Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

1. Kapitola

28. prosince 2013 v 1:28 | Snow |  Hostitel

Rozpomínání


Věděla jsem, že to začne koncem a ten že bude těmto očím připadat jako smrt. Varovali mě.
Ne těmto očím. Mým očím. Mým. Tohle jsem teď ...
Zjistila jsem, že používám divný jazyk, ale dával smysl. Úsečný, dutý, slepý, přímočarý. Trapně omezený v porovnání s mnoha jazyky, které jsem už používala, ale přesto schopný plynulého vyjádření. Občas i krásy. Můj současný jazyk. Můj rodný jazyk.
Podle instinktu svého druhu jsem se bezpečně vpletla do centra myšlenek lidského hostitelského těla, vetkala jsem se nevyhnutelně do každého jeho dechu a reflexu, až nakonec přestalo být svébytným jedincem. Byla jsem to já.
Ne to tělo, moje tělo.
Cítila jsem, jak narkóza odeznívá a začíná se probouzet vědomí. Obrnila jsem se vůči útoku první vzpomínky, což ve skutečnosti bude poslední vzpomínka - poslední okamžiky, které tělo zažilo, vzpomínka na konec. Důkladně mě varovali před vším, co se teď stane. Ty lidské emoce budou silnější a živější než pocit ostatních druhů, jimiž jsem byla. Snažila jsem se na to připravit.
Vzpomínka přišla. A přesně, jak mě varovali, na něco podobného se připravit prostě nedá.
Sežehla mě pronikavou barvou a řinčením. Chlad na její kůži, bolest svírající údy, pálící jako oheň. V jejích ústech odporně kovová pachuť. A pak ten nový smysl, pátý smysl, který jsem nikdy neměla, který sbírá určité částice ze vzduchu a přetváří je v jejím mozku do podivných informací a radostí a obav - pachů, jež mě rozptylovaly, mátly mě, ale nikoliv její vzpomínku. Její vzpomínka se nezabývala pachy, které pro mě byly nové. Vzopmínka obsahovala pouze strach.
Strach jí drtil jako svěrák, poháněl necitlivé, neohrabané končetiny vpřed, ale současně je svazoval. Prchat, běžet - víc nedokázala.

Selhala jsem.

Vzpomínka, jež nepatřila mně, byla tak děsivě silná a průzračná, že pronikla mým sebeovládáním - potlačila odstup, vědomí, že tohle je pouze vzpomínka, a ne já. Stržená do pekla, kterým byl poslední okamžik jejího života, jsem byla ona, a obě jsme prchaly.

Taková tma. Nevidím. Nevidím podlahu. Nevidím vlastní ruce natažené před sebe. Běžím poslepu a snažím se zaslechnout pronásledovatele, které za sebou cítím, ale v uších mi tep bouří tak hlasitě, že utopí všechny další zvuky.
Je zima. Teď by na tom nemělo záležet, ale bolí to. Je mi strašná zima.

Vzduch v nose byl nepříjemný. Hnusný. Hnusný smrad. Na vteřinku mě svou silou dokonce vytrhne ze vzpomínky. Ale jen na vteřinu a pak se do ní opět propadnu a oči se mi zaplaví zděšenými slzami.

Jsem ztracená, všichni jsme ztraceni. Je po všem.
Teď je mám přímo v patách, hlučné, na dosah. Tolik nohou - kroků! Jsem sama. Selhala jsem.
Hledači volají. Z těch hlasů se mi rozbouří žaludek. Budu zvracet.
"To je v pořádku, v pořádku," lže mi jedna, aby mě uklidnila, aby mě zpomalila. Hlas má zkreslený namáhavým oddechováním.
"Dávej pozor!" varují mě další výkřiky.
"Nezraň se," prosí jeden hlas. Hluboký, plný obav.
Plný starostlivosti.

Do žil mi vystříkl žár a já se málem zalkla zběsilou nenávistí.
Za všechny své životy jsem podobnou emoci nezažila. Můj odpor mě na další vteřinu vytáhl ze vzpomínky. Do uší mi proniklo ječivé kvílení a tepalo mi v hlavě. Zvuk mě škrábal v průduškách. Pak jsem v hrdle ucítila slabou bolest.
Křičíš, vysvětlilo mi tělo. To křičíš.
Ztuhla jsem úlekem a zvuk prudce umlkl.
To nebyla vzpomínka.
Moje tělo - ona myslela! Mluvila ke mně!
Ale v tom okamžiku byla vzpomínka silnější než moje ohromení.

"Prosím!" hulákají. "Vpředu hrozí nebezpečí!"
Nebezpečí hrozí vzadu!vykřiknu na ně v duchu. Ale vidím, co tím myslí. Slabý proužek světla, vycházející kdovíodkud, ozařuje konec chodby. Není tam rovná stěna ani zamčené dveře, slepý konec, který jsem s hrůzou očekávala. Je tam černá díra.
Výtahová šachta. Nepoužívaná, prázdná a odsouzená k zániku, stejně jako celá budova. Kdysi útočiště, teď hrobka.
V běhu mě zaplaví úleva. Tady je cesta. Možná ne cesta k záchraně, ale možná cesta k vítězství.

Ne, ne, ne! Tahle myšlenka byla jenom moje a já se zběsile snažila od ní odpoutat, ale byly jsme jedno. A pádily jsme na okraj smrti.

"Prosím!" Výkřiky znějí stále zoufaleji.
Je mi do smíchu, protože si uvědomím, že běžím dost rychle. Přestavuji si jejich ruce, jak po mně chňapají jen centimetry za mými zády. Ale jsem přesně tak rychlá, jak potřebuju. Na okraji podlahy ani nezaváhám. Díra se mi vzepne vztříc uprostřed kroku.
Pohltí mě prázdnota. Nohy mi neužitečně vlají. Rukama hrabu do vzduchu, pátrám po opoře. Chlad kolem mě sviští zvučně jak zvonkohra.
Náraz zaslechnu dřív, než ho ucítím... Vítr utichne...
A pak je všude bolest... Bolest je všechno.
Zastavte ji.
Nebylo to dost hluboko,šeptnu si skrz bolest.
Kdy ta bolest skončí? Kdy...?

Tma zavalila utrpení a já ochabla úlevou, že vzpomínka dozněla v nezvratném konci. Tma všechno odnesla a já byla volná. Nadechla jsem se, abych se uklidnila, jak tohle tělo mělo ve zvyku. Moje tělo.
Ale pak barvy prudce vtrhly nazpátek, vzpomínka se opět vezepjala a zaplavila mě novou vlnou.
Ne! zpanikařila jsem, zděšená z chladu a bolesti i z toho strachu.
Ale nebyla to tatáž vzpomínka. Tohle byla vzpomínka ve vzpomince - závěr vzpomínky, jak poslední lapnutí po dechu - a přesto překvapivě silnější než ta první.
Tma odnesla všechno kromě jedné věci: tváře.
Tvář, jež pro mě byla stejně neznámá, jako beztvářná hadí chapadla mého posledního hostitele, bude patřit k novému tělu. Podobný druh tváře jsem viděla ve výjevech, které do mě vysílali při přípravách na tenhle svět. Špatně se rozlišovaly navzájem, měly jen nepatrné odchylky v barvě a tvaru každeho jednotlivce. Jinak byly všechny skoro stejné. Nos uprostřed koule, nad ním oči, pod ním ústa, uši po stranách. Všechny smysly kromě hmatu soustředěné na jedno místo. Kůže na kostech, vlasy rašící nahoře, komické huňaté linky nad očima. Další srst dole na čelistech; to byli vždycky muži. Barvy v celé škále hnědé, od světle smetanové až po skoro černou. Ale jinak, jak je navzájem rozlišit?
Tenhle obličej bych poznala mezi miliony.
Tenhle obličej měl tvar čtyřúhelníku, pod kůží zřetelně vynikaly tvary kostí. Vlasy až na pár plavých zářivých proužků byly o pár odstínů tmavší než pokožka a pokrývaly jen hlavu a pak ty podivné srstnaté proužky nad očima. Okrouhlé zornice na bílých bulvách byly tmavší než vlasy, ale stejně jako ony měly v sobě světlejší stříkance. Kolem očí ležely jemné vrásky a její vzpomínky mi prozradily, že vrásky jsou důsledkem častého smíchu a mhouření očí před sluncem.
Neměla jsem ponětí, co ta cizí rasa považuje za krásu, ale přesto jsem věděla, že tahle tvář je krásná. Toužila jsem se na ni dívat donekonečna. Sotva jsem si to uvědomila, tvář zmizela.
Moje, pronesla cizí myšlenka, která správně neměla existovat.
Opět jsem zkameněla, šokovaná. Neměl tam být nikdo kromě mě. A přesto ta myšlenka byla tak silná a tak vědomá!
Vyloučeno. Jak by tu mohla zůstat? Teď jsem to já.
Moje, pokárala jsem ji, a to slovo bylo obtěžkané silou a nadřazeností vládce. Všchno je moje.
Tak proč jí odpovídám? zeptala jsem se sama sebe, ale pak mě z myšlenek vytrhly hlasy.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama