Overwritten


"Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem,
třeba je pro člověka největším dobrem."
- Platón

Prosinec 2013

2. Kapitola

29. prosince 2013 v 20:50 | Snow |  Hostitel

Odposlechnuto

Hlasy zněly tiše a blízko, a třebaže jsem si je uvědomila až nyní, zřejmě už chvíli vedly šeptem rozhovor.
"Obávám se, že je toho na nic moc," říkal jeden hlas tlumeně, ale byl hluboký, mužský. "Bylo by to příliš na každého. Taková krutost!" Zhnusený podtón.
"Vykřikla jen jednou," připojil se vyšší, tenčí ženský hlas s náznakem potěšení, jako by žena v té diskudi vyhrávala.
"Já vím," připustil muž. "Je velmi silná. Ostatní prožili mnohem větší trauma z mnohem menších příčin."
"Určitě bude v pořádku, přesně jak jsem říkala."
"Možná ses minula svým Posláním." Mužský hlas zazněl ostře. Jízlivost, pojmenovala to moje paměť. "Možná jsi správně měla být Léčitel jako já."
Žena vyrazila pobavený zvuk. Smích. "Pochybuji. My Hledači dáváme přednost jiným diagnózám."
Moje tělo znalo to slovo, ten titul: Hledač. Strachy mě z něj zamrazilo podél páteře. Zbytková reakce. Pochopitelně, ke strachu neměla důvod. Hledači.
"Občas si říkám, jestli se vaše profese nenakazila infekcí lidstva," pravil muž, hlas pořád ještě zakyslý rozhořčením. Součástí vaší životní volby je i násilí. Že by ve vás přežívala původní povaha a umožňuje vám těšit se z hrůz?"
Překvapilo mě to jeho obvinění, jeho tón. Celý rozhovor připomínal skoro... hádku. Pro moji hostitelku známá věc, pro mě zcela nová zkušenost.
Žena se hájila: "My si žádné nezvolili. Volíme ho jen tehdy, když není jiná možnost. Pro vás ostatní je výhodou, že někteří z nás jsou dost silní, aby zvládli i tak nepříjemné situace. Bez naší práce byste jen těžko žili v takovém míru."
"To bývalo. Hádám, že vaše povolání se co nevidět zařadí k dalším přežitkům."
"Důkaz tvého omylu leží na tomhle lůžku."
"Jedna lidská dívka, osamělá a neozbrojená! Ano, ta jistě představuje hrozbu pro náš mír."
Žena zhluboka vydechla. Povzdech. "Ale odkud přišla? Jak se objevila uprostřed Chicaga, už dávno zcivilizovaného města, stovky kilometrů od míst, kde se objevují vzbouřenci? Jak to mohla tak dlouho a sama zvládnout?"
Vyslechla tu otázku bez toho, že by na ni zkusila hledat odpověď, jako by ji vyslovila už mnohokrát.
"To je tvůj problém, ne můj," odpověděl muž. "Mým posláním je pomoct téhle duši zabydlit se v novém hostiteli bez zbytečné bolesti a utrpení. A ty mě v té práci vyrušuješ."
Jen zvolna jsem se nořila ze tmy, zvykla si na nový svět smyslů, takže až teď jsem si uvědomila, že rozhovor se týká mě. Já byla ta duše, o které mluvili. Já byla další význam toho slova, slova, jež pro moji hostitelku znamenalo mnoho dalších věcí. Na každé planetě jsme přijímali jiné jméno. Duše. Ten termín mi připadal přiléhavý. Neviditelná síla, která řídí tělo.
"Odpovědi na moje otázky jsou stejné důležité jako tvoje povinnosti k duši."
"To je sporné."
Zvuk pohybu a ženin hlas náhle přešel do šepotu. "Kdy začne reagovat? Účinek sedativa už jistě vyprchává."
"Až bude připravená. Nech ji v klidu. Má právo zvládnout situaci tak, jak pro ni bude nejpříjemnější. Jen si představ ten šok po probuzení - v těle vzbouřenecké hostitelky, smrtelně zraněné při pokusu o útěk! V čase míru by nikdo neměl podstoupit takovou trýzeň!" Pod návalem emocí zvýšil hlas.
"Je silná." Žena teď hovořila chlácholivě. "Vidíš, jak dobře překonala první vzpomínku, tu nejhorší. Ať už čekala cokoliv, zvládla to."
"Ale proč je to vůbec nutné?" zamumlal muž, ale s odpovědí zřejmě nepočítal.
Žena však přesto odpověděla: "Chceme-li získat informace, které potřebujeme..."
"Potřebujeme? To říkáš ty. Já bych vybral slovo chceme."
"Pak někdo musí vydržet i nepříjemné věci," pokračovala žena, jako by ji muž nepřerušil. "A osobně si myslím, aspoň podle všeho, co vím o téhle duši, že kdyby existoval způsob, jak ji požádat, sama by po té výzvě sáhla. Jak jsi ji pojmenoval?"
Muž dlouho mlčel a žena čekala.
"Poutnice," odpověděl nakonec neochotně.
"Výstižné," přisvědčila žena. "Nemám oficiální statistiky, ale musí být jednou z mála, pokud ne přímo jediná, kdo doputoval tak daleko. Ano. Poutnice stačí až do doby, kdy si sama vybere nové jméno."
Muž mlčel.
"Samozřejmě může přijmout i jméno své hostitelky... Ale její otisky prstů ani snímek sítnice jsme v záznamech neobjevili. Nemůžu ti tedy říct, jak se jmenuje."
"Lidské jméno by nepřijala," zamumlal muž.
Žena reagovala velmi smířlivě: "Každý hledá útěchu po svém."
"Tahle Poutnice bude útěchy potřebovat víc než většina ostatních, a to jen díky vašemu způsobu Hledání."
Ozvaly se ostré zvuky - kroky, staccato na tvrdé podlaze. Když žena opět promluvila, její hlas zazněl u opačného konce místnosti, než stál onen muž.
"Počátky svého povolání jsi zřejmě snášel hodně špatně."
"Ty zase podle všeho nesnášíš mír."
Žena se zasmála, ale ten zvuk byl falešný - nečišelo z něj žádné veselí. Moje mysl byla podle všeho dobře navyklá k určování skutečného významu podle tónu a modulace hlasu.
"Nemáš správnou představu, co moje Poslání vlastně obnáší. Dlouhé hodiny sezení nad spisy a mapami. Skoro samá úředničina. Boj a násilí jen zřídkakdy, i když si myslíš opak."
"Před deseti dny jste se vyzbrojili vražednými nástroji a uštvali jste tohle tělo."
"Vyjímka, věř mi, zdaleka ne pravidlo. Nezapomínej, že právě ty zbraně, které si hnusíš, se obrátí proti nám pokaždé, kdykoliv my Hledači polevíme v ostražitosti. Ti z nás, kterým jejich nepřátelství poznamenalo život, v nás vidí hrdiny."
"Podle tvých řečí by se zdálo, že zuří regulérní válka."
"Pro zbytek lidské rasy to tak je."
Ta slova mi udeřila do uší a moje tělo na ně zareagovalo; cítila jsem, jak se mi zrychlil dech, srdce mi bušilo hlasitěji než obvykle. Přístroj vedle mého lůžka ohlásil zvýšení hodnot tlumeným pípáním, ale Léčitel a Hledačka byli příliš zabraní do svého sporu, než aby si toho všimli.
"Ale jistě jim už došlo, že pro ně je ta válka dávno ztracená. Jaký je poměr sil? Milion ku jedné v náš prospěch? Ale to jistě víš sama."
"Odhadujeme, že početní převaha hovoří značne pro nás," připustila zdráhavě.
Léčitel se zřejmě rozhodl, že tahle informace mu stačí jako tečka za sporem. Chvíli bylo ticho.
Ten prázdný čas jsem využila na zhodnocení své situace. Řada faktů byla zcela jasná.
Byla jsem v Léčitelském ústavu a zotavovala se po neobvykle traumatickém přenosu. Nepochybovala jsem, že než mi dali to tělo, dokonale ho uzdravili. Poškozený hostitel by putoval do dopadu.
Zamyslela jsem se nad protichůdnými názory Léčitele a Hledačky. Podle informací, které mi poskytli před rozhodnutím sem vstoupit, měl pravdu Léčitel. K nepřátelským střetům s několika přežívajícími skupinkami lidí už téměř nedocházelo. Planeta zvaná Země byla stejně mírumilovná a klidná, jak vypadala z vesmíru, vstřícně zelená a modrá, ovinutá pruhy neškodných bílých par. Pokud duše mohla soudit, v celém vesmíru vládla harmonie.
Slovní půtka mezi Léčitelem a Hledačkou do toho nezapadala. Na náš druh byla nezvykle útočná. Vyvolávala ve mně otázku, zda není něco pravdy na těch pokradmu šířených pověstech, které jako vlny prorážely myšlenkami toho... toho...
Chvíli jsem se snažila rozpomenout se na jméno mého posledního hostitelského druhu. Jméno jsme měli, to jsem věděla, ale když už jsem nebyla s hostitelem propojená, to slovo mi unikalo. Používali jsme mnohem jednodušší jazyk, než byl tenhle, němý jazyk myšlenek, spojující nás všechny do jedné obří mysli. Užitečná vymoženost, když je jedinec nepřetržitě zavrtaný do vlhké černé hlíny.
Svým novým lidským jazykem bych ten druh dokázala popsat. Žili jsme na dně velkého oceánu, jenž pokrýval celý povrch našeho světa; i ten svět měl jméno, ale také zmizelo. Každý z nás měl stovku paží a na každé paži bylo tisíc očí, takže díky propojení našich myslí neexistoval v těch nedozírných vodách jediný výjev, který by nám unikl. Zvuk jsme nepotřebovali, proto nám chyběl sluch. Rozlišovali jsme chuť vody, což nám spolu se zrakem sdělilo všechny potřebné informace. Cítili jsme chuť všech sluncí převysoko nad vodou a jejich chuť jsme přetvářeli v potravu.
Uměla jsem nás popsat, ale pojmenovat už ne. Zalitovala jsem ztraceného poznání a pak se opět zamyslela nad tím, co jsem právě zaslechla.
Duše neměly schopnost říkat cokoliv jiného než pravdu. Samozřejmě na Hledače kladlo jejich Poslání jiné požadavky, ale mezi dušemi nikdy neexistoval důvod ke lži. V jazyku mého posledního druhu bylo vyloučeno lhát, i kdybych chtěla. Ovšem vzhledem ke své nehybnosti jsme si na zaplašení nudy vyprávěli příběhy. Vypravěčské umění patřilo k nejcennějším ze všech nadání, jelikož přinášelo potěšení všem.
Občas se fakta promísila s fantazií tak důkladně, že - i když nepadla jediná lež - dalo se jen těžko pamatovat, co je vlastně pravda.
Kdykoliv jsme pomysleli na novou planetu - Zemi, tak vyschlou, tak rozmanitou a osídlenou tak násilnickými, destruktivními obyvateli, že se vymykali našim představám - pocit hrůzy občas vystřídalo vzrušení. Kolem tak napínavého tématu se v rychlém sledu rodily historky. Války - války, protože náš druh musel bojovat! - jsme nejdřív popisovali přesně a pak zveličovali a vylepšovali. Když se báchorky dostávaly do rozporu s oficiálními informacemi, které jsem si vyhledala, přirozeně jsem věřila reálným zprávám.
Šeptem se však šířily poplašné zvěsti: že lidský hostitel je tak silný, že přinutí duše zase odejít; že jsou hostitelé, jejichž mysl se nedá kompletně potlačit; že některé duše přijmou osobnost v těle místo naopak. Pověsti. Zběsilé šuškandy. Šílenství.
Ale to skoro odpovídalo obviněním z úst Léčitele...
Honem jsem tu myšlenku zaplašila. K jeho odsuzujícímu postoji zřejmě přispěl odpor, který ve většině z nás vyvolávalo Poslání Hledačů. Kdo by si dobrovolně vybral život plný svárů a štvanic? Koho by lákala povinnost stopovat vzpurné hostitele a odvádět je do zajetí? Kdo z nás by měl žaludek čelit násilí ze strany nepřátelského lidského druhu, který zabíjel tak bez zábran, tak bezmyšlenkově? Tady, na téhle planetě, se Hledači proměnili skoro na... profesionální vojsko - můj nový mozek mi pro neznámý pojem pohotově nabídl správný termín. Většina z nás věřila, že pouze nejméně civilizované duše, nejméně rozvinuté, ty méně cennější mezi námi, to láká k dráze Hledače.
Přesto si tady na Zemi Hledači vysloužili lepší pověst. Ještě nikdy předtím nebylo jejich povolání tak úděsné. Ještě nikdy se jeho náplň nesestávala ze zuřivého, krvavého boje. Nikdy předtím nepadlo za oběť tolik duší. Hledači fungovali jako bezpečný štít a duše tohoto světa jim vděčily trojnásob: za bezpečí, které vybojovali z chaosu vyvolali každý den, a za nová těla, která stále zajišťovali.
Nyní se však nebezpečí stalo minulostí a vděčnost viditelně vyprchávala. A, přinejmenším pro tuto Hledačku, ta změna nebyla vůbec příjemná.
Snadno jsem si uměla představit, na co by se mě ptala. Léčitel se mi sice snažil zajistit dost času, abych si zvykla na nové tělo, ale já věděla, že se budu ze všech sil snažit pomoct Hledačce. Občanská zodpovědnost patřila k podstatě každé duše.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se připravila. Monitor ten pohyb zaznamenal. Uvědomila jsem si, že trochu otálím. Přiznávala jsem si to jen nerada, ale měla jsem strach poskytnout informaci, kterou z něj řvala hrůzou. A víc než to, měla jsem strach z hlasu, který jsem předtím tak hlasitě slyšela v hlavě. Ale ona teď už mlčela, což bylo správné. I ona se zařadila mezi vzpomínky.
Neměla bych se bát. Koneckonců, teď se jmenuju Poutnice. A to jméno jsem si zasloužila.
Opět jsem se zhluboka nadechla a po hlavě se vrhla do těch děsivých vzpomínek, postavila jsem se jim čelem, se zaťatými zuby.
Konec jsem dokázala přeskočit - teď už mě nezahltil. Zrychleně jsem si přehrála běh tmou, svíjela se bolestí, snažila se necítit. Za chvíli to bylo odbyté.
Když jsem překonala tuhle bariéru, už bylo snazší proplouvat skrz méně děsivé zážitky a místa a pátrat po té informaci, kterou jsem chtěla. Viděla jsem, jak ona přišla do tohoto studeného města, jak v noci jela v ukradeném autě, které si vybrala pro jeho nenápadnost. Ve tmě procházela ulicemi Chicaga a pod kábátem se chvěla.
Prováděla vlastní pátrání. Byli tu další jako ona, či aspoň v to doufala. A především jeden člověk. Přítel... ne příbuzný. Sestra, ne... sestřenice.
Slova stále zpomalovala a já zpočátku nechápala důvod. Zapomněla je? Ztratila se vinou traumatu z toho, že téměř zemřela? Usilovně jsem se snažila myslet jasněji. Byl to naprosto neznámý pocit. Je tělo ještě pořád pod vlivem sedativ? Cítila jsem se zcela bdělá, ale mysl mi neúspěšně tápala po odpovědi, kterou jsem chtěla.
Zkusila jsem jiný směr pátrání v naději, že se dočkám konkrétnějšího výsledku. Co vlastně bylo jejím cílem? Našla by... Sharon - vylovila jsem jméno - a pak by...
Narazila jsem do zdi.
Byla to temnota, nicota. Pokusila jsem se ji obejít, ale nedokázala jsem najít hranice té prázdnoty. Jako kdyby právě ta informace, kterou jsem hledala, byla pečlivě vymazaná.
Jako kdyby tenhle mozek byl poškozený.
Probleskl mnou hněv, žhavý a nespoutaný. Překvapeně jsem zírala na tu nečekanou reakci. O emocionální nestabilitě lidských těl jsem už slyšela, ale tohle se vymykalo mému chápání. Za plných osm životů jsem nikdy nepoznala emoci, která by mě zasáhla s takovou silou.
Cítila jsem krev, jež mi tepala skrz šíji, bušila mi za ušima. Zaťala jsem pěsti.
Přístroje vedle mě ohlásily zrychlený srdeční rytmus. V místnosti na to zareagovali: ostré cvakání Hledaččiných podpatků se ke mně blížilo za doprovodu šoupavých kroků, které musely patřit Léčiteli.
"Vítej na Zemi, Poutnice," pravil ženský hlas.


1. Kapitola

28. prosince 2013 v 1:28 | Snow |  Hostitel

Rozpomínání


Věděla jsem, že to začne koncem a ten že bude těmto očím připadat jako smrt. Varovali mě.
Ne těmto očím. Mým očím. Mým. Tohle jsem teď ...
Zjistila jsem, že používám divný jazyk, ale dával smysl. Úsečný, dutý, slepý, přímočarý. Trapně omezený v porovnání s mnoha jazyky, které jsem už používala, ale přesto schopný plynulého vyjádření. Občas i krásy. Můj současný jazyk. Můj rodný jazyk.
Podle instinktu svého druhu jsem se bezpečně vpletla do centra myšlenek lidského hostitelského těla, vetkala jsem se nevyhnutelně do každého jeho dechu a reflexu, až nakonec přestalo být svébytným jedincem. Byla jsem to já.
Ne to tělo, moje tělo.
Cítila jsem, jak narkóza odeznívá a začíná se probouzet vědomí. Obrnila jsem se vůči útoku první vzpomínky, což ve skutečnosti bude poslední vzpomínka - poslední okamžiky, které tělo zažilo, vzpomínka na konec. Důkladně mě varovali před vším, co se teď stane. Ty lidské emoce budou silnější a živější než pocit ostatních druhů, jimiž jsem byla. Snažila jsem se na to připravit.
Vzpomínka přišla. A přesně, jak mě varovali, na něco podobného se připravit prostě nedá.
Sežehla mě pronikavou barvou a řinčením. Chlad na její kůži, bolest svírající údy, pálící jako oheň. V jejích ústech odporně kovová pachuť. A pak ten nový smysl, pátý smysl, který jsem nikdy neměla, který sbírá určité částice ze vzduchu a přetváří je v jejím mozku do podivných informací a radostí a obav - pachů, jež mě rozptylovaly, mátly mě, ale nikoliv její vzpomínku. Její vzpomínka se nezabývala pachy, které pro mě byly nové. Vzopmínka obsahovala pouze strach.
Strach jí drtil jako svěrák, poháněl necitlivé, neohrabané končetiny vpřed, ale současně je svazoval. Prchat, běžet - víc nedokázala.

Selhala jsem.

Vzpomínka, jež nepatřila mně, byla tak děsivě silná a průzračná, že pronikla mým sebeovládáním - potlačila odstup, vědomí, že tohle je pouze vzpomínka, a ne já. Stržená do pekla, kterým byl poslední okamžik jejího života, jsem byla ona, a obě jsme prchaly.

Taková tma. Nevidím. Nevidím podlahu. Nevidím vlastní ruce natažené před sebe. Běžím poslepu a snažím se zaslechnout pronásledovatele, které za sebou cítím, ale v uších mi tep bouří tak hlasitě, že utopí všechny další zvuky.
Je zima. Teď by na tom nemělo záležet, ale bolí to. Je mi strašná zima.

Vzduch v nose byl nepříjemný. Hnusný. Hnusný smrad. Na vteřinku mě svou silou dokonce vytrhne ze vzpomínky. Ale jen na vteřinu a pak se do ní opět propadnu a oči se mi zaplaví zděšenými slzami.

Jsem ztracená, všichni jsme ztraceni. Je po všem.
Teď je mám přímo v patách, hlučné, na dosah. Tolik nohou - kroků! Jsem sama. Selhala jsem.
Hledači volají. Z těch hlasů se mi rozbouří žaludek. Budu zvracet.
"To je v pořádku, v pořádku," lže mi jedna, aby mě uklidnila, aby mě zpomalila. Hlas má zkreslený namáhavým oddechováním.
"Dávej pozor!" varují mě další výkřiky.
"Nezraň se," prosí jeden hlas. Hluboký, plný obav.
Plný starostlivosti.

Do žil mi vystříkl žár a já se málem zalkla zběsilou nenávistí.
Za všechny své životy jsem podobnou emoci nezažila. Můj odpor mě na další vteřinu vytáhl ze vzpomínky. Do uší mi proniklo ječivé kvílení a tepalo mi v hlavě. Zvuk mě škrábal v průduškách. Pak jsem v hrdle ucítila slabou bolest.
Křičíš, vysvětlilo mi tělo. To křičíš.
Ztuhla jsem úlekem a zvuk prudce umlkl.
To nebyla vzpomínka.
Moje tělo - ona myslela! Mluvila ke mně!
Ale v tom okamžiku byla vzpomínka silnější než moje ohromení.

"Prosím!" hulákají. "Vpředu hrozí nebezpečí!"
Nebezpečí hrozí vzadu!vykřiknu na ně v duchu. Ale vidím, co tím myslí. Slabý proužek světla, vycházející kdovíodkud, ozařuje konec chodby. Není tam rovná stěna ani zamčené dveře, slepý konec, který jsem s hrůzou očekávala. Je tam černá díra.
Výtahová šachta. Nepoužívaná, prázdná a odsouzená k zániku, stejně jako celá budova. Kdysi útočiště, teď hrobka.
V běhu mě zaplaví úleva. Tady je cesta. Možná ne cesta k záchraně, ale možná cesta k vítězství.

Ne, ne, ne! Tahle myšlenka byla jenom moje a já se zběsile snažila od ní odpoutat, ale byly jsme jedno. A pádily jsme na okraj smrti.

"Prosím!" Výkřiky znějí stále zoufaleji.
Je mi do smíchu, protože si uvědomím, že běžím dost rychle. Přestavuji si jejich ruce, jak po mně chňapají jen centimetry za mými zády. Ale jsem přesně tak rychlá, jak potřebuju. Na okraji podlahy ani nezaváhám. Díra se mi vzepne vztříc uprostřed kroku.
Pohltí mě prázdnota. Nohy mi neužitečně vlají. Rukama hrabu do vzduchu, pátrám po opoře. Chlad kolem mě sviští zvučně jak zvonkohra.
Náraz zaslechnu dřív, než ho ucítím... Vítr utichne...
A pak je všude bolest... Bolest je všechno.
Zastavte ji.
Nebylo to dost hluboko,šeptnu si skrz bolest.
Kdy ta bolest skončí? Kdy...?

Tma zavalila utrpení a já ochabla úlevou, že vzpomínka dozněla v nezvratném konci. Tma všechno odnesla a já byla volná. Nadechla jsem se, abych se uklidnila, jak tohle tělo mělo ve zvyku. Moje tělo.
Ale pak barvy prudce vtrhly nazpátek, vzpomínka se opět vezepjala a zaplavila mě novou vlnou.
Ne! zpanikařila jsem, zděšená z chladu a bolesti i z toho strachu.
Ale nebyla to tatáž vzpomínka. Tohle byla vzpomínka ve vzpomince - závěr vzpomínky, jak poslední lapnutí po dechu - a přesto překvapivě silnější než ta první.
Tma odnesla všechno kromě jedné věci: tváře.
Tvář, jež pro mě byla stejně neznámá, jako beztvářná hadí chapadla mého posledního hostitele, bude patřit k novému tělu. Podobný druh tváře jsem viděla ve výjevech, které do mě vysílali při přípravách na tenhle svět. Špatně se rozlišovaly navzájem, měly jen nepatrné odchylky v barvě a tvaru každeho jednotlivce. Jinak byly všechny skoro stejné. Nos uprostřed koule, nad ním oči, pod ním ústa, uši po stranách. Všechny smysly kromě hmatu soustředěné na jedno místo. Kůže na kostech, vlasy rašící nahoře, komické huňaté linky nad očima. Další srst dole na čelistech; to byli vždycky muži. Barvy v celé škále hnědé, od světle smetanové až po skoro černou. Ale jinak, jak je navzájem rozlišit?
Tenhle obličej bych poznala mezi miliony.
Tenhle obličej měl tvar čtyřúhelníku, pod kůží zřetelně vynikaly tvary kostí. Vlasy až na pár plavých zářivých proužků byly o pár odstínů tmavší než pokožka a pokrývaly jen hlavu a pak ty podivné srstnaté proužky nad očima. Okrouhlé zornice na bílých bulvách byly tmavší než vlasy, ale stejně jako ony měly v sobě světlejší stříkance. Kolem očí ležely jemné vrásky a její vzpomínky mi prozradily, že vrásky jsou důsledkem častého smíchu a mhouření očí před sluncem.
Neměla jsem ponětí, co ta cizí rasa považuje za krásu, ale přesto jsem věděla, že tahle tvář je krásná. Toužila jsem se na ni dívat donekonečna. Sotva jsem si to uvědomila, tvář zmizela.
Moje, pronesla cizí myšlenka, která správně neměla existovat.
Opět jsem zkameněla, šokovaná. Neměl tam být nikdo kromě mě. A přesto ta myšlenka byla tak silná a tak vědomá!
Vyloučeno. Jak by tu mohla zůstat? Teď jsem to já.
Moje, pokárala jsem ji, a to slovo bylo obtěžkané silou a nadřazeností vládce. Všchno je moje.
Tak proč jí odpovídám? zeptala jsem se sama sebe, ale pak mě z myšlenek vytrhly hlasy.


Moje výtvory

27. prosince 2013 v 21:47 | Snow |  Odpad
Ahojte zbloudilé duše, které jste narazily na můj blog, chci vám sem jen dát nějaké mé výtvory, které jsem dneska dělala, chtěla jsem se naučit vyrábět gify, tak jsem se na to vrhla a tady jsou moje první dva gify, které jsem udělala, prosím buď te schovívaví, jelikož jsem je dneska dělala poprvé :)

Prolog

26. prosince 2013 v 13:44 | Snow |  Hostitel

Implantace


Léčitel se jemnoval Hluboký brod.
Protože byl duše, povahou objímal všechno dobré: byl soucitný, trpělivý, čestný, poctivý a plný lásky. Strach nepatřil mezi obvyklé emoce Hlubokého Brodu.
Pocit podráždění byl ještě vzásnější. Bohužel, protože Hluboký brod žil v lidském těle, podráždění občas neunikl.
Když ze zadního konce operačního sálu zaznělo šeptání Léčitelových studentů, sevřel rty do úzké čárky. Na ústech, která se mnohem častěji usmívala, vypadal ten výraz nepatřičně.
Darren, jeho osobní asistenr, si té grimasy všiml a popleskal ho po rameni.
"Jsou zkrádka zvědaví, Brode," připomněl tiše.
"Implantace není ani zdaleka zajímavá, ani náročná procedura. V případě nouze by to zvládla každá duše na ulici. Tím dnešním přihlížením se toho zrovna moc nenaučí. Brod si překvapeně uvědomil, že jeho normální konejšivý hlas kazí ostrý podtón.
"Ještě nikdy předtím neviděli dospělého člověka," připomněl Darren.
Brod povytáhl jedno obočí. "Copak jsou vůči ostatním tvářím slepí? Copak nemají zrcadla?"
"Vždyť víš, co myslím - divokého člověka. Dosud bez duše. Jednoho z rebelů."
Brod se podíval na tělo dívky v bezvědomí, ležící na operačním stole tváří dolů. Srdce mu zalil soucit při vzpomínce, v jakém stavu bylo to nebohé polámané tělo, když ho Hledači přinesli na Léčitelskou kliniku. Dívka jistě trpěla krutými bolestmi...
Teď byla samozřejmě dokonalá - naprosto uzdravená. Brod se o to postaral.
"Vypadá uplně stejně, jako my všichni," prohodil Brod k Darrenovi. "Všichni máme lidské tváře. A až se probudí, bude jednou z nás."
"Je to pro ně vzrušující, to je všechno."
"Duše, kterou dnes voperujeme, by si zasloužila víc úcty, než aby takhle okukovali tělo jejího hostitele. Už takhle bude pro ni náročné se aklimatizovat. Není spravedlivé vystavit ji ještě tomu všemu." Tím vším nemyslel to okukování. Brod slyšel, že do hlasu se mu opět vrátil ostrý tón.
Darren ho opět poplácal. "Bude to v pořádku. Hledač potřebuje informace a..."
Při slově Hledač věnoval Brod Darrenovi pohled, z kterého číšel jednoznačný vztek. Darren ohromeně zamžikal.
"Promiň," omluvil se Brod okamžitě. "Nechtěl jsem reagovat negativně. To jen, že se o tuhle duši bojím."
Pohledem sklouzl k nádobě s tekutým dusíkem, která stála na podstavci vedle stolu. Kontrolka na ní zářila matně červeně na důkaz toho, že nádoba je obsazená a nastavená na režim hibernace.
"Duši pro tento úkol speciálně vybrali," uklidňoval ho Darren. "V naší rase je vyjímečná odvážnější než většina ostatních. Její životy mluví samy za sebe. Myslím, že kdyby se jí bylo možné zeptat, dobrovolně by se nabídla."
"Kdo mezi námi by se dobrovolně nenabídl, kdyby ho požádali o šíření dobra? Ale je to i tenhle případ? Opravdu to poslouží většímu dobru? Otázka se netýká ochoty, ale zda máme právo žádat kteroukoliv duši, aby se protrpěla tímhle."
Studenti Léčitelství se bavili o hibernované duši. Brod zřetelně slyšel jejich šeptání; hlay jim sílily spolu s narůstajícím vzrušením.
"Žila na šesti planetách."
"Já slyšel sedmi."
"Já slyšel, že nikdy nežila dvakrát v hostiteli stejného druhu."
"Je to vůbec možné?"
"Byla skoro vším. Květinou, Medvědem, Pavoukem..."
"Chaluhou, Netopírem..."
"Dokonce i Drakem!"
"Tomu nevěřím - těm sedmi planetám!"
"Nejmíň sedm. Začala na Počátku."
"Vážně? Na Počátku?"
"Ticho, prosím!" přerušil je Brod. "Pokud nedokážete přihlížet profesionálně a mlčky, pak vás budu muset vyzvat k odchodu!"
Šest studentů zahanbeně zmlklo a honem ucouvlo od ostatních.
"Tak jdeme na to, Darrene."
Všechno bylo připraveno. Vedle lidské dívky stála řada patřičných léků. Dlouhé vlasy měla schované pod chirurgickou čapkou, útlou šíji odhalenou. Pomalu oddechovala v hluboké narkóze. Na opálené kůži neměla skoro ani stopu po té... nehodě.
"Prosím, Darrene, začni s procesem roztávání."
Šedovlasý asistent už čekal vedle nádoby s tekutým dusíkem, ruku položenou na číselníku. Rudá kontrolka na malém šedém válci začala pulzovat, s ubíhajícími vteřinami blýskala pořád rychleji a měnila barvu.
Brod se soustředil na bezvědomé tělo: drobnými, přesnými pohyby prořízl skalpelem kůži na zátylku a pak ránu postříkal medikamentem, který zastavil krvácení. Teprve potom řez rozšířil a jemně se vnořil do šíjových svalů, aby je neporanil. Mezi svaly se objevily bílé kosti na posledním páteřním obratli.
"Duše he připravená, Brode," oznámil mu Darren.
"Já také. Přenes ji."
Brod cítil Darrena u svého lokte a i bez ohlédnutí věděl, že asistent vyčkává s nataženou rukou; pracovali spolu už řadu let. Brod roztáhl řez.
"Pošli ji domů," vyzval šeptem.
Do zorného pole se mu vsunula Darrenova ruka; v pokrčené dlani se stříbrně leskla probuzená duše.
Broda jako vždy při pohledu na obnaženou duši ohromila její krása.
Duše zářila v oslnivých světlech operačního sálu mnohem silněji, než lesklý stříbrný nástroj v jeho ruce. Vlnila se a svíjela jako oživlá stužka, protahovala se štěstím, že už není uvězněná v nádobě. Její teninké péřové výběžky, kterých bylo skoro tisíc, se jemně vzdouvaly jako světle stříbrné vlasy. Třebaže všechny duše byly krásné, Hlubokému Brodu zrovna tahle připadala krásná až vyjímečně.
A nemyslel si to sám. Zaslechl Darrenův tichý povzdech i obdivné mumlání studentů.
Darren jemně vložil drobné třpytivé stvořeníčko do otvoru, který Brod vytvořil v lidské šíji. Duše tam hladce vklouzla a prosmýkla se do cizího těla. Brod obdivoval její samozřejmou schopnost přijmout nový domov. Výběžky se pevně ovinou kolem nervových center, některé se prodlouží a dosáhnou mnohem hlouběji, km on sám nevidí, do horních i spodních částí mozku, očních nervů, zvukovodů. Všechno to duše zvládla nesmírně rychle, sebejistými pohyby. Zanedlouho byl vidět jen nepatrný jejího lesklého těla.
"Výborná práce!" pochválil Brod duši šeptem, i když věděl, že ho neslyší. Uši měla jen ta lidská dívka, a ta tvrdě spala.
Dokončení zákroku byla pouhá rutina. Ránu vyčistil a zahojil, nanesl mas, která pevně uzavřela řez za duší, a nakonec zbylou čárku na šíji přetřel práškem, který zjemňuje jizvy.
"Dokonalé, jako obvykle," ocenil asistent, jenž z důvodu - pro Broda nikdy nepochopeného - stále používal jméno svého lidského hostitele, Darren.
Brod si povzdechl. "Dnešní práci jsem nedělal rád."
"Konáš jen svou práci Léčitele."
"Tady však jde o vzácný případ toho, kdy Léčba poraní."
Darren začal poklízet svoje nástroje. Zřejmě nevěděl, co odpovědět. Brod jen splnil svoje Poslání. S tím se Darren spokojil.
Hluboký Brod však ne, protože byl ryzí Léčitel až do morku kostí. Úzkostlivě hleděl na pokojně spící tělo lidské ženy a uvědomoval si, že ten vnitřní mír se roztříští v okamžiku, kdy žena nabude vědomí. A ten hrozný konec mladé ženy si protrí právě ta nevinná duše, kterou jí zrovna vložil do těla.
A když se pak Brod naklonil k ženě, aby jí šeptl do ucha, vášnivě si přál, aby ho duše uvnitř tentokrát slyšela.
"Hodně štěstí, malá Poutnice, hodně štěstí. Upřímně si přeji, abys ho neměla zapotřebí."


Otázka

25. prosince 2013 v 4:29 | Snow |  Hostitel
OTÁZKA

Tělo můj dům
můj kůň můj pes
co si počnu
až padneš

Kde budu spát
Jak budu jezdit
Co budu lovit

Kam pojedu
bez svého koně
dychtivého a rychlého
Jak poznám
že v houští před námi
je nebezpečí nebo poklad
Když Tělo můj věrný
chytrý pes je po smrti

Jaké to bude
ležet na obloze
bez střechy či dveří
a větrem v očích

a proudícími mraky
jak se dokážu skrýt?

- May Swensonová



Seznam knih

24. prosince 2013 v 18:26 | Snow |  Knihy
Ahojte, lidi. tady vám budu psát, které knížky mám na seznamu 'k přepsání', aby jste si mohli vybrat. Můžete dávat i do komentářů, jakou knihu bych mohla přepsat a přečíst si jí. Já se budu snažit si jí buď pořídit nebo půjčit :)

Tákže vám sem napíšu ke každé knížce název (+originální název), autora a shrnutí na konci knihy... nebudu nic prozrazovat, o čem kniha je, nebo tak... Jelikož některé knihy jsou po seriích tak vždy napíšu jen první knihu nebo název serie. :)
Mno tak tady to je... ;-)

Mám ještě objednané nějaké knížky, od kterých mám zatím jen druhé díly, takže potom ještě nějaké přidám. :)



  1. Oheň Pomsty (Feuer der Rache) - Ulrike Schweikert
Od té doby, co se komisařka Sabine Bernerová setkala s upírem Peterem von Borgo, zažila několik výpadků paměti a nakonec byla suspendována. Její život se obrátil vzhůru nohama. Ukrývá se před okolním světem, dny tráví ve svém hamburském bytě jako lapené zvíře a je jen ráda, že jí její exmanžel půjčí jejich dcerku alespoň na pár dní. Aby se mohla vrátit do běžného života, musela by vysvětlit psychiatrovi, že jí s jejím posledním případem pomáhal upír - a že mezi nimi od oné noci, kdy se napil z její krve, existuje neviditelné pouto. Sabine se snaží vší silou bránit kouzlu tohoto tajuplného muže, který se vždy neočekávaně vynoří a slibuje jí věčný život po svém boku. V této situaci se Sabine dozvídá o zmizení mladé ženy a nechá se přemluvit, aby zahájila pátrání na vlastní pěst. Dostane se tak na stopu zločinu, který sahá až do daleké minulosti. A znovu je to Peter von Borgo, kdo jí spolu se svými mystickými vědomostmi stojí nápomocen po boku...




3. Válka Čarodějek (La Guerra De Las Brujas) - Maite Carranzová

Čas vyvolené přichází a odvěká válka čarodějek
znovu vzplane po celém světě.
A malá Anaid do poslední chvíle netuší,
že i ona bude na téhle šachovnici
hrát důležitou roli.
Neví nic o čarodějkách Odiš a Omar,
dávných proroctvích, ani o přízračném světě.
Trápí ji hlavně vlastní vzhled a osamělost.
Připadá si jako ošklivé káčátko
ve stínu své krásné a výstřední matky.
Ale v den, kdy její matka zmizí,
se Anaid náhle octne na cestě do neznáma.
TROUFNE SI PŘIJMOUT SVŮJ OSUD?


4. Temný Anděl (The Darkangel) - Meredith Ann Pirceová

Eoduin se posmívá příběhům
a pohádkám staré chůvy, ale co když
je v nich ukryto kruté zrnko pravdy?
Její služebná Aeriel až příliš brzy zjistí,
že temní andělé jsou smrtelně skuteční.
A neskutečně krásní...
Podaří se Aeriel překonat magickou
přitažlivost vampýra,
aby zachránila nejen sebe,
ale i vampýrovu duši?


5. Zahrada Nesmrtelnosti trilogie (The Chemical Garden trilogy) - Lauren DeStefano

Kdy musím umřít?
Lidstvo se stalo časovanou bombou!
Nechci umřít tak mladý!
Copak lidstvo musí opravdu vymřít?
Nahlédnutí do budoucnosti, o níž byste raději nic nevěděli!
Děsivé čtení / šokující i romantické,
hrůzyplné a přinášející nečekané rozuzlení!
Nebudete se moci dočkat druhého dílu!


6. Dědička (Switched) - Amanda Hockingová

VSTUPTE DO SVĚTA TRYLLŮ:

Když bylo Wendy pouhých šest let, matka se ji pokusila zabít. Tvrdila jí, že je monstrum. O jedenáct let později se Wendy začíná obávat, že matka měla tehdy možná pravdu. Dochází jí, že asi není tím, kým si po celý život myslela, že je. Toto poznání jí pomáhá odhalit Finn Holmes
Finn, záhadný spolužák, zprvu Wendy jen neustále pozoruje. Něco na něm Wendy neskutečně přitahuje, ale zároveň děsí. S jeho pomocí se dozví i pravdu o sobě a svém životě: Jako miminko byla zaměněna s jiným dítětem, chlapcem. Ještě v šoku se Wendy vydá s Finnem za svou pravou matkou. Netuší ale, co ji tam čeká...
Nový domov Wendy nutí nechat dosavadní život za sebou, zapomenout na školu jí problém nedělá, ale jak se vypořádá se ztrátou svého bratra a tety? Wendy se musí poprat se svým novým údělem a s tím, že ani u své pravé matky nenajde city, které celé dětství moc postrádala.



Hostitel

24. prosince 2013 v 14:24 | Snow |  Hostitel

Hostitel

"Fantastický, tvůrčí, podnětný a působivý román. Na Hostiteli by mělo být varování: strhne vás a donutí číst až do úsvitu a na konci vás zanechá v hlubokém, podnětném zamyšlení i poté, co zhltnete jeho poslední slovo. Stephenie Meyerová vykresluje postavy a rozvíjí příběh jako zkušený mistr svého žánru - kříženec Stephena Kinga a Issaca Asimova.