to během skupinového letu. Samozřejmě v noci. Nikdy jindy létat nesmíme. Cassian byl namyšlený, předváděl se a mně to prostě nedalo. Jako malí jsme se kamarádili. Než jsme se poprvé převtělili. Nesnesla jsem pohled na to, v co se převtělil, vadilo mi, že se chová, jako by nám ho seslal bůh.
Než jsem se stihla rozkoukat, už jsme se hnali noční oblohou. V uších mi znělo tátovo povzbuzování. Cassianovi bylo čtrnáct, stal se z něj onyx. Jeho tělo sestávalo z hladkých černých svalů a vystouplých šlach. Můj táta byl taky onyx. Onyxové jsou nejsilnější, největší a obvykle i nejrychlejší drakiové.
Jenže tu noc to neplatilo. Tu noc jsem Cassiana - našeho prince, budoucího alfa samce, kterého už od narození vedli k tomu, že bude nejlepší - porazila.
Neměla jsem vyhrát, a přece jsem vyhrála. Za svitu měsíce jsem dokázala, že umím víc než to, kvůli čemu jsem pro náš kmen tak cenná - tedy dštím oheň. Že už nejsem ta malá holka, kterou Cassian vozil v motokáře. Cassian se pak změnil. Už se nesnažil být nejlepší, ale začal chtít tu nejlepší. Stala se ze mě trofej.
Celé roky jsem toho vítězství litovala, vadilo mi, že jsem na sebe tak upozornila, a mrzelo mě, že umím létat tak rychle. Teď, když se bosýma nohama dotýkám drsné kůry stromu a připravuju se ke startu, jsem za to konečně ráda. Jsem vděčná, že umím létat rychle jako vítr.
Azurka stojí za mnou, třese se, drkotá zuby. Zakňourá. Vím, co musím udělat.
Prostě se... odrazím, odlepím se od stromu. Svištím vzduchem, křídla mám napjatá jako dvě velké ohnivě zlaté plechy.
Slyším křik. Túrování motorů rychle jedoucích aut. Změť nesrozumitelných překřikujících se hlasů. Drsných můžských hlasů. Kličkuju mezi stromy, lovci jsou těsně za mnou, jejich auta rozdírají zem. Na rtech mi hraje úsměv, protože mi nestačí a já získávám náskok. Slyším svůj smích.
Vtom mi jedno křídlo sežehne oheň. Trhnu sebou, nakloním se, začnu padat.
Zasáhli mě.
Snažím se pomocí druhého křídla udržet nad zemí. Několikrát jím máchnu a pak už jen kloužu vzduchem. Okolní svět kolem mě víří jako svěží plápolavé odstíny zelené a hnědé. Zavadím ramenem o strom a zřítím se na zem. Je ze mě pochroumaná udýchaná hromádka. Do nosu mi stoupá železitý pach krve.
Zaryju se prsty do vlhké země; její pronikavý ostrý pach prospívá mé kůži. Zavrtím hlavou. Mám plné ruce hlíny, zalézá mi za drápy. Cítím tepavou bolest v rameni. Plížím se po čtyřech pryč, opatrně kladu ruce před sebe.
Já nechci. Já nechci. Ten zvuk - napůl zabručení, napůl zavrčení - mě pálí v krku.
Skrčím kolena pod sebe a vyzkouším poraněné křídlo - opatrně ho rozvinu, musím se kousat do rtu, abych nevykřikla bolestí, která mi vystřikuje z pružných membrán hluboko do zad, mezi lopatky. Pokusím se vstát, do dlaní mě bodá jehličí.
Slyším, jak se blíží, jak křičí. Hluk motorů střídavě sílí a slábne podle toho, jestli auta jedou do kopce nebo z kopce. Hlavou mi bleskne představa náklaďáku se sítí.
Jako v tátově případě. Teď jsem na řadě já.
Zvednu se, přimáčknu křídla co nejvíc k tělu a rozběhnu se. Ženu se hustým lesem; řev motorů je čím dál hlasitější.
Ohlédnu se. Zalapám po dechu. Skrz opar jsou mezi stromy vidět přední světla aut. Jsou tak blízko. Slyším, jak mi buší srdce. Zvednu hlavu. Rozhlížím se, snažím se najít úkryt. Vtom zaslechnu ještě jiný zvuk - nepřetržitý zpěv tekoucí vody.
Vydám se tím směrem. Běžím. Chodidly zlehka, neslyšně dopadám na lesní půdu. Málem se skutálím ze strmého svahu, ale v poslední chvíli se chytím kmene stromu. Ztěžka oddychuju. Podívám se dolů. Z malého vodopádu zurčí voda do jezera, které je ze všech stran obklopené rozeklanou skalní stěnou.
Nade mnou něco zapraská. Naježí se mi vlasy, kůže na hlavě se mi napne a začne svědit. Uskočím. Vedle mě se zasvištěním dopadne síť.
"Vystřelte další!"
Otočím se - uvidím náklaďák, dva chlapi chtějí z korby vystřelit další síť. Motorky nadskakují, jezdci zuřivě túrují motor, najíždějí na mě. Upřeně mě pozorují skrz velké lesklé brýle. Nevypadají ani trochu lidsky. Jsou to netvoři. Vidím jejich přísná, sevřená ústa. Přilétají k nám helikoptéry, lopatky vrtulí sekají do vzduchu tak rychle, až se zvedne ostrý vítr a rozcuchá mi vlasy.
Nasaju do plic co nejvíc vzduchu, otočím se a skočím.
Svištím vzduchem. Je to zvláštní. Padám dolů, a přitom se vůbec netoužím vznést. Ani bych to nedokázala. A tak padám. Pak rozrazím hladinu.
Voda je tak ledová, že vykřiknu. Nalokám se jí, chutná po řasách. Jak to Azurka dělá? Při pohledu na ni to vypadá tak... lákavě. Rozhodně ne jako tohle ledové utrpení.
Vyjedu na hladinu, rychle plavu čubičku a rozhlížím se. Hledám. Něco. Cokolov. Vtom zahlédnu jeskyni - vlastně jen malý převis ve sklaní stěně, ale vede docela hluboko do skály, mohla bych se v něm schovat, tam mě neuvidí. Ledaže by skočili za mnou.
Plavu k převisu, vzepřu se na rukou. Snažím se zalést co nejdál do úkrytu. Stočím se do klubíčka.
Jsem mokrá, třesu se zimou, zadržuju dech a čekám. Za chvíli už nad sebou slyším přísné hlasy.
"Skočilo to dolů!" Je slyšet, jak se otevírají a s boucháním zase zavírají dveře aut, celá se z toho otřásám. Je jasné, že všichni vystoupili. Ve stinné jeskyni se neovladatelně chvěju, odkrvenými prsty si k sobě tisknu kluzká kolena.
"... potopilo se to!"
"Třeba to odletělo." Slyším je i navzdory řvoucím motorkám.
"Blbost! Nemohlo to odletět. Trefil jsem to do křídla." Ten hlas zní tak samolibě a spokojeně, že mi z toho přejede mráz po zádech. Třu si ruce, aby mi nebyla taková zima. Abych se tolik nebála.
"Nikde to nevidím."
"Někdo to tam bude muset omrknout."
"Sakra! To mám skočit, jo? Voda je určitě ledová - běž ty!"
"A proč ně ty? Srabe -"
"Já se tam podívám." Trhnu sebou Ten hlas zněl ve srovnání s ostatními drsnými hlasy tak klidně a sametově hebce.
"Wille, zvládneš to?"
Snažím se ještě víc schoulit. Čekám na jeho odpověď. Škoda že nejsem viziokryptéra, to bych se jednoduše stala neviditelnou.
Hladinu protne zaoblené tělo, je to jen rozmazané mihnutí. Skočil tak ladně, že voda skoro nevystříkla. Will. Ten se sametovým hlasem. Upřeně se dívám na třpytivou vodu, zadržuju dech a čekám, až se Will ukáže. Každou chvíli se nad hladinu vynoří jeho hlava, rozhlédne se a spatří jeskyni. A mě.
Navlhčím si rty, cítím, jak mi v žilách vře krev, jak se mi v plicích hromadí kouř, Udělám to, jestli to bude opravdu nutně? Smím využít svého nadání k tomu, abych si zachránila život?
Vrom Will vyplave na hladinu. Pohodí hlavou, crčí mu z ní voda. Tmavé vlasy má připlácnuté k lebce, lesknou se mu. Je mladý. Řekla bych, že o trochu starší než já.
"Dobrý, Wille?" křikne na něj někdo shora.
"Jo!" zavolá Will.
Sevře se mi srdce, protože jeho hlas zaznívá z takové blízkosti. Snažím se co nejvíc namáčknout na hrubou skalní stěnu. Je mi jedno, že si o ni rozdírám křídla a že to pálí. Dívám se na Willa. Doufám, že mě nezahlédne.
Vtom uvidí jeskyni a strne. Dívá se přímo mým směrem. "Je tady jeskyne!"
"Je v ní?"
Tím myslí mě.
Hrůzou se mi naježí vlasy. Kůže se mi napíná a chvěje jako houslová struna, na kterou právě někdo zahrál. Polévá mě horko, chvějí se mi z toho křídla, bolest z poraněné membrány mi vystřeluje hluboko do zad. Trhnu sebou, snažím se zachovat klid.
Will připlave blíž.
Z nosu mi stoupají obláčky dýmu. Nechci. Ale ono se... to prostě děje. Většinou se dokážu ovládnout, ale strach je silnější než já. Drakijské pudy vítězí.
Blíží se ke mně. Buší mi srdce. Je mi jasné, že mě viděl - poznám to, protože se zarazil, plave na místě a rty má těsně nad vodou.
Díváme se na sebe.
Teď se to stane. Přivolá ostatní. Vrhnou se na mě jako hladoví dravci. Vzpomínám na tátu a snažím se zarazit třes. Jsem si jistá, že táta se před nimi netřásl ani neschovával. A já se narozdíl od něj můžu bránit. Ohněm.
Pohne se. Plave ke mně ladným klouzavým pohybem. Na čelisti se mu rýsuje sval, mravenčí mě z toho v břiše. Nevypadá tak nelítostně, jak jsem si ho představovala. Netváří se zla. Tváří se... překvapeně.
Chytí se skalní římsy a vytáhne se na ni. Vleze do jeskyně. Za mnou. Dělí nás necelých třicet centimetrů. Skrčí se, na rukou mu hrají svaly, prsty zlehka přejede po zemi. Měříme se pohledem. Jako by se poprvé setkala dvě neznámá zvířata.
Pomalu vtahuju vzduch do plic, abych jím zadusila kouř ve svém nitru. Už celá hořím.
Ne že bych ještě nikdy neviděla člověka. Lidi vídám ve městě, když jedu s mámou a Tamrou nakupovat. Sama většinu času vypadám jako člověk, dokonce i na tajném území našeho kmene. A přesto na Willa vyjeveně zírám, jako bych v životě neviděla kluka. I když takového jsem nejspíš ještě neviděla. Konec konců to není obyčejný kluk. Ale lovec.
Černé tričko se mu lepí na štíhlou hruď jako druhá kůže. Jeho vlasy mi v potemnělé jeskyni připadají skoro černé. Možná budou světlejší, až uschnou. Středně hnědé nebo dokonce slámové. Mě ale mnohem víc zajímají jeho oči. Má je posazené hluboko pod tmavým obočím. Soustředeně se do mě zavrtávají, prohlížejí si mě od hlavy k patě. Představuju si, jaká mu asi připadám. Křídla mám složená za zády, nepatrně mi vyčuhují nad ramena. Mé hladké pružné končetiny září jako oheń i v přítmí jeskyně. Mám úzký obličej s výraznými rysy. Protáhlý nos. Klenuté obočí a dračí oči - dvě svislé černé štěrbiny místo zorniček.
Natáhne ruku. Neucuknu, ani když mi širokou teplou dlaní stiskne ruku. Jen si na mě chce sáhnout. Jede mi prsty po ruce. Je mi jasné, že srovnává mojí kůži - drakijskou kůži - s lidskou kůží. Zarazí se a položí mi dlaň na hřbet ruky s prsty připomínající dračí spáry.
Z toho dotyku mnou projede vlna horka.
Také to cítí. Vyvalí oči. Nádherné oči ve tvaru lískového oříšku. Zelené s hnědozlatými flíčky. Tyhle barvy mám ze všech nejradši. Jsou to barvy země. Prohlíží si mé rozcuchané vlasy padající až na zem. Přeju si, aby neviděl draka, ale mladou holku.
Z pusy se mu vydere jakýsi zvuk. Dvě slova. Slyšela jsem je, ale říkám si: To není možné, to určitě neřekl.
"Wille!" ozve se shora.
Oba sebou trhneme. Okamžitě se zatváří úplně jinak. Už nevypadá mírumilovně a zvídavě, ale naštvaně. Výhružně. Tak, jak se příslušník jeho rasy má dívat na příslušníka naší rasy. Rychle odtrhne ruku a přetne tak chvíli, kdy jsme k sobě měli hodně blízko. Hladím místo, kde se mě dotýkal.
"Nestalo se ti nic? Nepotřebuješ pomoc?"
"Ne, dobrý!" jeho hluboký hlas se odráží od stěn našeho malého úkrytu.
"Našels to?"
Už zase "to". Zabručím. Z nosních dírek mi stoupají obláčky kouře. Žár v mých plicích se stupňuje.
Upřeně se na mě dívá. Jeho pohled je krutý, nelítostný. Čekám, kdy mě prozradí. Dívám se mu do očí. Chci, aby tenhle nádherný kluk viděl, jaký obličej odsuzuje k smrti.
"Ne."
Nadechnu se, protože mi v plicích už nedoutná oheň. Chvíli se na sebe díváme. On - lovec. Já - drakie.
Pak zmizí.
A já jsem sama.


15. Kapitola

14. ledna 2014 v 7:16 | Snow |  Hostitel

Pod dohledem

Když jsem se probrala, ani v nejmenším jsem se necítila dezorientovaně. Přesně jsem věděla, kde jsem, tedy, přibližně, a nechala jsem oči dál zavřené a oddechovala jsem rovnoměrně. Snažila jsem se dozvědět o své situaci co nejvíc a přitom neprozradit, že jsem opět při vědomí.
Měla jsem hlad. Žaludek se mi svíral a zatínal a hněvivě kručel. Usoudila jsem, že ty zvuky mě neprozradí, protože břicho mi jistě bublalo a naříkalo i během spánku.
Hlava se mi mohla bolestí rozskočit. Nemohla jsem určit, co z toho zavinila únava a co ty rány, které jsem dostala.
Ležela jsem na něčem tvrdém. Bylo to drsné a… děrované. Nebylo to úplně ploché, ale spíš divně zaoblené, jako bych ležela v mělké misce. Nebylo to pohodlné. Od té polohy mě bolela záda a kyčle. Právě ta bolest mě nejspíš probudila. Necítila jsem se ani trochu odpočatě.
Byla tma - to jsem poznala i se zavřenýma očima. Ne černočerná tma, ale hustá tma.
Vzduch byl ještě zatuchlejší než předtím - vlhký a zkažený, s divně nakyslou pachutí, která jako by mi houstla hluboko v krku. Bylo tam chladněji než v poušti, ale současně i nepříjemné vlhko. Už zase jsem se potila, voda, kterou do mě nalil Jeb, se konečně dostala až k pórům v kůži.
Slyšela jsem, že ozvěna mého dechu se odráží jen pár kroků ode mě. Mohla jsem sice ležet blízko stěny, ale spíš jsem ležela v hodně malém prostoru. Když jsem napnula sluch, jako by se můj dech odrážel i od druhé stěny.
Pochopila jsem, že zřejmě ležím někde v jeskynním komplexu, kam mě přivedl Jeb, takže jsem si byla skoro jistá, že až otevřu oči, zjistím, že jsem v malé skalní díře, rudohnědé a prolezlé dírami jako sýr.
V tichu se ozývaly jenom zvuky mého těla. Bála jsem se otevřít oči, takže jsem se spoléhala na sluch, poslouchala jsem to ticho stále usilovněji. Nikoho jiného jsem neslyšela, ale nedávalo mi to smysl. Přece by mě nenechali bez hlídače, ne? Třeba se strýčkem Jebem a jeho stále přítomnou puškou nebo s někým méně sympatickým. Nechat mě o samotě… to by neodpovídalo míře jejich brutality, jejich přirozenému strachu ze mě, nenávisti ke mně.
Pokud ovšem…
Zkusila jsem polknout, ale hrdlo se mi sevřelo hrůzou. O samotě by mě nikdy nenechali. To jen v případě, že by si mysleli, že jsem mrtvá, nebo by se postarali, abych umřela. V těchto jeskyních jsou jistě místa, odkud se ještě nikdo nevrátil.
V hlavě se honil obraz místa, kde teď jsem. Viděla jsem se na dně hluboké šachty, nebo jak jsem zazděná do mrňavé hrobky. Svaly kolem plic se mi napínaly, plíce se plnily vzduchem v přípravě na výkřik, který se mi dral z hrdla. Zaťala jsem zuby, abych ho zarazila.
Těsně vedle hlavy se mi ozvalo ostré zaskřípání.
Zavřískla jsem a v tom prostůrku to bylo ohlušující. Prudce jsem rozlepila víčka, celým tělem jsem od toho zlověstného zvuku uskočila a narazila do drsné stěny. Hlavou jsem se bolestivě praštila o nízký strop a instinktivně jsem zvedla ruce, abych si ochránila obličej.
Matné světlo ozářilo dokonale kruhový vchod do jeskyňky, v níž jsem byla stulená. Jaredův obličej byl osvětlený jen z poloviny, když se nakláněl do otvoru, jednu paži natahoval ke mně. Rty měl vzteky sevřené. Při pohledu na mou neskrývanou paniku mu na čele zatepala vystouplá žíla.
Nepohnul se; jen vztekle zíral, než se mi srdce opět rozběhlo a dech se nepatrně zklidnil. Pohlédla jsem mu do očí, vzpomněla si, jak uměl být tichý - jako duch, když chtěl. Nebylo divu, že jsem neslyšela, že drží hlídku před kobkou.
Ale něco jsem slyšela. Jared teď mávl nataženou rukou blíž a skřípavý zvuk se ozval podruhé. Koukla jsem dolů. U nohou mi místo podnosu ležel ulomený kus umělohmotného servírovacího tácu. A na něm…
Vrhla jsem se po otevřené lahvi s vodou a skoro jsem nevnímala Jaredův zhnusený úsměšek, když jsem si ji zběsile zvedla ke rtům. Nepochybovala jsem, že později se kvůli tomu budu užírat, ale teď mi záleželo jen na vodě. Mimoděk mě napadlo, jestli ještě někdy v životě budu brát vodu jako samozřejmost. Ale jelikož tenhle můj život zřejmě neměl dlouho trvat, odpověď zněla ne.
Jared zmizel v okrouhlém otvoru. Viděla jsem pouze kus jeho rukávu a nic víc. To matné, umělé namodralé světlo vycházelo kdesi za ním v neznámu.
Vylokala jsem polovinu vody, když mou pozornost upoutal nový pach a prozradil mi, že voda není jediným darem. Opět jsem koukla na podnos.
Jídlo. Oni mi dají najíst?
Byl tam chléb - tmavá, šišatá večka, jejíž vůni jsem ucítila především, ale kromě ní tam ležela i miska s čirou tekutinou, která byla cítit cibulí. Zblízka jsem na dně spatřila tmavší kousky. Vedle misky ležely tři bílé silné válečky. Domyslela jsem si, že to je zelenina, ale druh jsem nepoznala.
Tohle všechno jsem zaregistrovala během pouhých pár vteřin, ale i během té chvilky mi žaludek málem vyskočil z úst, jak se snažil dostat k jídlu.
Zahryzla jsem se do chleba. Byl hodně hutný, protkaný celými zrny, jež mi drhly v zubech. Těsto bylo zrnité, ale chutnalo báječně. Už jsem si ani nevzpomínala, že by mi něco chutnalo víc, dokonce ani ty rozdrcené sušenky Twinkies. Žvýkala jsem tak rychle, jak jen to šlo, ale stejně jsem většinu soust tuhého chleba polkla jen zpola rozžvýkané. Slyšela jsem, jak mi každý kus žuchl do žaludku s hlasitým žbluňknutím. Nebyl to tak skvělý pocit, jak jsem si slibovala. Žaludek jsem měla prázdný tak dlouho, že na jídlo reagoval nevolností.
Nevšímala jsem si toho a vrhla se na tekutinu - byla to polévka. Ta se polykala snáz. Byla cítit po cibuli, ale chuť měla mdlou. Zelené kousky na dně byly měkké a houbovité. Vypila jsem to všechno rovnou z misky a litovala, že není hlubší. Nakonec jsem ji podržela dnem vzhůru, abych se ujistila, že tam nezůstala ani kapka.
Bílá zelenina byla křupavá a chutnala trochu jako dřevo. Nějaký kořen. Nebylo to tak hřejivé jako polévka ani chutné jako chleba, ale já byla vděčná, že můžu do břicha nacpat ještě něco. Ale sytá jsem nebyla, ani zdaleka, a kdyby ten podnos byl jen trochu k jídlu, určitě bych ho začala přežvykovat.
Teprve když jsem dojedla, došlo mi, že správně by mě neměli krmit. Ne, pokud ovšem Jared neprohrál spor s Doktorem. Ale v tom případě, proč by hlídal zrovna on?
Prázdný tác jsem odstrčila od sebe a při tom skřípavém zvuku jsem sebou trhla. Jared se pro něj natáhl a já se přitom zády tiskla k zadní stěně skalní kobky. Tentokrát se na mě ani nepodíval.
"Děkuju," šeptla jsem, než opět zmizel. Neodpověděl, ani výraz v obličeji se mu nezměnil. Už jsem neviděla ani ten kus jeho rukávu, ale nepochybovala jsem, že tam je.
Pořád nemůžu uvěřit, že mě uhodil, rozjímala Melanie, spíš ohromeně než uraženě. Pořád se z toho šoku ještě nevzpamatovala. Pro mě osobně to žádné překvapení nebylo. Pochopitelně jsem to byla já, koho uhodil.
Docela by mě zajímalo, kde jsi byla, broukla jsem na ni. Pěkná nevychovanost, nejdřív mě zatáhneš do téhle kaše a pak mě v tom necháš samotnou.
Můj kyselý tón jí nestál za poznámku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by toho byl schopen. To já bych ho neuhodila za nic na světě.
Ale uhodila. Myslím, že kdyby za tebou přišel se sršícíma očima, zachovala by ses stejně. Máš násilnickou povahu. Vzpomněla jsem si na její touhu zaškrtit Hledačku vlastníma rukama. Jako by od té doby uběhla řada měsíců, i když se to stalo jen před pár dny. Ale bylo divné, že jsem se za tak krátkou dobu dokázala zaplést do tak katastrofálního průšvihu.
Melanie to zkusila zvážit objektivně. To si vážně nemyslím. Jareda ne… ani Jamieho, za žádných okolností bych neublížila Jamiemu, i kdyby byl… Nedořekla, ta představa se jí hnusila.
Když jsem se nad tím sama zamyslela, uznala jsem, že má pravdu. I kdyby se z dítěte stalo něco jiného nebo někdo jiný, ani já, ani ona bychom na ně nedokázaly vztáhnout ruku.
Ale to je jiné. Jsi jako… matka. Matky se v tomhle neřídí rozumem. Hraje v tom roli příliš mnoho emocí.
Mateřství je vždycky hodně emocionální - dokonce i pro vás, duše.
Neodpověděla jsem.
Co myslíš, že se stane teď?
Na lidi jsi expert ty, připomněla jsem jí. Ale to, že mi dali najíst, nejspíš nevěští nic dobrého. Napadá mě pouze jediný důvod, proč potřebují, abych zůstala silná.
V hlavě se mi kmitly vzpomínky na historické projevy lidské krutosti spolu s obsahem článků, které jsme spolu četly ve starých novinách. Oheň - to byla zlá možnost. Melanie si jednou hloupě popálila všech pět prstů na pravé ruce, když si neuvědomila, že pánev má rozpálené držadlo. Ještě nezapomněla, jak ji ta bolest šokovala - byla nečekaně pronikavá a drtivá.
Ale to byla jen nehoda, zranění, rychle ošetřené ledem, mastí, léky. Nikdo to neudělal záměrně, nikdo po té první zrůdné bolesti nepokračoval dál, neprotahoval to donekonečna…
Nikdy předtím jsem nežila na planetě, kde by docházelo k takovým zločinným krutostem, a to ani před příchodem duší. Tohle místo byl ten nejlepší a současně i nejubožejší ze všech světů - ty nejkrásnější smysly, ty nejúžasnější emoce… ty nejzvrhlejší touhy, nejpříšernější činy. Ale možná to tak bylo správně. Možná bez utrpení neexistovalo ani štěstí. Co když duše byly jen výjimkou toho pravidla? Copak bez tmy zdejšího světa mohly poznat světlo?
Já… něco cítila, když tě uhodil, vytrhla mě Melanie z myšlenek. Řekla to pomalu, slovo za slovem, jako by to říct vlastně nechtěla.
Já taky něco cítila. Bylo k nevíře, jak mě to soužití s Melanií vycvičilo v používání sarkasmu. Má úžasný backhand, viď?
Tak jsem to nemyslela. Víš… Dlouze váhala a zbytek slov pak doslova vychrlila. Myslela jsem, že to všechno je mnou - to, jaké k němu chováme city. Myslela jsem, že… to ovládám.
Obsah jejího sdělení byl zřetelnější než vlastní slova.
Ty jsi myslela, že jsi mě sem dokázala přivést jen proto, že jsi po tom tolik toužila. Že ovládáš ty mě, a ne naopak. Snažila jsem se potlačit svoje rozhořčení. Věřila jsi, že mnou manipuluješ.
Ano. Kajícnost v jejím hlase nevyvolalo moje rozčilení, ale její neochota přiznat, že není neomylná. Ale…
Vyčkávala jsem.
A pak to z ní vylétlo v jediném nepřetržitém gejzíru. Ty jsi do něho taky zamilovaná, nezávisle. Je to jiné, než to cítím já. Nepochopila jsem to, dokud se neocitl v naší blízkosti, dokud jsi ho poprvé nespatřila. Jak se to stalo? Jak se deseticentimetrový červ může zamilovat do člověka?
Červ?
Promiň. Asi máš i něco jako… končetiny.
Ne tak docela. Jsou to spíš tykadla. A když je natáhnu, měřím mnohem víc než deset centimetrů.
Chtěla jsem připomenout, že není z tvé rasy.
Tělo mám lidské, upozornila jsem ji. Dokud jsem skrytá v něm, jsem taky člověk. A když jsi mi ukazovala Jareda ve svých vzpomínkách… Zkrátka, je to všechno tvoje vina.
Chvíli si to rovnala v hlavě. Moc se jí to nezamlouvalo.
Takže kdyby ses teď rozjela do Tucsonu a dostala nové tělo, už bys ho dál nemilovala?
Upřímně, fakt upřímně doufám, že by to tak bylo.
Ani jedna z nás nebyla z mé odpovědi nadšená. Opřela jsem se čelem o kolena. Melanie změnila téma.
Aspoň že Jamie je v bezpečí. Věděla jsem, že Jared se o něho postará. Pokud ho budu muset opustit, nemohla bych ho nechat v lepších rukou… Moc ráda bych ho viděla.
Já o to nepožádám! Bojácně jsem se nakrčila při představě, jakou reakci bych si tím vysloužila.
Ale současně jsem toužila spatřit chlapcovu tvář na vlastní oči. Chtěla jsem mít jistotu, že je skutečně tady, skutečně v bezpečí - že ho živí a pečují o něho tak, jak by Melanie už nikdy znovu nemohla. Tak, jak bych o něho toužila pečovat i já, přestože nejsem matka. Zpívá mu někdo večer? Vypráví mu příběhy? Pomyslí ten nový, rozhněvaný Jared i na takové maličkosti? Má se ke komu přitulit, když ho přepadne strach?
Co myslíš, řeknou mu, že jsem tady? zeptala se Melanie.
Pomohlo by mu to, nebo ublížilo? odpověděla jsem otázkou.
Její myšlenka jen šeptla: Nevím… Jen bych mu chtěla říct, že jsem dodržela slovo.
To jsi vážně dodržela. Užasle jsem zavrtěla hlavou. Nikdo tě nemůže obvinit, že ses jako vždycky nevrátila.
Děkuju. Hlas měla slabounký. Nepoznala jsem, jestli mi děkuje za moje poslední slova, nebo za to, že jsem ji sem vůbec přivedla.
Najednou na mě padlo vyčerpání a vycítila jsem, že ona je na tom stejně. Teď, když se mi žaludek trochu uklidnil a já byla skoro sytá, ani všechny ostatní bolesti dohromady nebyly tak silné, aby mi nedovolily usnout. Váhala jsem, než jsem se pohnula, bála jsem se, že způsobím hluk, ale moje tělo se toužilo protáhnout. Udělala jsem to co nejtišeji a snažila se najít v zaoblené kobce dost dlouhé místo, abych se tam mohla natáhnout trochu pohodlně. Nakonec jsem musela vystrčit nohy kulatým otvorem ven. Neudělala jsem to ráda, bála jsem se, aby mě Jared nepodezříval, že chci uprchnout, ale nijak na to nereagoval. Zdravou tvář jsem si položila na paži, zkusila jsem nevnímat, jak mi zaoblená podlaha křiví páteř, a zavřela jsem oči.
Snad jsem usnula, ale pokud ano, nijak tvrdě. Ty kroky zněly ještě v dálce, když jsem se vytrhla ze spánku do úplné bdělosti.
Tentokrát jsem oči otevřela naráz. Nezměnilo se nic - kulatým otvorem jsem stále viděla matné namodralé světlo; pořád jsem neviděla, jestli je Jared stále venku na stráži. Někdo se sem blížil, kroky se ozývaly úplně zřetelně. Co nejtišeji jsem vytáhla nohy z otvoru a opět se schoulila u zadní stěny. Mrzelo mě, že si nemůžu stoupnout; nepřipadala bych si tak zranitelně, byla bych připravenější na to, co přijde. Nízký strop kobky by mi však umožnil sotva klečet.
Před mým vězením se kmitl pohyb. Zahlédla jsem Jaredovu nohu, když se tiše posadil.
"Á! Tady jsi," ozval se mužský hlas. Ta slova mi po prázdném tichu připadala tak hlasitá, až jsem nadskočila. Ten hlas jsem znala. Patřil jednomu z bratrů, které jsem poprvé viděla v poušti; tomu s mačetou, Kyleovi.
Jared neodpověděl.
"Tohle my nedovolíme, Jarede." Jiný člověk, uvážlivější tón. Pravděpodobně mladší z bratrů, Ian. Bratři měli hodně podobné hlasy - či spíš měli by, kdyby ten Kyleův skoro pořád nepřipomínal hulákání a nečišel vzteky. "Všichni jsme někoho ztratili. Kčertu, všichni jsme ztratili všechny. Ale tohle je směšné."
"Když to nechceš dát Doktorovi, musíme to hned zabít," zavrčel Kyle zlověstně.
"Nemůžeš to tady věznit," dodal Ian. "Nakonec by to uteklo a všechny by nás objevili."
Jared pořád nemluvil, ale udělal krok stranou, takže zády stál přímo před průlezem do mé cely.
Srdce se mi mocně a rychle rozbušilo, protože jsem pochopila, jak to bratři myslí. Jared vyhrál. Nečeká mě mučení. Nezabijou mě, aspoň ne hned. Jared mě drží jako svého vězně.
To slovo mi vzhledem k okolnostem připadalo nádherné.
Přece jsem říkala, že nás ochrání.
"Nekomplikuj to, Jarede," pravil nový mužský hlas, který jsem neznala. "Jiná možnost není."
Jared mlčel.
"Nechceme ti ublížit, Jarede. Tady jsme všichni bratři. Ale pokud nás donutíš, uděláme to." Bylo zřejmé, že Kyle myslí svou hrozbu vážně. "Uhni."
Jared stál jako skála.
Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji než dřív, mlátilo mě do žeber tak mohutně, až mi těmi údery rozhodilo rytmus dechu a já se začala dusit. Melanie byla strachem doslova ochromená, neschopná si pomyslet smysluplná slova.
Bože, oni mu ublíží. Ti šílení lidé napadnou jednoho ze svého vlastního plemene.
"Jarede… prosím," ozval se Ian.
Jared neodpověděl.
Těžké dupnutí - skok - a zvuk, jak cosi těžkého udeřilo do čehosi tvrdého. Lapnutí po dechu, dávení škrceného hrdla…
"Ne!" vykřikla jsem a vyskočila průlezem ven z kobky.


14. Kapitola

12. ledna 2014 v 18:30 | Snow |  Hostitel

Spor


Bylo to pro nás obě příliš, vidět ho tady, když už jsme uvěřily, že se s ním nikdy nesetkáme, že jsme ho ztratily navždy. Ohromením jsem zkameněla, nebyla jsem schopná ničeho. Chtěla jsem se podívat na strýčka Jeba, abych pochopila, proč mi v poušti zlomil svou odpovědí srdce, ale nedokázala jsem pohnout ani očima. Jen jsem tupě zírala do Jaredova obličeje.
Melanie zareagovala odlišně.
"Jarede!" vykřikla, i když z mého odřeného hrdla se vydralo jen kráknutí.
Strhla mě vpřed, stejně jako předtím v poušti, převzala vládu nad mým ochromeným tělem. Jediný rozdíl byl v tom, že nyní do toho vložila víc síly.
Nedokázala jsem ji zarazit včas.
Skočila kupředu a pozvedla mé paže, aby ho objala. V hlavě jsem na ni varovně vřískla, ale neposlouchala mě. Mou přítomnost skoro nevnímala.
Nikdo se ji nepokusil zastavit, když klopýtala směrem k němu. Nikdo, jen já. Už ji od něho dělily jen centimetry a pořád neviděla to, co mně neušlo. Nevšimla si, že během těch dlouhých měsíců odloučení mu obličej zpřísněl, rýhy v něm se teď rozbíhaly jiným směrem. Nevšimla si, že ten povědomý úsměv, který nosila ve vzpomínkách, by teď ta nová tvář prostě nezvládla. Zamračeného a rozzuřeného ho Melanie viděla zatím jen jednou, ale ten výraz nebyl nic proti tomu, jak se tvářil teď. Neviděla to, nebo jí to možná bylo jedno.
Měl delší paže než já.
Ještě dřív, než se ho Melanie stačila dotknout prsty, paže mu prudce vystřelila a hřbetem dlaně mě tvrdě udeřil do spánku. Úder byl tak tvrdý, že mě vynesl do vzduchu a pak jsem hlavou třískla do kamenné podlahy. Slyšela jsem, jak mi s tupým žuchnutím dopadl na zem i zbytek těla, ale nevnímala jsem to. Oči se mi stočily v sloup, v uších mi dutě zvonilo. Zoufale jsem se bránila závrati, jejíž vír mě stahoval stále hlouběji do bezvědomí.
Hloupá, hloupá, vyčítala jsem jí plačky. Přece jsem ti říkala, ať to neděláš!
Jared je tady, Jared žije, Jared je tady. Blábolila z cesty, omílala tahle slova jako text písničky.
Pokusila jsem se zaostřit oči, ale podivný strop mě oslňoval. Odvrátila jsem od toho světla obličej a spolkla vzlyk, protože ten pohyb mi zalil polovinu lebky bodavou bolestí.
I tenhle jediný spontánní úder mě bolel skoro nesnesitelně. Vyloučeno, abych snesla bezohledné a promyšlené mučení!
Vedle mě zašouraly kroky; instinktivně jsem zatěkala očima, abych našla novou hrozbu. Nade mnou stál strýček Jeb. Začal ke mně natahovat ruku, aby mě zvedl, ale zaváhal, ohlédl se. S přidušeným zasténáním jsem nepatrně pozvedla hlavu, abych se podívala, co vidí on.
Blížil se k nám Jared a tvářil se navlas stejně jako ti divoši v poušti - ale i v té zuřivosti vypadal spíš nádherně než nebezpečně. Srdce se mi zastavilo a pak se nepravidelně rozklopýtalo a najednou jsem dostala chuť se vysmát sama sobě. Copak záleželo na tom, že je krásný a že ho miluju, když se mě chystá zabít?
Vzhlížela jsem k vražedné touze v jeho tváři a snažila se doufat, že jeho vztek zvítězí nad zvědavostí, ale ve skutečnosti jsem po smrti netoužila.
Jeb s Jaredem se nekonečně dlouho poměřovali pohledem. Jared zatínal a povoloval čelisti, zatímco Jebův obličej zůstal v klidu. Vzájemná konfrontace skončila tím, že Jared náhle navztekaně vydechl a o krok ucouvl.
Jeb se sklonil pro mou ruku a druhou paží mi podepřel ramena, aby mi pomohl vstát. Třeštící hlava se mi točila, zvedal se mi žaludek. Kdybych už dny nehladověla, určitě bych začala zvracet. Měla jsem pocit, jako bych se nohama nedotýkala země. Zavrávorala jsem a přepadla kupředu. Jeb mě zachytil a přidržel za loket, aby mi pomohl udržet se na nohou.
Jared to všechno pozoroval s úšklebkem, který mu odhaloval zuby. Melanie se idiotsky snažila k němu opět dostat, ale já už překonala první šok ze setkání a nebyla jsem tak pitomá jako ona. Už se mi znovu nevymkne. Uvěznila jsem ji za všechny závory, které jsem jen dokázala v hlavě najít.
Koukej mlčet. Copak nevidíš, jak si mě hnusí? Ať řekneš cokoliv, jenom všechno zhoršíš. Zabiješ nás.
Ale Jared je naživu, Jared je tady! zpívala blaženě.
Ticho v jeskyni se rozplynulo; ze všech stran se ozýval šepot, všechny hlasy současně, jako bych neudělala cosi tak, jak čekali. V tom sykavém špitání jsem však nerozeznala nic smysluplného.
Těkala jsem pohledem po davu lidí; po každém z nich. Byli tam samí dospělí, nikdo nebyl menší a mladší. Srdce mi z toho bolelo a Melanie se ze všech sil snažila vyslovit otázku. Rázně jsem ji umlčela. K vidění tu byla jen zuřivost a nenávist v tvářích cizinců, zuřivost a nenávist v Jaredově tváři.
Ale jen do chvíle, než se šeptajícím davem protlačil další muž. Měl štíhlou a urostlou postavu a kosti se mu pod kůží rýsovaly víc než většině ostatních. Vlasy měl vyrudlé sluncem, buď světle hnědé, nebo bezvýrazně tmavě plavé. Stejně jako ty nenápadné vlasy a vytáhlé tělo měl i rysy v obličeji mírné a hubené. Mou pozornost upoutal hlavně z toho důvodu, že mu z tváře nečišela ani stopa nenávisti.
Ostatní tomuto navenek přátelskému muži ustupovali z cesty, jako by měl vyšší postavení než oni.
Jen Jared jako jediný před ním neucouvl, stál na místě a probodával mě vražedným pohledem. Muž ho obešel, ale překážku v cestě nevzal zřejmě na vědomí víc než hromadu kamení.
"Dobrá, dobrá!" pronesl překvapivě zvesela, když obešel Jareda a zastavil se tváří ke mně. "Jsem tady. Copak tu máme?"
Odpověděla mu tetička Maggie, která se objevila u jeho lokte.
"Jeb to našel v poušti. Bývala to naše neteř Melanie. Podle všeho to šlo podle plánku, který jí dal." Loupla po Jebovi navztekaným pohledem.
"Mm-hm," zamumlal vysoký kostnatý muž a zvědavě si mě měřil. Ta jeho zvídavost byla podivná. Skoro jako by se mu zamlouvalo, co vidí. Nechápala jsem proč.
Uhnula jsem před ním očima k další ženě - mladé ženě, která stála kousek za ním, ruku na jeho lokti. Upoutaly mě její zářivé vlasy.
Sharon! vykřikla Melanie.
Melanina sestřenice mi z očí vyčetla, že jsem ji poznala, a rysy jí ztvrdly.
Postrčila jsem Melanii drsně do zadního kouta své hlavy. Pšššš!
"Mm-hm," prohodil vysoký muž a pokýval hlavou. Jednu ruku natáhl k mému obličeji a zřejmě ho překvapilo, že jsem před ní ucukla a couvla jsem až k Jebovi.
"To nic," usmál se vysoký muž maličko povzbudivě. "Neublížím ti."
Opět sáhl po mé tváři a já se přikrčila k Jebovu boku stejně jako předtím, ovšem Jeb mne naopak postrčil dopředu. Vysoký muž se dotkl mé čelisti pod uchem mnohem jemnějšími prsty, než jsem čekala, a já odvrátila obličej. Cítila jsem, jak prstem objíždí jizvu na mé šíji a uvědomila jsem si, že zkoumá jizvu zbylou po implantaci.
Koutkem oka jsem přitom sledovala Jareda. Bylo zřejmé, že mužovo jednání ho znervózňuje, a já tušila důvod - tu tenkou růžovou čárku na mém zátylku si musel nesmírně hnusit!
Jared se zamračil, ale já si překvapeně uvědomila, že už se netváří tak rozzuřeně jako před chvílí. Svraštil v zamyšlení obočí a náhle vypadal spíš zmateně.
Vysoký muž spustil ruce k bokům a ustoupil ode mě. Našpulil rty a oči mu zaplály, jako by s radostí vítal výzvu.
"Pokud odhlédneme od nedávného vyčerpání, dehydratace a hladovění, vypadá poměrně zdravě. Myslím, že jsi do ní nalil dost vody, aby nám dehydratace nedělala problémy. Tak tedy, dobrá." Předvedl zvláštní mimoděčné gesto, jako by si myl ruce. "Můžeme začít."
Ale pak mi mužova slova i jeho stručná prohlídka zacvakly do sebe jak dílky skládačky a já pochopila - tenhle navenek jemný člověk, který právě slíbil, že mi neublíží, byl ten Doktor.
Strýček Jeb si ztěžka povzdechl a zavřel oči.
Doktor ke mně natáhl paži a naznačil, ať mu vložím ruku do dlaně. Schovala jsem ruce za záda a zaťala pěsti. Opět si mě pátravě prohlédl a z očí mi vyčetl děs. Koutky úst mu poklesly, ale nezamračil se. Přemýšlel, jak postupovat dál.
"Kyle, Iane?" zvolal a natáhl krk, aby mezi shromážděnými našel majitele jmen. Dopředu se prodrali dva mohutní tmavovlasí bratři a mně se podlomila kolena.
"Myslím, že potřebuji vaši pomoc. Možná kdybyste odnesli…" začal vysvětlovat Doktor, který se vedle Kylea už nezdál tak nezvykle vysoký.
"Ne."
Všichni se ohlédli, odkud se ozval nesouhlas. Já se dívat nemusela, protože jsem znala ten hlas. Ale podívala jsem se stejně.
Jared se chmuřil tak temně, až měl obočí nad očima skoro propletené, ústa zkřivená do podivné grimasy. V obličeji se mu vystřídalo tolik různých emocí, že bylo obtížné přesně určit aspoň jediný. Hněv, vzdor, zmatek, nenávist, strach… bolest.
Doktor zamžikal, čelist povislou ohromením. "Jarede? Ty v tom snad vidíš problém?"
"Ano."
Všichni vyčkávali. Jeb vedle mě svíral rty, jako by jim chtěl zabránit, aby se roztáhly v úsměvu. Pokud tomu tak skutečně bylo, pak stařec měl vskutku zvláštní smysl pro humor.
"A jaký?" naléhal Doktor.
Jared procedil přes zaťaté zuby: "Hned ti ten problém vysvětlím, doktore. Víš, jaký je rozdíl mezi tím, kdybys to dostal do rukou nebo kdyby Jeb tomu prohnal hlavu kulkou?"
Roztřásla jsem se. Jeb mě popleskal po paži.
Doktor opět jen zamžikal. "Jaký?" zeptal se pouze.
Jared sám odpověděl na vlastní otázku. "Rozdíl je v tom, že kdyby to zabil Jeb, aspoň by to mělo čistou smrt."
"Jarede." Doktor promluvil chlácholivě, stejným tónem, jakým hovořil se mnou. "Pokaždé se toho dozvíme tolik! Co když zrovna tentokrát…"
"Cha!" odfrkl Jared. "Já tedy žádný pokrok nevidím, Doktore."
Jared nás ochrání, pomyslela si Melanie slaboučce.
Bylo náročné se soustředit natolik, abych vytvořila slova. Ne nás, pouze tvoje tělo.
To stačí… Její hlas jako by přicházel z dálky, zvenčí mé třeštící hlavy.
Sharon pokročila vpřed, takže zpola stála před Doktorem. Bylo to nezvykle ochranitelské gesto.
"Škoda promarnit takovou příležitost!" vybuchla vášnivě. "Všichni si uvědomujeme, že to je pro tebe těžké, Jarede, ale konečné rozhodnutí nezáleží na tobě. Musíme myslet na to, co prospěje většině z nás."
Jared se na ni chmuřil. "Ne!" zavrčel zlověstně.
Věděla jsem, že nešeptal, ale to slovo jsem sotva zaslechla. Po pravdě, Sharon hýbala rty a ukazováčkem zuřivě bodala směrem k Jaredovi, ale já vnímala jen tiché syčení. Nikdo z nich se nepohnul z místa, ale mně se zdálo, že odplouvají dál ode mě.
Viděla jsem, jak oba rozhněvaní bratři popošli blíž k Jaredovi. Cítila jsem, jak se na protest snažím zvednout ruku, ale jen se ochable zazmítala. Jared zrudl v obličeji, rozevřel rty a šlachy na krku se mu napjaly, jako by hulákal, ale já neslyšela nic. Jeb přestal svírat můj loket a já vedle sebe zahlédla záblesk matně šedé hlavně. Zděšeně jsem se od zbraně odtáhla, i když nemířila na mě. Tím prudkým odskokem jsem ztratila rovnováhu a jeskyně se zvolna překotila na jednu stranu.
"Jamie," vydechla jsem, když stropní světla s vířením letěla za moje zorné pole.
Jaredův obličej byl náhle velmi blízko, nakláněl se ke mně se zuřivým výrazem.
"Jamie?" vydechla jsem opět, tentokrát jako otázku. "Jamie?"
Jebův nabručený hlas odpověděl odkudsi z dálky.
"Chlapec je v pořádku, Jared ho dovedl až sem."
Vzhlédla jsem k Jaredově zmučené tváři, která se bleskově propadala do černé mlhy, jež se mi přivalila před oči.
"Děkuju," šeptla jsem.
A pak jsem se propadla do tmy.


13. Kapitola

12. ledna 2014 v 9:00 | Snow |  Hostitel

Odsouzení


''Jsou tady?" Ta slova jsme vydávily - vystříkla z nás jako voda z plic, prudce. A po vodě otázka, na které záleželo především: "Zvládli to?"
Ve tmě jsem neviděla na výraz strýčkova obličeje. "Kdo?" zeptal se.
"Jamie, Jared!" Náš šepot pálil v hrdle jako řev. "Jared byl přece s Jamiem. S naším bratříčkem! Jsou tady? Přišli? Našel jsi je stejně jako nás?"
Žádné zaváhání.
"Ne." Odpověď zazněla důrazně, bez lítosti, bez špetky citu.
"Ne," šeptly jsme. To jsme neopakovaly po strýci, jen jsme protestovaly proti svému zmrtvýchvstání. Opět jsme zavřely oči a naslouchaly bolesti ve svém těle. Dovolily jsme jí, aby utopila bolest v naší mysli.
"Podívej," pravil strýček Jeb po chvilce. "Já, echm, musím něco zařídit. Chvilku si odpočiň a já se pro tebe vrátím."
Neslyšely jsme význam slov, pouze zvuky. Ani jsme neotevřely oči. Jeho kroky se s tichým chrupáním vzdálily. Nepoznaly jsme, kterým směrem. Stejně nám to bylo jedno.
Byli pryč. Neexistoval způsob, jak je najít, žádná naděje. Jared i Jamie zmizeli, a to uměli mistrovsky, a my je už nikdy neměly spatřit.
Voda a chladnější noční vzduch nás probraly k vědomí, což bylo přesně to, o co jsme nestály. Překulily jsme se a opět se zabořily obličejem do písku. Cítily jsme hroznou únavu, daleko za hranici vyčerpání, v propastné a ještě hlubší bolesti. Ale jistě dokážeme usnout. Stačí nemyslet. To zvládneme.
Zvládly jsme to.
Když jsme se probudily, byla stále noc, ale na východním obzoru už hrozil úsvit - hory lemovala matná červeň. Naše ústa chutnala po prachu a zpočátku jsme si byly jisté, že o strýčku Jebovi se nám pouze zdálo. Určitě.
Dnes ráno jsme měly hlavu jasnější, a tak jsme si skoro okamžitě všimly divného předmětu vedle naší pravé tváře - nebyl to kámen ani kaktus. Dotkly jsme se toho, předmět byl tvrdý a hladký. Šťouchly jsme do něj a zevnitř se ozval lahodný zvuk šplouchající vody.
Strýček Jeb byl skutečný a nechal nám tady čutoru.
Opatrně jsme se posadily, užaslé, že jsme se přitom nepřelomily vpůli jako suchý klacek. Dokonce jsme se cítily trochu líp. Voda zřejmě měla dost času propracovat se aspoň zčásti do těla. Bolest otupěla a po dlouhé době jsme opět dostaly hlad.
Ztuhlými neohrabanými prsty jsme odšroubovaly víčko z čutory. Nebyla plná až nahoru, ale bylo v ní dost vody, aby nám opět roztáhla žaludek; už zase se mi scvrknul. Vypily jsme všechno. S šetřením vody na později jsme už skoncovaly.
Pustily jsme plechovou čutoru na písek, kde dutě žuchla v tichu před úsvitem. Byly jsme naprosto bdělé. Povzdechly jsme si, protože bychom daly přednost bezvědomí, a spustily jsme hlavu do dlaní. Co teď?
"Proč jsi tomu dal vodu, Jebe?" vybuchl rozzlobený hlas těsně za našimi zády.
Prudce jsme se otočily, přesmýkly se na kolenou. Při následujícím pohledu nám klopýtlo srdce a naše vědomí se roztříštilo.
Kolem místa, kde jsem klečela pod stromem, stálo v půlkruhu osm lidských bytostí. Nebylo pochyb, že to jsou lidé, do jednoho. Ještě nikdy jsem neviděla obličeje stažené do podobných grimas - ne u své rasy. Ty rty zkřivené nenávistí nad vyceněnými zaťatými zuby, jako divoká zvěř. Obočí svraštěná hluboko přes oči planoucí zuřivostí.
Šest mužů a dvě ženy, někteří z nich hodně statní, většinou vyšší než já. Cítila jsem, jak mi krev vyprchává z obličeje, protože jsem si uvědomila, proč drží ruce tak divně; křečovitě vztažené před tělem, každý svíral nějaký předmět. Drželi zbraně. Někteří měli nože - několik krátkých, jako ty, co jsem měla v kuchyni, pak delší a jeden obrovský a zlověstný. Ten by v kuchyni k ničemu nebyl. Melanie mi doplnila název: mačeta.
Ostatní lidé drželi dlouhé tyče, kovové i dřevěné. Kyje.
V jejich středu jsem poznala strýčka Jeba. V rukou mu volně visela věc, kterou jsem nikdy neviděla osobně, jen v Melaniiných vzpomínkách, stejně jako ten obrovský nůž. Byla to puška.
Ten pohled mě zděsil, ale Melanie na to všechno hleděla s úžasem a v duchu jásala nad jejich počtem. Osm zachráněných lidí. Domnívala se, že Jeb tu je úplně sám, v nejlepším případě jen se dvěma dalšími. Pohled na tolik osob své rasy ji zalilo radostí.
Jsi idiot! utrhla jsem se na ni. Jen se na nepodívej. Vidíš to?
Přiměla jsem ji, aby si je prohlédla z mé perspektivy; aby viděla ty zlověstné postavy ve špinavých džínách a lehkých bavlněných košilích, zahnědlých prachem. Možná to byli lidé - v tom původním smyslu slova - kdysi, ale v téhle chvíli byli něco jiného. Byli to barbaři, zrůdy. Předkláněli se, slintali touhou po krvi.
V každém tom páru očí jsem si mohla vyčíst rozsudek smrti.
Melanie to všechno viděla a musela připustit, i když neochotně, že mám pravdu. V téhle chvíli její milovaní lidé předváděli, co v nich bylo nejhoršího, jako v těch novinových článcích, které jsme nechaly ve srubu. Dívaly jsme se na zabijáky.
Měly jsme být moudřejší; měly jsme včera umřít.
Proč nás strýček Jeb nechal naživu? Pro tohle?
Při tom pomyšlení mě zamrazilo po těle. V duchu jsem si prolétla historii lidských zvěrstev. Neměla jsem na to žaludek. Možná bych se měla víc soustředit. Pamatovala jsem si, že lidé z jistých důvodů nechávali své nepřátele naživu, aspoň dočasně. Kvůli tomu, co chtěli z jejich myslí či těl…
Samozřejmě mi to rázem skočilo do paměti - právě to jedno tajemství, které by ode mě chtěli. Právě to, které jim nikdy, nikdy neřeknu. Bez ohledu na to, co mi udělají. To bych se radši dřív zabila sama.
Melanii jsem neprozradila tajemství, jež jsem chránila. Použila jsem proti ní její vlastní obranné prostředky a poprvé od implantace jsem si vztyčila v hlavě zeď, abych tu informaci skryla. Předtím to nebylo nutné.
Melanii v nejmenším nezajímalo, co je na druhé straně zdi; vůbec se nesnažila za ni proniknout. Měla mnohem důležitější starosti než fakt, že ona není jediná, kdo si nechává něco pro sebe.
A záleží vůbec na tom, že svoje tajemství před ní chráním? Nebyla jsem tak silná jako Melanie a nepochybovala jsem, že ona mučení snese. Kolik bolesti vydržím, než jim prozradím přesně to, co chtějí slyšet?
Zvedl se mi žaludek. Sebevražda byla odporná volba - o to horší, že by současně šlo i o vraždu. Melanie by se mnou snášela mučení nebo smrt. Rozhodla jsem se počkat, dokud mi stoprocentně nezbude jiná možnost.
Ne, to nemůžou. Strýček Jeb by nikdy nedovolil, aby mi ublížili.
Strýček Jeb neví, že jsi tady, připomněla jsem jí.
Tak mu to pověz!
Soustředila jsem se na starcův obličej. Přes hustý bílý plnovous jsem neviděla, jestli taky cení zuby, ale oči mu neplanuly tak zuřivě jako těm ostatním. Koutkem oka jsem zahlédla, že pár mužů sklouzlo pohledem ode mě k němu. Čekali odpověď na otázku, která mě upozornila na jejich blízkost. Strýček Jeb se díval přímo na mě a svoje druhy ignoroval.
Nemůžu mu to říct, Melanie. Nevěřil by mi. A jakmile by usoudili, že jim lžu, považovali by mě za Hledačku. Jistě mají dost zkušeností, aby věděli, že pouze Hledačka by se sem vydala vyzbrojená lží, historkou, která má umožnit její infiltraci.
Melanie rázem uznala, že mám pravdu. Už při pouhém slově Hledačka se odtáhla nenávistí a bylo jí jasné, že tihle cizinci by zareagovali navlas stejně.
Ale na tom nesejde. Jsem duše - a to jim stačí.
Muž s mačetou - ze všech největší, tmavovlasý, s nápadně světlou pletí a živě modrýma očima - pohrdavě zafrkal a odplivl si na zem. Pak popošel o krok dopředu a pomalu zvedl dlouhou čepel do výšky.
Radši ať to je rychlé než pomalé. Radši ať nás zabije tahle surová ruka než já. Radši ať neumřu jako zdroj násilí, který byl měl na svědomí Melaniinu krev i tu mou vlastní.
"Zadrž, Kyle." Jeb promluvil neuspěchaně, skoro vlídně, ale mohutný muž znehybněl. S úšklebkem se obrátil k Melaniinu strýci.
"Proč? Říkal jsi, že ses ujistil, že je jednou z nich."
Poznala jsem ten hlas - byl to tentýž hlas, který se otázal Jeba, proč mi dal vodu.
"Nu, ano, jsem si jistý. Ale je to maličko složitější."
"Jak?" Tuhle otázku položil jiný muž. Stál po boku statného tmavovlasého Kylea a oba si byli tak podobní, že to museli být bratři.
"Pochop, že to je taky moje neteř."
"Ne, už není!" štěkl Kyle rázně. Opět si uplivl a zarputile udělal další krok mým směrem, mačetu pořád připravenou. Z úhlu jeho napjatých ramen jsem vyčetla, že příště ho už nezastaví pouhá slova. Zavřela jsem oči.
Ozvalo se dvojí kovové cvaknutí a kdosi vyjekl. Prudce jsem otevřela oči.
"Řekl jsem, abys zůstal stát, Kyle!" Tón Jebova hlasu zněl pořád uvolněně, ale pušku svíral v rukou pevněji než předtím a hlavní mířil na Kyleova záda. Kyle zkameněl jenom pár kroků ode mě a mačeta mu zůstala viset nad hlavou.
"Jebe," zděsil se Kyleův bratr, "co to děláš?"
"Ustup od té dívky, Kyle!"
Kyle se rozzuřeně obrátil k Jebovi. "To přece, ksakru, není žádná dívka, Jebe!"
Jeb jenom pokrčil rameny, ale puškou dál neochvějně mířil na Kylea. "Musíme probrat jisté věci."
"Doktor by se od toho mohl leccos dozvědět," pronesl nato nevlídný ženský hlas.
Při těch slovech jsem se přikrčila, protože vyjádřily moje nejhorší obavy. Když mě Jeb před okamžikem označil za svou neteř, pošetile jsem dovolila zadoutnat plamínku naděje - možná se nade mnou slitují. Byla jsem hloupá, že jsem tomu věřila, i kdyby jen na vteřinku. Od těchto zrůd jsem mohla doufat v jediné slitování - smrt.
Ohlédla jsem se po ženě, která promluvila, a překvapeně jsem si uvědomila, že je stará jako Jeb, možná i starší. Vlasy měla spíš tmavě šedé než bílé, což byl důvod, proč jsem si předtím její stáří ani neuvědomila. Obličej tvořila změť vrásek, všechny mířící dolů v grimase hněvu. Současně však v rysech pod těmi vráskami se skrývalo cosi důvěrně známého.
Melanie našla souvislost mezi stařeckou tváří a mnohem hladším obličejem ze svých vzpomínek.
"Tetičko Maggie? Ty jsi tady? Jak to? A je Sharon…" Všechna slova patřila Melanii, ale řinula se z mých úst a já je nedokázala zarazit. Společná trýzeň v poušti ji buď posílila, nebo mě oslabila. Ale možná jsem se jenom příliš soustředila na to, odkud přiletí smrtelná rána. Já sbírala síly před naším zavražděním a ona prožívala toto rodinné shledání.
Melanie však svůj překvapený výkřik nedokončila. Stará žena jménem Maggie skočila dopředu s rychlostí, která popírala její křehký vzhled. Nezvedla ruku s černým páčidlem, a právě tu jsem hlídala; proto mi ušlo, že se rozpřáhla druhou, volnou rukou a tvrdě mě s ní udeřila do obličeje.
Hlava se mi zvrátila dozadu a potom přepadla na prsa. Udeřila mne podruhé.
"Nás neobelžeš, ty parazite. My víme, jak to děláte. Víme, jak dobře nás dokážete napodobovat!"
Na vnitřní straně tváře jsem ucítila chuť krve.
Přestaň s tím! napomenula jsem Melanii. Říkala jsem ti přece, co si o nás myslí.
Šokovaná Melanie se nevzmohla na odpověď.
"No tak, Maggie," začal Jeb chlácholivě.
"Nemluv se mnou jak s malou, ty starý hlupáku! Nejspíš sem na nás přivedla celou armádu!" Ucouvla ode mě a pohledem si číhavě měřila mou nehybnou postavu, jako bych byla stočený had. Postavila se vedle svého bratra.
"Nikoho nevidím," uklidňoval ji Jeb. "Héééj!!" zahulákal a já sebou leknutím trhla. Takže jsem nebyla jediná. Jeb zamával levou rukou nad hlavou, v pravé nepřestával svírat pušku. "Tady!"
"Sklapni!" zavrčela Maggie a praštila ho do žeber. I když jsem se na vlastní kůži přesvědčila, jak je silná, Jeb se ani nepohnul.
"Je tady sama, Mag. Když jsem ji našel, byla skoro mrtvá a ani teď není v extra skvělé kondici. Ty stonožky nikdy své druhy takhle neobětují. Přišly by ji zachránit mnohem dřív než já. Ať už je, kdo chce, je sama."
V hlavě jsem si vybavila podobu dlouhého hmyzu s množstvím nohou, ale souvislost jsem nenacházela.
Mluví o tobě, přeložila mi Melanie. Vedle mé vzpomínky na zářivě stříbřitou duši přiřadila obraz šeredného hemživce. Žádnou podobnost jsem neviděla.
Zajímalo by mě, odkud vědí, jak vypadáš, pomyslela si Melanie roztržitě. Moje vzpomínky na skutečný vzhled duše pro ni na začátku byly naprostou novinkou.
Neměla jsem čas divit se spolu s ní. Jeb kráčel přímo ke mně a ostatní se mu drželi těsně v patách. Kyle měl ruku pozvednutou u Jebova ramene, připravený ho zadržet nebo odhodit stranou; těžko říct.
Jeb si přendal pušku do levé ruky a pravici natáhl ke mně. Ostražitě jsem ji sledovala a čekala, až mě udeří.
"Tak pojď," vybídl mě mírně. "Kdybych tě takovou dálku unesl, vzal bych tě domů už včera večer. Teď musíš urazit ještě kus cesty po svých."
"Ne!" zavrčel Kyle.
"Odvedu ji s sebou!" oznámil Jeb a poprvé to zaznělo ostře. Pod vousy se mu rty napjaly do zatvrzelé čáry.
"Jebe!" namítla Maggie.
"Je to můj úkryt, Maggie. Udělám, co já budu chtít!"
"Ty starý troubo!" vyštěkla.
Jeb se shýbl a popadl mě za ruku svinutou v pěst, jež mi ochable ležela na stehně. Trhnutím mě vytáhl na nohy. Nebylo v tom nic surového; spíš jako by měl naspěch. Ale prodloužit mi život z jakýchkoliv důvodů byla zřejmě ta největší krutost, jaké se na mě mohl dopustit.
Nejistě jsem se zakymácela. Skoro jsem necítila nohy - jen píchání jako od tisíců jehliček, jak do nich opět vproudila krev.
Za Jebem se ozvalo táhlé, nesouhlasné syčení. A nehnulo se jenom z jedněch úst.
"Tak dobrá, ať jsi kdovíco zač," řekl mi Jeb laskavě, "musíme odtud zmizet, než se den rozpálí."
Muž, určitě Kyleův bratr, položil Jebovi dlaň na loket.
"Přece jí neukážeš, kde žijeme, Jebe."
"Podle mě na tom nesejde," zavrčela Maggie nemilosrdně. "Stejně nedostane šanci o nás někde vykládat."
Jeb si jen povzdechl a z krku si odvázal šátek, jenž měl až doteď ukrytý pod plnovousem.
"Je to směšné," brblal, když mi špinavou látku, ztvrdlou zaschlým potem, vázal kolem očí.
Ani jsem se přitom nehnula a bojovala s panikou, která zesílila hlavně teď, když jsem na své nepřátele neviděla.
Ale i když jsem neviděla, věděla jsem, že to je Jeb, kdo mi položil dlaň na záda a vedl mě; nikdo z těch ostatních by nebyl tak jemný.
Vyrazili jsme k severu, jak se mi aspoň zdálo. Zpočátku nikdo nemluvil, bylo slyšet jen písek chrupající pod množstvím nohou. Terén byl rovný, ale já pořád necítila chodidla a každou chvíli jsem zaškobrtla. Jeb měl se mnou trpělivost; jeho ruka mě vedla skoro rytířsky.
Cestou jsem cítila, jak slunce na obloze stoupá. Některé kroky byly rychlejší než ty ostatní, předešly nás a nakonec je skoro nebylo slyšet. Podle zvuků zůstala s Jebem a se mnou jen malá skupinka. Zřejmě usoudili, že moc hlídačů nepotřebuju - byla jsem zesláblá hlady a kymácela jsem se na každém kroku; v hlavě jsem cítila jen závrať a prázdno.
"Nemáš snad v úmyslu mu to říct, slyšíš?"
To byl Maggiin hlas, ozval se sotva pár kroků za mnou a zněl jako výčitka.
"Má právo to vědět," odsekl Jeb. Už zase mluvil zarputile.
"Je to od tebe bezohlednost, Jebediahu."
"Život je bezohledný, Magnolie."
Těžko říct, který z těch dvou mě víc děsil. Byl to Jeb se svou umanutostí udržet mě naživu? Nebo Maggie, která jako první zmínila Doktora - což bylo slovo, které mě zalilo pudovou hrůzou, z níž se mi dělalo zle od žaludku - ale které krutost zřejmě vadila víc než jejímu bratrovi?
V dalším mlčení jsme kráčeli ještě několik hodin. Když se pode mnou podlomily nohy, Jeb mě spustil na zem a přidržel mi lahev u úst stejně jako v noci.
"Dej mi vědět, až budeš trochu odpočatá," řekl mi. Znělo to laskavě, ale mně bylo jasné, že si to vykládám nesprávně.
Někdo si netrpělivě povzdechl.
"Proč to vlastně děláš, Jebe?" zeptal se hlas, který jsem už znala; patřil jednomu z bratrů. "Kvůli Doktorovi? To jsi ale mohl Kyleovi přiznat hned a nemířit na něho puškou."
"Kyleovi by jenom prospělo, kdyby na něho mířili trochu častěji," zamumlal Jeb.
"Hlavně mi, prosím tě, řekni, že to neděláš ze soucitu," pokračoval muž. "Po tom všem, co jsi viděl…"
"Kdybych se po tom všem, co jsem viděl, nenaučil soucitu, tak bych za moc nestál. Ale ne, o soucit se nejedná. Kdybych s touhle chudinkou pořádně soucítil, tak bych ji tam nechal umřít."
I v té pouštní výhni mě zamrazilo po těle.
"Tak proč to děláš?" vyzvídal Kyleův bratr.
Následovalo dlouhé ticho a Jebova ruka se dotkla mé. Chňapla jsem po ní, potřebovala jsem pomoc, abych se opět vytáhla na nohy. Druhou ruku mi přitiskl na záda a já poslušně vykročila.
"Ze zvědavosti," pronesl Jeb tiše.
Nikdo neodpověděl.
Cestou jsem si v hlavě rovnala fakta, kterými jsem si byla jistá. Za prvé, nebyla jsem první duše, kterou polapili. Už v tom měli zavedený systém. Tenhle "Doktor" se jistě snažil získat odpověď už z jiných přede mnou.
Za druhé, snažil se neúspěšně. Kdyby některá duše nezvolila sebevraždu a pak se rozpovídala při mučení z lidských rukou, tak by mě teď nepotřebovali. Smrt by přišla milosrdně rychle.
Kupodivu jsem nedokázala doufat v rychlý konec anebo ho nějak sama přivolat. Šlo by to snadno, ani bych to nemusela udělat sama. Stačilo by jim napovídat nějakou lež - předstírat, že jsem Hledačka, tvrdit, že moji druzi jdou za mnou a hledají mě, vztekat se a vyhrožovat. Nebo jim vyklopit pravdu - že Melanie žije ve mně a že to byla ona, kdo mě sem přivedl.
Vytušili by v tom jinou lež a ta vábná vějička, že lidé mohou žít dál i po implantaci, by pro ně byla tak nestoudně lákavá, tak rafinovaná, že by mě považovali za Hledačku daleko jistěji, než kdybych to sama o sobě prohlásila. Považovali by to za léčku, bleskově by se mě zbavili a našli by si novou skrýš, daleko odtud.
Máš nejspíš pravdu, souhlasila se mnou Melanie. Já bych to tak skutečně udělala.
Ale ještě jsem necítila žádnou bolest a taky jsem si nedokázala představit sebevraždu; pud sebezáchovy mi uzamkl rty. Hlavou mi bleskla vzpomínka na mou poslední schůzku s Patronkou - v tak civilizované době, jako by se odehrála na jiné planetě. Melanie mě vybízela, ať se jí zbavím, což sice vypadalo jako sebevražedné nutkání, ale spíš mě jenom vodila za nos. Vzpomněla jsem si, jak si myslela, že smrt se z pohodlného křesla plánuje jen obtížně.
Včera večer jsme s Melanií toužily po smrti společně, ale smrt byla tehdy doslova na dosah. Teď jsem byla opět na nohou a všechno rázem vypadalo jinak.
Já taky nechci umřít, šeptla Melanie. Ale možná se pleteš. Možná nás nenechaly naživu z tohohle důvodu. Nechápu, proč by to… Nechtěla si představovat, co všechno by nám mohli udělat, ale byla jsem si jistá, že by to bylo horší, než co jsem tušila já. Jakou odpověď by od tebe potřebovali tak zoufale?
Nikdy to neřeknu. Ani tobě, ani jinému člověku.
To bylo dost opovážlivé tvrzení. Ale připomínám, že pořád ještě mě nedrtila bolest…
Uběhla další hodina - slunce nám sálalo přímo nad hlavou, žár mi seděl ve vlasech jak ohnivá koruna - když se zvuk změnil. Chrupavé kroky, které jsem sotva slyšela, se přede mnou rozezněly ozvěnou. Jebova chodidla pořád ještě vrzala v písku jako ta moje, ale lidé před námi vstoupili na jiný terén.
"Teď opatrně," varoval mě Jeb. "Pozor na hlavu."
Zaváhala jsem, nebyla jsem si jistá, na co si dávat pozor a jak, když mám zavázané oči. Odtáhl mi dlaň od zad a přitiskl mi ji shora na hlavu, abych se shýbla. Předklonila jsem se. Šíji jsem měla ztuhlou.
Opět mě vedl dopředu a já slyšela, že naše kroky duní stejně jako kroky těch před námi. Půda se měkce nepropadala jako písek ani neujížděla jako štěrk. Byla pod nohama plochá a pevná.
Slunce zmizelo - už jsem necítila, jak mě pálí na kůži nebo mi žhne do vlasů.
Udělala jsem další krok a obličej mi ovanul jiný vzduch. Nebyl to vánek. Vzduch byl zatuchlý - do něj vkročila. Suchý pouštní vítr zmizel. Vzduch byl nehnutý a chladnější, s nepatrnou stopou vlhkosti, plísně, kterou jsem cítila v nose i v ústech.
Měla jsem plnou hlavu otázek a Melanie zrovna tak. Chtěla, abych ty její vyslovila nahlas, ale já mlčela. Neexistovalo nic, co by některá z nás v tu chvíli mohla říct, aby nám to pomohlo.
"Fajn, můžeš se napřímit," vyzval mě Jeb.
Pomalu jsem zvedla hlavu.
Dokonce i se zavázanýma očima jsem poznala, že tam není světlo. Kolem okrajů šátku byla absolutní tma. Za sebou jsem slyšela ostatní, jak netrpělivě šoupají nohama a čekají, kdy popojdeme kupředu.
"Tudy," vybídl mě Jeb a opět mě vedl. Ozvěna našich kroků se překrývala s jejich dusotem, takže jsme museli být ve velmi stísněném prostoru. Přistihla jsem se, jak instinktivně předkláním hlavu.
Po několika krocích jsme prudce zabočili za roh; měla jsem dojem, že teď jdeme stejným směrem, kterým jsme přišli. Půda se začala svažovat. Sklon byl pořád strmější a Jeb mě podepřel svou mozolnatou rukou. Nemám potuchy, jak dlouho jsem se smekala a klouzala temnotou, ale mně to připadalo nekonečné, protože průběh každé minuty mi prodlužoval dusivý pocit děsu.
Další zatáčka a pak půda pod nohama začala naopak stoupat. Nohy jsem měla tak necitlivé a zdřevěnělé, že Jeb mě do svahu musel skoro vyvléct. Čím jsme šli dál, tím byl vzduch zatuchlejší a vlhčí, ale tma kolem šátku se neměnila. Slyšet tu byly pouze naše kroky a jejich kratičké ozvěny.
Cesta opět běžela rovně, zato se začala kroutit jako had.
Konečně, konečně podél horního a dolního okraje šátku na mých očích prosáklo světlo. Byla bych ráda, kdyby mi sám sklouzl z očí, protože já byla příliš vyděšená, než abych si ho troufla stáhnout sama. Byla jsem přesvědčená, že kdybych uviděla, kde jsem a kdo je se mnou, neprožívala bych takovou hrůzu.
Se světlem se objevil i zvuk. Podivný zvuk, tiché, mumlavé bublání. Znělo to skoro jako vodopád.
Bublání s každým naším krokem zesilovalo, a čím jsme byli blíž, tím víc to připomínalo zurčící vodu. Bylo různé, hlubší a vyšší tóny se navzájem proplétaly a rozléhaly se. Kdyby nezněly tak nesladěně, připomínaly by nepovedenou verzi všudypřítomné hudby, kterou jsem slýchala a sama prozpěvovala na Zpívajícím světě. Tma za šátkem na očích ve mně probudila vzpomínky na svět slepých.
Melanie tu kakofonii poznala dřív než já. Ten zvuk jsem nikdy předtím neslyšela, protože jsem se ještě nesetkala s lidmi.
Je to hádka, uvědomila si. Zní to, jako by se hádala spousta lidí.
Táhlo ji to za zvukem. Takže tu je víc lidí? Předtím nás zaskočil pohled i na těch osm lidí, které jsme viděly v poušti. Kde to vlastně jsme?
Ruce se mi dotkly zátylku a já před nimi uhýbala.
"A teď klid," řekl Jeb a stáhl mi šátek z očí.
Pomalu jsem zamžikala a stíny kolem mě zahoustly do tvarů, které mi dávaly smysl: hrubé nerovné stěny, strop plný děr, ošoupaná hlinitá podlaha. Byli jsme kdesi v podzemí, v přírodním jeskynním komplexu. Asi jsme nebyli příliš hluboko, cesta sem stoupala mnohem delší dobu, než jsme strávili smekáním se dolů.
Skalní stěny i strop byly tmavě fialově hnědé a plné děr jak ementál. Okraje děr níž u země byly ošoupané dohladka, ale ty nad hlavou měly nápadně ostřejší hrany.
Z kulaté díry před námi sem vycházelo světlo; tvarem se podobala děrám, kterými byly jeskynní stěny doslova poseté, ovšem velikostí každou z nich mnohonásobně převyšovala. Byl to vchod, vstup do zářivějšího místa. Melanie se už nemohla dočkat, uchvácená představou dalších lidí, ale já váhala a nečekaně si přiznala, že ten šátek na očích byl zřejmě milosrdnější než možnost vidět.
Jeb si povzdechl. "Omlouvám se," zamumlal tak tiše, že to zaručeně neslyšel nikdo kromě mě.
Zkusila jsem polknout, ale nešlo to. Opět se mě zmocnila závrať, tentokrát zřejmě hlady. Když mě Jeb postrčil směrem k velkému otvoru, ruce se mi roztřásly jako v mrazivém vánku.
Tunel se rozevřel do tak obrovské jeskyně, že jsem zpočátku nevěřila vlastním očím. Strop byl neuvěřitelně zářivý a vysoký - skoro jako umělá obloha. Snažila jsem se zjistit, co ho tak ozařuje, ale z ostrých šípů světla se mi rozbolely oči.
Očekávala jsem, že bublavé hlasy zesílí, ale v monumentální jeskyni se náhle rozhostilo mrtvolné ticho.
V porovnání se stropem byla podlaha zšeřelá. Mým očím chvíli trvalo, než poznaly, co ty tvary znamenají.
Dav. Jiný výraz pro to neexistoval - stál tam dav lidí nehybných jak kmeny a všichni na mě mlčky zírali s palčivým, nenávistným výrazem v tváři.
Pro Melanii to byl takový šok, že dokázala jen počítat. Deset, patnáct, dvacet… dvacet pět, dvacet šest, dvacet sedm…
Bylo mi jedno, kolik jich je. Pokusila jsem se jí vysvětlit, jak málo na tom sejde. Nemusí jich být dvacet, aby mě dokázali zabít. Nás zabít. Zkusila jsem jí připomenout, v jakém jsme nebezpečí, ale v tom okamžiku moje varování nevnímala; tonula blahem ze světa lidí, o němž nikdy neměla tušení.
Z davu vykročil muž a já ze všeho nejdřív zatěkala pohledem k jeho rukám, jakou má zbraň. Měl zaťaté pěsti, ale jinak byl neozbrojený. Mezitím si moje oči stačily na to oslnivé světlo navyknout, rozeznaly nazlátlé opálení jeho pokožky a pak ho poznaly.
S hrdlem náhle sevřeným závratnou nadějí jsem vzhlédla k mužově tváři.


12. Kapitola

11. ledna 2014 v 19:11 | Snow |  Hostitel

Selhání


To je vyloučeno! Určitě ses spletla! To je nesmysl! To není možné!
Civěla jsem do dálky a ohromením se mi dělalo špatně od žaludku; a nedůvěra se rychle přetavila v hrůzu.
Včera ráno jsem posnídala poslední rozmačkanou sušenku Twinkie. Včera odpoledne jsem objevila dvojitý štít a opět odbočila k východu. Melanie mi slíbila, že už nám zbývá najít poslední útvar. Po té zprávě jsem z radosti málem dostala hysterický záchvat. Včera večer jsem dopila zbytek vody. To byl můj čtvrtý den v poušti.
Z dnešního rána mi zbyla jen mlhavá vzpomínka na oslepivé slunce a zoufalou naději. Nezbývalo moc času a já ten poslední orientační bod hledala na obzoru s pocitem sílící paniky. Neviděla jsem žádné místo, které by odpovídalo popisu: dlouhá plochá stolová hora, na obou koncích lemovaná tupými vrcholky, jako by to byly strážné věže. Podobný útvar jistě zabírá hodně místa, ale hory na východ i sever byly hustě poseté zubatými hroty. Neuměla jsem si představit, že mezi nimi by se skrývala celá stolová hora.
Uprostřed dopoledne - slunce ještě pořád žhnulo na východě - jsem si udělala přestávku, abych si odpočinula. Cítila jsem takovou slabost, až mě to děsilo. Rozbolel se mi snad každičký sval v těle, ale nebylo to jenom dlouhou chůzí. Drtila mě bolest z fyzické únavy a taky ze spaní na tvrdé zemi, ale tahle bolest byla nová. Tělo mi vysychalo a tou bolestí svaly protestovaly proti mukám žízně. Věděla jsem, že v tomhle stavu dlouho nevydržím.
Obrátila jsem se zády k východu, aby mi slunce aspoň chvilku nebušilo do tváře.
A v tom okamžiku jsem to uviděla. Dlouhou rovnou plochu stolové hory, viditelně ohraničenou dvěma štíty. Byla tam, tak daleko na západě, že se skoro chvěla jako fata morgána, vznášela se nad pouští jako temný mrak. Každý krok, který jsme ušly, byl nesprávným směrem. Poslední orientační bod ležel na západní straně pouště mnohem dál, než kolik jsme urazily během celé své pouti.
"To není možné," šeptla jsem snad posté.
Melanie mi v hlavě zamrzla, nemyslela, nevnímala, zoufale se snažila popřít tu novou informaci. Čekala jsem na ni, pohledem klouzala po důvěrně známých tvarech, až mě nakonec tíha jejího pochopení a žalu srazila na kolena. Její němý poraženecký nářek se mi rozléhal hlavou a přidával další vrstvu k mé bolesti. Začala jsem přerývaně lapat po dechu - němě, beze slov jsem vzlykala. Slunce se mi plazilo po zádech výš, jeho žár se mi vsákl hluboko do tmavých vlasů.
Než jsem se vzpamatovala, stín pode mnou tvořil jen malé kolečko. S námahou jsem se vytáhla na nohy. Do kůže se mi vtiskly ostré kamínky. Ani jsem se neobtěžovala je setřepnout. Civěla jsem na vznášející se stolovou horu, jež se mi od západu dlouho a horce vysmívala.
Nakonec, ani jsem nevěděla proč, jsem začala kráčet směrem k ní. Uvědomovala jsem si jen jedno: Jsem to já, kdo se může pohybovat, nikdo jiný. Melanie se mi choulila v mozku jako miniaturní kapsle bolesti, pevně zavinutá do sebe. V ničem mi nepomáhala.
Moje kroky chrastily na vyschlé zemi, chrup, chrup.
"Nakonec to vážně byl jen prolhaný starý šílenec," huhlala jsem si navztekaně. Pak se mi hrudník roztřásl divnou křečí a z hrdla se mi vydral chraplavý kašel. Dusivě a sípavě jsem kašlala tak dlouho, až mě oči pálily slzami, které nevytryskly, pak jsem si náhle uvědomila, že se vlastně směju.
"Tam… nikdy… nikdy… nic nebylo!" skytala jsem mezi poryvy hysterie. Klopýtala jsem kupředu jako opilá a za mnou se táhla nerovnoměrná řádka šlápot.
Ne. Melanie se rozvinula ze svého zoufalství, aby obhájila víru, které se pořád ještě odmítala vzdát. Nějak jsem to popletla, nebo co. Moje chyba.
Teď jsem se chechtala jí. Zvuk mi hned od rtů vysával žhavý vítr.
Počkej, počkej, přemýšlela ve snaze odtrhnout moji pozornost od toho černého humoru. Nemyslíš… chci říct, myslíš, že taky takhle trpěli?
Její nečekaný strach mě zaskočil uprostřed smíchu. Dusila jsem se horkým vzduchem a po tom zvrhlém záchvatu hysterie mě píchalo v prsou. Než jsem zase popadla dech, už mi to jako černý humor nepřipadalo. Podvědomě jsem očima klouzala po prázdnotě okolní pouště a pátrala po sebemenším náznaku, že nejsem první, kdo tady přijde o život. Pustá pláň byla nepředstavitelně rozlehlá, ale já nedokázala zarazit svoje zběsilé hledání… ostatků.
Ne, to jistě ne, chlácholila Melanie sama sebe. Na to je Jared příliš chytrý. Nikdy by se sem nevydal nepřipravený jako my. Nikdy by neohrozil Jamieho.
Určitě máš pravdu, potvrdila jsem jí, protože jsem tomu chtěla věřit stejně jako ona. Přísahám, že v celém vesmíru by se nenašel nikdo jiný, kdo by provedl takovou pitomost jako my. Kromě toho, nikdy sem zřejmě ani nelezl - Nejspíš si nedal ty čáry a horský hřeben do vzájemné souvislosti. Škoda, že my ano.
Nohy mi dál šlapaly pouští. Skoro jsem to nevnímala. Tváří v tvář té dálce to bylo tak bezvýznamné. Ale i kdybychom se nějakým zázrakem přenesly k patě stolové hory, co dál? Byla jsem si stoprocentně jistá, že tam nic není. Že tam nečeká nikdo, aby nás zachránil.
"Umřeme," řekla jsem. Zaskočilo mě, že z chraptivého hlasu mi nezní ani náznak strachu. Byl to prostě fakt jako každý jiný. Slunce sálá. Poušť je suchá. A my zemřeme.
Ano. I ona byla klidná. Tahle smrt byla přijatelnější než naše úsilí vybičované šílenstvím.
"A tebe to netrápí?"
Chvilku si rozmýšlela odpověď.
Aspoň umřu v boji. A to je moje vítězství. Nikdy jsem je nezradila. Nikdy jsem jim neublížila. A ze všech sil jsem se je snažila najít. Snažila jsem se dodržet slib… Umřu pro ně.
Napočítala jsem devatenáct kroků, než jsem se vzmohla na odpověď. Devatenáct polomrtvých marných chrupnutí v písku.
"Tak proč umřu já?" ptala jsem se sama sebe a opět pocítila štípání ve vyschlých slzných kanálcích. "Asi jen proto, že jsem zabloudila, co? Umřu jen pro to?"
Odpočítala jsem třicet čtyři chrupnutí, než přišla s odpovědí na mou otázku.
Ne, pomyslela si pomalu. Já to takhle necítím. Myslím… Víš, myslím, že možná… umřeš, aby ses stala člověkem. Z hlasu se dal vyčíst skoro úsměv, protože pochopila, že to tvrzení skrývá pošetilý dvojí význam. Po všech těch planetách a hostitelích, cos nechala za sebou, jsi konečně objevila místo a tělo, za které položíš život. Myslím, že jsi našla domov, Poutnice.
Deset chrupnutí.
Už nemám dost síly, abych vůbec otevřela ústa. V tom případě je škoda, že jsem tu nemohla zůstat déle.
Nevěděla jsem, co si o její odpovědi myslet. Možná jen chtěla, abych měla ze sebe lepší pocit. Úlitba za to, že mě dotáhla sem, umřít. Vyhrála; nikdy se nedala potlačit.
Začala jsem klopýtat. Moje svaly volaly po slitování, jako by vážně existoval způsob, jak jim ulevit. Myslím, že v tu chvíli bych se definitivně zastavila, ale Melanie byla jako obvykle houževnatější než já.
Teď jsem cítila její přítomnost, nejenom v hlavě, ale i v údech. Kroky se mi prodloužily; míň jsem vrávorala. Ryzí silou vůle vlekla mé polomrtvé tělo směrem k nedosažitelnému cíli.
Nečekaně mě zalila radost z toho předem prohraného boje. Ona teď cítila mé tělo stejně, jako já cítila její mysl. Naše tělo, nyní; moje vyčerpání předalo kontrolu Melanii. Vychutnávala si možnost svobodně máchat pažemi a posunovat nohy vpřed, a to bez ohledu na skutečnost, že jde o naprosto zbytečné úsilí. Čerpala slast čistě z toho, že opět to dokáže. Vedle toho pocitu vybledla dokonce i bolest z pomalého umírání.
Co myslíš, že je v té dálce? zeptala se mě, zatímco jsme pochodovaly vstříc konci. Co asi uvidíš, až budeme po smrti?
Nic. To slovo bylo prázdné a kruté a jisté. Proto říkáme, že smrt je konečná.
Duše snad nevěří v posmrtný život?
Žijeme spoustu životů. Nemůžeme čekat ještě něco víc. Při každém odchodu z hostitele prožijeme malou smrt. Pak žijeme znovu v dalším hostiteli.
Následovala dlouhá pauza, během které jsme nohy za sebou táhly stále pomaleji.
A co ty? zeptala jsem se nakonec. Ještě pořád věříš v něco víc, dokonce i po tomhle všem? Myšlenkami jsem prohledávala její vzpomínky na konec světa lidí.
Všechno svědčí o tom, že některé věci umřít nemohou.
Obě jsme si v mysli vybavily jejich obličeje, zblízka a zřetelně. Láska, kterou jsme cítily k Jaredovi a Jamiemu, byla skutečně věčná. V tom okamžiku mě napadlo, jestli smrt má dost velkou sílu smazat něco tak životného a vášnivého. Možná že tahle láska bude dál žít s ní, v nějakém pohádkovém paláci za perlovou branou. Se mnou však ne.
Vydržely jsme to pouze pár hodin. Dokonce ani Melaniina obrovská duševní síla nemohla od našeho selhávajícího těla chtít víc. Skoro jsme osleply. V suchém vzduchu jako by nebylo dost kyslíku, který bychom mohly vdechnout a zase vyplivnout. Ze rtů se nám dralo chraplavé kňučení.
Ještě v žádném životě jsi to neměla takhle kruté, zažertovala Melanie chabě, když jsme vrávoraly k uschlému kmeni, který trčel dva tři metry nad okolním nízkým porostem. Toužily jsme se dostat k tenkým pruhům stínu dřív, než se zhroutíme.
Neměla, souhlasila jsem. Takhle hrozné nikdy.
Dosáhly jsme cíle. Mrtvý strom na nás vrhal stín jako pavučina. Podlomily se nám nohy. Padly jsme na břicho, aby nám slunce už nikdy nezasvítilo do obličeje. Hlava se nám mimoděk pootočila do strany, lapala po rozpáleném vzduchu. Civěly jsme na prach, navrstvený jen centimetry od našeho nosu, a poslouchaly vlastní namáhavý dech.
Po chvíli, neměly jsme tušení, jestli byla dlouhá či krátká, jsme zavřely oči. Vnitřní strana víček nám planula rudou září. Necítily jsme jemnou pavučinu stínu, možná se nás už nedotýkal.
Jak dlouho? zeptala jsem se.
Nevím. Ještě nikdy jsem neumřela.
Hodina? Víc?
Vím toho stejně jako ty.
Kde je ten kojot, když ho konečně potřebujeme?
Třeba budeme mít štěstí… unikneme pazourům šelmy a podobným… Myšlenka se vytratila do prázdna.
To byl náš poslední rozhovor. Soustředit se na tvorbu slov bylo příliš vyčerpávající. A taky bolest byla větší, než se dalo snést. Všechny svaly v těle se nám bouřily, svíraly v křeči, jak vzdorovaly smrti.
My nebojovaly. Nechaly jsme se unášet, vyčkávaly jsme, myšlenky nám bez ladu a skladu těkaly mezi vzpomínkami. Dokud jsme ještě byly při vědomí, broukaly jsme si ukolébavku. Právě tu, kterou jsme konejšily Jamieho, když země byla moc tvrdá a vzduch moc studený a strach moc velký, než abychom dokázali usnout. Cítily jsme jeho hlavu vtisknutou do důlku přímo pod ramenem, oblouk jeho zad na své paži. A náhle nás zaplavil pocit, že to naše hlava se opírá o širší rameno a že neznámá ukolébavka konejší nás.
Víčka nám zčernala, ale nebyla to smrt. Snesla se noc, a to nás rozesmutnilo. Bez denního žáru zřejmě přežijeme trochu déle.
Byla tma a ticho v prázdnu a bezčasí. Pak se ozval zvuk.
Skoro nás neprobral. Nebyly jsme si jisté, zda si to jen nepředstavujeme. Možná to byl přece jenom kojot. Stály jsme o to? Nevěděly jsme. Ztratily jsme nit myšlenek a na zvuk zase zapomněly.
Něco s námi zatřáslo, natáhlo naše zmrtvělé paže, zatáhlo za ně. Nevzmohly jsme se už na slova přání, aby to skončilo co nejrychleji, ale doufaly jsme v to. Čekaly jsme na ostré tesáky. Místo toho se tah změnil na tlak, obličejem jsme se překulily k obloze.
Proudilo nám to na obličej - mokré, chladivé, neskutečné. Kanulo nám to do očí a vymývalo z nich písek. Víčka se nám zatřepetala, zamrkala v krůpějích.
Na písek v očích jsme kašlaly. Zvedly jsme bradu v zoufalém pátrání, ústa se nám naslepo otvírala a zavírala, dojemně slabá jako čerstvě vylíhnuté ptáče.
Zdálo se nám, že slyšíme povzdech.
A pak nám do úst vtekla voda a my ji lokaly a zalykaly se jí. Když jsme se zalkly, voda zmizela a naše zesláblé ruce ji tápavě hledaly. Do zad nám něco tvrdě důrazně bušilo tak dlouho, dokud jsme opět nepopadly dech. Naše ruce nepřestávaly chňapat do vzduchu a hledat vzácnou vodu.
Podruhé ten povzdech zazněl zřetelně.
Cosi se přitisklo k našim popraskaným rtům a náhle do nich vtekla voda. Hltaly jsme, ale tentokrát si dávaly pozor, abychom ji nevdechly. Ne snad, že by nám vadilo, že se dusíme, ale nechtěly jsme, aby nám tu vodu zase sebrali.
Pily jsme, až se nám bolestivě nadmulo břicho. Pramínek vody se zastavil a my jsme chraptivě vykřikly na protest. Ke rtům se nám přitiskl okraj další nádoby a my zběsile chlemtaly, až byla taky prázdná.
Ještě doušek a puklo by nám břicho, ale přesto jsme pomžikávaly a snažily se zaostřit oči, abychom se přesvědčily, zda nedostaneme víc. Byla naprostá tma, neviděly jsme jedinou hvězdu. A pak jsme opět zamrkaly a uvědomily si, že ta temnota je mnohem blíž než nebe. Byla to postava skloněná nad námi, temnější než noc.
Slyšely jsme tiché šustění látky o látku, písek klouzající pod patou. Postava se odtáhla, zaznělo ostré rycnutí - zvuk zipu, ohlušující v absolutní tišině noci.
Jako čepel, světlo zaříznuté do očí. Zasténaly jsme, jak to bolí, a ruka nám vylétla, aby ochránila zavřené oči. Dokonce i přes víčka bylo světlo příliš ostré. Světlo zmizelo a obličej nám ovanul jemný průvan dalšího povzdechu.
Opatrně jsme otevřely oči, oslepenější než dřív. Ten naproti nám seděl bez hnutí a beze slova. Začaly jsme cítit napětí okamžiku, ale bylo vzdálené, mimo nás. Nebylo v našich silách myslet na něco jiného než na vodu v našem břiše a kde bychom našly další. Snažily jsme se soustředit, zjistit, co nás zachránilo.
První, co jsme po minutách mrkání a zírání rozeznaly, byla hustá bílá hmota spadající z temného obličeje, miliony bledých střepů v noci. Když jsme konečně pochopily, že to je plnovous - jako u Santa Clause, napadlo nás nesmyslně - paměť doplnila i zbylé části obličeje. Všechno zapadlo na své místo: velký nos s důlkem na špičce, široké lícní kosti, hustá bílá obočí, oči zasazené hluboko do vrásčité kůže. Ačkoliv jsme z každého rysu viděly jen náznak, bylo nám jasné, jak by obličej vypadal na světle.
"Strýčku Jebe!" zachraptěly jsme užasle. "Tys nás našel!"
Strýček Jeb seděl v podřepu vedle nás, a když jsme pronesly jeho jméno, zakolébal se na patách.
"No vida," broukl a jeho mrzutý hlas mě zaplavil stovkou vzpomínek. "No vida, tomu říkám úlovek!"


11. Kapitola

11. ledna 2014 v 8:10 | Snow |  Hostitel

Žízeň


''No dobrá! Měla jsi pravdu, měla jsi pravdu!" pronesla jsem hlasitě. Nebyl tam nikdo, kdo by to slyšel.
Melanie mi nevpálila: "Vždyť jsem ti to říkala." Ne tolika slovy, ale v jejím mlčení jsem vycítila výčitku.
Ještě pořád se mi nechtělo opustit auto, i když teď už nám bylo k ničemu. Když došel benzin, nechala jsem vůz ještě chvíli jet setrvačností, až se předkem zabořil do mělké rokle, vyryté prudkým potůčkem po posledním velkém lijáku. Teď jsem čelním sklem vyhlížela na nekonečnou prázdnou pláň a cítila, jak se mi v panice svírá žaludek.
Musíme vyrazit, Poutnice. Bude pořád větší vedro.
Kdybych nevyplýtvala víc než čtvrtinu nádrže tím, že jsem tvrdohlavě jela až k úpatí druhého orientačního bodu - abych zjistila, že třetí bod odtud není vidět, takže jsem musela auto obrátit a jet zpátky - mohly jsme tímhle písčitým korytem ujet mnohem dál a víc se přiblížit k dalšímu cíli. Kvůli mně teď budeme muset pokračovat v cestě pěšky.
Zbytečně rozvážnými pohyby jsem si do batohu naložila vodu, jednu lahev po druhé; stejně tak pomalu jsem tam přidala zbývající müsli tyčinky. Celou tu dobu Melanie otravovala, ať sebou hodím. Její netrpělivost mi nedovolila pořádně přemýšlet, pořádně se soustředit na cokoliv. Třeba na to, jak to s námi nakonec dopadne.
No tak, no tak, no tak, omílala tak dlouho, dokud jsem se, ztuhlá a neohrabaná, nevysoukala z auta. Když jsem se napřímila, rozbolela mě záda; ne od těžkého batohu, protože ta tíha se rozložila na ramena, ale od spaní v nepřirozeně zkroucené poloze.
A teď to auto zakryj, zavelela a ukázala mi v duchu obraz nalámaných větví z blízkých kreosotů a zakrslých jehličnanů, překrývajících stříbrnou kapotu.
"Proč?"
Její tón mi naznačil, že to nechápe jen úplný idiot. Aby nás nikdo neobjevil.
Ale co když chci, aby nás našli? Co když tam před námi není nic než horko a prach? A teď navíc nemáme, jak se dostat domů!
Domů? zeptala se a hodila po mně neradostným výjevem: prázdný byt v San Diegu, Hledačka s tím nejodpornějším ze svých úšklebků, tečka na mapě značící Tucson… a kratičký, šťastnější záblesk rudého kaňonu, který se jí tam prosmýkl jen náhodou. Kde to jako má být?
Obrátila jsem se zády k autu a její radu hodila za hlavu. Už jsem to beztak nechala zajít příliš daleko. Nehodlala jsem se vzdát naděje na návrat. Možná že někdo najde auto a potom najde i mě. A každému zachránci bych snadno a po pravdě mohla vysvětlit, co tady dělám: Zabloudila jsem. Ztratila jsem cestu… ztratila jsem nad sebou kontrolu… ztratila jsem rozum.
Nejdřív jsem se držela koryta, tělo mi zapadlo do přirozeného rytmu chůze, rytmu dlouhých kroků. Tímhle způsobem jsem nerázovala po chodníku z univerzity domů - vůbec to nebyla moje chůze. Hodila se však do zdejšího drsného terénu a hnala mě vpřed rychlostí, která mě překvapovala až do chvíle, než jsem si na ni zvykla.
"Co kdybych tudy nejela?" přemýšlela jsem, jak jsem postupovala hlouběji do pouště. "Co kdyby Léčitel Brod zůstal v Chicagu? Co kdyby nás trasa mé cesty nedovedla tak blízko k nim?"
Byla to právě ta naléhavost, ta vábnička - to pomyšlení, že Jared s Jamiem mohou být právě tady, někde ve zdejší pustině - co mi znemožnilo odolat jinak nesmyslnému plánu.
Tím si nejsem jistá, přiznala Melanie. Myslím, že bych to zkusila tak jako tak, ale v blízkosti ostatních duší jsem se bála. A bát jsem se nepřestála. Důvěra v tebe by je oba mohla zabít.
Při té představě jsme sebou obě trhly zděšením.
Ale když už jsme tady, když už jsme tak blízko… Zdálo se mi, že to musím zkusit. Prosím - a náhle mě prosila, žadonila beze stopy nenávisti ve svých myšlenkách - prosím, nezneužij to, abys jim ublížila. Prosím.
"Já nechci… Ani nevím, jestli bych jim dokázala ublížit. Radši bych…"
Co? Sama umřela? Než abych Hledačům prozradila pár lidských tuláků?
Opět jsme sebou zhrozeně trhly, ale můj odpor vůči té představě Melanii trochu uklidnil. Zato já se vyděsila ještě víc zjištěním, že ji to uchlácholilo.
Když se vyschlé koryto začalo stáčet příliš ostře k severu, Melanie navrhla, abychom se na udusanou hlinitou cestu vykašlaly a přímou čarou zamířily k třetímu orientačnímu bodu, k východnímu skalnatému štítu, který trčel k bezmračnému nebi jako ukazovák.
Nechtělo se mi sejít z vyschlého koryta, stejně jako se mi předtím nechtělo odejít od vozidla. Po dně bývalé říčky jsem se mohla vrátit k autu a pak pokračovat zpátky až k silnici. Byla sice kilometry a kilometry odtud, cesta by mi trvala několik dní, ale jakmile sejdu z téhle cesty, budu už definitivně ztracená.
Nepřestávej věřit, Poutnice! Najdeme strýčka Jeba, nebo on najde nás.
Pokud je ještě naživu, dodala jsem a odbočila z nouzové stezky do křoví, které bylo v obou směrech naprosto stejné. S důvěrou nemám zkušenosti. Neumím si představit, že se s ní skamarádím.
Ale stejně zkus důvěřovat.
Komu? Tobě? Zasmála jsem se. Při každém nadechnutí mi rozpálený vzduch rozdíral hrdlo.
Jen si představ, změnila téma. Možná je do večera najdeme!
Tu touhu jsme cítily společně; ze vzpomínek se nám vynořily obě jejich tváře, muže a dítěte. Když jsem zrychlila krok, nebyla jsem si jistá, jestli jsem to já, kdo ovládá mé pohyby.
Horko skutečně zesílilo, pořád horší a horší. Pot mi přilepil vlasy k lebce a světle žluté tričko mi přilnulo k tělu všude tam, kde jsem se ho dotkla. Odpoledne se zvedl stravující poryv větru a hodil mi písek do obličeje. Suchý vzduch vypil všechen pot, ztužil mi vlasy prachem a odlepil mi od těla tričko, ztvrdlé zaschlou solí jako tuhý karton. Pokračovala jsem v chůzi.
Vodu jsem pila častěji, než se Melanii zamlouvalo. Brblala nad každým douškem a vyhrožovala, že zítra nám voda bude proklatě chybět. Jenže dnes jsem jí ustoupila už tolikrát, že jsem na její další rady neměla náladu. Napila jsem se pokaždé, když jsem měla žízeň, což bylo skoro pořád.
Nohy se mi pohybovaly vpřed bez toho, že bych je řídila svými myšlenkami. Chrupající rytmus mých kroků byl jako scénická hudba, tichá a nudná.
Nebylo na co se dívat; každý pokřivený ježatý keř vypadal navlas stejně jako ten následující. Ta prázdná jednotvárnost mě ukolébala do jakéhosi tranzu. Vnímala jsem vlastně jen obrys horského hřebene na bledé vyprahlé obloze. Dívala jsem se po té siluetě každých pár kroků, dokud jsem ji neznala tak dokonale, že bych ji dokázala nakreslit poslepu.
Ten výhled jako by zamrzl. Nepřetržitě jsem se rozhlížela kolem dokola a pátrala po čtvrtém orientačním bodu - velkém štítu ve tvaru kopule s vykousnutým kusem z jednoho boku. Melanie mi ho ukázala teprve dnes ráno, jako kdyby se vyhlídky na úspěch po mém odchodu od auta úplně změnily. Doufala jsem, že ta změna znamená úspěch a konec cesty, protože tak daleko jsme se dostaly jen proto, že nám přálo štěstí. Přesto jsem tušila, že Melanie toho přede mnou tají víc a že konec naší cesty leží v úděsném nedohlednu.
V průběhu odpoledne jsem chroupala svoje müsli tyčinky a až příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem je zbaštila všechny.
Po západu slunce se noc snesla stejně rychle jako včera. Melanie byla připravená, už stačila vyhledat místo na přespání.
Tady, řekla mi. Musíme se utábořit co nejdál od opuncií, protože sebou ze spaní meleš.
V šeru jsem se zadívala na kaktus posetý tvrdými rohovinovými ostny tak hustě, že připomínaly srst, a otřásla jsem se hrůzou. Ty chceš, abych přespala jen tak na zemi? Přímo tady?
Vidíš snad jinou možnost? Vycítila moji paniku a hlas jí změkl, jakoby soucitem. Hele - je to lepší než auto. Aspoň je to místo rovné. V tomhle vedru na tebe nepoleze žádná havěť a…
"Havěť?" vybuchla jsem hlasitě. "Havěť?"
Ve vzpomínkách se jí kratičce kmitly výjevy s nebezpečně vyhlížejícím hmyzem a s hady stočenými do spirály.
Jen klid. Snažila se mě uchlácholit, zatímco já se hystericky vytáhla na špičky a snažila se uniknout tomu kdovíčemu, co se skrývalo dole v písku, a očima prohledávala temnotu, abych našla cestu k úniku. Nic tě nebude obtěžovat, pokud to nezačneš dráždit ty sama. Koneckonců, jsi větší než všechna zdejší pouštní havěť. Další záblesk vzpomínky; tentokrát nám myšlenky vyplnil pohled na mrchožrouta velkého jak průměrný pes - na kojota.
"No, super!" zasténala jsem a zhroutila se do podřepu, i když jsem se nepřestala děsit černé země pod svýma nohama. "Sežraná divokými psy. Koho by napadlo, že skončí tak… nicotně? Tak nezajímavě? Třeba kdyby to byl obří krab z Mlžné planety, v tom by snad byla jistá důstojnost."
Melanie mi odpověděla tónem, z něhož bylo jasné, že by zvedla oči k nebi, kdyby mohla. Přestaň se chovat jako malá. Nic tě nesežere. Teď si lehni a trochu si odpočiň. Zítřek bude namáhavější než dnešek.
"Díky za dobrou zprávu," broukla jsem. Začínala se měnit na tyranku. Mimoděk jsem si vybavila lidské rčení: Podej mu prst a vezme ti celou ruku. Byla jsem vyčerpanější, než jsem si zatím uvědomila, takže jsem se zdráhavě uvelebila na hrubé kamenité zemi. Prostě jsem neměla sílu udržet oči dokořán.
Zdálo se mi, že uběhlo jenom pár minut, než vyšlo slunce, oslepivě zářivé a už natolik žhavé, že mě zalil pot. Probudila jsem se obalená pískem a kamínky; pravou ruku jsem si přeležela pod tělem, takže jsem v ní ztratila cit. Zatřepala jsem s ní, abych vyhnala mravenčení, a pak jsem sáhla do batohu pro lahev vody.
Melanie s tím nesouhlasila, ale kašlala jsem na ni. Vytáhla jsem poloprázdnou lahev vody, z které jsem pila naposledy, a rozhlížela se po obrysu vrcholků a strží, abych si připomněla známou linii.
S narůstající panikou jsem začala počítat láhve s vodou. Pak jsem je přepočítala podruhé. Bylo tam o dvě prázdné lahve víc než těch plných. Už jsem vypila víc než polovičku své vody.
Říkala jsem ti, že to s pitím přeháníš.
Neodpověděla jsem jí, ale nenapila jsem se a hodila si batoh na záda. V ústech jsem měla příšerně, dráždivé sucho s pachutí žluči. Snažila jsem se to nevnímat, nepřejíždět zdrsnělým jazykem přes oschlé zuby, a vykročila jsem.
Jak slunce stoupalo a žhnulo stále víc, můj žaludek se hlásil ještě důrazněji než sucho v ústech. V pravidelných intervalech se mi křečovitě svíjel a dožadoval se jídla, které nepřicházelo. Po poledni byla bolest z hladu už nesnesitelná.
To nic není, připomněla mi Melanie suše. Už jsme zažily větší hlad.
Tys ho zažila, odsekla jsem. V nejmenším se mi nechtělo dělat zrovna teď obecenstvo jejím vzpomínkám.
Užuž jsem propadala zoufalství, když jsme se dočkaly dobré zprávy. Jako po tolikáté jsem se rutinním otáčením hlavy rozhlížela po horizontu, když zprostředka severního hřebene malých kopců doslova vyskočil baňatý tvar kopule; ta chybějící část odtud vypadala jen jako malý vroubek.
Docela blízko, usoudila Melanie, kterou stejně jako mě nadchlo zjištění, že přece jen děláme pokroky. Dychtivě jsem zabočila k severu a protáhla krok. Vyhlížej další bod. Vykreslila mi v mysli další formaci ze svých vzpomínek a já se okamžitě začala rozhlížet, i když mi bylo jasné, že na hledání je ještě příliš brzy.
Bude to na východě. Sever a pak východ a zpátky na sever. Podle předkresleného vzoru.
Rozjaření z nálezu nového orientačního bodu mi dodalo elán k další cestě, i když nohy mi těžkly stále větší únavou. Melanie mě popoháněla, kdykoliv jsem zvolnila tempo, povzbuzovala mě, a jakmile na mě padla apatie, připomněla Jareda a Jamieho. Vytrvale jsem postupovala vpřed a od Melanie si poslušně nechávala schválit každý doušek vody, i když mě v hrdle pálilo, jako by mi tam z žízně vyskákaly puchýře.
Přiznala jsem si, že jsem na svou vytrvalost a kuráž docela hrdá. Když se přede mnou objevila udusaná cesta, chápala jsem to jako odměnu. Klikatila se na sever, tedy ve směru, kterým jsem už beztak mířila, ale Melanie se chovala jak cvok.
Vůbec se mi to nezamlouvá, omílala pořád dokola.
Cesta byla jen vybledlá čára mezi nízkým podrostem, od kterého se lišila rovnějším nezarostlým povrchem. Prastaré vyježděné koleje tvořily dva rovnoběžné žlábky, mezi kterými běžel úzký vyvýšený chodníček.
Až cesta uhne nesprávným směrem, tak z ní sejdeme. Mezitím jsem se už pustila kupředu po středovém chodníčku mezi oběma kolejemi. Je to snazší než se prodírat mezi kreosoty a dávat si pozor na opuncie.
Neodpověděla, ale její nervozita ve mně odstartovala trochu paranoidní pocit. Nepřestávala jsem se rozhlížet a pátrat po dalším útvaru - tvar dokonalého písmene M, tvořeného dvěma stejnými sopečnými štíty - ale současně jsem pozorněji než dřív sledovala i okolní pustinu.
A právě díky té zvýšené ostražitosti jsem si šedé šmouhy v dálce všimla mnohem dřív, než jsem stačila rozeznat, co to je. Nebyla jsem si jistá, jestli mě neklame zrak, a mrkáním jsem se snažila setřást zrnka prachu uvízlá na řasách. Barevně to nevypadalo na skálu, na strom to zase byl příliš mohutný tvar. Mžourala jsem do záře a hádala, o co asi jde.
A pak jsem opět silně zamrkala a ze šmouhy se náhle vyloupl pevný tvar a byl blíž, než jsem původně myslela. Byl to nějaký dům, zkrátka stavení, malé a stářím zašlé do bezvýrazné šedi.
Melaniin záchvat paniky mě donutil seskočit z úzké stezky do chabého úkrytu v řídkém podrostu.
Jen klid, řekla jsem jí. Ten domek je určitě opuštěný.
Jak to můžeš vědět? Brzdila mě tak zarputile, že jsem se musela hodně soustředit na svoje nohy, než jsem s nimi dokázala pohnout vpřed.
Kdo by tam asi tak bydlel? My duše se neobejdeme bez společnosti. Zaslechla jsem ve svém vysvětlení osten trpkosti, který nemohlo vyvolat nic jiného než vědomí, že zrovna teď stojím - fyzicky i metaforicky - uprostřed pustiny. Proč nadále nepatřím do společenství duší? Proč mám pocit, jako bych… jako bych tam nechtěla patřit? A byla jsem vůbec někdy součástí komunity, kterou bych považovala za svou, nebo právě z toho důvodu jsem strávila tolik různých a dočasných životů? Byla jsem tak vadná odjakživa, nebo to ze mě udělala až Melanie? Změnila mě tahle planeta, nebo mi jen ukázala, jaká jsem ve skutečnosti vždycky byla?
Melanii byla moje osobní krize naprosto ukradená; chtěla jen, abych se od té budovy vzdálila co nejrychleji. Její myšlenky se rvaly s těmi mými, škubaly za ně, vytrhovaly mě se sebezpytování.
Uklidni se! nařídila jsem jí a snažila se soustředit na svoje myšlenky, abych je oddělila od těch jejích. Pokud tu skutečně někdo žije, bude to člověk. V téhle věci mi můžeš věřit; mezi dušemi nic jako poustevnictví neexistuje. Možná tvůj strýček Jeb…
Stroze ten nápad zavrhla: Takhle na očích nemohl nikdo přežít. Vaše rasa prohledala důkladně všechna obydlená místa, Každý, kdo žil tady, buď utekl, nebo se stal jedním z vás. Strýček Jeb by měl lepší schovávačku.
Ale i kdyby se zdejší obyvatelé stali námi, ujistila jsem ji, dávno by odtud odešli. Jen člověk by dokázal žít takhle… Nedořekla jsem, protože i mě náhle zaplavil strach.
Jak? Prudce zareagovala na můj strach, přimrazila nás k zemi. Hrabala se mi v myšlenkách, aby zjistila, co jsem tady zahlédla, že mě to vyděsilo.
Ale já nic nového nespatřila. Melanie, co když tady v poušti jsou další lidé - a ne strýček Jeb a Jared a Jamie? Co když nás prostě najde někdo jiný?
Pomalu vstřebala myšlenku a zpracovala ji. Máš pravdu. Okamžitě by nás zabili. To dá rozum.
Zkusila jsem polknout, vypláchnout si z vyschlých úst pachuť hrůzy.
Nikdo jiný tady nebude. Není to přece možné! přesvědčovala mě. Tvoje rasa je důkladná až moc. Šanci by měl jen ten, kdo se už předem skrýval. Tak si to půjdeme ověřit - ty věříš, že tu není nikdo z vašich, a já zase věřím, že tu není nikdo z těch mých. Možná tam najdeme něco užitečného, něco, co by mohlo posloužit jako zbraň.
Zamrazilo mě v zádech při pomyšlení na ostré nože a dlouhé kovové nástroje, které by šly použít jako kyje. Žádné zbraně.
Cha. Jak nás mohla přemoci tak bezpáteřná stvoření?
Nenápadnost a převaha. Kterýkoliv z vás, i ti nejmladší, jsou stokrát nebezpečnější než kterýkoliv z nás. Ale každý z vás jste jako jeden mravenec odnesený z mraveniště, zatímco nás jsou miliony a všichni v dokonalém souznění míříme jednotně k společnému cíli.
A opět, když jsem popisovala naši akční harmonii, jsem pocítila záchvat paniky a dezorientace. Kdo vlastně jsem?
V úkrytu kreosotů jsme se připlížily k malému stavení. Vypadalo jako obytný domek, prostě chata u cesty, která navenek nemohla sloužit jinému účelu. Záhadou ovšem zůstávalo, proč si ji někdo postavil zrovna tady, v místech nabízejících jen pusto a žár.
Podle všech známek chata nebyla poslední dobou obydlená. V rámu nevisely žádné dveře a v prázdných oknech trčelo jenom pár střepů. Na prahu se navrstvil prach a přetékal i dovnitř. Šedé oprýskané stěny se mírně nakláněly na jednu stranu, jako by vítr tady vanul vždycky stejným směrem.
Váhavě jsem se blížila k černé díře zející místo dveří a přitom jsem tajila úzkost; určitě tu jsme stejně samy, jako jsme byly poslední dva dny.
Vábil mě příjemný stín za dveřmi; ta představa zaplašila i můj strach. Sice jsem stále napínala sluch, ale rychle a odhodlaně jsem se rozběhla kupředu. Přelétla jsem práh a bleskově skočila do strany, abych měla záda krytá stěnou. Byl to instinktivní manévr, pozůstatek z Melaniiných dní strávených na útěku. Zůstala jsem stát jako socha, vykolejená oslepením po přechodu ze slunce do šera. Uprostřed místnosti se nakláněl stůl se dvěma rozbitými nohami, vedle něj stála jedna zrezivělá židle. Velkými dírami v prošlapaném špinavém koberci prosvítal beton. Kuchyňský kout u jedné stěny tvořil rezavý dřez, řada skříněk - některé bez dvířek - a dokořán otevřená nízká lednička s černou plísní v útrobách. U protější stěny stál holý rám pohovky bez jediného polštáře. Nad ním pořád ještě visel, i když trošku nakřivo, zarámovaný tisk psů při partičce pokru.
Útulné, pomyslela si Melanie, která si ze samé úlevy dopřála i špetku jízlivosti. Je to tady vyšperkovanější než v tvém bytě.
Zamířila jsem ke dřezu.
Marná naděje, upozornila Melanie.
Samozřejmě, že táhnout vodovod až do téhle pustiny by se vůbec nevyplatilo; duše by nepřehlédly takovou anomálii; podobné detaily měly dokonale pod kontrolou. Přesto jsem neodolala a otočila jsem starožitnými kohoutky. Jeden byl tak prorezlý, že mi zůstal v ruce.
Pak jsem se obrátila ke kuchyňským skříňkám, klekla si na ten nechutný koberec a do každé z nich nakoukla. Když jsem otvírala dvířka, vždycky jsem se odtáhla ze strachu, že ze spánku vyruším nějaké jedovaté pouštní zvíře.
První skříňka byla prázdná a chyběla jí zadní stěna, takže jsem viděla dřevěné trámy vnější stěny. Druhé skříňce chyběla dvířka, ale ležel v ní štos prastarých novin, pokrytých vrstvou prachu. Jedny jsem zvědavě vytáhla, setřásla z nich prach na ještě zaprášenější podlahu a přečetla si datum.
Z doby lidí, povšimla jsem si. Ne snad, že bych to sama nepoznala i bez data.
"Muž upálil tříletou dceru!" křičel na mě titulek, doprovázený snímkem blonďatého andílka. Nebyla to titulní strana. Vylíčené hrůzy nebyly dost příšerné, aby si vysloužily tak prioritní umístění. Pod článkem byla fotografie muže, po kterém bylo vyhlášeno pátrání, protože před dvěma lety zavraždil svou manželku a dvě děti; text vedle snímku obsahoval upozornění, že vraha údajně zahlédli v Mexiku. Dále - opilý řidič dva lidi zabil a tři poranil. A pak vyšetřování podvodu a vraždy v případu údajné sebevraždy významného místního bankéře. Zatčeného pedofila - recidivistu museli propustit z vazby, protože hlavní svědek odmítl vypovídat. V popelnici našli mezi odpadem vyhozené domácí mazlíčky.
Zhnuseně jsem noviny odhodila zpátky do tmy ve skříňce.
Tohle byly výstřelky, ne norma, pomyslela si mírně Melanie, jež se snažila zabránit mým zděšeným myšlenkám, aby jí prosákly do vzpomínek na tehdejší léta a pozměnily je.
Ale chápeš, že jsme věřili, že se můžeme polepšit? Že jsme měli právo předpokládat, že vy si nezasloužíte všechno nejlepší na tomhle světě?
Kysele broukla: Kdybyste vážně chtěli planetu vyčistit, mohli jste ji vyhodit do vzduchu.
Poslyš, vaši autoři sci-fi si stokrát můžou představovat, co chtějí, ale my prostě nemáme tak vyspělou technologii.
Můj vtípek ji nepobavil.
Kromě toho, dodala jsem, by to byla strašná škoda. Taková krásná planeta. S výjimkou téhle hnusné pouště, to dá rozum.
Tak jsme si taky uvědomili, že jste sem vpadli, vysvětlila a opět si vybavila ty zrůdné novinové titulky. Když ve večerním zpravodajství nepadla zmínka o ničem jiném než o příbězích lidské dobroty, když se pedofilové a bezdomovci začali řadit do front před nemocnicemi, aby se dali dobrovolně léčit, když všude zavládla idyla jak v televizní romanci, tipovali jsme na váš zásah.
"Byla ta změna moc k horšímu?" zeptala jsem se suše a obrátila se k další skříňce.
Odtáhla jsem vzpříčená dvířka a objevila zlatou žílu.
"Krekry!" vyjekla jsem a vytáhla vyrudlou a napůl rozmáčklou krabičku slaných sušenek. Za ní vykoukla další krabička, která vypadala, jako by na ni někdo šlápl. "Sušenky!" zajásala jsem.
Hele! ukázala Melanie pomyslným prstem na tři zaprášené lahve louhu při zadní stěně skříňky.
K čemu by ti byl louh? divila jsem se a mezitím už strhávala obal z krekrů. Cáknout ho někomu do očí? Nebo někoho majznout flaškou po hlavě?
Ke své radosti jsem zjistila, že krekry se sice rozpadly na drobečky, ale pořád ještě jsou v neporušených celofánových kapsičkách. Jednu jsem roztrhla a začala si vyklepávat drobečky do pusy a polykala je skoro bez kousání. Už jsem se nemohla dočkat, abych je měla v žaludku.
Otevři lahev a přičichni k ní, přikázala mi bez ohledu na mou poznámku. Takhle můj tatínek skladoval vodu v garáži. Zbytky louhu zabránily tomu, aby se voda zkazila.
Za minutku. Dojedla jsem jednu kapsičku drobtů a načala druhou. Byly zatuchlé, ale v porovnání s pachutí v mých ústech chutnaly jako božská mana. Až po třetí kapsičce jsem si uvědomila, že sůl mě pálí na rozpukaných rtech a v koutcích úst.
Zvedla jsem jednu lahev louhu a doufala, že Melanie má pravdu. Paže jsem měla zesláblé, jako z gumy, sotva jsem ji unesla. Oběma nám to dělalo starosti. Kolik sil jsme už ztratily? Jak daleko ještě dokážeme jít?
Víčko na lahvi bylo pevně utažené, měla jsem dojem, že snad k hrdlu přirostlo. Nakonec se mi ho podařilo povolit zuby. K otvoru jsem přičichla velmi opatrně, protože bych z výparů louhu jen nerada ztratila vědomí. Pach chemikálie byl jen velmi slabý. Přičichla jsem si důkladněji. Byla to voda, stoprocentně. Zatuchlá, kalná voda, ale pořád jen voda. Maličko jsem upila. Žádný horský pramen, ale tekutina ano. Začala jsem lokat.
Nepřeháněj to, brzdila mě Melanie a já s ní musela souhlasit. Teď jsme měly štěstí, ale nemělo cenu všechno vyplýtvat naráz. Navíc teď, když mě sůl přestala pálit na ústech, jsem zase dostala hlad. Zvedla jsem krabičku sušenek Twinkies a slízala tři piškotové koláčky z vnitřní strany jejich obalů.
Poslední skříňka byla prázdná.
Jakmile křeče z hladu aspoň trochu polevily, do myšlenek mi začala prosakovat Melaniina netrpělivost. Tentokrát jsem necítila chuť jí vzdorovat, bleskově jsem nacpala své poklady do batohu, prázdné lahve od vody jsem naházela do dřezu, abych tam měla místo. Nádoby od louhu byly těžké, ale byla to konejšivá tíha. Znamenala totiž, že dnes večer se neuložím k spánku na pouštní prach zase hladová a žíznivá. V žilách se mi vzedmula energie načerpaná z cukru a já vyběhla zase ven do zářivého odpoledne.


10. Kapitola

10. ledna 2014 v 15:34 | Snow |  Hostitel

Odbočka


Zadrnčel elektrický zvonek a ohlásil nového zákazníka v obchodu se smíšeným zbožím. Provinile jsem sebou cukla a přikrčila se za polici se zbožím, které jsme si zrovna prohlížely.
Přestaň se chovat jako zločinec, poradila mi Melanie.
Já se tak nechovám! namítla jsem nervózně.
Zpocené dlaně mě zastudily potem, i když v obchůdku bylo skoro horko. Široká okna vpouštěla dovnitř příliš mnoho slunce, než aby to rachtající a udýchaná klimatizace dokázala zvládnout.
Který košík? vyhrkla jsem.
Ten větší, poradila mi.
Popadla jsem větší z nákupních košíků, do kterého se zřejmě vešlo víc, než bych dokázala unést. Zamířila jsem k polici s balenou vodou.
Uneseme tři pětilitrovky, rozhodla. Budeme mít tři dny na to, abychom je našly.
Zhluboka jsem se nadechla a snažila sebe sama přesvědčit, že takhle nehraju. Prostě se z ní snažím vytáhnout další fakta, to je všechno. Až budu mít pohromadě celý příběh, někoho vyhledám - možná jiného Hledače, míň odpudivého než ta zrůda, co mi přidělili - a předám mu všechny informace. Jsem prostě jen důkladná, chlácholila jsem vlastní svědomí.
Můj nešikovný pokus obelhat sama sebe byl tak ubohý, že Melanie mu nevěnovala pozornost, nelámala si s ním hlavu. Zřejmě už bylo pro mě příliš pozdě, přesně jak varovala Hledačka. Asi jsem měla nasednout do letadla.
Příliš pozdě? zabrblala Melanie. Kéž by. Nedokážu tě donutit k ničemu, co sama nechceš. Dokonce nemůžu ani zvednout vlastní ruku! Z té myšlenky znělo zoufalství.
Podívala jsem se na svou ruku, položila si ji na stehno a nenatáhla ji k balíku s vodou, jak toužila ona. Cítila jsem její netrpělivost, skoro trýznivou touhu po pohybu. Už zase byla na útěku, jako by moje existence v jejím těle byla jen krátkým vyrušením, promarněnou dobou, která se naštěstí stala minulostí.
Vydala ze sebe myšlenku, jež byla čiré pohrdání, a pak se opět vrátila k prosazování svého plánu. No tak! naléhala. Musíme sebou hodit! Za chvíli bude tma!
S povzdechem jsem z police vytáhla největší balení lahví s vodou. Balík málem žuchl na podlahu, ale já ho přirazila k dolní polici. Měla jsem pocit, že se mi paže vykloubily z ramen.
"Děláš si ze mě legraci?" okřikla jsem ji nahlas.
Neřvi!
"Prosím?" obrátil se ke mně od konce uličky další zákazník, pomenší nahrbený muž.
"Echmm - nic," zamumlala jsem a uhýbala přitom očima. "Jen to je těžší, než jsem myslela."
"Chcete, abych vám pomohl?" nabídl se muž.
"Ne, ne," odmítla jsem spěšně. "Prostě si vezmu menší balení."
Opět se obrátil k nabídce bramborových čipsů.
Ne, to neuneseš, ujistila mě Melanie. Nosívala jsem těžší břemena než tohle. Nechala jsi nás zhadrovatět, Poutnice! dodala naštvaně.
Promiň, pomyslela jsem si roztržitě, protože jsem si uvědomila, že vůbec poprvé mě oslovila jménem.
Vzpírej to nohama.
Dřela jsem se s balíkem vody a v duchu šílela, jak daleko to budu muset táhnout. Zatím se mi podařilo dojít aspoň k pokladně. S nesmírnou úlevou jsem opřela těžké lahve o pult. Navrch jsem položila krabici müsli tyčinek, balíček koblih a sáček čipsů z nejbližší police.
Voda je v poušti důležitější než jídlo a my uneseme jen jistou váhu…
Mám hlad, skočila jsem jí do řeči. A tohle je lehké.
Nakonec, jsou to tvoje záda, zabrblala otráveně a pak poručila: Kup mapu.
Vybrala jsem topografickou mapu státu, kterou chtěla, a přidala ji k nákupu na pultě. Byla to jen součást její šarády.
Pokladní, šedovlasý usměvavý pán, načetl kód müsli tyčinek.
"Tak vy se chystáte na výšlap?" zeptal se vlídně.
"Hora je vážně krásná."
"Stezka začíná přímo nad…" mávl rukou.
"Najdu ji," kývla jsem chvatně a sundala těžký a špatně vybalancovaný nákup z pultu.
"Hlavně se utábořte dřív, než padne tma, děvenko. Jistě nechcete zabloudit."
"Dám si pozor."
Melanie si o vlídném starci myslela hnusné věci.
Je milý. Má upřímný zájem o to, aby se mi nic nestalo, připomněla jsem jí.
Jsi z toho celá pryč, ťala mě kysele. Už tě někdo někdy poučil, že se nemáš bavit s cizími lidmi?
Odpovídala jsem s pocitem hluboké provinilosti: V mé rase nejsou žádní cizinci.
Pořád si nemůžu zvyknout, že za nákup se neplatí, změnila téma. Tak proč z nich načítají kód?
Inventura, to dá rozum. Jak si má pamatovat, co všechno prodal, když potřebuje sestavit objednávku? Kromě toho, k čemu by byly peníze, když všichni jsou dokonale poctiví? Odmlčela jsem se. Pocit viny zesílil natolik, že fyzicky bolel. Samozřejmě, všichni kromě mě.
Melanie před mými pocity honem ucouvla, protože ji vyděsila jejich hloubka, bála se, že si všechno ještě rozmyslím. Místo toho se soustředila na vlastní zběsilou touhu zmizet odtud, vyrazit směrem k cíli. Její úzkost mě celou prosákla a já zrychlila krok.
Dovlekla jsem zásoby k autu a položila je na zem vedle dveří na straně spolujezdce.
"Smím vám s tím pomoci?"
S úlekem jsem se ohlédla; ten druhý muž z obchodu stál vedle mě, v ruce igelitovou tašku.
"Och… díky," vymáčkla jsem ze sebe, zatímco mi v uších bouřil tep.
Čekali jsme, Melanie napjatá, jakoby připravená k útěku, než nám muž naložil zásoby do vozu.
Není proč se bát. Je zkrátka obyčejně laskavý.
Stále ho nedůvěřivě pozorovala.
"Děkuju," řekla jsem, když zabouchl dveře.
"To je v pořádku."
Bez ohlédnutí zamířil k dalšímu autu. Posadila jsem se za volant a popadla sáček bramborových čipsů.
Dívej se do mapy, ozvala se. Počkej, dokud nezmizí z dohledu.
Nikdo nás nesleduje, uklidňovala jsem ji. Přesto jsem s povzdechem rozložila mapu a jedla jen jednou rukou. Možná to byl dobrý nápad, trochu si omrknout, kam vlastně máme namířeno.
Kam vlastně máme namířeno? zeptala jsem se jí. Našly jsme začátek, ale co dál?
Rozhlédni se kolem sebe, zavelela. Pokud to nevidíme odtud, zkusíme jižní stranu hory.
Co mám vidět?
Položila přede mě obraz ze svých vzpomínek: zubatá cikcaková čára, čtyři ostře zalomené zpětné oblouky, ten pátý hrot divně tupý, jakoby ulomený. Teď jsem to konečně viděla správně, rozeklanou linii čtyř špičatých horských štítů a ten pátý jakoby ulomený…
Pohledem jsem zkoumala panorama, od východu na západ přes severní obzor. Bylo to tak snadné, jako by to ani nebyla pravda, jako bych si tu vzpomínku doplnila dodatečně až poté, co jsem na severovýchodní výseči obzoru spatřila siluetu hory.
To je ono! Melanie to samým vzrušením skoro zazpívala. Honem, vyrážíme! Nutila mě vyskočit z auta, rozběhnout se.
Zavrtěla jsem hlavou a opět se naklonila nad mapu. Horský hřeben se rýsoval v takové dálce, že nás od něj dělily jistě kilometry. Nepřicházelo do úvahy, že bych se z parkoviště vydala přímo do holé pouště, pokud se mi nabídne jiná možnost.
Měly bychom se řídit rozumem, navrhla jsem a prstem jela po tenké stužce na mapě, bezejmenné cestě, která o pár kilometrů dál vybíhala z hlavní silnice a pokračovala na východ směrem k horskému hřebeni.
Samozřejmě, souhlasila pokorně. Čím to bude rychlejší, tím líp.
Prašnou cestu jsme našly bez problémů. Byl to jen pruh udusané hlíny mezi řídkým podrostem, sotva na šířku jednoho vozidla. Měla jsem dojem, že cesta co nevidět zaroste celá, protože ji očividně nikdo nepoužíval; místy už trčely do výšky trsy vegetace. Od silnice cestu odděloval zrezivělý řetěz, po jedné straně přišroubovaný k dřevěnému sloupku a na protější straně přes sloupek jen volně přehozený. Honem jsem vyskočila z auta, odtáhla řetěz na jednu stranu, skočila zpátky do vozu a popojela na cestu. V duchu jsem se modlila, aby nějaké jiné auto nezastavilo a řidič se nevnucoval s pomocí. Naštěstí silnice zůstala prázdná i po tu dobu, kdy jsem řetěz zase chvatně natahovala a ovíjela kolem sloupku.
Když nám silnice zmizela z dohledu, obě jsme se zklidnily. Byla jsem ráda, že jsme na nikoho nenarazily a já zase nemusela lhát, ať slovy, nebo mlčením. Takhle sama jsem si nepřipadala tolik odrodilá.
Melanie byla uprostřed té pustiny jako doma. Znala názvy všech pokroucených rostlin a stromů kolem nás. Melodicky si pobrukovala jejich jména, zdravila je jako staré kamarády.
Kreosot, popínavý kaktus, opuncie, medyněk…
Tady v poušti, daleko od silnice a pastí civilizace, se do Melanie viditelně vlil nový život. Na jednu stranu oceňovala rychlost drkotajícího auta - naše vozidlo nemělo podvozek vhodný pro terénní jízdu - ale na druhou stranu nedočkavě prahla vyskočit ven a rozběhnout se rozpálenou pouští kupředu.
Bylo jasné, že kus cesty budeme muset urazit pěšky, a to až příliš brzy na můj vkus, ale moc jsem pochybovala, že ji uspokojí moje tempo. Cítila jsem v sobě vlastní upřímnou touhu. Svoboda. Hnát její tělo v důvěrně známém rytmu jejích dlouhých kroků, nechat se vést jí, jenom jí. Na okamžik jsem si přiznala, že život bez těla je vězení. Být uvnitř bez špetky vlivu na sebe. Být v pasti, bez možnosti volby.
Zamrazilo mě z toho v zádech. Honem jsem zaměřila pozornost na hrbolatou cestu, abych se zbavila hrůzy promíchané se soucitem. Ještě žádný hostitel ve mně nevyvolal tak silný pocit provinilosti ze sebe. Samozřejmě, žádný z těch předchozích se neprojevil tak výrazně, aby si dokázal stěžovat.
Poprvé jsme se pohádaly, když se slunce dotklo vrcholků na západě. Dlouhé stíny házely na cestu prapodivné vzory, takže se mi hůř kličkovalo mezi kameny a výmoly.
Támhle to je! Melanie zavýskla, protože jsme zahlédly další útvar dál na východě: hladkou vlnu skal, prudce přerušenou kamennou ostruhou, která ukazovala do nebe jako tenký dlouhý prst.
Okamžitě chtěla odbočit do podrostu bez ohledu na to, co by to udělalo s autem.
Ale co když máme nejdřív dorazit k tomu prvnímu orientačnímu bodu? namítla jsem. Úzká cesta se vinula víceméně správným směrem a já se bála z ní sjet. Jak bych potom našla zpáteční cestu do civilizace? Copak se nevrátím?
Právě v té chvíli, když se slunce dotklo temné klikaté čáry západního obzoru, jsem si představila Hledačku. Co si pomyslí, když se neukážu v Tucsonu? Výbuch škodolibosti mě doslova rozesmál. Melanii se Hledaččin budoucí vztek zamlouval naprosto stejně. Jak dlouho bude čekat, než se vypraví zpátky do San Diega, aby se přesvědčila, jestli to celé nebyla ode mě jen léčka, abych se jí zbavila? A jaké kroky podnikne, až mě nenajde doma? Až mě nenajde vůbec nikde?
Jenom jsem si zvlášť dobře nedokázala představit, kde tou dobou budu já.
Koukni, vyschlé koryto potoka. Je dost široké, aby jím projelo auto - pojedeme tudy, naléhala Melanie.
Nemyslím, že bychom to měly udělat.
Za chvíli bude tma a budeme se muset zastavit. Marníš čas! Němě řvala zoufalstvím.
Nebo šetřím čas, pokud mám pravdu. Kromě toho, je to můj čas, ne?
Neodpověděla slovy. Místo toho se mi začala natahovat, jako by se vzpínala zpátky k vyschlému korytu.
Jsem to já, kdo řídí, takže bude po mém.
Melanie beze slova běsnila.
Co kdybys mi ukázala zbytek těch čar? navrhla jsem. Než se snese tma, mohli bychom se přesvědčit, jestli už něco z toho není vidět.
Ne! utrhla se. Tohle si udělám po svém zase já!
Chováš se dětinsky.
Opět odmítla odpovědět. Pokračovala jsem v jízdě ke čtyřem ostrým vrcholkům a ona trucovala.
Sotva slunce zmizelo za horami, po kraji se prudce rozlila noc, v jednom okamžiku byla poušť oranžová zapadajícím sluncem a vzápětí zčernala. Zpomalila jsem a zašátrala po palubní desce, abych rozsvítila reflektory.
Copak ses pominula? sykla Melanie. Máš vůbec ponětí, na jakou dálku by reflektory byly tady vidět? Někdo by nás stoprocentně zpozoroval!
Tak co si počneme?
Doufej, že sedadla se dají sklopit.
Zastavila jsem a s puštěným motorem zvažovala, zda mám ještě jiné možnosti než přespat v autě, obklopená černou prázdnotou pouštní noci. Melanie trpělivě čekala, protože jí předem bylo jasné, že nepřijdu na nic.
Je to šílené, abys věděla, broukla jsem, zaparkovala a vytáhla klíčky ze zapalování. Celá ta akce. Vyloučeno, aby tam vůbec někdo byl. Nic nenajdeme, jen při tom hledání beznadějně zabloudíme. Měla jsem nejasné tušení, že náš plán je plný smrtelného nebezpečí - že budeme bloudit v žáru bez nouzového plánu, bez možnosti návratu. Věděla jsem, že Melanie má o tom nebezpečí mnohem konkrétnější představu, ale detaily přede mnou záměrně tají.
Na moje obvinění se nenamáhala odpovídat. Tyhle problémy jí nedělaly těžkou hlavu. Pochopila jsem, že radši bude po zbytek života bloudit v poušti, než aby se vrátila k životu, jaký jsem předtím vedla. Dokonce i kdyby jí nehrozila Hledačka, dávala přednost téhle možnosti.
Sklopila jsem sedadla, jak nejdál to šlo, ale pořád to nestačilo k pohodlí. Pochybovala jsem, že dokážu usnout, ale zakázala jsem si přemýšlet o tolika věcech, že jsem měla mysl úplně prázdnou, nezajímavou. Melanie také mlčela.
Zavřela jsem oči a zjistila, že tma za mými víčky se od bezměsíčné noci vůbec neliší, načež jsem nečekaně snadno vplula do nevědomí.


9. Kapitola

9. ledna 2014 v 20:53 | Snow |  Hostitel

Objev


Rychle jsem projela křižovatkou I-10, zatímco za zády mi zapadalo slunce. Neviděla jsem o moc víc než žluté a bílé čáry na chodníku a tu a tam velkou zelenou značku, která mě vedla dál na východ. Teď už jsem měla naspěch.
Nebyla jsem si však jistá, proč vlastně spěchám. Asi bych tomu všemu unikla. Bolesti, smutku, trýznivému stesku po ztracené a marné lásce. Znamená to, že chci uniknout z tohohle těla? Jiná odpověď mě nenapadla. Dál jsem chtěla položit Léčiteli všechny svoje otázky, ale cítila jsem, že už je rozhodnuto. Skokan. Dezertér. Opakovala jsem si v duchu obě slova a snažila se na ně navyknout.
Kdybych tak věděla, jak zamezit, aby Melanie skončila v Hledaččiných rukou! Ale bylo by to velmi obtížné. Ne, bylo by to neproveditelné.
Ale chtěla jsem to zkusit.
Slíbila jsem jí to, ale ona neposlouchala. Ještě pořád snila. Už to vzdává, pomyslela jsem si. Už je moc pozdě, než aby ji nějaká pomoc dokázala zachránit.
Snažila jsem se uniknout rudým kaňonům v její hlavě, ale zase jsem tam byla, s ní. I když jsem se sebevíc snažila vnímat jen auta svištící vedle mě, letadlo klouzající směrem k letišti, hrst jemných mráčků nad hlavou, nedokázala jsem se úplně vytrhnout z jejích snů. Zapamatovala jsem si Jaredův obličej z tisíce různých úhlů. Sledovala jsem Jamieho, jak náhle začal prudce táhnout do výšky, jenom kost a kůže. Náruč mi bolestně prahla po obou z nich - ne, ten pocit byl pronikavější než bolest, byl ostrý jak břitva, krutý. Nesnesitelný. Musela jsem se toho zbavit.
Po úzké výpadovce se dvěma pruhy jsem jela skoro poslepu. Poušť byla snad ještě jednotvárnější a mrtvější než dřív. Plošší, bezbarvější. Do Tucsonu se dostanu dávno před večeří. Večeře. Dnes jsem ještě nejedla, a sotva jsem si to uvědomila, zakručelo mi v žaludku.
Hledačka tam už bude na mě čekat. Žaludek se mi zvedl, hlad na okamžik vystřídala nevolnost. Automaticky jsem zvedla nohu z plynu.
Mrkla jsem na mapu ležící na sedadle spolujezdce. Co nevidět dorazím do malé vesnice Picacho Peak, kde je i benzinka. Třeba bych se tam mohla zastavit na něco k snědku. Setkání s Hledačkou bych tak oddálila o pár drahocenných chvil.
Zrovna když jsem v duchu přečetla ten neznámý název - Picacho Peak - Melanie podivně, přitlumeně zareagovala. Byla tu snad někdy? Zapátrala jsem v paměti po výjevu či pachu, který by se k tomu místu pojil, ale nenašla jsem nic. Picacho Peak. A opět - osten zájmu, který Melanie rychle skryla. Co pro ni znamenala ta dvě slova? Stáhla se do vzdálených vzpomínek, vyhýbala se mi.
Tím ve mně probudila zvědavost. Trochu jsem zrychlila, protože jsem se nemohla dočkat, zda mi pohled na to místo přece jenom něco nepřipomene.
V dálce se začal rýsovat osamělý horský vrcholek - ne nijak mohutný, jen vyvýšený nad okolní nízkou vrchovinu. Měl neobvyklý, nápadný tvar. Melanie se dívala, jak se zvětšuje, a předstírala lhostejnost.
Proč se ale tvářila, že jí je to jedno, když to nebyla pravda? Zneklidnila mě síla, s jakou mi zabránila to zjistit. Ta stará prázdná stěna byla neproniknutelná, zdála se tlustší než jindy, i když jsem věřila ještě před okamžikem, že už je skoro pryč.
Snažila jsem se ji nebrat na vědomí, nechtěla jsem na to myslet - na to, že je pořád silnější. Radši jsem sledovala ten horský štít, jeho tvar na bledé žhavé obloze. Kdovíproč mi byl povědomý, poznávala jsem ho, i když jsem si byla jistá, že ani jedna z nás tady předtím nebyla.
A skoro jako by chtěla odpoutat mou pozornost, Melanie mě zaskočila prudkou, živou vzpomínkou na Jareda.

Třesu se v bundě a napínám zrak, jak se snažím spatřit kalnou sluneční zář v hustých korunách ježatých stromů. Připomenu si, že není taková zima, jak se mi zdá. Jen moje tělo na to není navyklé.
Ruce, jež se mi náhle položí na ramena, mě nevylekají, i když se v tomhle neznámém místě bojím a jeho tiché kroky jsem přeslechla. Ale ta tíha je důvěrně známá.
"Připlížit se k tobě je snadné."
Dokonce i teď má v hlase úsměv.
"Viděla jsem tě dřív, než jsi udělal první krok," namítnu bez ohlédnutí. "Vzadu na hlavě mám další oči."
Hřejivé prsty mě pohladí od spánku po bradu a nechávají za sebou ohnivou stezičku.
"Tady v úkrytu stromů vypadáš jako lesní víla," šeptne mi do ucha. "Jsi tak krásná, že prostě musíš být z pohádek."
"Tak to bychom měli kolem srubu zasadit víc stromů."
Zasměje se a já při tom zvuku zavřu oči a rty se mi roztáhnou do úsměvu.
"To je zbytečné," namítne. "Vypadáš tak pořád."
"Řekl poslední muž na Zemi poslední ženě na Zemi v předvečer jejich rozloučení."
Úsměv mě opustí, než dokončím větu. Dnešek není na úsměvy dělaný.
Povzdechne si. V chladu lesního vzduchu mě na tváři zahřeje jeho dech.
"Tohle by se Jamiemu nelíbilo."
"Jamie je pořád ještě kluk. Prosím, prosím, zajisti mu bezpečí."
"Uzavřeme dohodu," nabídne Jared. "Ty budeš dbát na vlastní bezpečí a já se budu snažit ze všech sil. Jinak dohoda nebude."
Je to pouhý žert, ale neberu ho na lehkou váhu. Jakmile se rozejdeme, přestanou existovat všechny záruky. "Ať se stane, co chce," trvám na svém.
"Nestane se nic. Nedělej si starosti." Ta slova jsou téměř bez významu. Plýtvání energií. Ale stačí mi aspoň slyšet hlas, bez ohledu na to, co říká.
"Dobře."
Otočí mě obličejem k sobě a já se mu hlavou opřu o prsa. Voní jako nic jiného na světě, je to stejně jedinečné jako vůně jalovců v pouštním dešti.
"My jeden druhého neztratíme," slibuje. "Vždycky si tě zase najdu." Jared už je takový, nevydrží se chovat úplně vážně ani na vteřinku. "I kdyby ses mi schovávala sebelíp. Pokud jde o hru na schovávanou, jsem k nezastavení."
"A budeš aspoň počítat do deseti?"
"Jo, a nekoukat."
"Tak hrajeme!" zamumlám, abych zamaskovala fakt, že mám hrdlo sevřené slzami.
"Jen se neboj. Budeš v pohodě. Jsi silná, jsi rychlá a jsi chytrá." Snaží se přesvědčit i sebe.
Proč ho vůbec opouštím? Vždyť je nepravděpodobné, že Sharon je pořád ještě člověk.
Ale když jsem ve zpravodajství zahlédla Sharonin obličej, byla jsem si tak jistá!
Byla to jen reportáž, jedna z tisíce. Jako obvykle, když jsme se cítili osaměle, nechali jsme běžet televizor, zatímco jsme uklízeli spíž nebo lednici. Hlavně kvůli předpovědi počasí; reportáže o věčné dokonalosti, co ti parazité vydávali za zprávy, byly ztělesněná nuda. A já si nejdřív všimla těch vlasů - záblesk temné, skoro narůžověle zrzavé hřívy, kterou jsem zatím viděla jen u jediné osoby.
Ještě teď si dokážu vybavit výraz v jejím obličeji, když koutkem oka mrkla do kamery. Ten pohled říkal: Snažím se být neviditelná; nevidíte mě. Nešla však dost pomalu, až moc se nutila k přirozenému tempu. Zoufale se snažila splynout.
Tak by se nechoval žádný zloděj těla.
Ale co to Sharon dělá, že jako člověk chodí po tak velkém městě, jako je Chicago? A jsou tam ještě další? Vlastně neexistovala jiná možnost, než ji najít. Existuje-li naděje na jejich nalezení, pak je prostě musíme najít.
A budu muset jít sama, protože Sharon uteče před každým kromě mě - no, utíkat bude i přede mnou, ale možná se zastaví aspoň na tu chvilku, abych jí to stihla vysvětlit. Jsem si jistá, že znám její úkryt.
"A ty?" zeptám se chraptivě. Nevím, jestli to hrozící loučení vůbec přežiju. "Budeš v bezpečí?"
"Ani nebe, ani peklo mě od tebe neoddělí, Melanie."

Nenechala mě popadnout dech ani si otřít nové slzy, ihned mě strhla do další vzpomínky.

Jamie se mi tulí do podpaží, ale už se tam nevejde tak dobře jako dřív. Musí se schoulit, dlouhé, vytáhlé končetiny mu trčí do všech stran. Na pažích mu začínají rašit šlachovité, tvrdé svaly, ale v tuhle chvíli je dítě, rozklepané, skoro jako by se schovával. Jared nakládá věci do auta. Kdyby byl tady, Jamie by nedal strach vůbec najevo. Jamie touží být statečný, být jako Jared.
"Moc se bojím," šeptá.
Dám mu pusu do černočerných vlasů. Dokonce i tady, mezi špičatými pryskyřnatými stromy mu voní po prachu a slunci. Mám pocit, že Jamie tvoří součást mě samé, že oddělit nás je jako přervat kůži, kterou jsme k sobě srostlí.
"S Jaredem budeš v pohodě." Musím mluvit statečně, ať to tak cítím, nebo ne.
"Já vím. Bojím se o tebe. Bojím se, že se nevrátíš. Jako tatínek."
Ach. Když se tatínek nevrátil - ačkoliv jeho tělo se nakonec pokusilo zavést hledače až k nám - byla to ta nejstrašnější hrůza a strach a bolest, jaké jsem kdy prožila. Co když to Jamiemu tentokrát udělám já?
"Vrátím se. Vždycky se vracím."
"Bojím se," opakuje pořád.
Musím být statečná.
"Přísahám, že všechno bude v pořádku. Vrátím se. Moje slovo. A ty víš, že slib dodržím, Jamie. Tebe nikdy nezklamu."
Zvolna se přestává třást. Věří mi. Důvěřuje mi.

A další:

Slyším je o patro níž. Najdou mě za pár minut nebo vteřin. Na cár špinavých novin nadrápu vzkaz. Slova jsou skoro nečitelná, ale pokud je najde, porozumí jim.
Ne dost rychlá. Miluju tě, miluju Jamieho. Nechoďte domů.
Nejenom že jim zlomím srdce, ale připravím je i o jejich útočiště. Představím si náš malý domek v kaňonu opuštěný, takhle už zůstane navždy. Nebo když ne opuštěný, tak jako hrob. Vidím své tělo, jak k němu vede Hledače. V tváři mám úsměv, když je tam dopadneme…

"Tak dost!" vykřikla jsem, tělo zaťaté před švihnutím bolesti. "Dost! Dosáhla jsi svého! Teď bez nich nedokážu žít ani já. Máš radost? Protože nemám moc na vybranou, co? Jen jednu možnost - zbavit se tě. Chceš mít v sobě Hledačku? Brrr!" Při té představě jsem se otřásla hnusem, jako bych to byla já, v kom bude sídlit.
Existuje ještě další možnost, pomyslela si Melanie mírně.
"Vážně?" ušklíbnu se jízlivě. "Tak se s ní předveď."
Koukni a uvidíš.
Ještě pořád jsem zírala na horský vrchol. Dominoval okolní krajině, náhlý gejzír kamene obklopený plochou pustinou. Po její pobídce jsem sklouzla očima po obrysu hory, po nerovném dvojitém hřebeni.
Pomalý hrubý oblouk, prudký zlom k severu, další otočka opačným směrem, pak zpátky k severu delší linie a prudký propad na jih, dole změkčený do další mělké křivky.
Ne na sever a na jih, jak jsem vždycky viděla ve zlomcích jejích vzpomínek; bylo to nahoru a dolů.
Silueta horského štítu.
Linie, která vedla k Jaredovi a Jamiemu. Tohle byla ta první křivka, výchozí bod.
Mohla bych je najít.
Mohli bychom je najít, opravila mě. Neznáš celou trasu. Stejně jako u srubu, ani tady jsem ti neprozradila všechno.
"Nerozumím. Kam to vede? Jak nás může vést hora?" Tep se mi rozbouřil, když jsem si představila: Jared je blízko. Jamie, na dosah.
Ukázala mi odpověď.

"Jsou to jen čáry. A strýček Jeb je jenom starý šílenec. Magor, jako celá tátova rodina." Snažím se Jaredovi vyrvat knihu z ruky, ale on si toho vůbec nevšímá.
"Magor, jako Sharonina matka?" opáčí a přitom nepřestává studovat čáry černou propisovačkou, které hyzdí zadní desku starého fotoalba. Je to jedna z věcí, které se během našich nekonečných útěků neztratily. Dokonce i to graffiti, které nám zbylo po poslední návštěvě bláznivého strýčka Jeba, má teď sentimentální hodnotu.
"Přesně." Pokud je Sharon pořád naživu, pak jen díky tomu, že její maminka, šílená teta Maggie, dokázala šíleného strýčka Jeba nechat při maratonu Šílených sourozenců Stryderových až na konci závodního pole. Mého tatínka to rodinné šílenství Stryderových poznamenalo jen nepatrně - neměl na dvoře tajný bunkr, nic na ten způsob. Ti ostatní, jeho sestra a bratři, oddaně vyznávali víru ve všeobecné spiknutí. Strýček Guy zemřel dřív, než ostatní lidé během invaze zmizeli; zahynul při tak obyčejné autonehodě, že dokonce i Maggie s Jebem měli co dělat, aby z toho udělali intriku.
Můj tatínek o nich vždycky láskyplně mluvil jako o Popletech. "Mám dojem, že je načase navštívit Poplety!" oznámil vždycky tatínek a maminka zasténala, což byl hlavní důvod, proč k takovým oznámením docházelo jen zřídka.
Při jedné z těch vzácných návštěv v Chicagu mě Sharon zatáhla do tajného bunkru své matky. Načapali nás - ta ženská měla na každém kroku nastražené pasti. Sharon dostala děsně vynadáno. I když jsem odpřisáhla, že to udržím v tajnosti, stejně jsem měla podezření, že teta Maggie si možná vybudovala novou svatyni.
Dodnes si však pamatuju, kde je ta první. Představuju si Sharon, jak v ní vede život Anne Frankové v srdci nepřátelského velkoměsta. Musím ji najít a odvést k sobě domů.
Jared mě vytrhne ze vzpomínek. "Blázni jsou přesně ten typ lidí, co přežije. Lidé, co vidí Velkého bratra i tam, kde není. Lidé, kteří podezírají celé lidstvo ještě dřív, než se to lidstvo stane nebezpečným. Lidé s připravenými bunkry," zasměje se Jared a nepřestává studovat linie čar. A pak mu hlas ztěžkne. "Lidé, jako můj otec a bratři. Kdyby se schovali místo toho, aby bojovali… No, ještě dnes by tu byli s námi."
Slyším jeho bolest, něžně řeknu: "Jistě, s tou teorií souhlasím. Ale tyhle čáry neznamenají nic."
"Pověz mi znovu, co říkal, když je kreslil."
Povzdechnu si. "Hádali se - strýček Jeb a můj tatínek. Strýček Jeb se ho snažil přesvědčit, že něco není správné, tvrdil mu, že nemůže věřit všem. Tatínek se tomu jen smál. Jeb popadl album z odkládacího stolku a začal… skoro vyrývat čáry tužkou do zadních desek. Tatínek se zlobil, že maminka bude vyvádět. Jeb řekl: 'Lindina matka vás všechny zve na návštěvu, slyšíš? Trochu divné, takhle zčistajasna, nemyslíš? A je rozhozená z toho, že přijela jen Linda? Popravdě, Treve, až se Linda vrátí, podle mě jí toho nebude moc vadit. Jo, možná to bude předstírat, ale sám poznáš ten rozdíl.' Tenkrát mi to nedávalo smysl, ale tatínka to hrozně naštvalo. Vykázal strýčka Jeba z domu. Ten nejdřív nechtěl vůbec odejít, pořád nás varoval, ať nečekáme, až bude příliš pozdě. Chytil mě za rameno a přitáhl mě k sobě. 'Nedopusť, aby tě dostalo, zlatíčko,' pošeptal mi. 'Drž se těch čar. Začni na začátku a jdi po nich. Strýček Jeb pro tebe připravil bezpečný úkryt.' Ale pak už ho tatínek vyšoupl ze dveří."
Jared zamyšleně přikyvuje a nepřestává studovat náčrtek. "Ten začátek… ten začátek… Musí to mít nějaký význam."
"Vážně? Je to jen čmáranice, Jarede. Není to jako mapa - ty čáry se dokonce nikde ani neprotínají."
"Ale ta první, víš… připadá mi povědomá. Přísahal bych, že už jsem to někde viděl."
Zase si povzdechnu. "Možná to prozradil tetě Maggie. Může tak mít lepší informace."
"Možná," přisvědčí a dál civí na čmáranice strýčka Jeba.

Protáhla mě časem nazpátek, k mnohem, mnohem starší vzpomínce - ke vzpomínce, která jí dlouho unikala. Překvapeně jsem si uvědomila, že tyhle vzpomínky, tu starou a tu novější, si dala do souvislosti teprve nedávno. Až po mém příchodu. Taky proto linie proklouzly její obezřetnou kontrolou navzdory skutečnosti, že patřily k jejím nejcennějším tajemstvím - protože sama pochopila význam toho objevu.
V té nezřetelné rané vzpomínce Melanie sedí tatínkovi na klíně právě s tímhle albem - tehdy ještě nebylo tak odrbané. Má ho rozevřené v drobných ručkách s buclatými prstíčky. Je hodně divné v tomhle těle vzpomínat na dětství.
Dívali se na první stránku.

"Pamatuješ, kde to je?" ptá se tatínek a ukazuje na starý zašedlý obrázek na horním okraji stránky. Papír snímku se zdá tenčí než u ostatních fotografií, jako by se ošoupal od časů, kdy ho udělal nějaký prapradědeček.
"Odtud pocházejí Stryderovi," pronesu naučenou odpověď.
"Správně. To je starý ranč Stryderových. Jednou jsme tam zajeli, ale vsadím se, že už si na to nepamatuješ. To ti bylo asi osmnáct měsíců." Tatínek se směje. "Tahle půda patřila Stryderovým od samého začátku…"

A potom vzpomínka přímo na snímek. Na fotografii, na kterou jsem se dívala snad tisíckrát, aniž bych ji skutečně viděla. Byla černobílá, vybledlá do šeda. Malý venkovský dřevěný dům, daleko na okraji pustého pole. Vpředu plaňkový plot; mezi plotem a domem dvě koňské siluety. A pak, za tím vším, ostrý a známý obrys…
Přes horní bílý obraz snímku bylo vepsáno:
Ranch Stryderových, r. 1904, v ranním stínu…
"Picacho Peak," dořekla jsem tiše.
On si to taky domyslí, i kdyby ti dva nenašli Sharon. Vím, že Jared si dá dvě a dvě dohromady. Je chytřejší než já a má tu fotografii; pravděpodobně uviděl odpověď dřív než já. Mohl by být tak blízko…
Ta představa ji zalila touhou a vzrušením nad tím, že prázdná stěna v mé hlavě už úplně zmizela.
Viděla jsem teď celou tu cestu, viděla jsem její a Jaredovu opatrnou pouť přes celý stát, v nenápadném ukradeném voze a výhradně v noci. Trvalo to týdny. Viděla jsem, kde je nechala v zalesněné oboře za hranicemi města, tak jiné než holá poušť, na kterou byli zvyklí. Ten studený les, v němž se Jared s Jamiem měli schovat a čekat, se zdál v jistém směru bezpečnější než poušť, protože husté větve nabízely víc úkrytů než řídký porost na planině, ale také se svými neznámými pachy a zvuky nebezpečnější.
A potom rozloučení, vzpomínka tak palčivá, že jsme ji se zaťatými zuby radši přeskočily. Pak následovala opuštěná budova, v níž se skrývala a s nadějí pozorovala dům na protější straně ulice. Doufala, že tam zahlédne Sharon.
Neměla jsem dovolit, abys to viděla, pomyslela si Melanie. Její zesláblý hlas prozrazoval únavu. Nápor vzpomínek, přesvědčování a nátlak na mě ji vyčerpaly. Prozradíš jim, kde ji hledat. Zabiješ i ji.
"Ano," dumala jsem nahlas. "Musím přece splnit svou povinnost."
Proč? mumlala skoro ospale. Copak ti to přinese štěstí?
Nechtěla jsem se s ní hádat, takže jsem mlčela.
Hora před námi rostla, jak jsme se přibližovaly. Za chvíli se ocitneme u jejího úpatí. Spatřila jsem odpočívadlo u malého obchodu a restaurace s rychlým občerstvením. Z jedné strany se táhla betonová plocha - parkoviště pro karavany. Teď jich tam stála jen hrstka, protože v žáru přicházejícího léta bylo podobné cestování nepříjemné.
Co teď? ptala jsem se v duchu. Zastavit se na pozdní oběd nebo časnou večeři? Nebo doplnit nádrž a pokračovat přímo do Tucsonu, abych své nejnovější objevy vyklopila Hledačce?
Ta představa byla tak odpudivá, že jsem honem zaťala zuby, abych se navzdory prázdnému žaludku nepozvracela. Podvědomě jsem dupla na brzdu a zastavila uprostřed jízdního pruhu. Měla jsem štěstí, za mnou nejel žádný vůz, co by do mě naboural, kolem nejelo nic, takže žádní řidiči nebrzdili, aby mi nabídli svou pomoc. Slunce sálalo na asfalt, silnice se chvěla a v lomu světla místy mizela.
Nemělo by mi připadat jako zrada, když pojedu dál, do správného a logického cíle mé cesty. Můj první jazyk, jazyk z planety mého původu, neznal výraz pro zradu ani zrádce. Dokonce ani pro oddanost - protože ten pojem ztrácel smysl, když neexistoval jeho opak.
Přesto se ve mně při pouhém pomyšlení na Hledačku vzedmula mohutná vlna provinilosti. Bylo by špatné, kdybych jí prozradila, co vím. Jak, špatné? okřikla jsem zuřivě své vlastní myšlenky. Kdybych tu zastavila a zařídila se podle vábivých návrhů své hostitelky, stala bych se nepochybně zrádcem. To ale nepřicházelo do úvahy. Byla jsem duše.
A přesto jsem věděla, co chci, mocně a jasně, jak jsem snad nechtěla v žádném životě z těch osmi předchozích, co jsem prožila. Jak jsem mžourala do slunce, za víčky mi tančila Jaredova tvář - tentokrát ne její vzpomínka, ale moje vzpomínka na tu její. Teď mě k ničemu nenutila. Čekala mi v hlavě tak tiše, že jsem ji skoro necítila; představovala jsem si, že zatajuje dech, jako by to bylo možné, a čeká, až se rozhodnu.
Nedokázala jsem se odpoutat od tužeb nového těla. Byla jsem to já, víc, než jsem kdy zamýšlela. Chtěla jsem to já, nebo to tělo? A záleželo vůbec na tom?
Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla odraz slunce na vzdáleném vozidle.
Pomalu jsem zabočila k malému obchodu ve stínu hory. Vlastně jsem nic jiného udělat nemohla.


8. Kapitola

8. ledna 2014 v 20:00 | Snow |  Hostitel

Milovaná


''Ty se bojíš letět?" Hledaččin hlas překypoval nedůvěrou, která hraničila až s posměchem. "Osmkrát jsi putovala hlubinami vesmíru a teď se bojíš nasednout na letadlo do Tucsonu ve státě Arizona?"
"Tak za prvé, já se nebojím. Za druhé, při cestách vesmírem jsem si zvlášť neuvědomovala, kde jsem, protože jsem byla v hibernačním tanku. A za třetí, tahle hostitelka trpí v letadle nevolností."
Hledačka zhnuseně zvedla oči k nebi. "Tak si vezmi léky! Co by sis počala, kdyby se Léčitel Brod nepřestěhoval do Saint Mary's? To bys až do Chicaga taky jela autem?"
"Ne, ale protože tahle vzdálenost se autem dá urazit pohodlně, hlasuju pro něj. Bude příjemné prohlédnout si tenhle svět trochu víc. Poušť bývá nádherná…"
"Poušť je k smrti nudná."
"… a já nemám nijak naspěch. Potřebuju si leccos promyslet a ocením chvilku samoty." Poslední slovo jsem zdůraznila a věnovala jí významný pohled.
"Stejně nechápu, proč musíš navštívit zrovna starého Léčitele. Schopných Léčitelů máme dost i tady."
"Ale Léčiteli Brodu věřím. Má s tímhle zkušenosti a já si nejsem jistá, že mám všechny informace, které potřebuju." Loupla jsem po ní dalším významným pohledem.
"Nemáš tolik času, aby sis mohla dovolit nespěchat, Poutnice. Znám ty příznaky."
"Odpusť, pokud tvoje informace pokládám za zaujaté. V chování lidí se vyznám natolik, abych poznala manipulaci."
Zamračila se na mě.
Do pronajatého auta jsem si nakládala pár věcí, které jsem si chtěla vzít s sebou. Měla jsem dost oblečení, abych se na týden obešla bez praní, a základní hygienické potřeby. Moc jsem si toho sice nebrala, ale ještě míň jsem toho nechávala za sebou. Osobního majetku jsem si příliš nenastřádala. I po těch dlouhých měsících jsem v bytečku měla holé stěny, prázdné police. Možná jsem nikdy neměla v úmyslu se tady usadit.
Hledačka stála na chodníku vedle otevřeného kufru auta, a kdykoliv jsem se ocitla v jejím doslechu, bombardovala mě uštěpačnými otázkami a komentáři. Měla jsem aspoň tu jistotu, že je natolik netrpělivá, že za mnou po silnici nepojede. Do Tucsonu se dopraví letadlem, jak k tomu chtěla donutit i mě. Pro mě to byla obrovská úleva. Představila jsem si, jak se na mě vrhá při každé zastávce, kterou udělám, jak u mě stojí na toaletě na každé benzínce, jak mě podrobuje neúnavnému výslechu, kdykoliv se zastavím na červenou. Až mě z toho zamrazilo v zádech. Pokud by nové tělo znamenalo, že se zbavím Hledačky… no, bylo to velké pokušení.
Zbývala mi ještě jedna možnost. Klidně jsem mohla tento svět zavrhnout jako svůj neúspěch a přesunout se na desátou planetu. Tam bych pracovala, abych na celou věc zapomněla. Ze Země by zbyla jen krátká epizoda v mé jinak neposkvrněné pověsti.
Ale kam bych se vrtla? Na planetu, kterou už znám? Mezi mé nejoblíbenější patřil Zpívající svět, ale byla bych ochotná vyměnit zrak za slepotu? Planeta Květin byla líbezná… Ale životní formy závislé na chlorofylu měly jen nepatrný rozsah emocí. Po tempu života téhle lidské rasy by mi tamní život připadal nesnesitelně pomalý.
Nová planeta? Nedávno skutečně proběhl výzkum na nové planetě; tady na Zemi říkali novým hostitelům Delfíni, třebaže připomínali spíš obří vážky než mořské savce. Vysoce vyvinuté druhy a jistě pohyblivé, ale po mém dlouhém soužití s Mořskými Chaluhami mě představa další vodní planety odpuzovala.
Kdepak, na téhle planetě toho bylo ještě tolik, co jsem neprožila! Nic v celém známém vesmíru mě ještě neoslovilo tak silně jako ten stinný zelený parčík v téhle poklidné ulici, nic mě nevábilo tak neodolatelně jako prázdná pouštní obloha, jakou jsem vídala v Melaniiných vzpomínkách.
Melanie mi názor na moji volbu nesdělila. Od okamžiku, kdy jsem se rozhodla setkat se s Hlubokým brodem, svým prvním Léčitelem, v podstatě mlčela. Nebyla jsem si jistá, co ten odstup znamená. Snaží se vypadat míň nebezpečně, jako menší břemeno? Nebo se připravuje na Léčitelův zásah? Na smrt? Nebo se připravuje na souboj se mnou? Chce mě už úplně ovládnout?
Ať už měla v plánu cokoliv, pořád mlčela. Zůstala z ní jen slabounká, číhavá přítomnost vzadu v mé hlavě.
Naposledy jsem vešla do domku a rozhlížela se, zda jsem něco nezapomněla. Byt se zdál prázdný. Zůstal tu jen základní nábytek, který tu zanechal už předchozí nájemník. V kuchyňské lince zbyly stejné talíře, polštáře na posteli, lampy na stole; pokud se nevrátím, příští nájemník nebude mít moc práce s vyklízením.
Když jsem vycházela ze dveří, zazvonil telefon; obrátila jsem se, abych zvedla sluchátko, ale už jsem přístroj nastavila, aby se po prvním zazvonění zapnul záznamník. Věděla jsem, že volající uslyší moje vágní vysvětlení, že po zbytek semestru budu pryč a že moje přednášky jsou zrušeny až do doby, než za mě najdou náhradu. Mimoděk jsem se podívala na budík na televizoru. Byla jen chvilka po osmé. Určitě volal Curt, který si právě přečetl jen nepatrně obsažnější e-mail, který jsem mu poslala včera pozdě večer. Cítila jsem se vůči němu provinile, že jsem nedostála svému závazku, skoro jako bych byla skokan. Možná že tento můj krok, tento útěk, je pouze předzvěstí k mému dalšímu rozhodnutí, k větší hanbě. To pomyšlení mi nebylo příjemné. Najednou jsem ztratila chuť si vyslechnout vzkaz, i když jsem ve skutečnosti neměla příliš naspěch.
Naposledy jsem se rozhlédla po prázdném bytě. Nemělo smysl tu něco nechávat, ani pocit, že jsem tu bydlela ráda. Zmocnila se mě zvláštní představa, že tenhle svět - nejenom Melanie, ale celá tahle planeta - o mě nestojí, i když já sama ho chci. Prostě jsem tady nedokázala zakořenit. Při pomyšlení na kořeny jsem se kysele usmála. Ten pocit byl jen pověrčivý nesmysl.
Nikdy jsem neměla hostitele, který byl pověrčivý. Bylo to zajímavé zjištění. Jako když víte, že vás někdo pozoruje, ale vy jeho nevidíte. Na šíji mi z toho naskočila husí kůže.
Pevně jsem za sebou zavřela dveře, ale zastaralých zámků jsem se ani nedotkla. Nikdo sem nevnikne, dokud se nevrátím nebo dokud byt nedostane nový nájemník.
Hledačce jsem nevěnovala ani pohled a nasedla jsem do auta. Nebyla jsem zkušená řidička, stejně jako Melanie, takže mě to trochu znervózňovalo. Byla jsem si však jistá, že si rychle zvyknu.
"Počkám na tebe v Tucsonu," připomněla mi Hledačka, opřená o postranní okénko, zatímco jsem startovala.
"O tom nepochybuju," broukla jsem.
Našla jsem tlačítko, které ovládalo boční okna. Ťukla jsem do něj a Hledačka uskočila.
"Možná…," vykřikla tak hlasitě, abych ji slyšela přes hluk motoru a zavřená okna, "možná to zkusím jako ty. Možná tě uvidím na cestě!"
S úsměvem jsem pokrčila rameny.
Řekla to pouze proto, aby mě naštvala. Snažila jsem se, aby to na mě nepoznala. Soustředila jsem se na cestu před sebou a opatrně jsem se odlepila od obrubníku.
Bylo snadné najít výpadovku a potom sledovat ukazatele vedoucí ze San Diega. Po chvíli směrovky zmizely, protože nehrozilo, že špatně odbočím. Za osm hodin budu v Tucsonu. Uvítala bych, kdyby to trvalo déle. Taky bych cestou mohla přespat v nějakém městečku. Pokud bych si mohla být jistá, že Hledačka už odletěla a netrpělivě čeká, místo aby mě sledovala, pak by ta pauza mohla setkání příjemně pozdržet.
Zadívala jsem se do zpětného zrcátka a zjišťovala, jestli mě někdo nesleduje. Jela jsem pomaleji než ostatní řidiči, protože jsem po svém cíli nijak neprahla, a ostatní auta mě plynule míjela. V žádném z nich jsem nezahlédla známou tvář. Nesmím se nechat otrávit tou výhrůžkou, co na mě zkusila Hledačka; neměla povahu na tohle šnečí cestování. Ale přesto… Nepřestávala jsem ji vyhlížet.
Už jsem byla na západě u oceánu, zajela si na sever a jih podél pěkného kalifornského pobřeží, ale dál na východ jsem se ještě nedostala. Civilizace zůstala brzy za námi a zanedlouho mě obklopily pusté hory a skály jako předzvěst nedozírné pouště.
Líbilo se mi, že jsem tak daleko od civilizace, a právě to mě zneklidnilo. Samota by mi neměla připadat tak vítaná. Duše byly společenské. Žili jsme a pracovali a vyzrávali v harmonii. Všichni jsme byli stejní: mírumilovní, přátelští, čestní. Proč se cítím líp bez své rasy? Přičinila se o to Melanie?
Zapátrala jsem po ní, ale byla vzdálená, snila až vzadu v mé hlavě.
Tohle byl nejlepší stav, jaký jsem zažila od chvíle, kdy se najednou rozpovídala.
Cesta ubíhala rychle. Temné rozeklané skály se s monotónní pravidelností střídaly s prašnými pláněmi, porostlými nízkým křovím. Uvědomila jsem si, že jedu rychleji, než jsem měla v plánu. Roztržitě jsem se podivila, proč poušť v Melaniiných vzpomínkách je mnohem barevnější a lákavější. Zkusila jsem svou mysl spojit s tou její, abych zjistila, co je na téhle pustině tak výjimečného.
Ale ona neviděla vyschlou a mrtvou krajinu kolem nás. Snila o jiné poušti, s rudými kaňony, o kouzelném místě. Nesnažila se mě vypudit, vlastně jako by si mou přítomnost vůbec neuvědomila. Opět jsem se zeptala, co znamená ta její odtažitost. Nevycítila jsem ani náznak útočnosti. Spíš jako by se připravovala na konec.
Přebývala v šťastnějším místě své paměti, jako kdyby se loučila. Nikdy předtím nedovolila, abych se tam podívala i já.
Stál tam srub, důvtipné stavení zastrčené do díry v rudém pískovci, nebezpečně blízko čáře přílivu. Bylo to tak daleko od cest i stezek, že to nedávalo smysl. Drsné místo bez vymožeností moderní techniky. Vzpomněla si, jak se smála u umývadla, do kterého si vodu museli pumpovat přímo ze země.

"Je to lepší než vodovod," vysvětluje Jared se svraštělým obočím. Můj smích mu zřejmě dělá starosti. Má snad strach, že se mi to nelíbí? "Aspoň se nedá vystopovat, že tu žijeme."
"Moc se mi to líbí," svěřím se tiše. "Je to jako v nějakém starém filmu. Dokonalé."
Úsměv, který nikdy neopouští jeho tvář - usmívá se dokonce i ze spaní - se ještě rozšíří. "Ale ve filmech se nemluví o těch horších stránkách života. Pojď, ukážu ti, kde tu je latrína."
V úzkém kaňonu se rozléhá smích Jamieho, který před námi utíká. Teď už od rána do večera jen poskakuje, ten hubený klučík s dotemna opálenou pokožkou. Vůbec jsem si neuvědomila, jakou tíhu vzpírají ta úzká ramínka. V Jaredově společnosti je doslova rozjařený. Úzkostný výraz zmizel a vystřídal ho smích. Oba jsme byli houževnatější, než jsem myslela původně.
"Kdo ten srub postavil?"
"Můj otec a starší bratři. I já jsem trochu pomáhal, nebo spíš překážel. Můj táta rád utíkal před světem. Na konvence nikdy moc nedbal. Bylo mu jedno, komu patří zdejší půda, kašlal na povolení a podobné podružnosti!" Jared v smíchu zvrátí hlavu dozadu. Slunce mu tančí ve vlasech. "Tohle místo úředně neexistuje. To je skvělé, nemyslíš?" Mimoděk mě vezme za ruku.
Tam, kde se mě dotkne, mi kůže doslova hoří. Je to fantastický pocit, ale současně se mi v hrudi rozlije bolestná touha.
Takhle se mě dotýká ustavičně, jako by se potřeboval ujistit, že tam skutečně jsem. Copak si neuvědomuje, co to se mnou dělá, ten pouhý dotek jeho dlaně v mé? Copak se mu pulz v žilách taky nezrychlí? Nebo je prostě jen šťastný, že už není sám?
Jdeme pod topoly a on pohupuje našimi propletenými pažemi pod sytou zelení, která se mi rozpíjí před očima. Je tady šťastný, šťastnější než kdekoliv jinde. A já jsem taky šťastná, i když si na ten pocit teprve zvykám.
Od té první noci, kdy jsem se při pohledu na jeho jizvu rozkřičela, mě už nepolíbil. Vážně už o polibek nestojí? Mám mu dát pusu sama? Ale co když se mu to nebude líbit?
S úsměvem ke mně shlédne a vrásky kolem očí se mu seběhnou do vějířků. Zajímalo by mě, zda je skutečně tak hezký, jak mi připadá, nebo jestli je zkrátka jen poslední člověk, který na celém světě zbývá kromě mě a Jamieho.
Ne, to asi ne. Opravdu je krásný.
"Na co myslíš, Mel?" zeptá se. "Zdá se, že ti hlavou vrtá něco moc důležitého." Zasměje se.
Pokrčím rameny. Uvnitř se celá chvěju. "Je tu krásně."
Rozhlédne se kolem sebe. "To ano, ale domov je přece vždycky krásný."
"Domov," zopakuju tiše. "Domov."
"I tvůj domov, jestli chceš."
"To chci." Zdá se mi, že každý kilometr, který jsem v minulých třech letech ušla, mířil právě sem. Nechci odtud nikdy odejít, ale vím, že budu muset. Jídlo neroste na stromech. A dokonce ne ani v poušti.
Tiskne mi ruku a srdce mi zabubnuje o žebra. Je skoro jako bolest, tahle slast.

Pak rozmazané blesky a barvy, jak Melanie přeskočila ve vzpomínkách dopředu, myšlenky jí protančily horkým dnem až k hodině, kdy slunce zapadlo za rudé stěny kaňonů. Pokračovala jsem v jízdě, skoro zhypnotizovaná nekonečnou silnicí, která se táhla přede mnou, lemovaná až do oblbnutí stejnými holými keři.

Nakouknu do jedné úzké ložničky. Velká matrace na podlaze sahá skoro od hrubé kamenné stěny k té protější.
Pohled na Jamieho, spícího na opravdové posteli a s hlavou na měkkém polštáři, mě naplňuje hlubokou, sytou radostí. Hubené ruce a nohy má rozhozené, takže pro mě na spaní nezbývá moc místa. Ve skutečnosti je mnohem větší, než jak ho v duchu vidím já. Bude mu deset - co nevidět už nebude dítě. Až na to, že pro mě zůstane dítětem navždycky.
Jamie pravidelně oddechuje z tvrdého spánku. V jeho snu není nic děsivého, aspoň prozatím.
Zavřu tiše dveře a vrátím se k malé pohovce, kde čeká Jared.
"Děkuju," zašeptám, i když vím, že v téhle chvíli by Jamieho neprobudil ani křik. "Cítím se hrozně. Ta pohovka je pro tebe hrozně krátká. Možná by sis měl lehnout k Jamiemu."
Jared se usměje. "Mel, jsi jen o pár centimetrů menší než já. Aspoň jednou se vyspi pohodlně. Až příště vyrazím do civilizace, zkusím ukrást lůžko nebo něco vhodného ke spaní."
Nezamlouvá se mi to, a to hned z mnoha důvodů. Odejde brzy? A vezme s sebou i nás? A považuje tohle rozdělení lůžek za trvalou věc?
Obejme mě paží kolem ramen a přitiskne mě k sobě. Přitulím se blíž, třebaže z jeho tepla mě opět bolí u srdce.
"Proč se mračíš?" ptá se.
"Kdy odjedeš…, kdy budeme muset odjet?"
Pokrčí rameny. "Cestou jsme ukořistili dost zásob, abychom pár měsíců vydrželi. Pokud chceš zůstat nějakou dobu na jednom místě, můžu občas vyjet jen na krátkou výpravu. Určitě už jsi z toho věčného utíkání unavená."
"Ano, to jsem," přisvědčím a zhluboka se nadechnu, abych sebrala odvahu. "Ale pokud pojedeš ty, tak já taky."
Přitiskne mě k sobě trochu pevněji. "Přiznám se, že budu radši. Představa, že bych tě musel opustit…" Tiše se zasměje. "Zní šíleně, když přiznám, že bych radši umřel? Je to moc dramatické?"
"Ne, vím, jak to myslíš."
Určitě to cítí stejně jako já. Těžko by říkal podobné věci, kdyby ve mně viděl jen dalšího člověka, a ne ženu?
Uvědomím si, že to je poprvé, co jsme spolu od chvíle, kdy jsme se tu první noc potkali; poprvé, kdy mezi námi a spícím Jamiem můžeme zavřít dveře. Spoustu nocí jsme proseděli vzhůru, šeptem si povídali, vykládali si svoje příběhy, ty šťastné i ty děsivé, a mně vždycky v klíně ležela Jamieho hlava. Obyčejné zavřené dveře, a dokázaly mi zrychlit dech.
"Nemyslím, že musíš shánět další lůžko; ještě ne."
Cítím na sobě jeho tázavé oči, ale nedokážu mu ten pohled oplatit. Zastydím se, moc pozdě. Už je to venku.
"Zůstaneme tady tak dlouho, dokud nám vystačí zásoby, neboj se. Už jsem spal na horších místech, než je tahle pohovka."
"Ale tak to nemyslím," mumlám pořád se sklopenýma očima.
"V posteli budeš spát ty, Mel. Žádné smlouvání neberu."
"Ale tak to taky nemyslím." Skoro to není slyšet. "Chci říct, že pohovka je pro Jamieho dost velká. Ještě dlouho z ní nevyroste. A já bych mohla spát v posteli… s tebou."
Chvíli je ticho. Ráda bych zvedla hlavu, abych zjistila, jak se tváří, ale na to se moc stydím. Co když se mu ta představa hnusí? Přežila bych to vůbec? Donutí mě odejít?
Hřejivými mozolnatými prsty mi pozvedne bradu. Když se střetneme očima, píchne mě u srdce.
"Mel, já…" Pro jednou se neusmívá.
Snažím se uhnout pohledem, ale drží mě za bradu, abych se nemohla odvrátit. Copak necítí ten oheň mezi našimi těly? Nebo to jde jenom ze mě? Ale jak by to bylo možné? Jako bychom mezi sebou uvěznili slunce, vylisované jako květ mezi stránkami tlusté knihy. Cítí to Jared taky tak? Nebo mu to je nepříjemné?
Po chvilce je to on, kdo uhne pohledem, ale bradu mi pořád nepouští. "Tohle mi ale nedlužíš, Melanie. Nedlužíš mi vůbec nic."
Křečovitě polknu. "Ale já neříkám… nemyslela jsem, že k tobě mám nějakou povinnost. A ty ke mně taky ne. Zapomeň, že jsem něco řekla."
"To těžko, Mel."
Povzdechne si a já mám chuť se hanbou propadnout. Zatoužím nechat si od vetřelců vymazat celou paměť, jen abych zapomněla na tyhle dvě ponižující minuty.
Jared se zhluboka nadechne a se zaťatými zuby civí do podlahy. "Mel, takhle to být nemusí. Jen proto, že jsme spolu, že jsme poslední muž a žena na Zemi…" Ztěžka hledá slova, což jsem u něho ještě nezažila. "Neznamená to, že musíš dělat něco, co sama nechceš. Nejsem typ muže, který automaticky… Nemusíš…"
Tváří se tak rozrušeně, tak vážně, že začnu mluvit, í když předem vím, že to je chyba. "Tak jsem to nemyslela," mumlám. "Nešlo o žádné 'musím' ani nevěřím, že jsi takový typ. To ani náhodou. To jenom že…"
Jenom že ho miluju. Zaskřípu zuby, abych se nezostudila ještě víc. Měla jsem si radši ukousnout jazyk, než jsem všechno tak hloupě pokazila.
"Jenom že…?" naléhá.
Zkusím zavrtět hlavou, ale pořád mi prsty pevně svírá bradu.
"Mel?"
Vytrhnu se mu a zuřivě vrtím hlavou.
Nakloní se blíž ke mně a náhle se mu změní výraz. Z obličeje mu vyčtu otázku, které úplně nerozumím, ale přesto se ze mě rázem vytratí pocit odmítnutí, který mi do očí vháněl palčivé slzy.
"Mluv se mnou. Prosím," zamumlá a jeho dech mi ovane tvář; na několik vteřin nedokážu myslet na nic jiného.
A pod jeho pohledem zapomenu, že se cítím zahanbeně a že jsem mu už v životě nechtěla říct ani slovo.
"Kdybych se měla vybrat někoho, abych s ním uvízla na vylidněné planetě, byl bys to ty," šeptám. Slunce mezi námi pálí pořád víc. "Chci s tebou zůstat navždycky. A ne jenom… ne, abychom si spolu povídali. Když se mě dotýkáš…" Odvážím se prsty jemně přejet po teplé kůži Jaredovy paže; jako by mi z konečků tryskaly plameny. Přitiskne mě k sobě úžeji. Taky ten oheň cítí? "Rád bych, abys mluvila dál." Chtěla bych se vyjádřit přesněji, ale nenacházím slova. Nevadí. Stačí ta hrůza, ke které jsem se už přiznala. "Jestli necítíš totéž co já, pochopím to. Pro tebe je to možná jinak. Ale to nevadí." Lži.
"Ale Mel," vydechne mi do ucha a přitáhne si můj obličej blíž.
A další plameny číhají v jeho rtech, zběsilejší než ty předchozí, spalující. Nevím, co dělám, ale asi na tom nezáleží. Rukama se mi boří do vlasů a srdce mi div nevybuchne. Nemůžu dýchat. Nechci dýchat.
Ale pak mi rty sklouzne k uchu a přidrží můj obličej oběma rukama, když se je snažím znovu najít.
"Byl to zázrak - víc než zázrak - že jsem tě našel, Melanie. A kdyby mi právě teď dali na vybranou, jestli chci zpátky svět, nebo jestli chci tebe, nevzdal bych se tě. Ani kdybych tím zachránil pět miliard lidí."
"To není správné."
"Úplně nesprávné, ale je to tak."
"Jarede," vydechnu. Opět zkusím ulovit jeho rty, ale odtáhne se, jako by chtěl něco říct. Copak tady se dá ještě něco dodat?
"Ale…"
"Ale?" Tady ještě existuje nějaké ale? Jak po tomhle ohni může to ale vůbec vyslovit?
"Ale je ti sedmnáct, Melanie. Mně je šestadvacet."
"A co na tom záleží?"
Neodpoví. Dlaněmi mi zlehýnka přejíždí po pažích, vykresluje tam ohnivou stezičku.
"To si ze mě utahuješ." Odtáhnu se, abych mu viděla do obličeje. "Už máme za sebou konec světa, a ty si děláš starosti kvůli konvencím?"
Hlasitě polkne. "Většina konvencí vznikla z dobrého důvodu, Mel. Měl bych z toho mizerný pocit, jako kdybych zneužil situace. Jsi hrozně mladá."
"Na světě už mladí vůbec neexistujou. Každý, kdo přežil takhle dlouho, je prastarý."
Jeden koutek úst mu povyjede v úsměvu. "Nejspíš máš pravdu. Ale tohle vážně nemusíme uspěchat."
"A na co máme čekat?"
Dlouho váhá a přemýšlí.
"No, tak třeba, musíme vzít v úvahu jisté… praktické věci."
Napadne mě, že třeba jen odvádí řeč jinam, snaží se získat čas. Povytáhnu obočí. Připadá mi k nevíře, že rozhovor se stočil tímhle směrem. Pokud o mě vážně stojí, tak tyhle řeči jsou nesmysl.
"Pochop," vysvětluje váhavě. Mám dojem, že pod temně zlatým opálením se červená. "Když jsem do srubu dělal zásoby, nepočítal jsem s… hosty. Chci říct, že…" Zbytek věty doslova vychrlí. "Kondomy bylo to poslední, nač jsem tenkrát pomyslel."
Cítím, jak vraštím čelo. "Aha."
Náhle není po úsměvu ani stopy, na vteřinku se mu tváří mihne záblesk hněvu. Nikdy předtím mě nenapadlo, že může vypadat tak nebezpečně. "Tohle není svět, do kterého bych chtěl přivést svoje dítě!"
Pochopím, jak to myslí, a já sama se zhrozím představy drobounkého nevinného dítěte, které otevře oči právě tady. Je dost zlé sledovat Jamieho oči a vědět, co mu život přinese, i kdyby všechno dopadlo co nejlépe.
Jared se náhle změní na starého Jareda. Kolem očí mu vyskočí vějířky vrásek. "Kromě toho, máme spoustu času to… vyřešit." Jasně, už zase hraje o čas. "Uvědomila sis vůbec, že jsme zatím spolu strávili jen strašně málo času? Vždyť jsme se navzájem našli teprve před čtyřmi týdny!"
To mě uzemní. "Vyloučeno."
"Dvacet devět dní. Počítám to."
Zkusím se rozpomenout. Nesmysl, že Jared nám život změnil teprve před dvaceti devíti dny? Měla jsem pocit, že já a Jamie jsme s Jaredem nejméně tak dlouho, jako jsme byli sami. Určitě dva nebo tři roky.
"Máme před sebou spoustu času," nepřestává mě konejšit Jared.
Náhle nemůžu promluvit, protože se v zlověstné předtuše málem zalknu návalem paniky. Ustaranýma očima sleduje změny v mém obličeji.
"To nemůžeš vědět." Zoufalství, které polevilo po našem setkání, mě švihne jako bič. "Nemůžeš přece vědět, kolik času ti zbývá. Nevíš, jestli máme čas měřit na měsíce nebo dny nebo hodiny."
Láskyplně se rozesměje a rty mi vtiskne na hebké místečko, kde se mi stýká obočí. "Žádné starosti, Mel. Zázraky takhle nekončívají. Nikdy tě neztratím. Nikdy nedovolím, aby ses ode mě vzdálila."

Přivedla mě zpět do přítomnosti - k té tenké stužce dálnice vinoucí se arizonskou pustinou, rozpálenou vražedným poledním sluncem - i když já sama o to nestála. Civěla jsem před sebe na prázdnou krajinu a uvnitř sebe cítila další prázdno.
V hlavě mi tiše povzdechla její myšlenka: Nemůžeš přece vědět, kolik ti zbývá.
V pláči mi tekly slzy, které patřily nám oběma.


I. Kapitola

8. ledna 2014 v 15:49 | Snow |  Drakie

1.


Prohlížím si ztichlé jezero. Jsem si jistá, že má smysl takhle riskovat.
Temná hladina je klidná a hladká jako naleštěné sklo, nenarušují ji ani záchvěvy větru. Zvedá se mlha, míří dál od průzračných hor tyčících se na pozadí oblohy, která má barvu jako modřina. Ze rtů se mi dere nedočkavý výdech. Za chvíli vyjde slunce.
Právě přijíždí udýchaná Azurka. Ani se nenamáhá postavit kolo na stojan, jen ho mrskne vedle mého. "Copak jsi mě neslyšela? Vždyť víš, že neumím šlapat tak rychle jako ty."
"Nechtěla jsem přijet pozdě."
Nad horami konečně vykoukne slunce. Temné jezero lemuje úzký rudozlatý pás paprsků.
Azurka vedle mě zavzdychá. Je mi jasné, že si před-stavuje to, co já - co brzké ranní slunce udělá s její kůží.
"Jacindo, stejně bysme neměly," poznamená, ale nezní to nijak přesvědčivě.
Zabořím ruce do kapes a zhoupnu se na patách. "Chtěly jsme to zkusit, ne? Podívej na to slunce."
Svléknu se dřív, než stihne cokoliv namítnout. Schovám oblečení za keř a stoupnu si na samý kraj jezera. Třesu se, ale ne z ranního chladu. Chvěju se nadšením.
Vtom už na zem padá Azurčino obleční. "Cassian bude zuřit," prohodí.
Zamračím se. Jako by mi záleželo na tom, co si Cassian myslí. Nechodím s ním. Ikdyž na mě včera při nácviku úhybných manévrů znenadání nalétl a pokusil se mě vzít za ruku. "Nech toho. Teď na něj nechci myslet."
Tuhle malou vzpouru jsem vymyslela i proto, abych se dostala co nejdál od něj. Od Cassiana. Neustále se mi drží nablízku. Sleduje mě tmavýma očima. Vyčkává. Jak ráda bych ho přenechala Tamře. Co bych za to dala, kdyby stál o ni, kdyby vedení našeho kmene nevybralo mě, ale ji. Kohokoliv, jenom ne mě. Vzdychnu. Vadí mi, že jsem neměla na vybranou.
Naštěstí mám v tomhle ohledu ještě dost času. Ale teď na to nechci myslet.
"Tak hurá na to." Snažím se pročistit hlavu, vnímám jen okolní hučení. Větve s šedozelenými listy, Ptáky probuzené za rozbřesku. Lýtka mi ovine vlhká tma. Protahuju si prsty u nohou, v duchu počítám, kolika kamínků se na drsné hrbolaté zemi dotýkám. V prsou cítím dobře známé pnutí. Moje lidská pokožka mizí, ustupuje a nahrazuje ji silnější drakijská kůže.
Napíná se mi obličej, tváře ostře vystupují, sotva znatelně se posouvají a zvětšují. Ruce i nohy se uvolňují a prodlužují. Protahování kostí mi dělá dobře. Podívám se na oblohu. Mraky už nevypadají jako pouhé šedé šmouhy. Vnímám je, jako bych prolétala mezi nimi. Cítím, jak mě laskají studené kapky.
Netrvá to dlouho. Tohle je moje možná vůbec nejrychlejší převtělení. Jde to snáz, když si můžu svobodně přemýšlet a když je u toho jen Azurka. Když se na mě Cassian příkře nedívá. Když nevidím, že má máma v očích strach. Když mě ostatní nesledují, nehodnotí a nekritizují.
Oni mě totiž neustále kritizují.
Vyrostou mi křídla, vykukují mi nad rameny. Už jsou celá dobře vidět. Rozevřou se - ozve se zašeptání, vzdech. Jako by i ona hledala povyražení. Svobodu.
Cítím na prsou dobře známé chvění - to se mi rozšiřuje hrudník. Jako bych předla. Otočím se. Azurka je také připravená, vypadá nádherně. Září nejrůznějšími odstíny modré. Pod tmavě modrou drakijskou kůží jí v přibývajícím světle probleskuje růžovofialové zabarvení. Toho jsem si nikdy předtím nevšimla.
Je to totiž vidět až teď za rozbřesku, když se chystáme vzlétnout. To je ovšem v našem kmeni zakázané. Jenže v noci bychom o hodně přišly.
Obdivně si prohlížím své štíhlé ruce . Rudozlatě se lesknou. Zamyslím se. Představuju si velký jantar ze šperkovnice, ve které máme schované naše rodinné drahokamy a klenoty. Moje kůže má totiž stejnou barvu jako baltský jantar prozářený sluncem. Je to jen optický klam. Vypadá křehce, a přitom je pevná jako brnění. Už dlouho jsem se takhle neprohlížela. Už dlouho jsem na kůži necítila sluneční paprsky.
Azurka vedle mě tiše vrní. Podíváme se na sebe - obě máme zvětšené duhovky a místo panenek tmavé svislé štěrbiny. Je mi jasné, že teď už nebude mít nic proti. Dívá se na mě zářivě modrými duhovkami. I ona je ráda, že jsme tedy. Přestože jsme porušily všechna kmenová pravidla a opustily chráněné území. Jsme tady. Jsme volné.
Bříšky prstů se odrazím od země. Křídla zapadnou na místo a pružné membrány se napnou. Začnu stoupat.
Otáčím se ve vzduchu.
Azurka letí vedle mě, směje se hlubokým hrdelním smíchem.
Přežene se přes nás vítr a pak nás na kůži polaskají hebké sluneční paprsky. Jakmile vystoupáme dostatečně vysoko, pustí se Azurka střemhlav k jezeru a udělá několik vývrtek.
Zašklebím se. "Nepředváděj se!" křiknu. Drakijský hlas mi duní hluboko v hrdle. Azurka zajede pod vodu a na hladinu se vynoří až za několik minut.
Azurka je vodní drakie, a tak se jí ve vodě na bocích udělají žábry. Tím pádem může zůstat pod hladinou... třeba navždycky, kdyby chtěla. Tuhle dovednost si osvojili naši dračí předci, aby dokázali přežít. Všichni drakiové to nedokážou. Například já.
Já umím jiné věci.
Vznáším se nad jezerem, čekám, až Azurka vyplave na hladinu. Konečně z jezera vytryskne třpytivý gejzír a ve vzduchu se zaleskne její modré telo, z křídel se jí řinou kapky vody.
"Máš jedničku," pochválím ji.
"Teď ty!"
Zavrtím hlavou a znova se rozletím, svištím bludištěm hor. Dělám, že neslyším, jak za mnou Azurka vole: "No tak, vždyť je to prima!"
Moje nadání rozhodně není prima. Co bych za to dala, kdybych uměla něco jiného. Kdybych vyla vodní drakie. Nebo destrukor. Nebo viziokryptéra. Nebo onyx. Nebo... Klidně bych mohla pokračovat.
Jenže já jsem takováhle.
Dštím oheň. V našem kmeni jsem první po víc než čtyři sta letech. Budím tím mnohem větší pozornost, než o jakou stojím. Od chvíle, kdy jsem se jako jedenáctiletá poprvé převtělila, už nejsem Jacinda, ale ta, která dští oheň. A právě kvůli tomu o mém osudu rozhoduje vedení kmene, jako bych jim patřila. Jeho členové jsou horší než moje máma.
Vtom ve hvízdání větru a hučení mlhy halící zasněžené vrcholky hor zaslechnu ještě jeden zvuk. Je sotva patrný a přichází z velké dálky.
Nastražím uši. Zarazím se, snažím se v hnusném vzduchu udržet výšku.
Azurka zakloní hlavu, zamrká a upře dračí oči do dáli. "Co je to? Letadlo?"
Ten rytmický zvuk je čím dál hlasitější, rychle se blíží. "K zemi!"
Azurka přikývne a pustí se střemhlav dolů. Vrhnu se za ní. Otočím se, ale vidím jen rozeklané špičky hor. O to líp to slyším. A cítím.
Blíží se to.
Ten zvuk nás pronásleduje.
"Doletíme zpátky ke kolům?" podívá se na mě Azurka. Černé vlasy s modrými pramínky jí ve větru vlají jako prapor.
Zaváhám. Nechci, aby dnešní let tak rychle skončil. Kdo ví, kdy se nám zase podaří vyklouznout z domu. Vždyť mě kmen bedlivě střeží a Cassian se neustále -
"Jacindo!" Azurka na něco ukazuje měňavím modrým prstem.
Otočím se. Leknutím mi poskočí srdce.
Zpoza menší hory se vynořuje vrtulník, proplétá se mlhou - takhle na dálku vypadá hodně malý, ale rychle se zvětšuje.
"Rychle!" vykřiknu. "K zemi!"
Vrhnu se střemhlav dolů, deru se proti větru, křídla mám sklopená k tělu a nohy propnuté jako šíp. Takhle dokážu vyvinout velkou rychlost.
Jenže ne dostatečně velkou.
Lopatky vrtulníku zuřivě tepou. Lovci. Tak rychle jsem ještě neletěla, do očí mě bodá vítr.
Azurka mi nestačí. Křiknu na ni. Ohlédnu se - v průzračných očích jí vidím zoufalství. "Az, pospěš si!"
Vodní drakiové létají jen pomalu. To vím. A ona si toho je také vědoma, a proto tak vzlyká. "Dělám, co můžu! Nenech mě tu, Jacindo! Nenech mě tu!"
Vrtulník se neustále přibližuje. Mám hořkov puse - to ze strachu, protože slyším ještě další dva. Přestanu si dělat naděje, že se jedná o obyčejný vyhlídkový let. Ta eskadra nás chce dostihnout.
Tak takhle chytili tátu? Vypadaly takhle poslední okamžiky jeho života? Pohodím hlavou, snažím se takové myšlenky zaplašit. Dneska neumřu, moje tělo nikdo derozřeže a nerozprodá.
Ukážu hlavou na stromy pod námi. "Tam se schováme!"
Drakie zásadně nelétají nízko nad zemí, jenže nám nic jiného nezbývá.
Azurka letí za mnou, kličkuje. Za chvíli už letí vedle mě. Je tak vyděšená, že málem zavadí o rychle se míhající větve. Zastavím se, vznáším se na místě, prudce se mi zvedá hruď. Vrtulníky už hučí přímo nad námi, ten dunivý zvuk nás ohlušuje. Koruny stromů vypadají jako zelená pěna.
"Měly bysme se převtělit zpátky do lidské podoby," vydechne Azurka.
Kdyby to bylo tak jednoduché. Jsme moc vyděšené. Když se drakie bojí, nedokáže udržet lidskou podobu. Je to obranný mechanismus. V hloubi duše jsme totiž drakie a z toho také pramení naše síla.
Dívám se nahoru, skrz mřížoví zmítajících se větví. Cítím pronikavou vůni borovic a lesa.
"Dokážu to," prohlásí Azurka hrdelním drakijským hlasem.
Zavrtím hlavou. "I kdybys to dokázala, pořád by to bylo moc nebezpečné. Musíme počkat, až odsud zmizí. Určitě by je zarazilo, že by chvíli po tom... co zahídli dvě drakie, potkali dvě holky." Srdce mi sevře ledová pěst. Nesmím to dopustit. Nejen kvůli mně, ale hlavně kvůli ostatním. Kvůli drakiům a drakiím na celém světě. Naší nejlepší obranou je to, že umíme vypadat jako lidi.
"Jestli za hodinu nedorazíme domů, budeme mít průšvih!"
Kousnu se do rtu, abych nevyhrkla, že nám hrozí mnohem větší nebezpeší, než že někdo z kmene zjistí, že jsme utekly. Nechci ji ještě víc děsit.
"Musíme se schovat -"
K sekavému zvuku vrtulí se přidá ještě jeden. Nenápadné vrčení. Hrůzou mi vstanou chloupky vzadu na krku. Je tu ještě něco. Pod námi. Na zemi. Blíží se to.
Podívám se na oblohu. Protáhnu si prsty, které vypadají spíš jako ptačí spáry, a zase je pokrčím. Křídla se mi chvějí tak, že s nimi jen stěží manipuluju. Instinkt mi radí vzlétnout, ale já vím, že nahoře jsou helikoptéry. Čekají. Krouží jako supi. Skrz koruny stromů vidím jejich tmavé obrysy. Bolí mě na prsou. Ty nikam neodletí.
Ukazuju Azurce, ať leze za mnou do husté koruny vysoké borovice. Prodíráme se bodavým jehličím, křídla máme přitisknutá co nejtěsněji k tělu, snažíme se vyhýbat špičatým větvím. Zadržujeme dech, vyčkáváme.
Vtom země pod námi ožije, hemží se na ní auta - náklaďáky, džípy - a terénní motorky.
"Ne," zasípu. Prohlížím si auta a po zuby ozbrojené muže. Na korbě jednoho náklaďáku dřepí dva chlapi s vystřelovací sítí. Jsou to zkušení lovci. Dobře vědí, co dělají. Dobře vědí, co chtějí ulovit.
Az se třese tak, že se s námi rozhoupe celá větev, na které dřepíme. Je slyšet, jak šustí listí. Chytnu ji za ruku. Jako první jedou terénní motorky, řítí se neuvěřitelnou rychlostí. Řidič jednoho džípu ukáže rukou z okýnka. "Prohlídněte ty stromy!" zařve. Má hluboký, děsivý hlas.
Az se zavrtí. Stisknu jí ruku ještě pevněji. Právě pod námi projíždí motorka. Řidič má na sobě těsné černé tričko, pod kterým se mu rýsují svaly. Bolestivě se mi napíná kůže.
"Nemůžu tady jen tak sedět," zašeptá Az přidušeně. "Letím pryč!"
"Az!" zavrčím. Můj hluboký dunivý hlas zní vlídně a zoufale zároveň. "Právě o to jim jde. Chtějí nás odsud vyštípat. Musíme zachovat klid."
"Nevydržím tady," procedí Az skrz zaťaté zuby.
Sevře se mi žaludek. Je mi jasné, že Az se tu dlouho schovávat nebude.
Zjišťuju, jak to vypadá dole pod námi, pak se podívám, co dělají vrtulníky nad námi, a nakonec se rozhodnu.
"Dobře," polknu. "Mám plán. Rozdělíme se -"
"Ne -"
"Vyletím z úkrytu jako první. Lovci se pustí za mnou a ty se vrhneš do vody. Zajedeš pod hladinu a zůstaneš tam. Tak dlouho, jak bude potřeba."
Tmavé oči se jí vlhce lesknou, zorničky ve tvaru svislých čárek jí tepou.
"Jasný?" zeptám se.
Trhaně přikývne. Zhluboka se nadechne, nakrčí přitom nos. "C-co budeš dělat ty?"
Přinutím se k úsměvu, až mě z toho oblé rty zabolí. "Poletím, jak jinak."


Prolog

8. ledna 2014 v 14:53 | Snow |  Drakie
Takže, začínáme s Drakie. Jen chci říct, že kapitoly nebudou přibývat tak často jeko Hostitel, myslím, že tak 1 kapitola do měsíce. Ale samozřejmě to bude záviset na mojí náladě a chuti přepisovat, takže kapitolu možná budou přibývat i rychleji :)
Tak tady... :)

7. Kapitola

7. ledna 2014 v 22:24 | Snow |  Hostitel

Konflikt


''Ano, Sluncem ozářený?" vybídla jsem, vděčná za zdviženou paži, která přerušila mou přednášku. Necítila jsem se za katedrou tak uvolněně jako obvykle. Mojí největší silou a mou jedinou skutečnou kvalifikací - protože tělo mé hostitelky neprošlo pořádným formálním vzděláním, od začátku puberty byla na útěku - byly osobní zkušenosti, a z těch jsem při výuce čerpala. Tohle byla první lekce světové historie, při které jsem se nemohla opírat o vzpomínky. Nepochybovala jsem, že studenti tím rozdílem trpí.
"Omlouvám se, že vyrušuji, ale…" Bělovlasý muž se odmlčel a hledal co nejvhodnější slova. "Nejsem si jistý, že rozumím. Ti Ochutnávači ohně se vážně… živí kouřem z hořících Kráčejících Květin? Jako potravou?" Snažil se zamaskovat svoje zděšení. Duše neměla právo soudit jinou duši. Mně však jeho hluboké pohoršení nepřekvapovalo, protože sám pocházel z Planety Květin a dotkl se ho osud podobné životní formy, i když na jiné planetě.
Nepřestávalo mě udivovat, jak se některé duše soustředí jen na záležitosti světa, který obývají, a zbytek vesmíru ignorují. Ale nerada bych Sluncem ozářenému křivdila, možná byl zrovna v hibernaci, když se všeobecně rozšířily poznatky o Ohňovém světě.
"Ano, základní výživu získávají z toho kouře. A v tom se skrývá primární dilema a sporný bod Ohňového světa - a také důvod, proč proces plného osídlení planety nebyl ještě dotažený do konce, i když času na to byl dostatek. Navíc se tam vyskytuje vysoké procento přemístění duší na jinou planetu.
Po objevení Ohňového světa panoval nejdřív názor, že jedinou inteligentní formou života je tamní dominantní druh neboli Ochutnávači ohně. Ti nepovažovali Kráčející Květiny za sobě rovné - kulturní předsudek - takže dost dlouho, dokonce i po první vlně osídlení, si duše neuvědomily, že vraždí inteligentní bytosti. Od té doby se odborníci specializovaní na Ohňový svět soustředili na hledání náhrady, která by stravovací potřeby Ochutnávačů ohně pokryla. Snaží se tam dopravit Pavouky, aby pomohli vyřešit úkol, ale planety jsou od sebe vzdáleny na stovky světelných let. Ale až se ten problém vyřeší, což snad bude v dohledné době, je naděje, že se podaří asimilovat i Kráčející Květiny. Mezitím jsme současný proces aspoň zbavili té nejhorší brutality. Myslím spalování zaživa, samozřejmě, a ještě další aspekty."
"Jak mohou…" Sluncem ozářený se odmlčel, hrůza mu znemožnila dokončit větu.
Vzápětí na jeho myšlenku navázal další hlas. "Podle všeho se jedná o nesmírně krutý ekosystém. Proč planetu nezavrhli?"
"I takové návrhy pochopitelně padly, Roberte. Ale my se planet nevzdáváme lehkomyslně. Pro mnoho duší je Ohňový svět domovem. Nelze je vykořenit proti jejich vůli." Opět jsem se zadívala do svých poznámek na znamení, že je načase tuhle podružnou diskusi ukončit.
"Ale vždyť to je barbarské!"
Robert byl po tělesné stránce mladší než většina ostatních studentů, vlastně věkově byl nejblíž mně. Byl dítě v doslovném slova smyslu. Země byla jeho první svět - a jeho Matkou byla skutečná Pozemšťanka, než sama dostala duši. Všechno nasvědčovalo tomu, že nemá takový přehled jako starší a zcestovalejší duše. Zkoušela jsem si představit, jaké to je, narodit se do bouřlivého chaosu vjemů a emocí těchto hostitelů, navíc bez předchozích zkušeností, o které by se mohl opřít. Pak se objektivita hledá jen obtížně. Snažila jsem se na to nezapomínat a odpověděla jsem mu s obzvláštní trpělivostí.
"Každý svět představuje jedinečnou zkušenost. Pokud duše na něm nestráví život, nemůže plně pochopit…"
"Ale ty sama jsi v Ohňovém světě nežila!" připomněl mi. "Jistě to cítíš stejně… Pokud jsi ovšem neměla nějaký důvod tu planetu přeskočit. Vždyť jinak jsi byla téměř všude."
"Výběr planety je velmi osobní a soukromé rozhodnutí, Roberte, zřejmě to jednou poznáš sám." Můj strohý tón diskusi jednoznačně uzavřel.
Proč mu to neříct? Skutečně to je podle tebe barbarské - zlé a kruté. Což je veliká ironie. Ale v čem máš problém? Stydíš se souhlasit s Robertem, protože je lidštější než ostatní?
Melanie, která našla svůj hlas, se začala chovat naprosto nesnesitelně. Jak jsem se měla soustředit na práci, když mi v hlavě ustavičně zněly její názory?
Na místě za Robertem se pohnul temný stín.
Hledačka ve svém obvyklém černém oblečení se nyní předklonila, poprvé zaujatá tématem diskuse.
Potlačila jsem chuť se na ni ušklíbnout. Nechtěla jsem, aby si už beztak zrozpačitělý Robert myslel, že se mračím na něho. Melanie vztekle zabručela. Ona si přála, abych neodolala. Fakt, že Hledačka nás teď špehovala na každém kroku, byl pro Melanii poučný; původně věřila, že nic a nikoho nedokáže nenávidět víc než mě.
"Dnešní přednáška končí," oznámila jsem s úlevou. "Jsem ráda, že vás mohu informovat, že příští úterý sem přijde host, který doplní mezery v mých znalostech na probírané téma. Něžný plamen, nedávný přírůstek na naši planetu, nám sdělí své osobní zkušenosti s osídlováním Ohňového světa. Vím, že mu věnujete stejnou pozornost jako mně a že budete respektovat značné mládí našeho hosta. Děkuji vám za váš čas."
Učebna se pomalu vyprázdnila, řada studentů se chvíli zdržela, aby prohodila pár slov s dalším kolegou, a přitom si sklízeli své věci. Hlavou mi prolétla Kathyina zmínka o přátelství, ale necítila jsem žádnou touhu se k nim připojit. Byli cizí.
Takhle to cítím já? Nebo to tak cítí Melanie? Těžko říct. Možná jsem byla od přírody asociální. Moje osobní historie tu teorii zřejmě jen podporovala. Nikdy jsem si k nikomu nevypěstovala tak silné pouto, aby mě na planetě udrželo déle než na jeden život.
Všimla jsem si, že Robert a Sluncem ozářený otáleli u dveří učebny, zabraní do zjevně vášnivé debaty. Její téma nebylo těžké uhodnout.
"Vyprávění o Ohňovém světě načechralo kohoutům pírka."
Trochu jsem se vylekala.
Hledačka mi stála těsně u lokte. Většinou ji předem ohlásilo cvakání podpatků, ale nyní jsem si všimla, že má tenisky - samozřejmě černé. Bez centimetrů navíc vypadala ještě drobnější.
"Není to můj oblíbený předmět," řekla jsem zdvořile. "Dávám přednost zkušenostem z první ruky."
"Třída reagovala velmi silně."
"Ano."
Vyčkávavě mě pozorovala, jako by čekala víc. Sklidila jsem svoje poznámky a strčila je do kabely.
"A ty podle všeho také."
Rovnala jsem si papíry v kabele, ani jsem se neotočila.
"Zajímalo by mě, proč jsi na tu otázku neodpověděla."
Odmlka. Opět čekala, že zareaguju. Nedočkala se.
"Tak… proč jsi neodpověděla?"
Otočila jsem se a ani jsem neskrývala svou netrpělivost. "Protože to nesouviselo s tématem přednášky, protože Robert se musí naučit slušným způsobům a protože do toho nikomu nic není."
Hodila jsem si kabelu přes rameno a zamířila ke dveřím. Držela se mi po boku, musela klusat, aby stačila mým delším nohám. Mlčky jsme šly chodbou před budovu. Opět promluvila až venku, kde ve slaném vzduchu poletovala sluncem ozářená zrnka prachu.
"Myslíš, že se někdy usadíš, Poutnice? Třeba na téhle planetě? Podle všeho máš pochopení pro jejich… pocity."
Při té nepřímé urážce jsem se naježila. Nebyla jsem si jistá, že mě urazila záměrně, každopádně se jí to podařilo. Melanie se vzdorně zavrtěla.
"Nejsem si jistá, jak to myslíš."
"Pověz mi jedno, Poutnice. Soucítíš s nimi?"
"S kým?" zeptala jsem se upjatě. "S Kráčejícími květinami?"
"Ne, s lidmi."
Zastavila jsem se a ona prudce znehybněla vedle mě. Od mého domu nás dělilo jen pár bloků a já spěchala v naději, že ji setřesu, i když pravděpodobně měla v plánu pozvat se sama dál. Ale její otázka mě zaskočila.
"S lidmi?"
"Ano. Soucítíš s nimi?"
"A ty snad ne?"
"Ne. Je to hodně kruté plemeno. Mají velké štěstí, že se navzájem už dávno nevybili."
"Každý z nich není tak špatný."
"Je to hlavní součást jejich genetické výbavy. Brutalita je jejich druhu vlastní. Ale ty je podle všeho lituješ."
"Ztrácejí toho hodně, nemyslíš?" Máchla jsem paží kolem sebe. Stály jsme v parčíku mezi dvěma činžáky porostlými břečťanem. Tmavá zeleň listí se příjemně odrážela od vybledlé červeně starých cihel. Vzduch byl nazlátlý a hebký a vůně oceánu dodávala slanou příchuť medově sladké vůni kvetoucích keřů. Vánek mě laskal na holých pažích. "V jiných životech se nic nedá cítit tak pronikavě. Nelitovala bys každé, kdo o tohle přijde?" Nepřestávala se tvářit bezvýrazně. Zkusila jsem, aby celou otázku nahlédla z jiného úhlu. "Na kterých dalších světech jsi žila?"
Zaváhala a pak se napřímila v ramenou. "Na žádných. Jenom tady na Zemi."
Překvapilo mě to. Byla tedy stejné dítě jako Robert. "Jen na jedné planetě? A hned v prvním životě sis vybrala roli Hledačky?"
Krátce přikývla a vystrčila bradu.
"Hm. No, je to tvoje věc." Opět jsem se pustila do chůze. Možná že když budu respektovat její soukromí, ona mi tu laskavost oplatí.
"Mluvila jsem s tvou Patronkou."
A možná neoplatí, pomyslela si Melanie kysele.
"Cože?" lapla jsem po dechu.
"Pochopila jsem, že máš víc problémů, než je prozrazení informací, které potřebuju. Uvažovala jsi někdy o jiném, poddajnějším hostiteli? Ona ti to přece navrhla, nemám pravdu?"
"Tobě by Kathy nikdy nic neřekla!"
Hledačka se zatvářila samolibě. "Nemusela odpovídat. Umím dokonale číst ve výrazech lidských tváří. Poznala jsem, že moje otázka ťala do živého."
"Jak ses mohla opovážit? Vztah mezi duší a jejím Patronem…"
"Je posvátný, to ano. Teorii mám v malíčku. Ale povolené metody vyšetřování jako by v tvém případě nefungovaly. Musím být tvůrčí."
"Tak ty si myslíš, že před tebou něco tajím?" vybuchla jsem. Zuřila jsem tak strašně, že jsem neskrývala své zhnusení. "A myslíš, že jsem to prozradila své Patronce?"
Můj hněv ji nezastrašil. Vzhledem ke své divné povaze byla na podobné reakce nejspíš zvyklá.
"Ne, myslím, že říkáš všechno, co víš… Ale nemyslím, že pátráš tak usilovně, jak je v tvých silách. Podobné případy jsem už zažila. Začínáš mít pochopení pro svou hostitelku. Dovoluješ jejím vzpomínkám, aby ovládaly a řídily tvoje vlastní touhy. Teď už je zřejmě příliš pozdě. Podle mě pro tebe bude mnohem příjemnější přejít k novému hostiteli. Jiná duše s ní třeba bude mít větší štěstí."
"Cha!" vyprskla jsem. "Melanie by každého snědla zaživa!"
Rysy jí doslova zkameněly.
Neměla o ničem potuchy, bez ohledu na to, co si myslela, že vytušila od Kathy. Domnívala se, že Melaniin vliv vychází ze vzpomínek, že je podvědomý.
"Připadá mi velmi zajímavé, že o ní mluvíš v přítomném čase."
Ten rýpanec jsem ignorovala, předstírala jsem, že jsem se nepodřekla. "Pokud si myslíš, že by někdo jiný měl větší štěstí při odhalování jejích tajemství, tak se proklatě pleteš."
"Existuje jen jediný způsob, jak se o tom přesvědčit."
"Máš na mysli někoho konkrétního?" vyprskla jsem zhnuseně.
Zazubila se. " dostala povolení zkusit to osobně. Nemělo by to trvat dlouho. Zatím mi mého hostitele schovají."
Musela jsem se zhluboka nadechnout. Třásla jsem se a Melanie překypovala tak děsnou nenávistí, že nenacházela slov. Představa, že v sobě mám Hledačku - i když jsem nezapomínala, že já už tu nebudu - byla tak odpudivá, že se mi stejně jako před týdnem udělalo zle od žaludku.
"Máš ale tu smůlu, že já nejsem žádný skokan."
Hledačka nebezpečně přivřela oči. "Nu, splnění úkolu se tím nejspíš protáhne. Historie zatím nepatřila k mým oblíbeným předmětům, ale teď se zdá, že budu navštěvovat tvoje všechny přednášky."
"Právě jsi řekla, že je zřejmě už příliš pozdě vyrazit z její paměti ještě něco víc," připomněla jsem s takovým klidem, k jakému jsem se jen dokázala přinutit. "Co kdyby ses zase vrátila tam, kam patříš?"
Pokrčila rameny a upjatě se usmála. "Ano, určitě už je pozdě… získat dobrovolnou informaci. Ale když nespolupracuješ ty, možná k těm ostatním zavede aspoň mě."
"Zavede?"
"Jistě, když převezme plnou kontrolu a duše je slaboch jako kdysi Pádící píseň, dnešní Kevin. Pamatuješ si na něho? Přece ten, jak napadl Léčitele!"
Zírala jsem na ni s očima vytřeštěnýma hněvem.
"Ano, pravděpodobně to je pouze otázka času. Tvoje Patronka tě neseznámila se statistikami, nemám pravdu? Hm, ale i kdyby ano, stejně nemá k dispozici poslední údaje, ke kterým máme přístup my. V situacích, jako je ta tvoje - kdy se lidský hostitel začne vzpouzet - dosahuje dlouhodobá úspěšnost pouze necelých dvaceti procent. Měla jsi ponětí, že to je tak zlé? Na jejich základě jsme změnili i podmínky zájemcům o usídlení. Nadále nebudeme nabízet dospělé hostitele, protože s tím souvisí příliš velké riziko. Ztrácíme duše. Nebude trvat dlouho, a začne mluvit k tobě, začne mluvit tvým prostřednictvím, ovlivňovat tvoje rozhodnutí."
Nehnula jsem se, neuvolnila jsem jediný sval. Hledačka se předklonila a postavila se na špičky, aby se obličejem přiblížila k tomu mému. Promluvila hlubokým a hebkým hlasem, aby na mě působila co nejpřesvědčivěji.
"Tohle chceš, Poutnice? Prohrát? Zmizet, nechat se vymazat dalším vědomím? Nebýt o nic lepší než hostitelovo tělo?"
Nemohla jsem popadnout dech.
"Může se to jedině zhoršovat. Ty už nebudeš ty. Porazí tě a ty zmizíš. Možná že zasáhne někdo zvenčí… Možná tě přestěhují jako Kevina. Stane se z tebe malá Melanie, která radši spravuje auta, než skládá hudbu. Nebo co ona vlastně dělala."
"Úspěšnost je pod dvacet procent?" ujistila jsem se šeptem.
S potlačovaným úsměvem přikývla. "Ztrácíš samu sebe, Poutnice. Všechny ty světy, cos viděla, všechny zkušenosti, cos nasbírala - vyjdou nazmar. V tvém spisu jsem si všimla poznámky, že máš potenciál pro Mateřství. Pokud se odevzdáš roli Matky, aspoň to všechno nebude ztraceno. Proč by ses měla zbytečně zahodit? Uvažovala jsi už o Mateřství?"
Prudce jsem se od ní odtáhla, zrudla jsem v obličeji.
"Omlouvám se," zamumlala. Zaplavil ji ruměnec jako mě. "Bylo to nezdvořilé. Zapomeň, že jsem to řekla."
"Jdu domů. Nechoď za mnou."
"Musím, Poutnice. Je to moje práce."
"Proč ti tolik záleží na hrstce zbylých lidí? Proč? Jak vlastně dál ospravedlňuješ svoji práci? Vyhráli jsme! Nejvyšší čas, aby ses zařadila do společnosti a dělala něco užitečného!"
Moje otázky ani moje skryté obvinění s ní nehnuly.
"Kdykoliv se hranice jejich světa dotknou toho našeho, důsledkem je smrt." Pronesla to klidně a já jí v tváři na okamžik zahlédla někoho úplně jiného. Zaskočilo mě, že hluboce věří ve smysl své práce. Přesto jsem se nezbavila podezření, že si to Poslání vybrala jen proto, že proti všem zákonům baží po násilí. "I kdybychom kvůli tvému Jaredovi či Jamiemu ztratili jen jedinou duši, stejně by to bylo příliš mnoho. Moje práce zůstane oprávněná až do doby, dokud na planetě nezavládne absolutní mír. Naše rasa bude mou ochranu potřebovat tak dlouho, dokud budou žít Jaredové, chápeš? A dokud tu budou Melanie, které vodí duše jako na uzdě…"
Obrátila jsem se k ní zády a rázovala pryč dlouhými kroky, takže kdyby se mnou chtěla udržet tempo, musela by běžet.
"Neprohraj samu sebe, Poutnice!" křikla za mnou. "Už ti nezbývá moc času!" Odmlčela se, ale pak ještě hlasitěji zahulákala: "Hlavně mě včas upozorni, kdy ti mám začít říkat Melanie!"
Její hlas slábl spolu s tím, jak se vzdálenost mezi námi zvětšovala. Bylo mi jasné, že za mnou jde svým vlastním tempem. Ten poslední nepříjemný týden - kdy jsem její obličej viděla v zadních řadách na každé přednášce, denně jsem na chodníku za sebou slyšela její kroky - to ještě nebylo nic proti tomu, co teprve mělo přijít. Hodlala mi ze života udělat peklo.
Měla jsem pocit, jako by mi Melanie zběsile bušila zevnitř do lebky.
Pojďme ji dát zavřít. Napovídej jejím nadřízeným, že provedla něco nepřípustného. Že nás napadla. Bude to naše slovo proti jejímu…
V lidském světě, připomněla jsem jí skoro smutně, že nemůžu sáhnout po podobném řešení. Ale my nemáme žádné nadřízené v klasickém slova smyslu. Všichni spolupracují jako sobě rovní. Máme ty, kterým mnoho z nás podává hlášení, aby se informacím vtiskl nějaký řád, a pak máme poradní sbor, který rozhoduje o využití Hledačů, ale nikdo je neodvolá z úkolu. Pochop, funguje to jako…
Kašlu na to, jak to funguje, když nám to nepomůže! Už vím - zabijeme ji! Hlavu mi rázem vyplnil uspokojivý obraz vlastních rukou, svírajících se kolem Hledaččina hrdla.
Tohle je přesně ten důvod, proč je lepší nechat na planetě vládnout naši rasu.
Přestaň se vytahovat. Užila by sis to navlas stejně jako já. Obraz se vrátil, Hledaččin obličej v našich představách modral, ale tentokrát jsem ucítila zběsilou vlnu slasti.
To jsi ty, ne já! Říkala jsem pravdu, ten výjev se mi hnusil. Současně však byl nebezpečně blízko lži - protože bych byla nejšťastnější, kdybych Hledačku už v životě neviděla.
Co tedy podnikneme? Já se nevzdám. Ty se nevzdáš. A ta proklatá Hledačka se nevzdá ani za nic!
Neodpověděla jsem. Takhle rychle mě nic nenapadlo.
Chvíli jsem měla v hlavě ticho. Bylo to příjemné. Přála jsem si, aby to ticho vydrželo. Bohužel, klid jsem si mohla vykoupit jen jediným způsobem. Byla jsem ochotná tu cenu zaplatit? A měla jsem ještě vůbec na vybranou?
Melanie se zvolna uklidnila. Než jsem prošla domovními dveřmi a zamkla za sebou zámky, které jsem jindy neužívala - tyhle lidské vynálezy neměly v míru zdejšího světa místo - do myšlenek se jí vkradla zádumčivost.
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jak to chodí u vaší rasy. Nevěděla jsem, že to je takhle.
Bereme to velmi vážně, jak sis nejspíš domyslela. Dík za tvůj zájem. Jízlivý podtón v mé myšlence s ní ani nehnul.
Kam jdeme? Z té myšlenky jsem vytušila náznak paniky. Cítila jsem, jak se mi její mysl probírá hlavou doteky hebkými jak péřový štětec a pátrá po něčem, co jsem před ní možná zatajila.
Rozhodla jsem se ušetřit jí práci. Jedu do Chicaga.
Panika se rozhořela naplno. Proč?
Za Léčitelem. Nevěřím jí. Než se rozhodnu, chci nejdřív mluvit s ním.
Chvilka ticha a pak otázka.
Než se rozhodneš mě zabít?
Ano, správně.


6. Kapitola

6. ledna 2014 v 18:15 | Snow |  Hostitel

Špehování


Světlo za okny konečně pohasínalo. Na březen to byl horký den a nezvykle se vlekl, jako by neměl chuť skončit a osvobodit mě.
Popotáhla jsem a zkroutila vlhký kapesník do ještě tvrdšího uzlu. "Kathy, jistě máš jiné povinnosti. Curt se po tobě bude už shánět."
"On to pochopí."
"Nemůžu tady zůstat navždy, a k řešení jsme se ani nepřiblížili."
"Kvapná rozhodnutí nepatří k mým specialitám. Nového hostitele odmítáš…"
"Ano."
"Takže řešení celé věci zřejmě bude chtít čas."
Zoufalstvím jsem zaťala zuby.
"A půjde to rychleji a snáz, když ti s tím někdo pomůže."
"S dodržováním schůzek se polepším, slibuji."
"To není to, co jsem přesně měla na mysli, i když to uvítám."
"Myslíš pomoc… někoho dalšího?" Zatrnulo v ní už při pouhé představě, že dnešní trápení si bude muset znovu prožít s někým neznámým. "Jsem si jistá, že jsi stejně kvalifikovaná jako ostatní Patroni - možná ještě víc."
"Já ale nemyslela dalšího Patrona." Poposedla a unaveně se protáhla. "Kolik máš přátel, Poutnice?"
"Myslíš lidi v zaměstnání? Skoro denně se vidím s několika dalšími učiteli. Pak je tu pár studentů, s kterými se bavím na chodbách…"
"A mimo školu?"
Nechápavě jsem na ni zírala.
"Lidští hostitelé potřebují interakci. Nejsi zvyklá na samotu, drahoušku. Máš znalosti ze všech našich světů…"
"My nikam moc nechodíme." Můj pokus o vtip nezabral.
Sice se pousmála, ale pokračovala: "Pereš se s tím svým problémem tak zarputile, že se už nedokážeš soustředit na něco jiného. Možná by pomohlo, kdyby ses tím problémem tolik nezabývala. Zmínila ses, že Melanie se během tvé pracovní doby nudí…. že se drží v pozadí. Možná by ji nudily i tvoje přátelské kontakty."
Zamyšleně jsem našpulila rty. Melanie, unavená po celodenním sezení u Patronky, zřejmě nebyla tím nápadem dvakrát nadšená.
Kathy přikývla. "Zaměř se spíš na život než na ni."
"To dává smysl."
"A ještě jsou tu tělesné touhy lidských těl. S ničím podobným jsem se dosud nesetkala. Jedna z nejobtížnějších věcí, kterou jsme během první vlny museli vyřešit, byl kopulační pud. Věř mi, že lidé si všimli, když ho někdo neměl." Pobaveně zakoulela očima nad nějakou vzpomínkou. Nezareagovala jsem však podle jejího očekávání, takže si nakonec jen s povzdechem založila paže na prsou. "Ale no tak, Poutnice. Tohle ti jistě neušlo."
"Echm, samozřejmě," zamumlala jsem. Melanie se neklidně zavrtěla. "Vždyť jsem ti líčila sny…"
"Ne, nemyslím jenom vzpomínky. Copak se ti nikdy nestalo, že tvoje tělo zareagovalo na něčí přítomnost - ryze na chemické úrovni?"
Zvážila jsem Kathyinu otázku trochu pečlivěji. "Nemyslím. Nebo jsem si toho aspoň nevšimla."
"Věř mi," pravila Kathy suše, "že by sis všimla." Potřásla hlavou. "Možná bys měla otevřít oči a hledat konkrétně tohle. Určitě by ti to udělalo proklatě dobře."
Moje tělo tu představu tvrdě odmítalo. Zachytila jsem Melaniino zhnusení, stejné jako to moje.
Kathy si můj výraz vyložila přesně. "Nenech si od ní diktovat, jak mají vypadat tvé styky s vlastním rodem, Poutnice. Nenech se od ní ovládat."
Chřípí se mi podrážděně zachvělo. S odpovědí jsem počkala, dokud jsem nezkrotila hněv, na který jsem si zatím příliš nezvykla.
"Ona mě neovládá."
Kathy povytáhla obočí.
Vzteky se mi svíralo hrdlo. "Ty sama sis za svého partnera vybrala toho, kdo patřil k tvé hostitelce. Ovládal tě při tom výběru někdo?"
Můj hněv nekomentovala, ale nad otázkou se poctivě zamyslela.
"Snad," připustila nakonec. "Těžko říct. Ale máš pravdu." Zatahala za nitku u lemu sukně, ale zřejmě si hned uvědomila, že uhýbá před mým pohledem, takže si ruce rázně složila do klína a napřímila se v ramenou. "Kdo ví, kolik toho zůstává od každého konkrétního hostitele na každé konkrétní planetě? Jak už jsem uvedla, nejspíš to vyřeší čas. Jestli se u ní postupně objeví apatie, až se nakonec odmlčí a dovolí ti vybrat si někoho jiného než Jareda, či… No, Hledači umějí svou práci skvěle. Už teď po něm pátrají a ty si možná vzpomeneš na další detaily, co by pomohly."
Poslouchala jsem ji bez jediného mrknutí. Nejspíš si ani nevšimla, že jsem doslova zkameněla.
"Třeba skutečně najdou Melaniina milého a pak byste mohli žít spolu. Pokud ji miloval stejně vášnivě jako ona jeho, nová duše by se tomu nejspíš podřídila."
Celá roztřesená jsem vstala. Tentokrát bez slz, které mi jindy vyhrkly až moc snadno. Křečovitě zaťaté pěsti jsem měla celé roztřesené.
"Poutnice?"
Ale já se otočila a rozběhla se ke dveřím; cestou jsem bojovala se slovy, která jsem nesměla vypustit z úst. Se slovy, jež nemohla být mými slovy. Se slovy, která nedávala smysl, pokud nepatřila jí, ale přesto jako by byla moje. Nemohla být moje. Nesměla jsem je vyslovit.
To ho zabíjí! To znamená jeho konec! Nechci někoho jiného! Chci Jareda, ne cizince v jeho těle! Bez něho to tělo neznamená vůbec nic.
Když jsem vybíhala na ulici, zaslechla jsem, jak za mnou Kathy volá moje jméno.
Nebydlela jsem příliš daleko od Patrončiny kanceláře, ale tma v ulicích mě zmátla. Až po dvou blocích jsem si uvědomila, že běžím špatným směrem.
Lidé se po mně ohlíželi. Nebyla jsem sportovně oblečená a neklusala jsem, přímo jsem prchala. Ale nikdo mě neobtěžoval, všichni zdvořile koukali jinam. Domnívali se, že jsem v hostiteli nová a vyvádím jako malé dítě.
Přešla jsem do chůze a zabočila na sever, abych při návratu obešla Kathyinu kancelář obloukem.
Moje chůze se tempem moc nelišila od běhu. Slyšela jsem, jak mi podrážky cvakají o chodník příliš rychle, jako by se snažily udržet rytmus bujaré taneční písně. Cvak, cvak, cvak do betonu. Ne, nepřipomínalo to rytmus bicích, znělo to příliš zuřivě. Jako fyzické násilí. Cvak, cvak, cvak. Jako rvačka na pěsti. Z té děsivé představy se mi zvedal žaludek.
Světlo nad mými domovními dveřmi svítilo. Došla jsem tam za minutku, ale ulici jsem nepřešla.
Bylo mi zle. Pamatovala jsem si, jaké je zvracet, i když mě samotnou to ještě nepotkalo. Na čele mi perlila studená vláha, v uších mi dutě bušilo. Byla jsem si krutě jistá, že teď ten zážitek poznám přímo.
Vedle chodníku se táhl travnatý pruh. Kolem sloupu pouliční lampy se vinul pečlivě zastřižený živý plot. Neměla jsem čas hledat lepší místo, doklopýtala jsem k lampě a podepřela se o ni. Z nevolnosti se mě zmocnila závrať.
Ano, stoprocentně poznám pocity při zvracení.
"Poutnice, jsi to ty? Poutnice, je ti zle?"
Matně povědomý hlas jsem nedokázala zařadit, ale bylo mi ještě hůř při vědomí, že mám obecenstvo, když jsem s obličejem nakloněným ke keři zběsile vydávila své poslední jídlo.
"Kdo je tady tvým Léčitelem?" naléhal hlas. Přes to hučení v uších jsem ho slyšela jen vzdáleně. Na sehnutých zádech jsem ucítila dlaň. "Nepotřebuješ záchranku?"
Dvakrát jsem zakašlala a zavrtěla jsem hlavou. Poznala jsem, že to je za mnou; žaludek jsem měla prázdný.
"Nejsem nemocná," vyhrkla jsem, když jsem se napřímila; dál jsem se přitom opírala o lampu. Ohlédla jsem se, abych zjistila, kdo byl svědkem mého ponížení.
Hledačka z Chicaga držela v ruce mobil a zřejmě se nemohla rozhodnout, kam zavolat. Sotva jsem ji poznala, hned jsem se zase sklonila nad listí. Prázdný žaludek nebo ne, tohle byla poslední osoba, kterou jsem teď toužila vidět.
Ovšem zatímco se mi žaludek svíjel naprázdno, uvědomila jsem si, že sem jistě nepřišla bezdůvodně.
Och, ne! Och, ne, ne, ne, ne, ne, ne!
"Proč?" lapla jsem po dechu; panika a nevolnost mě málem okradly o hlas. "Co tu chceš? Co se stalo?" V hlavě se mi rozléhala slova Patronky, která mě zdaleka neuklidnila.
Celé dvě vteřiny jsem zírala na dvě ruce svírající límeček Hledaččina černého kostýmku, než jsem si uvědomila, že patří mně.
"Nech toho!" okřikla mě rozzlobeně. Hlas jí přeskakoval.
Třásla jsem s ní.
Prudce jsem povolila sevření a přitiskla si dlaně k tvářím. "Promiň!" vyhekla jsem. "Omlouvám se, vůbec nevím, co mě to popadlo."
Hledačka se na mě zaškaredila a uhladila si klopy kostýmku. "Není ti dobře a já tě zřejmě vylekala."
"Nečekala jsem tě tady," přiznala jsem šeptem. "Co tu hledáš?"
"Než si promluvíme, dopravím tě na Léčitelskou kliniku. Máš-li chřipku, musíš se léčit. Není důvod nechat si ničit tělo."
"Nemám chřipku. Nejsem nemocná."
"Snědla jsi něco špatného? Musíš nahlásit, kde to bylo."
Její dotírání mi lezlo na nervy. "Ne, nic špatného jsem nesnědla. Jsem zdravá."
"Ale proč se nenecháš vyšetřit Léčitelem? Blesková prohlídka; neměla bys zanedbávat svého hostitele. Je to nezodpovědné. Zvlášť když zdravotní péče je tak dostupná a účinná."
Zhluboka jsem se nadechla a potlačila touhu s ní znovu zalomcovat. Byla o celou hlavu menší než já. Rvačku bych vyhrála.
Rvačka? Odvrátila jsem se od ní a rázně zamířila domů. Byla jsem nebezpečně rozrušená. Potřebovala jsem se rychle uklidnit, než provedu něco neomluvitelného.
"Poutnice? Počkej! Léčitel…"
"Nepotřebuji žádného Léčitele," štěkla jsem, ani jsem se neohlédla. "Tohle byl jen projev… emocionální nevyváženosti. Už jsem úplně v pořádku."
Hledačka neodpověděla. Zajímalo mě, co si o mé odpovědi myslí. Slyšela jsem její střevíčky s vysokými podpatky klapat za mnou, takže jsem nechala otevřené dveře, protože bylo jasné, že půjde dovnitř. Zamířila jsem k dřezu a napustila si sklenici vody. Mlčky vyčkávala, až si vypláchnu ústa a vyplivnu. Potom jsem se opřela o kuchyňský pult a civěla do dřezu.
Za chvíli ji to přestalo bavit.
"Tak tedy, Poutnice… Pořád ještě používáš tohle jméno? Nechtěla bych tě tím oslovením urazit."
Nepodívala jsem se na ni. "Pořád ještě stačí Poutnice."
"Zajímavé. Měla jsem tě za typ, který si vybere vlastní jméno."
"Ale já si vybrala. Vybrala jsem si Poutnici."
Už dávno mi bylo jasné, že tu rozmíšku, kterou jsem zaslechla toho prvního dne, co jsem se probudila na Léčitelské klinice, zavinila právě Hledačka. Byla to ta nejsvárlivější duše, na jakou jsem v průběhu svých devíti životů narazila. Můj první Léčitel, Hluboký brod, byl klidný, laskavý a moudrý, v čemž vynikal dokonce i mezi dušemi. Přesto si nemohl pomoct, aby na ni nereagoval. Trochu mě to utěšilo, že se svou podrážděností nejsem sama.
Obrátila jsem se k ní. Seděla na mé malé pohovce, pohodlně uvelebená, jako by počítala s dlouhou návštěvou. Tvářila se samolibě, z vystouplých očí jí čišelo pobavení. Potlačila jsem chuť se zaškaredit.
"Proč jsi přišla?" zeptala jsem se opět. Hlas mi zněl monotónně. Odměřeně. Před touhle ženskou se už nesmím přestat ovládat.
"Už ses mi delší dobu neozvala, tak mě napadlo, že si tě zkontroluju osobně. V tvém případě jsme ještě neudělali žádný pokrok."
Křečovitě jsem sevřela okraj pultu za svými zády, ale přesto jsem hlasem neprozradila svou propastnou úlevu.
"To mi připadá… až moc horlivé. Kromě toho, včera v noci jsem ti poslala zprávu."
Svraštila obočí ve svém typickém výrazu, napůl vzteklém a napůl podrážděném, jako by za její hněv mohl ten druhý, ne ona sama. Vytáhla kapesní počítač a několikrát ťukla do monitoru.
"Och," sykla upjatě. "Dnes jsem maily ještě nepročítala."
Mlčky přelétla pohledem, co jsem jí napsala.
"Poslala jsem to hodně brzy ráno," vyhrkla jsem. "Vlastně jsem byla v polospánku. Nejsem si jistá, kolik z toho, co jsem napsala, byla vzpomínka či sen, nebo třeba náměsíčné psaní."
Odříkávala jsem ta slova - Melaniina slova - jak mi sama od sebe splývala ze rtů; dokonce jsem je zakončila svým vlastním bezstarostným smíchem. Bylo to ode mě nečestné. Ostudné. Nechtěla jsem však Hledačce prozradit, že jsem slabší než moje hostitelka.
Výjimečně se mi Melanie neposmívala, že má nade mnou navrch. Cítila příliš velkou úlevu, příliš velkou vděčnost, že jsem ji ze svých vlastních malicherných důvodů nezradila.
"Zajímavé," zamumlala Hledačka. "Další nezkrocený." Zavrtěla hlavou. "Mír se nám stále vyhýbá." Ale představa křehkého míru ji zřejmě nermoutila, spíš jako by jí působila radost.
Bolestně jsem se hryzla do rtu. Melanie na mě zoufale naléhala, ať znovu všechno popřu, ať tvrdím, že chlapec patřil jen do mého snu. Nebuď hloupá, napomenula jsem ji. To by bylo moc nápadné. O nechutné povaze Hledačky dostatečně vypovídal fakt, že by nás obě, mě a Melanii, dokázala považovat za svoje sokyně.
Nenávidím ji. Melaniino šeptnutí bylo ostré, bolestivé jako řezná rána.
Já vím. Já vím. Mrzelo mě, že nemůžu popřít, že to cítím… stejně. Nenávist byla neodpustitelná emoce. Ale Hledačku bylo… těžké mít rád. Bylo to nemožné.
Hledačka mě vytrhla z vnitřního dialogu. "Takže, kromě toho, že musíme prohledat nové území, nemůžeš mi dokreslit něco konkrétního do mapy?"
Cítila jsem, jak na její kritický tón reaguje celé moje tělo. "Nikdy jsem neřekla, že znám konkrétní souřadnice. To si jen domýšlíš. Ale ne, nic dalšího nevím."
Třikrát podrážděně mlaskla. "Musíš je znát. Je to logické."
"Myslela jsem, že si na ně vzpomenu, ale nic dalšího jsem si zatím nevybavila."
"Proč ne? Copak jsi toho člověka ještě nezkrotila?" Hlasitě se rozesmála. Smála se mně.
Obrátila jsem se k ní zády a silou vůle se snažila uklidnit. Zkusila jsem předstírat, že tam vůbec není. Že jsem ve své strohé kuchyni úplně sama, dívám se oknem na čtvereček noční oblohy, na kterém zářily tři hvězdy.
Tedy, sama jen do jisté míry.
Zatímco jsem zírala na miniaturní tečky světla ve tmě, vybavila jsem si souřadnice, které jsem vídala pořád dokola - ve snech i v útržcích vzpomínek, v těch nejpodivnějších a nelogických okamžicích.
První: Pomalý, dlouhý oblouk, pak prudká odbočka na sever, další prudký obrat na opačnou stranu a delší čára zpátky na sever a pak prudký propad jižně, změkčený dalším mělkým obloukem.
Druhá: cikcakově zubatá čára, čtyřikrát zlomená v protisměru, pátý zlom divně tupý, jako ulomený…
Třetí: plavná vlna, přerušená prudkou serpentinou, která jako tenký dlouhý prst ukázala na sever a zpět.
Nesrozumitelné, zdánlivý nesmysl. Já ovšem věděla, že pro Melanii to je důležité. A věděla jsem to hned od začátku. Tohle tajemství chránila mnohem zuřivěji než ostatní, stejně jako tajemství o chlapci, svém bratrovi. Před tím včerejším snem jsem o jeho existenci neměla ani potuchy. Kdoví, co její vzdor nakonec zlomilo. Možná současně s tím, jak mi v hlavě zněla pořád hlasitěji, mi postupně odhalí další tajemství.
Možná se jednou podřekne a já pochopím, co ty divné linie znamenají. Musely něco znamenat. Musely někam vést.
A v tom okamžiku, zatímco ve vzduchu ještě dozníval Hledaččin smích, mi najednou svitlo, proč jsou tak důležité.
Vedly až k Jaredovi, jak jinak. Vedly zpátky k oběma, k Jaredovi i k Jamiemu. Žádné jiné místo pro ni nemělo takový význam. Ale teď jsem si uvědomila, že ještě nikdo po těch souřadnicích nešel. Ty čáry pro ni musely znamenat stejné tajemství jako pro mě, pokud…
Stěna mě odblokovala pomaleji než obvykle. Melanie byla zamyšlená, věnovala Hledačce víc pozornosti než já. Když se za mnou ozval zvuk, zatřepetala se mi v hlavě a mně až potom došlo, že Hledačka se mi přiblížila.
Hledačka si povzdechla: "Čekala jsem od tebe víc. Tvůj seznam dosavadních životů vypadal velmi slibně."
"Velká škoda, že sama nemůžeš do jiného života. Jsem si jistá, že kdyby sis musela poradit se vzdorným hostitelem, byla by to pro tebe hračka." Neohlédla jsem se po ní. Mluvila jsem klidně.
Odfrkla si. "První vlny osidlování byly dost obtížné i bez vzdorného hostitele."
"Věřím. Sama jsem několik osidlování zažila."
Hledačka se ušklíbla. "Ty Mořské chaluhy se krotily hodně špatně? Prchaly před vámi?"
Hlas mi zněl pořád klidně. "Na Jižním pólu problémy nebyly. Samozřejmě že Sever znamenal úplně jinou záležitost. Akce byla nesprávně vedená. Ztratili jsme tam celý les." V hlase se mi odrážel smutek tehdejší doby. Tisíc vnímajících bytostí, které radši navždycky zavřely oči, než aby nás přijaly. Stočily listy, aby k nim nemohlo slunce, a vyhladověly se k smrti.
Dobře jim tak, šeptla Melanie. V té myšlence nebyla žádná zášť, jen souhlas, s nímž uctila tragédii v mé vzpomínce.
Taková škoda. Svěřila jsem se s bolestí obsaženou v té zkušenosti, kdy jsme cítili umírající myšlenky trpícího sesterského lesa. Nemohla jsem tu vzpomínku vyhnat z hlavy.
Tak či tak je čekala smrt.
Hledačka promluvila a já se pokusila soustředit jenom na ten jeden rozhovor.
"Ano," připustila neochotně. "To zvládli mizerně."
"Nikdy není opatrnosti nazbyt, když jde o rozdílení moci. Mnozí nejsou tak opatrní, jak by měli být."
Neodpověděla a já slyšela, že o pár kroků ucouvla. Každý věděl, že vina za tu masovou sebevraždu padá na hlavu Hledačů, kteří jen proto, že Mořské chaluhy nemohly uprchnout, podcenili jejich schopnost úniku. Postupovali bezohledně, první osidlování zahájili dřív, než nás na planetě bylo dost na kompletní asimilaci. Než jsme si uvědomili, čeho jsou Mořské chaluhy schopné, k čemu jsou ochotné, bylo příliš pozdě. Další náklad hibernujících duší byl daleko, a než dorazil, ztratili jsme celý severní les.
Podívala jsem se na Hledačku, abych viděla, jak zareaguje na moje slova. Tvářila se bezvýrazně a zírala na bílé prázdno protější holé stěny.
"Mrzí mě, že ti nemůžu víc pomoct," pronesla jsem rázně, abych dala najevo, že její návštěva končí. Nejvyšší čas, abych svůj dům měla zase sama pro sebe. Pro nás, opravila mě Melanie naštvaně. Povzdechla jsem si. Začínal jí narůstat hřebínek. "Vážně ses nemusela namáhat s tak dlouhou cestou."
"Je to moje práce," pokrčila Hledačka rameny. "Jsi jediný úkol, co mám přidělený. Dokud nenajdu ty ostatní, nic mi nebrání držet se poblíž tebe a doufat, že mi bude přát štěstí."


5. Kapitola

4. ledna 2014 v 23:11 | Snow |  Hostitel

Zneklidnění

"Vítám tě, Poutnice! Posaď se a udělej si pohodlí!"
Váhala jsem na prahu Patrončiny kanceláře, s jednou nohou uvnitř a s druhou na chodbě.
Usmála se, jen nepatrně pohnula koutkem úst. Ve výrazech tváří jsem se vyznala lépe než dřív; pohyby a cukání těch drobných svalů jsem po měsících pozorování znala docela důvěrně. Poznala jsem, že moje váhání Patronku trochu pobavilo. Současně jsem vycítila i její zoufalství, že pořád ještě sem nechodím bez zábran.
S tichým rezignovaným povzdechem jsem vešla do malé místnosti pestrých barev a posadila se na své obvyklé místo - na červené vycpané křeslo, co nejdál od ní.
Našpulila rty.
Abych se vyhnula jejímu pohledu, zadívala jsem se otevřeným oknem na mráčky pádící kolem slunce. V místnosti to slabounce vonělo po mořské soli.
"Tak, Poutnice. Nebyla ses za mnou podívat už hezky dlouho."
Provinile jsem k ní vzhlédla. "Ale z té poslední schůzky jsem se omluvila. Jeden ze studentů potřeboval, abych se mu věnovala…"
"Ano, já vím," předvedla opět ten nepatrný úsměv. "Ten vzkaz jsem dostala."
Na starší ženu byla ještě přitažlivá, po lidském způsobu. Nechávala si svoje přirozené šediny, byly jemné, spíš bílé než stříbrné, a nosila je dlouhé, stažené do splývavého ohonu. Oči měla v zajímavě zeleném odstínu, jaký jsem u nikoho ještě neviděla.
"Omlouvám se," řekla jsem, protože jsem měla dojem, že čeká na reakci.
"To je v pořádku. Chápu to. Chodit sem je pro tebe těžké. Byla bys radši, kdyby to nebylo nutné. Dříve to pro tebe nikdy nutné nebylo. Děsí tě to."
Civěla jsem do dřevěné podlahy. "Ano, Patronko."
"Jsem si jistá, že jsem tě požádala, ať mi říkáš Kathy."
"Ano…, Kathy."
Pobaveně se zasmála. "Lidská jména ti ještě nejdou snadno přes rty, je to tak, Poutnice?"
"Je. Po pravdě, připadá mi to… jako kapitulace."
Zvedla jsem oči a zjistila, že zvolna přikyvuje. "Ano, naprosto rozumím, proč, a obzvlášť ty, máš podobný pocit."
Při jejích slovech jsem hlasitě polkla a opět se zadívala do podlahy.
"Pojďme se chvíli bavit o něčem snazším," navrhla Kathy. "Ještě pořád ti tvoje Poslání přináší uspokojení?"
"Ano." Bylo to snazší. "Začala jsem nový semestr. Bála jsem se, že to třeba bude nuda, opakovat stejnou látku, ale prozatím to nehrozí. Noví posluchači dodávají příběhům novou svěžest."
"Od Curta jsem na tebe slyšela samou chválu. Tvoje přednášky prý na univerzitě patří k nejžádanějším."
Při té chvále mi trochu zrudly tváře. "To ráda slyším. Jak se má tvůj partner?"
"Curt je na tom báječně, děkuji za optání. Naši hostitelé jsou na svůj věk v dokonalé kondici. Myslím, že můžeme počítat ještě s mnoha lety do budoucna."
Zajímalo mě, jestli chce zůstat v tomhle světě, jestli až přijde čas, se přestěhuje do dalšího člověka, nebo odejde. Nechtěla jsem však položit žádnou otázku, která by nás zavedla k náročnějším tématům.
"Učení se mi líbí," řekla jsem místo toho. "Je trochu podobné mému Poslání s Mořskými chaluhami, takže mi připadá snazší než úplně neznámá práce. Jsem vděčná Curtovi, že si mě vyžádal."
"Mají štěstí, že tě sehnali," usmála se Kathy vřele. "Víš, jak je vzácné, když profesor historie má zkušenosti aspoň ze dvou planet, o kterých přednáší? A tys prožila vždy celý život skoro na všech z nich! A navíc i na planetě Zdroj! Na téhle planetě neexistuje škola, která by tě s největší radostí nepřetáhla k sobě. Curt vymýšlí, jak tě co nejvíc zaměstnat, abys neměla čas přemýšlet o přesunu."
"Jsem jenom honorární profesor," opravila jsem ji.
Kathy se usmála, ale pak se zhluboka nadechla a zvážněla. "Nezašla jsi za mnou hodně dlouho, tak jsem si říkala, že se tvé problémy možná vyřešily samy od sebe. Ale pak mě napadlo, že důvodem tvé nepřítomnosti je zřejmě fakt, že se ještě zhoršily."
Civěla jsem na vlastní ruce a mlčela.
Ruce jsem měla světle hnědé; to opálení nevybledalo, ať jsem chodila na slunce nebo ne. Těsně nad levým zápěstím jsem měla tmavší znaménko. Nehty jsem měla ostříhané nakrátko. Hnusilo se mi mít dlouhé nehty. Když nesprávně přejely po kůži, byl to nepříjemný pocit. Prsty jsem měla nezvykle dlouhé a tenké - a když je prodloužily nehty, vypadalo to divně. Dokonce i u člověka.
Po chvilce si Kathy odkašlala. "Hádám, že intuice mě nezklamala."
"Kathy," pronesla jsem zvolna. Získávala jsem čas. "Proč sis nechala lidské jméno? Cítila ses… víc propojená? Se svou hostitelkou, myslím?" Ráda bych se dozvěděla, jestli si Curt vybral stejně, ale to byla velmi osobní otázka. Nebylo by správné položit ji komukoliv jinému než Curtovi osobně; ani jeho partnerce ne. Bála jsem se, že už beztak jsem nezdvořilá, ale Kathy se zasmála.
"Proboha, to ne, Poutnice. Copak jsem ti to ještě nevyprávěla? Hmmm. Možná ne, protože mou povinností není mluvit, ale naslouchat. Většina duší, se kterými jednám, nepotřebuje tolik pobízení jako ty. Věděla jsi, že na Zemi jsem přišla během jednoho z prvních výsadků, ještě dřív, než si lidé uvědomili naši přítomnost? Po obou stranách jsme měli lidské sousedy. S Curtem jsme několik let předstírali, že jsme naši hostitelé. Dokonce i poté, co jsme osídlili určitou oblast, nedalo se s určitostí říct, že poblíž se nevyskytuje člověk. Kathy se tedy nakonec stala mnou. Kromě toho, překlad mého původního jména se skládá ze čtrnácti slov a nedá se moc snadno zkrátit." Zazubila se. Slunce dopadající šikmo oknem se zachytilo v jejích očích a na stěně roztančilo stříbřitě zelené odlesky. Na okamžik ty smaragdové zornice duhově zaplály.
Neměla jsem potuchy, že tahle něžná, příjemná žena patřila k předvoji. Chvíli trvalo, než jsem to strávila. Překvapeně jsem na ni zírala, tentokrát s větší úctou. Nikdy jsem Patrony nebrala moc vážně, protože jsem je sama nikdy nepotřebovala. Byli určeni pro duše, které bojovaly s problémy, pro ty slabé, a já se styděla, že tu sedím. Pochopení Kathyiny historie ve mně odbouralo aspoň trochu rozpaků. Věděla, co je to síla.
"Obtěžovalo tě to?" zeptala jsem se po chvíli. "Předstírat, že jsi jedna z nich?"
"Ne, ani ne. Pochop, že zvyknout si na tuhle hostitelku bylo náročné; toho nového bylo tolik! Všechny smysly zahlcené. Zpočátku jsem se musela soustředit jen na to, abych vůbec zvládla zaběhnutou rutinu."
"A Curt… Sama ses rozhodla zůstat s hostitelčiným partnerem? Když osídlení skončilo?"
Šlo o konkrétnější otázku a Kathy si to rázem uvědomila. Zavrtěla se, zvedla nohy a složila je pod sebe. Odpovídala s pohledem upřeným kamsi nad mou hlavu.
"Ano, vybrala jsem si Curta - a on si vybral mě. Nejprve to byla samozřejmě náhoda, úkol. Trávili jsme však spolu tolik času a čelili tolika nebezpečím, že nás to přirozeně sblížilo. Pochop, jako prezident univerzity měl Curt hodně kontaktů. V našem domě byl operační sálek, kde se prováděly implantace. Často jsme pořádali večírky. Dveřmi přicházeli lidé a odcházeli jako příslušníci našeho rodu. Všechno muselo probíhat velmi rychle a tiše - však víš, že tihle hostitelé mají sklony k násilí. Každý den jsme žili s vědomím, že kdykoliv může přijít konec. Život byl plný vzrušení a často i strachu.
A tyhle důvody by samy o sobě stačily k tomu, abychom si s Curtem vytvořili vzájemně oddaný vztah a rozhodli se zůstat spolu, i když už utajení nebylo dál nutné. A mohla bych ti lhát, rozptýlit tvoje obavy, kdybych ty důvody uvedla jako jediné. Ale…" Potřásla hlavou; jako by se v židli svezla hlouběji a přitom mě provrtávala očima. "Ani po tolika tisíciletích se lidé nenaučili spočítat lásku. Kolik je z ní fyzického, kolik v mysli? Kolik je náhoda a kolik osud? Proč se dokonalé vztahy rozcházejí a ty nepravděpodobné vzkvétají? Ty odpovědi neznám o nic líp než lidé. Láska je prostě tam, kde je. Moje hostitelka milovala Curtova hostitele a ta láska nevyhasla ani poté, co se v nich vyměnila mysl."
Pečlivě mě pozorovala, a když jsem svěsila ramena, maličko se zachmuřila.
"Melanie pořád ještě teskní po Jaredovi," konstatovala.
Cítila jsem, že hlava mi sama od sebe přikývla.
"Ty po něm teskníš."
Zavřela jsem oči.
"Sny pokračují?"
"Každou noc," zamumlala jsem.
"Vyprávěj mi o nich." Mluvila mírně, přesvědčivě.
"Nevzpomínám na ně ráda."
"Já vím. Zkus to. Třeba to pomůže."
"Jak? Jak pomůže, když ti prozradím, že jeho tvář vidím pokaždé, když zavřu oči? Že po probuzení pláču, protože není se mnou? Že ty vzpomínky jsou tak silné, že je nedokážu oddělit od těch svých?"
Prudce jsem se odmlčela a zaťala zuby.
Kathy vytáhla z kapsy bílý kapesník a nabídla mi ho. Když jsem se nepohnula, vstala, došla ke mně a položila mi ho do klína. Pak se posadila na opěrku mého křesla a vyčkávala.
Půl minutky jsem vzdorovala, pak jsem vztekle popadla bílý látkový čtverec a otřela si oči.
"Nenávidím to."
"První rok propláče každý. Zdejší emoce jsou příšerné. Všichni jsme trochu dětmi, ať chceme, nebo ne. Já zase slzela pokaždé, když jsem viděla hezký západ slunce. Občas mi to dělá i chuť burákového másla." Pohladila mě po hlavě a pak prstem jemně sjela po kadeři, kterou jsem nosila zastrčenou za uchem.
"Máš moc hezké zářivé vlasy," poznamenala. "Kdykoliv tě vidím, máš je o kousek kratší. Proč si je stříháš?"
Už beztak v pláči jsem usoudila, že mi moc důstojnosti nezbylo. Nemělo cenu tvrdit, že je snazší zvládat všechno sama, i když to patřilo k mým oblíbeným rčením. Koneckonců, přišla jsem se svěřit a najít pomoc - tak proč bych to nezkusila?
"Ji to štve. Má je ráda dlouhé."
Nevykulila oči úžasem, jak jsem zčásti počítala. Kathy svou práci zvládala dokonale. Odpověď se zdržela jen o vteřinku a nesouvislá byla jen trošku.
"Ty… Ona… Ona je pořád… přítomná?"
Ze rtů mi vytryskla úděsná pravda. "Když sama chce. Naše historie ji nudí. Když pracuji, většinou se neprojevuje. Ale je tady, pořád. Občas mám dojem, že je tu přítomná stejně jako já." Poslední větu jsem dořekla šeptem.
"Poutnice!" vykřikla Kathy zděšeně. "Proč jsi mi neřekla, že to je tak zlé? Jak dlouho to už trvá?"
"Zhoršuje se to. Spíš sílí, místo aby postupně mizela. Není to ještě tak špatné jako ten Léčitelův případ; o Kevinovi jsme už mluvili, pamatuješ? Nepřevzala kontrolu. Nedovolím, aby se to stalo!" Zvýšila jsem hlas.
"Samozřejmě že se to nestane," ujistila mne. "Samozřejmě. Jenomže pokud jsi tak hodně… nešťastná, měla ses mi svěřit mnohem dřív. Musíme tě dopravit k Léčiteli."
V tom citovém zmatku mi chvíli trvalo, než jsem pochopila. "K Léčiteli? Vy chcete, abych přeskočila?"
"Nikdo tě kvůli tomu kroku nebude odsuzovat, Poutnice. Logicky, pokud se ukáže, že hostitelka je vadná…"
"Vadný? Ona není vadná. To já! Já jsem příliš slabá pro tenhle svět!" Zahanbeně jsem spustila hlavu do dlaní. Z očí mi vytryskly další slzy.
Kathy mě objala kolem ramen. Zoufale jsem zkoušela potlačit rozrušení, takže jsem se neodtáhla, třebaže mi to gesto připadalo přehnaně důvěrné.
A vadilo i Melanii. Objetí vetřelce se jí vůbec nelíbilo.
V tu chvíli Melanie pochopitelně byla více než přítomná; když jsem teď konečně přiznala, že si zachovala sílu, projevovala se náramně samolibě. Jásala. V podobném rozrušení jsem ji vždycky zvládala hůř.
Honem jsem se snažila uklidnit, abych ji odkázala tam, kam patří.
Ty jsi na mém místě. Její myšlenka byla slabá, ale srozumitelná. Zhoršovalo se to hrozně rychle; už měla dost síly mluvit ke mně, kdykoliv se jí zachtělo. Bylo to stejně zlé jako v těch prvních minutách po nabytí vědomí.
Běž pryč. Teď je to moje místo.
Nikdy.
"Poutnice, drahoušku, to ne. Ty přece nejsi slabá, to víme obě."
"Hmf."
"Poslouchej. Jsi silná. Překvapivě silná. Členové našeho rodu se od sebe skoro neliší, ale ty vyčníváš nad průměr. Jsi tak statečná, až mě to ohromuje. O tom svědčí tvoje minulé životy."
Moje minulé životy možná, ale tenhle život? Kde je v téhle chvíli moje síla?
"Ovšem lidé jsou individualizovanější než my," pokračovala Kathy. "Existuje široká škála rozdílů a řada lidí je silnější než ostatní. Upřímně věřím, že kdyby do téhle hostitelky naimplantovali někoho jiného, Melanie by ho rozdrtila během několika dní. Možná to je náhoda, možná osud, ale zatím se zdá, že ti nejsilnější z nás sídlí v nejsilnějších hostitelích."
"To ovšem nevyznívá v náš prospěch, že?"
Z mých slov správně vyčetla narážku. "Ale ona nevyhrává, Poutnice. Ta krásná bytost vedle mě jsi ty. Ona je pouhý stín v koutku tvé mysli."
"Mluví ke mně, Kathy. Stále si myslí svoje vlastní myšlenky. Pořád si uchovává tajemství."
"Ale za tebe nemluví, je to tak? Pochybuju, že kdyby byla na tvém místě, mohla by tvrdit totéž."
Neodpověděla jsem. Na to jsem se cítila příliš bídně.
"Měla bys uvažovat o reimplantaci."
"Kathy, právě jsi řekla, že jinou duši by rozdrtila. Nevím, jestli tomu mám věřit, zřejmě mě jenom utěšuješ, jak je tvou povinností. Ale i kdyby byla tak silná, nebylo by fér předat ji někomu jiného proto, že já ji nedokážu zkrotit. Koho byste pro ni vybrali místo mě?"
"Nebyla to jen útěcha, drahoušku."
"Tak co…"
"Nevěřím, že tahle hostitelka se hodí pro další využití."
"Och!"
Po zádech mi sjel blesk mrazivého děsu. A nebyla jsem to jenom já, kým ta představa otřásla.
A taky se mi hnusila. Nebyla jsem žádný srab. Na své poslední planetě - což byl svět Mořských chaluh - jsem trpělivě čekala po všechny dlouhé oběhy sluncí. I když trvalé zakořenění na jednom místě mě znudilo dřív, než jsem počítala, i když délka života ve světě Mořských chaluh by se na tomhle světě měřila na staletí, neunikla jsem ze svého hostitele před koncem jeho existence. Bylo by to plýtvání, zlo, nevděk. Popřelo by to samu podstatu toho, čím jsme jako duše. Dělali jsme z našich světů lepší místo; to bylo nezbytné, protože jinak bychom si je nezasloužili.
Ale my skutečně ničím neplýtvali. Každý dobytý svět jsme udělali lepší, klidnější a krásnější, než byl původně. A lidé byli suroví a nezvladatelní. Zabíjeli se navzájem tak často, že vražda se stala uznávanou součástí života. Nejrůznější mučení, která lidstvo vymyslelo během těch tisíciletí, po které existuje, byla i na mě moc. Nesnesla jsem ani suchá oficiální shrnutí. Války zuřily skoro na každém kontinentu. To byly posvěcené vraždy, objednané a vražedně účinné. Lidé, kteří zrovna žili v míru, se dívali jinam, zatímco u jejich dveří umírali hladoví jedinci jejich vlastního druhu. Neexistovalo spravedlivé rozdělování obrovského bohatství zdejší planety. A co hůř, jejich potomci - mladá generace, kterou můj rod doslova zbožňuje pro naději, již ztělesňuje - se až příliš často stávali obětí strašlivých zločinů. A nešlo jen o zločiny cizích lidí, ale často je páchali i lidé, kterým byly děti svěřeny. Svými lhostejnými a chamtivými chybami ohrozili dokonce i celou obrovskou planetu. Kdo porovnal Zemi tehdy a nyní, musel přiznat, že Země je lepším místem díky nám.
Vyvraždíte celý druh a pak se tím budete chlubit.
Zaťala jsem pěsti.
Mohla bych se tě zbavit, připomněla jsem jí.
Klidně. Moje vražda bude aspoň oficiální.
Blufovala jsem, ale Melanie zrovna tak.
Och, věřila, že chce zemřít. Přece skočila do té výtahové šachty. Ale to bylo ve chvíli, kdy byla zpanikařená a poražená. Uvažovat o smrti z pohodlného křesla bylo něco úplně jiného. Když padl návrh, abych se přestěhovala do poslušnějšího těla, ucítila jsem, jak mi do údů vstříkl adrenalin - důkaz jejího strachu.
Bylo by hezké být zase sama. Mít myšlenky jen pro sebe. Tenhle svět byl příjemný v mnoha směrech, které pro mě představovaly novinku. Bylo by skvělé užívat si to bez nahněvané a zapuzené ne-duše, která mohla mít víc rozumu, než aby překážela tam, kde o ni nikdo nestojí.
Melanie se zavrtěla, obrazně řečeno, v dutinách mé lebky, protože jsem se pokusila zhodnotit situaci racionálně. Možná bych to měla vzdát…
Už to pomyšlení se mi hnusilo. Já, Poutnice, a vzdát se? Utéct? Přiznat prohru a zkusit to znovu se slabým bezpáteřným hostitelem, který by mi nedělal žádné potíže?
Zavrtěla jsem hlavou. Odmítala jsem na to třeba jen pomyslet.
A… tohle bylo tělo. Už jsem si na něj zvykla. Líbilo se mi, jak svaly kloužou po kostech, jak ohýbá klouby a napíná šlachy. Znala jsem jeho odraz v zrcadle. Sluncem opálená pleť, vysoké ostré lícní kosti, krátká hedvábná čapka mahagonových vlasů, tmavě zelenohnědé oči - to jsem byla já.
Chtěla jsem sebe. Nedovolila bych, aby zaniklo moje já.


4. Kapitola

4. ledna 2014 v 5:28 | Snow |  Hostitel

Snění


Je příliš velká tma, aby bylo takové horko, nebo je možná příliš horko, aby byla taková tma. Jedna z těch dvou věcí není v pořádku. Krčím se ve tmě za chabou ochranou začouzeného ježatého keře a potím se tak, že ve mně za chvíli nezbude žádná voda. Auto vyjelo z garáže před patnácti minutami. Nerozsvítilo se žádné světlo. Arkádové dveře jsou na pět centimetrů pootevřené a dovolují chladu z močálu volně pronikat dovnitř. Umím si představit ten vlhký pach, ledový průvan vanoucí sítí ve dveřích. Lituji, že neovane i mě.
Zakručí mi v břiše a já honem zatnu břišní svaly, abych ten zvuk přidusila. V tomhle tichu se do dálky nese i šepot.
Mám příšerný hlad.
A ještě jedna touha je silnější - další hladový žaludek ukrytý bezpečně ve tmě, osaměle čeká v hrubé jeskyni, která slouží jako náš dočasný domov. Stísněný prostor zavalený lávovými balvany. Co si počne, pokud se nevrátím? Všechna tíha mateřství bez špetky znalosti či zkušenosti. Připadám si nechutně bezmocná. Jamie má hlad.
Nikde poblíž nejsou další domy. Tuhle budovu pozoruji od chvíle, kdy slunce ještě pálilo na obloze, a podle mě tu není ani pes.
Vstanu z dřepu, ztuhlá lýtka zabolí, ale zůstávám skloněná v pase, abych nepřevyšovala keř. Břeh je z jemného písku, bledá cesta vzhůru ve svitu hvězd. Od silnice není slyšet jediné auto.
Vím, co si po svém návratu domyslí, ty zrůdy, které vypadají jako příjemný pár něco po padesátce. Přesně jim dojde, co jsem zač, a okamžitě začnou s pátráním. To už musím být daleko odtud. Upřímně doufám, že si na večer vyjeli do města. Myslím, že je pátek. Dodržují naše zvyky tak dokonale, že skoro nenajdete rozdíl. To byl taky hlavní důvod jejich vítězství.
Plot kolem dvora sahá jen do výše pasu. Přelezu snadno, nehlučně. Ale dvůr je vysypaný štěrkem a tak musím jít velmi opatrně, aby mi neskřípal pod nohama. Dojdu na dlážděnou přízemní terasu.
Žaluzie jsou vytažené. Světlo hvězd stačí, abych viděla, že v místnostech se nic nehýbe. Tenhle pár si potrpí na spartánskou strohost a já jsem za to vděčná. Hůř by se tu někdo schoval. Samozřejmě bych se tu hůř schovala i já, ale pokud jde o tohle, je beztak už příliš pozdě.
Nejdřív otevřu síťové dveře a pak ty prosklené. Oboje jsou nehlučné. Opatrně šlápnu na dlažbu, ale to spíš z nezvyku. Nikdo tu na mě nečíhá.
Chladný vzduch mi připadá jak z ráje.
Kuchyně je vlevo. Vidím, jak se ve tmě lesknou žulové desky pultu.
Z ramene shodím plátěný pytel a začnu s ledničkou. Když otevřu dveře a uvnitř se rozsvítí světlo, zažiju okamžik strachu, ale najdu tlačítko a přidržím ho palcem. Na okamžik nic nevidím; nečekám, až si oči zvyknou na tmu, řídím se hmatem.
Mléko, plátky sýra, zbytky v plastové misce. Doufám, že to je kuře s rýží, které jsem ho viděla vařit k večeři. To sníme ještě dnes.
Džus, sáček jablek. Baby karotky. Ty vydrží až do rána.
Skočím ke spíži. Potřebuju věci s delší trvanlivostí.
Už vidím líp a nakládám si do pytle, kolik jen unesu. Mmm, čokoládové sušenky. Umírám touhou otevřít balíček hned tady, ale zaskřípu zuby a snažím se zapomenout na křeče v prázdném žaludku.
Pytel ztěžkne až příliš rychle. Tohle nám vydrží jenom na týden, i když budeme opatrní. A já nemám chuť být opatrná; nejradši bych hltala. Do kapes si nacpu müsli tyčinky.
Ještě poslední věc. Skočím ke dřezu a naplním láhev vodou. Pak skloním hlavu pod proud vody a lokám přímo z něj. Voda mi do prázdného žaludku divně žbluňká.
Teď, když mám hotovo, podlehnu panice. Chci být odtud pryč. Civilizace je smrtelně nebezpečná.
Cestou ven se dívám na podlahu, abych s tím těžkým pytlem neklopýtla, a proto si černé siluety všimnu až v okamžiku, kdy položím ruku na dveře.
Když mi z úst unikne hloupé kviknutí strachu, současně slyším tlumenou kletbu. Prudce se obrátím, abych tryskem zkusila doběhnout k přednímu vchodu, a v duchu se modlím, aby zámek nebyl zamčený nebo aspoň aby v něm byl klíč. Nestihnu víc než dva kroky, když mě hrubé ruce popadnou za ramena a strhnou mě dozadu na jeho tělo. Ruce jsou příliš velké a silné, než aby patřily ženě. Hluboký hlas potvrdí, že hádám dobře.
"Jen pípni, a je po tobě!" vyhrožuje chraptivě. S hrůzou cítím tenké ostří, jež se mi tiskne na kůži hned pod bradou.
"Udělej to!" vyplivnu mezi zuby. "Tak to udělej! Nechci být jen sprostý parazit!"
Čekám na nůž a srdce mi puká. Každý jeho úder má jméno. Jamie, Jamie, Jamie. Co s tebou teď bude?
"Chytré," mumlá muž a já mám dojem, že nemluví ke mně. "Určitě to je Hledačka. A to znamená léčku. Jak se o tom dozvěděli?" Ocel se mi odtáhne od krku, ale vzápětí ji vystřídá ruka pevná jako ocel.
V tom sevření sotva dýchám.
"Kde jsou ostatní?" naléhá muž a zesílí stisk.
"Jsem tu jenom já!" zasípám. Nemůžu ho zavést k Jamiemu. Co si Jamie počne, až se nevrátím? Jamie má hlad!
Vrazím mu loket do břicha - a to hnusně bolí. Břišní svaly má stejně ocelové jako ruku. To je divné. Takové svaly jsou důsledkem dřiny nebo posedlosti cvičením, a pro parazity ani jedno z toho neplatí.
Po mé ráně dokonce ani nelapne po vzduchu. Zoufale ho kopnu patou do nártu. To ho zaskočí, zavrávorá. Vykroutím se mu, ale zachytí můj pytel, strhne mě zpátky k sobě a opět mě chytí pod krkem.
"Na mírumilovného lovce těl jsi dost divoká, co?"
Ta slova nedávají smysl. Myslela jsem, že vetřelci jsou všichni stejní. Ale podle všeho mají taky své blázny jako my.
Kroutím se a drápu, snažím se vyrvat z jeho sevření. Nehty mu zabořím do paže, ale dosáhnu tím jen toho, že mi hrdlo sevře ještě silněji.
"Zabiju tě, ty ničemná zlodějko těl! Myslím to vážně."
"Tak to udělej!"
Náhle lapne po dechu a mě napadne, že jsem ho možná zasáhla jednou z máchajících paží. Ale necítím bolest po úderu do jeho těla.
Pustí mou paži a popadne mě za vlasy. Teď to přijde. Teď mi podřízne krk. Připravím se na řez čepele.
Ale ruka na mém hrdle povolí a pak mi drsnými a teplými prsty začne hrabat na zátylku.
"Vyloučeno," zachraptí.
Cosi s žuchnutím sletí na podlahu. Upustil snad nůž? Snažím se vymyslet způsob, jak se k němu dostat. Co kdybych upadla? Ruka na zátylku mě nedrží tak pevně, abych se nevytrhla. Myslím, že tuším, kde nůž přistál.
Prudce mě otočí tváří k sobě. Cvaknutí a levé oko mi oslepí světlo. Vyjeknu a automaticky se snažím odvrátit. Přidrží mě za vlasy ještě pevněji a pak mi světlo zabliká do pravého oka.
"To je k nevíře!" šeptá. "Jsi pořád ještě člověk!"
Oběma rukama mi sevře obličej a dřív, než se stihnu vyrvat, tvrdě přitiskne rty k těm mým.
Na zlomek vteřiny zkamením. Ještě nikdy mne nikdo nepolíbil. Ne doopravdy. Jen rodiče mi dávali rychlé pusy na tvář nebo na čelo, ale to bylo před mnoha lety. Myslela jsem, že tohle v životě nepoznám. Ale nejsem si úplně jistá, jaký to je pocit. Jsem příliš plná paniky, děsu, adrenalinu.
Prudce vykopnu kolenem nahoru.
Zalkne se sípavým vyjeknutím a já jsem volná. Nerozběhnu se však k přednímu vchodu, jak čeká, ale proklouznu mu pod paží a skočím k otevřeným dveřím. Věřím, že mu zvládnu utéct i se svým nákladem. Mám náskok a on ještě pořád heká bolestí. Vím, kam běžím - nenechám po sobě stopy, které by dokázal potmě objevit. To jídlo jsem nepustila, to je dobře.
"Počkej!" huláká.
Trhni si, odseknu v duchu, ale nahlas neřeknu nic.
Řítí se za mnou, slyším, jak se jeho hlas přibližuje. "Nejsem jeden z nich!"
To jistě. Oči mám přilepené k písku a letím. Můj tatínek říkával, že utíkám jak gepard. Byla jsem nejrychlejší v běžeckém oddílu, šampionka, tehdy před koncem světa.
"Poslouchej přece!" Pořád huláká z plných plic. "Koukni! Dokážu ti to. Jen se zastav a podívej se na mě!"
To si počkáš. Seskočím z břehu a prodírám se podrostem.
"Myslel jsem, že už nikdo nezbyl! Prosím, vážně s tebou potřebuju mluvit!"
Jeho hlas mě překvapí - zní příliš blízko.
"Omlouvám se, že jsem tě políbil! To bylo hloupé. Ale když já byl tak dlouho sám!"
"Drž hubu!" Nepronesu to zvlášť hlasitě, ale vím, že mě slyší. Pořád se přibližuje. Ještě nikdy mě nikdo nepředběhl. Snažím se víc vybičovat nohy.
S tichým zavrčením taky zrychlí.
Do zad mě udeří cosi velkého, upadnu. V ústech cítím chuť hlíny. Na těle mi leží tak velká tíha, že sotva dýchám.
"Počkej. Minutku," funí.
Zvedne se a překulí mě. Pak se mi rozkročmo posadí na prsa, paže mi uvězní pod koleny. Drtí moje jídlo. Vrčím a snažím se zpod něho vykroutit.
"Hele, hele, hele!" drmolí. Z kapsy vytáhne malý váleček a pootočí horním koncem, z kterého vyrazí paprsek světla.
Baterkou si posvítí do obličeje.
Ve světle má žlutou pleť. Vidím výrazné lícní kosti po stranách dlouhého, úzkého nosu a pravoúhle hranatou bradu. Rty se mu roztáhly úsměvem, ale vidím, že na muže jsou nezvykle plné. Obočí a řasy má vyrudlé od slunce.
Ale tohle mi neukazuje.
Jeho oči, osvětlená tekutá hněď, zářily jednoznačně lidskými odlesky. Střídavě si posvítil na levé i pravé oko.
"Vidíš? Vidíš? Jsem stejný jako ty."
"Ukaž mi zátylek." Z hlasu mi čiší podezření. Nesmím si připustit, že to je něco jiného než lest. Nechápu smysl té šarády, ale něco tím jistě sleduje. Nemá cenu dělat si naděje.
Zkřiví rty. "No… To nic nevyřeší. Copak nestačí oči? Už víš, že nejsem jeden z nich."
"Ale proč mi neukážeš zátylek?"
"Protože tam mám jizvu," přizná.
Znovu se pokusím zpod něho vykroutit; jednou rukou mě přidrží za rameno.
"Udělal jsem si ji sám," vysvětluje. "Myslím, že jsem odvedl dost dobrou práci, i když to pekelně bolelo. nenosím žádnou dlouhou hřívu, aby mi krk zakryla. Pomáhá mi to splynout s ostatními."
"Slez ze mě."
Váhá, pak se jediným plavným pohybem vytáhne do stoje. Vůbec si při tom nepomáhá rukama. Jednu z nich natáhne ke mně, dlaní nahoru.
"Prosím, neutíkej. A, uch, byl bych rád, kdybys mě už znovu nekopla."
Nehnu se. Vím, že když zkusím utéct, zase mě chytí.
"Kdo jsi?" zeptám se šeptem.
Úsměv se mu rozšíří. "Jmenuju se Jared Howe. S lidskou bytostí jsem nemluvil už přes dva roky, takže chápu, že ti musím připadat jako… cvok. Ale odpusť mi a pověz, jak se jmenuješ ty."
"Melanie," šeptnu.
"Melanie," zopakuje. "Ani netušíš, jakou mám z našeho setkání radost."
Pevně svírám pytel s jídlem, nespouštím z něho oči. Pomalu natáhne ruku až ke mně.
A já ji uchopím.
A teprve když vidím, jak se má ruka ochotně ovine kolem jeho dlaně, uvědomím si, že mu věřím.
Pomůže mi vstát, ale ruku mi nepustí ani potom.
"Co teď?" zeptám se ostražitě.
"No, moc dlouho tu zůstat nemůžeme. Doprovodíš mě zpátky do domu? Nechal jsem tam svůj pytel. K ledničce ses dostala dřív než já."
Zavrtím hlavou.
Zřejmě mu dojde, jak jsem vyděšená, jak blízko mám k zhroucení.
"Počkáš tedy na mě?" naléhá chlácholivým hlasem. "Budu rychlý jako blesk. Jen počkej, abych nám donesl víc jídla."
"Nám?"
"Vážně si myslíš, že tě zas nechám zmizet? Půjdu za tebou, i kdybys mi to zakázala."
Nechci mu zmizet.
"Já…" Další lidské bytosti přece musím bezvýhradně věřit. Jsme rodina - oba patříme do bratrstva vymírajících. "Nemám čas. Čeká mě dlouhá cesta a… Jamie čeká."
"Nejsi sama," dovtípil se. Poprvé viditelně znejistí.
"Můj bratr. Je mu teprve devět, a když jsem pryč, je strachy bez sebe. Celou dobu neví, jestli mě nechytili. A má příšerný strach." Jakoby na potvrzení těch slov mi hlasitě zakručí v břiše.
Jared se zase usměje, zářivěji než předtím. "A pomůže, když tě odvezu?"
"Odvezeš?" opakuju tupě.
"Uzavřeme dohodu. Ty tu počkáš, než donesu další potraviny, a já tě svým džípem hodím, kam jen budeš chtít. Je to rychlejší než běh - dokonce i než tvůj běh."
"Ty máš auto?"
"Jistě. Myslíš snad, že jsem přišel pěšky?"
Vzpomenu si, že cesta sem mi trvala šest hodin, a svraštím čelo.
"U tvého bratříčka budeme za chvilku," slíbí. "Nehni se odtud, ano?"
Přikývnu.
"A prosím tě, něco sněz. Nerad bych, aby nás tvůj žaludek prozradil." Zazubí se, kolem koutků očí mu vyskočí vějíře vrásek. Srdce mi hlasitě buchne a já vím, že tu budu čekat třeba celou noc.
Ještě pořád mě drží za ruku. Pomalu ji pustí, pevně se mi dívá do očí. O krok ucouvne, zastaví se.
"Prosím, nekopni mě," zažadoní, předkloní se a vezme mě za bradu. Opět mě políbí a tentokrát to cítím. Rty má hebčí než ruce a horké, dokonce i v té teplé pouštní noci. V břiše se mi zblázní roj motýlů a vyrazí mi dech. Instinktivně k němu vztáhnu ruce. Dotknu se jeho teplé tváře, drsných vlasů na zátylku. Prsty sklouznu přes linii svraštělé kůže, dlouhý hrbol těsně pod čárou vlasů.
Zaječím.
Probudila jsem se zalitá potem. Ještě než se stačila úplně probrat, prsty jsem se dotkla zátylku, přejela po krátké jizvě, která zbyla po implantaci. Bříškem prstu jsem ji nahmatala jen s obtížemi. Léčitelovy léky splnily účel.
Jaredova špatně zahojená jizva mu velké bezpečí zajistit nemohla.
Rozsvítila jsem lampičku u postele a počkala jsem, až se mi zklidní dech. Žíly jsem po tom realistickém snu měla plné adrenalinu.
Nový sen, ale podstatou skoro stejný jako mnoho z těch, které mě sužovaly v posledních měsících.
Ne, ne pouhý sen. Určitě vzpomínka.
Stále jsem cítila žár Jaredových rtů na svých ústech. Ruce mi bez mého vědomí začaly šátrat po zmuchlaném prostěradle, hledaly a nenacházely. Srdce mi pukalo bolestí, když to vzdaly a ochable zůstaly ležet na posteli.
Mrkáním jsem zaplašila trapnou vláhu z očí. Netušila jsem, kolik toho ještě vydržím. Jak vůbec někdo dokáže přežívat v tomhle světě, v tělech, jejichž vzpomínky odmítají zůstat v minulosti, kde je jejich místo? S tak silnými emocemi, že už ani nepoznám, co cítím já sama?
Věděla jsem, že zítra budu vyčerpaná, ale spánek utekl tak daleko, že se nejspíš nevrátí hezkých pár hodin. Zatím bych mohla splnit svou povinnost a mít to za sebou. Slibovala jsem si, že mi to pomůže zapomenout na věci, na které jsem nechtěla myslet.
Skulila jsem se z postele a odklopýtala k počítači na jinak prázdném psacím stole. Pár vteřin trvalo, než se monitor rozsvítil a po dalších pár vteřinách jsem si otevřela e-mailovou schránku. Najít adresu Hledačky bylo snadné; měla jsem pouze čtyři kontakty: Hledačku, Léčitele, svého nového zaměstnavatele a jeho manželku, která byla mou Patronkou.
S mou hostitelkou Melanií Stryderovou byl další člověk.
Začala jsem rovnou psát, žádným pozdravem jsem se nezdržovala.
Jmenuje se Jamie Stryder; je to její bratr.
Na okamžik mě zahltila panika; žasla jsem nad jejím sebeovládáním. Taková doba, a já o chlapcově existenci neměla vůbec tušení - ne proto, že by jí na něm nezáleželo, ale protože ho chránila mnohem zuřivěji než ta další tajemství, jež jsem odhalila. Skrývá přede mnou ještě jiná, stejně důležitá tajemství? Pro ni tak posvátná, že mi je nevpustí ani do snů? Je vážně tak silná? Třesoucími se prsty jsem napsala zbytek informace.

Myslím, že teď je na začátku puberty. Přibližně třináct let. Žili v improvizovaném táboře; domnívám se, že to bylo severně od města Cave Creek, stát Arizona. Od té doby však uběhlo několik let. Přesto tím můžete doplnit mapu s fakty, na které jsem si vzpomněla už dříve. Až zjistím další souřadnice, jako vždy se ozvu.
Odeslala jsem zprávu. Vzápětí mě zahltil děs.
Ne Jamie!
Její hlas mi zněl v hlavě stejně zřetelně, jako kdybych sama promluvila nahlas. Otřásla jsem se hrůzou.
A zatímco jsem bojovala se strachem z toho, co se děje, zmocnila se mě šílená touha poslat Hledačce další e-mail a omluvit se, že ji obtěžuji svými potrhlými sny. Vysvětlit jí, že jsem napůl spala a ani si pořádně neuvědomila, jaký nesmysl vlastně odesílám.
Ta touha nevycházela ze mě.
Vypnula jsem počítač.
Nenávidím tě, zavrčel mi hlas v hlavě.
"V tom případě bys radši měla vypadnout!" vyštěkla jsem. A při mé hlasité odpovědi mě znovu zamrazilo v zádech.
Nepromluvila na mě od prvních okamžiků, co jsem do ní vstoupila. Nebylo pochyb, že je pořád silnější. Stejně jako ty sny.
A nebylo nejmenších pochyb, že zítra budu muset zajít za svou Patronkou. Při tom pomyšlení mi vyhrkly slzy zklamání a ponížení.
Vrátila jsem se do postele, na obličej si přitiskla polštář a snažila se vůbec nemyslet.


3. Kapitola

2. ledna 2014 v 22:55 | Snow |  Hostitel

Vzdorovitá


"Neví, že jde o její nové jméno," zabručel Léčitel.
Zmocnil se mě nový pocit. Cosi příjemného, změna ve vzduchu, když Léčitel zastavil po mém boku. Vůně, uvědomila jsem si. Cosi jiného než ta sterilní místnost bez sebemenšího záchvatu. Parfém, připomněla mi nová mysl. Květinouvý, svěží...
"Slyšíš mě?" vytrhla mě Hledačka z hodnocení prožitku. "Jsi už při vědomí?"
"Dopřej jí čas," naléhal Léčitel mírnějším hlasem, než jakým mluvil ještě před chvílí.
Oči jsem neotevřela, nechtěla jsem se dát rozptýlit. Moje mysl mi dodala všechna potřebná slova i tón hlasu, který sdělí, co bych jinak musela vysvětlovat hodně dlouho.
"Vložili jste mě do poškozeného těla, abyste získali požadované informace, Hledačko?"
Ozvalose lapnutí po dechu - překvapení zabarvené veztekem - a pak se mé kůže dotklo cosi teplého, zakrylo mi ruku.
"To jistě ne, Poutnice," řekl muž konejšivě. "Dokonce i Hledačka má jisté zábrany."
Hledačka opět hlasitě vyjekla. Sykla, opravila mě moje paměť.
"Tak proč tahle mysl nefunguj správně?"
Chvíle ticha.
"Snímky vyšli bezchybně!" prohlásila Hledačka. Neznělo to konejšivě, nýbrž svárně. Chce se snad se mnou hádat? "Tělo bylo úplně zahojené."
"Po sebevražedném pokusu, kterému chyběl jen vlásek k úspěchu." Mluvila jsem upjatě, pořád pohněvaně. Na hněv jsem nebyla zvyklá, bylo těžké ho potlačit.
"Všechno bylo v nejlepším pořádku..."
Léčitel jí skočil. "V čem je problém?" zeptal se mě. "Řeč očividně ovládáš."
"Vzpomínka. Snažím se najít, co potřebuje Hledačka."
I když vládlo ticho, atmosféra se změnila. Atmosféra, jež po mém obvinění byla napjatá, se opět uvolnila. Měla jsem zvláštní pocit, že nevysvětlitelně přijímám víc, než mi zprostředkuje mých pět smyslů - téměř pocit dalšího smyslu, matného, ne zcela vědomého. Intuice? Šestý smysl? To byla skoro správná slova. Jako by některé stvoření potřebovalo víc než pět smyslů.
Hledačka si odkašlala, ale byl to Léčitel, kdo odpověděl.
"Och," začal, "kvůli... potížím s útržky vzpomínek si nedělej žádné starosti. Tedy, není to běžné, ale vzhledem k okolnostem nejde o nic překvapivého."
"Nerozumím, co tím myslíte."
"Tento hostitel patří k hnutí lidského odporu." Hledačka mluvila s neskrývaným vzrušením. "Ti lidé, kteří o nás vědí před implantováním duše, se podrobují obtížněji. Tato žena stále vzdoruje."
Zavládlo ticho, v němž čekali na mou odpověď.
Vzdoruje? Hostitelka blokuje můj vstup? Opět mě zaskočila vášnivost mého hněvu.
"Jsem správně implantovaná?" zeptala jsem se nepřirozeným hlasem, protože jsem ho cedila přes zaťaté zuby.
"Ano," potvrdil Léčitel. "Všech osmset dvacet sedm bodů je bezpečně zakotveno v optimálních polohách."
Tato mysl zaměstnala víc mých schopností než kterýkoliv z předchozích hostitelů a nechala mi jen sto osmdesát jedna volných chapadel. Možná že právě počet vzájemných spojení se zasloužil o tak mocné emoce.
Rozhodla jsem se otevřít oči. Potřebovala jsem si ověřit, že Léčitel říkal pravdu, a ujistit se, že zbytek mě skutečně funguje.
Světlo. Oslnivé, bolestné. Opět jsem zavřela oči. Poslední světlo, které jsem viděla, bylo přefiltrované stovkami metrů oceánských vod. Ale tyhle oči viděly zřetelněji a byly schopné to zvládnout. Nepatrně jsem je pootevřela a škvírku ještě stínila řasami.
"Chcete, abych světla zhasl?"
"Ne, Léčiteli. Oči si zvyknou."
"Výborně," řekl a já pochopila, že mě chválí za samozřejmé využivání nových schopností.
Oba trpělivě vyčkávali, než zvolna rozevřu oči.
Moje mysl poznala obyčejný pokoj v lékařském zařízení. Nemocnice. Strop byl pokrytý bílými, tmavě tečkovanými kazetami. Světla byla čtvercová, velká stejně jako stropní kazety, jejichž místo v pravidelných intervalech vyplňovaly. Stěny měly světle zelený nátěr - uklidňující barva, ale současně barva nemoci. Podle mého bleskově zformulovaného úsudku nešťastná volba.
Lidé, kteří na mě hleděli, byli nesrovnatelně zajímavější než pokoj. Sotva jsem pohledem utkvěla na Léčiteli, v mysli mi vytanulo slovo lékař. Měl na sobě volný modrozelený oděv, který mu ponechával holé paže. Oděv chirurga. Obličej mu okrývaly vlasy divné barvy, kterou moje paměť nazvala slovem zrzavá.
Zrzavá! Tu a její odstíny jsem naposledy viděla o tři světy nazpátek. Dokonce i tohle narudlé zlato ve mně probudilo stesk.
Jeho obličej nesl obesně lidské rysy, ale zkušenost z mých vzpomínek doplnila slovo laskavý.
Netrpělivý nádech připoutal mou pozornost k Hledačce. Byla velmi drobná. Kdyby zachovala klid, trvalo by mnohem déle, než bych si jí vedle léčitele povšimla. Nebyla nijak nápadná, jen stín v ozářeném pokoji. Od brady až po zápěstí byla černá - usedlý kostým s hedvábným rolákem vespod. I vlasy měla černé. Rostly jí až do úrovně brady a teď je měla zastrčené za uši. Pleť měla tmavší než Léčitel. Olivovou.
Drobné změny ve výrazu lidských tváří byly tak nepatrné, že se daly jen obtížně rozluštit. Ale moje paměť uměla ženin výraz pojmenovat. Černé obočí šikmo svráštělé nad mírně vypolenýma očima tvořilo známý výjev. Ne přímo hněv. Soustředění. Podrážděnost.
"Jak často k tomu dochází?" ohlédla jsem se opět po Léčiteli.
"Ne moc často," připustil Léčitel. "Ovšem dospělých hostitelů je beztak málo. Nezralí hostitelé jsou mnohem tvárnější. Ale ty jsi naznačila, že bys raději začala jako dospělá...?"
"Ano."
"Většina žádostí zní přesně opačně. Délka lidského života je mnohem kratší, než jsi zvyklá."
"Všechna fakta znám dokonale, Léčiteli. už jste se s podobným... s podobným vzdorem setkal dřív?"
"Já osobně jen jednou."
"Popište mi ten případ." Po pauze jsem dodala: "Prosím," protože jsem na své straně vycítila nedostatek zdvořilosti.
Léčitel si povzdechl.
Hledačka se začala prsty klepat do paže. Známka netrpělivosti. Nechtělo se jí čekat na to, co potřebovala.
"Stalo se to před čtyřmi lety," rozhodl se Léčitel. "Duše z toho případu si jako hostitele vyžádala dospělého muže. První byl k dispozici muž, který žil v ostrůvku odporu už od počátku okupace. Ten člověk... po polapení věděl, co se stane."
"Stejně jako moje hostitelka."
"Echm, ano." Odkašlal si. "Byl to teprve druhý život zmíněné duše. Přišla ze Slepého světa."
"Slepý svět?" Zamyšleně jsem naklonila hlavu k rameni.
"Och, omlouvá se, ty neznáš naše přezdívky. Byl to jeden i z tvých světů že?" Z kapsy vytáhl přístroj, počítač, a bleskově do něj nahlédl. "Ano, tvoje sedmá planeta. V osmdesátém prvním sektoru."
"Slepý svět?" zopakovala jsem, tentokrát dotčeně.
"Ano, ale někteří jeho obyvatelé mu radši říkají Zpívající svět."
Pomalu jsem přikývla. To se mi zamlouvalo víc.
"A někteří, co tam nikdy nebyli, jí říkají Planeta Netopýrů," zamumlala Hledačka.
Obrátila jsm k ní oči a pak jsem je přimhouřila úsilím, než jsem si z paměti vydolovala patřičný obraz ošklivých létajících hlodavců.
"Předpokládám, že tys tam nikdy nežila, Hledačko," odbyl ji Léčitel. "Tu duši jsme nejdřív pojmenovali Létající píseň - to byl volný překlad jeho jména ve... Zpívajícím světě. Zanedlouho si však vybrala jméno svého hostitele, Kevin. Třebaže Posláním byla vzhledem ke svému původu vycvičená v hudbě, oznámila nám, že je jí příjemnější pokračovat v prvotním povolání svého hostitele, který byl mechanik.
Tyto známky sice dělaly jeho Patronovi určité starosti, ale pořád zůstávali v rámci normálu.
Pak si Kevin začal stěžovat, že občas trpí výpadky paměti. Přivedli ho ke mně a tady jsme provedli řadu testů, abychom měli jistotu, že v mozku hostitele nejsou skryté vady. Během testování si několik Léčitelů všimlo výrazných nesrovnalostí mezi jeho chováním a osobností. Když jsme se ho na to prali, tvrdil, že si na jistá prohlášní ani činy nevzpomíná. Spolu s jeho Patronem jsme ho pozorovali i nadále a nakonec jsme zjistili, že v jistých intervalech ovládá Kevinovo tělo jeho hostitel."
"Ovládá?" vytřeštila jsem oči. "A duše si to ani neuvědomila? Hostitel si vzal tělo zpátky?"
"Bohužel ano. Kevin nebyl dost silný, aby hostitele potlačil."
Nebyl dost silný.
Budou mě také považovat za slabocha? A jsem slabá, když tuhle mysl nedokážu přinutit, aby odpověděla na moje otázky? A nejsem ještě slabší, když její živé myšlenky existují v mé hlavě, kde by nemělo být nic kromě vzpomínek? Odjakživa jsem věřila, že jsem silná. Děsila mě představa vlastní slabosti. Cítila jsem zahanbení.
Léčitel váhavě pokračoval: "Došlo k jistým událostem, a tak padlo rozhodnutí…"
"K jakým událostem?"
Léčitel bez odpovědi sklopil hlavu.
"K jakým událostem?" nepřestávalajsem dotírat. "Jistě mám právo to vědět!"
Léčitel si opět povzdechl. "To máš. Kevin… napadl Léčitelku, když nebyl… sám sebou." Zamžikal. "Úderem pěsti omráčil Léčitelku a vzal jí skalpel. Našli jsme ho v bezvědomí. Hostitel se pokusil vyříznout duši ze svého těla."
Chvíli trvalo, než jsem našla ztracenou řeč, ale i pak jsem dokázala jen šeptat. "Jak to s nimi dopadlo?"
"Hostitel naštěstí omdlel dřív, než si stačil způsobit vážnější zranění. Kevina jsme implantovali znovu, tentokrát do nezralého hostitele. Problémový hostitel byl ve vážném stavu a nakonec jeho záchrana ztratila smysl.
Kevin je dnes ve věku sedmi lidských let a je naprosto normální… až na to, že si nechal jméno Kevin. Jeho pěstouni dbají na to, aby byl hojně vystaven vlivu hudby, a všechno jde dobře…" Poslední informaci sdělil tónem, jako by to byla dobrá zpráva - která nějak smaže všechno předchozí.
"Proč?" Odkašlala jsem si, aby mi hlas víc zněl. "Proč se ta nebezpečí tají?"
"Ve skutečnosti," ozvala se Hledačka, "jsou velmi konkrétně uvedena ve všech náborových materiálech; zdůrazňuje se tam, že adaptace na zbývající dospělé hostitele je mnohem náročnější než na dítě. Výrazně doporučujeme nedospělého hostitele."
"Slovo náročnější zdaleka nevystihuje Kevinův příběh," šeptla jsem.
"Ano, ale ty ses rozhodla doporučení ignorovat." Zvedla ruce v mírotvorném gestu, zatímco moje tělo se napjalo, až tuhé prostěradlo na úzkém lůžku zašustilo. "Ne že bych ti to měla za zlé. Dětství je neobyčejně nudné. A ty jednoznačně nepatříš k průměrným duším. Pevně věřím, že je zcela v tvých silách tuhle situaci zvládnout. Tohle je pouze další z řady tvých hostitelů. Jistě co nevidět nad ním získáš bezvýhradnou vládu."
V této chvíli mě překvapilo, že Hledačka je ochotná smířit se s prodlením, a dokonce proto, abych si zvykla na hostitele. Vycítila jsem, že moje neinformovanost ji zklamala, a to ve mně opět probudilo neznámé pocity hněvu.
"A nenapadlo tě získat odpovědi, které hledáš, tím způsobem, že se do toho těla necháš naimplantovat sama?" zeptala jsem se.
Ztuhla. "Nejsem žádný skokan."
Automaticky jsem povytáhla obočí.
"Další přezdívka," vysvětlil Léčitel. "Pro ty, kdo nedotáhnou život až do konce v těle hostitele."
S porozuměním jsem přikývla. V mých ostatních světech jsme pro to také měli název. Na žádném světě se na to netvářili vlídně. Přestala jsem tedy Hledačku vyslýchat a sdělila jí všechno, co jsem věděla.
"Jmenovala se Melanie Stryderová. Narodila se v Albuquerque, stát Nové Mexiko. Když se dozvěděla o okupaci, byla zrovna v Los Angeles, takže se několik let skrývala v divočině, než zjistila… Hmmm. Omlouvám se, tohle zkusím později. Tělo prožilo již dvacet let. Do Chicaga přijela z…" Potřásla jsem hlavou. "Zažila několik období a nebyla ve všech sama. Vozidlo ukradla. Hledala sestřenici Sharon, protože měla důvod k naději, že je stále člověk. Nenašla ji a s nikým se ani nestačila zkontaktovat dřív, než jsme ji zaregistrovali. Ovšem…," bojovala jsem s další prázdnou stěnou. "Myslím… nejsem si jistá… myslím, že nechala vzkaz… někde."
"Takže počítá s tím, že ji někdo hledá?" vyhrkla Hledačka dychtivě.
"Ano. Budou ji… pohřešovat. Pokud se nesejde s…" Zaskřípala jsem zuby křečovitým úsilím. Stěna byla černá a nedalo se poznat, jak je silná. Bušila jsem do ní, na čele mi perlil pot. Hledačka a Léčitel mlčeli, abych se mohl soustředit.
Snažila jsem se myslet na něco jiného - na hlasité nepovědomé burácení motoru auta, na zpanikařený výtrysk adrenalinu pokaždé, když se na silnici přiblížila světla jiného vozidla. Tohle jsem zvládla a nic mě nebrzdilo. Dovolila jsem vzpomínce, aby mě nesla dál, nechala jsem ji klouzat po studeném bloudění městem pod záštitou noční tmy, nechala jsem ji prokličkovat až k budově, kde mě objevili.
Ne mě, ji. Zamrazilo mě po těle.
"Nepřepínej…" začal Léčitel.
Hledačka ho umlčela.
Chvíli jsem si připomínala hrůzu odhalení, spalující nenávist Hledačů, která přebila skoro všechno. Nenávist byla zlo; byla bolest. Připadala mi nesnesitelná. Ale já ji nechala proudit v naději, že otupí vzdor, oslabí obranný val.
Pozorně jsem sledovala, jak se snaží skrýt, a pochopila jsem, že marně. Vzkaz, načmáraný na kus odpadu zlomenou tužkou. Chvatně podstrčený pod dveřmi. A ne jen tak nějakými dveřmi.
"Jde o páté dveře na páté chodbě v pátém patře. Tam je její vzkaz."
Hledačka držela malý telefon a cosi do něj tiše drmolila.
"Budova měla být bezpečná," pokračovala jsem. "Věděli, že je určená k demolici. Ona netuší, jak ji objevili. Našli Sharon?"
Na pažích mi zděšením vyrazila husí kůže.
Tu otázku jsem nepoložila já.
Tu otázku jsem nepoložila já, ale ze rtů mi sklouzla tak přirozeně, jako kdyby ano. Hledačka si nevšimla, že něco je v nepořádku.
"Tu sestřenici? Ne, dalšího člověka nenašli," odpověděla a moje tělo se vzápětí uvolnilo. "Tuto hostitelku zahlédli vcházet do budovy. Občan, který si toho všiml, si dělal starosti, protože budova byla určená k demolici. Zavolal nám a my budovu sledovali, zda nechytíme víc než jednu osobu, ale když tomu nic nenasvědčovalo, zahájili jsme akci. Najdeš místo, kde se má konat schůzka?"
Snažila jsem se.
Tolik vzpomínek, všechny pestré a ostré. Viděla jsem stovku míst, kde jsem nikdy nebyla, poprvé jsem slyšela jejich názvy. Dům v Los Angeles, lemovaný vysokými stromy s vějířovitými listy. Louka v lese, se stanem a ohništěm, za městem Winslow v Arizoně. Opuštěná skalnatá pláž v Mexiku. Jeskyně, vchod strážený prudkým lijákem, kdesi v Oregonu. Stany, chatrče, primitivní přístřešky. Jak ubíhal čas, názvy byly stále konkrétnější. Netušila, kde je, a bylo jí to jedno.
Teď se jmenuji Poutnice, ale její vzpomínky navenek vypadají jako moje. Až na to, že pouť jsem si vybrala dobrovolně. Ty záblesky vzpomínek jsou bez výjimky poznamenány strachem štvané kořisti. Ne pouť, ale útěk.
Snažila jsem se necítit soucit. Místo toho jsem se soustředila na vzpomínky. Nepotřebovala jsem vidět, kde byla, jenom kam měla namířeno. Probírala jsem se výjevy, jež se vázaly ke slovu Chicago, ale všechno to byly jen náhodné obrazy. Rozšířila jsem síť. Co je mimo Chicago? Zima, pomyslela jsem si. Zima a nějaká obava, která se toho týká.
Kam? Naléhala jsem a stěna se vrátila.
Prudce jsem vydechla. "Za městem - v divočině… ve státním parku, mimo všech stavení. Předtím tam nikdy nebyla, ale zná cestu."
"Kdy?" vyzvídala Hledačka.
"Brzy." Odpověď přišla automaticky. "Jak dlouho jsem tady?"
"Hostiteli jsme dopřáli devět dní na uzdravení, abychom měli jistotu, že se plně zotavil," řekl mi Léčitel. "Implantace byla dnes, desátý den."
Deset dní. Tělo mi ochablo úlevou.
"Příliš pozdě," vyhrkla jsem. "Dojít na místo schůzky…, dokonce i nechat vzkaz." Cítila jsem hostitelčinu reakci - až příliš silnou. Hostitelka byla skoro… vítězoslavná. Dovolila jsem, aby slova, která si myslela, zazněla nahlas, abych se z nich mohla poučit. "On tam nebude."
"On?" Hledačka zdůraznila zájmeno. "Kdo?"
Černá zeď vyrostla, mnohem prudčeji než předtím. Ona měla zpoždění o zlomek vteřiny.
Opět jsem v duchu spatřila ten obličej. Překrásnou tvář s opálenou pletí a očima se zářícími skvrnkami. Pronikavě zřetelnou tvář, která ve mně probudila zvláštní, propastnou slast.
A třebaže zeď se vynořila současně s pocitem zuřivého vzdoru, nebyla dost rychlá.
"Jared," odpověděla jsem. A stejně rychle, jako by vyšla ze mě, mi ze rtů splynula věta, kterou jsem nepronesla já: "Jared je v bezpečí."


Nový roook !! :D

1. ledna 2014 v 1:17 | Snow |  Odpad
Tak vám všem přeji hezký Nový rok. Tady jsem si pro vás něco připravila... jen jednoduché gif, na ten Nový rok. Připravovala jsem 1.1.2014 - hrozný, jak to letí :) - přesně v 0:38 jsem s nima začala :)) (+jsem dělala oddělovač nahoře :) )
Přeji vám, ať se vám v tom Novém roce 2014 daří, a ať se vám daří ve škole a nebo v práci :)